ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1047.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1047/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2016 o dovolání obviněného M. O. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 68 To 45/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 189/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 2 T 189/2015, a to ve výroku o náhradě škody či nemajetkové újmy v částce 5.020.320 Kč poškozené Š. O. a usnesení Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 68 To 45/2016, pokud jim bylo zamítnuto odvolání obviněného M. O. proti tomuto výroku.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. a §265 tr. ř. se poškozená Š. O. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 2 T 189/2015, byl obviněný M. O. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že: „po předchozím požití alkoholických nápojů, tedy v rozporu s povinností, která mu jako řidiči byla dána v §5 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, řídil ve 13:27 hod. dne 21. 2. 2015 na místní komunikaci v katastrálním území obce H. – S., okres P., osobní motorové vozidlo tov. Zn. Citroen Saxo, ve směru jízdy od osady N. H. směrem k obci H. – S., jehož řízení při průjezdu mírné levotočivé zatáčky nezvládl, v důsledku čehož dostal smyk, přejel do protisměrné části pozemní komunikace a dále mimo pozemní komunikaci, kde pravou stranou vozidla v místě pravých předních dveří narazil do betonového sloupu elektrického vedení, v důsledku čehož na předním sedadle vedle řidiče bez dětské autosedačky sedící navíc bezpečnostním pásem nepřipoutaná nezletilá „X. X.“*), utrpěla mnohačetná zranění, kterým na místě podlehla, kdy na místo přivolaná hlídka Policie ČR mu za pomoci diagnostického přístroje Dräger naměřila ve 13:59 hod. 2,19 promile alkoholu v dechu, poté ve 14:04 hod. 2,08 promile alkoholu v dechu, na základě čehož se téhož dne v 15:00 hod. podrobil odběru žilní krve, jejímž rozborem mu byla zjištěna hladina alkoholu v krvi 1,77 promile.“
Za uvedené jednání byl obviněnému podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 10 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, IČ 47672234, částku 7.652 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody či nemajetkové újmy poškozeným Š. O. částku 5.020.320 Kč a „Y. Y.“*) částku 740.000 Kč
Proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 2 T 189/2015, podali obviněný M. O. a Okresní státní zástupce v Přerově odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě ˗ pobočka v Olomouci usnesením ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 68 To 45/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 68 To 45/2016, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné hmotněprávní posouzení soudů obou stupňů spatřuje ve stanovení a přiznání výše nemajetkové újmy poškozené Š. O., když oba soudy jí přiznaly nemajetkovou újmu ve výši 5 milionů korun. Tuto přiznanou náhradu považuje za nepřiměřeně vysokou, jejíž výše nemá oporu v hmotném právu a neodpovídá ani výši náhrad přiznávaných v obdobných případech. Soud prvního stupně v písemném odůvodnění rozhodnutí v podstatě nijak výši této částky nezdůvodnil, jeho rozhodnutí bylo v tomto směru tak nepřezkoumatelné. Odvolací soud se již pokusil dospět na základě občanskoprávních předpisů a dostupné judikatury ke zdůvodnění výše této částky, z jeho úvah však vyplývá, že za základní částku, která by náležela nejbližším příbuzným při usmrcení blízké osoby, považuje částku 500.000 Kč a okolnostmi celého případu (zejména zdůrazňuje, že intenzitu zásahu rodinných vazeb byla výrazná a že se jedná o neodčinitelný následek) považuje za přiměřené navýšení této částky na její desetinásobek. Podle názoru krajského soudu se jedná o zcela ojedinělý případ, kdy ojedinělost je dána právě okolnostmi, za kterých byla trestná činnost spáchána, a že těmito okolnostmi je přiznání nemajetkové újmy v této výši zdůvodněno. Namítá, že soud při přiznávání nemajetkové újmy musí zohlednit veškeré okolnosti konkrétního případu a měl by také přihlédnout k judikatorně vymezeným kritériím rozhodování (srov. též body 53 a 54 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14), jimiž jsou zejména na straně poškozeného a osob jemu blízkých intenzita jejich vztahu, věk zemřelého a pozůstalých, existenční závislost na zemřelém, případné poskytnutí jiné satisfakce, postoj škůdce, dopad událostí do jeho duševní sféry, majetkové poměry škůdce a míra zavinění. Obviněný dále odkazuje na tiskovou zprávu Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, kde je uvedeno, že duševní útrapy spojené s prožíváním usmrcení blízké osoby se při stanovení výše náhrady posuzují primárně z pohledu obvyklého člověka a případné snížení či zvýšení lze odvinout od prokázaných okolností. Závěrem konstatuje, že vzhledem k dosavadní judikatuře, cenovému vývoji a i s přihlédnutím k zahraničním zkušenostem, se jako základní rozpětí pro stanovení výše náhrady doporučuje 240.000 Kč – 500.000 Kč v typovém případě nejbližších osob, jsou-li popsaná kritéria neutrální.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 68 To 45/2016 a s ním spojený výrok o nemajetkové újmě ve vztahu k Š. O., obsažený v rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a nově rozhodl tak, že jí přizná na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 2.500.000 Kč s tím, že co do zbytku uplatněného nároku tuto odkáže na řízení ve věcech občanskoprávních.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud námitky obviněného směřující do adhezního výroku napadeného rozhodnutí, ve vztahu k Š. O., považuje za důvodné. Okresní soud v Přerově svým rozhodnutím ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 2 T 189/2015, přisvědčil návrhu poškozené co do samostatného základu i co do požadované výše. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v důsledku přečinu obviněného ztratila poškozená jako matka svou nezletilou dceru a tímto jednáním jí byly způsobeny kruté duševní útrapy. Kromě vytrpěné bolesti ze zcela neočekávané ztráty nejbližší osoby obviněný zcela bezohledně zasáhl do osobního a rodinného života poškozené matky mimo jiné i tak, že tuto připravil o předpokládanou a očekávatelnou budoucnost, když matka zemřelé nezletilé tuto nevidí vyrůstat, dospívat, zakládat vlastní rodinu a dcera nebude moci matku zabezpečit na stáří. K popisované ztrátě nejbližší osoby přitom došlo zcela zbytečně, náhle a nepředvídatelně, v důsledku bezohledného jednání obviněného. S ohledem na shora uvedené tak nalézací soud přiznal matce zemřelé na náhradě nemajetkové újmy částku 5.000.000 Kč.
Odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil a doplnil, že míra zavinění obviněného je zde zcela jednoznačná a při zohlednění poměrů obviněného, který u veřejného zasedání deklaroval, že by byl schopen zaplatit poškozené na nemajetkové újmě 4.000.000 Kč, považoval částku 5.000.000 Kč za zcela důvodnou a přiměřenou.
Podle ustanovení §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ), odčiní škůdce při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Občanský zákoník dále nijak blíže nestanoví maximální možnou výši náhrady, popřípadě konkrétní paušální částku této reflexní újmy, která byla v předchozí právní úpravě zakotvena v ustanovení §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 5. 2004 (dále jen obč. zák. ), jenž stanovil jednorázové odškodnění pozůstalých za nemajetkovou újmu vzniklou v případě usmrcení osoby blízké (v případě pozůstalého rodiče a dítěte částkou ve výši 240.000 Kč a u sourozence částkou ve výši 175.000 Kč). K jejímu přiznání postačilo doložit relevantní příbuzenský vztah pozůstalého k usmrcené osobě bez dalšího dokazování. Naznačené jednorázové odškodnění bylo ve standardních případech konečné, avšak z důvodu absence kritérií zohledňujících individuální okolnosti konkrétního případu pro paušálnost těchto částek jej nebylo možno považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nebylo vyloučeno, pokud jednorázové odškodnění nepředstavovalo dostatečnou satisfakci za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly za splnění jisté mimořádnosti případu i další satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. na ochranu osobnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1577/2009). Příkladmo se jednalo o značně výraznější zásah do soukromí pozůstalých, než k jakému dochází v obvyklých případech běžných vztahů v rodině, tedy při zásahu do značně kvalitativně rozvinutějších a výrazně hlouběji vyvinutých rodinných vztahů nad obvyklou úroveň takových vztahů ve společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007), či mimořádnou závažnost vzniklé nemajetkové újmy nebo mimořádné okolnosti, za nichž k porušení práva došlo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 947/2011). Jako k dalšímu z faktorů při vyčíslení reflexní újmy je třeba přihlížet i k postoji obviněného ke způsobené události, neodčinitelnosti vzniklé újmy, míře zavinění obviněného a jeho majetkovým poměrům a dopadu události do jeho duševní sféry, intenzitě vztahu pozůstalého se zemřelým, věku zemřelého a pozůstalého a otázce hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě. Zároveň je třeba při stanovení výše náhrady škody zohlednit i situaci, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin nebo za trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti. Též je třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní likvidační následky, tj. znemožňovala mu vést snesitelný a lidsky důstojný život (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11).
Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, reagoval na stav po přijetí nového OZ a upřesnil kritéria při rozhodování o peněžité náhradě nemajetkové újmy (relutární náhrada). Za okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být podle rozvíjející se doktríny považovány zejména a) intenzita vztahu se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Pro výši náhrady je kvalita vzájemného vztahu klíčová. Psychická bolest ze ztráty velmi blízkého člověka je často vnímána jako nesnesitelná, fyzická, omezující ostatní aktivity pozůstalého, mnohdy přerůstající až do duševního onemocnění. Naopak okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu) představují zejména a) postoj obviněného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, ev. míra spoluzavinění usmrcené osoby. Je zcela zřetelné, že postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy pozůstalými; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Je nutné přihlížet též k jeho majetkovým poměrům tak, aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků. Ústavní soud konstatoval, že při stanovení výše relutární náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že obecné soudy porovnají částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných, ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, a to zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních. Ze shora rozvedených kritérií, která jsou vystavěna na okolnostech konkrétního případu a korigována zásadou proporcionality, je pak nezbytné vycházet při posuzování otázky rovněž v rámci adhézního řízení, které s sebou nese řadu specifik, stejně jako je tomu při rozhodování o vině obviněného a navazujícího druhu a výměře sankce.
Soudy v posuzovaném případě pro vyčíslení duševních útrap poškozené ve smyslu §2959 OZ přihlédly k okolnosti ztráty jediné dcery, k věku nezletilé, ze strany obviněného k množství porušení pravidel silničního provozu i právních norem. Jak již bylo uvedeno, náhrada za duševní útrapy slouží k jednorázovému odčinění duševního strádání matky zemřelé, plynoucího z jejich rodinného a sociálního vztahu charakteristického úzkou vazbou a intenzivními citovými pouty a jejím prostřednictvím již nemohou být nahrazovány nároky poškozených majetkové povahy. Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje oprávněnost nároku poškozené na přiznání náhrady nemajetkové újmy, nýbrž konstatuje, že při svém rozhodování oba soudy nerespektovaly zákonná ustanovení, jakož i ustálený judikatorní výklad, když při stanovení výše nemajetkové újmy tuto určily zcela mimo její adekvátní rámec.
Na tomto místě lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, který uvádí, že při rozhodování o nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy v penězích, uplatněném v rámci trestního řízení, je třeba vycházet ze všech specifik daného případu, jimž je třeba podřadit příslušná kritéria na straně poškozeného i pachatele, která mají vliv na vnímání duševních útrap a dopadu protiprávního jednání do sféry obou takových subjektů. Duševní útrapy, spojené s prožíváním usmrcení blízké osoby, je pro účely stanovení výše náhrady třeba posuzovat primárně z pohledu obvyklého (průměrného) člověka a její případné snížení či naopak zvýšení lze odvinout pouze od okolností, jež jsou v rámci trestního řízení řádně doloženy a prokázány poškozeným. Pouze komplexní posouzení vzneseného nároku umožní rozhodnout bez nutnosti dalšího dokazování, které by svým rozsahem směřovalo nad zákonem stanovený účel trestního řízení. V opačném případě bude na místě poškozeného s takovým nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně je nezbytné postupovat na základě principu proporcionality, který zohlední i obdobné, v minulosti posuzované případy tak, aby soudní praxe mohla postupovat s co možná největší snahou o eliminaci nahodilého přiznávání rozdílných peněžitých částek, což by ve výsledku vedlo k právní nejistotě zúčastněných stran řízení. Jako ospravedlnitelné se proto jeví, aby se stanovení výše náhrady odvíjelo v základním rozpětí mezi 240 tis. Kč až 500 tis. Kč, a to pro skupinu citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé. Nutno zdůraznit, že takto stanovený rozsah kompenzace odpovídá typovým (neutrálním) případům, tedy takovým, kde nejsou naplněny pro konkrétní situaci zpřísňující či naopak zmírňující kritéria (např. v podobě rozdílné formy zavinění škůdce, věku pozůstalého, zvýšené intenzity jeho vztahu k zemřelé osobě, apod.). V případě dalších (méně intenzivnějších) příbuzenských vazeb je pak nutno uvedené rozpětí přiměřeně modifikovat.
Lze uzavřít, že u poškozené Š. O. bylo v daném případě konstatováno naplnění některých kritérií, zohledňovaných při rozhodování o výši peněžité náhrady nemajetkové újmy (viz. body 53. a 54. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015), a to zejména, intenzity vztahu poškozené se zemřelou, bylo přihlédnuto k věku zemřelé a k míře zavinění obviněného.
Maximální výše náhrady nemajetkové újmy stanovená rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, se odvíjí v základním rozpětí mezi 240 tis. Kč až 500 tis. Kč, a to pro skupinu citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé. Nutno zdůraznit, že takto stanovený rozsah kompenzace odpovídá typovým případům, tedy takovým, kde nejsou naplněny pro konkrétní situaci zpřísňující či naopak zmírňující kritéria (např. v podobě rozdílné formy zavinění škůdce, věku pozůstalého, zvýšené intenzity jeho vztahu k zemřelé osobě, apod.). V případě dalších (méně intenzivnějších) příbuzenských vazeb je pak nutno uvedené rozpětí přiměřeně modifikovat. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že za základní částku, která by náležela nejbližším příbuzným při usmrcení blízké osoby, považuje v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, částku 500.000 Kč, ovšem díky okolnostem daného případu považuje za přiměřené navýšení této částky na její desetinásobek. V projednávaném případě odvolací soud překročil výše uvedenou maximální výši náhrady nemajetkové újmy desetinásobně, což Nejvyšší soud nemůže akceptovat. Nejvyšší soud konstatuje, že jak soud nalézací, tak i soud odvolací ve svých rozhodnutích dostatečně nezohlednily veškeré okolnosti konkrétního případu. V posuzovaném případě bude třeba zaměřit dokazování především na to, zda došlo ze strany obviněného k případnému poskytnutí jiné satisfakce poškozené, dále důsledně zjistit jak majetkové poměry obviněného (přičemž nelze zjišťovat pouze aktuální majetkové poměry obviněného, ale na zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život), tak dopad událostí do jeho duševní sféry a postoj obviněného.
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a po důkladném zvážení veškerých okolností zrušil z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 2 T 189/2015, a to ve výroku o náhradě škody či nemajetkové újmy v částce 5.020.320 Kč poškozené Š. O. a usnesení Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 68 To 45/2016, pokud jim bylo zamítnuto odvolání obviněného M. O. proti tomuto výroku. Taktéž zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu .
Nejvyšší soud podotýká, že nelze ve výroku o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy, uvést pouze jednu celkovou částku na náhradu škody či nemajetkové újmy, nýbrž je třeba tyto částky důsledně rozlišovat a uvést zvlášť konkrétní výši nemajetkové újmy a konkrétní výši náhrady škody.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. a §265 tr. ř. byla poškozená Š. O., odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.