ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.257.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 257/2016-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2016 o dovolání obviněné D. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2015, sp. zn. 4 To 180/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 127/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné D. P. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněná D. P. byla rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 2 T 127/2012, uznána vinnou přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za nějž jí byl podle §325 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle§81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále byla obviněné uložena v souladu s §228 odst. 1 trestního řádu povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, IČO: 41197518, částku ve výši 618 Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený S. M., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Daného jednání se obviněná dopustila tak, že dne 15. 12. 2011 v době kolem 15.30 hod. ve vchodových dveřích provozovny společnosti H. V., P., Ž., na ulici N. V. ve V. B., okr. Ž. n. S., úmyslně fyzicky napadla nprap. S. M., který zde jako referent daňového řízení Celní správy ČR v doprovodu svých kolegů prováděl místní šetření v této společnosti, a když jí prokázal svoji příslušnost k Celní správě ČR prohlášením „Celní správa České republiky“ a přitom držel svůj služební průkaz v levé ruce, uchopila ho oběma rukama za bundu pod krkem a využívaje jeho překvapení jej vystrčila ven a poté společně se svým manželem P. P., který byl přítomen před provozovnou, zavřeli dveře provozovny, v jejichž zámku zalomili klíč, když při této činnosti byl S. M. přivřen palec pravé ruky do dveří.
Odvolání, která proti rozsudku soudu prvního stupně podala jak obviněná, tak její manžel P. P., byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 To 180/2015, podle §256 trestního řádu zamítnuta.
Výše uvedeným rozhodnutím soudů prvého a druhého stupně předcházelo rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, který usnesením ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 2 T 127/2012, rozhodl podle §222 odst. 2 trestního řádu o postoupení trestní věci k projednání Městskému úřadu ve Velké Bíteši s odůvodněním, že žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Toto rozhodnutí však bylo na základě stížnosti podané státním zástupcem usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 4 To 366/2014, zrušeno a soudu prvního stupně uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 To 180/2015, napadla obviněná prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu.
V rámci své argumentace obviněná uvedla jako zásadní námitku, že poškozený svým jednáním v inkriminované době překročil svou pravomoc, když práva a povinnosti úřední osoby vykonával v rozporu s tehdy platnými zákony ČR i s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 LZPS a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Z této skutečnosti obviněná vyvozuje, že poškozený nepožíval ochrany úřední osoby, neboť zvláštní ochrana prostředky trestního práva se neposkytuje tam, kde úřední osoba svou pravomoc zneužila nebo překročila. Obviněná označuje konání poškozeného za vážný deficit řádného výkonu pravomoci a v této souvislosti rozporuje hmotněprávní hodnocení v odůvodnění odvolacího soudu, že pro naplnění znaku úřední osoby ve smyslu §127 trestního zákoníku plně postačuje působnost celníka na základě zákona č. 185/2004 Sb., o celní správě. Tvrdí, že při výkonu a uplatňování pravomocí správce daně není ani celník oprávněn vyššími pravomocemi než správce daně. V zákoně č. 185/2004 Sb. není obsaženo žádné ustanovení, které by celníky přímo opravňovalo k provádění místního šetření či ke vstupu do jakýchkoli soukromých objektů. K otázce výkonu pravomoci úřední osoby pak obviněná cituje závěry z vybraných rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Obviněná brojí proti hmotněprávnímu hodnocení odvolacího soudu, který ve svém odůvodnění dovodil oprávnění poškozeného k místnímu šetření nikoli ze znění zákona, ale z jeho nezákonného chování, a to vstupu do soukromého objektu. Dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda celní správa je či není správcem spotřební daně z lihu, obsaženého ve výrobcích označených jako doplňky stravy, neboť tato otázka není v přímé příčinné souvislosti s jednáním obviněné. Dle názoru obviněné je tato otázka ba naopak v přímé příčinné souvislosti s protizákonným jednáním poškozeného a zneužitím pravomoci jeho nadřízeného, který jej na místní šetření vyslal. Dovolatelka poukazuje na zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, který při výkonu správy daní upravuje postup všech správců daně, tedy i těch, kterým pravomoci správce daně přiznává §5 odst. 3 písm. g) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě. Zdůrazňuje, že činnost správce daně, stejně jako úřední osoby, jejímž prostřednictvím správce svoji pravomoc vykonává, musí být v souladu s tímto zákonem. Pokud správce daně či jeho zaměstnanci práva nebo povinnosti ze zákona vyplývající poruší, jedná se o nezákonný exces. Dovolatelka tvrdí, že v §12 odst. 4 daňového řádu je explicitně uzákoněna povinnost pořídit úřední záznam o tom, kdo je v dané věci úřední osobou. Tím, že takový úřední záznam pořízen nebyl a poškozený byl k místnímu šetření pověřen pouze ústně na poradě dne 14. 12. 2011, došlo k porušení zákona. Odvolací soud pak svým rozhodnutím hrubě zasáhl do jejích základních práv, když ve svém výroku uvedl, že nebylo třeba, aby měl poškozený nějaké písemné pověření, či byl předem o tom učiněn zápis. Za další exces poškozeného obviněná označila jeho postup, kdy neprokázal své oprávnění přímo jednateli společnosti Herba Vitalis, s. r. o., Ing. P. P., který se nacházel u vchodu do budovy a kterého poškozený na rozdíl od obviněné znal. Dle názoru dovolatelky požívají podnikající osoby stran práva na ochranu soukromí mnohem nižší ochrany než osoby při prohlídce prováděné v rámci trestního řízení, neboť tato je vázána na povolení soudu, zatímco zákonná ustanovení umožňující zásah do práva na ochranu soukromí obsažená v daňovém řádu a daňových zákonech jsou diskriminační. Tuto skutečnost odvolací soud při hmotněprávním posouzení nezohlednil, ač k tomu byl ze zákona povinen. Pokud odvolací soud dospěl při svém hmotněprávním posouzení k závěru, že poškozený požíval při místním šetření za účelem zdanění doplňků stravy ochrany úřední osoby, rozhodl v rozporu s evropským právem. Soud měl povinnost respektovat, že členské státy jsou povinny při správě harmonizované daně z alkoholu postupovat jednotně, bez celních, daňových, množstevních, administrativních a jiných diskriminačních překážek. Obviněná pouze využila svého práva na přiměřenou obranu.
Za nesprávné hmotněprávní hodnocení odvolacího soudu dále dovolatelka označila posouzení naplnění znaku „v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby“ skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě ve smyslu §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Dle jejího názoru by byla subjektivní část znaku skutkové podstaty trestného činu naplněna pouze za situace, kdy by věděla, že v civilním nevábném oděvu převlečená osoba, která se v mimopracovní době objevila překvapivě a nečekaně za jejími zády a kterou neslyšela nic říct ani neměla možnost a čas reagovat jakkoli jinak než zcela reflexivně, je skutečný celník, a zároveň by musela vědět, že jde provést místní šetření nebo jiný úkon v daňovém řízení. Obviněná tvrdí, že z žádných okolností nemohla vědět, kdo poškozený je, ani že koná službu a plní své služební povinnosti. Soudy opomněly zásadu in dubio pro reo, neboť na podporu svého právního hodnocení žádnou takovou okolnost neuvedly. Obviněná dále celý incident sama obšírně skutkově zhodnotila, přičemž dospěla k závěru, že poškozený vybočil z mezí své pravomoci do takové míry, že ona ani na okamžik nezapochybovala, že je napadena a musí se bránit. Odvolací soud dále nezdůvodnil, jakým způsobem byl naplněn znak násilí, pokud došlo k činnostem jako uchopení za oděv, vyvedení ven z místnosti bez překonávání odporu, zabouchnutí dveří vlastní budovy manželem, zalomení klíče ve vlastních dveřích manželem, odjezd autem. Obviněná podotýká, že až v okamžiku nasedání do auta a následného odjezdu zjistili, že možná nebyli přepadeni, neboť spatřili dvě uniformované osoby. Dle názoru dovolatelky nesplňuje podmínky správného hmotněprávního posouzení ta část odůvodnění, ve které odvolací soud tvrdí, že poškozený prokázal svou příslušnost k celní správě řádným způsobem. Po vlastním zhodnocení skutkového děje zaujala stanovisko, že jednání poškozeného i jeho převlek jasně poukazují na skutečnost, že od samého příchodu na místo nehodlal postupovat v souladu s daňovým řádem a pravomoci úřední osoby nemínil vykonávat zákonným způsobem a v mezích zákona.
Dovolatelka se ohradila proti postupu soudu prvního stupně, který při jednání konaném dne 12. 3. 2015 změnil právní posouzení věci, aniž by zhodnotil nové důkazy. Taková náhlá a neodůvodněná změna právní kvalifikace nese známky zakládající pochybnosti o nepodjatosti soudů, když její odsouzení lze vnímat jako potrestání za to, že její manžel celníky neposlechl, neposkytl součinnost a založením obdobné firmy v zahraničí odhalil a usvědčil celníky a Českou republiku z nezákonnosti a porušování evropského práva při zdaňování doplňků stravy, které jsou na území EU osvobozeny od harmonizované spotřební daně z alkoholu.
Nesprávné hmotněprávní hodnocení namítá obviněná rovněž ve věci zranění poškozeného. Dovolatelka se v souvislosti s touto otázkou opět pouští do vlastního skutkového hodnocení, kdy svou úvahu uzavírá tím, že k údajnému úrazu palce poškozeného nemohlo dojít přibouchnutím dveří, což vylučuje její zavinění. Připouští, že k bezvýznamnému zhmoždění dojít mohlo, avšak poškozený si je mohl způsobit sám či s přičiněním jiné osoby. Hmotněprávní posouzení odvolacího soudu stran její viny na zranění je nesprávné a nemá oporu v provedeném dokazování.
Své dovolání obviněná shrnuje tak, že byla uznána vinnou spácháním přečinu dle podané obžaloby, přestože svým jednáním nemohla naplnit zákonné znaky jeho skutkové podstaty. Obviněná navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 To 180/2015, a vzhledem k povaze vad, kterými trpí, i rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 2 T 127/2012, a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání podrobně vyjádřil v tom směru, že nejprve rozebral aktuální stav řízení, shrnul podstatu podaného dovolání a vyjádřil se k dovolacím důvodům, na které obviněná pod §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu poukazuje. Uvedl, že část námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jedná se především o námitku, že při hlavním líčení konaném dne 12. 3. 2015 došlo k odchylnému hmotněprávnímu posouzení věci bez odpovídajícího hodnocení nových důkazů, dále o spekulace dovolatelky o podjatosti soudů či o námitky, ve kterých dovolatelka prezentuje vlastní skutkovou verzi, podle které nevěděla, že poškozený je celník. Mimo rámec stojí i námitky, podle kterých došlo ke zranění poškozeného bez jakékoli souvislosti s jednáním obviněné, a dále námitky týkající se otázky, zda líh obsažený ve výrobcích označených jako doplňky stravy podléhá spotřební dani. V této souvislosti státní zástupce podotýká, že řešení otázky, zda konkrétní výrobky produkované společností Herba Vitalis, s. r. o., podléhaly dani, popř. posouzení české právní úpravy s evropským právem, by mohlo mít význam v případě daňového deliktu, nikoli při posuzování trestní odpovědnosti dovolatelky za přečin podle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku spáchaný fyzickým útokem na úřední osobu vykonávající správu daně.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle názoru státního zástupce podřadit námitky týkající se existence znaku použití násilí a dále část námitek, podle kterých poškozený nepožíval ochrany úřední osoby ve smyslu §127 trestního zákoníku, protože v daném případě vykonával svoji pravomoc v rozporu se zákonem. Zdůraznil, že násilí ve smyslu §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku musí být prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby nebo prostředkem odplaty za to, jak úřední osoba tento výkon vykonala; není ovšem nutné, aby úřední osoba kladla pachateli aktivní odpor, který by pachatel překonával. Z tohoto hlediska pak jednání poškozené popsané ve skutkové větě nepochybně bylo násilím směřujícím k tomu, aby poškozenému bylo znemožněno pokračovat v místním šetření, tedy vykonávat svou pravomoc. Námitky, podle kterých poškozený nevykonával řádně svou pravomoc, označil státní zástupce jako nedůvodné. Cituje příslušná ustanovení právních předpisů (daňový řád, vyhláška č. 179/2011 Sb.), ze kterých vyplývá, že poškozený byl jako referent daňového řízení Celní správy ČR oprávněn provádět místní šetření v provozovně společnosti Herba Vitalis, s. r. o. a vstupovat do jejích prostor. Je zřejmé, že se dostatečným způsobem prokázal jako příslušník Celní správy ČR, tj. jako úřední osoba. Z ustanovení §12 odst. 4 daňového řádu nevyplývá, že by se musel poškozený kromě služebního průkazu prokazovat nějakým dalším písemným dokladem – úředním záznamem. V souladu s §10 vyhlášky č. 179/2011 Sb. bylo možné, aby celník vykonával službu v civilním oděvu. Viditelné umístění služebního průkazu bylo pro takový případ stanoveno jako možnost, nikoli jako obligatorní označení. Státní zástupce podotkl, že postup příslušníků Celní správy ČR při provádění místního šetření byl zřejmě ovlivněn skutečností, že osoby spojené s činností předmětné provozovny společnosti Herba Vitalis, s. r. o. v průběhu roku 2011 celkem jedenáctkrát provedení místního šetření zmařily.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst.1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
K vyjádření státního zástupce k dovolání podala obviněná prostřednictvím svého zástupce repliku, ve které upozorňuje, že k předmětnému incidentu došlo za účinnosti zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v původním znění, kdy byla v §12 odst. 4 výslovně stanovena povinnost pořídit úřední záznam o tom, kdo je v dané věci úřední osobou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 To 180/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu. Obviněná je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu, obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 trestního řádu, ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 trestního řádu a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu užitý obviněnou lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu.
Po zhodnocení veškerých skutečností projednávaného případu, přezkoumání dovolací argumentace obviněné a jejího podřazení pod zákonné důvody mimořádného opravného prostředku, jakým dovolání je, dospěl Nejvyšší soud k následujícímu závěru. V posuzované věci směřuje obviněná část uplatněných námitek výhradně do skutkové roviny, část námitek stojí zcela mimo rámec zamýšleného dovolacího důvodu a některé z námitek lze pod deklarovaný dovolací důvod subsumovat.
Pod zamýšlený dovolací důvod lze podřadit námitku spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení existence znaku použití násilí, jakož i otázku naplnění subjektivní stránky obviněného ve vztahu k působení na úřední osobu, která je propojena s námitkou, že poškozený nepožíval ochrany úřední osoby ve smyslu §127 trestního řádu, neboť v dané věci vykonával svou pravomoc v rozporu se zákonem.
Obviněná byla uznána vinnou ze spáchání přečinu násilí proti úřední osobě podle
§325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Násilím ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí použití fyzické síly při útoku na tělesnou integritu člověka nebo na věc, podniknuté s cílem působit na vůli úřední osoby a překonat tak její případný kladený nebo očekávaný odpor, zamezit mu nebo pomstít se za již učiněné rozhodnutí. Není nutné, aby úřední osoba kladla pachateli aktivní odpor či dokonce došlo k jejímu poranění. Násilí může být použito nejen proti úřední osobě, která jím má být ovlivněna, ale proti komukoliv, pokud je jím sledován zákonem předpokládaný cíl. Trestný čin je dokonán, stejně jako u ostatních předčasně dokonaných deliktů, již samotným použitím násilí bez ohledu na to, zda jím bude výkon pravomoci úřední osoby ovlivněn. Jednání obviněné spočívalo konkrétně v tom, že poškozeného uchopila oběma rukama za bundu pod krkem a využívaje jeho překvapení jej vystrčila z objektu ven. Nejvyšší soud se v otázce právní kvalifikace jednání poškozené zcela ztotožnil s názorem obou nižších soudů. Počínání obviněné v podobě náhlého a ze strany poškozeného neočekávaného úchopu za bundu a vystrčení mimo prostor provozovny představuje násilí vedené jednoznačně s cílem zabránit poškozenému ve výkonu jeho pravomoci, v tomto případě v provedení místního šetření. O užití násilí by se dalo polemizovat za situace, kdy by obviněná kupříkladu pouze uchopila poškozeného za oděv a zacloumala s ním, a to bez dalšího působení na výkon jeho pravomoci. Při svém protiprávním jednání musela naopak obviněná vyvinout patřičnou fyzickou aktivitu ve spojení s momentem překvapení, aby dosáhla svého záměru výkon pravomoci znemožnit. Provedený akt je nutno vnímat jako jednání proti tělu napadeného, které by šlo jen těžko provést bez použití fyzické síly. K posouzení jednání obviněné jako násilného pak přispívá a celou situaci pouze podtrhuje i její následné agresivní počínání, a to zejména přetahování o dveře s poškozeným, razantní zabouchnutí dveří, zalomení klíče, vyhrožování podáním trestního oznámení a spěšný odjezd, kdy obviněná musela vědět, že má co do činění s příslušníkem celní správy (poškozený se jí řádně prokázal, viděla dva příslušníky celní správy ve služebních stejnokrojích). Takové jednání nelze než vnímat jako jednoznačnou úmyslnou snahu eliminovat možnost pokračování úkonů poškozeného, coby oprávněné úřední osoby. V neposlední řadě je třeba připomenout, že v průběhu roku 2011 proběhlo celkem jedenáct pokusů ze strany Celní správy ČR o provedení místního šetření v provozovně Herba Vitalis, s. r. o., avšak všechny tyto pokusy byly osobami spjatými s touto provozovnou zmařeny, což pouze potvrzuje úvahu o snaze překazit provedení místního šetření za každou cenu.
Jak již bylo uvedeno, k naplnění pojmu užití násilí není vyžadováno, aby bylo takovýmto jednáním způsobeno ublížení na zdraví. Proto i námitka obviněné, že svým počínáním nemohla způsobit zranění poškozeného, je zcela irelevantní, neboť způsobení tělesného poškození úřední osobě není zákonným znakem přečinu, pro nějž byla obviněná uznána vinnou.
Pokud se týká námitky, že poškozený nepožíval ochrany úřední osoby ve smyslu §127 tr. zákoníku, neboť v dané věci vykonával svou pravomoc v rozporu se zákonem, dospěl dovolací soud k následujícímu závěru. Pro naplnění pojmu úřední osoba zákon vyžaduje, aby u této osoby byly dány současně tyto tři znaky: musí jít o některou fyzickou osobu vyjmenovanou v §127 odst. 1 trestního zákoníku (nebo o úřední osobu cizího státu podle §127 odst. 3 trestního zákoníku, anebo pro účely trestných činů úplatkářství o osobu uvedenou v §334 odst. 2 trestního zákoníku), tato osoba plní úkoly státu a společnosti, a používá při tom pravomoci, která jí byla svěřena v rámci plnění těchto úkolů. Poškozený byl v inkriminované době příslušníkem Celní správy České republiky, tedy příslušníkem bezpečnostního sboru ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku. Celní správa ČR je nadána příslušnou pravomocí a působností na základě zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, v platném znění (do 31. 12. 2012 se jednalo o zákon č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky). Celní orgány spravují od 1. 1. 2004 veškeré spotřební daně, kterými jsou daň z minerálních olejů, z lihu, z piva, z vína a meziproduktů a daň z tabákových výrobků. V souvislosti se správou spotřebních daní má celní správa postavení správního orgánu v řízení při povinnosti značit líh ve spotřebitelském balení vyrobený na daňovém území České republiky nebo na toto území dovezený. V daném případě, kdy bylo důvodem pro místní šetření ze strany celní správy prověření, zda ve společnosti Herba Vitalis, s. r. o., probíhá výroba v souladu s celními a daňovými předpisy, tak nešlo o překročení pravomoci orgány celní správy. V této trestní věci je však nadbytečné zabývat se otázkou, zda konkrétní výrobky společnosti Herba Vitalis, s. r. o., respektive líh v nich obsažený, spotřební dani z lihu podléhá či nepodléhá, neboť se jedná o problém, jehož řešení by mělo být předmětem spíše správního řízení. Pro posouzení trestní odpovědnosti dovolatelky vůči poškozenému tato skutečnost význam nemá.
Procesním předpisem pro správu spotřebních daní je zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění. Uvedený právní předpis upravuje základní procesní instituty, podle kterých postupují správci daně při své činnosti a rovněž jsou zde stanovena pravidla pro daňové subjekty. Podle §10 daňového řádu je správcem daně správní orgán nebo jiný státní orgán v rozsahu, v jakém mu je zákonem nebo na základě zákona svěřena působnost v oblasti správy daní. Pravomoc správce daně je upravena v §11 daňového řádu, dle kterého správce daně vede daňová řízení a jiná řízení podle tohoto daňového zákona, provádí vyhledávací činnost, kontroluje plnění povinností osob zúčastněných na správě daní, vyzývá ke splnění povinností, zabezpečuje placení daní, a pro účely správy daní může zřídit a vést registry a evidence daňových subjektů a jejich daňových povinností. Místní šetření je upraveno mj. v §80 a §81 daňového řádu. Podle §80 odst. 1 daňového řádu může správce daně provádět místní šetření. V rámci tohoto postupu správce daně zejména vyhledává důkazní prostředky a provádí ohledání u daňových subjektů a dalších osob zúčastněných na správě daní, jakož i na místě, kde je to vzhledem k účelu místního šetření nejvhodnější. Podle §81 odst. 1 daňového řádu má úřední osoba provádějící místní šetření v době přiměřené předmětu místního šetření, zejména v době provozu, právo na přístup na pozemky, do každé provozní budovy, místnosti a místa, včetně dopravních prostředků a přepravních obalů, k účetním záznamům nebo jiným informacím, a to i na technických nosičích dat, v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení cíle správy daní. Toto právo má též, jde-li o obydlí, které daňový subjekt užívá současně pro podnikání, je-li to nezbytné a nelze-li rozhodné skutečnosti zjistit jiným způsobem. Podle §12 odst. 1 daňového řádu vykonává správce daně svou pravomoc prostřednictvím úředních osob. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je úřední osobou zaměstnanec, který se bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správce daně, nebo osoba oprávněná k výkonu pravomoci správce daně zákonem nebo na základě zákona. Dle odst. 3 citovaného ustanovení prokazuje úřední osoba svoje oprávnění k úkonům při správě daní služebním průkazem, pokud tak stanoví zákon, popřípadě jiným způsobem. Podle §12 odst. 4 citovaného ustanovení, ve znění účinném v inkriminovaném období, o tom, kdo je v dané věci úřední osobou, se provede úřední záznam a správce daně o tom osobu zúčastněnou na správě daní na požádání informuje. Úřední osoba na požádání osoby zúčastněné na správě daní sdělí své jméno, příjmení, služební nebo obdobné označení, a ve kterém organizačním útvaru správce daně je zařazena.
Pokud se týká samotného provedení místního šetření, dospěl dovolací soud k závěru, že poškozený S. M. se svým postupem nezákonného excesu tak, jak to namítá dovolatelka, nedopustil.
K provedení místního šetření byl poškozený pověřen ústně na poradě, která se konala den předcházející dni 15. 12. 2011, na níž byl stanoven počet osob – celníků, určených k realizaci místního šetření, dále byly specifikovány úkoly a časový harmonogram. Poškozený tak byl oprávněn provést místní šetření v provozovně Herba Vitalis, s. r. o., což zahrnovalo mj. i oprávnění vstupovat do každé provozní budovy, místnosti a místa (viz výše citovaná ustanovení daňového řádu). Poškozený jakožto úřední osoba byl povinen prokázat své oprávnění k úkonům při správě daní služebním průkazem. Podle §10 vyhlášky č. 179/2011 Sb., o způsobu vnějšího označení a odznacích Celní správy České republiky, vzorech služebních stejnokrojů a zvláštním barevném provedení a označení služebních vozidel Celní správy České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2012, celník při prokazování příslušnosti k celní správě služebním průkazem předkládá k nahlédnutí přední stranu služebního průkazu s fotografií, aniž ho vydá z ruky. Celník při výkonu služby v občanském oděvu může též prokazovat svoji příslušnost k celní správě tím, že si umístí služební průkaz na levou stranu hrudi nebo zavěsí na krk tak, aby byla viditelná jeho přední strana. Poškozený tedy postupoval zcela v souladu se zákonem, kdy svou příslušnost k celní správě dostatečným způsobem prokázal (jak bylo na základě provedeného dokazování nalézacím soudem náležitě zjištěno a prokázáno). Pokud se týká ustanovení §12 odst. 4 daňového řádu, ve znění účinném ke dni spáchání trestného činu, a na které dovolatelka poukazuje, soud jí dává za pravdu v tom, že podle tohoto ustanovení o tom, kdo je v dané věci úřední osobou, se provede úřední záznam a správce daně o tom osobu zúčastněnou na správě daní na požádání informuje. Nicméně z tohoto ustanovení nevyplývá, že by měl referent daňového řízení obligatorní povinnost se tímto úředním záznamem při provádění místního šetření prokazovat. Pokud by tomu tak bylo, zcela jistě by zákonodárce neuváděl ve druhé větě, že správce daně o tom, kdo je v dané věci úřední osobou, osobu zúčastněnou na správě daní informuje, ovšem na její požádání. Dovolatelka žádný takový požadavek v inkriminované době nevznesla, ba naopak na nastalou situaci zareagovala zcela neadekvátně, kdy ihned poté, co se poškozený řádně prokázal jako příslušník celní správy, na něj neočekávaně a bezdůvodně zaútočila a vzápětí se zbrkle vzdálila. Dovolatelka sama tak jakýkoli prostor pro poskytnutí podrobnějších informací zcela znemožnila. Lze proto shrnout, že obviněná své násilné jednání směřovala, s ohledem také na svou předchozí neochotu spolupracovat se správními orgány, zcela jednoznačně s úmyslem zabránit řádnému provedení kroků daňového řízení vůči poškozenému, o němž věděla, že je úřední osobou, neboť jako takový se jí řádně prokázal. Dané jednání je tak možně bez dalšího plně podřadit pod zákonné znaky přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněná užila násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Obviněná si přitom byla vědoma, že násilí směřuje proti úřední osobě, a to s cílem působit na zájem chráněný zákonem, který v tomto případě představuje zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti . Po stránce subjektivní tak jednala v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přesně jak toto konstatovaly oba nižší soudy.
Pokud se týká dalších námitek dovolatelky, lze se ztotožnit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, tedy, že se jedná o námitky, které pod zamýšlený dovolací důvod nespadají. Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit námitku, že při hlavním líčení konaném dne 12. 3. 2015 došlo k odchylnému hmotněprávnímu posouzení věci bez odpovídajícího hodnocení nových důkazů. Jedná se v podstatě o námitku proti odůvodnění napadeného usnesení, které považuje za nedostatečné, což však nespadá pod uplatněný dovolací důvod a zároveň se jedná s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 trestního řádu o výhradu nepřípustnou, neboť směřuje jen proti důvodům rozhodnutí. Také další zvolená argumentace představuje dovolatelčinu snahu o jiné hodnocení důkazů, a to účelově v její prospěch. Jedná se jak o mechanismus vzniku poranění poškozeného, jakož i námitky týkající se otázky, zda líh obsažený ve výrobcích označených jako doplňky stravy podléhá spotřební dani, ke kterým se dovolací soud stručně vyjádřil již výše. V tomto ohledu lze též odkázat na poznámku státního zástupce Nejvyššího státního zástupce, který se svém vyjádření zaobíral, v podstatně nad jeho rámec, právě otázkou daňového osvobození lihu vstupujícího do potravních doplňků, které ve smyslu §71 odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, které je určitým způsobem zákonem limitováno. Lze bez dalšího přisvědčit, že výkon správy daně vůči spol. Herba Vitalis, s. r. o., nebyl jakkoliv nezákonný, bez oprávnění či dokonce šikanózní.
Nejvyšší soud tedy shrnuje, že dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu zčásti uplatnila námitky, jež pod něj nelze subsumovat, popřípadě námitky nedůvodné. Dovolací soud pak v projednávané věci neshledal ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Ten je dán pouze tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, přičemž skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Nedošlo tedy (ani v tomto směru) k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, když jak soud nalézací, tak odvolací, opřely svá rozhodnutí o bezpečně zjištěný skutkový stav bez důvodných pochybností, za plného šetření práv obviněné a vypořádaly se s jejími námitkami, které ostatně nyní zopakovala v rámci dovolacího řízení.
Nejvyšší soud proto z těchto uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 trestního řádu odmítl dovolání obviněné D. P. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 4. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.