ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1305.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1305/2016-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání obviněného R. F. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 10 To 125/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 15/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 3 T 15/2016, byl obviněný R. F. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
v době okolo 18.00 hodiny dne 5. ledna 2016 ve Š. M., okr. T., v restauraci A., bezdůvodně fyzicky napadl J. P., a to tak, že mu nejdříve zvýšeným hlasem opakovaně řekl, ať vypadne nebo mu rozkope držku a následně ho otevřenou dlaní pravé ruky udeřil do obličeje, čímž mu způsobil oděrku na pravé části nosu a tržnou ranku horního rtu, přičemž při fyzickém napadení do obličeje J. P. mu spadly dioptrické brýle.
Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. P. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 3 T 15/2016, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 10 To 125/2016 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 10 To 125/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Monsporta, dovolání opírající se důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že v řízení nebyla aplikována zásada subsidiarity trestní represe a z ní vycházející princip ultima racio, podle kterých má trestní právo místo jen tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických osob a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné resp. nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Současně zdůrazňuje, že podle judikatury (např. 3 Tdo 938/2015) musí být zásada subsidiarity trestní represe zvlášť pečlivě zvažovaná u kategorie přečinů, zejména v případě tzv. hraničních případů trestní odpovědnosti. O takový případ se podle odvolacího soudu jedná. Obviněný dále namítá, že společenskou škodlivost je nutno vždy posuzovat z pohledu konkrétních kriterií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný zdůrazňuje, že se z jeho strany jednalo o verbální projev, který neměl dlouhého trvání, poškozeného udeřil pouze jednou za přítomnosti dvou osob, přičemž se jednalo o zkratkovité jednání. Jeho jednání by mělo být posouzeno jako přestupek. Zároveň poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 286/2015, které řeší obdobnou situaci.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 10 To 125/2016 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se ke dni rozhodování o podaném dovolání k věci nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v nerespektování zásady subsidiarity trestní represe.
Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze konstatovat, že obviněný uplatněnou argumentaci dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplnil. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky uvádí, že trestní právo je třeba považovat za ultima ratio a že trestní právo je na místě aplikovat pouze tam, kde jiné prostředky sloužící k ochraně práv fyzických osob jsou nedostatečné. Obviněný zdůrazňuje, že i odvolací soud shledal, že se v jeho případě jednalo o hraniční případ trestní odpovědnosti, když současně poukazuje na všechny zjištěné skutečnost vše s vyústěním do závěru, že se mohl dopustit toliko přestupku ve smyslu zákona č. 200/1990 Sb., zákona o přestupcích, konkrétně přestupku podle §47 odst. 1 písm. c), popř. §49 odst. 1 písm. a), c) tohoto zákona.
Obecně lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Nejvyšší soud považuje za nutné k uplatněné argumentaci obviněného uvést následující. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
Z pohledu shora naznačených východisek Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat na úvahy soudu druhého stupně týkající se otázky zda se jedná o trestný čin či zda lze jednání obviněného posoudit jako přestupek (str. 2-3 rozhodnutí), když obviněný již v rámci odvolacího řízení navrhoval, aby jeho jednání bylo případně posouzeno jako přestupek. Lze tedy konstatovat, že soud druhého stupně se společenskou škodlivostí jednání obviněného zabýval, byť to ve svém rozhodnutí přímo explicitně neuvádí. Ze strany obviněného se tedy v podstatě jedná o opakování argumentace, kterou již uplatnil před soudem druhého stupně a se kterou se uvedený soud vypořádal, když dospěl k závěru, že v dané věci se jedná o trestný čin, byť v hraniční formě. Na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C.H.BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Bez ohledu na shora naznačenou argumentaci považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že při hodnocení společenské škodlivosti nelze pominout, že obviněný nejprve zcela bezdůvodně slovně napadl poškozeného, tedy poškozený ke vzniku konfliktu nijak nepřispěl svých chováním, následně poškozeného udeřil otevřenou dlaní do tváře a způsobil mu drobné zranění, kdy tohoto jednání byly přítomny další dvě osoby. Při posuzování míry společenské škodlivosti také nelze přehlédnout ani postoj obviněného ke spáchané trestné činnosti, který před soudy nižších stupňů spáchání trestné činnosti popíral, ani skutečnost, že byť nebyl obviněný v době spáchání uvedeného jednání odsouzen pro jiný trestný čin, tak se nyní projednávané trestné činnosti měl dopustit za situace, kdy se měl předtím dopustit obdobného jednání, a to opětovně pod vlivem alkoholu (dne 4. 10. 2015), takže si byl vědom, že se pod vlivem alkoholu dopouští nevhodného chování. Vzhledem k těmto skutečnostem má Nejvyšší soud za to, že v dané věci stupeň společenské škodlivosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty ˗ přečinu výtržnictví, byť lze připustit, že se jedná o dolní hranici společenské škodlivosti požadované pro spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud obviněný odkazuje v rámci podaného dovolání na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015, lze uvést, že toto rozhodnutí není možné na danou věc aplikovat, byť podstatou v obou věcech je výtržnické jednání pachatele. Ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tdo 286/2015 totiž nedošlo k přímému fyzickému napadení poškozeného, jednalo se toliko o hrubé slovní urážky a útok předměty, konkrétně házení předmětů po poškozených.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že posuzovaný skutek nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu. V tomto směru lze odkázat na úvahy obsažené v předchozích odstavcích tohoto rozhodnutí, kdy vzhledem k osobě obviněného je v dané věci nutno uplatnit reparační a preventivní funkci trestního práva.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodu, který odpovídá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová