ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1335.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1335/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání obviněného Ing. J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 2 To 16/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 1/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 3 T 1/2014, byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„ v D. dne 9. 4. 2013, v přesně nezjištěné době od 22:00 hodin do 23:30 hodin, v H. ulici, v 1. poschodí v prostorách objektu D. s. p. s.r.o., kam se dostavil společně s poškozenou M. J., poté, co poškozená odmítla k jeho výzvě odejít do postele, jí uchopil za ruku a povalil na postel, kde byla v poloze na zádech, přičemž obviněný na ní obkročmo klečel, opakovaně jí udeřil do obličeje a současně po ní požadoval, aby mu sdělila jméno toho, kdo mu „nasadil parohy“, na to jí proti její vůli stáhl kalhoty ke kolenům, otočil na břicho, obkročmo si nad ní klekl a do konečníku ji strčil nejprve prst a poté zčásti zasunul nezjištěný předmět, přičemž poškozená obviněného vyzývala, aby svého jednání zanechal a snažila se převrátit na záda, v čemž jí bránil tím, že jí převracel zpět na břicho a stále po ní požadoval, aby mu sdělila jméno toho, kdo mu „nasadil parohy“ a když se poškozené podařilo převrátit z polohy na břiše do polohy na záda, opakovaně jí udeřil do obličeje a když mu poškozená sdělila jméno svého kamaráda, ve fyzickém ataku přestal,
přičemž v důsledku tohoto jednání poškozená utrpěla krevní podlitiny v očních víčkách vpravo i vlevo, otok dolního rtu vlevo s krevním výronem, zhmoždění nosu v podobě otoku a oděrky a krevní výron na čele vlevo ve vlasaté části hlavy a dále těžkou újmu na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy, která se projevovala intenzivně po dobu cca šesti měsíců a poškozenou významně omezovala v obvyklém způsobu života opakovaným vybavováním si prožité události, zvýšenou plačtivostí, prožíváním pocitu strachu a nejistoty, obavami vycházet bez doprovodu mimo bydliště, vyhýbáním se činnostem a situacím připomínajícím prožité trauma a s tím spojenými vegetativními poruchami, a to poruchou příjmu potravy, nočními děsy s probuzením a pocením, zvýšenou úzkostlivostí a stavy deprese a současně si vyžádala psychiatrickou ambulantní léčbu a pracovní neschopnost poškozené v době od 10. 4. 2013 do 17. 5 2013.“
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. J. K. odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, na účet Regionální pobočky Plzeň, pobočky pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem Plzeň, sady 5. května 59, částku ve výši 1.191 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 4. 9. 2014 do 31. 12. 2014 a dále v každém kalendářním pololetí ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o osm procentních bodů až do zaplacení.
Podle §228 odst. 1 tř. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené M. J., částku ve výši 133.825 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. J., se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 3 T 1/2014, podal obviněný Ing. J. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 2 To 16/2016, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 2 To 16/2016, podal obviněný Ing. J. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Úvodem nejprve obecně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se uplatněného dovolacího důvodu, dle které je třeba vykládat jej extenzivně v případě určitých zásadních pochybení soudů, která jsou dána i v jeho případě. Je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces, byť se některé námitky mohou ocitnout mimo rámce dovolacích důvodů, neměly by být pouze z ryze formálních důvodů přehlídnuty, ale podrobeny přezkumu práv z hledisek ústavně právních. Dodává, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, jelikož tyto dvě kategorie se jeví být v podstatě neoddělitelné, protože každé skutkové zjištění má bezpochyby vliv na právní kvalifikaci skutku, či na to, zda se skutek vůbec stal. Odkazuje na nález Ústavního soudu č. I. ÚS 669/05, z něhož mimo jiné vyplývá, že jeho námitky by měly být dovolacím soudem posouzeny zejména z hlediska ochrany základních práv.
Obviněný má za to, že právní kvalifikace užitá oběma soudy je chybná, neboť nebyly splněny podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty. V rámci odvolacího řízení předložil soudu posudek soudního znalce doc. MUDr. Hynka, který zásadním způsobem rozporoval závěry znaleckého posudku MUDr. Hrona, na podkladě kterého byla kvalifikovaná skutková podstata aplikována. Odvolací soud znalecký posudek znalce doc. MUDr. Hynka provedl jako listinný důkaz s odůvodněním, že nesplňoval náležitosti znaleckého posudku, čímž porušil právo na obhajobu, neboť pokud dle názoru soudu vykazoval posudek vady, měl soud přistoupit k provedení výslechu znalce. I kdyby se však důkazní síla posudku znalce doc. MUDr. Hynka snížila tím, že byl posudek proveden jako důkaz listinný, došlo k zásadnímu zpochybnění závěrů prvního posudku a byly splněny předpoklady pro další dokazování, nejméně ve výše naznačeném směru výslechu znalce doc. MUDr. Hynka, případně následně pro vypracování revizního znaleckého posudku. Posudek znalce doc. MUDr. Hynka nebyl jediný, který předchozí znalecký posudek a tudíž i závěr o těžké újmě zpochybňoval, jelikož již soudu prvního stupně byla předložena řada listin, které vyvracely závěry o údajné posttraumatické stresové poruše u poškozené, avšak tyto listiny byly soudem odmítnuty a nebyly tudíž hodnoceny, čímž došlo k zásadnímu porušení práva na obhajobu. Závěry posudku znalce MUDr. Hrona jsou v rozporu s dalšími důkazy a faktickou léčbou poškozené. Například u psychiatra MUDr. N. poškozená tvrdila, že její psychické obtíže po datu 13. 5. 2013 odezněly a na žádné obtíže po tomto datu si nestěžovala ani při návštěvách u svého obvodního lékaře MUDr. B. Přesto soud tyto skutečnosti nehodnotil a nevypořádal se s nimi při rozhodování a přejal pouze závěry znaleckého posudku, ačkoliv tyto jsou s ostatními důkazy v extrémním rozporu. Obviněný rovněž k údajně způsobené těžké újmě navrhoval provedení výslechu svědkyně V., a to k prokázání okolností týkající se skutečného chování poškozené J. v době, kdy údajně měla trpět posttraumatickou poruchou. Návrh byl ovšem zamítnut bez řádného zdůvodnění, ačkoliv mohl přispět podstatným způsobem ke zjištění skutkového stavu. Zamítnutí návrhu bez řádného zdůvodnění považuje obviněný za tzv. opomenutý důkaz a porušení jeho práva na obhajobu. Odvolací soud tyto vady nijak nenapravil, ačkoliv obviněný předložil další důkazy, které závěry o těžké újmě zpochybňovaly.
Obviněný dále upozorňuje na to, že byl krácen na svých právech se vyjadřovat v rámci hlavního líčení, a to zejména v právu závěrečné řeči a posledního slova, kdy toto právo mu bylo bezprostředně po začátku závěrečné řeči odňato, aniž by pro to byly splněny zákonné důvody. Má za to, že způsobem a obsahem svého přednesu v závěrečné řeči nezavdal vznik takové příčiny pro postup soudu, aby mu bylo právo na přednesení závěrečné řeči odňato. Po skončení závěrečné řeči pak měla být dána možnost uplatnění práva posledního slova, ovšem ani k tomuto postupu ze strany soudu nedošlo. Obviněnému přitom přísluší poslední slovo i v případě, že přednesl závěrečnou řeč. Tímto došlo k porušení práva na obhajobu a v důsledku toho i k porušení práva na spravedlivý proces.
Je toho názoru, že závěry odvolacího soudu a předtím i soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, včetně lékařských zpráv. Dodává, že i výpovědi poškozené jsou v rozporu s objektivními lékařskými nálezy. Poukazuje na rozpor závěrů soudu prvního stupně s kamerovým záznamem. Namítá, že se soudy nevypořádaly s celou řadou skutečností a důkazů, které vyvracejí jeho vinu a naopak prokazují jeho nevinu a zároveň naprostou nevěrohodnost tvrzení poškozené. Opakovaně tak zdůrazňuje existenci extrémních rozporů dotčených rozhodnutí, nabízí vlastní pohled na hodnocení důkazů, dospívá k tomu, že poranění si mohla obviněná způsobit kdekoliv jinde a jinak, namítá porušení principu presumpce neviny a porušení zásady in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 2 To 16/2016, zrušil a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 3 T 1/2014 a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že nastíněnou dovolací argumentaci nelze pod uplatněný, ani jiný dovolací důvod přiřadit. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě předmětného dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nicméně právě takovéhoto postupu se obviněný na dovolacím soudu v podstatě domáhá, když mj. zpochybňuje závěry znaleckého posudku MUDr. Hrona, provádí jeho vlastní hodnocení a konfrontuje ho s ostatními provedenými důkazy, jež rovněž rozebírá a dále hodnotí, a to jinak než činí soudy, přičemž dospívá k závěru, že vina není spolehlivě prokázána a poškozená je nevěrohodná. Pokud pak obviněný zpochybňuje správnost zaujaté právní kvalifikace, zejména znaku těžké újmy na zdraví, činí tak na podkladě své vlastní představy o skutkovém ději, což je však v dovolacím řízení v podstatě vyloučeno, protože podkladem dovolacího přezkumu může být zásadně jen ten skutkový stav, který byl zjištěn soudy ve věci činnými, nikoliv ten skutkový stav, který prosazuje obviněný.
Námitky obviněného týkající se oblasti důkazů a skutkových zjištění nejsou důvodné ani v obecné rovině, neboť soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, resp. provedly dokazování, kterým byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nevznikají důvodné pochybnosti, přičemž provedené důkazy hodnotily po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soudy tedy postupovaly plně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich rozhodnutí tak netrpí žádnými významnými vnitřními rozpory, tím méně rozpory extrémními. Vzhledem k tomu není důvodná ani námitka porušení principů presumpce neviny a in dubio pro reo, která s ohledem na její procesní povahu pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. V tomto směru lze odkázat zejména na str. 16-18 rozsudku krajského soudu, kde je dostatečným, přesvědčivým a logickým způsobem vysvětleno, proč soud neakceptoval obhajobu obviněného a proč naopak vzal za prokázanou jeho vinu.
Pokud obviněný naznačuje, že napadená rozhodnutí trpí vadou opomenutých důkazů, kterážto vada za určitých okolností může uplatněný dovolací důvod naplnit, jedná se opět o námitku nedůvodnou. V tomto ohledu lze odkázat zejména na str. 15-16 rozsudku krajského soudu, kde krajský soud řádně vysvětlil, proč nevyhověl důkazním návrhům obviněného. O opomenuté důkazy se tak v daném případě nejedná, neboť krajský soud se s důkazními návrhy v napadeném rozhodnutí vypořádal. Co se týče výtky zásahu do práva na obhajobu, ke kterému mělo dojít ze strany krajského soudu zásahem do závěrečné řeči obviněného, lze uzavřít, že krajský soud postupoval v souladu s §216 odst. 4 tr. ř., neboť obviněný při své závěrečné řeči překračoval rámec projednávané věci, když přes upozornění ze strany předsedkyně senátu hovořil o jakési občance Sovětského svazu a jejích schopnostech, resp. o mamutech. Tyto otázky skutečně s projednávanou věcí nijak nesouvisí. Obhajoba měla naopak v dané věci dostatečný prostor, obviněnému žádná obhajovací práva upřena nebyla a obviněný jich mohl plně využít, což ostatně, jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, i činil (vyjadřoval se k relevantním skutečnostem a důkazům, kladl dotazy svědkům a znalcům, předkládal na svou obhajobu důkazy, zvolil si obhájce, využíval opravných prostředků atd.). Námitky uplatněné obviněným tedy nelze pod tvrzený dovolací důvod podřadit, nelze je však přiřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný Ing. J. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně výpovědi poškozené J., znaleckého posudku znalce MUDr. Hrona, lékařských zpráv) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně neprovedení důkazu ˗ výpovědi svědkyně V.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný sice namítl, že krajský soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu, a to výslechu svědkyně V., k prokázání okolností týkající se skutečného chování poškozené J. v době, kdy údajně měla trpět posttraumatickou poruchou, avšak Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, jak namítá obviněný, neboť krajský soud se na str. 15-16 rozsudku zabývá právě otázkou, proč neshledal návrh na doplnění dokazování důvodným a proč tedy tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaného trestného činu. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
K námitce obviněného, že byl krácen na svých právech se vyjadřovat v rámci hlavního líčení, a to zejména v právu závěrečné řeči a posledního slova, kdy toto právo mu bylo bezprostředně po začátku závěrečné řeči odňato, aniž by pro to byly splněny zákonné důvody, považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že krajský soud nijak nepochybil, pokud obviněného v jeho závěrečné řeči přerušil. Krajský soud naopak postupoval plně v souladu s §216 odst. 4 tr. ř., neboť obviněný opakovaně při své závěrečné řeči překračoval rámec projednávané věci (viz str. 13-14 protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 1. 2016). Námitky uplatněné obviněným tedy nelze pod tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podřadit.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědí poškozené M. J., která je stěžejním usvědčujícím důkazem, z výpovědi svědkyně H. P., svědka R. J. a V. B., dále z lékařských zpráv o ošetření poškozené, ze znaleckého posudku znalce MUDr. Hrona a dále z listinných důkazů. Ve vztahu k obviněným předloženému znaleckému posudku doc. MUDr. Hynka, který má dle názoru obviněného zakládat pochybnosti o závěrech znaleckého posudku MUDr. Hrona, lze odkázat na str. 4 usnesení Vrchního soudu v Praze, kde vrchní soud reagoval i na znalecký posudek doc. MUDr. Hynka, přičemž stručně, avšak dostatečně a logicky vysvětlil, proč elaborát doc. MUDr. Hynka nemůže zásadním způsobem zpochybnit znalecký posudek MUDr. Hrona. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Ing. J. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Jelikož v trestní věci obviněného Ing. J. K. nebyly shledány důvody pro odložení výkonu napadeného rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř., Nejvyšší soud o odložení výkonu rozhodnutí nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu