ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1221.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1221/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. 9. 2016 dovolání, které podal obviněný O. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 9 To 111/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 102/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 51 T 102/2015, byl O. P. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dle skutkové věty tohoto rozsudku dopustil tím, že
dne 16. 4. 2014 okolo 18.15 hod. v P., na J. s. ve směru od P. k B. poblíž čerpací stanice OMV u mimoúrovňového křížení s ulicí P., nejprve opakovaně napadl hrubými vulgárními výrazy řidičku Škoda Octavia, poškozenou P. K., tak, že ji nejdříve nadával sedě ve svém vozidle Mercedes-Benz, černé barvy, kdy spustil boční okénko, následně po zastavení obou vozidel v koloně, poté, co z vozidla vystoupil, kdy se i snažil vozidlo poškozené otevřít, což se mu nepodařilo, neboť ta se ve vozidle uzamkla, následně několikrát udeřil dlaní pravé ruky do čelního skla vozidla na jeho pravé straně u pravého předního sloupku, v důsledku čehož vznikla na skle horizontální prasklina v délce cca 3 cm, která se následně rozšiřovala, tím způsobil škodu ve výši 6.840 Kč majiteli vozidla, poškozenému J. B.
Za to byl odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému samostatnému peněžitému trestu ve výši 100 celých denních sazeb. Denní sazba činí 200 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému J. B. částku 6.840 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 9 To 111/2016, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti výše citovanému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Soudům obou stupňů vytýká, že upřednostnily výpověď poškozené před jeho výpovědí, když z dalších provedených důkazů nevyplývá logický řetězec, z něhož by vyplývalo, že se stal skutek, pro který je stíhán a odsouzen. Především nebylo objasněno, jak k poškození předního skla vozidla poškozené došlo a hodnocením důkazů tak, jak je provedly soudy obou stupňů, byly popřeny zásady spravedlivého procesu. Domnívá se, že mu lze vytýkat jedině to, že poškozené nadával a gestikuloval směrem k ní, avšak ani toto jednání není dle něj protiprávní ve smyslu trestního zákoníku, neboť nenaplňuje zákonné znaky trestného činu. Podotkl, že vnímal své chování vůči poškozené jako soukromý spor, nadto vyprovokovaný způsobem její jízdy, kdy mu jednak neumožnila předjetí jejího vozidla, jednak mu ukázala vulgární gesto. Jeho chování neneslo znaky výtržnického jednání, nadto k němu nedošlo na místě veřejnosti přístupném. Obviněný tuto okolnost dovozuje z toho, že byť je J. s. místo veřejnosti přístupné, nelze očekávat, že by slovní incident mohli slyšet či postřehnout další lidé sedící v kolemstojících vozidlech. Při výši hluku, kterou nastartovaná vozidla v koloně působí, je to téměř vyloučené. Podle jeho mínění tak nebyl naplněn ani další zákonem požadovaný znak tohoto přečinu.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu nalézacího zrušil, a to včetně všech na ně navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. řádu věc po zrušení přikázal soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky obviněného proti učiněným skutkovým zjištěním nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Dále podotkl, že neshledal ani žádné rozpory, natož rozpory extrémní, mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Za nedůvodné pak označil také námitky stran právní kvalifikace jednání obviněného, neboť skutková věta rozsudku nalézacího soudu dle jeho názoru bez jakýchkoliv pochybností vykazuje veškeré znaky deliktů, jimiž byl obviněný uznán vinným.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a rozhodující soudy se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Navíc některými námitkami obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Jedná se o tvrzení obviněného, že z provedených důkazů nevyplývá, zda vůbec došlo k inkriminovanému jednání v podobě napadení poškozené a následně k poškození cizí věci. Obviněný je toho názoru, že jediný důkaz o jeho vině, tj. výpověď poškozené P. K., nemůže obstát a že rozhodující soudy se nikterak nevypořádaly s tím, proč daly v situaci „tvrzení proti tvrzení“ přednost výpovědi jmenované poškozené před jeho výpovědí.
Takové námitky je však třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, které nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nutno dodat, že hodnocení důkazů je výsostnou pravomocí ve věci rozhodujících soudů, a okolnost, že zvolený způsob hodnocení důkazů obviněný nehodlá respektovat, nesouhlasí s ním, prosazuje svou verzi skutkového děje a nabízí vlastní hodnocení důkazů, které vychází z jím uváděné konstrukce skutkového děje, se zcela míjí s užitým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V případě existence dvou rozdílných popisů týkajících se stejného skutku je na soudu, aby s ohledem na další důkazy stanovil, kterou z podaných verzí pokládá za věrohodný popis posuzované události a proč. Této povinnosti plně dostály soudy obou stupňů, které se hodnocení důkazů pečlivě věnovaly a tento svůj myšlenkový postup podrobně a způsobem konvenujícím požadavkům §2 odst. 6 tr. řádu v odůvodněních svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, vyhodnotily.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že názoru obviněného o nevěrohodnosti výpovědi poškozené P. K. nelze dát na základě učiněných skutkových zjištění za pravdu, neboť tato výpověď nestojí osamoceně, ale je podporována ostatními v řízení provedenými důkazy, se kterými tvoří uzavřený řetězec svědčící o vině obviněného. Rozhodující soudy jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů shledaly její výpověď za věrohodnou a proč naopak výpověď obviněného vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s tímto jejich názorem plně ztotožnil. Ve věci učiněná skutková zjištění mají jasno a pevnou oporu v provedených důkazech a nejsou mezi nimi žádné rozpory.
Za právně relevantní je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu možno považovat pouze námitku týkající se nenaplnění zákonných znaků skutkových podstat souzených trestných činů. Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitku nedůvodnou.
V průběhu řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný opakovanými údery pravé ruky způsobil prasklinu čelního skla automobilu poškozené, čímž poškodil cizí věc a způsobil tak škodu nikoli nepatrnou, tj. škodu dosahující ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku částky nejméně 5.000 Kč. Jak bylo již uvedeno výše, na základě provedeného dokazování nebyl zjištěn žádný důvod nevěřit výpovědi poškozené, která jednoznačně popsala jednání obviněného, jeho způsob jízdy i důvod, proč vůči němu použila vulgárního gesta. Obviněný jel agresivně, snažil se poškozenou předjet a vulgární gesto od poškozené neunesl, po zastavení vozidel v koloně ze svého vozidla vystoupil a dále se choval tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Je třeba zdůraznit, jak učinily již rozhodující soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, že rozhodně nešlo o žádné soukromé jednání obviněného, neboť jednáním obviněného byla jednak dotčena samotná poškozená, nadto se obviněný tímto způsobem choval na místě veřejnosti přístupném. Ač obviněný tvrdí opak, místo, kde se napadení odehrálo, tedy prostor na J. s. od nákupního centra Š. až k lanovému mostu, je třeba jednoznačně považovat za místo veřejnosti přístupné. Tímto místem projedou denně desetitisíce aut, nadto k napadení poškozené došlo za situace, kdy kolona vozidel stála, proto ostatní řidiči stojící v koloně nepochybně měli možnost vidět i slyšet obviněného při jeho protiprávním jednání.
Je tak možno uzavřít, že obviněný předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, a to v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, když na místě veřejnosti přístupném opakovaně napadl poškozenou hrubými vulgárními slovním výpady.
Na základě shora specifikovaných skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu, že není pochyb o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného O. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 9. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu