ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1209.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1209/2016-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2016 o dovolání obviněného M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 10 To 72/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 56/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 2 T 56/2015, byl obviněný M. M. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„M. M. a J. C. společně
poté, co A. M. vylákal pod záminkou prodeje bagru a UNC nakladače za výhodnou cenu z exekuce na S. od M. S. zálohy na uvedené stroje v celkové výši 110.000 Kč a M. S. dne 1. 5. 2015 sdělil, aby dále komunikoval již přímo s pracovníkem exekutorského úřadu p. K. na telefonním čísle, tak se M. M. za exekutora K. v telefonu vydával, S. utvrdil v tom, že jím uhrazené zálohy byly exekutorovi doručeny, a poté společně s J. C. dne 2. 5. 2015 pod záminkou úhrady ubytování za zaměstnance společnosti spol. EKO od M. S. vylákali částku 6 000 Kč, kterou předal v Ch. n. C., dle pokynu M. M. vystupujícího jako exekutor K. dosud neustanovené osobě, vystupující pod jménem S. P., dne 3. 5. 2015 pod záminkou dodání kvalitnějšího bagru a UNC nakladače vylákali od M. S. zálohu ve výši 10 000 Kč, kterou předal v Ch. n. C. na základě pokynu M. M. vystupujícího jako exekutor K. J. C., který mu uvedl smyšlené jméno Ch. (správně mělo být uvedeno H.) , dne 5. 5. 2015 pod záminkou úhrady DPH za uvedené stroje od M. S. vylákali částku 44 100 Kč, kterou předal na základě pokynu M. M. alias exekutora K. J. C. – alias Ch. dne 6. 5. 2015 pod záminkou, že došlo ke zvýšení ceny uvedených strojů a že k nim byl přidán i mobilní kompresor na vzduch od M. S. vylákali částku 187 400 Kč, kdy k předání došlo v Ch. n. C., dle pokynu M. M. alias exekutora K., J. C. – alias Ch. a dne 11. 5. 2015 pod záminkou uhrazení poslední částky za uvedené stroje požadovali od M. S. 27 000 Kč, k předání mělo dojít v H. K. u Č. v hotovosti dle pokynu M. M. alias exekutora K., J. C. – alias Ch., ale k předání nedošlo, neboť J. C. a M. M. byli zadrženi hlídkou Policie ČR, když oba jednali s úmyslem získat neoprávněně finanční prostředky, bagrem ani UNC nakladačem nedisponovali, neměli možnost prodej strojů zprostředkovat či ovlivnit ani za tímto účelem nevyvíjeli žádnou činnost a vylákanou finanční hotovost použili pro vlastní potřebu, čímž M. S., způsobili škodu 247 500 Kč a další škodu ve výši 27 000 Kč se způsobit pokusili.“
Za uvedené jednání byl obviněný M. M. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Acer černé barvy, pánská kožená příruční taška na doklady černé barvy o rozměrech 24x17 cm a dále osobní motorové vozidlo Mercedes-Benz třídy S 320, rok výroby 1999, černé barvy, včetně technického průkazu, klíče od motorového vozidla s přívěskem a osvědčení o registraci vozidla.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. M. a J. C. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému M. S. škodu ve výši 247.500 Kč.
Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody ohledně obviněného A. M.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 2 T 56/2015, podali obvinění M. M. a A. M. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 10 To 72/2016, tak, že z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému A. M. uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému M. S., částku 110 000 Kč a obviněným M. M. a J. C. byla uložena povinnost tomuto poškozenému zaplatit společně a nerozdílně částku 247.500 Kč. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek beze změn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 10 To 72/2016, podal následně obviněný M. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že soudy dospěly „k nesprávným právním závěrům, kdy skutková tvrzení soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. skutková zjištění soudů z výsledku provedení dokazování nevyplývají, případně v nich nemají spolehlivou oporu“. Obviněný vyjádřil názor, že soudy nesprávně při závěru o jeho vině vycházejí z výpovědí poškozeného S., jeho otce S. st. a dále z výpovědi spoluobviněného C., neboť ze zmíněných výpovědí jeho vina nevyplývá, a došlo k účelové dezinterpretaci důkazů, soudy zcela vytěsnily výpověď spoluobviněného A. M. i samotného obviněného. Obsah těchto výpovědí byl nesprávně vyložen. Zásadní úlohu v celé trestní věci hrál svědek M. K., přesto ho soudy nevyslechly. Dokazování je tak neúplné. Obviněný dále uvedl, že došlo k porušení principu in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že nastíněnou dovolací argumentaci nelze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit. Na podkladě předmětného dovolacího důvodu však zejména nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nicméně právě takovéhoto postupu se obviněný na dovolacím soudu v podstatě domáhá, proto má za to, že jeho námitky nemohou být pod uplatněný dovolací důvod přiřazeny. Pro úplnost však uvádí, že je nepovažuje za důvodné ani v obecné rovině, neboť soudy dle jeho názoru provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, resp. provedly dokazování, kterým byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nevznikají důvodné pochybnosti, přičemž provedené důkazy hodnotily po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soudy tedy postupovaly plně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve věci neexistuje tím pádem ani vada extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Vzhledem k tomu nepovažuje za důvodnou ani námitku porušení principu in dubio pro reo, kterou s ohledem na její procesní povahu beztak pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Co do hodnocení důkazů a skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o vině obviněného, lze odkázat zejména na str. 12 – 15 rozsudku okresního soudu a str. 4 – 6 rozsudku krajského soudu, kde jsou tyto otázky řešeny s jednoznačným závěrem, a tím je existence viny na straně obviněného. Co se týče výtky, že soudy neprovedly výslech svědka K., nedošlo podle státního zástupce k pochybení ani zde. Soudy vysvětlily, proč návrh na jeho výslech, tudíž se nejedná o opomenutý důkaz. Z dotčených soudních rozhodnutí vyplývá, že důvodem k neprovedení předmětného důkazu byla především jeho nadbytečnost, přičemž soudy vysvětlily, proč by daný důkaz byl z jejich pohledu nadbytečným. Jejich postup tak nevykazuje žádné známky libovůle a státní zástupce se s jejich názorem o nadbytečnosti plně ztotožňuje.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného M. M. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný M. M. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný M. M. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného M. M., v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně svědeckých výpovědí poškozeného M. S., jeho otce S. st., obviněného J. C. a výpovědí obviněných M. M. a A. M.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný dále namítl, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu ˗ výslechu svědka M. K., avšak v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se na str. 4 odůvodnění rozsudku zabývá právě otázkou, proč neshledal návrh na doplnění dokazování důvodným. Svými námitkami tedy obviněný vyjádřil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy a že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Tyto námitky mají vyloženě skutkovou povahu. Jde o námitky, které směřují k prosazení jiné verze skutkového stavu, odlišné od toho, jak skutkový stav zjistily soudy. Obviněný prostřednictvím uplatněných námitek prezentoval verzi navazující na jeho obhajobu, že se předmětného jednání nedopustil. Takové námitky stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takové námitky by korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také v Krajský soud v Hradci Králové na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Zjištění soudů, pokud jde o jednání obviněného M. M. jako spolupachatele výše uvedené trestné činnosti, mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především svědectví poškozeného M. S., který podrobně, konkrétně a bez podstatnějších rozporů popsal jednání s jednotlivými obviněnými, jeho otce S. S. a výpovědi svědků V. V. a J. O., dále výpověď obviněného J. C., a rovněž listinné důkazy, odborné vyjádření a výpis telekomunikačního provozu. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaném dovolání je podstatné to, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, v tomto rámci také zaznamenaly odlišnost výpovědi J. C. v přípravném řízení a při hlavním líčení, s čímž se v rámci odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly. Oba soudy jasně, srozumitelně, přehledně, ověřitelně a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu