ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1142.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1142/2016-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. 9. 2016 dovolání obviněného T. F. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 11 To 412/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 187/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 2 T 187/2014, byl obviněný T. F. (vedle spoluobviněných A. P., R. S. a M. Ž.) uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku [pod body 1a) – 1e) skutkové věty] a návodem k přečinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. b), §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku [pod bodem 2) skutkové věty], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1)
společně s M. Ž. v druhé polovině měsíce prosince 2013 vymysleli plán, jak získat od různých společností spotřební elektroniku beztoho, aniž by za ni museli zaplatit, s čímž seznámili R. S. a A. P. a následně jej realizovali tak, že nejprve zajistili R. S. práci na dohodu o provedení práce u společnosti PeHa Trade s.r.o., která zabezpečovala rozvoz zboží pro přepravní společnost PPL v K., následně po dohodě s užitím smyšlených jmen, dodacích adres
a) dne 20. 12. 2013 ve 12.35 hodin prostřednictvím e-shopu Alza.cz pod falešnou identitou – M. R., dodací adresa T. G. M., K., objednali pod číslem objednávky laserovou tiskárnu zn. Xerox a 2 mobilní telefony Samsung Galaxy Note 3, vše v celkové hodnotě 76.749,- Kč, s přepravou od společnosti PPL,
b) dne 20. 12. 2013 ve 13.32 hodin prostřednictvím e-shopu Alza.cz pod falešnou identitou – K. F., dodací adresa K., K., objednali pod číslem objednávky tablet zn. iPad Air, ochranný kryt zn. Smart Cover iPad Air Black a mobilní telefon iPhone 5 64 GB bílý, vše v celkové hodnotě 38.267,- Kč, s přepravou od společnosti PPL,
c) dne 20. 12. 2013 ve 13.56 hodin prostřednictvím e-shopu Alza.cz pod falešnou identitou – K. F., dodací adresa K., K., objednali pod číslem objednávky tablet zn. iPad Air a kuchyňský robot zn. Kenwood KMM 770, vše v celkové hodnotě 28.541,- Kč, s přepravou od společnosti PPL,
d) dne 20. 12. 2013 ve 14.00 hodin prostřednictvím e-shopu Alza.cz pod falešnou identitou – K. F., dodací adresa V., K., objednali pod číslem objednávky inkoustovou tiskárnu Canon PIXMA MG7 150, domácí kino s Blu-Ray zn. Sony, 2 navigace zn. MIO Spirit 697, LCD monitor 24" zn. Dell U24 12M, LCD monitor 24" zn. Dell U24 12M vše v celkové hodnotě 41.809,- Kč, s přepravou od společnosti PPL,
e) dne 20. 12. 2013 prostřednictvím e-shopu OKAY pod falešnou identitou – K. F., dodací adresa K., K., objednali pod číslem objednávky počítač MEO88CZA A9-27", 8 TB, GT775M 1 GB v hodnotě 49.128,- Kč, s přepravou od společnosti PPL,
následně T. F. přikázal R. S., aby jakožto přepravce zásilek pro společnost PPL výše uvedené zboží na jméno K. F. a M. R. v balících převzal k přepravě, načež S. převzal k přepravě pouze balíky pod body b), d) – e) na jméno K. F., příjmením F. podepsal dodací listy a předal je v K., v ulici P. P. po dohodě A. P., zaměstnanci T. F. a M. Ž., který zboží odvezl do sídla společnosti SMART MEN s.r.o. v H., K., zbylé zboží nestačil z depa R. S. odvézt, neboť byl ze společnosti PeHa Trade s.r.o. vyhozen, a jako odměnu za výše uvedené jednání obdržel od M. Ž. částku 5.000,- Kč, přičemž výše uvedeným jednáním způsobili všichni jmenovaní společnosti Alza.cz a.s., IČO: 27082440, škodu ve výši 80.076,- Kč, a společnosti OKAY s.r.o, IČO: 60719257, škodu ve výši 49.128,- Kč,
2)
dne 23. 12. 2013 v přesně nezjištěné době, v K., na náměstí s. P., R. S., jakožto zaměstnanec společnosti PeHa Trade s.r.o., která prováděla smluvní přepravu zásilek pro společnost PPL, vydal T. F. na jeho příkaz tržbu za dodané zboží ve výši 87.036,- Kč, namísto toho, aby tuto tržbu odevzdal v depu společnosti PPL, neboť byla jejím majetkem, čímž společnosti PPL způsobil celkovou škodu ve výši 87.036,- Kč.
Za to byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest v počtu 160 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 750 Kč, tedy celkový peněžitý trest ve výměře 120.000 Kč s tím, že podle §68 odst. 5, věty druhé, tr. zákoníku může být peněžitý trest zaplacen v nejvýše deseti pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 12.000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a sice stolního počítače I-ZONE bez bližšího označení.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla všem čtyřem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit společnosti PeHa Trade s. r. o., IČ 28163753, se sídlem Komenského 916, 252 62 Horoměřice, škodu ve výši 249.596 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 2 T 187/2014, podali obvinění T. F., A. P. a M. Ž. odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 11 To 412/2015, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 11 To 412/2015, podal obviněný T. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že dle jeho mínění se soudům nepodařilo zjistit skutkový stav věci a výhrady vznáší i vůči samotné právní kvalifikaci obou skutků. Skutek pod bodem 2) byl podle něj nesprávně právně kvalifikován, neboť spoluobviněný R. S., který byl hlavním pachatelem předmětného přečinu, byl současně členem organizované skupiny, která měla páchat trestnou činnost podvodného charakteru. V takovém případě v něm tedy nemohl vzbudit formou návodu rozhodnutí ke zpronevěře finančních prostředků, neboť oba byli zapojeni do trestné činnosti jako spolupachatelé. Obviněný brojí rovněž proti tomu, že by se v případě páchání trestné činnosti podvodného charakteru mělo jednat o organizovanou skupinu. V uvedeném ohledu upozorňuje na to, že soudy nekriticky vycházely pouze z osamocené výpovědi odsouzeného R. S., kterou však podle jeho představ neměly brát za podklad svých skutkových zjištění. Dle slov obviněného nešlo o trestnou činnost páchanou v organizované skupině, protože každý dělal vše a byli na sobě ve své podstatě úplně nezávislí. Jestliže tedy každý jednal samostatně, nikoli jako člen organizované skupiny, nemělo být jeho trestné jednání právně posouzeno s přihlédnutím k té okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že trestná činnost byla realizovaná organizovanou skupinou. Další námitky obviněný zaměřil proti výroku o trestu, neboť tento vnímá jako nepřiměřeně přísný. Míní, že okresní soud při ukládání trestu pochybil, neboť uložení takto přísného trestu odůvodnil jeho členstvím v organizované skupině, což je ale okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby jako kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Tím došlo k duplicitnímu uplatnění téže skutečnosti, což označil za nepřípustné. V dalším textu dovolání se obviněný opětovně vrací ke kritice skutkových zjištění, kdy označil za neopodstatněné, že soudy vystavěly své skutkové závěry zcela nepodloženě a bez znaleckého posudku na osobě spoluobviněného R. S. Domnívá se, že pokud byla jeho výpověď užita jako jediný podklad pro odsuzující rozsudek, měl být ohledně osoby tohoto spoluobviněného vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, v rámci nějž by byla posouzena věrohodnost jeho osoby. Obviněný sám hodnotí výpověď spoluobviněného R. S. jako nepravdivou a nevěrohodnou. Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ten obviněný uplatnil v jeho druhé zákonné alternativě, tedy ve vázanosti na jiný z dovolacích důvodů vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. řádu, tj. v tomto případě ve vázanosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Kladně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že v mezích zvolených dovolacích důvodů obviněný uplatnil námitku, že jeho jednání pod bodem 1) nemělo být právně posouzeno jako trestný čin podvodu s přihlédnutím k té okolnosti podmiňující použití vyšší sazby, která spočívá v tom, že se činu dopustil jako člen organizované skupiny. Podle názoru státní zástupkyně je však v dané věci zřejmé, že obviněný se dopustil trestné činnosti v rámci organizované skupiny, neboť veškeré okolnosti případu svědčí o tom, že trestná činnost se odehrála na základě předem promyšleného plánu, kdy každý ze členů organizované skupiny měl svůj úkol. Námitku o tom, že každý jednal sám za sebe a že nešlo o organizovanou skupinu, označila za lichou. K nesouhlasu obviněného s tím, že byl návodcem k přečinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. b), §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, státní zástupkyně uvedla, že veškeré podmínky pro soudy zvolenou míru účasti, tedy účastenství podle §24 písm. b) tr. zákoníku, byly u obviněného T. F. naplněny. Dále podotkla, že rozhodujícím soudům obou stupňů nebránilo nic v tom, aby skutkové závěry o vině všech obviněných vystavěli na podkladě výpovědi obviněného A. P., neboť zmíněná výpověď není rozhodně výpovědí osamocenou, ale je podporována veškerými ve věci pořízenými důkazy. Rovněž dle ní nelze v posuzované trestní věci zaznamenat kategorii opomenutých důkazů. Pokud soudy k návrhu obviněného některé důkazy neprovedly, vždy řádně vysvětlily, proč tak neučinily. Dodala, že námitky o přílišné přísnosti uloženého trestu nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a rozhodující soudy se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Navíc některé námitky obviněného ve skutečnosti nezpochybňují nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze jsou jimi napadána soudy učiněná skutková zjištění. Jde o ty námitky, jimiž obviněný považuje provedené dokazování za neúplné a hodnocení v řízení provedených důkazů za nesprávné. Obviněný je toho názoru, že rozhodující soudy nesprávně vyhodnotily důkaz výpovědí spoluobviněného R. S. Pochybení spatřuje také v tom, že nebyl vypracován znalecký posudek pro posouzení věrohodnosti tohoto svědka. Námitky tohoto druhu je však třeba považovat za námitky skutkového charakteru, týkající se úplnosti provedeného dokazování a způsobu hodnocení jednotlivých důkazů. Je zřejmé, že obviněný se tak pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v tomto směru zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že názoru obviněného o nevěrohodnosti výpovědi spoluobviněného R. S. nelze na základě učiněných skutkových zjištění přisvědčit, neboť tato výpověď nestojí osamoceně, ale je podporována ostatními v řízení provedenými důkazy, s nimiž tvoří uzavřený řetězec důkazů svědčících o vině obviněného. Rozhodující soudy jasně a srozumitelně ve svých rozhodnutích zdůvodnily, z jakých důvodů pokládají výpověď jmenovaného svědka za věrohodnou a proč naopak obhajobu obviněného T. F. považovaly za důkazy vyvrácenou, hodnocenou jimi jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s tímto jejich způsobem hodnocení důkazů pro jeho správnost a zákonnost plně ztotožnil.
Důvodně pak také soudy obou stupňů vyhodnotily jako nadbytečné návrhy obviněného na doplnění dokazování o znalecké zkoumání osobnosti obviněného R. S., neboť o věrohodnosti jeho výpovědi nevznikly v průběhu řízení žádné odůvodněné pochybnosti. Lze naopak mít za to, že by přibrání příslušných znalců k řízení a jejich závěry po přezkoumání duševního stavu svědka nemohly cokoli změnit na závěru, že se jedná o důkaz hodnověrný. Nutno dodat, že posouzení věrohodnosti svědecké výpovědi je otázkou právní, spadající výlučně do pravomoci rozhodujícího soudu, takže pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru o nadbytečnosti požadovaného důkazu, šlo o procesní postup v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Jak již vyplývá z výše uvedeného, v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť rozhodující soudy se návrhem na doplnění dokazování řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněným navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Za právně relevantní je z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu možno považovat námitku nesprávného právního posouzení skutku, v rámci které obviněný brojí proti tomu, že jednání specifikované pod bodem 1) skutkové věty nespáchal jako člen organizované skupiny. Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitku nedůvodnou.
Spáchání trestného činu pachatelem, který je členem organizované skupiny, je nejen obecnou přitěžující okolností podle §42 písm. o) tr. zákoníku, ale u některých trestných činů (včetně trestného činu podvodu) i okolností, jež podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Pojem „organizovaná skupina“ není v zákoně blíže definován, takže jeho bližší vymezení je věcí soudní praxe a judikatury. Podle dosavadní soudní judikatury se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, v kterém je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což usnadňuje spáchání činu a zvyšuje pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost spáchaného trestného činu a jeho závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože v rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin. Přitom se nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena organizované skupiny ani formalizované přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 313/2014).
Jednání obviněného T. F. dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem soudů prvního a druhého stupně, zcela odpovídá shora zmíněným předpokladům. Podle učiněných skutkových zjištění obviněný T. F. společně se spoluobviněným M. Ž. vymysleli plán podvodného nákupu elektroniky. Nejprve zajistili zaměstnání pro obviněného R. S. u společnosti PPL tak, aby se dostal k přepravovanému zboží společností PPL v K., následně obvinění T. F. a A. P. objednali zboží na jména smyšlených zákazníků a instruovali obviněného R. S., jak má objednané zboží převzít a poté předat obviněnému A. P., který zboží převezl na místo, kde si ho obvinění rozdělili, aniž měli v úmyslu poškozeným společnostem zboží zaplatit. Objednávky zboží přitom musely být zkoordinovány s dobou, kdy obviněnému R. S. zaměstnavatel sdělí, jaký okrsek bude zavážet. Obvinění T. F. a M. Ž. tedy vymysleli plán realizace trestné činnosti, k čemuž sjednali ještě další dvě osoby. Je tak zřejmé, že každý ze členů organizované skupiny měl svůj úkol. Na základě zjištěného skutkového stavu věci by bylo možno jen stěží dát za pravdu tvrzení obviněného, že každý z obviněných jednal sám za sebe a že se nejednalo o organizovanou skupinu. Naopak bylo bez pochybností prokázáno, že všichni obvinění jednali jako organizovaná skupina, neboť každý z nich plnil určitou úlohu, aby bylo dosaženo zamýšleného následku, jejich trestná činnost se vyznačovala plánovitostí a organizovaností, bez čehož by nebyla vůbec úspěšná.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podřadit i námitku obviněného, že nemohl být návodcem k přečinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. b), §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť spoluobviněný R. S. jako hlavní pachatel přečinu zpronevěry byl současně členem organizované skupiny, která měla páchat trestnou činnost podvodného charakteru. Ani v tomto případě však nelze právnímu názoru obviněného přisvědčit.
Podle ustálené soudní judikatury je návodcem ten, kdo v jiném úmyslně vzbudí rozhodnutí spáchat konkrétní trestný čin, který musel dospět alespoň do stadia pokusu. Trestný čin musí být v návodu konkretizován alespoň jeho hlavními rysy. Formy návodu zákon blíže nevymezuje, proto mohou být jakékoli (např. rozkaz, přemlouvání, poučení či jiná forma vyvolání rozhodnutí). Návod vždy směřuje k individuálně určené osobě nebo osobám a k individuálně určenému trestnému činu či trestným činům (čin musí být konkretizován alespoň v hrubých rysech). Nezáleží přitom na tom, zda působení návodce bylo více nebo méně intenzivní; rozhodné je toliko, že čin by nebyl spáchán a trestný výsledek by nebyl nastal, kdyby návodce nepůsobil na vůli přímého pachatele a že je tedy v tomto smyslu mezi výsledkem a činností návodce souvislost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 347-348 s.).
Na základě v řízení provedených důkazů obviněný T. F. vymyslel krytí celého podvodného jednání popsaného pod bodem 1) skutkové věty a v této souvislosti nařídil, aby mu obviněný R. S. odevzdal tržbu a své doklady a nahlásil přepadení. Mělo tak dojít k zastření skutečnosti, že za vykázané dodané zboží nemá k dispozici odpovídající tržbu. Není tak pochyb o tom, že obviněný T. F. tímto svým jednáním naplnil všechny shora uvedené podmínky pro účastenství podle §24 písm. b) tr. zákoníku. Vzhledem ke skutečnosti, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by původní dohoda obviněných o spáchání předmětného podvodu zahrnovala i tu okolnost, že dojde k jeho zakrytí tím, že bude fingováno přepadení spoluobviněného R. S., nebyla trestná činnost specifikovaná pod bodem 2) skutkové věty zahrnuta pod činnost organizované skupiny, ale bylo nutno ji samostatně právně kvalifikovat, jak správně učinil soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku.
Obviněný v dovolání brojí také proti přílišné přísnosti uloženého trestu. Soud prvního stupně dle něj při ukládání trestu pochybil, neboť uložení trestu odůvodnil členstvím obviněného v organizované skupině, což je okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby jako kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Tím dle jeho přesvědčení došlo k duplicitnímu uplatnění téže skutečnosti, což označil za nepřípustné.
Předně je třeba připomenout, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
Obviněnému je třeba přisvědčit v názoru, že obecně nelze přitěžující okolnost podle §42 písm. o) tr. řádu použít za situace, kdy bylo spáchání činu členem organizované skupiny zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty. Nelze však v žádném případě souhlasit s jeho námitkou, že členství v organizované skupině mu bylo přičítáno k tíži dvakrát. Soud prvního stupně v této souvislosti pouze naprosto správně poukázal na jeho vůdčí postavení ve skupině, což je okolnost, která nemůže být v rámci úvah o trestu pominuta. Je tak třeba uzavřít, že nalézací soud rozhodl o trestu obviněného zcela v souladu se zákonem a ani proti tomuto výroku nelze nic namítat.
Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, který obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku také uplatnil, ten spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání nedeklaruje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Na základě shora specifikovaných skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu, že není pochyb o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku a návodu k přečinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. b), §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného T. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. 9. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu