ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1071.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1071/2016-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2016 o dovolání obviněného Ing. H. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 8 To 501/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 167/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 8 To 501/2015, ve výroku I., kterým bylo nově rozhodnuto o vině a trestu obviněného Ing. H. D. a o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 3 T 167/2013, byl obviněný Ing. H. D. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. H. D. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. K., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rovněž podle §226 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněných Ing. H. D., J. Š. a E. S. pro skutky uvedené pod body B) I), B) II), B) III) výroku rozsudku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 3 T 167/2013, podali obviněný Ing. H. D., státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Břeclavi a poškozená V. K. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 8 To 501/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného Ing. H. D. zrušil v odsuzující části ve vztahu k tomuto obviněnému. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Ing. H. D. byl uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 6. 12. 2010 z titulu vedoucího organizační složky podniku zahraniční osoby Packaging Consultacion Services Ltd. – organizační složka, IČ 28296117, se sídlem Z., podal za žalobce: Packaging Consultacion Services Ltd., IČO 6597983, se sídlem Manchester, M36BZ, Salford, Bexley Square 6, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Packaging Consultacion Services Ltd. – organizační složka, IČ 28296117, se sídlem Z., rozhodci Mgr. J. P. žalobu o zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím proti žalované V. K., když tato povinnost žalované vyplývala ze směnky vlastní, kterou vystavila V. K. dne 5. 5. 2010, směnečná suma 1.000.000 Kč, v souvislosti s uzavřením smlouvy o půjčce, kterou dne 5. 5. 2010 uzavřela jako dlužník a její manžel L. K., jako spoludlužník s věřitelem Packaging Consultacion Services Ltd., IČO 6597983, se sídlem Manchester, M36BZ, Salford, Bexley Square 6, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Packaging Consultacion Services Ltd. – organizační složka, IČ 28296117, se sídlem Z., předmětem smlouvy byla peněžitá půjčka 590.000 Kč, přičemž vystavení směnky vlastní bylo požadováno věřitelem jako jeden ze zajišťovacích institutů k zajištění všech peněžitých pohledávek vzniklých z předmětné smlouvy o půjčce ze dne 5. 5. 2010, při podání žaloby však obviněný zamlčel podstatnou skutečnost, že předmětná pohledávka vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 5. 5. 2010, splatná do 5. 8. 2010, byla k tomuto datu minimálně zčásti splacena, a to uplatněním zajišťovacího institutu – realizací zajišťovacího převodu, v souladu s ustanovením článku IV smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, ve společném jmění dlužníka a spoludlužníka, manželů V. K. a L. K., budova situovaná na pozemku, nacházejícím se na adrese M., P. P., vše zapsáno na LV pro k. ú. M. n. M., když smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem byla na základě požadavku věřitele uzavřena dne 5. 5. 2010, rovněž za účelem zajištění splacení závazků z půjčky ve výši 590.000 Kč, vše dokazuje také zápis na listu vlastnictví, kde vlastníkem nemovitostí, pozemku, budovy, byla zapsána společnost Packaging Consultacion Services Ltd., Bexley Square 6, Manchester - M36BZ, Salford, Spojené království, s právními účinky vkladu práva ke dni 5. 5. 2010, na základě předmětné žaloby obviněného ze dne 6. 12. 2010 byla V. K. jako žalovaná shledána rozhodcem Mgr. J. P. povinnou k zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím, tuto částku však vzhledem ke své tíživé finanční situaci nebyla schopna zaplatit; obviněný následně přistoupil k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1.000.000 Kč na základě rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 41 EXE 435/2011 o exekuci na majetek povinné, pověřil Exekutorský úřad Přerov o provedení exekuce, která je realizována přikázáním pohledávky ze dne 2. 6. 2011 srážkami ze mzdy V. K. u jejího zaměstnavatele, nevyčkávaje výsledku uspokojení své pohledávky realizací prodeje shora uvedených nemovitostí manželů K., jejím prodejem až dne 16. 9. 2011 R. Š.; obviněný Ing. H. D. tak v kontextu s vyhotoveným návrhem na zahájení exekučního řízení proti V. K., kdy svým podvodným jednáním účelově zamlčel podstatné skutečnosti, způsobil V. K., nemateriální újmu tím, že ji svévolně vystavil soudnímu a vykonávacímu řízení“ .
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. H. D. odsouzen podle §181 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. K., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Břeclavi a poškozené V. K. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 8 To 501/2015, podal následně obviněný Ing. H. D. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v poměrně obsáhlých námitkách uvedl, že skutek je ve výroku rozsudku a v jeho odůvodnění popsán tak, že rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, když nedostatečným shledává odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde je uvedeno pouze tolik, že poškozená byla svévolně vystavena soudnímu a vykonávacímu řízení, považovala svoji situaci za bezvýchodnou, psychicky se zhroutila a pokusila se o sebevraždu. Podle názoru obviněného není dostatečně odůvodněno, která konkrétní nemajetková práva byla jeho jednáním poškozena a rovněž nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a těžkou životní situací poškozené. Za podstatnou považuje okolnost, že poškozená měla možnost se proti vydanému rozhodčímu nálezu bránit v rámci občanskoprávního řízení, což však neučinila a současně podala na obviněného trestní oznámení. Současně trvá podatel na tom, že rozhodčí nález byl vydán v souladu se zákonem. V této souvislosti dovolatel poukázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 217/2011 týkající se vymezení pojmu vážné újmy na právech a opakuje, že poškozená nemajetková práva nebyla v rozsudku odvolacího soudu dostatečně specifikována. Dále uvedl, že skutková zjištění nepovažuje za správná a úplná, neboť při provádění důkazů a jejich hodnocení nebylo postupováno v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Došlo též k porušení zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. S ohledem na provedené důkazy nemohly mít soudy za prokázané, že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 tr. zákoníku. Dále vytkl nesprávné právní posouzení zajišťovacího převodu práva a uvedl, že zajišťovací převod práva má uhrazovací funkci a je proto realizován až zpeněžením převedeného práva, nikoli již samotným převedením práva. V době, kdy bylo rozhodováno o nároku ze směnky, k prodeji nemovitých věcí ještě nedošlo, neboť z důvodů na straně poškozené se nemovitosti dosud nepodařilo prodat. V této souvislosti pak obsáhle popisuje historii převzetí předmětných nemovitostí organizační složkou Packaging Consultacion Services Ltd. a jejího prodeje R. Š. (včetně okolností s podstatou věcí nesouvisejících, např. okolností přiznání a placení daně z převodu nemovitosti.) Za podstatný označuje fakt, že mu poškozená zatajila některé právní vady nemovitosti, v jejichž důsledku přicházel jako jediný potenciální kupec nemovitostí v úvahu vlastník sousedního pozemku R. Š., do jehož pozemku stavba zasahovala; pokud by Š. nemovitosti nekoupil, nebylo by ji možno vůbec zpeněžit. Využít druhého zajišťovacího institutu, tj. podat žalobu na zaplacení směnečné sumy, se obviněný rozhodl až poté, kdy se po čtyři měsíce marně pokoušel nemovitosti zpeněžit, přičemž zajišťovací převod práva byl realizován až 6. 12. 2011, kdy bylo možno provést konečné vyúčtování. Dovolatel zdůrazňuje, že ani do dnešního dne nebyla pohledávka zcela uhrazena. Uplatnění druhého zajišťovacího institutu bylo učiněno v souladu se zákonem, proto objektivně nemohl svévolně vystavit poškozenou soudnímu a vykonávacímu řízení a ani tak neučinil. Rovněž uvedl, že v době, kdy podal návrh na vydání rozhodčího nálezu, poskytoval informace zcela pravdivé, a opakovaně zdůrazňuje, že poškozená K. prodej nemovitosti úmyslně komplikovala. Názor soudů, že realizací zajišťovacího převodu došlo k uspokojení věřitele, je nesprávný a nepodložený, neboť dovolatel se před uplatněním zajišťovacích instrumentů pokoušel s poškozenou jednat, ta však dávala svým chováním najevo, že nemíní svůj závazek splnit. Nebylo proto prokázáno, že by dovolatel poškozenou svévolně vystavil soudnímu a vykonávacímu řízení. Obviněný dostupnými zákonnými prostředky požadoval plnění, na které měl podle všech zákonných a smluvních ujednání právo, a jeho jednání nelze považovat za společensky nebezpečné. Zpochybňuje též tvrzení soudu, že nemajetková újma byla poškozené způsobena zahájením exekučního řízení, když v exekučním řízení však nebylo po poškozené nic vymoženo vzhledem k dříve zahájeným exekucím. Poškozená je podle dovolatele typ dlužníka, který si pravidelně bere půjčky od různých subjektů, a její těžkou životní situaci nelze bez dalšího přičítat obviněnému. Následně dovolatel poukázal na princip ultima ratio, resp. na zásadu subsidiarity trestní represe, a v této souvislosti polemizuje s argumentací, na jejímž podkladě odvolací soud odmítl aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku. Znovu uvádí, že nebylo prokázáno, že psychické zhroucení poškozené bylo důsledkem jeho jednání a že poškozená má soudem tvrzenou nižší schopnost chápat psaný text. Dále se dovolatel vyjádřil k okolnostem podpisu smluv s poškozenou K. a namítl nezákonnost rozhodnutí o jeho vzetí do vazby. Současně zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu o jeho uznání vinným přečinem podle §181 tr. zákoníku bylo učiněno účelově, aby mu nevznikl nárok na náhradu škody v souvislosti s rozhodnutím o vazbě.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v rozsahu odsuzujícího výroku o vině obviněného Ing. H. D. rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 8 To 501/2015 a Okresního soudu v Břeclavi ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 3 T 167/2013 a aby sám rozhodl o zproštění obviněného Ing. H. D.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že dovolatel se zčásti uchyluje k námitkám proti kvalitě skutkových zjištění, popř. k výkladům, které nesouvisejí nejen s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak též namítá, že vymezení skutku v soudních rozhodnutích neodpovídá všem zákonným znakům přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tyto námitky je nutno považovat za důvodné. Dovolatel především namítá, že v soudních rozhodnutích nejsou vymezeny skutečnosti, ze kterých by bylo patrno, která konkrétní nemajetková práva poškozené byla jeho jednáním poškozena. Vážnou újmou na právech ve smyslu §181 odst. 1 tr. zákoníku může být podle okolností konkrétního případu újma na nemajetkových právech v různých oblastech společenských vztahů (rodinných, pracovních, podnikatelských apod.) Za vážnou újmu na právech však podle jeho názoru nelze považovat bez bližší specifikace dopadů do rodinného života poškozené, jejího postavení na pracovišti apod. samotnou okolnost, že poškozená byla „svévolně vystavena soudnímu a vykonávacímu řízení“, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě. Pokud se týká psychického zhroucení poškozené a jejího pokusu o sebevraždu, jsou tyto okolnosti zmíněny pouze v odůvodnění soudního rozhodnutí. Námitky dovolatele jsou v tomto směru částečně formulovány jako námitky skutkové, je nicméně skutečností, že poškozená měla i další dluhy a byla proti ní zřejmě vedena i další exekuční řízení, když např. podle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 24) částka 1.000.000 Kč dosud nebyla v exekučním řízení vymožena vzhledem k uspokojování přednostních pohledávek. Především je pak nutno konstatovat, že k bližším okolnostem pokusu o sebevraždu poškozené nebylo vedeno dokazování (z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ani z odůvodnění zrušeného rozhodnutí soudu nalézacího alespoň nic takového nevyplývá). Za této situace skutečně nelze podle jeho názoru učinit jednoznačný závěr, že sebevražedné jednání poškozené K. bylo v příčinné souvislosti s jednáním obviněného a že tato okolnost byla kryta jeho úmyslným zaviněním.
Dalším znakem přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je „uvedení někoho v omyl“. Klamavé jednání obviněného je v tzv. skutkové větě spatřováno v tom, že „při podání žaloby zamlčel podstatnou okolnost a sice, že předmětná pohledávka vyplývající ze smlouvy o půjčce byla k datu splatnosti dne 5. 8. 2010 minimálně zčásti splacena“. Ve vztahu k exekučnímu řízení dovolateli žádné konkrétní klamavé jednání přičítáno není; soud rozhodující v občanskoprávním řízení (v daném případě Okresní soud v Břeclavi rozhodující pod sp. zn. 41 EXE 435/2011) ostatně ani nelze považovat za subjekt, který by mohl být uváděn v omyl nepravdivými údaji obsaženými v podání procesních stran. Dovolateli je nutno přisvědčit v tom směru, že k uspokojení pohledávky mohlo dojít až zpeněžením nemovitostí, které byly předmětem zajišťovacího převodu. Poukázat lze v tomto směru i na civilní rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Odo 495/2006. V době podání žaloby o zaplacení směnečné sumy 1.000.000 Kč tedy předmětná pohledávka realizací zajišťovacího převodu nemovitosti splacena nebyla, a to ani částečně. Obviněný proto při podání žaloby o zaplacení částky 1.000.000 Kč vskutku žádné nepravdivé údaje neuvedl ani žádné podstatné údaje nezamlčel. Jednání věřitele, který by současně uplatnil více zajišťovacích institutů a získal by tak v konečném důsledku víc, než kolik mu po právu náleželo, by bylo možno považovat za neetické z hlediska práva civilního, nebylo by je však možno podřadit pod ustanovení §181 tr. zákoníku, které ostatně majetková práva vůbec nechrání. Uzavírá proto, že jednání obviněného Ing. H. D. v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí nevykazuje objektivní znaky přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 8 To 501/2015 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
V posuzovaném případě je zjevné, že obsah dovolání je z větší části s použitým dovolacím důvodem v souladu, neboť obviněný zpochybňuje jednak naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu poškozování cizích práv podle §181 odst. 1 tr. zákoníku, jednak subjektivní stránku trestného činu, tj. úmysl obviněného způsobit vážnou újmu na právech poškozené. Námitky dovolatele týkající se právní kvalifikace skutku považuje Nejvyšší soud nejen za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, ale také za námitky opodstatněné.
Přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.
Objektem tohoto trestného činu jsou jiná než majetková práva jednotlivce v oblasti vztahů rodinných, pracovních, podnikatelských apod., ale i práva právnických osob (v podnikatelských i jiných vztazích), a také státu.
K naplnění znaků tohoto trestného činu je nutné způsobení vážné újmy na právech a jednání, které má povahu podvodného jednání, tj. uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu. Zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů (rodinných, pracovních, podnikatelských, státních zájmů apod.) šlo, jaká byla intenzita újmy na zasaženém právu či právech a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek na právech lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný a jaká byla intenzita takového následku, a pokud měla újma na právech určité trvání, i jak dlouho trvala.
Právy se zde rozumějí veškerá práva, která nemají majetkovou povahu, neboť ta požívají ochrany podle §209 až 212 tr. zákoníku o různých typech majetkových podvodů. Je tedy zřejmé, že odlišení skutkové podstaty podle §181 odst. 1 tr. zákoníku a §209 a násl. tr. zákoníku je závislé na tom, jaká práva byla podvodným jednáním porušena. Protože předmětem ochrany jsou zde jiná než majetková práva, je potřeba pro vymezení toho, o jaká práva se jedná, vycházet z opaku, tj. z vymezení, co jsou majetková práva, a proto je potřeba zmínit, že pojem majetkových práv není výslovně definován, avšak podle právní teorie jde o práva, které jsou spjata s majetkem. Majetkem se rozumí souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek, jiných práv a hodnot ocenitelných penězi) příslušející určitému subjektu a vyjadřuje, co někomu patří, co někdo vlastní, co náleží výlučně jediné osobě. Podle tohoto vymezení majetkových práv lze určit, že nemajetkovými právy jsou každá jiná práva, která se svým obsahem nedotýkají majetku ani úkonů s ním souvisejících.
Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické nebo právnické osobě, popř. orgánu apod. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním.
K námitce obviněného, že v soudních rozhodnutích nejsou vymezeny skutečnosti, ze kterých by bylo patrno, která konkrétní nemajetková práva poškozené byla jeho jednáním poškozena, lze uvést následující.
V posuzované trestní věci obviněný přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podle skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu druhého stupně spáchal tím, že způsobil „…poškozené…. nemateriální újmu tím, že ji svévolně vystavil soudnímu a vykonávacímu řízení“. Z takto podaného popisu skutku rozhodně nevyplývá, že by toto jeho jednání mohlo naplňovat znak vážné újmy na právech uvedený v §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak shledal podle právní věty citovaného rozsudku a bez bližšího odůvodnění odvolací soud.
Nejvyšší soud podotýká (ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství), že za vážnou újmu na právech nelze považovat bez bližšího zkoumání a konkretizace dopadů do osobního a rodinného života poškozené, jejího postavení na pracovišti apod. samotnou okolnost „svévolného vystavení soudnímu a vykonávacímu řízení“, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí (s. 25) uvedl, že poškozená na základě jednání obviněného vnímala svoji situaci jako bezvýchodnou, psychicky se zhroutila a pokusila se o sebevraždu, avšak z tohoto odůvodnění ani z odůvodnění zrušeného rozhodnutí soudu prvního stupně nijak nevyplývá, že by bylo vedeno dokazování v tom směru, aby byly důsledně objasněny bližší okolnosti pokusu o sebevraždu poškozené. V daném případě se tedy odvolací soud touto otázkou náležitě nezabýval, proto bez dalšího nelze učinit jednoznačný závěr, že sebevražedné jednání poškozené V. K. bylo v příčinné souvislosti s jednáním obviněného a že tato okolnost byla kryta jeho úmyslným zaviněním.
K další výhradě obviněného týkající se podvodného jednání, když namítl, že při podání žaloby žádné nepravdivé okolnosti neuvedl a že návrh na zahájení rozhodčího řízení podal oprávněně, lze uvést, že odvolací soud popsal v tzv. skutkové větě podvodné jednání obviněného Ing. H. D. tak, že „…při podání žaloby zamlčel podstatnou okolnost a sice, že předmětná pohledávka vyplývající ze smlouvy o půjčce byla k datu splatnosti dne 5. 8. 2010 minimálně zčásti splacena“. Ve vztahu k exekučnímu řízení obviněnému žádné konkrétní podvodné jednání přisuzováno není. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spočívajícího v uvedení někoho v omyl (což platí i v případě ustanovení §181 tr. zákoníku), nelze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu spatřovat v tom, že obviněný podal k soudu žalobu nebo jiný návrh, který obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení o takových podáních totiž nelze pokládat za subjekt, který by mohl být tímto způsobem uváděn v omyl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, publikované pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr.).
Odvolací soud na stranách 24 a 25 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že lze souhlasit s argumentací obviněného, že v důsledku prodlení s úhradou dluhu poškozenou K. narůstalo k jistině příslušenství ve formě úroků a smluvní pokuty, že tento dluh je zajištěn dvěma zajišťujícími instituty ….. a že zajišťování pohledávky více zajišťovacími instrumenty je v souladu s platným právem. Dále uvedl, že jestliže k prodeji nemovitostí došlo až dne 16. 9. 2011, nemohl obviněný v době podání žaloby vědět, zda a do jaké míry dojde k uspokojení samotné pohledávky s příslušenstvím. Skutečnost, že nemovitosti sloužící k zajištění pohledávky byly prodány až 16. 9. 2011, je uvedena i v tzv. skutkové větě daného rozsudku. Naproti tomu však současně uvedl, že obviněný při podání žaloby zamlčel podstatnou skutečnost, a sice, že pohledávka vyplývající ze smlouvy o půjčce byla k 5. 8. 2010 minimálně zčásti splacena.
Jak uvedl státní zástupce ve svém vyjádření a Nejvyšší soud se s ním ztotožnil, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí obviněnému vytýká spíše okolnost, že vymáhal plnění ze zajišťovací směnky, aniž by vyčkával výsledku uspokojení své pohledávky prodejem předmětných nemovitostí. Jednání věřitele, který by současně uplatnil více zajišťovacích institutů a získal by tak v konečném důsledku víc, než kolik mu po právu náleželo, by bylo možno považovat za neetické, nekorektní, příp. i nekalé z hlediska práva civilního, nebylo by je však možno podřadit pod ustanovení §181 tr. zákoníku, které ostatně majetková práva vůbec nechrání.
Názor odvolacího soudu, že realizací zajišťovacího převodu došlo k uspokojení věřitele, nelze akceptovat. Naopak je třeba přisvědčit obviněnému, že k uspokojení pohledávky mohlo dojít až zpeněžením nemovitostí, které byly předmětem zajišťovacího převodu. V posuzovaném případě lze vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, ze kterého jednoznačně vyplývá, že zajištěná pohledávka nemůže být „naturálně“ uspokojena tím, že se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího stane trvalým vlastníkem majetku převedeného v rámci zajišťovacího převodu, přičemž i v případě, že by se věřitel s dlužníkem ve smlouvě o zajišťovacím převodu takto dohodli, šlo by o smlouvu absolutně neplatnou. Z výše uvedeného popisu a z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je tedy patrné, že v době podání žaloby o zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím proti poškozené tedy předmětná pohledávka realizací zajišťovacího převodu nemovitosti splacena nebyla. Vzhledem k uvedeným skutečnostem lze dospět k závěru, že obviněný proto při podání žaloby o zaplacení částky 1.000.000 Kč žádné nepravdivé údaje neuvedl a ani žádné podstatné údaje nezamlčel.
Je třeba uzavřít, že odvolací soud kromě toho, že nezkoumal obecně charakter, povahu a intenzitu porušených práv, se nezabýval ani otázkou shora zmíněné příčinné souvislosti, jíž takto ponechal bez povšimnutí a nevypořádal se ani ve vztahu k tomuto následku se subjektivní stránkou jednání obviněného. Je tedy evidentní, že existuje rozpor mezi tzv. skutkovou větou výroku odsuzujícího rozsudku a větou právní, neboť jednání obviněného Ing. H. D. v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí nevykazuje objektivní znaky přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Pro úplnost je třeba dodat, že obviněný Ing. H. D. se výhradami, v jejichž rámci uváděl námitky proti vzetí do vazby a rovněž spekulace o tom, že odsouzením mu má být účelově zabráněno uplatňovat náhradu škody způsobenou rozhodnutím o vazbě, ocitl mimo meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z výše uvedených důvodů nemohlo dovoláním napadené rozhodnutí obstát a dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 8 To 501/2015, ve výroku I., kterým bylo nově rozhodnuto o vině a trestu obviněného Ing. H. D. a o náhradě škody, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.). O dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu