ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1126.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1126/2016-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2016 o dovolání obviněného Ing. B. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 9 To 82/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 59/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 16 T 59/2012, byl obviněný Ing. B. J. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se společně s obviněným M. H. dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. B. J. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev na dobu 7 let.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných M. H. a V. T.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 16 T 59/2012, podal obviněný Ing. B. J. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 9 To 82/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného M. H. a Ing. B. J. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Ing. B. J. byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„ společně, a to Ing. B. J. jako ředitel provozu 6, divize Čechy, o. z. Pardubice společnosti HOCHTIEF CZ, a.s., se sídlem Plzeňská 16/3217, Praha 5,
a M. H. jako jednatel obchodní společnosti POLABSKÉ STAVBY, s.r.o., se sídlem Na Františku 272, 280 02 Ovčáry u Kolína,
v úmyslu obohatit nejméně obchodní společnost POLABSKÉ STAVBY, s.r.o., se sídlem Na Františku 272, 280 02 Ovčáry u Kolína, IČ 27414761, podepsali dne 9. 6. 2008 protokol o předání díla dle smlouvy o dílo ze dne 18. 4. 2008, s názvem Nová Smržovka obytný komplex RD6/2002, když předmětem smlouvy byly geodetické práce a zhotovení stavební části stavby v podobě stavební objekt č. 61 (terénní úpravy) v celkové hodnotě s DPH 5.933.878,- Kč, jež měly být provedeny spol. POLABSKÉ STAVBY, s.r.o., pro objednatele spol. HOCHTIEF CZ, a.s., když společnost POLABSKÉ STAVBY, s.r.o. nepravdivě deklarovala, že dílo v rámci subdodávky fakticky provedla společnost WOOD F.I., s.r.o., se sídlem Pobřežní 95/74, Praha 8, IČ 43090575 na základě fiktivně uzavřené smlouvy o dílo, avšak tato společnost dílo neprovedla, přičemž po podepsání předávacího protokolu vystavila obchodní společnost POLABSKÉ STAVBY, s.r.o., dne 23. 6. 2008 fakturu v hodnotě 5.933.878,- Kč se splatností 7. 7. 2008 a tuto také nárokovala, a to přesto, že zhotovitelem ve skutečnosti nebyly provedeny práce prezentované v protokolu o předání díla, o čemž oba věděli, a přesto se pokusili získat toto finanční plnění, přičemž daná faktura nebyla objednatelem, tedy spol. HOCHTIEF CZ, a.s., akceptována právě z důvodu neprovedení stavebních prací, a proto nebyla faktura v hodnotě 5.933.878,- Kč společností POLABSKÉ STAVBY, s.r.o., uhrazena, následně došlo mezi společnostmi HOCHTIEF CZ, a.s. a POLABSKÉ STAVBY, s.r.o., k uzavření dohody o narovnání, na základě které nebyly nároky ze smlouvy o dílo, a tedy i nárok na zaplacení vystavené faktury, dále uplatňovány.“
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. B. J. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let.
Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb po 200 Kč, celkem 100.000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev na dobu 7 let.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného M. H.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 9 To 82/2015, podal následně obviněný Ing. B. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že nebylo náležitě prokázáno, že předmětným jednáním došlo k naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, resp. nebylo prokázáno, že by se uvedeného jednání dopustil. Obviněný poukazuje na zásadu presumpce neviny a v této souvislosti cituje rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 553/05. Uvádí, že podle soudních rozhodnutí měl přispět k pokusu o vylákání částky přesahující pět milionů korun ze společnosti HOCHTIEF CZ, a. s., za práce, které měly být provedeny nikoli společností POLABSKÉ STAVBY, s. r. o., kterou bylo fakturováno, ale společností ELEKTROVASURY, s. r. o. Dodává, že se nechce pouštět do polemiky s hodnocením důkazů soudy, současně však na základě vlastního hodnocení důkazů odmítá zjištění obsažené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterého pravidelně docházel na předmětnou stavbu. Tato skutečnost od osoby obviněného ani žádného ze svědků nezazněla ani zaznít nemohla, neboť obviněný na stavbu dojížděl, nikoliv však pravidelně, nýbrž pouze tak, jak mu to jeho pracovní vytíženost dovolovala a jak to nutně vyžadovala situace. Rovněž se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že soudu prvého stupně nelze nic podstatného vyknout. Je naopak přesvědčen, že ve stínu pozornosti soudů obou stupňů byl ponechán důkaz, kterým je zjišťovací protokol podepsaný svědkem Ing. D. Za situace, kdy obviněný na stavbu docházel nikoliv pravidelně, nicméně provedení předmětných zemních prací na stavbě osobně viděl, považuje tento důkaz jako stěžejním v tom, že jednak potvrzuje skutečné provedení prací, jednak ve vazbě na další důkazy potvrzuje, že práce musely být provedeny společností POLABSKÉ STAVBY, s. r. o. Dále ze svého hlediska rozebírá a hodnotí výpověď svědka Ing. D. a zpochybňuje hodnocení této výpovědi soudy, pokud z ní dovodily, že práce prováděla společnost ELEKTROVASURY, s. r. o. Dále hodnotí důkazní situaci ohledně rozsahu prací provedených společností ELEKTROVASURY, s. r. o., která prováděla zemní práce pouze v souvislosti s výkopovými pracemi. Namítá, že se soud nijak nevypořádal s námitkami v otázce, kdy tato společnost měla druhý den po svém nástupu již fakturovat zemní práce, které v daném objemu nemohla ani stihnout. Uvádí, že společnost HOCHTIEF CZ, a. s., aktivně vymáhala cenu prací, ač za jejich provedení nikomu nezaplatila. Dále obviněný vytýká, že soud zcela opomíjí celý proces přípravy projektu. Ze svého hlediska vysvětluje důvody, pro které navrhl společnost POLABSKÉ STAVBY, s. r. o., jako subdodavatele, a uvádí, že další kroky vedoucí k uzavření smlouvy s touto společností již šly zcela mimo jeho osobu. Polemizuje se závěry soudů o jeho vazbách na strýce obviněného H. a na společnost WOOD F. I., s. r. o. a označuje závěry soudů za spekulace. Konečně odmítá závěr soudů, podle kterého je nutno do výše škody započítat i příslušnou sazbu DPH. Částka DPH byla na straně obou společností řádně zaúčtována a žádnému subjektu nevznikla škoda odpovídající této částce ani fakticky ani v rovině potencionální. Proto o tuto částku měla být výše škody ponížena a případ kvalifikován v nižším odstavci z hlediska viny. S ohledem na shora uvedené obviněný popírá svou vinu na projednávané trestné činnosti a nesouhlasí ani s výrokem o trestu, byť bylo přistoupeno k mimořádnému snížení výměry trestní sazby.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 9 To 82/2015 a aby zrušil i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 16 T 59/2012.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Z výše uvedené rekapitulace dovolacích námitek obviněného vyplývá, že většina těchto námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá. Podatel s jedinou výjimkou níže uvedenou nevznáší žádné námitky, které by se týkaly nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí nebo nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení. Na základě vlastního hodnocení důkazů tak polemizuje se skutkovými zjištěními učiněnými soudy, přičemž mnohdy navíc jde o zjištění uvedená nikoli v tzv. skutkové větě ve výroku o vině, ale pouze v odůvodnění soudních rozhodnutí. Na základě této polemiky pak prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které práce fakturované společností POLABSKÉ STAVBY, s. r. o., byly touto společností skutečně provedeny, domáhá se tak zásadní změny skutkových zjištění soudy učiněných. Námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění ovšem formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Z námitek nevyplývá ani existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, když podatel se domáhá pouze toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím, způsobem. Námitku existence tzv. extrémního rozporu obviněný ostatně ani neučinil. Jedinou námitkou podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod je námitka, podle které nemělo být při stanovení výše škody přihlíženo k částce daně z přidané hodnoty. Tuto námitku však nelze považovat za důvodnou. Pokud by byl trestný čin podvodu dokonán a fakturovaná částka by byla poškozenou společností zaplacena, pak by z hlediska právní kvalifikace skutku představovala škodu celá částka, o kterou by byl zmenšen majetek společnosti HOCHTIEF CZ, a. s. Dovolací námitky obviněného Ing. B. J. tak z velké části neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu a jediná relevantně uplatněná námitka je zjevně nedůvodná.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný Ing. B. J. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi svědka Ing. D., zjišťovacího protokolu, který stvrzuje, že skutečně došlo k provedení prací společností POLABSKÉ STAVBY, s. r. o.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. když uvedl, že se neztotožňuje s právní kvalifikací skutku, zejména s výší způsobené škody, jelikož při stanovení výše škody nemělo být přihlíženo k částce daně z přidané hodnoty.
Pokud obviněný namítá nesprávné zjištění výše škody, je předně nutno uvést, že byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, tj. že se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, jehož se dopustil v úmyslu způsobit na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000 Kč. Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněných směřovalo k obohacení společnosti POLABSKÉ STAVBY, s. r. o., o částku přesahující 5 milionů korun ke škodě společnosti HOCHTIEF CZ, a. s. Uvedená částka, o kterou by byl, v případě, že by došlo k dokonání trestného činu podvodu, zmenšen majetek společnosti HOCHTIEF CZ, a. s., tj. částka 5.933.878 Kč, odpovídá ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku, tedy škodě velkého rozsahu. Otázka, zda poškozená společnost byla nebo nebyla plátcem daně přidané hodnoty je z hlediska stanovení výše škody podle §138 tr. zákoníku nepodstatná. Výše škody stanovená na základě ustanovení §137 tr. zákoníku musí zahrnovat i částku připadající na daň z přidané hodnoty, neboť zahrnutí této daně do ceny zboží určeného pro konečného odběratele je plně opodstatněné (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2004). Je tedy bez významu, zda si poškozená společnost mohla svoji povinnost k dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) snížit o částku odpovídající DPH ve fakturované ceně díla zahrnuté. Nejvyšší soud uzavírá, že skutek byl správně kvalifikován jako pokus zločinu podvodu v kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, tj. jako čin směřující ke způsobení škody velkého rozsahu. Tuto námitku ohledně stanovení výše škody proto Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitku vůči výroku o trestu, se kterým i přesto, že došlo ke snížení výměry trestní sazby, nesouhlasí. Námitka obviněného ohledně nepřiměřenosti trestu nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod speciální dovolací důvod jímž může být zpochybněna správnost výroku o trestu, a to pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Ing. B. J. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Ing. B. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 9. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu