ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1198.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1198/2016-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2016 dovolání obviněné Ing. E. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 12 To 22/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 105/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 2 T 105/2012, byla obviněná Ing. E. P. (vedle spoluobviněných V. Š. a Z. Č.) uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) zákona č. 140/1961 Sb, trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila s ostatními spoluobviněnými tím, že
v období nejméně od 23. 2. 2007 do 2. 12. 2008 v L. u M. v domě, po vzájemné dohodě v úmyslu umožnit Ing. E. P. vylákat výhodu na dani, Z. Č. jako fakturantka a V. Š. jako obchodní zástupce vystavili pro společnost BARC spol. s r.o., v konkursu, IČ: 251 44 626, se sídlem Kněževes, Pražská 335, okr. Rakovník, za dodávky lehkého topného oleje (dále LTO) fiktivní faktury, a to:
a) od dodavatele J. K., IČO 72140577, S., kancelář L. u M. :
- ze dne 23. 2. 2007 v částce 76.780,50 Kč za 3001 litrů, nárok na odpočet DPH ve výši 12.259,09 Kč uplatněn dne 16. 2. 2007, a dne 21. 3. 2007 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 27.880,- Kč,
- ze dne 20. 3. 2007 v částce 79.333,50 Kč za 3003 litrů, nárok na odpočet DPH uplatněn dne 21. 3. 2007 ve výši 12.666,65 Kč a dne 24. 4. 2007 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 27.898,- Kč,
- ze dne 11. 4. 2007 v částce 66.906,50 Kč za 2510 litrů, nárok na odpočet DPH ve výši 10.682,56 Kč dne 25. 4. 2007 a dne 23. 5. 2007 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 23.318,- Kč,
- ze dne 11. 5. 2007 v částce 80.681,- Kč za 3020 litrů, ze dne 21. 5. 2007 v částce 156.860,- Kč za 5911 litrů, nárok na odpočet DPH v celkové výši 37.926,72 Kč uplatněn dne 18. 6. 2007 a dne 20. 6. 2011 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 82.969,- Kč,
- ze dne 6. 6. 2007 v částce 54.774,50 Kč za 2010 litrů, nárok na odpočet DPH ve výši 8.745,51 Kč uplatněn dne 23. 7. 2007 a dne 23. 7. 2007 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 18.673,- Kč,
b) od dodavatele TM - TRUCK s.r.o., Julia Fučíka 53, Vysoká Pec, IČ: 273 15 797, kancelář Lom u Mostu 655:
- ze dne 13. 7. 2007 v částce 55.950,50 Kč za 2005 litrů, nárok na odpočet DPH ve výši 8.933,28 Kč uplatněn dne 23. 8. 2007 a dne 22. 8. 2007 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 18.627,- Kč,
- ze dne 2. 8. 2007 v částce 55.720 Kč za 2001 litrů, nárok na odpočet DPH ve výši 8.896,45 Kč a dne 24. 9. 2007 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 18.590,- Kč,
- ze dne 10. 9. 2007 v částce 82.797 Kč za 3012 litrů, dne 22. 10. 2007 nárok na odpočet DPH ve výši 13.219,67 Kč uplatněn dne 24. 9. 2007 a dne 23. 10. 2007 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 27.982,- Kč,
- ze dne 2. 10. 2007 v částce 57.620 Kč za 2005 litrů, nárok na odpočet DPH ve výši 9.199,94 Kč uplatněn dne 20. 11. 2007 a 26. 11. 2007 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 18.627,- Kč,
- ze dne 5. 11. 2007 v částce 57.205,50 Kč za 2003 litrů, nárok na odpočet DPH ve výši 9.132,68 Kč uplatněn dne 20. 12. 2007 a dne 27. 12. 2007 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 18.608,- Kč,
- ze dne 3. 1. 2008 v částce 58.776,50 Kč za 2016 litrů a faktura ze dne 4. 2. 2008 v částce 55.499,41 Kč za 2012 litrů, nárok na odpočet DPH v celkové výši 18.245,73 Kč uplatněn dne 23. 1. 2008 a dne 26. 2. 2008 za fakturu uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 18.692,- Kč a dne 20. 3. 2008 za fakturu uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 18.729,- Kč,
- ze dne 3. 3. 2008 v částce 58.598,50 Kč za 2014 litrů, nárok na odpočet DPH ve výši 9.356,04 Kč uplatněn dne 23. 4. 2008 a dne 22. 4. 2008 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 18.711,- Kč,
- ze dne 3. 4. 2008 v částce 59.666,50 Kč za 2008 litrů, faktura ze dne 30. 4. 2008 v částce 61.363,50 Kč za 2001 litrů, nárok na odpočet DPH v celkové výši 19.324,- Kč uplatněn dne 26. 5. 2008 a dne 26. 5. 2008 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně za obě faktury ve výši 37.244,- Kč,
- ze dne 1. 7. 2008 v částce 66.587,50 Kč za 2002 litrů, nárok na odpočet DPH ve výši 10.631,62 Kč uplatněn dne 20. 8. 2008 a dne 24. 8. 2008 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 18.599,- Kč,
- ze dne 5. 8. 2008 v částce 96.740 Kč za 3002 litrů a faktura v částce 91.581,- Kč za 3018 litrů ze dne 27. 8. 2008, nárok na odpočet DPH v celkové výši 30.068,10 Kč uplatněn dne 24. 9. 2008 a dne 24. 9. 2008 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně za obě faktury v celkové výši 55.926,- Kč,
- ze dne 16. 9. 2008 v částce 92.208,50 Kč za 3008 litrů, nárok na odpočet DPH ve výši 14.722,36 Kč uplatněn dne 20. 10. 2008 a dne 13. 10. 2008 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 27.945,- Kč,
- ze dne 24. 10. 2008 v částce 83.951,- Kč za 3002 litrů, nárok na odpočet DPH ve výši 13.403,93 Kč uplatněn dne 25. 11. 2008 a dne 25. 11. 2008 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 27.889,- Kč,
- ze dne 2. 12. 2008 v částce 76.781,- Kč za 3001 litrů, nárok na odpočet DPH ve výši 12.259,09 Kč uplatněn dne 19. 1. 2009 a dne 19. 1. 2009 uplatněn nárok na vrácení spotřební daně ve výši 27.880,- Kč,
a tyto faktury poté předala Ing. E. P. k zaúčtování účetní společnosti BARC s.r.o., v konkursu, R. B., přestože fakturované LTO ve shora uvedeném množství nebylo do společnosti BARC s.r.o., v konkursu, dodáno a Ing. E. P. věděla, že ke zdanitelnému plnění nedošlo; na základě těchto faktur svědek V. C., jako jednatel společnosti BARC spol. s r.o. v konkurzu (přiznání předložil) a Ing. E. P., jako osoba vykonávající faktickou kontrolu a dohled nad účetnictvím společnosti a fakticky se podílející na chodu společnosti, která měla zájem o její koupi (přiznání sestavila), v úmyslu vylákat výhodu a finanční prospěch uplatnila v rozporu s ustanovením §73 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, u Finančního úřadu v Rakovníku, Masná 265, Rakovník, nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a v rozporu s ustanovením §56 zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, u Celního úřadu Kladno, detašované pracoviště, Na Sekyře 2123, Rakovník, nárok na vrácení spotřební daně, přestože v účetnictví obou dodavatelů (J. K. a TM-TRUCK s.r.o.) faktury ve znění, v jakém byly předloženy FÚ Rakovník a CÚ Kladno nejsou založeny, čísla faktur, které jsou vedeny v účetnictví dodavatelů, odpovídají skutečným fakturám na jiné odběratele, jiné zboží a na jiné částky; finanční částky uvedené na fakturách dle výdajových pokladních dokladů prokazatelně převzala z pokladny společnosti BARC s.r.o., v konkursu, v hotovosti Ing. E. P. a prostřednictvím B. B., je měla předat obžalovanému Š., v účetnictví však nejsou založeny příjmové pokladní doklady podepsané dodavatelem (je zde pouze doklad o příjmu, který vygeneruje počítač při založení a vytištění faktury) a tyto finanční částky nebyly zaúčtovány do účetnictví J. K. a společnosti TM-TRUCK s.r.o.,
tedy v období r. 2007 – 2008 tak úmyslně Ing. E. P. vylákala výhodu na dani a způsobila tak České republice zastoupené Finančním úřadem v Rakovníku, Masná 265/I, Rakovník a Celním úřadem Kladno, M. Horákové 227, Kladno škodu v celkové výši 794.761,55 Kč, když tato částka byla vyplacena na účet obchodní společnosti BARC spol. s r.o., v konkursu.
Za to byla obviněná Ing. E. P. odsouzena podle §148 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně jí byl uložen podle §53 odst. 1 za použití §54 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 200.000 Kč a podle §54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 2 T 105/2012, podali obvinění Ing. E. P., V. Š. a Z. Č. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 12 To 22/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu pak ohledně obviněné Ing. E. P. znovu rozhodl tak, že ji při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. a), c) tr. zákona odsoudil podle §148 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 12 To 22/2016, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítla, že se vytýkaného jednání nedopustila, rozhodující soudy postupovaly v rozporu se zásadnou „in dubio pro reo“, nadto pak v odůvodněních soudních rozhodnutí je možno najít řadu spekulací a domněnek. Obviněná v dovolání obsáhle popisuje vlastní verzi průběhu skutkového děje, ze svého pohledu rozebírá jednotlivé v řízení provedené důkazy s jejich vlastním hodnocením. Rozhodujícím soudům vytýká, že odmítly její návrh na doplnění dokazování, konkrétně doplnění znaleckého posudku o účetnictví společnosti BARC, neboť ve věci již vypracovaný znalecký posudek nebyl vyhotoven na základě úplného účetnictví. Zdůraznila, že nebyla společníkem ani jednatelem dané společnosti, neměla pracovní smlouvu na účetní práce a neměla ani žádný přehled o komplexním stavu společnosti, proto je přesvědčena, že nemůže být viněna z neprůkaznosti účetnictví. Je toho názoru, že je-li chybné účetnictví společnosti jako celek, nemůže být odpovědna za to, že toliko ve formuláři daňového přiznání byly nesprávné údaje. Podle jejího názoru by se soudy měly řádně zabývat okolnostmi ztráty a zničení dokladů, které prokazatelně přijala svědkyně B., a které mají zásadní význam pro účtování tzv. duplicitních faktur a pro objasnění věci.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 25. 8. 2016 sdělila, že se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat. Současně udělila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná v dovolání uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu především zjistil, že námitky deklarované v dovolání obviněná vesměs uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení jako součást své obhajoby, jakož i v odvolání, které podala proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak pouze o opětovné opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Navíc dovolací námitky v posuzované věci primárně výlučně a opakovaně směřují do oblasti skutkových zjištění soudu prvního stupně. Je mimo pochybnost, že obviněná zaměňuje zákonem upravenou činnost dovolacího soudu a pojímá podaný mimořádný opravný prostředek jako další odvolání ve věci.
Podstatou dovolání obviněné je její tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustila, a rozhodující soudy jednak postupovaly v rozporu se zásadnou „in dubio pro reo“, jednak odmítly provést obhajobou navrhované důkazy. Je proto toho názoru, že věc byla nesprávně právně posouzena.
Uplatněné dovolací námitky je však třeba označit za námitky skutkového charakteru, týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, kterými se obviněná domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhána. Obviněná totiž svými námitkami primárně napadá správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhá jejich změny ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků dovozuje údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Za relevantně vznesenou výhradu nelze pak považovat rovněž dojem obviněné, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž rovněž výlučně směřuje do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (ani žádný jiný, byť neuplatněný) dovolací důvod.
Dále obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku opakovaně vytýká, že příslušné soudy odmítly provést jí navrhované doplnění znaleckého posudku o účetnictví společnosti BARC. Ani v tomto směru však důvodnosti námitky nelze přisvědčit. Již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnil, proč navrhovaný důkaz vyhodnotil jako nadbytečný a proč další dokazování ve věci vedené tímto směrem by nemohlo na zjištěném skutkovém stavu nic změnit. Námitkou stejného druhu se podrobně zabýval i odvolací soud, který plně argumentaci nalézacího soudu pro její správnost přisvědčil.
Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva obviněného na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Nejvyšší soud s ohledem na výsledky provedeného dokazování neshledal, že by v posuzované věci šlo o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy obou stupňů návrh obviněné na doplnění dokazování nepominuly, řádně se jím zabývaly, avšak shodně dospěly k závěru, že další dokazování v tomto směru není třeba provádět. Důkazy, které až do návrhu na doplnění dokazování byly ve věci provedeny, skýtaly podle názoru obou soudů dostačující podklad pro stabilizování skutkového stavu. Proto doplnění dokazování označily za nadbytečné a svůj názor v tomto směru řádně odůvodnily. Tento závěr je jednak plně ve výlučné kompetenci rozhodujících soudů, jednak byl opodstatněn výsledky provedeného dokazování, Nejvyšší soud pak v procesním postupu soudů obou stupňů neshledal nic, co by ho opravňovalo ke korekci tohoto stavu.
Nejvyšší soud za tohoto stavu věci nad rámec svých povinností konstatuje, že soudy obou stupňů se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněné, proč naopak její obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, nadto provedenými důkazy vyvrácenou. Vina obviněné byla tedy na základě zjištěného skutkového stavu věci bez jakýchkoliv pochybností prokázána, soud prvního stupně všechny provedené důkazy velmi pečlivě zanalyzoval a vyhodnotil je tak, jak mu ukládá trestní řád. Odvolací soud se pak odpovídajícím způsobem zabýval a také vypořádal s námitkami užitými v odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud neshledal v odůvodnění obou rozhodnutí žádné spekulace či domněnky, jak namítá dovolatelka. Skutkové i právní závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou logické a plně vycházející a mající oporu ve výsledcích provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že se dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedla a současně také neodůvodnila jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, případně že by konstatovala, ale současně také odůvodnila „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.
Nejvyšší soud proto pokládá dovolání obviněné jako ryze formálně uplatněnou možnost podat mimořádný opravný prostředek. Na tento případ tak plně dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, v němž mimo jiné uvedl, že „ označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem“.
Na základě shora rozvedené argumentace Nejvyšší soud neshledal pochybnosti o tom, že obviněná jednala způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zákona.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné Ing. E. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 9. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu