ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1120.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1120/2016-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2016 o dovolání obviněného Mgr. J. W. B. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 160/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, s výjimkou výroku, kterým byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 51 T 160/2013, byl obviněný Mgr. J. B. uznán vinným ze spáchání I. přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, II. zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, III. přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a IV. spolupachatelství k přečinu podvodu podle §23 tr. zákoníku k §209 odst. 1 tr. zákoníku a v jednočinném souběhu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
I. „dne 20. 1. 2012 kolem 00:30 v P – M., U B., proti vůli oprávněné uživatelky bytu M. Č., vnikl do tohoto bytu tak, že jmenovanou odstrčil, když mu bránila vstoupit do hlavních dveří svým tělem a naléhala, aby odešel, celý byt prošel, setrval v něm cca 5 minut, M. Č. slovně vulgárně urážel a byt opustil teprve poté, co mu přítomným J. Š., bylo sděleno, že na místo bude přivolána policejní hlídka,
II. dne 15. 2. 2012 v době kolem 09:30 hodin na chodbě svého bytu v P. – Z., V. S., fyzicky napadl MUDr. J. P., a to tak, že ji nejprve nespecifikovaným způsobem udeřil do zad, v důsledku čehož poškozená upadla na zem, na zemi jí kopal po celém těle tak, až ji těmito kopy postupně po zemi vysunul na chodbu před byt, přičemž jí tímto fyzickým napadením způsobil podvrtnutí krční páteře, pohmoždění zad, obou dolních končetin v oblasti stehen a bérců s mnohočetnými podkožními výrony, otřes mozku, přičemž toto zranění si dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyžádalo dobu léčení delší než 1 týden a kratší než 6-ti týdnů a dále akutní stresovou reakci, která se rozvinula do posttraumatického stresového rozvoje s kolísáním příznaků v čase, akutního i následného rázu, které vyžadovaly dlouhodobou psychologickou léčbu traumatu, která trvá dosud,
III. z různých IP adres na svém pracovišti Integrovaném operačním středisku P. a na pracovišti v P., U p., pod logem neoprávněně a opakovaně v informačním systému Policie ČR prováděl lustrace osob a vozidel, a to konkrétně
- dne 21. 1. 2012 v době od 13:44 hod. do 13:45 hod. z IP adresy, lustraci osoby J. Š. a jeho vozidla lustraci osoby M. Č.,
- dne 8. 2. 2012 v době od 9:49 hod. do 10:09 hod. z IP adresy, lustraci osoby J. Š. a lustraci osoby M. Č.,
- dne 1. 8. 2007 do 31. 12. 2011 MUDr. J. P.,
a dále osob v příbuzenském poměru k těmto osobám, nejméně v pokolení přímém, a to v registru obyvatel, registru vozidel, registru řidičů, registru zbrojních průkazů, registru opatření na státních hranicích, přičemž získaná data dále využíval pro svou osobní potřebu, zejména za účelem opakovaného kontaktování J. Š. a M. Č., kterým následně zasílal různé vulgární a urážlivé e-mailové a SMS zprávy,
a toto činil v rozporu s ustanovením článku 8 odstavec 5 písm. a), c), d) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 215 ze dne 31. 12. 2008, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování osobních údajů, a v rozporu s ustanovením článku 1 odstavec 2, článku 2 písmeno d) – 1.1 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 168 ze dne 31. 12. 2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“ a ustanovením §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,
IV. po předchozí domluvě v průběhu měsíce prosince 2011 až do 1. 2. 2012 včetně npor. PČR Bc. D. V. jako vedoucí Integrovaného operačního střediska P. umožnil svému podřízenému nprap. PČR Mgr. J. B. v době, kdy měl plánované 24 hodinové služby, čerpat neoprávněně volno a nebýt tak na plánované službě fyzicky přítomen a následně mu tyto neodpracované služby zavedl do výkazu práce, který sloužil jako podklad pro mzdovou účtárnu, a takto fiktivně vykazoval jeho přítomnost na pracovišti, čímž Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy policie ČR se sídlem Praha 4, Kongresová 2 způsobili za neoprávněně vykázané a neodpracované služby ve dnech 14. 12. 2011 ˗ 15. 12. 2011, 18. 12. 2011 ˗ 19. 12. 2011, 15. 1. 2012 - 16. 1. 2012, 19. 1. 2012 ˗ 20. 1. 2012, 23. 1. 2012 ˗ 24. 1. 2012, 27. 1. 2012 ˗ 28. 1. 2012, 31. 1. 2012 ˗ 1. 2. 2012 škodu ve výši ..... Kč (hrubý služební příjem + povinné odvody), přičemž obviněný nprap. PČR Mgr. J. B. neoprávněně se obohatil o částku ..... Kč (čistý služební příjem), a tak jednali v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.“
Za uvedené jednání byl obviněnému podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru u Policie ČR, Bezpečnostní a informační služby ČR, Vojenské policie armády ČR a v pracovním poměru pracovníka městské či obecní policie na dobu 2 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené MUDr. J. P., ve výši 168.008,60 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená MUDr. J. P. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 51 T 160/2013, podal obviněný Mgr. J. B. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o vině pod body III. a IV. a v důsledku toho i ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Mgr. J. B. byl uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §323 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že: „ od prosince 2011 do 1. 2. 2012 v P., U P., v postavení nprap. Policie České republiky se bez vědomí svých nadřízených bez jakékoliv omluvy nedostavoval na své pracoviště Integrované operační středisko P. na 24hodinové služby ve dnech 14. 12. 2011 ˗ 15. 12. 2011, 18. 12. 2011 ˗ 19. 12. 2011, 15. 1. 2012 ˗ 16. 1. 2012, 19. 1. 2012 ˗ 20. 1. 2012, 23. 1. 2012 ˗ 24. 1. 2012, 27. 1. 2012 ˗ 28. 1. 2012, 31. 1. 2012 ˗ 1. 2. 2012, čímž svého zaměstnavatele Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy se sídlem P., K. úmyslně uvedl v omyl, že výše uvedené služby odpracoval, a způsobil mu tím škodu ve výši ..... Kč, spočívající v hrubém služebním příjmu obviněného a jeho zaměstnavatelem zaplacených povinných odvodech, přičemž tímto způsobem jednal v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.“
Za uvedené jednání a za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (bod I.) a zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod II.), z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 51 T 160/2013, zrušením nedotčené, byl obviněnému podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §84 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru u Policie ČR, Bezpečnostní a informační služby ČR, Vojenské policie armády ČR a v pracovním poměru pracovníka městské či obecní policie na dobu 2 let.
Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný Mgr. J. B. zproštěn obžaloby ze skutku, kterého se měl dopustit tím, že: „ z různých IP adres na svém pracovišti Integrovaném operačním středisku P. a na pracovišti v P., U p., pod logem neoprávněně a opakovaně v informačním systému Policie ČR prováděl lustrace osob a vozidel, a to konkrétně
- dne 21. 1. 2012 v době od 13:44 hod. do 13:45 hod. z IP adresy, lustraci osoby J. Š. a jeho vozidla a lustraci osoby M. Č.,
- dne 8. 2. 2012 v době od 9:49 hod. do 10:09 hod. z IP adresy, lustraci osoby J. Š. a lustraci osoby M. Č.,
a dále osob v příbuzenském poměru k těmto osobám, nejméně v pokolení přímém, a to v registru obyvatel, registru vozidel, registru řidičů, registru zbrojních průkazů, registru opatření na státních hranicích, přičemž získaná data dále využíval pro svou osobní potřebu, zejména za účelem opakovaného kontaktování J. Š. a M. Č., kterým následně zasílal různé vulgární a urážlivé e-mailové a SMS zprávy,
a toto činil v rozporu s ustanovením článku 8 odstavec 5 písm. a), c), d) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 215 ze dne 31. 12. 2008, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování osobních údajů, a v rozporu s ustanovením článku 1 odstavec 2, článku 2 písmeno d) – 1.1 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 168 ze dne 31. 12. 2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“ a ustanovením §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,“
čímž měl spáchat přečin zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, podal obviněný Mgr. J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), b), e), g), h), k) a l) tr. ř. Obviněný namítá, že výrok rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2016 je neúplný, jelikož ve zprošťujícím výroku chybí výrok o části skutku vztahujícího se k neoprávněným lustracím osoby P. Soud nerozhodl o celém rozsahu, neoddělil část výroku, který zrušoval, s tím, že by ho ponechával v platnosti, nespecifikoval souvislost s rozsudkem o skutku vztahujícím se k P. ze dne 22. 5. 2015. Ve zprošťujícím výroku tak svévolně bez jakéhokoliv zdůvodnění a opodstatnění vynechal část dikce. Výrok rozsudku tak trpí vnitřním rozporem, což je nepřípustné. Pod stejný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. přiřadil i námitku, že byl shledán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale odsouzen výrokem o trestu za trestné činy, které soud pouze specifikoval jako přečin porušování domovní svobody a zločin ublížení na zdraví. Výrok o trestu je tak neúplný, jelikož v něm zjevně chybí výrok o trestu za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016 byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, který zákon nepřipouští. Namítá, že zde chybí opodstatnění a spojitost pro uložení trestu zákazu činnosti ve vztahu k porušení domovní svobody a ublížení na zdraví, za které mu soud tento trest uložil. Dodává, že přečin podvodu podle §209 tr. zákoníku ani přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku neumožňuje uložení trestu zákazu činnosti. Odvolací soud v rozporu se zákonem vůbec neodůvodnil uložení trestu zákazu činnosti v odůvodnění svého rozsudku. Tento trest pouze převzal z původního rozsudku, ale opomněl zohlednit, že obviněného zprostil právě z jediného bodu obžaloby (bod III.), který pokud by byl naplněn, tak smysluplně opodstatňoval a činil tento trest přípustným. Dále namítá, že samotný úhrnný trest odnětí svobody za přečin porušování domovní svobody a zločin ublížení na zdraví i pokud by se obviněný předmětných skutků dopustil, podmínečně odložený na 4 roky spolu s vyslovením dohledu je trestem nepřiměřeným a soud tento trest odůvodnil pouze formálně a nezohlednil skutečnost, že soud obviněného skutku bod bodem III. nalézacího soudu zprostil. Odvolací soud pouze uvedl, že považuje za přiměřený trest v délce o 6 měsíců kratší vzhledem k době probíhajícího řízení a nespecifikoval, že důvodem bylo i zproštění jednoho ze skutků. Trest tak považuje vzhledem k délce vysloveného dohledu za nepřiměřený. Dalším dovolacím důvodem je §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se obviněný zabývá výrokem rozsudku nalézacího soudu pod bodem IV. Namítá extrémní rozpor mezi soudem prvního stupně zjištěnými skutečnostmi a soudem druhého stupně učiněným výrokem o vině po zrušení výroku o vině v části skutku IV. soudu prvého stupně. Soud prvního stupně zjistil, že v knize operačního střediska chybí podpis obviněného vedle jeho jména zapsaného do knihy podle plánu vyhotoveného měsíc předem. Soud odvolací konstatoval, že skutková věta je z těchto důvodů chybná a zrušil výrok o vině pod bodem IV., v níž se specifikovalo, že obviněný byl do této knihy dopisován vedoucím poté, co se na tom domluvili, s cílem oklamat zaměstnavatele. Uvádí, že účelem knihy je zjištění docházky na plánovanou službu, když se do ní policista musí zapsat podpisem ke svému jménu a stvrdit tak svůj příchod. Pro každý den byl stanoven vedoucí operačního střediska, který ve dnech, kdy obviněný nebyl v knize zapsán a podepsán, věděl, že nepřišel do služby, tedy že není fyzicky v práci. Neobstojí tak tvrzení, že nepřijetím do práce úmyslně oklamal zaměstnavatele, který mu i přes neomluvenou absenci platil výplatu. Zaměstnavatel nebyl oklamán, nýbrž byl o jeho nepřítomnosti informován jak knihou, tak vedoucím operačního střediska pro daný den. Dále namítá, že skutková věta je v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi soudem prvního stupně, které soud odvolací opět účelově opomněl vypořádat a nespecifikuje v odůvodnění, které spočívají v tom, že soud prvního stupně provedl a zhodnotil důkazy usvědčující jiný úmysl, pro který nechodil v některých dnech do práce. Soud prvního stupně zjistil, že namísto některých plánovaných služeb byl obviněný ve škole a skládal zkoušky a státnice. Soud odvolací záměrně nezhodnotil a nevypořádal tyto důkazy, zejména že není rozhodné, zda byl ke studiu vyslán pouze na 4. ročník, jelikož ze zákona je povinnost řádně dostudovat a složit závěrečné zkoušky, aby dotyčný nemusel vracet prostředky poskytnuté formou placeného volna v předešlých letech. Studium právnické fakulty je pětileté a vyslání ke studiu pouze na 4. ročník by odporovalo dobrým mravům a smysluplnosti za dané povinnosti dostudovat. I kdyby obviněný vyslán ke studiu nebyl a studoval by z vlastní vůle, tak by mu zaměstnavatel nemohl bránit ve skládání zkoušek a měl by nárok na placené studijní volno. Z toho je zjevné, že obviněný měl nárok na placené volno a nebyl dán důvod, aby vymýšlel podvod ve smyslu skutku, z něhož byl souzen. Mohlo dojít k chybné evidenci, kdy nebylo vykázáno studijní volno, což není podvod s cílem obohatit se, když je studijní volno hrazeno ze zákona za účelem zvýšení kvalifikace. Soud tak obviněnému neprokázal, že měl úmysl podvést zaměstnavatele a způsobit mu škodu. Žádný důkaz, který by osvědčoval úmysl obviněného nepřijít do práce s cílem získat zaplaceno úmyslným oklamáním zaměstnavatele, nebyl proveden. Tímto namítá, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále uvádí, že soud v rozporu se zákonem změnil skutkovou větu výroku o vině oproti obžalobě a sdělenému trestnímu stíhání a změnil právní kvalifikaci v rozporu se zákonem, když byl obviněn ze spolupachatelství k podvodu za to, že měl společně s nadřízeným oklamat zaměstnavatele, načež byl odvolacím soudem skutek změněn tak, že nepřijitím do práce bez omluvy oklamal zaměstnavatele s cílem, aby za neodpracované dny dostal výplatu. Tímto došlo ke změně právní kvalifikace a byla tak porušena zásada totožnosti stíhaného skutku. Ke změně právní kvalifikace došlo tak, že z jednočinného souběhu podvodu podle §209 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku byla kvalifikace změněna na dva přečiny bez uvedení jednočinného souběhu. Jednání odvolací soud nekvalifikoval jako spolupachatelství k podvodu, ale pouze podvod a dále pak změnil přečin zneužití pravomoci úřední osoby tak, že jej smyšleně specifikoval podle ustanovení §323 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které pojednává o násilí proti orgánu veřejné moci a nemá ustanovení odst. 1 písm. a). Tento výrok pokládá obviněný za zmatečný. Změnu skutkového stavu navíc odvolací soud učinil bez opakování relevantních důkazů, provedených soudem prvního stupně, které by změnu opodstatňovaly. Dovoláním dále namítá, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku. Ačkoli je ve skutkové větě specifikováno, že porušil §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., a dovozeno, že jako úřední osoba v úmyslu způsobit škodu zneužil své pravomoci porušením jiného právního předpisu, postrádá takové tvrzení smysluplnost a je v rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Pachatel musí tedy jednat jako úřední osoba a jednat tak v rámci své pravomoci. V pravomoci obviněného bylo řešit pracovní záležitosti spojené s výkonem služby vrchního inspektora a tuto pravomoc nezneužil. Nepřijití do práce z jakéhokoliv důvodu není zneužití pravomoci. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dodává, že proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal státní zástupce odvolání a odvolací soud tak rozhodl v rozporu se zákazem reformation in peius, když ho neshledal vinným přečinem podvodu ve spolupachatelství ani v jiné příznivější formě, ale po zrušení rozsudku prvního stupně ve výroku o vině pod bodem IV. obviněného shledal za pachatele podvodu, čímž došlo ke zhoršení jeho postavení. K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. obviněný uvádí, že jeho věc napadla na Městský soud v Praze pod č. j. 115/2015 a jeho zákonným senátem byl bezesporu senát s předsedkyní JUDr. Hruškovou a členy senátu JUDr. Bendou a JUDr. Petráskem. Dne 22. 5. 2015 senátu předsedal JUDr. Benda a JUDr. Hrušková byla nahrazena záskokem. Po vrácení věci dovolacím soudem opět zasedali v senátu tito tři soudci, ale nepředsedala JUDr. Hrušková. Obviněný má za to, že není v souladu s rozvrhem práce takové počínání, aby si soudci svévolně měnili posty a rozhodovali se, zda budou soudit. Namítá, že byl svévolně odebrán svému zákonnému předsedovi senátu JUDr. Hruškové. Dovoláním dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s g) tr. ř., který uplatňuje proti výroku o vině pod bodem I. a II. rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně skutku bod bodem I. výroku o vině učiněného soudem prvního stupně namítá, že poškozená Č., v průběhu řízení provdaná T. nebyla oprávněným uživatelem bytu a že jí tudíž nenáleželo právo vykázat obviněného. Skutek, který se stal, není trestným činem, jelikož obviněný přišel do bytu, diskutoval s poškozenou a následně sám odešel. Obviněný nevstoupil do bytu proti ničí vůli a nepřekonal žádnou překážku a násilí se nedopustil. Existuje tudíž důvodná pochybnost, že vůbec došlo k jednání naplňující skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ten by obviněný naplnil pouze v případě, že by poškozená byla oprávněným uživatelem bytu. Pokud není žádným relevantním důkazem doloženo, že byla poškozená oprávněným uživatelem bytu, pokud soud neprovedl žádný důkaz o vlastnictví bytu a opřel odsouzení pouze o ničím nedoložené tvrzení poškozené, že měla souhlas babičky k užívání bytu, pak chybí rozhodná skutečnost pro naplnění skutkové podstaty. Obviněný namítá extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem vyjádřeným skutkovou větou pod výrokem o vině pod bodem I. a II. a provedenými důkazy soudem prvního stupně. K výroku rozsudku pod bodem II. uvádí, že pokud byl shledán vinným ublížením na zdraví poškozené, pak musí být nezvratně prokázáno, že k tomuto ublížení došlo. Namítá, že v daném případě jsou důvodné pochybnosti, které vylučují, že obviněný ublížil na zdraví poškozené. Pokud by poškozené ublížil na zdraví v rozsahu, kterým byl shledán vinným, pak by museli osoby svědků, kteří se dostavili na místo události hned poté, a to vyslechnutí policisté a záchranáři vypovědět, že na poškozené shledali známky brutálního útoku. Nic takového však vyjma modřiny či škrábance neosvědčili, naopak vypověděli, že poškozená sama uvedla, že není zraněná a nepotřebuje ošetření. Obžaloba prokazovala brutální útok na základě lékařských zpráv a posudků, které byly vypracovány postupně v čase a odrážely stav poškozené v následujících dnech a měsících. Skutečnost existence těchto zpráv však neosvědčuje, že byla v takovém stavu na základě útoku obviněného. Má za to, že soud nezhodnotil část provedeného důkazu, a to výpověď svědka D., která by dokázala nevěrohodnost výpovědi poškozené, o které jsou dány důvodné pochybnosti, jelikož ve své výpovědi lhala o fotografiích, kterými se snažila prokázat svá zranění. Soudy tak na základě shora uvedeného kvalifikovaly nesprávně v rozporu s provedenými důkazy a zjištěnými okolnostmi skutek jako zločin ublížení na zdraví s následkem těžké újmy dle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) ve spojení s písm. b) ve spojení s písm. l) tr. ř. namítá, že byl nezákonně odejmut svému zákonnému soudci, když byl do výběru u Obvodního soudu pro Prahu 10 zařazen senát, jehož předseda konal úkony v přípravném řízení, tedy senát 51 T. Uvádí, že předsedkyně senátu JUDr. Hynková byla sice určena jako zastupující za JUDr. Kacafírka, v případě vyloučení a byla zákonným soudcem zastupujícím v senátu 51 T, nicméně v případech jiných, tedy pokud nastanou okolnosti pro vyloučení až v průběhu projednávané věci, nikoliv z důvodů porušení rozvrhu práce při výběru senátu. Senát soudu prvního stupně tak nebyl náležitě obsazen, když rozhodovala svévolně rozhodnutím předsedy soudu určená JUDr. Hynková jako předsedkyně senátu, která si svévolně obsadila senát dle libovůle Ing. Okrouhlicovou a JUDr. Kopicovou. Pod stejný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) ve spojení s písm. b) tr. ř. přiřadil i námitku, že se v průběhu hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 18. 11. 2014 udělalo přísedící nevolno a proto byla nucena opustit jednací síň a na cca 9 minut ji doprovodila protokolující úřednice, která se posléze vrátila, což je podstatnou vadou řízená ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle obviněného se jedná o jednu alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., když uplatněným důvodem je fyzická nepřítomnost, která vyplývá z požadavku bezprostřednosti a je odbornou literaturou i judikaturou výslovně dáno, že postačí i pouhá krátkodobá nepřítomnost člena senátu kdykoliv v průběhu hlavního líčení a je nerozhodné, co se v této době dělo. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vznáší námitku podjatosti senátu, a to podjatosti soudců JUDr. Petráska, JUDr. Bendy a JUDr. Hruškové a tvrdí, že jsou vyloučenými soudci z důvodů, že v odůvodnění rozsudku ze dne 13. 4. 2016 bylo vyjádřeno jejich stanovisko, kterým dali výslovně najevo svůj nepřátelský postoj vůči osobě obviněného. V původním rozsudku ze dne 22. 5. 2015 vyslovili nad osobou obviněného dohled s odůvodněním, že dospěli k názoru, že je potřebné na obviněného dohlédnout a zvolili formulaci obecnou a formálně odpovídající trestnímu řádu. Po zrušení rozsudku dovolacím soudem však vyslovili důvod k dohledu, a to výrokem: „ obžalovaný si stále nezvykl na skutečnost, že již není příslušníkem policie, v jeho pojetí stojící nad zákony, které platí pro civilní obyvatele, nikoliv pro něj.“ Tento výrok je třeba považovat za natolik závažný a hanlivý, že není možné, aby takový výrok soud bez opodstatnění svévolně vynesl. Tato lživá a nepravdivá myšlenka soudu je zjevným odrazem názoru soudu na osobu obviněného, která vyjadřuje podjatost soudců k jeho osobě. V tomto ohledu je nutné uznat, že tito soudci nemohou být vnímání jako nestranní, když ohledně jejich nestrannosti při rozhodování lze pochybovat. Pokud soudce svým vystupováním zavdá příčinu k důvodné pochybnosti, že jeho poměr k věci je ovlivněn předem přijatým úsudkem a že jeho rozhodování proto nebude nestranné, pak je z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. vyloučen bez ohledu na to, zda je či není podjatý. Obviněný dále v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Zde odkazuje na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod ve znění protokolu 3, 5, 8 a 11, podle které se za přiměřenou podle článku 6 odst. 1 Úmluvy považuje lhůta, v níž by měl být zajištěn a na základě soudního rozhodnutí učiněn konec nejistotě, v níž se osoba, která byla obviněna z trestného činu, nachází a poukazuje na to, že trestní řízení v jeho věci probíhá již 4 roky. Vzhledem ke všem okolnostem nelze považovat délku trestního řízení již nyní za přiměřenou, respektive dle obviněného je nezpochybnitelné, že délka trestního řízení bude z důvodů zásadních procesních a právních vad nepřiměřená a z tohoto důvodu je názoru, že jsou zde dány podmínky pro zastavení trestního stíhání. Posledním dovolacím důvodem obviněného, který uplatnil ve svém dovolání je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je vázán na další dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci konkrétně na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), e), g), k) tr. ř.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 51 T 160/2013 zrušil a zároveň zrušil i všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí navazující. Dále navrhuje, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám rozhodl a zprostil obviněného všech obvinění, popřípadě zastavil trestní stíhání, popřípadě přikázal podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc nadřízenému soudu podle §24 tr. ř. k rozhodnutí o příslušnosti, popřípadě vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě přikázal věc jinému soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 22. 7. 2016 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Mgr. J. B.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., namítl, že u Městského soudu v Praze byl svévolně odebrán svému zákonnému předsedovi senátu. K tomuto dovolacímu důvodu dále řadí i další skutečnost, a to že senát soudu prvního stupně nebyl náležitě obsazen, když rozhodovala svévolně rozhodnutím předsedy Obvodního soudu pro Prahu 10 určená JUDr. Hynková jako předsedkyně senátu. Obviněný dále spatřuje podstatnou vadou řízená ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., kterou řadí taktéž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., v tom, že dne 18. 11. 2014 v průběhu hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 10 se udělalo přísedící nevolno, a proto byla nucena opustit jednací síň a na cca 9 minut ji doprovodila protokolující úřednice, v čemž spatřuje porušení ústavního práva na náležité obsazení senátu a porušení práva na spravedlivý proces.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že s uvedenými námitkami se již vypořádal na straně 7 a 8 svého rozhodnutí ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 87/2016 a vyhodnotil je jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a vznesl námitku podjatosti senátu Městského soudu v Praze, a to podjatosti soudců JUDr. Petráska, JUDr. Bendy a JUDr. Hruškové. Důvod vyloučení spatřuje v tom, že v odůvodnění rozsudku ze dne 13. 4. 2016 bylo vyjádřeno jejich stanovisko, kterým dali výslovně najevo svůj nepřátelský postoj vůči osobě obviněného.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II, 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s 3157). V projednávaném případě nelze mít za to, že v namítaném výroku: „obžalovaný si stále nezvykl na skutečnost, že již není příslušníkem policie, v jeho pojetí stojící nad zákony, které platí pro civilní obyvatele, nikoliv pro něj“ lze spatřovat podjatost soudců k osobě obviněného. Námitku obviněného, že řízení u soudu druhého stupně trpí vadou, spočívající v podjatosti soudců JUDr. Petráska, JUDr. Bendy a JUDr. Hruškové, Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
V dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Zde namítá, že vzhledem ke všem okolnostem nelze považovat délku trestního řízení za přiměřenou a je názoru, že jsou v jeho případě dány podmínky pro zastavení trestního stíhání. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ani případná nepřiměřená délka trestního řízení není zásadně důvodem pro zastavení trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a takový důvod nevyplývá ani z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (k tomu dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, či z pozdější doby rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 4 Tz 52/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1300/2013). Tuto rozhodovací praxi aproboval i Ústavní soud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, uveřejněné pod č. 26 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, uveřejněný pod č. 10 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Odvolací soud navíc při úvaze o výměře trestu přihlédl i k délce doby trestního řízení (strana 13 rozsudku Městského soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015) a i vzhledem k časovému odstupu od spáchání jednotlivých skutků uložil obviněnému úhrnný trest ve výměře nižší, než jaký mu byl uložen obvodním soudem. Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší soud vyhodnotil tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný Mgr. J. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného do skutku obsaženého v bodě I. a II. výroku rozsudku, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědi poškozené Č., v průběhu řízení provdané T., výpovědi poškozené MUDr. P. a výpověď svědka D.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazu za účelem prokázání oprávněného užívání bytu poškozenou T.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy a rovněž uvádí, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. V posuzovaném výroku o vině pod bodem I. a II. se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku I. a II. o vině napadeného rozsudku mají jasný obsahový podklad ve svědeckých výpovědí poškozených, přičemž tyto výpovědi byly v souladu i s dalšími provedenými důkazy (např. přihlašovací lístek k trvalému pobytu, znalecké posudky vypracované k posouzení zdravotního stavu poškozené MUDr. P. atd.). Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že skutková věta, obsažená ve výroku rozsudku nalézacího soudu pod bodem IV., je v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi soudem prvního stupně, které soud odvolací opět účelově opomněl vypořádat a které spočívají v tom, že soud prvního stupně provedl a zhodnotil důkazy prokazující jiný úmysl, než pro který obviněný nechodil do práce. Namítá, že zde nebyl prokázán úmysl podvést zaměstnavatele a způsobit mu škodu a díky tomu nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku ani nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ohledně výroku o vině pod bodem IV. Obvodního soudu pro Prahu 10 uvádí, že v jednání obviněného lze jednoznačně spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Skutková zjištění uvedená ve výroku IV. o vině napadeného rozsudku mají obsahový podklad ve svědeckých výpovědí nadřízeného D. V. a pluk. Mgr. P. M., dále v listinných důkazech, ze kterých vyplynulo, že obviněný měl studium schválené od 14. 9. 2010 pouze pro 4. ročník pětiletého studia, tedy pouze do září 2011. V inkriminované době, tj. v době studia 5. ročníku již studium schváleno neměl. Obviněný tak svého zaměstnavatele uváděl v omyl, svoji nepřítomnost v zaměstnání nenahlásil a za neodpracované služby pobíral mzdu, čímž jednoznačně naplnil skutkovou podstatu trestných činů podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že oba soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že extrémní nesoulad, namítaný obviněným u jednotlivých skutků pod body I., II. a IV. výroku rozsudku obvodního soudu zjištěn nebyl.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále namítá, že soud v rozporu se zákonem změnil skutkovou větu výroku o vině, když z jednočinného souběhu podvodu podle §209 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku změnil kvalifikaci na dva přečiny bez uvedení jednočinného souběhu. Jednání obviněného dále odvolací soud nekvalifikoval ani jako spolupachatelství k podvodu. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 87/2016, došlo k částečnému zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 115/2015 u skutku pod bodem IV. výroku rozsudku. Na základě právního názoru Nejvyššího soudu potom Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, znovu rozhodl tak, že na základě skutkového stavu zjištěného z provedených důkazů jednání obviněného správně kvalifikoval jako přečin podvodu a přečin zneužití pravomoci úřední osoby. Zde Nejvyšší soud neshledává žádná pochybení.
Jinak je tomu u námitky obviněného ohledně pochybení odvolacího soudu, který ve výroku o vině obviněného specifikoval jeho jednání jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení §323 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které pojednává o násilí proti orgánu veřejné moci a nemá ustanovení odst. 1 písm. a), namísto ustanovení §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle §128 odst. 2 tr. ř. musí být vyhlášení rozsudku v naprosté shodě s obsahem rozsudku tak, jak byl odhlasován. Pokud je zjištěno, že tomu tak není, jde o závažnou vadu, pro niž je nutno v řízení o opravném prostředku rozsudek zrušit. Z poslechu zvukového záznamu vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016 sice Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl odsouzen za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, avšak z protokolu o hlasování odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2016 vyplývá, že byl odsouzen za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby §323 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento nesoulad je tedy důvodem ke zrušení rozsudku v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 111/2010). Nejvyšší soud dodává, že také v písemném vyhotovení rozsudku ze dne 13. 4. 2016 a v protokolu o veřejném zasedání ze dne 13. 4. 2016 odvolací soud k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby chybně uvedl ustanovení §323 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které pojednává o násilí proti orgánu veřejné moci, nikoliv o zneužití pravomoci úřední osoby. Námitku obviněného ohledně chybně uvedeného ustanovení §323 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku proto považuje Nejvyšší soud za důvodnou.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítal, že rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016 byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, který zákon nepřipouští a dále, že samotný úhrnný trest odnětí svobody za přečin porušování domovní svobody a zločin ublížení na zdraví, podmínečně odložený na 4 roky, spolu s vyslovením dohledu je trestem nepřiměřeným.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu. Výše uvedenou námitku obviněného, že úhrnný trest odnětí svobody podmínečně odložený na 4 roky spolu s vyslovením dohledu je trestem nepřiměřeným, nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitku obviněného ohledně uložení trestu zákazu činnosti považuje Nejvyšší soud za důvodnou. Městský soud obviněnému uložil trest zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru u Policie ČR, Bezpečnostní a informační služby ČR, Vojenské policie armády ČR a v pracovním poměru pracovníka městské či obecní policie na dobu 2 let, avšak v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. se s uložením tohoto trestu v odůvodnění svého rozsudku nikterak nevypořádal a trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku nijak nezdůvodnil. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu, tedy výrok o trestu zákazu činnosti, a to i se zřetelem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., považuje za nepřezkoumatelný.
Námitky obviněného v části opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. jsou bez opodstatnění. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Nejvyšší soud konstatuje, že napadený rozsudek obsahuje ve své výrokové části veškeré obligatorní prvky a žádný z obligatorních výroků nechybí ani není neúplný. O chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. jde, jestliže soud výrokem, který učinil, nevyčerpal v celém rozsahu to, co bylo předmětem jeho rozhodnutí. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 115/2015, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 51 T 160/2013, v části výroku o vině ohledně skutku pokračujícího přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, týkajícího se neoprávněného a opakovaného provádění lustrací osob a vozidel v informačním systému Policie ČR, a to konkrétně od 1. 8. 2007 do 31. 12. 2011 MUDr. J. P. a dále osob v příbuzenském poměru k této osobě nejméně v pokolení přímém, a v důsledku toho i ve výroku o trestu. Dovolací soud usnesením ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 87/2016, zrušil rozsudek odvolacího soudu vyjma výroku, kterým soud odvolací zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o vině skutkem neoprávněných lustrací MUDr. J. P. Městský soud v Praze na straně 13 rozsudku ze dne 13. 4. 2016 ke skutku uvedeným pod bodem III. výroku rozsudku obvodního soudu konstatuje, že provedenými důkazy nebylo zjištěno, s jakým motivem obviněný jednal, nebyl prokázán úmysl způsobit jinému škodu, nebo jinou závažnou újmu tím, že vykonával pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, čímž nedošlo k naplnění zákonného znaku přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z těchto důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek zrušil dle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. a dle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného ze skutku, uvedeného pod bodem III. výroku napadeného rozsudku zprostil. Jelikož rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 115/2015 došlo ke zrušení výroku o vině ohledně přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v části týkajícího se neoprávněného a opakovaného provádění lustrací MUDr. J. P. a věc byla podle §260 tr. ř. v uvedeném rozsahu vrácena státnímu zástupci k došetření, je výrok odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, kterým byl obviněný zproštěn obžaloby ze skutku týkajícího se neoprávněného a opakovaného provádění lustrací osob J. Š. a M. Č. (strana 3 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015) úplný.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), e), g), h), k) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a), b), e), g), h), k) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Napadené rozhodnutí tak nemohlo obstát, když byly úspěšně naplněny důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného Mgr. J. B. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, s výjimkou výroku, kterým byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu