ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1152.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1152/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2016 o dovolání obviněné Z. M. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 11 To 25/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 124/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 1 T 124/2015, byla obviněná Z. M. uznána vinnou ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že „dne 1. 12. 2014 v době od 17.50 hodin do 18.00 hodin v Ú. s. s. města N. P., S., okres J., v hale II. poschodí, jako zaměstnankyně přímé obslužné péče v rozporu s ust. §17 odst. 1 písm. a) a i) zák. č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, v platném znění a přes proškolení z požární ochrany ponechala bez dozoru na stole hořící čajovou svíčku, kterou téhož dne ve 14.30 hodin sama zapálila, ačkoliv u stolu seděli klienti A. K. a M. V., kdy poté, co z haly odvážela další klienty, z nezjištěné příčiny došlo od hořící čajové svíčky ke vznícení oděvu A. K., který pak utrpěl popáleniny 3. stupně na 63% částech těla, byl transportován do popáleninového centra Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, kde dne 3. 12. 2014 v 6.45 hodin v důsledku utrpěných zranění zemřel“ .
Za uvedené jednání byla obviněná Z. M. odsouzena podle §143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 1 T 124/2015, podala obviněná Z. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 11 To 25/2016, tak, že ho jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 11 To 25/2016, podala následně obviněná Z. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná v dovolání namítla, že při jejím odchodu z místa, kde nechala zapálenou svíčku, měl na starosti poškozeného ještě další zaměstnanec sociálního ústavu – domova důchodců pan J. R. (když na jednoho pečovatele připadalo velké množství klientů), přičemž nebyla povinna svíčky zhasínat, neboť i po jejím odchodu byly svíčky pod dozorem pana J. R. Svíčku sice ve 14:30 hodin zapálila obviněná, avšak nebyla posledním zaměstnancem, který byl při odchodu z haly ve 2. poschodí, neboť povinností posledního odcházejícího zaměstnance bylo zhasnout svíčku, aby otevřený oheň nebyl bez dozoru. Výslechem svědků z řad zaměstnanců bylo prokázáno, že po vzniku požáru tito jednali ne zcela koordinovaně, nebyli na vznik požáru připraveni, z výslechu je patrné, že zaměstnanci se požár nejprve snažili uhasit pomocí hadru a kbelíku s vodou, až po určité době napadlo jednoho ze zaměstnanců, a to pana J. R., použít hasicí přístroj. Nedokázal jej však uvést do provozu a výslovně uvedl, že zaměstnanci nebyli k obsluze hasicího přístroje proškoleni. Za této situace má obviněná za to, že není možno dovodit, co vlastně vedlo ke vzniku předmětného požáru, v důsledku kterého byl poškozený poraněn.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že v daném případě z provedeného dokazování skutečně nebylo objasněno, jaká byla příčina požáru. Poškozený A. K. ani s ním sdílející jeden stůl M. V. nebyli s ohledem na svůj zdravotní stav schopni popsat, co se předmětného dne, tedy dne 1. 12. 2014 odehrálo. Ani z dalších provedených důkazů nebylo zjištěno, co bylo příčinou požáru, který vedl ke zranění poškozeného A. K. Za této situace není možno dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem v podobě zranění a poté úmrtí poškozeného A. K.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná ve svém stanovisku k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že souhlasí s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, neboť nebyla prokázána příčina požáru, existuje možnost, že požár záměrně založila neznámá třetí osoba.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné Z. M.
Pokud je dovolání podáno proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen námitky v tom smyslu, že skutkový stav zjištěný soudem nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněná uplatnila právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tím, že ji zaměřila proti právnímu posouzení skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně namítla, že nebyla prokázána subjektivní ani objektivní stránka trestného činu.
Podle §143 odst. 1 tr. zákoníku kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že spornou právní otázkou je především příčinný vztah mezi jednáním obviněné a usmrcením poškozeného .
Učení o příčinném vztahu vychází z teorie podmínky a je založeno na tom, že příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal nebo by alespoň nenastal tím způsobem, jakým nastal (condicio sine qua non). Je-li zkoumán příčinný vztah v rámci trestní odpovědnosti, pak z uvedené zásady vyplývá, že jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, je příčinou v trestněprávním smyslu. Pojetí příčinnosti, které je založeno na teorii podmínky, by ovšem mohlo vést k nepřiměřeně široce vymezené odpovědnosti. Teorie podmínky je proto korigována zásadou umělé izolace jevů a zásadou gradace příčinné souvislosti. To znamená, že v příčinném vztahu je třeba izolovat jednání jako trestněprávní příčinu na straně jedné a trestněprávní následek na straně druhé. Příčinná souvislost musí být zkoumána vždy konkrétně na základě okolností daného případu a v tomto rámci je nutné zdůraznit hlavní a rozhodující příčiny, což ovšem neznamená, že jen ty jsou právně relevantní a že z rámce příčinného vztahu je možno zcela vyloučit vedlejší či podřadné příčiny. Jednotlivé příčiny nemají pro způsobení následku stejný význam a jejich odstupňování je podstatou zásady gradace příčinné souvislosti. Uplatnění této zásady se promítá do požadavku, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
K závěru o příčinném vztahu mezi jednáním a následkem postačí, že pachatel svým jednáním vyvolal byť i jen jednu z podmínek, jež měly vzápětí následek. Příčinou následku je každá okolnost, která samostatně nebo ve spojení s jinou okolností přivodila následek. Pachatel způsobí následek, jestliže jeho protiprávní jednání je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku nedošlo nebo bez které by se jeho nebezpečí alespoň snížilo. Není rozhodné, zda jednání pachatele bylo příčinou, která byla způsobilá přivodit následek bez dalšího sama o sobě, anebo jen ve vzájemném spolupůsobení s jinou příčinou. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby nebo jiná skutečnost, jež spolupůsobila při vzniku následku, pokud jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána také v případě, že vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila ještě další příčina. I když je jednání pachatele jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku také tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby, avšak jednání pachatele tu musí být dostatečně významnou příčinou.
V posuzovaném případě bylo usmrcení poškozeného bezprostředním důsledkem vznícení oděvu, ke kterému došlo od hořící čajové svíčky, a následného vzniku popálenin. Dalším článkem řetězu příčin bylo jednání obviněné, která ponechala bez dozoru na stole hořící čajovou svíčku, kterou téhož dne v 14.30 hodin sama zapálila, přestože u stolu seděli klienti A. K. a M. V., tj. v rozporu s ustanovením §17 odst. 1 písm. a) a i) zák. č. 133/1985 Sb., o požární ochraně (ve znění účinném v době činu). Podle tohoto ustanovení je fyzická osoba povinna počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku požáru, zejména při používání tepelných, elektrických, plynových a jiných spotřebičů a komínů, při skladování a používání hořlavých nebo požárně nebezpečných látek, manipulaci s nimi nebo s otevřeným ohněm či jiným zdrojem zapálení, a dodržovat podmínky nebo návody vztahující se k požární bezpečnosti výrobků nebo činností.
Obviněná ponechala bez dozoru na stole hořící čajovou svíčku, přestože u stolu seděli klienti A. K. a M. V., což samo o sobě navozovalo reálné nebezpečí, že by mohlo dojít k manipulaci s touto svíčkou. Dokazováním bylo zjištěno, že obviněná sice oddálila zapálenou svíčku z bezprostřední blízkosti poškozeného, avšak tato svíčka se stále nacházela na stole, u kterého poškozený seděl, a měl tedy k takto umístěné svíčce volný přístup. K tomu přistupuje zjištění uvedené v odůvodnění rozsudku, totiž že poškozený byl nevyzpytatelný a měl tendence k agresivnímu chování, navíc byl schopen se hýbat a v nohách měl takovou sílu, že když ho ošetřovatelé na křesle čtyřmi brzdami zabrzdili, tak byl schopen se od stolu odstrčit a být kus od stolu, případně byl schopen se i postavit. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že mimo rozsvícených svíček nebyl zjištěn jiný zdroj možného vzniku zahoření oděvu a křesla poškozeného. Ke zranění, resp. úmrtí poškozeného, tedy vedla okolnost zapálení svíčky a následné ponechání této svíčky bez dozoru, bez toho, aby byla zajištěna dostatečná kontrola svíčky jinou osobou. Porovná-li se význam dané okolnosti pro vznik zranění, resp. úmrtí jako následku, pak je zřejmé, že vykazuje výrazný stupeň příčinného významu, který je dostatečný k tomu, aby jednání obviněné bylo považováno za příčinu zranění poškozeného ve smyslu trestní odpovědnosti. Výrazný stupeň příčinného významu protiprávního jednání obviněné vyplývá z toho, že obviněná hrubě porušila povinnost, jejíž splnění mělo za účel předejít následku, ke kterému nakonec ve skutečnosti došlo.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněná Z. M. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné Z. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 9. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu