ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1241.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1241/2016-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2016 o dovolání obviněných M. S. st. a M. S. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ˗ pobočky v Pardubicích ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 14 To 162/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 36/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. st. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 2 T 36/2016, byl obviněný M. S. st. uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněný M. S. byl uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že „ dne 17. května 2014 v přesně nezjištěné době kolem 15.00 hod. v obci H. n. S., okr. S., před domem po předchozí slovní rozepři úmyslně fyzicky napadli J. B., tím způsobem, že M. S. starší zezadu skočil na J. B., ten však uskočil, načež M. S. starší upadl na zem, hned nato M. S. mladší strhl J. B. na zem, kde jej údery pěstí opakovaně bil do levé části hrudníku a kopal jej do těla, následně M. S. starší několikrát udeřil J. B. pěstí pravé ruky do obličeje, do oblasti levého oka, kdy při napadení spadly J. B. dioptrické brýle, které útokem nebyly poškozeny, přičemž po úderech pěstí a kopech do těla od M. S. mladšího vzniklo J. B. zranění hrudníku a břicha, přičemž údery pěstí do obličeje způsobil M. S. starší J. B. zranění, a to frakturu levé očnice a zhmoždění levého očního bulbu, se kterým byl J. B. hospitalizován ve Svitavské nemocnici a.s. od 20. 5. 2014 do 23. 5. 2014, kde se podrobil operaci a byla mu vystavena pracovní neschopnost od 18. 5. 2014 do 27. 5. 2014, kdy v období pracovní neschopnosti J. B. špatně spal pro bolesti hlavy, hrudníku a břicha, měl rozostřené vidění, nemohl chodit ven a byl odkázán na pomoc rodičů při nákupu a obstarávání jídla, načež i po ukončení pracovní neschopnosti měl J. B. nadále rozostřené vidění, viděl 1/3 zorné plochy až do 3. 1. 2015, když přestal vidět na levé oko, poté byl hospitalizován od 4. 1. 2015 do 5. 1. 2015 na očním oddělení Litomyšlské nemocnice, dne 5. 1. 2015 byl odeslán na oční kliniku Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde se podrobil dne 6. 1. 2015 operaci levého oka z důvodu odchlípnutí sítnice levého oka, přičemž pracovní neschopnost vystavená dne 3. 1. 2015 nebyla dosud poškozenému ukončena a J. B. je omezen v obvyklém způsobu života tím, že od provedení operace dne 6. 1. 2015 má rozostřené vidění, ztratil prostorové vidění a v důsledku této déletrvající vážné poruchy zdraví a z důvodu poškození důležitého orgánu spočívajícího ve ztrátě prostorového vidění a praktické slepotě jednoho oka nemůže řídit motorová vozidla a nemůže tak mimo jiné vykonávat své povolání učitele autoškoly, nemůže sledovat televizi, pracovat na počítači a vést tak plnohodnotný život.“
Za uvedené jednání byl obviněný M. S. st. odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Za uvedené jednání byl obviněný M. S. odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pob. Ústí nad Labem a Hradec Králové, škodu ve výši 16.808 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. B. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 2 T 36/2016, podali obvinění M. S. st. a M. S., odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ˗ pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 14 To 162/2016, tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ˗ pobočky v Pardubicích ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 14 To 162/2016, podali následně obvinění M. S. st. a M. S., prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění v dovolání namítli, že skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně, jež byly následně odvolacím soudem potvrzeny jako správné, absolutně neodpovídají reálnému stavu věcí, neboť o vině obviněných nehovoří jediný přímý důkaz (kromě výpovědi poškozeného), a obvinění skutek nespáchali. Dále uvedli, že od počátku vyšetřování popírají, že se skutek stal, a jejich výpověď je potvrzována výpovědí svědkyně S., přičemž ani jeden ze soudů nevysvětlil, v čem je výpověď této svědkyně nevěrohodná a z jakého důvodu jí neuvěřil, když naopak uvěřily odlišné výpovědi poškozeného. Podle obviněných je již samotné konstatování viny po právní stránce nesprávným konstatováním, odporujícím objektivní důkazní situaci. Nepřímé důkazy totiž dle názoru obviněných napadení neprokazují, když popisují pouze to, co udělal poškozený, event. co poškozený tvrdil, že se stalo. Rovněž byla nesprávně hodnocena výpověď svědkyně Ch. Obvinění dále vyjádřili názor, že se ani jeden ze soudů dostatečně nezabýval důvody, jež měly vést k napadení poškozeného. Obviněný M. S. st. rovněž namítl, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi údajným fyzickým napadením a odchlípnutím sítnice.
Z uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 2 T 36/2016, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění M. S. st. a M. S., ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obvinění M. S. st. a M. S., sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněných M. S. st. a M. S., v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně svědeckých výpovědí E. S., K. Ch., poškozeného J. B.) a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obvinění pojali dovolání jako polemiku s tím, jak soudy hodnotily důkazy, z nichž vyvodily zjištění, že obvinění po předchozí slovní rozepři úmyslně fyzicky napadli poškozeného J. B., přičemž M. S. st., J. B. údery pěstí do obličeje způsobil výše popsaná zranění. Obvinění se snažili svými námitkami prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že poškozeného J. B. žádným způsobem nenapadli. Touto koncepcí dovolání se však obvinění ocitli mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je třeba konstatovat, že obvinění se svými dovoláními pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Svitavách, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel také Krajský soud v Hradci Králové ˗ pobočka v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Zjištění soudů, pokud jde o jednání obviněných M. S. st. a M. S., mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především svědectví poškozeného J. B., výpovědi svědků S. B. a J. B. st. a další, byť nepřímé důkazy, jimiž byla ověřena pravdivost tvrzení poškozeného. Pokud obvinění namítají, že všechny důkazy (mimo výpovědi poškozeného) ve věci provedené byly pouze nepřímé, Nejvyšší soud podotýká, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny pouze nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé. (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurz trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V posuzovaném případě se dle názoru Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná. Proto ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě soudem učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku kterého by nemohl obstát ani závěr o vině obviněných. Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaných dovoláních je podstatné to, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, v tomto rámci zaznamenaly také odlišnosti mezi některými důkazy vztahujícími se k týmž skutkovým okolnostem a překlenuly tyto rozpory přijatelným vysvětlením, proč považují ten či onen důkaz za věrohodný. Oba soudy jasně, srozumitelně, přehledně, ověřitelně a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). To, že obvinění, kteří podali dovolání, nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
V podaném dovolání tedy obviněný M. S. neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takové námitky by korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud by obviněný M. S. st. uplatnil toliko výše uvedené námitky, Nejvyšší soud by jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. V dovolání však obviněný také namítl, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi fyzickým napadením a odchlípnutím sítnice, čímž v souladu s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl absenci objektivní stránky. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, způsobí-li uvedeným činem těžkou újmu na zdraví.
Pokud se týká otázky příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem v podobě zranění poškozeného (ztráta prostorového vidění a praktická slepota jednoho oka), považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. V projednávané věci z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný M. S. st. fyzicky napadl poškozeného J. B. tím způsobem, že ho několikrát udeřil pěstí pravé ruky do obličeje, do oblasti levého oka, přičemž údery pěstí do obličeje způsobil M. S. st. poškozenému zranění, a to frakturu levé očnice a zhmoždění levého očního bulbu, se kterým byl poškozený hospitalizován ve Svitavské nemocnici a. s., kde se podrobil operaci a byla mu vystavena pracovní neschopnost od 18. 5. 2014 do 27. 5. 2014, dne 6. 1. 2015 se pak poškozený podrobil operaci levého oka z důvodu odchlípnutí sítnice levého oka, přičemž poškozený J. B. je omezen v obvyklém způsobu života tím, že od provedení operace dne 6. 1. 2015 má rozostřené vidění, ztratil prostorové vidění a v důsledku této déletrvající vážné poruchy zdraví a z důvodu poškození důležitého orgánu spočívajícího ve ztrátě prostorového vidění a praktické slepotě jednoho oka nemůže vést plnohodnotný život. Z provedeného dokazování dále jednoznačně vyplynulo, což bylo potvrzeno i znalcem z oboru zdravotnictví, specializace oční lékařství, že zranění spočívající ve zhmoždění levé orbity se zlomeninou mediální části a spodiny očnice a zhmoždění levého očního bulbu odpovídá úderu pěstí. Důsledkem uvedeného pak je zhmoždění očního bulbu, otřes sítnice a její zeslabení až prasknutí. Ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, specializace oční lékařství a rovněž v průběhu výpovědi při hlavním líčení znalec konstatoval, že mezi úrazem hlavy spojeným se zlomeninou očnice a následným odchlípnutím sítnice existuje příčinná souvislost, když dále uvedl, že vzniklé oslabení sítnice může být po určitou dobu klinicky němé, případně se vzniklá trhlina nemusí ihned rozvinout v totální odchlípnutí sítnice. Až v okamžiku progrese nebo zvětšení plochy odchlípené sítnice přestává pacient vidět. Následek v podobě způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného je tedy v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním obviněného. Lze tak shrnout, že Nejvyšší soud se s právním posouzením zjištěného skutku jako zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ztotožnil. Relevantně uplatněná námitka obviněného M. S. st. je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí netrpí v dovolání vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. st., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. 9. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu