ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1696.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1696/2016-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o dovolání obviněného M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 5 To 26/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 128/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 5 To 26/2016, jakož i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 15 T 128/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Lounech přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 15 T 128/2015, byl obviněný M. P. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:
„poté, co dne 23. 1. 2013 převzal výzvu Okresního soudu v Teplicích k nástupu do výkonu trestu uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 3. 2012, č. j. 3 T 250/2008-350, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2012, č. j. 4 To 251/2012-361, vydanou dne 16. 1. 2013 pod sp. zn. 3 T 250/2008, s tím, že má nastoupit nejpozději dne 20. 2. 2013 v době od 8.00 do 16.00 hodin ve věznici Praha-Pankrác, na tuto nijak nereagoval a k výkonu trestu nenastoupil, takže dne 8. 4. 2013 byl soudem pod sp. zn. 3 T 250/2008 vydán příkaz k jeho dodání do výkonu trestu, na základě kterého byl dne 15. 7. 2015 zatčen v Lounech na obvodním oddělení Policie ČR, Cukrovarská zahrada č. p. 1124, následně byl dodán do výkonu trestu do věznice Praha-Pankrác.“
Za uvedené jednání byl obviněný M. P. odsouzen podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 15 T 128/2015, podal obviněný M. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 5 To 26/2016, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 5 To 26/2016, podal následně obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. namítá, že již v řízení soudu prvního stupně shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadami, které měl odvolací soud zjistit a odstranit. Má za to, že skutek, jímž byl uznán vinným, byl nesprávně právně posouzen, neboť jednání, popsané ve výrokové části rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 15 T 128/2015, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, neboť z provedeného dokazování plyne existence závažného důvodu, která bránila obviněnému výkon trestu nastoupit. V této souvislosti taktéž absentuje základní znak přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, a to úmyslné zavinění. Obviněný je přesvědčen, že v daném případě nebyly naplněny podmínky trestnosti stanovené v obecné i zvláštní části trestního zákona, konkrétně skutečnost, že k trestnosti je v daném případě vyžadován úmysl. V předmětném trestním řízení nebylo prokázáno, že by obviněný bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně bránil nástupu výkonu tohoto trestu. V řízení bylo zjištěno, že si obviněný dne 23. 1. 2013 převzal výzvu k nástupu trestu, podle níž měl do výkonu trestu odnětí svobody nastoupit nejpozději dne 20. 2. 2013. Obviněnému nelze přičítat k tíži, že na počátku měsíce února krátkodobě odcestoval zorganizovat si své pracovní záležitosti do V. B., zvlášť v situaci, kdy nebylo prokázáno, že by neměl v úmyslu se za pár dní vrátit zpět do České republiky. Za zásadní je třeba považovat soudem prokázanou skutečnost, že se krátce po svém příjezdu do V. B. stal obětí trestného činu na území cizího státu a jako klíčový svědek byl účasten trestního řízení vedeného právě ve V. B. S ohledem na jeho klíčovou roli ve věci byl zařazen do programu na ochrany svědků, jeho jméno i místo pobytu bylo utajeno a orgány činnými v trestním řízení byl instruován, aby nebyl s nikým v kontaktu. Je přesvědčen, že shora popsané, v trestním řízení prokázané skutečnosti, je možné považovat za závažné důvody ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Obecně lze říci, že závažným důvodem může být reálně exitující okolnost, v důsledku níž se není obviněný schopen k nástupu výkonu trestu dostavit. Má tedy za to, že v tomto konkrétním případě byla skutečnost, že se stal v období, které předcházelo dni, kdy měl nastoupit výkon trestu odnětí svobody, obětí trestného činu na území cizího státu a následně klíčovým svědkem zařazeným do programu ochrany svědků reálně existující okolností, v jejímž důsledku nebyl schopen se k nástupu výkonu trestu dostavit. Tomu, že se obviněný nevyhýbal nástupu výkonu trestu úmyslně, svědčí i skutečnost, že poté, co se vrátil zpět do České republiky v situaci, kdy to bylo již možné, sám se dostavil na Policii ČR a sděloval okolnosti svého pobytu ve V. B. Nelze odhlédnout od toho, že svou účastí na probíhajícím trestním řízení pomohl rozkrýt organizovanou skupinu obchodníků s lidmi a tím významně přispěl k objasnění závažné trestné činnosti. Nejen tyto skutečnosti, ale i samotná klíčová role obviněného v trestním řízení ve V. B. měla být osvědčena navrhovanými důkazy, tedy zprávami kriminální policie z Bradfordu a zprávami organizace Hope for Justice, jež obviněný neúspěšně opakovaně navrhoval vyžádat k důkazu.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 5 To 26/2016 a aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 15 T 128/2015, jako rozhodnutí na napadené usnesení obsahově navazující a uvedenou trestní věc podle §265 l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Lounech k opětovnému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. když uvedl, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, neboť z provedeného dokazování plyne existence závažného důvodu, která bránila obviněnému výkon trestu nastoupit. V této souvislosti absentuje základní znak tohoto přečinu, a to úmyslné zavinění.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu. Z uvedeného vymezení skutkové podstaty je patrné, že se obviněný může tohoto činu dopustit jednak tím, že bez závažného důvodu nenastoupí (což je forma jednání, o níž se jedná v projednávané věci a té bude nadále věnována pozornost), anebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu tohoto trestu.
Z dikce uvedené skutkové podstaty je zřejmé, že předpokládá existenci pravomocného vykonatelného rozhodnutí soudu o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a dále výzvu soudu k jeho nástupu. Předmětného činu se tak dopustí ten, kdo při splnění uvedených podmínek, poté, co byl soudem vyzván k nástupu trestu odnětí svobody, tak bez závažného důvodu neučiní a do příslušné věznice nenastoupí. Trestní odpovědnost za tento přečin může být výjimečně vyloučena za situace, kdy obviněnému ve splnění úředního rozhodnutí bránila taková závažná překážka, která je náhlá a neočekávatelná.
Trestní zákoník v ustanovení §337 odst. 1 písm. f) pojem závažného důvodu nevymezuje, neboť tento je vždy dán konkrétními okolnostmi stojícími na straně obviněného. Obecně však lze říci, že takovým důvodem může být jen reálně existující okolnost, v důsledku níž obviněný není schopen se k nástupu výkonu trestu odnětí svobody dostavit. Jelikož pro různou povahu osob i situací není možné tento pojem jednoznačně vymezit, bude vždy v každém jednotlivém případě nezbytné s ohledem na konkrétní okolnosti pečlivě posuzovat, zda situace, již obviněný předkládá jako důvod toho, proč v souladu s podmínkami uvedenými ve výzvě k nástupu výkonu trestu odnětí svobody trest nenastoupil, je závažným důvodem ve smyslu shora ustanovení §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že v předmětném trestním řízení nebylo objasněno, zda obviněný bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody. Soudy bylo zjištěno, že si obviněný dne 23. 1. 2013 převzal výzvu k nástupu trestu, podle níž měl do výkonu trestu odnětí svobody nastoupit nejpozději dne 20. 2. 2013. Skutečnost, že se obviněný krátce po svém příjezdu do V. B. stal obětí trestného činu na území cizího státu a jako klíčový svědek byl účasten trestního řízení vedeného ve V. B. a s ohledem na jeho klíčovou roli ve věci byl zařazen do programu na ochrany svědků a orgány činnými v trestním řízení byl instruován, aby nebyl s nikým v kontaktu, nebyla soudy prověřena. V případě, že by obviněný byl jako klíčový svědek zařazen do programu ochrany svědků a v důsledku toho nebyl schopen se k nástupu výkonu trestu dostavit tak, jak tvrdil již v přípravném řízení i po celou dobu své obhajoby v řízení před soudy obou stupňů, pak by se tyto skutečnosti daly považovat za závažné důvody ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že soudem prvního stupně měly být provedeny důkazy směřující k prokázání subjektivní stránky daného trestného činu, a to zejména vyžádání zprávy kriminální policie z Bradfordu ohledně trestního řízení vedeného ve V. B., ve kterém měl být obviněný údajně v postavení klíčového svědka a měl být zařazen do programu na ochranu svědků.
Námitku obviněného, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, zejména úmyslné zavinění, neboť dosud provedeným dokazováním nebyla vyvrácena existence závažného důvodu, která bránila obviněnému výkon trestu nastoupit, proto považuje Nejvyšší soud za důvodnou.
Napadené rozhodnutí tak nemohlo obstát, když byl úspěšně naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného M. P. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 5 To 26/2016 a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 15 T 128/2015. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Lounech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud prvního stupně i odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu