ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1178.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1178/2016-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání obviněného Y. Ch. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 5 To 71/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 123/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Y. Ch. N. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný Y. Ch. N. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 1 T 123/2015 uznán vinným pokračujícím zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 2, odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku (body 1-6 skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně), v jednočinném souběhu s pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, dílem dokonaným (body 2 a 4 skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body 1, 3 a 5 skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně), kterých se dopustil tím, že:
1. dne 11. 8. 2015 v 14:52 hod. v prodejně V. na adrese L. V. H. P., Terminál 2 – příletová hala, P. – R., v úmyslu neuhradit cenu za zakoupené zboží vědomě použil padělanou platební kartu značky American Express na platebním terminálu k zaplacení zboží – SIM karty ve výši 600 Kč – a poté, co byla transakce zamítnuta, se zboží pokusil uhradit dalšími dvěma padělanými platebními kartami, což se nepodařilo uskutečnit, proto nakonec zboží uhradil v hotovosti,
2. dne 11. 8. 2015 v 17:07 hod. v P., W., v hotelu E. P., s počátečním úmyslem vyhnout se zaplacení ceny za nocleh a hotelové služby, vědomě použil padělanou platební kartu značky MasterCard k zaplacení ubytovacích služeb na terminálu, jako předautorizaci částky 15 000 Kč, přičemž transakce ve výši 5 166,77 Kč byla dne 12. 8. 2015 v 12:32 hod. schválena, následně byla tato platba reklamována a poškozenému nebyla tato částka uhrazena, čímž způsobil poškozené společnosti Hotel Esplanade Praha, a. s., IČ 00566136, se sídlem Washingtonova 1600, Praha 1, škodu ve výši 5 166,77 Kč,
3. v blíže nezjištěné době a na blíže nezjištěném místě, nejméně však předtím, než dne 11. 8. 2015 v 23:59 hod. přišel do hotelu S. v P., P. v., s počátečním úmyslem vyhnout se zaplacení ceny za nocleh a hotelové služby, prostřednictvím internetové sítě na portále vědomě použil k rezervaci hotelu padělanou platební kartu zn. MasterCard k předautorizaci částky 618 EUR, kde z kapacitních důvodů nebyl ubytován, čímž se pokusil způsobit společnosti Deidda, s. r. o., IČ 26736713, se sídlem Politických vězňů 916/16, Praha 1, škodu (dle kurzu České národní banky ke dni 11. 8. 2015) ve výši 16.704,50 Kč,
4. dne 11. 8. 2015 v době od 23:00 hod. do 24:00 hod. v hotelu J. v P., V. n., s počátečním úmyslem vyhnout se zaplacení ceny za nocleh a hotelové služby, vědomě použil padělanou platební kartu zn. MasterCard k zaplacení ubytovacích služeb na blíže nezjištěném terminále k předautorizaci částky 240 EUR, přičemž transakce byla schválena, následně byla tato platba reklamována a poškozenému nebyla tato částka uhrazena, čímž způsobil poškozené společnosti Hotel Jalta, a. s., IČ 26506882, se sídlem Václavské nám. 45, Praha 1, škodu ve výši 6.488,40 Kč,
5. dne 12. 8. 2015 nejprve v čase 11:21 hod. a následně v 11:28 hod. v P., P., v prodejně zn. Z., s počátečním úmyslem neuhradit cenu za zakoupené zboží, vědomě použil padělanou platební kartu značky MasterCard k zaplacení zboží – hodinek zn. Zenith, model El Primero Chronomaster, v hodnotě 251 500 Kč, a dále hodinek zn. Zenith, model El Primero Chronomaster, v hodnotě 364 500 Kč, a to na platebním terminálu, a poté, co byla transakce ve výši 251 500 Kč opakovaně zamítnuta, se pokusil zboží uhradit dalšími čtyřmi padělanými kartami, učinila obsluha opatření směřující k zadržení obviněného policejním orgánem, čímž úmyslným jednáním použitím padělaných platebních prostředků jako pravých uvedl obsluhu prodejny Z. v omyl a pokusil se způsobit společnosti Luxury Brand Management a. s., IČ 25700065, se sídlem Pařížská 5, Praha 1, škodu ve výši 616 000 Kč,
6. v blíže nezjištěné době na dosud nezjištěném místě si opatřil celkem 26 ks padělaných platebních karet výrobních značek VISA, MasterCard a American Express:
vše s označením jména Y. Ch. N., a které u sebe přechovával dne 12. 8. 2015 ve 12:00 hod. v ul. P., P., v prodejně Z., při svém zadržení policejním orgánem.
Za to mu byl podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 roků. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl též uložen trest propadnutí věcí, konkrétně 26 ks padělaných platebních karet popsaných v bodu 6 skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozené společnosti Hotel Esplanade Praha, a. s., IČ 00566136, se sídlem Washingtonova 1600, Praha 1, ve výši 5 166,77 Kč, a poškozené společnosti Hotel Jalta, a. s., IČ 26506882, se sídlem Václavské nám. 45, Praha 1, ve výši 6 488,40 Kč.
Proti předmětnému rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v celém rozsahu odvolání, které Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 5 To 71/2016 zamítl podle §256 odst. 1 tr. ř. (správně: podle §256 tr. ř. – pozn. Nejvyššího soudu) jako nedůvodné.
Proti předmětnému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v celém rozsahu dovolání, jež založil na dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „ Listina “) a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen „ Úmluva “). Integrální součástí práva na spravedlivý proces je právo na obhajobu, zejména pak právo na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy. K tvrzenému porušení podle obviněného došlo nepřibráním tlumočníka ze strany orgánů činných v trestním řízení pro účely porad obviněného se svým obhájcem mimo procesní úkony. Zároveň mu byly úkony v trestním řízení tlumočeny nikoli do jeho mateřštiny (malajštiny), ale ze strany orgánů činných v trestním řízení byl přibrán tlumočník z jazyka čínského. Byla mu tak odepřena možnost se v cizím státě konformně hájit. Protože skutek nebyl zjištěn odpovídajícím zásadám spravedlivého procesu, má za to, že došlo i k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v další části svého dovolání rozvádí nastíněnou argumentaci. Soudy obou stupňů podle jeho názoru nerespektovaly jak tuzemskou ústavněprávní úpravu, tak právní předpisy Evropské unie, především pak směrnici Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. 10. 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (dále také jen „ Směrnice ). Obviněný sice disponuje základní znalostí angličtiny, tato je však pro účely obhajoby nedostatečná, nehledě na to, že obviněný má v rámci ústavního práva na obhajobu nárok hovořit se svým obhájcem ve své mateřštině. Tato možnost nebyla obviněnému po celé trestní řízení poskytnuta, a to dokonce i po vydání rozsudku soudu prvého stupně. V tomto směru obviněný odkázal na sdělení soudu prvého stupně ze dne 5. 2. 2016 ohledně nevyhovění žádosti o přibrání bezplatného tlumočníka. S poukazem na odst. 14, odst. 20 preambule Směrnice, jakož i čl. 4 Směrnice obviněný dovozuje, že má nárok na bezplatného tlumočníka i za účelem porady se svým obhájcem v celém trestním řízení. Obviněný od počátku trestního řízení prohlašoval, že neovládá český jazyk a jeho mateřským jazykem je malajština, proto podle §28 a násl. tr. ř. žádal o přibrání tlumočníka z jeho mateřštiny za účelem tlumočení porady se svým obhájcem. Ten byl však orgánem činným v trestním řízení vždy přibrán v rámci jednotlivých úkonů trestního řízení či jednání před soudem, navíc se jednalo o odborníky na jazyk čínský, kdy mezi čínským a malajským jazykem existují významné rozdíly. Obviněnému nemůže jít k tíži, že v seznamu znalců a tlumočníků není uveden žádný tlumočník se specializací na jazyk malajský.
Ze strany státního zastupitelství byl výše zmíněný postup odůvodněn tím, že obhájce má možnost hovořit s klientem v průběhu procesních úkonů, kdy je orgánem činným v trestním řízení přibrán tlumočník pro účely daného úkonu. Krátkou poradou před započetím vyšetřovacího úkonu však podle obviněného nelze zajistit účinnou obhajobu, přičemž orgány činné v trestním řízení by jistě nekvitovaly, využil-li by obhájce přibraného tlumočníka pro několikahodinovou poradu s klientem před vyšetřovacím úkonem. Navíc podle §33 odst. 1 tr. ř., věta šestá má obviněný, který je ve vazbě, nárok na poradu s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby. Názor státního zastupitelství poté zrekapituloval i soud druhého stupně, přestože připustil konkrétní důvody hodné zvláštního zřetele, při nichž by bylo na místě přibrání tlumočníka orgánem činným v trestním řízení. K přibrání tlumočníka má však podle obviněného docházet a priori , neboť se jedná o povinnost orgánů činných v trestním řízení, nikoliv až z důvodů hodných zvláštního zřetele.
Obviněný dále zdůraznil, že i Evropský soud pro lidská práva odmítl interpretaci, podle které by měl stát poskytnout obviněnému bezplatnou pomoc tlumočníka pouze při ústním jednání před soudem, kdy příslušné znění Úmluvy ve vztahu k řízení před soudem pouze konkretizuje jazyk, kterému obviněný nemá rozumět nebo kterým nemá mluvit, a neomezuje pomoc tlumočníka pouze na toto stadium.
Zajištění tlumočníka obhájcem jednak nepředvídá zákon, jednak by vlivem charakteru smluvního vztahu mezi obhájcem a tlumočníkem nebyla regulována odměna za tlumočnický úkon, neboť z §29 tr. ř. vyplývá, že o těchto náležitostech platí zvláštní předpisy, kterými se rozumí zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „ zákon o znalcích a tlumočnících “) prováděný vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „ vyhláška k provedení zákona o znalcích a tlumočnících “). Pokud by platil výklad soudu druhého stupně, že takové náklady by měly být vynaloženy přiměřeně, tedy že nesmí převyšovat rozumné standardy se zřetelem k danému případu nutné obhajoby, mohlo by dojít k situaci, že by náklady spojené s přibráním tlumočníka pro porady se svým klientem nesl sám obhájce. K tomu obviněný podotkl, že v rámci výkonu tzv. dohledu nad dohledem byl Vrchním státním zastupitelstvím v Praze jeho nárok na přibrání tlumočníka pro porady s obhájcem mimo procesní úkony shledán důvodným. Výše rozebíraný postup by podle obviněného navíc vytvořil nepoměr mezi obhájcem ustanoveným soudem a obhájcem zvoleným „na plnou moc“. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že orgány činné v trestním řízení nejsou těmi, kdo mají zařídit bezplatné tlumočení s obhájcem bez jejich přítomnosti, neboť v případech obhájců zvolených cizinci „na plnou moc“ jsou angažovány tlumočníci z iniciativy těchto obhájců či obviněných s tím rozdílem, že služby zvoleného obhájce včetně jeho nákladů spojených s nutností tlumočení či překladů hradí klient či jeho zástupce. Obviněný klient „ ex offo “ by tak byl podle obviněného nespravedlivě zvýhodňován oproti smluvnímu (obviněnému) klientovi.
Nelze odhlédnout ani od interpretační klauzule Směrnice, podle které nesmí být žádné její ustanovení vykládáno tak, aby omezovalo práva zaručená a procesní záruky poskytované Úmluvou, Listinou základních práv EU, jinými příslušnými ustanoveními mezinárodního práva či právními předpisy členských zemí, které stanoví vyšší úroveň ochrany, potažmo aby se od těchto práv a záruk odchylovalo. V případě pochybnosti o možné aplikaci Směrnice poté obviněný uvádí, že lhůta k její implementaci marně uplynula dne 27. 10. 2013, načež kvůli přímé aplikovatelnosti směrnice nemůže jít marné uplynutí této lhůty k tíži obviněného.
Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 5 To 71/2016 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 1 T 123/2015, a aby dále zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného Y. Ch. N. se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná na Nejvyšším státním zastupitelství. Po stručném shrnutí trestní věci a obsahu dovolání obviněného uvedla, že jeho výklad, podle kterého by měl být orgány činnými v trestním řízení ustanovován tlumočník pro potřeby zajištění komunikace mezi obhájcem a klientem, neodpovídá limitaci obsažené v čl. 2 odst. 2 Směrnice, podle níž „[č] lenské státy zajistí, aby v případech, kdy je to nezbytné pro zaručení spravedlivého řízení, bylo dostupné tlumočení komunikace mezi podezřelým nebo obviněným a jeho právním zástupcem, která je v přímé souvislosti s výslechem či soudním jednáním v rámci řízení nebo s podáním opravného prostředku či jinými procesními úkony “. Slovního spojení „ komunikace …, která je v přímé souvislosti s výslechem či soudním jednáním “, je třeba chápat jako souvislost časovou, nikoliv kauzální, čemuž odpovídá i znění §28 odst. 1 tr. ř., čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy a čl. 37 odst. 4 Listiny, který garantuje právo tlumočníka pro jednání. Nadto Evropský soud pro lidská práva ve věci Kamasinski proti Rakousku, stížnost č. 9783/82, rozsudek ze dne 19. 12. 1989, §72, konstatoval, že toto právo se uplatní i během přípravného řízení. K výkladu Směrnice je příslušný především Soudní dvůr Evropské unie, který se k tomuto vyjádřil pouze v rámci předběžné otázky v rozsudku ze dne 15. 10. 2015, C-216/14, Gavril Covaci, kdy uvedl, že „ za účelem zaručení spravedlivého řízení a k tomu, aby dotčená osoba mohla vykonávat své právo na obhajobu, zajišťuje toto ustanovení, aby tato osoba mohla zejména v rámci trestního řízení sama ve svém jazyce poskytnout ústní vyjádření ať již před příslušnými soudními orgány nebo vůči svému právnímu zástupci, je-li k tomu vyzvána “.
Právo na tlumočníka slouží k zajištění fair procesu jako kompenzace nevýhody na straně obviněného, který nerozumí jazyku, v němž se řízení vede. Aby byla taková kompenzace účinná, musí se mezi sebou obhájce a obviněný dorozumět. Pokud vznikne potřeba porady obhájce s klientem za asistence tlumočníka, jak tomu zpravidla bývá v rámci první porady po ustanovení obhájce, příslušný orgán v trestním řízení takovou poradu k vznesené žádosti umožní v rámci procesních úkonů ať již před úkonem, v jeho průběhu, nebo po něm, přičemž je respektována důvěrnost takové komunikace. V těchto případech nedochází k ustanovování nového tlumočníka, ale ke tlumočení komunikace mezi advokátem a jeho klientem se využívá tlumočník přibraný orgánem činným v trestním řízení podle §28 odst. 1 tr. ř., přičemž náklady na tohoto tlumočníka jsou náklady trestního řízení, které nese stát podle §151 odst. 1 tr. ř. Pokud na straně obhajoby vznikne potřeba zvláštní porady s obviněným mimo procesní úkony, pak v případě zvoleného obhájce tento buď ovládá jazyk obviněného nebo jiný jazyk a dorozumí se s obviněným bez účasti tlumočníka, nebo jazyk neovládá natolik, aby byl výkon obhajoby dostatečný, a pak je na samotném obhájci či obviněném, aby tlumočníka obstaral, přičemž náklady na tlumočení nese obviněný podle §151 odst. 1 věta prvá za středníkem tr. ř. Stejně tak si tlumočníka opatří obhájce ustanovený. Advokacie je na státu nezávislá a výkon obhajoby je především otázkou vztahu mezi obviněným a obhájcem. Příslušné orgány do něj mohou zasáhnout pouze tehdy, pokud vyjdou najevo nedostatky na straně ustanoveného obhájce nebo pokud se o něm jiným způsobem dozví (srov. výše citovaný rozsudek ESLP ve věci Kamasinski proti Rakousku, §65), například pokud se přes veškerou projevenou snahu obhájci nepodaří tlumočníka smluvně zajistit.
Směrnice s výjimkou čl. 4 nestanovuje bližší pravidla pro náhradu nákladů na tlumočení. Proto pokud se obhájce nedorozumí se svým klientem, zajistí si sám náklady na tlumočníka na základě příslušné smlouvy a následně v případě zvoleného obhájce přenese náklady na svého klienta a v případě obhájce ustanoveného se zmíněné náklady vyúčtují jako hotové výdaje v rámci vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů, kdy pod demonstrativní výčet §13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, lze jistě subsumovat i náklady na tlumočníka. Tyto náklady lze potažmo uplatnit formou zálohy na náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 in fine tr. ř.
Na základě výše zmíněného nebylo podle státní zástupkyně postupem soudů dotčeno právo obviněného na spravedlivý proces, tudíž nebyly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), písm. g) tr. ř. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
Obviněný v replice uvedl, že s vyjádřením státní zástupkyně nesouhlasí. Prostřednictvím svého obhájce k němu uvedl, že se ze strany Nejvyššího státního zastupitelství jedná o účelový výklad Směrnice, který navíc v jejím samotném textu nenalézá oporu. Obviněný poté rozebíral dotčené unijní i vnitrostátní předpisy, načež došel k závěru, že názor státní zástupkyně ohledně nákladů na tlumočení porad obviněného mimo procesní úkony, které má údajně nést obviněný, je v hrubém rozporu s minimálními právy obviněného garantovanými nejen Úmluvou. Nad rámec argumentace uvedené v dovolání konstatoval, že výčet okolností, za nichž musí být obviněnému poskytnuto tlumočení, je podle Soudního dvora Evropské unie demonstrativní (srov. citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci C-216/14, bod 32). Zdůraznil, že ustanovení v bodech 17 a 19 odůvodnění Směrnice garantují bezplatnost jazykové pomoci obviněnému, jakož i skutečnost, že komunikace mezi obviněným a jeho obhájcem má být tlumočena a že obviněný má mít mimo jiné možnost vylíčit svému obhájci události z vlastního pohledu, poukázat na tvrzení, s nimiž nesouhlasí, a upozornit jej na skutečnosti, na něž by mělo být poukázáno při jeho obhajobě. Z toho obviněný dovozuje úmysl zákonodárce, kterým se rozumí možnost obviněného uplatnit právo na obhajobu v plném rozsahu, a to zejména právě garancí možnosti tlumočení porad s advokátem. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. 5. 2015, C-65/14, Charlotte Roselle, bod 43, je při výkladu ustanovení unijního práva nutné vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i cíle danou úpravou směřované, přičemž z bodu 20 odůvodnění Směrnice vyplývá, že úmyslem zákonodárce je též garance práva obviněných na tlumočení porad s obhájcem i v případech, kdy takové porady nejsou součástí konkrétního procesního úkonu. Porady před procesními úkony slouží primárně pro účely konzultace postupu při takovém úkonu, nikoliv jako jediná možnost konzultovat s obviněným jeho obhajobu. I z citovaného rozsudku Soudního dvora ve věci C-216/14 vyplývá, že cílem Směrnice je mimo jiné i zajištění právní a jazykové pomoci obviněnému, který jazyk trestního řízení neovládá, a dále též garance možnosti plného uplatnění jeho práva na obhajobu a umožnění účinné obrany v trestním řízení. V bodu 40 tohoto rozsudku je výslovně zakotveno právo obviněného na tlumočení ústní komunikace mezi ním a obhájcem.
Závěrem obviněný podotkl, že Směrnice byla do ustanovení §28 tr. ř. transponována nedostatečně, zejména s ohledem na nedostatečnou implementaci čl. 2 odst. 1, odst. 2 Směrnice. Je nepřípustné, aby při transpozici došlo k omezení uvedených práv takovýmto způsobem, proto obviněný znovu připomněl možnost přímé aplikovatelnosti Směrnice. V neposlední řadě poznamenal, že Směrnice byla rovněž do českého právního řádu transponována až po datu stanoveném v jejím článku 9.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §9a odst. 2, odst. 3 tr. ř. přerušil řízení a podal Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle příslušných předpisů, upravujících řízení před Soudním dvorem, a to o předběžné otázce ve znění: „ Má být znění čl. 2 odst. 1 a 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. října 2010, o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení, vykládáno v tom smyslu, že právo na přibrání tlumočníka se v trestním řízení uplatní i pro účely porady s klientem též mimo průběh procesních úkonů? “.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze uplatnit, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Právo obviněného na obhajobu je ústavně zaručeným právem [čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina")] a spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Tyto ústavní záruky se promítají i do trestního řádu (§33 odst. 1 tr. ř.), jenž je ve shodě s Ústavou České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§33 odst. 1, §37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoli stadiu neskončeného řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. ve skutečnosti, že nemohl plně využít práva na obhajobu, když se nemohl se svým obhájcem radit ve své mateřštině. Podle obviněného postupem soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, jehož součásti je právo na obhajobu, které obsahuje i právo na tlumočníka podle §37 odst. 4 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy. Zároveň namítal, že v řízení byl přibrán tlumočník nikoliv z jeho mateřštiny, ale tlumočník z jazyka čínského. Protože došlo k porušení těchto jeho základních práv, tak je naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutkový stav, který byl zjištěn soudy nižších stupňů musí být zjištěn v souladu s právem na spravedlivý proces. Porušení práva na obhajobu a v návaznosti na to porušení práva na spravedlivý proces dovozuje tedy obviněný zejména ze skutečností, že pro jeho porady s obhájcem nebyl orgány činnými v trestním řízení přibrán tlumočník, čímž podle jeho názoru nebyla respektována jednak tuzemská úprava, jednak právní předpisy EU, konkrétně Směrnice č. 2010/64/EU ze dne 20. 10. 2010. V důsledku tohoto postupu nemohl plně využít práva na obhajobu, neboť má právo hovořit a radit se svým obhájcem ve své mateřštině. Naznačené pochybení nebylo ani odstraněno v řízení před soudem, když soud prvního stupně po vyhlášení rozsudku nevyhověl jeho žádosti o zajištění bezplatné porady s obhájcem v jeho mateřštině před podáním opravného prostředku. Tedy soud pro tuto poradu nezajistil tlumočníka. Takový postup odporuje znění Směrnice, konkrétně čl. 2 a 4, ale i ustanovení §28 tr. ř. Tlumočníci přijatí ad hod v řízení před soudem byli odborníci na jazyk čínský, nikoliv jazyk malajský, takže mu bylo znemožněno komunikovat v jeho mateřštině. Podle obviněného ovšem trestní řád orgánům činným v trestním řízení přímo stanoví povinnost postupovat směrem k přibrání tlumočníka, jestliže vyvstane v řízení jeho potřeba. Řádné zajištění práva na tlumočníka je věcí státu, a proto nelze tuto povinnost převádět na obhajobu. Obviněný také poukazuje na problémy s vyúčtováním nákladů tlumočníka ustanoveným obhájcem. Zdůrazňuje i skutečnost, že Směrnice obsahuje interpretační klauzuli, která stanoví, že žádné její ustanovení nesmí být vykládáno tak, aby omezovalo práva zaručená a poskytovaná Evropskou úmluvou, Listinou základních práv EU, jinými příslušnými ustanoveními mezinárodního práva nebo právními předpisy kterýchkoliv členských států, který stanoví vyšší úroveň ochrany, nebo aby se od těchto práv a procesních záruk odchylovalo. Směrnice je podle obviněného přímo aplikovatelná, přestože nedošlo k její implementaci. Tím, že nebylo zajištěno právo na bezplatné tlumočení porad mezi ním a jeho obhájcem, které se konaly mimo úkony trestního řízení, došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť orgány činné v trestním řízení mu neposkytly soudní ochranu.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Podle Nejvyššího soudu ovšem lze vytýkané vady podřadit jen pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť uplatněná argumentace směřuje do porušení práva na spravedlivý proces. V tomto směru je třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05).
Z uplatněné argumentace vyplývá, že obviněný primárně namítá porušení práva na obhajobu a na podkladě naplnění tohoto dovolacího důvodu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného porušení práva na obhajobu má za následek porušení práva na spravedlivý proces.
Ohledně námitky, že obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, neboť faktickým postupem soudů (ale nejen soudů, ale i orgánů činných v přípravném řízení) mu bylo znemožněno řádně realizovat právo na obhajobu, lze uvést následující. Ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněnému byl obhájce ustanoven soudem opatřením ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 43 Nt 427/2015 (č. l. 168), když u obviněného byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. a obviněný si sám obhájce nezvolil. Ustanovenému obhájci pak byla dána možnost se účastnit jednotlivých úkonů trestního řízení. Z uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný měl v řízení obhájce a obhájci byla dána možnost realizovat svá práva.
Nad rámec uvedeného je třeba zdůraznit, že obecně se naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít. Jedná se tedy jednak o nedodržení ustanovení o nutné obhajobě (§36 tr. ř., §42 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb.) včetně porušení příslušných zákonných ustanovení ji upravujících, v tom smyslu, že obviněný obhájcem v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec nedisponoval, ale i o případy, kdy sice obviněný obhájce - ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem - má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. Pojetí tohoto dovolacího důvodu je ovšem užší, protože jím není jakékoliv porušení práva na obhajobu, ale jen takové porušení, kdy obviněný neměl obhájce v době, kdy byly prováděny úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 11 Tdo 958/2011, rozhodnutí ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 7 Tdo 498/2011). Naplnění tohoto dovolacího důvodu nelze spatřovat ani ve způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004 sp. zn. 6 Tdo 1353/2003). Právo na obhajobu pak patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno např. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy), čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny). Porušení práva na obhajobu se proto považuje za podstatnou vadu řízení.
Podle čl. 40 odst. 3 Listiny obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Právo na obhajobu nelze chápat jako pouhou možnost obviněného si zvolit obhájce, nýbrž i jako povinnost obviněného v některých případech se nechat zastupovat obhájcem (§36 odst. 1, 2 tr. ř.), kdy pokud si obviněný obhájce nezvolí sám, je mu obhájce ustanoven z moci úřední soudem. Zákonem je zajištěno, že jestliže obviněný prokáže, že nemá dostatek finančních prostředků na hrazení nákladů obhajoby, je mu přiznán nárok na obhajobu bezplatnou bez ohledu na skutečnost zda jsou u něho dány důvody nutné obhajoby. Realizace práva na obhajobu je v průběhu trestního řízení zajištěna řadou povinnosti, které mají orgány činné v trestním řízení vůči obviněnému a obhájci (např. §41 odst. 2, §65, §165, §166, §202 odst. 4 tr. ř.) a které mají zajistit, aby právo na obhajobu mohlo být fakticky realizováno.
Právo na spravedlivý proces je realizováno nejen zajištěním práva na obhajobu, ale i tím, že obviněnému je zajištěno právo na bezplatnou pomoc tlumočníka. Podle čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy (právo na spravedlivý proces) každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Obdobně čl. 37 odst. 4 Listiny (právo na soudní a jinou ochranu) stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Byť Úmluva hovoří o soudu, je třeba mít za to, že na pomoc tlumočníka má obviněný právo v každé fázi trestního řízení, tedy i v přípravném řízení, čemuž odpovídá i znění ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny a ustanovení §2 odst. 14 tr. ř. a §28 odst. 1 tr. ř.
Podle §28 odst. 1 tr. ř. pokud obviněný využije právo uvedené v §2 odst. 14 tr. ř. (prohlásí, že neovládá český jazyk) ustanoví tlumočníka orgán činný v trestním řízení, kdy tímto orgánem se rozumí orgán, před kterým se v době ustanovení tlumočníka trestní řízení vede. Z uvedeného ustanovení je nepochybné, že v případě, že obviněný využije právo uvedené v §2 odst. 14 tr. ř., nezajišťuje si tlumočníka sám obviněný, nýbrž orgán činný v trestním řízení. Přibráním tlumočníka orgánem činným v trestním řízení je zajišťována realizace práva obviněného na obhajobu (aby se mohl řádně v řízení hájit), když pokud je obviněnému ustanoven obhájce, zajišťuje zpravidla tlumočník i komunikaci mezi obviněným a obhájcem, který nemusí komunikovat v jazyce, který obviněný ovládá. Tím, že v řízení s obviněným, který neovládá český jazyk a využije oprávnění podle §2 odst. 14 tr. ř., je přibrán tlumočník, je zajištěno právo obviněného na obhajobu (bez ohledu na skutečnost, zda má v řízení obhájce či nikoliv) a s tím související právo na spravedlivý proces. V případě, že obviněný má obhájce nepochybně může zajišťovat přibraný tlumočník i komunikaci mezi obviněným a obhájcem v rámci probíhajícího trestního řízení (nelze totiž vyloučit, že obhájce komunikuje v jazyce obviněného, takže pro vzájemnou komunikaci nepotřebují tlumočníka). Tomuto závěru nasvědčuje i znění ustanovení §28 odst. tr. ř., věta poslední, podle které využije-li obviněný právo uvedené v §2 odst. 14, přibraný tlumočník přetlumočí na jeho žádost i jeho poradu s obhájcem v průběhu procesních úkonů. V dané souvislosti ovšem vyvstává otázka v jakém rozsahu zajišťuje přibraný tlumočník orgánem činným v trestním řízení komunikaci mezi obviněným a jeho obhájcem.
Z pohledu naznačené problematiky je třeba konstatovat následující. S právem na spravedlivý proces a s právem na soudní ochranu a jinou ochranu nepochybně souvisí Směrnice č. 2010/64/EU ze dne 20. 10. 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení. Právo na tlumočení a překlad pro osoby, jež nemluví jazykem řízení nebo tomuto jazyku nerozumějí, vyplývá z čl. 6 odst. 3 Úmluvy. Citovaná Směrnice usnadňuje uplatňování tohoto práva v praxi. Cílem této směrnice je zajištění práva podezřelého nebo obviněného na tlumočení a na překlad v trestním řízení v zájmu zajištění jejich práva na spravedlivý proces v praxi (bod 14 preambule Směrnice). Směrnice by měla zajistit bezplatnou a přiměřenou jazykovou pomoc, jež umožní podezřelému nebo obviněnému, který nemluví jazykem trestního řízení nebo tomuto jazyku nerozumí, plně uplatnit právo na obhajobu a zaručit spravedlivé řízení (bod 17 preambule Směrnice). Komunikace mezi podezřelým nebo obviněným a jeho právním zástupcem by měla být tlumočena v souladu s touto směrnicí. Podezřelý nebo obviněný by měl mít mimo jiné možnost vylíčit svému právnímu zástupci události z vlastního pohledu, poukázat na tvrzení, s nimiž nesouhlasí, a upozornit jej na skutečnosti, na něž by mělo být poukázáno při jeho obhajobě (bod 19 preambule Směrnice). Pro účely přípravy obhajoby by komunikace mezi podezřelým nebo obviněným a jeho právním zástupcem v přímé souvislosti s výslechem či soudním jednáním v rámci řízení nebo podáním opravného prostředku či činěním jiných procesních úkonů, například návrhu na složení peněžní záruky, měla být tlumočena, pokud je to nezbytné pro zaručení spravedlivého řízení (bod 20 preambule Směrnice).
Podle čl. 2 odst. 2 Směrnice členské státy zajistí, aby v případech, kdy je to nezbytné pro zaručení spravedlivého řízení, bylo dostupné tlumočení komunikace mezi podezřelým nebo obviněným a jeho právním zástupcem, která je v přímé souvislosti s výslechem či soudním jednáním v rámci řízení nebo s podáním opravného prostředku či jinými procesními úkony. Podle čl. 4 Směrnice členské státy nesou náklady na tlumočení a překlad vzniklé při uplatňování článků 2 a 3 bez ohledu na výsledek řízení. Podle čl. 8 Směrnice žádné ustanovení této směrnice nesmí být vykládáno tak, aby omezovalo práva zaručená a procesní záruky poskytované Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv Evropské unie, jinými příslušnými ustanoveními mezinárodního práva nebo právem kteréhokoli členského státu, které stanoví vyšší úroveň ochrany, nebo že se od těchto práv a procesních záruk odchyluje.
Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků je ponechána vnitrostátním orgánům. Uvedená Směrnice měla být implementována do 27. 10. 2013. Předmětná Směrnice byla do českého právního řádu promítnuta podle sdělení Ministerstva spravedlivosti novelou tř. ř. č. 105/2013 Sb.
Otázka, která je v dané věci namítána spočívá v tom, zda vzhledem ke znění čl. 2 odst. 2 Směrnice je povinen stát (respektive orgán činný v trestním řízení) v případě, že obviněný využije právo uvedené v §2 odst. 14 tr. ř., zajistit tlumočení porady mezi obviněným a jeho ustanoveným obhájcem (popř. zvoleným) před provedením výslechu obviněného, před soudním jednáním v rámci řízení nebo s podáním opravného prostředku či jinými procesními úkony. Z obsahu předloženého spisového materiálu vyplývá, že orgány činné v přípravném řízení si uvedené ustanovení vykládají tak, že tuto poradu za přítomnosti ustanoveného tlumočníka zajišťují před vlastním provedením úkonů v přímé časové souvislosti s prováděním těchto úkonů, když pro porady obviněného s obhájcem ve věznici není orgány činnými v trestním řízení tlumočník přibrán a zajištěn. Pro přesnost je třeba ovšem uvést, že v rámci výkonu dohledu nad dohledem vrchní státní zastupitelství zaujalo výklad, že orgány činné v přípravném řízení mají zajistit tlumočení porady mezi obviněným a jeho obhájcem i ve věznici, tedy preferují souvislost kauzální, nikoliv časovou (č. l. 283). Soud prvního stupně poradu mezi obviněným a jeho obhájcem před vlastním podáním odvolání umožnil (č. l. 287) byť pro tuto poradu neustanovil konkrétního tlumočníka, kterého požadoval obviněný, nýbrž sdělil, že obviněný a jeho obhájce mohou využít pomoci tlumočníků, kteří byli ustanovení pro dané řízení. S takovým postupem soudu obviněný vyjadřuje nesouhlas a má za to, že mu bylo upřeno právo na obhajobu a následně na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud vzhledem k čl. 2 odst. 2 Směrnice a preambuli k této Směrnici i s přihlédnutím k obsahu práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 3 Úmluvy, ale i vzhledem k čl. 37 a čl. 40 Listiny dospěl k následujícím závěrům. Lze mít za to, že pokud obviněný využije svého práva uvedeného v §2 odst. 14 tr. ř. jsou orgány činné v trestním řízení povinny zajistit tlumočení jeho porady s ustanoveným obhájcem (popř. zvoleným), ovšem nikoliv vždy a u každého úkonu. Vzhledem k znění čl. 2 odst. 2 Směrnice lze dovodit, že orgány činné v trestním řízení by měly zajistit tlumočení porady mezi obviněným a obhájcem před výslechem obviněného, před soudním jednáním, kterého se obviněný zúčastní či se může zúčastnit nebo v souvislosti s podáním opravného prostředku týkajícího se obviněného či jinými úkony, které jsou důležité pro meritorní rozhodnutí ve věci a obviněný zároveň požádá o poradu s obhájcem za přítomnosti tlumočníka a současně je shledáno, že zajištění tlumočení je nezbytné pro zaručení práva na spravedlivý proces . Předpokladem takového postupu je ovšem skutečnost, že obviněný požádá o tlumočení jeho porady s obhájcem a že zajištění tlumočníka pro tyto porady považuje orgán rozhodující o zajištění tlumočníka za nezbytné pro zajištění práva na spravedlivý proces. Obě tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Trestní řád sice v ustanovení §28 odst. 1 tr. ř., věta poslední, používá termín, že o poradu požádá obviněný, ovšem lze mít za to, že tato podmínka bude splněna i v případě, že žádost podá obhájce, jestliže z podané žádosti není pochyb o tom, že obhájce tlumočí pokyn klienta. V praxi se jedná o obvyklý postup, neboť obviněný nerozumí českému jazyku a tímto nemluví, a proto musí své požadavky zpravidla realizovat právě prostřednictvím obhájce.
V souvislosti s argumentací soudu druhého stupně, který ve svém rozhodnutí uvádí, že porada mezi obviněným a obhájcem je podle běžných zvyklostí zajišťována v rámci úkonu, kterého se obviněný se svým obhájcem za přítomnosti tlumočníka zúčastní, je možno uvést následující. Lze připustit, že se v praxi jedná o obvyklý a běžný postup, který ve většině případu obviněný a obhájce akceptují, když obviněnému je umožněno se poradit se svým obhájcem za přítomnosti tlumočníka bezprostředně před realizovaným úkonem, kdy porada probíhá bez přítomnosti třetích osob, jestliže je o to požádáno. V případě, že obviněný a obhájce takový postup akceptují a považují ho k zajištění práva na obhajobu za dostatečný, je třeba mít za to, že tímto může být realizováno právo zakotvené v čl. 2 odst. 2 Směrnice. Pokud ovšem obviněný a obhájce považují naznačený postup za nedostatečný, např. z hlediska časového, kdy lze připustit, že zejména ve skutkově složitějších věcech či v případě obtížné komunikace s obviněným, která může být způsobena např. i tím, že tento hovoří nějakým dialektem, který není jazykem jeho národnosti nebo úředním jazykem státu, jehož je občanem a pro daný dialekt či takový jazyk není zapsán žádný tlumočník, takže je ustanoven tlumočník pro jazyk jeho národnosti anebo úřední jazyk státu, jehož je občanem (§28 odst. 1 tr. ř., věta třetí), může se porada umožněná před vlastním provedením úkonů jevit jako nedostatečná právě z hlediska zajištění práva na spravedlivý proces. Časová náročnost porady mezi obviněným a jeho obhájcem za přítomnosti ustanoveného tlumočníka pak v praxi může i přinášet problémy související s potřebou provedení realizovaného úkonu, kdy je třeba zdůraznit, že i z pohledu §28 odst. 1 tr. ř., věty poslední, a §33 odst. 1 tr. ř. by jen stěží mohl orgán činný v trestním řízení přerušit tuto poradu, když podle §33 odst. 1 tr. ř. se může obviněný radit s obhájcem během úkonů prováděným orgánem činným v trestním řízení, s výjimkou porady, jak odpovědět na již položenou otázku. Proto lze mít za to, že pokud obviněný požádá o samotnou poradu s obhájcem za přítomnosti tlumočníka ustanoveného orgánem činným v trestním řízení, nikoliv bezprostředně před provedením úkonů uvedených v čl. 2 odst. 2 Směrnice, tak by této žádosti mělo být vyhověno za předpokladu, že tato porada souvisí s prováděním úkonů uváděných v citovaném článku a zároveň takový postup shledá orgán činný v trestním řízení potřebný pro zajištění práva na spravedlivý proces. Není přitom rozhodné zda se jedná o obhájce ustanoveného či zvoleného, když podle Směrnice náklady na tlumočení nese stát bez ohledu na výsledek řízení (čl. 8). Lze ovšem mít za to, že náklady na tlumočení nese stát jen tehdy, pokud obviněný požádá o umožnění porady s obhájcem za přítomnosti ustanoveného tlumočníka, tedy tlumočníka, kterého ustanovil orgán činný v trestním řízení, nikoliv za přítomnosti tlumočníka, kterého si zvolí pro provedení tohoto úkonu sám, popř. jeho obhájce.
Nejvyšší soud má za to, že právo na tlumočníka nelze vykládat tak, že obviněný si může zvolit konkrétního tlumočníka zapsaného do seznamu tlumočníku a že náklady za tlumočení tímto tlumočníkem nese stát. Jinak řečeno, pokud obviněný požádá o umožnění samostatné porady se svým obhájcem za přítomnosti tlumočníka nikoliv bezprostředně před provedením úkonu, nemůže si vybírat konkrétního tlumočníka. V takovém případě orgán činný v trestním řízení udělí souhlas s poradou za přítomnosti tlumočníka, který byl jako soudní tlumočník pro dané stadium řízení ustanoven. Obviněný či jeho obhájce si nemohou pro poradu, ohledně níž požadují, aby náklady za tlumočení nesl stát, zvolit jakéhokoliv tlumočníka, nýbrž musí zvolit služeb tlumočníka, který byl pro daný úsek trestního řízení ustanoven. Jedná se o obdobnou situaci jako v případě ustanovení obhájce obviněnému soudem z důvodu nutné obhajoby, když v takovém případě si obviněný rovněž nemůže vybírat konkrétního obhájce (§39 odst. 3 tr. ř.), jeho obhajobu zajišťuje obhájce, kterého soud ustanovil ze seznamu advokátů. Výjimku z tohoto naznačeného postupu představuje situace, kdy by obviněný zároveň uplatnil stížnost na kvalitu tlumočení (čl. 2 odst. 5 Směrnice), kdy ovšem v případě, že by byla shledána podaná stížnost na kvalitu tlumočení důvodná, bylo by to důvodem pro ustanovení nového tlumočníka orgánem činným v trestním řízení a tento nově ustanovený tlumočník by v případě vyhovění žádosti obviněného realizoval tlumočnický úkon v rámci porady mezi obviněným a jeho obhájcem.
Jestliže orgán činný v trestním řízení vyhoví žádosti obviněného o umožnění porady s obhájcem za přítomnosti ustanoveného tlumočníka, nese náklady stát. Jedná se v podstatě o obdobnou situaci, jako v případě, že porada za přítomnosti tlumočníka je umožněna bezprostředně před úkonem či během úkonu. Stát ovšem může zvolit způsob, jakým bude úhrada nákladů tlumočení provedena, když v konečném důsledku musí být dosaženo toho, že úhrada nebude účtována k tíži obviněného, popř. jeho obhájce. V případě ustanoveného obhájce v praxi bude připadat v úvahu úhrada tlumočnického úkonu buď přímo orgánem činným v trestním řízením, před kterým se v dané době řízení vede nebo ustanovený obhájce vyúčtuje náklady tlumočnického úkonu v rámci vyúčtování nákladů obhajoby (§13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění). Podle §13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, advokátu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Výčet hotových výdajů je demonstrativní. Náklady za tlumočení lze podřadit pod hotové výdaje, neboť se svojí povahou jedná o obdobnou situaci jako pořízení překladu, který je výslovně mezi hotovými výdaji uveden. Pokud by snad ustanovený obhájce neměl dostatek finančních prostředků na hrazení nákladů tlumočnických úkonů může požádat např. o poskytnutí přiměřené zálohy podle §151 odst. 3 tr. ř., věta poslední. Náhradu za tlumočnické úkony, které ustanovený obhájce vyúčtuje v rámci nároku na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, pak ovšem nelze zahrnout do povinnosti obviněného k úhradě nákladu obhajoby podle §152 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť podle Směrnice náklady tlumočení nese stát bez ohledu na výsledek řízení.
Z pohledu shora naznačených závěrů bylo následně přistoupeno k argumentaci obviněného uplatněné v rámci podaného dovolání.
K námitce obviněného, že nemohl hovořit s obhájcem ve své mateřštině, konkrétně v malajštině, lze uvést následující. Podle §28 odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení v případě, že obviněný využije svého práva podle §2 odst. 14 tr. ř. ustanoví tlumočníka z jazyka, o kterém obviněný uvede, že ho ovládá. Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že v případě výslechu zadrženého obviněného jako osoby podezřelé podle §76 odst. 3 tr. ř. byla přibrána tlumočnice z jazyka anglického (č. l. 25-28). Uvedený protokol nebylo možno v dalším řízení použit jako důkaz a ani přihlížet k jeho obsahu (§158 odst. 6 tr. ř). Proto tento výslech není podstatný pro meritorní rozhodnutí ve věci. Následně došlo ke sdělení obvinění postupem podle §160 odst. 1 tr. ř. dne 13. 8. 2015 (č. l. 35), kdy obviněnému bylo předáno usnesení o zahájení trestního stíhání, které podepsal (č. l. 38), přičemž bezprostředně poté byl obviněný vyslechnut jako obviněný. U tohoto výslechu byl přítomen obhájce obviněného a tlumočník z jazyka čínského, o jehož přibrání rozhodl policejní orgán. Obviněný výslovně za přítomnosti svého obhájce sdělil, že je čínské národnosti a že požaduje přeložení usnesení o zahájení trestního stíhání do čínštiny, což se také stalo (č. l. 53). Lze tedy mít za to, že obviněný určil tímto prohlášením jazyk, který ovládá. Následně v rámci přípravného řízení u každého výslechu obviněného byl vždy přítomen tlumočník z jazyka čínského. Obviněný byl vždy vyslýchán v rámci přípravného řízení za přítomnosti svého obhájce, nikdy nevznesl námitky proti protokolaci a osobě tlumočníka z hlediska kvality tlumočení. V řízení před soudem byl u hlavního líčení a veřejného zasedání přítomen tlumočník z jazyka čínského. Obviněný v hlavním líčení nevznesl žádnou námitku proti tomu, že je u hlavního líčení přítomen tlumočník z jazyka čínského, stejně tak u veřejného zasedání. Obhájce obviněného pouze po vyhlášení odsuzujícího rozsudku přípisem (č. l. 281) požádal o umožnění porady s obviněným ve věznici za účasti tlumočníka, sdělil, že by tlumočníkem měla být ustanovena konkrétní osoba, kdy navrhl, že v řízení by měl být přibrán tlumočník z malajštiny, popř. z čínštiny, nejlépe kantonské.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem je třeba uvést, že shora uplatněné námitce obviněného nelze přisvědčit. Především je třeba zdůraznit, že všech úkonů trestního řízení, kterých se zúčastnil obviněný a které byly podstatné pro meritorní rozhodnutí ve věci se účastnil tlumočník z čínštiny, přičemž obviněný v rámci prvního procesně použitelného výslechu požádal o tlumočníka z čínštiny, kdy obviněný nikdy nenamítl kvalitu tlumočení. Až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku obviněný oficiálně nepožádal o přibrání tlumočníka z malajštiny, takže všechny tyto úkony lze považovat za provedené v souladu s ustanovením §2 odst. 14 tr. ř. a §28 odst. 1 tr. ř. Pokud obviněný následně sdělil, že požaduje tlumočníka z malajštiny, nelze mít za to, že by postupem soudu, který tak neučinil, došlo k porušení práva na tlumočníka a následně k porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. V tomto směru je třeba zdůraznit, že v seznamu tlumočníků vedeném Ministerstvem spravedlivosti není zapsán tlumočník jazyka malajského, což nakonec připouští i samotný obviněný v podaném dovolání (bod 14 dovolání). Podle §28 odst. 1 tr. ř. není-li tlumočník pro daný jazyk zapsán, ustanoví se tlumočník národnosti obviněného nebo tlumočník úředního jazyka, jehož obviněný je občanem. Protože pro malajštinu není zapsán žádný tlumočník, musel by být ustanoven tlumočník podle národnosti obviněného, což je podle jeho vlastního prohlášení čínština. Navíc není možno pominout, že i samotný obviněný připustil v rámci shora uvedeného přípisu, že mu může být ustanoven tlumočník z jazyka čínského se zaměřením na kantonštinu. Proto Nejvyšší soud neshledal podanou námitkou za opodstatněnou, když nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu a práva na spravedlivý proces.
Námitka obviněného, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, když mu nebyly umožněny porady s jeho obhájcem za přítomnosti tlumočníka ve věznici, ačkoliv o to požádal, čímž podle jeho názoru došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Směrnice a následně k porušení práva na spravedlivý proces, naplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu rozšířeného výkladu Ústavního soudu, který výjimečně připouští zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v rámci dovolacího řízení (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 669/05). Nejvyšší soud ovšem neshledal uplatněnou argumentaci důvodnou, když v dané věci nedošlo postupem orgánu činných v trestním řízení k porušení práva na obhajobu.
Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že obviněnému byl v dané věci ustanoven tlumočník, když využil svého práva §2 odst. 14 tr. ř. Přestože to z obsahu spisového materiálu přímo explicitně nevyplývá (přípravné řízení), není důvod pochybovat o tom, že obhájce obviněného požádal o umožnění porady s obviněným za přítomnosti tlumočníka ve věznici, kterého by zajistil orgán činný v přípravném řízení. Tomuto závěru nasvědčuje přípis státního zastupitelství ( č. l. 283), ze kterého je zřejmé, že obhájce si v rámci tzv. dohledu nad dohledem právě stěžoval na tuto skutečnost. Stejnou skutečnost namítá i v podané stížnosti (č. l. 69) proti rozhodnutí o sdělení obvinění. Přes tyto skutečnosti a shora prezentovaný závěr, že vzhledem k čl. 2 odst. 2 Směrnice a zajištění práva na spravedlivý proces má obviněný za určitých podmínek právo, aby mu orgán činný v trestním řízení zajistil na náklady státu přítomnost tlumočníka u porady s jeho obhájcem, která bezprostředně časově nepředchází provedení konkrétního úkonu vyjmenovaného v čl. 2 odst. 2 Směrnice, je třeba mít za to, že postupem orgánů činných v dané věci fakticky nedošlo k naplnění zvoleného dovolacího důvodu. Vzhledem k obsahu čl. 2 odst. 2 Směrnice je zřejmé, že v přípravném řízení se tento článek vztahuje jen k určitým úkonům - výslech obviněného, rozhodování o vazbě a podání opravného prostředku. Jak je patrno ze spisového materiálu u všech výslechů obviněného v rámci přípravného řízení byl přítomen obhájce obviněného, resp. jeho substituent, kdy výslechu se účastnil i ustanovený tlumočník a před každým tímto úkonem byla umožněna porada mezi obviněným a jeho obhájcem, u které byl přítomen tlumočník. Obviněný ani obhájce v rámci těchto porad nikdy nesdělili ani nenamítali, že by porady byly nedostatečné z hlediska časového, že by požadovali porady delší, nenamítali, že by u těchto porad byla přítomná další osoba či snad že by chtěli další poradu mimo tento úkon. V případě rozhodování o vazbě obviněného je situace obdobná. Stížnost proti rozhodnutí o sdělení obvinění byla řádně odůvodněna, takže právo na obhajobu bylo v rámci přípravného řízení naplněno.
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že pokud by skutečně měl obviněný nebo jeho obhájce za to, že porady, které jim byly umožněny před shora provedenými úkony, jsou nedostatečné a znemožňují řádnou realizaci práva na obhajobu, tak by nepochybně v rámci těchto úkonů požadovali poradu delší či přímo poradu ve věznici, neboť obhájce je osoba práva znalá a má zákonem uloženou povinnost hájit práva obviněného. Z uvedeného je tedy nepochybné, že přestože orgány činné v přípravném řízení neumožnily poradu mezi obviněným a jeho obhájcem za přítomnosti tlumočníka, kterého by zajistily, ve věznici, tak fakticky právo na obhajobu bylo v dané věci řádně zajištěno.
Nad rámec shora uvedeného lze ještě uvést, že obviněný v rámci přípravného řízení využil svého práva nevypovídat, takže výslechy obviněného učiněné v rámci přípravného řízení pro meritorní rozhodnutí ve věci nemají žádný podstatný význam. Navíc je třeba konstatovat, že v případě rozhodování o žádosti obviněného o umožnění porady s obhájcem za přítomnosti tlumočníka, kterého by zajistil stát, s určitým časovým předstihem před konkrétním úkonem, který se obviněného týká, a kterého se účastní či může účastnit, musí posoudit orgán činný v trestním řízení, před kterým se dané řízení vede, zda taková porada je nezbytná pro zaručení spravedlivého řízení. Jestliže shledá, že nikoliv, tak pro takovou poradu nezajistí přítomnost ustanoveného tlumočníka, respektive neudělí souhlas s využitím jeho služeb s tím, že tento úkon uhradí stát. V dané věci by bylo nutno nejprve vyřešit tuto otázku, kdy teprve poté, co by bylo na ní kladně odpovězeno (bylo by tedy shledáno, že umožnění porady vyžadovalo zaručení práva spravedlivého řízení) by bylo nutno posoudit, zda toto konkrétní pochybení je takového rázu, že představuje porušení práva na obhajobu a následně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13).
Obviněný následně v řízení před soudem požádal o zajištění přítomnosti tlumočníka u porady s obhájcem ve věznici (č. l. 281) za účelem odůvodnění opravného prostředku. Jednalo se tedy o úkon výslovně uvedený v čl. 2 odst. 2 Směrnice. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že soud prvního stupně mu fakticky poradu za účelem odůvodnění opravného prostředku (odvolání) s obhájcem za přítomnosti ustanoveného tlumočníka umožnil, respektive vyjádřil souhlas s jejím uskutečněním. Z přípisu soudu (č. l. 287), kterým reagoval na žádost obhájce o umožnění porady, je zřejmé, že vyjádřil souhlas s uskutečněním této porady, kdy obhájci sdělil, že má využít tlumočníky, kteří byli ustanovení v řízení před soudem, kdy i stanovil způsob, jakým má být provedeno vyúčtování. Tento postup soudu prvního stupně podle Nejvyššího soud naplňuje smysl čl. 2 odst. 2 Směrnice, ale i práva na obhajobu. Obviněný měl totiž možnost využit služeb tlumočníka k realizaci této porady. Skutečnost, že obviněnému nebylo umožněno si vybrat osobu tlumočníka nemůže znamenat porušení práva na tlumočníka, když v tomto směru lze odkázat na předchozí úvahu Nejvyššího soudu týkající se toho zda si může obviněný v případě umožnění porady tlumočníka zvolit či zda musí využit tlumočníka, který byl v dané věci ustanoven orgánem činným v trestním řízení pro daný úsek trestního řízení. Z přípisu soudu je také zřejmé jakým způsobem bude uhrazena odměna za tento tlumočnický úkon, přičemž takový postup je možný, když v konečném důsledku náklady za tento tlumočnický úkon uhradí stát (v rámci přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce). Povinnost k úhradě těchto nákladů ovšem nelze, jak již bylo zdůrazněno, uložit obviněnému, pokud bude uznán vinným (§152 odst. 1 písm. b) tr. ř.). Argumentace obviněného, že se v praxi může stát, že ustanovenému obhájci není v rámci rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce přiznána celá náhrada za tento tlumočnický úkon, jde evidentně mimo zvolené dovolací důvody, a sama tato eventuální možnost nemůže znamenat ve svých důsledcích porušení práva na spravedlivý proces. Taková situace ani v dané věci dosud nenastala, takže se jedná o hypotetické úvahy. Nadto je třeba konstatovat, že obhájce je osobou oprávněnou si podat stížnost proti rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů podle §151 odst. 3 tr. ř.
Další argumentace obviněného ohledně skutečnosti, že v případě zvolených obhájců by si byl obviněný povinen hradit náklady za tlumočnický úkon spočívající v účasti u porady mezi obviněným a obhájcem sám, když si hradí náklady obhajoby, je zcela bezpředmětná. O naznačenou situaci se v dané věci nejedná, když obviněnému byl obhájce ustanoven a Nejvyšší soud posuzuje konkrétní věc z pohledu konkrétně zjištěných skutečností.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že v dané věci nedošlo k naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k tomu, že by obviněný neměl v řízení obhájce (tedy obviněný měl v řízení obhájce a tento se měl možnost účastnit všech úkonů, které se obviněného týkaly, takže měl možnost realizovat své zákonné oprávnění a povinnosti). Ohledně namítaného naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v tom, že mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces lze uvést, že ani tento dovolací důvod nebyl naplněn, neboť v řízení nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu výkladu Ústavního soudu. Uplatněná argumentace je tedy zjevně neopodstatněná, přestože v dané věci byl uvedený důvod uplatněn právně relevantním způsobem, když obviněný namítal výklad Směrnice č. 2010/64/EU, tedy výklad jiného právního předpisu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
K návrhu obhájce obviněného na přerušení řízení podle §9a odst. 1 písm. 2, 3 tr. ř. a položení předběžné otázky Soudnímu dvoru považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že se jednalo o podnět obhájce a pro tento postup nebyl shledán zákonný důvod.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová