ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1216.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1216/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání obviněného J. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. 4 To 759/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 95/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný J. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. 31 T 95/2015 uznán vinným dvěma přečiny, a to usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, protože dne 27. 8. 2014 v době kolem 11:28 hodin v katastru obce S. jako řidič dodávkového automobilu tov. zn. Ford Transit Connect, při jízdě po silnici I. třídy číslo 3 ve směru od Č. B. k obci V., v prostoru kilometru 197,657 v rozporu s ustanovením §4 písm. c), §11 odst. 1 a §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, přejel levou přední částí vozidla do protisměru, kde se střetl s protijedoucím nákladním automobilem tov. zn. Man, s přívěsem tov. zn. Schwarzmüller, řízeným M. H., jedoucím ve směru na Č. B., v důsledku střetu těchto vozidel přejel nákladní automobil tov. zn. Man, do protisměru, kde se bočně střetl s protijedoucím nákladním automobilem tov. zn. Renault Premium, řízeným M. T., a poté se čelně střetl s protijedoucím osobním automobilem tov. zn. Renault Espace, mezinárodní poznávací značky „A“, řízeným D. H., když toto vozidlo bylo odhozeno mimo komunikaci, kde narazilo do sloupu svislé dopravní značky „Kulturní nebo turistický cíl“ a nákladní vozidlo tov. zn. Man, s přívěsem tov. zn. Schwarzmüller, havarovalo v levém silničním příkopu v jeho směru jízdy, po střetu dodávkový automobil tov. zn. Ford Transit Connect, řízený obviněným J. H. pokračoval v pohybu v protisměrné části pozemní komunikace, kde se následně bočně střetl s nákladním automobilem tov. zn. Scania, s návěsem tov. zn. Kögel, řízeným M. V., jedoucím směrem na Č. B., přičemž při dopravní nehodě utrpěli řidič D. H., polytrauma, tedy poškození pro život důležitých orgánů, kterým na místě podlehl a řidič M. H., zhmoždění měkkých tkání v místě dolní čelisti vlevo, zhmoždění jazyka, otřes mozku, oděrky na prstech rukou, zlomeninu 5. záprstní kůstky levé ruky pod hlavičkou s posunem periferní části směrem do dlaně, zhmoždění levého kolena a povrchové oděrky levého bérce, když takové zranění si vyžádalo následnou dobu léčení a pracovní dobu neschopnosti do 9. 11. 2014.
Za to mu byl podle §143 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Současně mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 5 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byl i zavázán k povinnosti zaplatit způsobenou škodu, a to VZP ČR, regionální pobočce Plzeň, se sídlem České Budějovice, Žižkova 22 v částce 30.046 Kč a Dr. Sc. Ž. H., v částce 43.322,29 HRK. Ostatní poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení v občanskoprávních věcech.
Proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně podali odvolání obviněný i státní zástupce. Obviněný svůj řádný opravný prostředek směřoval do výroku o trestu, přičemž ve veřejném zasedání u odvolacího soudu jej rozšířil i proti výroku o náhradě škody. Státní zástupce své odvolání rovněž namířil výhradně proti výroku o trestu, ale v neprospěch obviněného. U veřejného zasedání odvolání rozšířil též proti výroku o náhradě škody, tentokrát ale ve prospěch obviněného.
O takto podaných odvoláních rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 5. 4. 2016 Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem pod sp. zn. 4 To 759/2015, kterým podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku výroky o trestu a o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. H. při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §143 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej k výkonu tohoto trestu zařadil do věznice s dohledem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na 5 let. Podle §206 odst. 4 tr. ř. per analogiam všechny (v rozsudku uvedené) poškozené s uplatněnými nároky na náhradu škody k soudnímu trestnímu řízení nepřipustil.
Proti cit. rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně právní posouzení skutku není v souladu a vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V další části dovolání dovolatel cituje z rozhodnutí krajského soudu ohledně konstatovaného porušení pravidel silničního provozu, kde se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně zavinění ve formě vědomé nedbalosti na straně obviněného. Dále pak interpretuje i závěry soudu stran potřebného trestního postihu obviněného. Podává též vysvětlení týkající se uvědomění si správnosti závěrů znaleckého posudku z oboru dopravy a s tím souvisejícího vyjádření lítosti nad spáchaným jednáním. Jako zásadní námitku pak uvádí nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, pokud jde o závěr o zavinění formou vědomé nedbalosti. Obviněný je naopak názoru, že se u něho jednalo o nedbalost nevědomou, s čímž souvisí i jeho pochybnost, zda rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo k porušení zákazu reformace in peius. Soud prvního stupně se totiž ve svém rozhodnutí formou zavinění obviněného nezabýval a nelze tak rozpoznat, zda posuzoval zavinění obviněného jako nedbalost vědomou či nevědomou. Lze se domnívat, že zvažoval formu příznivější, tedy nedbalost nevědomou. Jestliže odvolací soud naopak zavinění obviněného kvalifikoval jako nedbalost vědomou, mohlo za situace, kdy odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného směřovalo výhradně proti výroku o trestu, dojít k již zmíněnému porušení zákazu zhoršení rozhodnutí v neprospěch obviněného. Dovolatel dále polemizuje s důvodností závěru soudu o porušení ust. §17 odst. 5 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb. ohledně zákazu předjíždění. To pak dává do souvislosti s úvahou soudu o nutnosti zpřísnit ukládaný trest odnětí svobody. Dovolatel pak opakuje svůj názor týkající se nesprávnosti posouzení projednávaného skutku z hlediska hmotněprávního a nutnosti napravení právních vad rozhodnutí v dovolacím řízení.
V samotném závěru kromě toho, že požádal aby předseda senátu rozhodl ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu rozhodnutí (obviněný uložený trest odnětí svobody již nastoupil), zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u tohoto státního zastupitelství. Po rekapitulaci jednotlivých rozhodnutí soudů nižších stupňů v souvislosti s podanými odvoláními jednotlivých stran řízení, jakož i obsahu dovolání obviněného státní zástupkyně konstatovala, že uplatněné námitky pokládá za částečně právně relevantně uplatněné, ale zároveň za neopodstatněné. Skutkový stav byl soudy zjištěn správně a v souladu s tím i odpovídajícím způsobem právně kvalifikován. Pokud se týká zavinění obviněného, odvolací soud pouze v odůvodnění svého rozhodnutí upřesnil, že se jedná o nedbalost vědomou, což není v rozporu s poznatky vyjádřenými soudem prvního stupně. Dále státní zástupkyně rozebírá konkrétní dopravní situaci v souvislosti s porušeními zákona o silničním provozu, kterých se obviněný dopustil.
Pokud jde o výhrady dovolatele stran výroku o trestu, státní zástupkyně zastává názor, že zde uplatněnými námitkami nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nestalo by se tak ani při použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Námitky obviněného týkající se porušení zásady zákazu reformationis in peius pod jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný) nespadají, neboť se nejedná o námitku hmotněprávní, nýbrž procesní. V daném případě však bylo podáno odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného (proti výroku o trestu), takže pokud odvolací soud svým rozhodnutím změnil pouze výrok o trestu v neprospěch obviněného (výrok o vině zůstal nezměněn), nemohlo k porušení výše zmíněné zásady rozhodně dojít.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně uvedla, že námitky obviněného v žádném případě nesvědčí pro naplnění jím uplatněného důvodu dovolání, a proto navrhla, aby podané dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyslovila souhlas, aby rozhodnutí (ať je jakékoli) Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Taktéž, že podané dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný je podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
V daném případě se Nejvyšší soud musel nejprve zabývat otázkou, zda je dovolání obviněného v celém uplatněném rozsahu přípustné. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) - h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se pro účely řízení o dovolání považují za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze mj. podat dovolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Za takové rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení trestního řádu lze nesporně pokládat i dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, byť jím obviněný nebyl přímo uznán vinným, ale v souladu s výrokem o vině rozsudku soudu prvního stupně byl tímto rozhodnutím obviněnému uložen trest, resp. tresty.
V podaném dovolání byl namítnut dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. , který lze uplatnit, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Z obsahu podaného dovolání není dostatečně zřejmé, zda dovolatel spatřuje pochybení v rozhodnutí soudu druhého stupně a jemu předcházejícím rozsudku nalézacího soudu, pokud jimi byl odsouzen za výše uvedené přečiny podle §143 odst. 1, 2 a podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Každopádně je ale v této souvislosti v podaném dovolání napadán postup odvolacího soudu ohledně konstatování formy zavinění obviněného v jeho rozhodnutí, které bylo označeno jako vědomá nedbalost, ačkoli soud prvního stupně jeho zavinění takto výslovně neoznačil.
K podanému dovolání je třeba primárně uvést, že podle ustáleného názoru Nejvyššího soudu dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, event. změnit rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. rozh. č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Tomu je třeba rozumět tak, že pokud např. odvolání bylo podáno pouze proti oddělitelnému výroku o trestu, odvolací soud je sice oprávněn přezkoumat a případně i změnit odvoláním nenapadený výrok o vině, ale pouze tehdy, pokud k tomu sám nalezne důvod, tj. dospěje-li k závěru, že výrok o trestu je vadný v důsledku nesprávného výroku o vině. Pokud takový závěr neučiní, nemá ani důvod odvoláním nenapadený výrok o vině přezkoumávat.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích i z obsahu přezkoumávaného trestního spisu sp. zn. 31 T 95/2015 je patrné, že obviněný J. H. napadl svým odvoláním rozsudek soudu prvního stupně výhradně ve výroku o trestu a následně ve veřejném zasedání, v němž bylo jeho odvolání projednáváno, svůj opravný prostředek rozšířil i o výrok o náhradě škody, nikoli ale o výrok o vině. Stejně pak postupoval i státní zástupce, jehož odvolání v neprospěch obviněného směřovalo taktéž pouze proti výroku o trestu, ale v rámci odvolacího řízení je pak rozšířil i proti výroku o náhradě škody, tentokrát ovšem ve prospěch obviněného. Ani on ale odvolání nepodal proti výroku o vině, jak jej vyslovil okresní soud.
Na základě toho pak odvolací soud svoji přezkumnou činnost soustředil výhradně na odvoláním napadené výroky o trestech a o náhradě škody v rozsudku okresního soudu, když ale ještě před tím konstatoval zřejmou správnost soudem prvního stupně vysloveného výroku o vině, a to i pokud se týká formy nedbalostního zavinění obviněného na způsobené dopravní nehodě, a to v podobě vědomé nedbalosti /§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/. Ze strany odvolacího soudu se rozhodně nejednalo o jakoukoli změnu v posouzení formy zavinění, oproti předchozímu rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud pouze v rámci úplnosti odůvodnění této otázky doplnil argumentaci prvostupňového soudu, v níž tento jednoznačný právní závěr chyběl. Nelze proto souhlasit s názorem dovolatele, že jelikož se okresní soud ve svém rozhodnutí k formě nedbalostního zavinění obviněného výslovně nevyjádřil, lze učinit závěr, že mohl uvažovat i o nedbalosti nevědomé, což by vedlo k porušení zákazu reformationis in peius ze strany odvolacího soudu. Pokud pomineme, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a to v neprospěch obviněného (byť pouze proti výroku o trestu) podal státní zástupce, tak stěžejním argumentem v této souvislosti je, že okresní soud ve skutečnosti jasně neuvedl, že u obviněného spatřuje zavinění ve formě vědomé nedbalosti. Z jeho hodnocení důkazů a z toho vyplývajících skutkových závěrů je ale zjevné, že o jiné formě nedbalostního zavinění neuvažoval a ani uvažovat nemohl. Na straně 7 odůvodnění svého rozsudku mj. konstatuje, že v důsledku vybočení ze svého jízdního pruhu přejel (obviněný) přes plnou čáru a tento manévr udělal proto, aby mohl předjíždět. Nelze tak pochybovat o tom, že řidič, který přejede plnou čáru, tedy v místě, kde je předjíždění zakázáno, aby mohl před ním jedoucí vozidlo předjet, tak nesporně činí s vědomím, že může minimálně ohrozit vozidla jedoucí v protisměru. Obviněný ani v průběhu předchozího řízení netvrdil, že si tohoto vědom nebyl. On pouze popíral, že by přes plnou čáru přejel. To ale bylo provedeným dokazováním dostatečně prokázáno. Jestliže tedy odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze doplnil předchozí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v předmětné otázce, tedy aby bylo postaveno najisto, jakou formu nedbalostního zavinění obviněného oba soudy spatřují ve vztahu k jeho jednání a způsobenému následku, tak se v žádném případě nejednalo o porušení zásady zákazu zhoršení postavení v neprospěch obviněného, jak se mylně dovolatel domníval.
Jelikož tak v odvolacím řízení nedošlo k jakékoli změně rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině, s ohledem na rozsah podaného řádného opravného prostředku obviněný mohl uplatnit své dovolací námitky pouze proti výrokům o uložených trestech, případně proti výroku o náhradě škody (to ale pouze teoreticky, jelikož odvolací soud v tomto ohledu rozhodl na základě jeho odvolání a odvolání státního zástupce, oproti původnímu rozhodnutí soudu prvního stupně, zcela v jeho prospěch, nehledě na to, že dovolatel vůči konečnému výroku o náhradě škody žádné konkrétní výhrady nevznesl), případně proti průběhu řízení, které jim předcházelo.
V podaném dovolání obviněný pokud jde o výhrady vůči uloženému trestu neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ve svém výsledku s ohledem na jeho zákonné znění ani uplatnit účinně nemohl, ale ani jiný zákonný důvod, související s rozhodováním o trestech. Pokud pak i ohledně tohoto výroku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak jeho námitky též nesměřovaly proti uloženým trestům (odnětí svobody a zákazu řízení všech motorových vozidel) z hmotněprávních pozic (např. že mu neměl být ukládán úhrnný trest, případně že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti apod.). Naopak obviněný své výhrady soustředil výhradně proti výroku o vině, zejména proti hodnocení skutkových zjištění a z něj vyplývajících některých závěrů o jím porušených ustanoveních zákona o provozu na pozemních komunikacích, případně vůči soudy hodnocenému jeho osobnímu přístupu k celé věci a tak podobně. Všechny tyto námitky obviněného směřující proti výroku o trestech lze shrnout do jediného pojmu, a to je nesouhlas s jejich přiměřeností. K tomu nelze než uvést, že takové výhrady nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný zákonem zakotvený důvod dovolání. Nebylo je tudíž možné ve vztahu k výroku o uložených trestech brát jakkoli v úvahu.
Jak již tedy bylo zmíněno výše, námitky obviněného směřující proti výroku o vině účinným způsobem uplatněny být nemohly, jelikož je obviněný nenamítl v podaném odvolání a odvolací soud současně nedospěl k závěru, že by i za této procesní situace bylo nutné využít jeho revizní oprávnění i k přezkoumání odvoláním nenapadeného výroku o vině. Zároveň námitky, které svým způsobem byly namířeny proti výroku o uložených trestech, neodpovídaly svojí povahou dovolacímu důvodu, který byl v této souvislosti výhradně uplatněn, tedy proti důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům a závěrům bylo shledáno, že obviněným uplatněné námitky proti výroku o vině v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možné vůbec uplatnit (v této části se jednalo o nepřípustně podané dovolání) a námitky uplatnitelné proti výroku o trestu v rámci tohoto dovolacího důvodu zmíněny nebyly. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání obviněného v konečném výsledku označit za podané z jiných důvodů, než jak jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. a v důsledku toho je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí pak bylo učiněno v neveřejném zasedání [viz §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Pokud dovolatel současně navrhl, aby předseda senátu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., tak s ohledem na závěry, které byly učiněny ohledně jím podaného dovolání, nebyl k takovému rozhodnutí žádný relevantní důvod.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu