ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.219.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 219/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2016 o dovolání obviněného R. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 7 To 285/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 T 266/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 2 T 266/2013, byl obviněný R. Š. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod názvem R. Š. – A., neoprávněně uplatnil jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců června, července a srpna roku 2011 u Finančního úřadu v P. odpočty daně z přidané hodnoty na vstupu u dokladů vydaných společností Bionel s. r. o., se sídlem Praha, Kaprova 14/13, a to čtyř dodavatelských faktur, faktury na částku 3.174.221,52 Kč +DPH 634.844,30 Kč, faktury na částku 3.504.739,07 Kč +DPH 700.947,81 Kč, faktury na částku 3.818.135,48 Kč + DPH 763.627,05 Kč a faktury na částku 3.703.604,19 Kč + DPH 740.720,84 Kč a přitom musel vědět, že zboží uvedené na těchto fakturách – měděné katody – nebylo v rozporu s uplatněným nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty dodáno na území České republiky, nemohl mu tedy ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vzniknout nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, dané obchodní případy proto nesplňovaly podmínky pro odpočet daně, neboť nebylo poskytnuto zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku, a uvedeným jednáním se tak pokusil vylákat ke škodě České republiky, nyní v zastoupení Finančního úřadu pro Plzeňský kraj – Územního pracoviště P., výhodu na dani z přidané hodnoty v hodnotě 2.840.140 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný R. Š. odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 26 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 2 T 266/2013, podali obviněný R. Š. i státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 7 To 285/2015 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 7 To 285/2015, podal následně obviněný R. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V počátku svého podání dovolatel rekapituluje prokázané skutečnosti, tedy, že nakoupil zboží od spol. BIONEL, s. r. o., která představovala českou právnickou osobu s cizím státním příslušníkem (Z. S.), coby společníkem a jednatelem. Toto zboží bylo dovezeno na S., přičemž minimálně v jednom případě přešlo přes ČR (B.). Obviněný za toto zboží zaplatil stanovenou cenu, včetně DPH. Prodávající podal obchodní přiznání DPH, v němž přiznal povinnost zaplatit DPH, což neučinil. Dovolatel uplatnil vratku DPH u správce daně, za což bylo podáno na obviněného trestní oznámení. Obviněný cituje a označuje za neprokázané některé úvahy odvolacího soudu o skutečnostech, které bývají v obdobně stíhaných případech běžné (zboží vůbec neexistovalo, nebo bylo jiného druhu než je deklarováno). V daném případě však zboží existovalo a bylo předáno dalšímu kupujícímu na S. V této souvislosti dovolatel hodnotí důkazní situaci, poukazujíc na výpověď svědka H. a za stěžejní důkaz označuje výpověď svědka Z. S., kterou se však nepodařilo zajistit. Současně uvádí, že nemožnost provést jeho výslech nemůže být přičítána k tíži dovolatele, jak to činí odvolací soud. Odvolacímu soudu tak přičítá zřejmou snahu vykládat důkazy v neprospěch obviněného a neschopnost vypořádat se s přímými i nepřímými důkazy, které svědčí o tom, že se zboží nacházelo v B. (zejména svědci P., H., účet za nocleh v hotelu, potvrzení přepravní společnosti Continental Trans Trade). Naopak soud bral za stěžejní výpisy z mýtných bran, jejichž úplnost a správnost obviněný zpochybňuje. Rovněž nekontaktnost spol. BIONEL nemůže být dána obviněnému k tíži, jak to činily soudy. Dále namítá, že nejednal ani v nepřímém úmyslu, protože splnil všechny svoje povinnosti k tomu, aby měl nárok na DPH. Tvrdí, že vrácením DPH by žádnou výhodu nezískal, a že odpočet mu nebyl přiznán účelově, protože BIONEL DPH neodvedl. Obviněný nemůže doplácet na fakt, že řádně uhradil české společnosti kupní cenu, včetně DPH, tato společnost měla zboží řádně zaneseno v účetnictví a pokud by odvedla přiznané DPH, byly by veškeré povinnosti splněny. V této souvislosti si klade otázku, proč by BIONEL přiznával DPH, pokud by s ním byl dohodnut na podvodu, a proč by platil zboží s DPH, pokud by se chtěl dopustit podvodu. Tyto skutečnosti by bylo možno vysvětlit pouze součinností dovolatele se společností BIONEL (potažmo tím, že by dovolatel řídil či organizoval spol. BIONEL a vlastně celou věc připravil), která však nebyla orgány činnými v trestním řízení prokázána. Dále uvádí, že peníze z účtu BIONELU nevybral, a že důkaz o tom, kdo a kdy vybral peníze z účtu, se soudům obou stupňů jevil jako nadbytečný. Současně tvrdí, že se sám stal obětí trestného činu podvodu. V závěru dovolání podatel rovněž odkazuje na svoje odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž podrobněji rozvedl své námitky.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 7 To 285/2015, aby zrušil i rozsudek Okresního soudu Plzeň- jih ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 2 T 266/2013 a vydal ve věci zprošťující rozsudek.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jakož i dovolací argumentaci obviněného a poukázal na to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 trestního řádu). Dále uvedl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem značně formalizovaným; Nejvyšší soud se může v řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svoje námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku. K odkazu dovolatele na obsah jeho odvolání proti prvostupňovému rozsudku proto nelze v dovolacím řízení přihlížet. Ani část těch námitek, které jsou v dovolání výslovně uvedeny, formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky, kterými dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které bylo zboží dodáno na území ČR do B. a poté teprve dopraveno dále na S. V tomto směru dovolatel odmítá skutkové zjištění uvedené v tzv. skutkové větě, podle kterého „musel vědět, že zboží uvedené na těchto fakturách – měděné katody – nebylo v rozporu s uplatněným nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty dodáno na území České republiky“ a též zjištění uvedené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 5), podle kterého bylo zboží přepravováno přímo na S. a neprošlo ani českým pohraničním režimem, když procleno bylo v R. Tato argumentace přitom představuje značnou část dovolání. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky, ve kterých podatel vytýká neprovedení některých důkazů (výslech svědka Z. S.). Některé skutkové námitky se ani netýkají podstaty věci. Podatel např. vytýká, že nebylo vedeno dokazování k tomu, kdo vybral peníze z účtu společnosti BIONEL, ačkoli takové jednání mu soudními rozhodnutími přičítáno nebylo.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit pouze námitku, podle které dovolatel uplatnil nárok na odpočet DPH oprávněně, protože sám za zboží zaplatil cenu včetně DPH. Soudy sice neučinily výslovné zjištění o tom, jakou cenu obviněný za zboží zaplatil, na druhé straně však tvrzení obviněného o zaplacení ceny včetně DPH uplatňované již v původním řízení neoznačily za vyvrácené. K této námitce lze uvést, že základním předpokladem pro uplatnění nároku na odpočet DPH je, a to bez ohledu na cenu, která byla za zboží nebo služby zaplacena, aby dodávka zboží nebo služeb vůbec byla předmětem „české“ daně z přidané hodnoty. Ze skutkových zjištění ve věci učiněných vyplývá, že zboží bylo dopraveno ze S., přímo na S., místem plnění tedy nebyla Česká republika, předmětný obchod nepodléhal režimu „české“ daně z přidané hodnoty a nebylo tedy na jeho základě možno uplatňovat nárok na odpočet DPH. Skutečnosti, že místo plnění je okolností významnou pro uplatnění nároku na odpočet DPH, si obviněný nepochybně byl vědom, neboť již v daňovém řízení v rozporu se skutečností úporně trval na tom, že zboží bylo dodáno nejdříve do B. a teprve pak dopravováno dále na S. Bez ohledu na to, jakou cenu za zboží sám zaplatil (podle výpovědi obviněného u hl. líčení dne 27. 2. 2014 šlo v podstatě o „přeposlání“ peněz zaslaných slovenským odběratelem), tedy musel být obviněný minimálně srozuměn (§15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku) se skutečností, že pokud uplatňuje nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, činí tak neoprávněně. Skutek v podobě vymezené v soudních rozhodnutích proto vykazuje objektivní i subjektivní znaky pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování představuje totiž řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí, řízení jemu předcházejícího a posouzení námitek vznesených v rámci podaného dovolání obviněným, dospěl k následujícímu závěru. V prvé řadě je nezbytné konstatovat, že podstatná většina dovolacích námitek již byla ze strany obviněného uplatněna v řízení před oběma nižšími soudy, přičemž veskrze se jedná o argumentaci napadající skutková zjištění soudů. S těmito se přitom jak nalézací, tak odvolací soud přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Na tomto místě může dovolací soud plně odkázat na závěry prezentované zejména na str. 7-8 rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, stejně jako soudu odvolacího na str. 4-6 jeho usnesení. Vina obviněného není nikterak založena na hodnocení důkazů k tíži obviněného, jak to sám tvrdí, ale soudy vycházely z pečlivě zjišťovaných skutečností, které ve svém propojení tvoří požadovaný pevný, ucelený a logicky provázaný řetězec důkazů, umožňující konstatování viny bez důvodných pochybností. Jak již bylo uvedeno výše, dovolací soud je takovým zjištěným skutkovým stavem vázán a námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, musí hodnotit jako učiněné mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. Pouze stručně tak lze uvést, že oba dotčené soudy vycházely správně ze zjištění k provedené dopravě předmětného zboží, kterou mají ověřenou mezi S. a S., s místem proclení v R. a nikoli v ČR (B.), jak to uvádí obviněný. Dané skutečnosti byly ověřeny z mezinárodních nákladních listů (CMR) a záznamů mýtných bran, jakož i vyžádáním dokladů k proclení v R. cestou mezinárodní právní pomoci. Rovněž se soudy vypořádaly s námitkami obviněného, které uplatňuje i v rámci svého dovolání, kdy se dožaduje jiného hodnocení výpovědí svědků H. a P., a to pochopitelně ve svůj prospěch. Soudy prvého i druhé stupně však k těmto přistupovaly s maximální obezřetností a vytěžily z nich objektivní závěr, který rozhodně nepodporuje obhajobu obviněného. Jelikož se v případě rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, jednalo o druhé meritorní rozhodnutí poté, co předchozí rozsudek byl Krajským soudem v Plzni zrušen a věc vrácena k novému projednání, nelze než konstatovat, že soud prvého stupně splnil v rámci své povinnosti veškeré pokyny uloženému odvolacím soudem a pakliže některým nebylo možno vyhovět (výslech svědka S.), vypořádal se s danou problematikou náležitě ve svém odůvodnění (str. 6 rozsudku).
V projednávané věci tedy nelze shledat ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Ten je dán tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, přičemž skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Nedošlo tedy (ani v tomto směru) k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Pokud se týká námitky dovolatele, že trestného činu se nedopustil, neboť uplatnil nárok na odpočet DPH oprávněně, protože sám za zboží zaplatil kupní cenu včetně DPH, tedy splnil veškeré svoje povinnosti, aby měl nárok na vrácení DPH a tudíž nelze na jeho jednání nahlížet jako na úmyslné, byť ve formě úmyslu eventuálního, dovolací soud, jakkoliv námitka naplňuje uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani této nepřisvědčil. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dopustí ten, kdo ve značném rozsahu zkrátí daň nebo vyláká výhodu na takové povinné platbě. Dovolací soud musí přisvědčit závěrům, které ve svých rozhodnutích učinily oba nižší soudy (str. 9 rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, str. 5-69 usnesení Krajského soudu v Plzni), na něž poukazuje ve svém vyjádření také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V případě uplatnění DPH, je třeba vycházet z ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném do 31. 12. 2012.
Podle §2 odst. 1 písm. a), d) je předmětem daně mj. dodání zboží (také ve formě dovozu zboží) za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti, s místem plnění v tuzemsku. Místem plnění při dodání zboží, pokud je zboží odesláno nebo přepraveno osobou, která uskutečňuje dodání zboží, nebo osobou, pro kterou se uskutečňuje dodání zboží, nebo zmocněnou třetí osobou, je místo, kde se zboží nachází v době, kdy odeslání nebo přeprava zboží začíná. Pokud však odeslání nebo přeprava zboží začíná ve třetí zemi, za místo plnění při dovozu zboží a následného dodání zboží osobou, která dovoz zboží uskutečnila, se považuje členský stát, ve kterém vznikla daňová povinnost při dovozu zboží (§7 odst. 2). Je třeba připomenout, že celá transakce, dotčená v tomto případě, započala v S., odkud bylo zboží – dle zjištění orgánů činných v trestním řízení – přímo do S. r. (kam vstoupilo přes hraniční přechod s R., kde bylo rovněž celně odbaveno). Při svém transportu se tedy nedostalo žádným způsobem do českého daňového režimu, když místem propuštění zboží ze třetí země nebylo tuzemsko a nedošlo k uskutečnění plnění s místem v ČR. S tím, že k takovému jednání (a to hned několikrát ve zdaňovacím období červen, červenec a srpen 2011) došlo musel být obviněný jednoznačně přinejmenším srozuměn, přičemž jeho tvrzení, že zboží kontroloval v B., byla dokazováním ze strany nalézacího soudu plně vyvrácena. Pakliže za takové situace jmenovaný uplatnil jako osoba samostatně výdělečně činná a plátce DPH odpočet takové daně u finančního úřadu, jednal neoprávněně s úmyslem získat pro sebe výhodu na dani z přidané hodnoty v celkové výši 2.840.140 Kč. Dané jednání pak nelze než právně kvalifikovat ve smyslu §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a vzhledem k tomu, že ve výsledku nedošlo k nabytí takto uplatněné výhody je posoudit jak spáchané ve formě pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Po stránce subjektivní dovolací soud respektuje závěr soudu prvého stupně o jednání obviněného v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, byť – jak bylo poukázáno – k naplnění trestnosti postačuje forma úmyslu eventuálního, tedy vědomí pachatele, že svým jednáním může způsobit porušení zákonem chráněného zájmu - zájmu státu na správném vyměření daně – a pro případ, že takový škodlivý následek způsobí, je s tímto srozuměn.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný R. Š. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného R. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 4. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.