ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1604.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1604/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 o dovolání obviněného K. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 5 To 220/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 83/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 1 T 83/2015, byl obviněný K. B. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že: „ dne 11. 8. 2015 v době kolem 17:20 hodin po místní komunikaci na ulici 9. k. před domem v obci B., okres B.-v., řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Mazda 121, majitele P. B., přičemž při projíždění prudké nepřehledné pravotočivé zatáčky nejel při pravém okraji vozovky a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, stavu a povaze vozovky, povětrnostním podmínkám, okolnostem, které mohl předvídat, v důsledku toho při vjíždění ze zatáčky na navazující rovný přímý úsek vozovky levou přední částí vozidla Mazda narazil do přední části protijedoucího jízdního kola značky Fort, řízeného poškozenou V. V., která vlivem střetu upadla na vozovku, čímž jí způsobil těžké zranění spočívající zejména v povrchové oděrce na čele 8x7cm, tváře vlevo 9x8cm, oděrce na koleně vlevo 5x4cm, tříštivých zlomeninách horní poloviny pažní kosti vlevo s posunem úlomků (hlavice, krčku) a luxaci v ramenním kloubu, tříštivé zlomenině dolního konce pravé vřetenní kosti s posunem úlomků, odlomení bodcového výběžku loketní kosti vpravo, zhmoždění hrudníku, s délkou citelného omezení v obvyklém způsobu života po dobu 2-3 měsíců, tedy přesahující dobu 6 týdnů, tedy poškozené způsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, neboť u poškozené došlo k delší dobu trvající poruše zdraví, čímž porušil ustanovení §11 odst. 1 a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.“
Za uvedené jednání byl obviněný K. B. odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně MVČR, se sídlem Kadaňská 46, Praha, IČ 47114304, částku ve výši 87.535 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené V. V., částku ve výši 10.805 Kč za dobu do 24. 3. 2016 spočívající v nákladech za masáže a rehabilitace, včetně jízdného, doplatky na léky a úhrady za pobyty v lázních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. V., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 1 T 83/2015, podal obviněný K. B. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, usnesením ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 5 To 220/2016 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 5 To 220/2016, podal následně obviněný K. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že ze strany soudů obou stupňů došlo k nesprávnému právnímu posouzení celé jeho trestní kauzy. Jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu. Toto však v předmětné věci naplněno nebylo. Na základě zjištěné důkazní situace totiž nelze předmětné jednání hmotněprávně podřadit pod přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle ustanovení §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku tak, jak bylo dovozeno prvoinstančním a následně i odvolacím soudem. Soudy nesprávně zjistily a vyhodnotily skutkový stav věci, když nalézací soud nepostupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť provedené důkazy nehodnotil tak, aby na jejich základě učinil logická a odůvodněná skutková zjištění. V hodnocení důkazů jsou vnitřní rozpory, mající dopad na logiku skutkových zjištění soudů. Soudy se v rozhodných okolnostech důsledně a logicky nevypořádaly se všemi provedenými důkazy relevantními pro posouzení průběhu skutkového děje v jejich vzájemných souvislostech.
Ke spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti je třeba vždy jednoznačně prokázat, že konkrétní osoba způsobila těžkou újmu na zdraví jiné osobě. V daném případě toto prokázáno nebylo, neboť z provedených důkazů nebyla bez veškerých pochybností prokázána vina obviněného. Závěry, které byly učiněny soudy, jsou postaveny na nesprávném zjištění a nesprávném vyhodnocení skutkového stavu věci. Soudy se v rámci věcného a skutkového posouzení nezaobíraly všemi předloženými důkazy, zejména pak obsahem znaleckého posudku vypracovaným Ing. Jiřím Finstrlem, který byl v rámci obhajoby předložen Krajskému soudu v Brně, z něhož přímo vyplývá, že v daném případě mohla poškozená nehodě zabránit, kdyby zůstala bezpečná vzdálenost jejího kola 10 cm od chodníku. Jedná se tak o stav spoluzavinění na nehodě ze strany poškozené. Odvolací soud se touto skutečností vůbec nezabýval a bez dalšího pouze konstatoval, že neshledává v jízdě poškozené žádné porušení povinností. V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že vypracování znaleckého posudku bylo obhajobou navrhováno již v rámci prvoinstančního řízení, přičemž soud tento důkaz zamítl s odkazem na to, že má všechny potřebné informace k posouzení skutečného stavu průběhu nehody.
Obviněný dále namítá, že odvolací soud na straně 5 usnesení uvádí, že přihlédl k souhlasu obviněného s případným podmíněným zastavením trestního stíhání či narovnáním ve smyslu §307 odst. 1, 2 a §309 odst. 1 tr. ř., který vzal tak patrně za přiznání obviněného. Takovýto postup soudu není v souladu se zákonnou dikcí ve smyslu výše uvedených ustanovení, neboť v daném případě nedošlo ze strany obviněného k prohlášení o spáchání daného skutku tak, jak předpokládá ustanovení §309 tr. ř., ani k doznání podle §307 tr. ř. Obviněný pouze připustil možnost postupu orgánů činných v trestním řízení podle výše uvedených odklonů. I kdyby však například prohlásil, že se skutek stal, nesmí k prohlášení o spáchání skutku soud v dalším řízení přihlížet jako k důkazu. Navzdory tomu odvolací soud ve svém usnesení uvedl, že je nutné vycházet i ze stanoviska obviněného, který vyjádřil svůj souhlas s případným podmíněným zastavením svého trestního stíhání či narovnání. Soud tedy při svém rozhodování nesprávně aplikoval stanovisko obviněného, když jej použil jako důkaz, respektive z něj při svém rozhodování jinak vycházel.
Oba soudy se dále nijak nezabývaly namítanou nevěrohodností výpovědi poškozené v souvislosti s průběhem nehody. Odvolací soud pouze konstatoval, že obhajoba správně poukazuje na nesrovnalosti ve výpovědi poškozené, bez dalšího však uvedl, že tyto nesrovnalosti nezpůsobují nevěrohodnost výpovědi poškozené s odkazem na její věk. Výpověď poškozené je přitom hlavním důkazem, ze kterého bylo vycházeno. Dále namítl, že se oba soudy nedostatečně zaobíraly další zásadní skutečností, která byla vznášena během řízení, a to souvislostí se zjištěním rychlosti jízdy obviněného a poškozené, jakož i způsobu a průběhu jízdy obviněného s ohledem na nepřehlednost pravotočivé zatáčky, v níž došlo ke střetu. Ze strany obou soudů nebyly blíže zjišťovány ani okolnosti v souvislosti s brzdnou dráhou vozidla a jízdního kola. Obviněný má za to, že jeho jednání nenaplnilo zákonodárcem vymezená kritéria trestnosti, a to v takové intenzitě, aby bylo nutno je postihovat v rámci trestněprávní úpravy, maximálně lze uvažovat o přestupkovém jednání. Dodává, že soudy obou stupňů zcela pominuly jednu ze základních zásad trestního práva – in dubio pro reo. Tak jak je důkazní situace nastolena, nebyla bezpochyby prokázána trestná činnost, kladená obviněnému za vinu a je tedy nutné se v této souvislosti řídit touto zásadou.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 1 T 83/2015 a navazující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 5 To 220/2016, a to v plném rozsahu, tedy ve všech výrocích obou rozhodnutí, a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci. Dále navrhuje, aby předseda senátu Okresního soudu Brno-venkov, na podkladě dovolání a obsahu spisu navrhl Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. odklad či přerušení výkonu rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohlo dovolání odpovídat pouze, pokud dovolatel ve čtvrtém a šestém odstavci bodu V. dovolání namítá nesprávné právní posouzení skutku a pokud se v závěru uvedeného bodu domáhá uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. K právnímu posouzení skutku však neuvádí žádnou argumentaci ani bližší vysvětlení, proč by měl být skutek posouzen jinak. Stejně tak ani k zásadě subsidiarity trestní represe neuvádí, v čem se jeho jednání vymyká případům, které mají být kriminalizovány podle původního záměru zákonodárce. Státní zástupce ve svém vyjádření odkazuje na obsáhlou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu k §12 odst. 2 tr. zákoníku, zejména na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož se princip „ultima ratio“ uplatní, jestliže spáchaný čin „…s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu“, přičemž „posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“. Dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, v němž uvedený soud dospěl mimo jiné i k tomu, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby. Ani samotná existence obdobného přestupku tedy nemusí vést k beztrestnosti pachatele, jestliže naplnil skutkovou podstatu trestného činu. Z dosavadní judikatury potom činí závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. V této části považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné, když ani dovolatel sám neuvádí nic, čím by byla jeho věc ve smyslu výše citované judikatury výjimečná.
V ostatních částech dovolání uplatnil pouze námitky proti skutkovým zjištěním soudů, a to přes své zmíněné vědomí, že tyto námitky tvrzenému dovolacímu důvodu v zásadě neodpovídají. Jeho námitky přitom zůstávají ve velmi obecné rovině, jsou nekonkrétní a mohly by být obecně uplatněny v jakékoliv trestní věci. Dovolatel takto tvrdí, že „v hodnocení důkazů jsou podstatné vnitřní rozpory“, aniž by uvedl, jakých důkazů a jakých rozporů se tato námitka týká. Obdobně obecně uvádí, že „závěry které byly učiněny nalézacím a odvolacím soudem jsou postaveny na nesprávném zjištění“.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud porušil §314 tr. ř. tím, že přihlížel i k jeho doznání, které učinil předtím podle §309 odst. 1 tr. ř., pak není zřejmé, jaký dovolací důvod by mohl být tímto způsobem naplněn. V úvahu přichází pouze námitka, že soud tímto způsobem porušil základní postuláty spravedlivého procesu. Takovou námitku však dovolatel neučinil ani neodůvodnil. Soudy navíc měly k usvědčení dostatek jiných důkazů a pokud zde soud zmínil i doznání podle §309 odst. 1 tr. ř., pak proti samotnému odůvodnění není dovolání přípustné. Přitom o vině rozhodl již nalézací soud, který předchozím doznáním neargumentoval. Jedná se navíc o námitku procesní, která neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Pokud dovolatel v závěru svého dovolání uplatnil námitku, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, jedná se rovněž o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení.
Konkrétní důvody jsou tedy dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení a nenamítá ani porušení zásad spravedlivého procesu, ani v tomto směru nevznesl příslušně formulovanou námitku.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného K. B.
Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně nevěrohodnost výpovědi poškozené v souvislosti s průběhem nehody) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně nevypořádání se se znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy se specializací na dopravní nehody vypracovaným Ing. Finstrlem), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se těmito námitkami pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se nacházejí i námitky týkající se porušení procesní, nikoli hmotněprávní zásady in dubio pro reo.
K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohla směřovat námitka, že odvolací soud se nezaobíral znaleckým posudkem předloženým obhajobou v odvolacím řízení se zřetelem na možné spoluzavinění dopravní nehody poškozenou. Mohlo by se jednat o opominutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší soud ovšem dodává, že odvolací soud se tímto znaleckým posudkem zabýval velmi podrobně na str. 5 svého usnesení, kde přiléhavě shledal, že po poškozené 65leté cyklistce nebylo možno požadovat, aby jela pouhých 10 cm od vyššího obrubníku. S tímto závěrem odvolacího soudu se lze naprosto ztotožnit, neboť požadovaný způsob jízdy je i pro mnohem mladší cyklisty nesnadný a pro všechny nebezpečný, neboť při něm hrozí pád na vozovku po najetí do vyššího obrubníku. Nejedná se tedy o spoluzavinění dopravní nehody poškozenou. Tamtéž na str. 6 se odvolací soud vypořádal i s důkazním návrhem obhajoby na přibrání znalce z oboru dopravy, když již nalézací soud na str. 4 svého rozsudku uvedl důvody, proč je tento důkaz nadbytečný. Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku, že odvolací soud na straně 5 svého usnesení uvádí, že přihlédl k souhlasu obviněného s případným podmíněným zastavením trestního stíhání či narovnáním ve smyslu §307 odst. 1, 2 a §309 odst. 1 tr. ř., který vzal tak patrně za přiznání obviněného. K této námitce lze jen stručně konstatovat, že k usvědčení obviněného měly soudy dostatek jiných důkazů, které podrobně popisují v odůvodnění svých rozhodnutí.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl obviněný právně relevantní námitku, a sice, že jeho jednání nelze hmotně právně podřadit pod přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle ustanovení §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku tak, jak bylo dovozeno prvoinstančním a následně i odvolacím soudem.
Podle §147 odst. 1 tr. zákoníku kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Obviněný naplnil skutkovou podstatu kvalifikovaného trestného činu, přesněji řečeno, porušil „důležitou povinnost uloženou mu podle zákona“ a tímto svým porušením zavinil z vědomé nedbalosti následek spočívající v těžké újmě na zdraví poškozené, pročež bylo nutno jeho jednání kvalifikovat také dle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněný jako řidič věděl, že svým jednáním může jinému způsobit poruchu zdraví (tj. zájem chráněný v trestním zákoně) a bez přiměřeného důvodu spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. V tomto případě se jedná o běžnou dopravní nehodu nezkušeného řidiče, který příliš vysokou rychlostí najel do úzkého prostoru, do něhož měl podstatně omezený výhled a do kterého měl proto najíždět jen velmi pomalu, s nejvyšší opatrností a se zachováním schopnosti včas zastavit své vozidlo. Obviněný ovšem najel do nepřehledné zatáčky příliš velkou rychlostí, tím také příliš velkým obloukem, dostal se do protisměru a tam srazil na kole jedoucí poškozenou. Ač je silnice v místě zatáčky úzká a za zatáčku je obtížně vidět, neznamená to, že má obviněný právo do takové zatáčky vjet velkým obloukem tak, že zabere protisměrný pruh, naopak jeho povinností bylo učinit vše pro to, aby svůj jízdní pruh dodržel. Jestliže jel takovou rychlostí, že se v zatáčce nemohl udržet ve svém jízdním pruhu, porušil ustanovení §18 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, který říká, že je skutečnou dovolenou rychlostí jen ta, za jaké je řidič schopen své vozidlo uvést do klidu na vzdálenost, na jakou má výhled, v závislosti na nákladu, povětrnostních podmínkách a svých schopnostech. Jestliže se obviněný hájil tak, že zatáčku nelze projet bez vjetí do protisměrného pruhu, svědčí to o jeho neznalosti dopravních předpisů a také o tom, že jednal vědomě nedbale, neboť prostě spoléhal na to, že v protisměru nic nepojede, případně na to, že se mu tam jedoucí vozidlo vyhne. Poškozená v tomto případě zcela bezpečně dodržela svůj jízdní pruh, naopak neopatrně a nezkušeně si počínal obviněný, který proto nese plnou odpovědnost za následek. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že závěry soudu prvního stupně o nepřizpůsobení rychlosti vozidla obviněného svým schopnostem, stavu a povaze vozovky při projíždění nepřehledné pravotočivé zatáčky lze považovat za správné a zcela přesvědčivé.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že jeho jednání nenaplnilo zákonodárcem vymezená kritéria trestnosti, a to v takové intenzitě, aby bylo nutno jej postihovat v rámci trestněprávní úpravy, když podle něj lze maximálně uvažovat o přestupkovém jednání. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Zjištěné jednání obviněného je přitom zcela standardním případem jednání podřaditelného pod ustanovení §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Skutková zjištění nalézacího soudu byla podřazena pod správnou právní kvalifikaci, když jednání obviněného naplnilo skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Charakter utrpěného zranění poškozené, jež je doložen příslušnými lékařskými zprávami a odborným vyjádřením znalkyně z oboru zdravotnictví MUDr. Duchaňové, jednoznačně naplňuje znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 1 písm. i) t. zákoníku, neboť citelné omezení poškozené v obvyklém způsobu života při léčbě daného zranění rozhodně překročilo dobu 6 týdnů. Přísnější právní kvalifikace je dána mírou porušení povinností obviněného coby řidiče, když nepřizpůsobením rychlosti jízdy vozidla, stavu a povaze úzké vozovky při projíždění prudké nepřehledné zatáčky, a v důsledku toho vjetí do protisměru, kde po projetí touto zatáčkou došlo ke střetu s protijedoucí cyklistkou, lze jednoznačně shledávat porušení důležité povinnosti. Právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů proto nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněného nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný K. B. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného K. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu