ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1028.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1028/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 8. 2016 o dovolání obviněných J. Č. a D. G. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 158/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 99/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 1. 2015, sp. zn. 1 T 99/2013, byl obviněný J. Č., při nezměněném výroku o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 1 T 99/2013, v bodu 1), 2), 4), 5), 6), 7), 8), 9), 10), ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 7 To 366/2014, uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem pod bodem 1) sám, dílem pod body 2), 5), 6), 8), 9), 10) ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci dle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) s přečinem nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 8) přečinem podílnictví dle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku.
Obviněný D. G. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 1. 2015, sp. zn. 1 T 99/2013, při nezměněném výroku o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 1 T 99/2013, v bodu 1), 2), 4), 5), 6), 7), 8), 9), 10), ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 7 To 366/2014, uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem pod bodem 7) ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci dle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) s přečinem nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 1 tr. zákoníku.
Za uvedené jednání a za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 39 T 78/2013, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 6 To 341/2013, byl obviněný J. Č. odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 4 roků.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 39 T 78/2013, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 6 To 341/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za uvedené jednání byl obviněný D. G. odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný povinen ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil.
Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. K.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 1. 2015, sp. zn. 1 T 99/2013, podali obviněný J. Č. a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 158/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. Č. byl odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci dle §228 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 1 tr. zákoníku a přečin podílnictví dle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 1 T 99/2013, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 7 To 366/2014, podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 39 T 78/2013, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 6 To 341/2013, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 4 let.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 158/2015, podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. dále rozhodl tak, že obviněný D. G. byl odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci dle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 1 tr. zákoníku, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 1 T 99/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 7 To 366/2014, podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 5 T 50/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 44 To 466/2014, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. Č. zamítnuto.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného J. K.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 158/2015, podal následně obviněný J. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že nezbytnou podmínkou toho, aby jakákoliv okolnost mohla být shledána jako přitěžující, je to, že tato okolnost vyplývá z popisu jednání, které je popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Stejně tak je nezbytné, aby soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, ve kterých konkrétních skutečnostech spatřuje naplnění té které přitěžující okolnosti. V daném případě však shora popsané podmínky splněny nebyly, neboť se odvolací soud omezil na pouhý výčet zákonných ustanovení, ale především těmto zákonným definicím přitěžujících okolností neodpovídá ani jednání obviněného popsané ve skutkové větě rozsudku. K přitěžující okolnosti uvedené v §42 písm. b) tr. zákoníku uvádí, že je nepřípustné, aby okolnost, která je podstatným a určujícím znakem trestného činu, byla k tíži rovněž jako přitěžující okolnost při ukládání trestu. Objektem trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku je majetek druhých, čemuž odpovídá záměr pachatele obohatit se na úkor druhých, tedy jeho ziskuchtivost. Je-li ziskuchtivost elementárním znakem trestného činu, nemůže být současně zohledňován také jako okolnost přitěžující. K přitěžujícím okolnostem uvedeným v §42 písm. a), i) a o) tr. zákoníku namítá, že z žádných okolností uvedených ve skutkové větě rozsudku nevyplývá, že by na straně obviněného bylo možno tyto okolnosti shledat, ani v odůvodnění svého rozhodnutí soud neuvádí, ve kterých konkrétních skutečnostech prokázaných v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání naplnění těchto přitěžujících okolnostech shledává. Aplikace přitěžující okolnosti podle §42 písm. k) tr. zákoníku odvolacím soudem je v rozporu ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku, neboť způsobení větší škody je přímo zákonným znakem trestného činu krádeže dle §205 odst. 3 tr. zákoníku a rovněž aplikace přitěžující okolnosti podle §42 písm. l) tr. zákoníku ze strany odvolacího soudu je ryze spekulativní, nemající oporu v provedeném dokazování. Ze skutečnosti, že obviněný měl trestným činem způsobit větší škodu, nelze automaticky dovozovat také to, že trestným činem získal větší prospěch. Odvolací soud tedy nesprávně a v rozporu s příslušnými ustanovením trestního zákoníku (§38 a §39 tr. zákoníku) hodnotil výše popsané okolnosti při ukládání trestu jako okolnosti přitěžující, ačkoliv jako takové posouzeny být neměly a nemohly. Naopak odvolací soud zcela pominul okolnosti polehčující, které evidentně na straně obviněného jsou a které také byly v rámci hlavního líčení soudem prokázány. Dle obviněného dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na výše popsaném nesprávném hmotněprávním posouzení přitěžujících a polehčujících okolností.
Z uvedených důvodů obviněný J. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 158/2015, popřípadě též řízení jemu předcházející a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, popřípadě nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 158/2015, podal obviněný D. G. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítá, že odvolací soud pochybil a nesprávně aplikoval hmotné právo, což vedlo k uložení nepřiměřeně přísného trestu, když se dostatečně nezabýval poměry obviněného. Při stanovení druhu a výměry trestu tak odvolací soud důsledně nerespektoval zásadu stanovenou v §38 tr. zákoníku. Další pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že při stanovení druhu a výměry trestu nerespektoval obecné zásady pro ukládání trestů stanovené v §39 tr. zákoníku a nepřihlédl k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy. Obviněný žije nyní řádným životem, nepáchá žádnou trestnou činnost a ani se na ni žádným jiným způsobem nepodílí. Je toho názoru, že jak jeho dřívější pobyt ve vazební věznici, tak projednání všech skutků před soudem na něj natolik zapůsobilo, že je již „napraven“ a schopen vést řádný život. Má za to, že odvolací soud měl a mohl postupovat tak, že by upustil od uložení souhrnného trestu ve smyslu §44 tr. zákoníku, jelikož trest uložený dřívějším rozsudkem považuje za dostatečný.
Z uvedených důvodů obviněný D. G. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 158/2015, podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněnému D. G. ve výroku o trestu zrušil a ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 23. 3. 2016 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněných nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že v podaném dovolání obvinění neuplatnili žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaných trestných činů. Obvinění v rámci svého dovolání pouze namítají, že v řízení před soudem druhého stupně došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení z hlediska ukládání trestu (k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení přitěžujících a polehčujících okolností) a došlo tak k uložení nepřiměřeně přísného trestu, přičemž nebyly respektovány zásady pro ukládání trestů stanovené §38 a §39 tr. zákoníku.
Jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnuje též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, je-li namítáno nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu (např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu). Námitka obviněných ohledně pochybení soudu druhého stupně při ukládání trestů není tedy dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze na ni uplatnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Ve vztahu k námitkám obviněných ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných J. Č. a D. G. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 8. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu