ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1161.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1161/2016-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2016 dovolání obviněného Ing. O. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 6 To 115/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 150/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 2 T 150/2009, byl obviněný Ing. O. V. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v době od 25.4.2006 do 3.3.2008 v B., nejdříve jakožto fyzická osoba soukromě podnikající pod obchodním jménem Ing. O. V. – V., IČ: 11198478, se sídlem J., B., a posléze již jako nepodnikatelský daňový subjekt, nepodal na Finančním úřadu v Bruntále
1) daňové přiznání k DPH za první čtvrtletí roku 2006 přesto, že byl až do 3.5.2006 registrován jako plátce DPH a přesto, že v době od 28.2.2006 do 15.3.2006 vystavil vůči společnostem a firmám ISOTRA s.r.o., HEKRA Opava s.r.o., AQUA stop v.o.s., Z. B. – Autozam, Autozam B. s.r.o., a V+K M. s.r.o. za provedené služby faktury na celkovou částku 131.062,16 Kč a na DPH ve výši 24.902,20 Kč, kdy v důsledku této jeho nečinnosti Finanční úřad Bruntál ve smyslu §44 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. dovodil, že daňová povinnost činí 0,- Kč, ačkoli ve skutečnosti s přihlédnutím k tomu, že současně nedošlo ani k uplatnění nároku na odpočet daně u přijatých zdanitelných plnění ve výši 7.034,- Kč, činila 17.868,- Kč,
2) daňové přiznání k DPFO za rok 2006 přesto, že v daňových přiznáních k DPFO za léta 2003 a 2004 uplatnil jako daňově uznatelný výdej vytvoření rezervy ve výši 3.000.000,- Kč určené k opravě domu v obci R., zapsaného u Katastrálního úřadu pracoviště Bruntál pro obec R. na LV, s tím, že oprava bude zahájena v roce 2005, přičemž tuto opravu v roce 2005 ani v roce 2006 nezahájil, a nemovitost byla dne 2.10.2006 v rámci dražby prodána, kdy v důsledku této skutečnosti byl podle §7 odst. 5 zákona č. 593/1992 Sb. povinen v roce 2006 rezervu rozpustit a z částky 3.000.000,- Kč daň z příjmů fyzických osob dodatečně odvést a dále přesto, že jeho příjmy z podnikatelské činnosti vyúčtované společnostem a firmám ISOTRA s.r.o., HEKRA Opava s.r.o., AQUA stop v.o.s., Z. B. – Autozam, Autozam B. s.r.o., KAPL CZ s.r.o., Ager spol. s r.o., FERRUM FORM spol. s r.o., M. N., J. H., ING. J. H., ALDERO s.r.o., FORTEX-AUTOSERVIS v.o.s, V.-FORTEX s.r.o., OPAVLEN Opava a.s., KARETA s.r.o., WERA NOVA s.r.o., Ing. J. K., J. V., I. N., SLUŽBY J.P. spol. s r.o., VODEKO s.r.o., Slezskomoravské telekomunikace Opava spol. s r.o., LUNA-OVO s.r.o., Ing. R. V., Městská knihovna Bruntál, Ing. J. V., FITCOM s.r.o., POLYGON stavební a.s., Gatro s.r.o., EKO-Alu Krnov s.r.o., AGZAM s.r.o., TUBUS Rýmařov s.r.o., ATRO Rýmařov s.r.o., OAZA M+M s.r.o., INTERTOGA s.r.o., SOLEX AGRO s.r.o., STORES s.r.o., POTRAVINY U Š., NORD SERVISE s.r.o., KOALA spol. s r.o., V. J. – Herna Squash, ELEKTRONIK Centrum s.r.o., DŘEVOKON spol. s r.o., SYSTÉM-COMMERCE s.r.o., LENAS a.s., G spol. s r.o., V. P., Mateřská škola Háj ve Slezsku, LINMASTER s.r.o., SPEDIT v.o.s., Ing. Z. K., GVER spol. s r.o., TINA PRÁDLO s.r.o., HEKRA CAR spol. s r.o., AUTO KADO spol. s r.o., Liberecký servis VZV spol. s r.o., MiCar-CZ spol. s r.o., ELIPROM spol. s r.o., Autocolor Design s.r.o., STAFI CZ s.r.o., RIMA Design s.r.o., G-SYSTEM a.s., OPAVLEN Opava a.s., FITCOM s.r.o., Řemeslné potřeby s.r.o., M. K., J. K., Kumi-K. s.r.o., D. N. a V+K M. s.r.o. fakturami činily celkem 911.071,- Kč, takže celkový daňový základ s přihlédnutím k daňově uznatelným výdajům ve výši 125.818,- Kč dosáhl částky 3.785.253,- Kč, kdy v důsledku této jeho nečinnosti Finanční úřad Bruntál ve smyslu §44 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. dovodil, že daňová povinnost činí 0,- Kč, ačkoli ve skutečnosti činila 1.037.046,- Kč,
čímž způsobil Finančnímu úřadu Bruntál škodu v celkové výši 1.054.914,- Kč.
Za to byl odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 2 T 150/2009, podal obviněný odvolání. Z podnětu tohoto opravného prostředku Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 6 To 115/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu obviněnému nově uložil podle §148 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a dvou měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Je třeba připomenout, že výše zmíněná rozhodnutí byla již několikátými rozhodnutími v předmětné trestní věci, a proto jsou předchozí rozhodnutí ve věci uvedena v časové ose. Trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona byl obviněný Ing. O. V. uznán vinným již rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 2 T 150/2009, ten však byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 6 To 437/2010 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. 4. 2012, sp. zn. 2 T 150/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 6 To 405/2012, pro stíhaný skutek zproštěn obžaloby. Tato rozhodnutí však byla na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 551/2013, a Okresnímu soudu v Bruntále bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 2 T 150/2009, znovu uznal obviněného vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. Na podkladě odvolání obviněného byl však i tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 6 To 410/2013, a věc byla znovu vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Poté byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 2 T 150/2009, opět uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, ale Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 6 To 115/2015, na podkladě odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně zrušil a obviněného podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil předmětné obžaloby. I toto rozhodnutí napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním a Nejvyšší soud je zrušil usnesením ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1252/2015. Krajskému soudu v Ostravě bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Poté bylo učiněno předmětné, nyní napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 6 To 115/2015.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 6 To 115/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V rámci dovolací argumentace namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť žádný z příslušných soudů se doposud nevypořádal s jeho námitkou, že nepodání daňového přiznání samo o sobě není trestné. Mohlo by být trestné až tehdy, pokud by daňovému subjektu vznikla daňová povinnost, jejíž výše by dosáhla hranice uvedené v trestním zákoně, tj. v daném případě částky 50.000 Kč. Předpokladem trestnosti u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zákona je okolnost, že daň je zkrácena ve větším rozsahu, který je řešen ustanovením §89 odst. 11 tr. zákona. Podle názoru obviněného nebylo v řízení zjištěno, jaké skutečné výše by dosáhla jeho daňová povinnost za rok 2006. Zdůraznil, že podle znaleckých závěrů znalkyně Ing. Jany Jarošové správce daně při stanovení jeho daňové povinnosti za rok 2006 postupoval nesprávně, protože v rozhodném období byl OSVČ, proto jeho příjmy měly být daněny podle §7 zákona o dani z příjmů a nikoliv podle §10 téhož zákona, jak postupoval Finanční úřad v Bruntále. Má za to, že pro stanovení trestní odpovědnosti je nutno zjistit přesnou výši škody a že nemůže být vycházeno z právní fikce, kterou použil Finanční úřad v Bruntále. Nejdříve musí být postaveno najisto, zda vůbec daňová povinnost vznikla a pokud ano, v jaké výši. Je přesvědčen, že provedená skutková zjištění nepotvrzují závěr, že na jeho straně vznikla na dani z příjmů fyzických osob za rok 2006 daňová povinnost vyšší než 6.348 Kč, přičemž tato částka nedosahuje potřebnou výši, aby odůvodňovala jeho trestní odpovědnost.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Bruntále věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. řádu nařídil k projednání dovolání veřejné zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, včetně dosud ve věci vydaných rozhodnutí, a poté se vyjádřil k jednotlivým námitkám, které obviněný v nyní podaném dovolání uplatnil. Ty, které obviněný formuloval ve vztahu k bodu 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně jako „nedosažení či nedostatek trestní odpovědnosti“, odmítl argumentem, že tento bod není samostatným skutkem, naopak obě jednání popsaná pod body 1) a 2) výroku rozsudku tvoří skutek jediný s celkově stanovenou výší zkrácené daně přes jeden milion korun a toto zjištění plně opravňuje k závěru, že takto zjištěná výše nejen dosahovala „většího rozsahu“, ale současně byla i „značnou škodou“ při stanovení adekvátní právní kvalifikace činu podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb.
Námitky směřující proti zjištěnému rozsahu jeho daňové povinnosti kvalifikuje státní zástupce jako námitky procesního rázu, které uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Za bezpředmětné pokládá státní zástupce rovněž námitky obviněného, v nichž zastává názor, že soudy obou stupňů rozhodovaly o jiném skutku, než pro který bylo vedeno trestní stíhání. Jde o opakování již dříve uplatněné obhajoby, s níž se rozhodující soudy již vypořádaly, nadto námitka směřuje proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu.
Státní zástupce tak dovolací argumentaci obviněného dílem označuje jako neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, dílem jako námitky zčásti zjevně nedůvodné. Tento názor poté promítl do návrhu, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu i v případě, že by Nejvyšší soud rozhodl jinak, než je navrhováno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
Z výše označených skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů či námitky takového druhu, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud z obsahu posuzovaného trestního spisu především zjistil, že námitky deklarované v dovolání, obviněný již uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení jako součást své obhajoby. Tvořily i obsah odvolání, podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, takže Nejvyšší soud konstatuje, že je opětovně opakována obhajoba, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nadto dovolací námitky v posuzované věci z převážné části a opakovaně směřují do oblasti skutkových zjištění soudu prvního stupně. Je mimo pochybnost, že obviněný zaměňuje zákonem upravenou činnost dovolacího soudu a pojímá podaný mimořádný opravný prostředek jako další odvolání ve věci.
Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že trestní zákon č. 140/1961 Sb. nezná skutkovou podstatu nepodání daňového přiznání a že učiněná skutková zjištění nepotvrzují závěr o výši jeho daňové povinnosti přesahující částku 6.348 Kč.
Dané námitky je však třeba označit za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, kterými se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud je nucen opakovat a nadto akcentovat skutečnost, že již ve svém dřívějším rozhodnutí ve věci ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 551/2013, zdůraznil, že povinnost podat daňové přiznání je povinností zákonnou a zákon (v tomto případě zákon č. 235/2004 Sb. a zákon č. 586/1992 Sb.) stanoví také nejpozdější data, v nichž musí být daňová přiznání podána.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona se dopustil ten, kdo ve větším rozsahu zkrátil daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu a tímto činem způsobil značnou škodu. V případě nepodání daňového přiznání dochází ke zkrácení daně v důsledku nečinnosti pachatele, přičemž teoreticky je možno projednávaný trestný čin spáchat i za stavu, kdy daňové řízení vůbec neproběhne. To, zda finanční úřad pachateli daň správně doměřil, nemá žádný vliv na subjektivní stránku jeho jednání v době činu.
Na základě výsledků provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněný v roce 2007 nepodal daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2006 a rovněž tak nepodal daňové přiznání k DPH za první čtvrtletí roku 2006, ačkoliv byl registrován jako plátce DPH. Pokud se týká výše daňové povinnosti obviněného na dani z příjmů fyzických osob za rok 2006, tak dle učiněných skutkových zjištění nebyly zjištěny žádné skutečnosti nebo důkazy svědčící pro tvorbu rezervy ve výši 7.500.000 Kč na opravu domu na ulici H. v B. Soudy prvního i druhého stupě, s jejichž rozhodnutími se Nejvyšší soud plně ztotožnil, neakceptovaly tvrzení obviněného o vytváření zmíněné rezervy, přičemž tato okolnost byla rozhodující pro stanovení výše jeho daňové povinnosti a tedy i rozsahu zkrácení daně jako zákonného znaku stíhaného trestného činu. Při stanovení rozsahu zkrácení daně z příjmu fyzických osob za rok 2006 proto správně vyšly z částky 1.037.000 Kč, kterou znalkyně Ing. Jana Jarošová stanovila jako výši daňové povinnosti pro variantu, že k údajné tvorbě rezervy nebylo přihlíženo (viz č. l. 563 spisu). Nejvyšší soud přisvědčil nalézacímu soudu v názoru, že závěry znalkyně Ing. Jany Jarošové o výši daně pro případ vytváření rezervy je třeba označit za hypotetické. Nelze totiž přehlédnout, že při daňové kontrole prováděné u obviněného v roce 2008 nebyla zjištěna žádná okolnost, která by tvorbě rezervy nasvědčovala. Podání dodatečného daňového přiznání obviněným dne 8. 3. 2010, tj. až po provedení daňové kontroly a již v době probíhajícího řízení před soudem, ve kterém obviněný přiznal pouze minimální daňovou povinnost ve výši 6.348 Kč, je třeba hodnotit jako účelové.
Všechny okolnosti výše uvedené, již byly vysloveny a dostatečně odůvodněny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 551/2013 (srov. str. 6-9 tohoto rozhodnutí). Je třeba připomenout, že toto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů závazné, je pravomocné, není proti němu přípustný opravný prostředek a případnou nesouhlasnou polemiku s ním je možno vést pouze prostřednictvím dalšího mimořádného opravného prostředku, jímž je obnova řízení ( jsou-li pro její konání dány všechny zákonné předpoklady uvedené v ustanovení §278 tr. řádu), jak výslovně stanoví §265n. Pokud tedy obviněný dovolací námitky směřuje proti obsahu citovaného rozhodnutí, nemá jeho procesní postup oporu v zákoně.
Nelze přitakat důvodnosti tvrzení obviněného, že skutek pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je samostatným skutkem a že tudíž zkrácená daň, kterou on sám vyčísluje částkou 6.348 Kč, nedosahuje zákonem stanovenou hranici 50.000 Kč, a proto nemohou být naplněny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Podle Nejvyššího soudu naopak platí, že při zkrácení více druhů daní ve zdaňovacích obdobích, jež se vzájemně překrývají, bylo důvodně uplatněno ustanovení §116 tr. zákoníku (případně §89 odst. 3 tr. zákona č. 140/1961 Sb.) a rovněž důvodně aplikován právní názor, že v tomto případě jde o jeden pokračující trestný čin. V daném případě není možno favorizovat pouze znak blízké časové návaznosti, ale je třeba zohlednit i prokázaný jednotící záměr obviněného v trestné činnosti tohoto druhu pokračovat. Nahlíženo na protiprávní jednání obviněného tímto úhlem pohledu nevznikají pochybnosti o tom, že jednání pod body 1) a 2) jsou jediným pokračujícím skutkem, což plně odůvodňuje úvahu o zkrácení daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prvního čtvrtletí roku 2006 o částku 17.868 Kč a daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období celého roku 2006 o částku 1.037.046 Kč. Celkovou výši zkrácení daně je pak nutno posuzovat nejen jako zkrácení většího rozsahu, ale tvoří i značnou škodu v intencích zákonných požadavků §148 odst. 3 písm. c) tr. zákona.
Ve vztahu k tvrzení obviněného, že „samotné nepodání daňového přiznání by nebylo trestným činem podle §148 tr. zákona“ je možno připustit v případě, že by daňovému subjektu v období, za nějž měl daňové přiznání podat, objektivně žádná daňová povinnost nevznikla. Skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, však „naplňuje nepodání přiznání k dani za současného zatajení zdanitelného plnění, zdanitelného příjmu nebo jiné skutečnosti zakládající daňovou povinnost (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011)“. Tento stav byl výsledky provedeného dokazování plně potvrzen a stabilizován.
Nejvyšší soud nepovažuje za relevantně uplatněnou ani tu námitku, že „pouhé nepodání daňového přiznání není trestným činem“. V daném případě bylo mimo pochybnost zjištěno, že obviněný ve specifikovaných zdaňovacích obdobích měl zdanitelné příjmy a prováděl zdanitelná plnění a právě nepodáním daňových přiznání zatajil svou daňovou povinnost u daně z příjmu a u daně z přidané hodnoty ve výších specifikovaných shora. V tomto ohledu je Nejvyšší soud opět nucen zdůraznit, že k těmto skutkovým zjištěním se jednoznačně vyjádřil ve svém již citovaném rozhodnutí ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1252/2015, a okolnost, že obviněný nehodlá tyto závěry akceptovat, případně vstřebat jejich právní důsledky, uplatněný dovolací důvod nepodporuje.
Obdobný závěr činí Nejvyšší soud k opakovaně zdůrazňovanému tvrzení obviněného, že v roce 2006 začal vytvářet daňovou rezervu na opravu domu v H. ulici v B., takže za protiprávní jednání může být považováno nanejvýš to, že tuto okolnost nezohlednil při zdanění příjmu za některé z následujících zdaňovacích období. Tento právní závěr obviněného však primárně vychází z jím podané konstrukce skutkového děje, která však nebyla výsledky provedeného dokazování potvrzena a i v tomto náhledu na protiprávnost svého jednání obviněný opět zcela pomíjí právní názor Nejvyššího soudu v rozhodnutí citovaném výše. Zde je třeba upozornit, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž je vysloven jeho závazný právní názor, neopravňují stěžovatele k nekončené polemice s ním, přičemž Nejvyšší soud naopak není povinen opakovaně vysvětlovat již jednou vyslovené a vysvětlené závěry.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že se dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku zčásti míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť polemizuje se skutkovými zjištěními, které ve věci byly provedeny. Částečně uvedenému dovolacímu důvodu odpovídající námitka spočívající ve zpochybnění naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, je zjevně nedůvodná. Dovolání obviněného Ing. O. V. proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je třeba odkázat na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 9. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu