ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1301.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1301/2016-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2016 dovolání obviněného O. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 2 To 113/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 4/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 45 T 4/2015, byl obviněný O. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem 1) a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2), kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
1.
od přesně nezjištěného období roku 2009 do 10. 6. 2012 v P. – H., Z., v bytě rodinného domu užívaného jeho rodinou, ale i jinde, v přesně nezjištěném počtu případů, opakovaně, za použití násilí donutil dceru své manželky, tehdy nezl. „X. X.“*), se kterou žil ve společné domácnosti, k pohlavnímu styku tak, že poškozenou osahával na prsou, hýždích a na přirození, a to jak přes oblečení, tak i na holém těle, olizoval jí a sál bradavky na prsou a prsty jí dráždil klitoris a poševní vchod, a přitom poškozenou líbal na krku a těle a snažil se ji líbat na ústa, přičemž odpor poškozené, která se bránila tak, že jej odstrkovala rukama a křičela, díky své fyzické a psychické převaze přemáhal tak, že jí povalil na postel nebo na zem, svým tělem jí znehybnil nohy a ruce, aby se mu nemohla vysmeknout a hýbat se, a když se i nadále bránila, tak ji fackoval a tahal za vlasy a tohoto jednání se dopustil i přesto, že jako manžel matky poškozené znal její skutečný věk a věděl, že jí dosud nebylo 15 let,
2.
od 11. 6. 2012 až do svého zadržení dne 4. 1. 2015 v P. – H., Z., v bytě rodinného domu užívaného jeho rodinou, ale i jinde, v přesně nezjištěném počtu případů, opakovaně, za použití násilí, osahával přes oblečení na prsou a přirození tehdy mladistvou dceru své manželky „X. X.“*), se kterou žil ve společné domácnosti, přičemž odpor poškozené, která se osahávání bránila tak, že jej rukama odstrkovala a křičela, díky své fyzické převaze přemáhal tak, že jí povalil na posel nebo zem, kde jí svým tělem znehybnil nohy a ruce, aby se mu nemohla vysmeknout a hýbat se, a když se i nadále bránila, tak ji fackoval a tahal za vlasy, přičemž jí svým jednáním takto znemožňoval volný pohyb vždy po dobu 5-10 minut a svého jednání zanechával až v důsledku aktivní obrany a neustávajícího křiku poškozené.
Za to byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená „X. X.“*) odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 45 T 4/2015, podali obviněný a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 2 To 113/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
od přesně nezjištěného období roku 2009 do 10. 6. 2012 v P. – H., Z., v bytě rodinného domu užívaného jeho rodinou, ale i jinde, v přesně nezjištěném počtu případů, v úmyslu dosáhnout vlastního sexuálního uspokojení, opakovaně a za použití násilí donutil dceru své manželky, tehdy nezl. „X. X.“*), se kterou žil ve společné domácnosti, k pohlavnímu styku tak, že poškozenou osahával na prsou, hýždích a na přirození, a to jak přes oblečení, tak i na holém těle, olizoval jí a sál bradavky na prsou a prsty jí dráždil klitoris a poševní vchod, a přitom poškozenou líbal na krku a těle a snažil se ji líbat na ústa, a následně po dovršení 15. roku věku poškozené ode dne 11. 6. 2012 až do svého zadržení dne 4. 1. 2015 tuto i nadále za použití násilí opakovaně osahával přes oblečení na prsou a přirození, přičemž přes zjevný odpor poškozené, která se uvedenému jednání bránila tak, že jej odstrkovala rukama a křičela, díky své fyzické převaze přemáhal tak, že jí povalil na postel nebo zem, svým tělem jí znehybnil nohy a ruce, aby se mu nemohla vysmeknout a hýbat se, a když se i nadále bránila, tak ji fackoval a tahal za vlasy, a tohoto jednání se dopustil i přesto, že jako manžel matky poškozené znal její skutečný věk.
Za to byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 2 To 113/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl jednak nesprávné právní posouzení skutku, jednak porušení práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny. Obviněný se domnívá, že jeho předmětné jednání nevykazuje znak jiného pohlavního styku provedeného srovnatelným způsobem se souloží ve smyslu §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Tvrdí, že šlo „pouze“ o osahávání genitálií poškozené, což není možno kvalifikovat jako pohlavní styk srovnatelný se souloží. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 841/2010, 7 Tdo 1205/2012. Co se týče zásahu do práva na spravedlivý proces a porušení zásady presumpce neviny, to dle obviněného spočívá v tom, že bez porušení těchto principů nelze dospět k závěru, že uvedené jednání skutečně spáchal. V rámci toho pak obviněný hodnotí jednotlivé v řízení provedené důkazy a zpochybňuje zejména usvědčující výpověď poškozené. Dle jeho mínění je z provedeného dokazování evidentní, že poškozená podala trestní oznámení pro násilí páchané na své matce, když si byla vědoma toho, že pro takový trestný čin by obviněný nebyl nikdy stíhán, neboť matka by s tím nesouhlasila.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám obviněného dle §265m tr. řádu předmětné obžaloby v plném rozsahu zprostil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, jakož i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, přičemž rozhodující soudy se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Námitku obviněného, že jeho jednání nevykazuje znak jiného pohlavního styku provedeného srovnatelným způsobem se souloží ve smyslu §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, je sice možno formálně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak jedná se o námitku nedůvodnou.
Obviněný uvádí, že z jeho strany šlo „pouze“ o osahávání genitálií poškozené, což není možno kvalifikovat jako pohlavní styk srovnatelný se souloží ve smyslu §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Tomuto jeho názoru však na základě učiněných skutkových zjištění přisvědčit nelze.
Pokud jde o skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, je se zřetelem k povaze projednávaného případu třeba nejprve v obecné rovině připomenout, že pod pojem „pohlavní styk“ lze vedle soulože spočívající ve spojení pohlavních orgánů muže a ženy podřadit i různé další sexuální aktivity směřující k pohlavnímu uspokojení pachatele. Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk, anální pohlavní styk, zasouvání prstů či jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, osahávání genitálií ženy nebo muže, prsou ženy, sání prsních bradavek, erotické masáže, apod. Takto vymezené jednání směřuje k pohlavnímu uspokojení pachatele, ale nezáleží na tom, zda k němu v konkrétním případě skutečně dojde (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1651 s.).
Kvalifikovaná skutková podstata odstavce 2 písm. a) tr. zákoníku předpokládá, že pachatel se činu dopustí buď formou soulože, nebo „jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“. To znamená, že v zákoně uvedená druhá alternativa musí být do té míry významná, že se bude jednat o pohlavní styk kvalitou srovnatelný s aktem, při kterém dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Jestliže se u soulože předpokládá současné spojení pohlavního orgánu muže a ženy, pak srovnat s tím lze situace, kdy do pohlavního orgánu ženy neproniká pohlavní úd muže, ale tato situace je simulována jiným mechanismem, např. jazykem, prsty, jiným předmětem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1655 s.). Jinými slovy, jde-li o pohlavní styk, kdy zároveň dochází k aktivní stimulaci (dráždění) genitálií jedné ze zúčastněných stran, je namístě závěr, že takový styk je „proveden způsobem srovnatelným se souloží“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 928/2014, usnesení ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1070/2012).
V případě posuzované věci bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný poškozené osahával přirození na holém těle, zasouval prsty do jejího pohlavního ústrojí, dráždil jí klitoris a sál bradavky, a to za použití fyzické síly za účelem překonávání její obrany a odporu. V souladu s výše uvedenými zásadami si proto nepochybně počínal způsobem, který je ve smyslu ustanovení §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku srovnatelný se souloží.
Pokud se týká námitek ohledně údajných zásahů do práva obviněného na spravedlivý proces a nerespektování zásady presumpce neviny, tak prostřednictvím těchto námitek se obviněný de facto pouze snaží prosazovat svoji vlastní verzi skutkového děje, která je pro něj příznivější. Jedná se o výhrady obviněného proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje dokazování a hodnocení důkazů a tvrdí, že výpověď poškozené nelze považovat za věrohodnou. Takové námitky je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze. Obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán a současně zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. V dané věci se ale o takový případ nejedná. Příslušné soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč výpovědi poškozené a dalších svědků považovaly za věrohodné a proč naopak obhajobu obviněného vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, závěry odvolacího soudu jsou logické a plně vycházejí z učiněných skutkových zjištění, takže na ně lze bez výhrad odkázat.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění, co do svého obsahu i rozsahu, umožnila soudům v předmětné věci spolehlivě přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad, a to včetně namítaného nerespektování principu presumpce neviny. K tomu je nezbytné připomenout, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Je tak možno uzavřít, že obviněný svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného O. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 4. 10. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.