ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1313.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1313/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2016 o dovolání obviněného J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 To 448/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 48/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 24 T 48/2010, byl obviněný J. V. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „dne 21. 5. 2009 kolem 9.30 hod. v D.-Š., v areálu městského hřbitova, zezadu strčil do pošk. R. Š., z pravé ruky jí vytrhl kabelku, při útěku vytáhl z kabelky peněženku s finanční hotovostí ve výši 1.000 Kč a osobními doklady a kabelku zahodil“.
Za uvedené jednání byl obviněný J. V. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit R. Š., náhradu škody ve výši 1.100 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 24 T 48/2010, podal obviněný J. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 To 448/2015, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 To 448/2015, podal následně obviněný J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání především namítl, že postup soudů nerespektoval zásadu in dubio pro reo. Soud při rozhodování o vině vycházel zejména ze dvou podstatných důkazů – na prvním místě jde o výpověď, kterou učinil obviněný v přípravném řízení a v níž popsal jeho jednání, kterého se měl dopustit na hřbitově. Obviněný vyjádřil názor, že soud prvního stupně i odvolací soud předmětnou výpověď chybně interpretovaly. Na druhém místě pak soudy vycházely z výpovědi poškozené R. Š., kterou učinila v přípravném řízení dne 9. 9. 2009. Z dané výpovědi však není zcela jasný mechanismus, jakým mělo být na poškozenou působeno – zejména není objasněn obsah pojmu „zezadu se na mě vrhnul“ a rovněž popis pachatele, který poškozená uvedla, je velmi obecný. Zásadní chybu pak lze spatřovat v tom, že nebyla provedena rekognice, a nebyl ani proveden pokus o ztotožnění batohu, který popisovala poškozená, se zavazadlem, které bylo zajištěno u obviněného.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 24 T 48/2010, a věc přikázal Okresnímu soudu v Děčíně k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám obviněného zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 23. 8. 2016 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. V. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně jeho výpovědi a výpovědi poškozené R. Š.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazů – neprovedení rekognice, příp. ztotožnění batohu, který popisovala poškozená, se zavazadlem, které bylo zajištěno u obviněného), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním došly. Tyto námitky ovšem pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu obsahově neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Děčíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele skutku. Zjištění, že poškozenou přepadl a oloupil obviněný, má potřebnou oporu především ve svědecké výpovědi poškozené R. Š., která dostatečně konkrétně popsala okolnosti, za nichž k přepadení došlo, a zároveň pachatele a okolnosti napadení popsala způsobem jasně ukazujícím na obviněného. Soudy vycházely z výpovědi poškozené, přičemž tato výpověď korespondovala i s dalšími provedenými důkazy, tj. protokolem o ohledání místa činu, fotodokumentací, odborným vyjádřením a dalšími listinnými důkazy. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání (formou násilí) nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 10. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu