ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1040.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1040/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2016 dovolání obviněného V. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 11 To 114/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 1/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 T 1/2016, byl obviněný V. V. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 11. července 2015 v 01:35 hodin v katastru obce L., okr. H. K., jako řidič osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, jedoucí po silnici II. třídy ve směru od obce V. na obec L. při předjíždění dalšího vozidla narazil levým zpětným zrcátkem do pravé ruky chodce R. P., který šel po silnici v protisměrné části pozemní komunikace ve směru na obec L., přičemž v důsledku nárazu utrpěl R. P. zranění spočívající v tříštivé zlomenině dolní třetiny těla pravé loketní kosti bez posunutí úlomků, které bylo léčeno přiložením sádrové fixace po dobu šesti týdnů a které si vyžádalo pracovní neschopnost do 29. 9. 2015, a svým jednáním tak V. V. porušil ustanovení §4 písm. a), b) a §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §46 odst. 1 tr. zákoníku soud upustil od potrestání obviněného. Podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky – Regionální pobočce Hradec Králové, pobočka pro Královéhradecký a Pardubický kraj, Hořická 1710/19a, Hradec Králové, náhradu nákladů léčení poškozeného R. P. ve výši 9.668 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 T 1/2016, podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové odvolání, o kterém rozhodl Krajský soudu v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 11 To 114/2016. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž bylo podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upuštěno od potrestání obviněného a podle §259 odst. 3, 4 tr. řádu sám nově rozhodl tak, že obviněnému za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti dle §148 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložil podle §148 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dva roky.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 11 To 114/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že odvolací soud při rozhodování o trestu věc nesprávně právně posoudil a rozhodl v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a v rozporu s podstatou principu ultima ratio. Uložený trest, a to zejména trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel, označil za nepřiměřený s tím, že je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k poměrům pachatele, jakož i ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Poukázal na svou těžkou invaliditu, kdy je více než deset let upoután na invalidní vozík, přičemž od roku 2012 pracuje jako řidič taxi. Má speciálně uzpůsobené vozidlo k ručnímu řízení a práce je jeho jediným koníčkem, díky kterému je schopen zabezpečit svou rodinu. Je proto v tomto kontextu nutno zvážit, zda zájem na ochraně společnosti je v daném případě vyšší, než jeho zájem pracovat, zabezpečit manželku a nezletilé děti a dále zájem na tom, aby nemusel v míře menší než nezbytné žádat o doprovod manželky a dovoz na četná lékařská vyšetření (pomoc potřebuje pouze při nástupu do vozidla a výstupu z něj, proto se může z místa na místo přepravovat sám). Od kritické nehody najezdil již 70.000 km a nezpůsobil žádnou dopravní nehodu, ani se nedopustil jakéhokoli porušení pravidel silničního provozu. Je přesvědčen, že v jeho případě jsou splněny podmínky aplikace §46 tr. zákoníku, kdy může být do potrestání upuštěno. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1028/2014). Odvolací soud se podle jeho mínění soustředil pouze na to, že má v kartě řidiče dva záznamy z roku 2015 a proto uzavřel, že je neukázněným řidičem. Nijak se však již odvolací soud nevyjádřil k okolnostem svědčícím v jeho prospěch, v čemž také spatřuje dovolatel pochybení.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám ve věci rozhodl rozsudkem dle §265m odst. 1 tr. řádu. Současně dal podnět k tomu, aby Nejvyšší soud v souladu s §265o tr. řádu přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáváno.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřila. V tomto vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky a poukázala na to, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby prakticky již od počátku trestního řízení, přičemž těmito námitkami se zabývaly soudy obou stupňů. Podle jejího názoru je třeba souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že obviněný je dle učiněných skutkových zjištění výrazně neukázněným řidičem, a to zejména pokud jde o dodržování povolené rychlosti. Dále státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podotkla, že s povahou dovolání je neslučitelné, aby bylo považováno za opravný prostředek směřující ke korekci pravomocného výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřila souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, byly i součástí odvolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně. Uvedenými výhradami se náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly jak nalézací, tak zejména odvolací soud, který rozhodoval o odvolání státní zástupkyně podaného do výroku o trestu. Konstantní judikatura pamatuje na takovouto procesní situaci rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Obviněný v dovolání brojí proti výši uloženého trestu a tvrdí, že odvolací soud rozhodl věc v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a v rozporu s podstatou principu ultima ratio. Uložený trest považuje za trest ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k poměrům pachatele, jakož i ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Nezpochybňuje závažnost spáchaného skutku, ale současně je přesvědčen, že jsou dány takové okolnosti, které odůvodňují upuštění od potrestání. Za naprostý exces pak považuje uložení trestu zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel v trvání dvou let.
Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).
Takto definovanou zásadou „ultima ratio“ jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).
V posuzované trestní věci nelze přisvědčit závěru, že by posuzovaný čin obviněného vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Podle učiněných skutkových zjištění bylo naopak bez pochybností prokázáno, že obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Jako řidič motorového vozidla porušil ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu, jimiž chodci jsou, na pozemních komunikacích. Obviněný předjížděl nepřiměřenou rychlostí cca 100 km/h, byť maximální povolená rychlost činí na tomto úseku 90 km/h, přičemž neměl dostatečný přehled o situaci v levém jízdním pruhu, zejména o pohybu chodců. Předjížděcí manévr prováděný v daném místě s pohybem chodců, proměnlivé kvalitě vozovky a krajnice, za snížené viditelnosti, svědčí o nedostatku potřebné opatrnosti a předvídavosti řidiče. Z plánku místa nehody, pořízené fotodokumentace, jakož i ze závěrů znaleckého posudku znalce z oboru městská a silniční doprava jednoznačně vyplývá, že zvolená cestovní rychlost vozidla obviněného byla všem předestřeným parametrům zcela neadekvátní. Zranění, které v této souvislosti způsobil poškozenému R. P., je s ohledem na zjištěný charakter a délku doby léčení, jakož i dobu omezení, po kterou byly poškozenému znesnadněny základní tělesné úkony a obvyklý způsob života, plně odpovídá pojmu ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku. Dle názoru Nejvyššího soudu je tak zřejmé, že okolnosti spáchání příslušného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením. Nejvyšší soud jen na okraj poznamenává, že zjištěná délka léčení a omezení poškozeného činila 11 týdnů, přičemž hranicí pro posouzení zda již jde o tzv. těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku bývá doba 6 týdnů, takže i za tohoto stavu věci platí výše uvedené závěry o nedůvodnosti aplikace zásady ultima ratio.
Nejvyšší soud konstatuje, že aktuální stav bodového hodnocení obviněného je sedm bodů, v opisu evidenční karty řidiče má pět záznamů o přestupcích, z toho dva přestupky spáchal v dubnu roku 2015, tedy tři měsíce před posuzovanou událostí. Rozhodnutím Městského úřadu Nové Město nad Metují mu byl vysloven zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu s výjimkou skupiny B na dobu od 25. 9. 2015 do 25. 3. 2016, a to za přestupek ze dne 5. 4. 2015, kdy mu byla naměřena rychlost v obci 123 km/h (při maximální povolené rychlosti 50 km/h) a rychlost mimo obec 127 km/h (při maximální povolené rychlosti 90 km/h). Další přestupek spáchal dne 13. 4. 2015, kdy mu byla naměřena rychlost v obci 64 km/h (při maximální povolené rychlosti 50 km/h). Pokud bylo odvolacím soudem zejména na tato zjištění o řidičské nekázni obviněného poukázáno ve výroku o nově uloženém trestu zákazu činnosti, pak nešlo o nemístné a nezákonné akcentování ojedinělého údaje o náhodném nerespektování povolené rychlosti, ale o správné vyhodnocení okolností charakterizujících osobu obviněného coby řidiče. Obviněný si je dobře vědom svého zdravotního hendikepu a okolnosti, že právě činnost řidiče je mu jak koníčkem tak zdrojem obživy. O to více bylo v jeho osobním zájmu vyvarovat se situací, které by mu mohly tuto činnost komplikovat či znemožnit. Z jeho jednání, nejen nyní posuzovaného, ale i ze záznamů předcházejících kolizi, je zřejmé, že tuto starostlivost o své zaměstnání a způsob sociálního zajištění rodiny do své faktické činnosti řidiče ani v nejmenším nepromítl.
I při vědomí dosavadních přestupků a svého nezodpovědného přístupu k dodržování povolených rychlostí obviněný v nyní posuzované věci při řízení motorového vozidla opětovně překročil povolenou rychlost, nadto v místě, kde neměl dostatečný přehled o situaci v levém jízdním pruhu. V důsledku nepřiměřené rychlosti pak nemohl zastavit vozidlo ani na vzdálenost, na kterou měl rozhled, přičemž jen náhodou nedošlo k mnohem závažnějším či tragickým následkům.
Nejvyšší soud se proto plně ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že k nápravě obviněného nepostačuje pouhé projednání věci před soudem a upuštění od jeho potrestání, neboť závěr, že tento postup bude plně postačovat k jeho nápravě i ochraně společnosti, není ničím odůvodněn.
Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že uložený trest je trestem nepřiměřeně přísným, navíc daná námitka je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitkou irelevantní. Proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání pouze z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. O žádný z těchto případů se ale v posuzované věci nejedná, proto ani v tomto ohledu nelze dát obviněnému za pravdu.
Nejvyšší soud uzavírá, že v průběhu trestního řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud rovněž plně souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí k nově vynesenému výroku o trestu odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného V. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 8. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu