ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1288.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1288/2016-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2016 o dovolání obviněného M. D. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 11 To 118/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 173/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 26 T 173/2015, byl obviněný M. D. uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:
„dne 23. 8. 2015 okolo 20:30 hodin v K. v ulici O. O. pod záminkou půjčení stavebního kolečka po údajné havárii vodovodu vstoupil na pozemek domu, odkud bez vědomí a svolení jeho majitelky, poškozené K. R., za ní vstoupil do rodinného domu s vědomím, že je doma sama, načež poškozená obviněného žádala, aby dům opustil, proto ji zkroutil ruku, odvedl ji do koupelny, strhl z ní šaty a v reakci na její slovní obranu hrozil, že ji vpíchne injekci, poté ji sevřel ruku a odtáhl do ložnice a následně v průběhu noci ji nutil, aby jeho i sebe několikrát osprchovala včetně genitálií, nutil ji i držením hlavy k vzájemnému orálnímu uspokojování, aby mu ústy a rukou třela pohlavní úd a sám zasouval poškozené do vagíny jazyk a prst, jímž pohyboval, osahával a olizoval ji na prsou a přiměl ji, aby mu krémem pomazala přirození a oblast konečníku.“
Za uvedené jednání byl obviněný M. D. odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 26 T 173/2015, podal obviněný M. D. v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 3016, sp. zn. 11 To 118/2016, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 3016, sp. zn. 11 To 118/2016, podal následně obviněný M. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný spatřuje nesprávnost právního posouzení skutku v tom, že odvolací soud, stejně jako i soud prvního stupně, dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že na skutek, pro jehož jednání byl odsouzen, je třeba pohlížet jako na zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Je toho názoru, že na skutek je třeba pohlížet jako na zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož jeho úmysl nepokrýval znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Pojmem pohlavní styk obviněný chápe pouze soulož, nikoli jiné sexuální praktiky, které jsou zákonem označovány jako se souloží srovnatelné. Je tedy nesprávný závěr odvolacího soudu, že zjištěný skutkový stav byl soudem prvního stupně přiléhavě právně kvalifikován. Obviněný má za to, že při nedostatku úmyslu pokrývajícího též znak kvalifikované skutkové podstaty závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nelze uzavřít, že by jeho jednání bylo možno takto právně kvalifikovat. Zavinění ve formě úmyslu, jako vnitřní vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, je též skutečností, kterou je nutno podpořit provedenými důkazy, kterých zde však nebylo. Zavinění zahrnuje jak složku intelektuální, tak složku volní. Jestliže tedy představa obviněného nezahrnovala skutečnost, jež zakládá trestný čin, nebyla zde naplněna intelektuální složka zavinění. Za situace, kdy představy obviněného nepokrývaly skutečnosti, jež tento trestný čin, případně znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zakládají, nejedná se o trestný čin, neboť nebyla naplněna jeho subjektivní stránka.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 3016, sp. zn. 11 To 118/2016, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 26 T 173/2015, a aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolání obviněného M. D. se opírá výslovně o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť obviněný nevěděl, že pod pojmem pohlavní styk je možno rozumět i jiné sexuální aktivity, které jsou zákonem označovány jako se souloží srovnatelné tak, jak jsou judikaturou vykládány. Námitky vyjádřené v dovolání uplatňoval obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku. Je možno plně souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že jeho obhajobě není možno uvěřit, neboť byl již v minulosti za trestný čin znásilnění spáchaný právě tímto způsobem odsouzen k citelnému trestu odnětí svobody. Správně tak bylo jednání obviněného kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, když poškozenou násilím a pohrůžkou násilím donutil k pohlavnímu styku a takový čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, a to drážděním pohlavního údu muže ústy a vniknutím do pochvy poškozené prsty. Meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. D.
Obviněný uplatnil právní námitky relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že nebyla naplněna subjektivní stránka spáchaného trestného činu, přesněji, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť nevěděl, že pod pojmem pohlavní styk je možno rozumět i jiné sexuální aktivity, které jsou zákonem označovány jako se souloží srovnatelné a má tak za to, že nebylo možno jeho jednání kvalifikovat podle odst. 2 písm. a) ustanovení §185 tr. zákoníku.
Zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, jestliže čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (coitus) a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk (felaci či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys), zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, event. jiné způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky mužských či ženských pohlavních orgánů. Za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se tedy považuje styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, a proto musí být jiný pohlavní styk srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1650 1656).
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že ze strany obviněného šlo o obdobu soulože, o čemž jasně svědčí ta část jeho jednání, která spočívala v zasouvání jazyka a prstu do genitálií poškozené, a dále jednání směřující k uspokojování obviněného ze strany poškozené, a to pomocí ruky a úst, přičemž došlo ke spojení pohlavních orgánů jednoho z aktérů s tělem druhého z nich, což dodalo celému aktu charakter obdoby soulože. V důsledku výše uvedené povahy jednání obviněného bylo vyloučeno kvalifikovat tento skutek jako trestný čin znásilnění podle §185 odst. l tr. zákoníku a je na místě aplikovat ustanovení §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud dodává, že obhajobě obviněného, že nevěděl, že pod pojmem pohlavní styk je možno rozumět i jiné sexuální aktivity, které jsou zákonem označovány jako se souloží srovnatelné, nelze uvěřit už jen proto, že obviněný byl již v minulosti za trestný čin znásilnění spáchaný obdobným způsobem odsouzen k trestu odnětí svobody.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. D. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu