ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1184.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1184/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2016 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 To 763/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 41/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 7 T 41/2015, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „dne 21. 11. 2014 po 22.00 hod. v T., okr. J. H., v průběhu maturitního plesu v Kulturním centru R. poté, co vyhrál v tombole tekutý čistič odpadu zn. SINK v plastové láhvi o objemu 0,75 l, si sedl ke stolu vlevo od vstupního schodiště ve 2. patře tohoto zařízení, kde si přečetl etiketu na láhvi této chemikálie, upozorňující na to, že se jedná o žíravinu, následně nalil část jejího obsahu do prázdné skleničky od whisky, a když zjistil, že se jedná o tekutinu bez zápachu, připomínající barvou coca colu, tuto nalil do prázdné láhve od coca coly o objemu 0,33 l, kterou zanechal na stole volně přístupnou, přestože byl svými spolustolovníky upozorněn na nebezpečí v případě, že se této tekutiny někdo napije, přičemž v době od 00.14 hod. do 01.25 hod. dne 22. 11. 2014 si ke stejnému stolu náhodně a postupně přisedly nejdříve poškozená D. H. a nezávisle na ní poté i poškozená Z. P., které se obě napily z uvedené láhve od coca coly s obsahem čističe odpadů zn. SINK, kterou na tomto stole záměrně zanechal obv. M. K., kdy poškozená D. H. po požití této chemikálie, kterou spolkla, utrpěla těžké poranění v podobě poleptání dutiny ústní, poklůpku hrtanového, jícnu a žaludku s následným zúžením dolní třetiny jícnu, kteréžto zranění si vyžádalo hospitalizaci v Nemocnici v Českých Budějovicích do 23. 12. 2014, přičemž léčení poškozené D. H. do rozhodnutí soudu nebylo dosud ukončeno a nadále probíhá, a poškozená Z. P., která se této chemikálie sice napila, ale nespolkla ji, pak utrpěla lehké zranění, a to poleptání rtů a sliznice dutiny ústní včetně jazyka s následným asi sedmidenním léčením“ .
Za uvedené jednání byl obviněný M. K. odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. K. uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným D. H., částku 949.839 Kč a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, částku 180.841 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 7 T 41/2015, podal obviněný M. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 To 763/2015, tak, že podle §259 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného M. K. doplnil tak, že podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená D. H., zastoupená zmocněncem Mgr. Ondřejem Janouškem, advokátem, AK České Budějovice, odkázána se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatním zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 To 763/2015, podal následně obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že soudy nevzaly při konstrukci odsuzujícího rozhodnutí v úvahu skutková zjištění, která byla učiněna v průběhu řízení, a porušily tak §3 odst. 1, §15 a §145 odst. 1 tr. zákoníku a dále svá rozhodnutí vydaly, aniž byly splněny podmínky §2 odst. 5, §2 odst. 11 a §125 tr. ř., podle kterých orgány činné v trestním řízení zejména postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Obviněný dále uvedl, že jednání před soudem je ústní a z odůvodnění rozsudku musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou. Obviněný namítl, že soudy obou stupňů pochybily, pokud ho uznaly vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a převzat soudem odvolacím, nebyl zjištěn objektivně. Pokud jde o skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, ten soud vyvozuje dle názoru obviněného nikoliv na základě jím provedených důkazů v hlavním líčení, ale na základě obsahu výpovědí obviněného a svědků opatřených v přípravném řízení. Tento postup je podle obviněného v rozporu s §2 odst. 11 tr. ř., podle něhož je řízení před soudem ovládáno zásadou ústnosti, a to zvláště v situaci, kdy podle obviněného nejsou výsledky dokazování v přípravném řízení a v hlavním líčení totožné. Obviněný také poukázal na některá skutková zjištění, které soud prvního stupně nijak nehodnotil, ačkoliv měl. Tyto skutečnosti pak neměly svůj odraz ve výroku soudu prvního stupně o vině, trestu a o náhradě škody. Obviněný rovněž konstatoval, že nejednal s úmyslem někomu ublížit, jak dovodil soud prvního stupně. Takový závěr soudu prvního stupně nemá oporu v provedeném dokazování (výslechy svědků, kamerový záznam). Podle obviněného je mu kladeno za vinu opomenutí jednání, nikoliv aktivní jednání. Přitom aktivní jednání je klasicky doprovázeno úmyslem pachatele, naopak opomenutí je běžně považováno za jednání nedbalostní. Nesprávné a nezákonné je dle obviněného i rozhodnutí o náhradě škody, když se soud prvního stupně nevypořádal s údajným spoluzaviněním dalších osob, jakožto i se spoluzaviněním poškozených. Poškozená tak měla být odkázána se svým nárokem na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť rozhodnutí o náhradě škody přesahuje, i vzhledem k neustálenému zdravotního stavu poškozené, možnosti rozhodování o náhradě škody v adhezním trestním řízení. Obviněný namítl, že odvolací soud se pak ve svém rozhodnutí zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a rovněž nevyhověl požadavku obviněného na doplnění dokazování o provedení důkazu obsahem svědeckých výpovědí, jejichž interpretaci provedl soud prvního stupně odlišně od jejich skutečného obsahu, a o výslech svědkyně L. Obviněný vyjádřil názor, že skutková zjištění nejsou takového rázu, aby bylo možno soudit, že byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou žádné pochybnosti, jak to učinil soud prvního stupně i odvolací soud. Skutek, jak byl zjištěn, není zločinem a právní posouzení skutku jako úmyslného zločinu je tedy nesprávné.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 7 T 41/2015, a aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku podrobně popisuje důkazy provedené v hlavním líčení, tj. zejména výpovědi obviněného, svědků, znalecké posudky z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie a odvětví soudního lékařství, výslech znalce, protokol o ohledání místa činu, odborná vyjádření o vyhodnocení stop zajištěných při ohledání místa činu a kamerové záznamy. Soud prvního stupně podle jeho názoru zjistil skutkový stav tak, aby mohl ve věci rozhodnout, a o takto zjištěném skutkovém stavu nejsou důvodné pochybnosti. Skutková zjištění soudu prvního stupně plně odpovídají výsledkům dokazování, provedenému v hlavním líčení. Dokazování proběhlo v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Žádný nesoulad (natož extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledává. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku také podrobně popisuje své úvahy, proč dospěl k závěru, že se obviněný žalovaného jednání dopustil úmyslně, podrobně popisuje detaily jednání obviněného, jak byly zjištěny v rámci dokazování při hlavním líčení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se obviněný se svou výhrou (tekutý čistič odpadu) seznámil a byl si vědom toho, že s obsahem je nutno zacházet opatrně. Soud prvního stupně má za zcela prokázané, že se obviněný žalovaného jednání dopustil úmyslně ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy že věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Obviněný ve svém dovolání uvádí v podstatě stejnou argumentaci, jakou uvedl ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že po posouzení věci na základě odvolání obviněného dospěl k závěru, že všechny výslechy svědků v přípravném řízení byly provedeny za splnění veškerých procesních pravidel a podrobně vysvětlil postup soudu při použití výpovědi svědka, učiněné v přípravném řízení, při hlavním líčení. Odvolací soud se zabýval také otázkou stavu duševního zdraví obviněného a otázkou posouzení jeho příčetnosti v době, kdy se činu dopustil, neshledal nic, co by trestní odpovědnost obviněného vylučovalo. Odvolací soud dospěl k závěru, že míra ovlivnění alkoholem nebyla u obviněného taková, aby mu znemožnila racionálně uvažovat o následcích jeho jednání. Odvolací soud taktéž podrobně popsal své úvahy o formě zavinění obviněného a dospěl k závěru, že zjištění, která soudy učinily z obsahu provedených důkazů, vylučují, že by obviněný čin spáchal toliko formou vědomé nedbalosti. Obviněný ve svém dovolání také odmítá svojí výhradní odpovědnost za následek a dokonce se pokouší vyvozovat částečnou odpovědnost poškozených za vzniklý následek, neboť měly pít z cizích lahví. Tato argumentace obviněného je zcela irelevantní. Poškozené, i když by pily z jiné než svojí lahve, nemohly žádným způsobem předpokládat, že v lahvích od nápojů, umístěných na stole při kulturní události, bude tekutý čistič odpadu s žíravými účinky. Za takto vytvořenou nebezpečnou situaci a za následky z toho vzniklé nese plnou odpovědnost obviněný a nikoliv poškozené. Vzhledem k soudy vyslovené odpovědnosti obviněného nespatřuje překážek, které by bránily soudům rozhodnout v adhezním trestním řízení o povinnosti obviněného odškodnit poškozenou D. H. a Oborovou zdravotní pojišťovnu zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.
S ohledem na shora uvedené proto považuje dovolání obviněného za neopodstatněné a navrhuje, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části svého dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí svědků P. H., M. V., E. V., M. L. a záznamu z kamery) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný dále namítl, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu obsahem svědeckých výpovědí výše uvedených svědků, avšak v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se na str. 5 odůvodnění usnesení zabývá právě otázkou, proč neshledal návrh na doplnění dokazování důvodným. Obviněný v uvedené části dovolání pojal dovolání jako polemiku s uvedenými skutkovými zjištěními, a to v návaznosti na svou obhajobu, že se jednání popsaného ve výroku o vině nedopustil úmyslně. Námitky obviněného tím nabyly skutkové povahy a ocitly se mimo rámec dovolacího důvodu. Obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale uplatnil pouze námitky, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Pokud by obviněný uplatnil toliko výše uvedené námitky, Nejvyšší soud by jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. V dovolání však obviněný také namítl, že nejednal cíleně s úmyslem někomu ublížit, čímž v souladu s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl absenci subjektivní stránky. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Skutek, jak ho zjistily oba soudy, evidentně vykazuje zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Úmysl obviněného evidentně směřoval právě ke způsobení takového následku. Byť to obviněný popíral, jeho úmysl způsobit vážnou poruchu zdraví spočívající v poškození důležitého orgánu je zřejmý z širšího okruhu objektivně zjištěných okolností.
Zavinění vyjadřuje vnitřní psychický vztah pachatele k činu. Tento vztah je autenticky seznatelný především z výpovědi samotného pachatele. Popírá-li pachatel zavinění, lze na něj usuzovat z okolností činu, pokud jsou takové povahy, že je do nich vnitřní psychický vztah pachatele k činu odpovídajícím způsobem promítnut.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
V posuzovaném případě obviněný vyhrál v tombole tekutý čistič odpadu zn. SINK v plastové láhvi. Poté, co si předmětnou výhru obviněný vyzvedl, přesunul se do 2. patra kulturního centra R. v T., kde seděl u stolu se svým kamarádem. Obviněný uvedený čistič přelil do prázdné skleničky od whisky, přičemž zjistil, že tato tekutina je bez zápachu. Tekutina připomínala barvou coca colu, a tak obviněný přelil obsah do prázdné lahve od coca coly, kterou zanechal na stole, volně přístupnou, přestože byl svými spolustolovníky upozorněn na nebezpečí v případě, že se této tekutiny někdo napije. Rovněž bylo prokázáno, že z uvedené lahve se během večera napila poškozená D. H., která obsah polkla a po půlnoci se z téže lahve napila poškozená Z. P., která obsah nespolkla. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá, že za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, která byla zahrnuta úmyslem obviněného, považovaly vážnou poruchu zdraví spočívající v poškození důležitého orgánu. Soud prvního stupně pak v odůvodnění svého rozsudku podrobně popisuje poškození, která utrpěly obě poškozené. Nejvyšší soud konstatuje, že se soudy dostatečně zabývaly také otázkou stavu duševního zdraví obviněného a otázkou posouzení jeho příčetnosti v době, kdy se činu dopustil, přičemž neshledaly nic, co by trestní odpovědnost obviněného vylučovalo. Odvolací soud zcela správně konstatoval, že nic nenasvědčuje tomu, že by předmětné jednání obviněný spáchal ve stavu opilosti patické či komplikované a že míra ovlivnění alkoholem nebyla u obviněného taková, aby mu znemožnila racionálně uvažovat o následcích jeho jednání. Obviněný je osobou s běžnou životní zkušeností a s odpovídající mírou inteligence, což mu umožňovalo být si vědom povahy předmětného čističe odpadů, tedy že se nejedná o výrobek určený ke konzumaci, ale k rozpouštění kalů a usazenin. Přestože byl obviněný dostatečně obeznámen s určením uvedené chemikálie, přelil tuto chemikálii do skleničky a následně do lahve užívané pro distribuci nápoje Coca cola a označené jeho etiketou. Soudy výstižně poukázaly na to, že obviněný tímto svým jednáním cíleně vytvořil nebezpečnou situaci ohrožující určitou konkrétní skupinu osob (osob přítomných na dané kulturní akci), když mohl dobře pokládat hrozící následek za možný a s jeho možným vznikem byl obviněný srozuměn, neboť navzdory okolnosti, že obsah lahve byl zaměnitelný s nápojem určeným k běžné konzumaci, ponechal tento bez dozoru na místě přístupném nejen obsluhujícímu personálu, ale především účastníkům maturitního plesu. Za tohoto stavu není nic nepřijatelného na závěru, že obviněný byl i srozuměn se způsobením vážného zranění poškozené na úrovni těžké újmy na zdraví, že jeho jednání bylo neseno nepřímým úmyslem podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a že tímto jednáním naplnil znaky uvedené v §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Ohledně námitky obviněného, ve které odmítá svojí výhradní odpovědnost za následek, resp. se pokouší vyvozovat částečnou odpovědnost poškozených za vzniklý následek (neboť neměly pít z cizích lahví), je třeba uvést, že zde se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem státního zástupce uvedeným v jeho vyjádření, že tato argumentace obviněného je zcela irelevantní, neboť to byl on, kdo úmyslně vytvořil nebezpečnou situaci. Poškozené, i když by pily z jiné než svojí lahve, nemohly žádným způsobem předpokládat, že v lahvích od nápojů, umístěných na stole při kulturní události, bude tekutý čistič odpadu s žíravými účinky. Za takto vytvořenou nebezpečnou situaci a za následky z toho vzniklé nese plnou odpovědnost obviněný a nikoliv poškozené. Vzhledem k výše uvedenému tedy soudy správně rozhodly v adhezním řízení o povinnosti obviněného odškodnit poškozenou D. H. a Oborovou zdravotní pojišťovnu zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.
Obviněný rovněž namítl, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně soud vyvodil nikoliv na základě jím provedených důkazů v hlavním líčení, ale na základě obsahu výpovědí obviněného a svědků opatřených v přípravném řízení, když tento postup je podle obviněného v rozporu s §2 odst. 11 tr. ř., podle něhož je řízení před soudem ovládáno zásadou ústnosti. Obviněnému nelze přisvědčit, že popsaným postupem byla porušena jedna ze základních zásad trestního řízení. Zásada ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) byla dodržena, neboť v přípravném řízení byli svědci vyslechnuti a o konání výslechu byl obhájce obviněného policejním orgánem předem vyrozuměn, přičemž obhájce vzal toto vyrozumění na vědomí (měl tedy možnost být výslechu přítomen a klást otázky). Výslech svědků byl tedy proveden za okolností, z nichž vyplývá dodržení podmínek kontradiktornosti řízení jako jednoho ze stěžejních atributů spravedlivého procesu. Z protokolů o hlavním líčení ze dne 24. 6. 2015 (č. l. 398 a násl.) a ze dne 19. 8. 2015 (č. l. 414 a násl.) nijak nevyplývá, že by byly soudem zaznamenány podstatné změny ve výpovědích svědků z přípravného řízení ve srovnání se svědeckými výpověďmi podanými v hlavním líčení, proto nebylo postupováno podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., přičemž aplikace uvedeného ustanovení nebyla vyžadována ani ze strany státního zástupce ani ze strany obhájce obviněného.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný M. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 9. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu