ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.276.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 276/2016-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 3. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného F. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 To 278/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 153/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 To 278/2015, a to ve výroku pod bodem I. B. tohoto rozsudku.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 9 T 153/2012, byl obviněný F. Z. uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (bod 1. rozsudku), přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2. rozsudku), zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 3. rozsudku) a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (bod 4. rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
„1. dne 20. 8. 2012 v době kolem 21:11 hodin neoprávněně a úmyslně vnikl otevřeným oknem do uhelny rodinného domu v B., ul. P., okr. T., odkud prošel do kotelny, kde vykopnul dveře, kterými prošel do obytné části domu, kde v koupelně úderem otevřenou dlaní do hlavy fyzicky napadl L. D. za přítomnosti její dcery nezl. "KOPRETINY" *), a to z důvodu, že mu lhala o tom, že není doma, následně odešel do kuchyně, kde jí odcizil klíč od jejího vozidla zn. Škoda Octavia, za použití tohoto odcizeného klíče odemkl uvedené vozidlo, zaparkované a uzamčené v garáži domu, kde následně z kastlíku vozidla odcizil cestovní pas na jméno L. D., cestovní pas na jméno "KOPRETINA" *), doklad o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla České podnikatelské pojišťovny, a. s., k uvedenému vozidlu, a servisní knížku společně s návodem k tomuto vozidlu, čímž L. D., způsobil škodu ve výši 4.126 Kč a dále majitelce rodinného domu J. P., způsobil škodu na poškození dveří kotelny ve výši 2.000 Kč,
2. dne 20. 8. 2012 v době kolem 21:11 hodin poté, kdy vnikl neoprávněně do domu v B., ul. P., okr. T. a fyzicky napadl L. D., za přítomnosti její dcery nezl. "KOPRETINY" *) slovně přikázal, aby se obě sbalily s tím, že pojedou s ním, přičemž L. D. slovně odporovala, že s ním nikam nepojedou, když obviněný, využívaje strachu L. D. a pláče její nezletilé dcery "KOPRETINY" *), znovu slovně přikazoval: „Já ti říkám, že pojedete“, když zároveň svou výhružku zdůraznil tím, že začal počítat do tří, což L. D. vnímala jako pohrůžku fyzickým napadením pro případ neuposlechnutí příkazu, v důsledku obavy z dalšího fyzického napadení a prosby své nezletilé dcery L. D. nakonec souhlasila a nastoupila společně se svou dcerou k obviněnému do jeho vozidla tov. zn. VW Transporter, kterým je obviněný následně odvezl do sídla společnosti T., v obci Ch. P., okr. T., kde zároveň přechodně bydlel, odkud obě poškozené odvezl zpět do obce B. až následující den 21. 8. 2012 v době 6:51 hodin do 8:00 hodin,
3. dne 20. 8. 2012 v době kolem 22:00 hodin v hale společnosti T. v obci Ch. P., okr. T., poté co jí opětovně uhodil, začal křičet na L. D., aby se svlékla, přičemž L. D. slovně odporovala, že se svlékat nebude, načež obžalovaný opětovně začal počítat do tří, využívaje strachu L. D. z předchozího jednání před příjezdem do sídla společnosti, kdy se L. D. v důsledku strachu o své zdraví a o svou dceru vysvlékla ze svého oblečení do naha a proti své vůli svolila ke všemu, co po ní obviněný požadoval, když tento jí následně přikázal, aby si klekla, což opět odmítla a obžalovaný opětovně začal počítat, sám si mezi tím rozepnul své kraťasy a po L. D. vyžadoval orální sex, což jmenovaná učinila, přitom plakala, během orálního uspokojování jí řekl, aby se postavila, následně jí natlačil na vrata haly a přikázal jí, aby se ohnula, přitom jí chytil za vlasy a tlačil jí hlavu dolů a křičel na ní: „Ty kurvo jedna, když umíš držet jiným, budeš držet i mě“ a následně svým pohlavním údem vnikl do její pochvy a vykonal soulož, posléze po L. D. opět vyžadoval, aby si zase klekla a opět žádal orální uspokojení, což jmenovaná znovu učinila, přitom došlo k ejakulaci obviněného na obličej L. D., čímž své jednání vůči L. D. ukončil, k újmě na zdraví poškozené L. D., nedošlo,
4. dne 21. 8. 2012 v době od 6:51 hodin do 8:00 hodin při jízdě z Ch. P. do obce B., okr. T., vozidlem tov. zn. VW Transporter, požadoval po L. D., aby mu dala svůj mobilní telefon, který v dané době svírala v ruce, což L. D. odmítala, proto obviněný následně zastavil vozidlo na autobusové zastávce u obce N. H., okr. T., ve směru na obec B., okr. T., a z ruky jí vytrhl její mobilní telefon zn. Nokia C2-01, bez jejího svolení si záměrně prohlédl jeho obsah, zejména přijaté a odeslané SMS zprávy, přičemž z paměti mobilního telefonu bez svolení L. D. úmyslně vymazal SMS zprávy o vzájemné komunikaci mezi ním a L. D. v nezjištěném počtu, nejméně zprávu ze dne 20. 8. 2012 v 8:15 hodin s textem: „nasel jsem zajimavy fotky ve fotaku. Tak když jsi takova kurva, tak ty videa co tam jsou, jak tam sukas jako kurva, budou vecer na netu. Peníze chci do konce mesice!“ a ze dne 20. 8. 2012 20:21 hodin s textem: „tak když nejsi schopna se celej den ozvat a napsat promin, tak si za 30 min zadej do vyhledavace. Poslu to na všechny cisla v tvym mobilu. Nezapomen na ty peníze. Uz se ti to krati. Nazdar!“.
Za uvedené jednání byl obviněný F. Z. odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. D. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 9 T 153/2012, podal obviněný F. Z. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 To 278/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod body 1., 2., 3., výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody (bod I. uvedeného rozsudku). Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
A. obviněný F. Z. byl uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1. „dne 20. 8. 2012 v době kolem 21.11 hodin neoprávněně a úmyslně vnikl otevřeným oknem do uhelny rodinného domu v B., ul. P., okr. T., odkud prošel do kotelny, kde vykopnul uzamčené dveře, kterými prošel do obytné části domu užívaného mimo jiné nezl. "KOPRETINOU" *).
Za uvedené jednání popsané v bodě 1. tohoto rozsudku a jednání popsané v bodě 4. rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 9 T 153/2012, který zůstal nezměněn, a jednání v něm popsané bylo kvalifikováno jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, byl obviněný F. Z. odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. D. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
B. Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. bylo zastaveno trestní stíhání obviněného F. Z. pro skutek, že
„1. poté, co dne 20. 8. 2012 v době kolem 21:11 hodin neoprávněně a úmyslně vnikl otevřeným oknem do uhelny rodinného domu v B., ul. P., okr. T., odkud prošel do kotelny, kde vykopnul dveře, kterými prošel do obytné části domu, tedy se dopustil jednání popsaného v bodě I. A. 1. tohoto rozsudku, následně odešel do kuchyně, kde poškozené L. D. odcizil klíč od jejího vozidla zn. Škoda Octavia, za použití tohoto odcizeného klíče odemkl uvedené vozidlo, zaparkované a uzamčené v garáži domu, kde následně z kastlíku vozidla odcizil cestovní pas na jméno L. D., cestovní pas na jméno nezl."KOPRETINA" *), doklad o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla České podnikatelské pojišťovny, a. s., k uvedenému vozidlu, a servisní knížku společně s návodem k tomuto vozidlu, čímž L. D., způsobil škodu ve výši 4.126 Kč,
2. dne 20. 8. 2012 v době kolem 21:11 hodin poté, kdy vnikl neoprávněně do domu v B., ul. P., okr. T. a fyzicky napadl L. D., za přítomnosti její dcery nezl. "KOPRETINY" *) slovně přikázal, aby se obě sbalily s tím, že pojedou s ním, přičemž L. D. slovně odporovala, že s ním nikam nepojedou, když obviněný, využívaje strachu L. D. a pláče její nezletilé dcery nezl. "KOPRETINY" *), znovu slovně přikazoval: „Já ti říkám, že pojedete“, když zároveň svou výhružku zdůraznil tím, že začal počítat do tří, což L. D. vnímala jako pohrůžku fyzickým napadením pro případ neuposlechnutí příkazu, v důsledku obavy z dalšího fyzického napadení a prosby své nezletilé dcery L. D. nakonec souhlasila a nastoupila společně se svou dcerou k obviněnému do jeho vozidla tov. zn. VW Transporter, kterým je obviněný následně odvezl do sídla společnosti T., v obci Ch. P., okr. T., kde zároveň přechodně bydlel, odkud obě poškozené odvezl zpět do obce B. až následující den 21. 8. 2012 v době 6:51 hodin do 8:00 hodin,
3. dne 20. 8. 2012 v době kolem 22:00 hodin v hale společnosti T., v obci Ch. P., okr. T., poté co jí opětovně uhodil, začal křičet na L. D., aby se svlékla, přičemž L. D. slovně odporovala, že se svlékat nebude, načež obžalovaný opětovně začal počítat do tří, využívaje strachu L. D. z předchozího jednání před příjezdem do sídla společnosti, kdy se L. D. v důsledku strachu o své zdraví a o svou dceru vysvlékla ze svého oblečení do naha, a proti své vůli svolila ke všemu, co po ní obviněný požadoval, když tento jí následně přikázal, aby si klekla, což opět odmítla a obžalovaný opětovně začal počítat, sám si mezi tím rozepnul své kraťasy a po L. D. vyžadoval orální sex, což jmenovaná učinila, přitom plakala, během orálního uspokojování jí řekl, aby se postavila, následně jí natlačil na vrata haly a přikázal jí, aby se ohnula, přitom jí chytil za vlasy a tlačil jí hlavu dolů a křičel na ní: „Ty kurvo jedna, když umíš držet jiným, budeš držet i mně“ a následně svým pohlavním údem vnikl do její pochvy a vykonal soulož, posléze po L. D. opět vyžadoval, aby si zase klekla a opět žádal orální uspokojení, což jmenovaná znovu učinila, přitom došlo k ejakulaci obviněného na obličej L. D., čímž své jednání vůči L. D. ukončil, k újmě na zdraví poškozené L. D., nedošlo,“
neboť trestní stíhání pro uvedené skutky je podmíněno souhlasem poškozené a souhlas byl vzat zpět.
II. Odvolání poškozené L. D. proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 9 T 153/2012, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 To 278/2015, podal následně nejvyšší státní zástupce podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. V dovolání uvedl, že s právním posouzením věci odvolacím soudem, které vedlo v napadeném výroku k zastavení trestního stíhání obviněného, nelze souhlasit. Podle dotčeného §163 odst. 1 tr. ř. lze trestní stíhání mimo jiné pro trestné činy vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku a krádeže podle §205 tr. zákoníku, proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), a pro trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem, zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného.
Poměr poškozeného a toho, vůči němuž má právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním, musí s výjimkou trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 tr. zákoníku existovat v době, kdy se trestní stíhání vede, resp. má vést, nikoli v době, kdy byl čin spáchán. Oprávnění poškozeného zakotvené v §163 odst. 1 tr. ř. vychází z reálné existence jeho blízkého osobního vztahu k pachateli, resp. obviněnému. V daném případě mohlo takové právo poškozené L. D. objektivně vzniknout pouze za předpokladu, že by v době, kdy bylo vedeno trestní řízení, resp. v době kdy došlo ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, existoval mezi ní a obviněným vztah druha a družky, nebo že by v době vedení trestního stíhání u skutků kvalifikovaných jako trestné činy podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, §178 tr. zákoníku a §205 tr. zákoníku byla osobou s právem odepřít výpověď vůči obviněnému pro svůj rodinný nebo obdobný poměr k němu.
Podkladem pro vedení posuzovaného trestního stíhání bylo trestní oznámení poškozené L. D. ze dne 21. 8. 2012, v němž hovořila poškozená o obviněném jako o bývalém příteli. Dne 26. 9. 2012 v rámci protokolu o výslechu svědka následně poškozená uvedla, že „…k panu Z. se necítím být v nějakém obdobném poměru, jako je například druh a družka a nejsem k němu ani v postavení, že bych považovala jeho újmu jako újmu vlastní” . Do poučení poškozeného pak poškozená opětovně uvedla, že se necítí být vůči obviněnému v postavení osoby podle §100 odst. 2 tr. ř. Dne 8. 10. 2012 se však poškozená dostavila k policejnímu orgánu s tím, že nechce, aby bylo pokračováno v trestním stíhání obviněného F. Z. pro jednání, k němuž původně dala souhlas. Dne 16. 11. 2012 poškozená podepsala listinu, ve které uvedla, že s obviněným žije nepřetržitě po dobu tří let ve vztahu, který je italského typu, když se „naoko“ rozešli, pokaždé věděli, že to není skutečný rozchod. Z následně provedené výpovědi poškozené u hlavního líčení dne 13. 8. 2014 lze však vyvodit, že v době podpisu této listiny nejednala ze svobodné vůle, ale ve stavu tísně, který odvolací soud nedůvodně bagatelizoval jako jistě ne zcela příznivé psychické rozpoložení. Ze zjištěného skutkového stavu rovněž nevyplynulo, že by obviněný v rozhodné době pro udělení souhlasu s trestním stíháním a jeho následného vzetí poškozenou zpět sdílel s poškozenou společnou domácnost či že by společně užívali svoje finanční prostředky k úhradě běžných domácích či rodinných potřeb. Okolnost, že spolu bez těchto závažnějších partnerských projevů vedli toliko příležitostný intimní život, nemá z hlediska posouzení vztahu druha a družky žádný zásadní význam, neboť pouhý milenecký vztah nelze považovat za zákonem označený vztah dvou lidí, který by zakládal nutnost, resp. možnost využití procesního postupu podle §163 tr. ř.
Pokud jde dále o posouzení podmínek podle §100 odst. 2 tr. ř., tak je třeba uvést, že vnímání újmy druhého jako své vlastní je nepochybně prožitek jednak zcela individuální a emocionální a jednak na další osoby obecně nepřenositelný, takže není možné tento vztah příliš efektivně objektivizovat. Podstatné je proto zejména hledisko samotného poškozeného. Ze skutkových zjištění v tomto směru vyplynulo, že citový vztah poškozené L. D. k obviněnému byl, a to v době po jeho propuštění z vazby, ale i v době před tím, dlouhodobě proměnlivý a nestálý a že vůči němu zdaleka nechovala jen pozitivní city, přičemž iniciativa k obnovení jejich předchozího soužití pocházela pouze ze strany obviněného. Tento závěr rovněž plně koresponduje s osobnostními projevy poškozené, popsanými v tomto směru znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – klinická psychologie, PhDr. Jiřím Jelenem v jeho znaleckém posudku. Z uvedených skutkových zjištění a dalších okolností případu vyplývajících z řady provedených důkazů tudíž nelze přesvědčivě dovodit ani právní závěr odvolacího soudu předvídaný v §100 odst. 2 tr. ř. ohledně pociťování újmy vzniklé obviněnému ze strany poškozené jako újmy právem jí vlastní.
Z tohoto důvodu je třeba požadovaný souhlas poškozené s trestním stíháním obviněného i následné prohlášení poškozené o vzetí tohoto souhlasu zpět považovat za postup učiněný v rozporu s požadavky §163 tr. ř., neboť mezi obviněným a poškozenou v rozhodné době neexistoval vztah, který by aplikaci citovaného ustanovení odůvodňoval. To značí, že v daném trestním řízení nevznikla v souladu se zněním zákona procesní překážka ve smyslu §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., která by zakládala povinnost orgánů činných v trestním řízení, resp. soudu, trestní stíhání zastavit. Kromě výše uvedených argumentů ohledně nepoužitelnosti §163 tr. ř. na daný projednávaný případ je třeba dále oprávněně zdůraznit, že pokud by existence souhlasu poškozené s trestním stíháním a rovněž nevzetí tohoto souhlasu zpět bylo v obecném smyslu v posuzovaném trestním řízení vyžadováno, ani tak by nebylo třeba, neboť z učiněných skutkových zjištění na základě výpovědi poškozené, slyšených svědků, listinných důkazů i znaleckých posudků z oboru psychiatrie a klinické psychologie přesvědčivě vyplývá odpovídající závěr, že k zpětvzetí souhlasu poškozené došlo ve smyslu §163a odst. 1 písm. d) tr. ř. v tísni, která byla vyvolána výhružkami, nátlakem a závislostí na obviněném.
Pokud proto Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozhodl ve výroku I. B. rozsudku ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 6 To 278/2015 tak, že podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. se trestní stíhání obviněného ve vymezeném rozsahu zastavuje, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky podle trestního řádu.
Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2015,
sp. zn. 6 To 278/2015, a to v jeho bodu I. B. jakož i všechna další rozhodnutí na tuto část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému F. Z., který se prostřednictvím svého obhájce k dovolání vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že nejvyšší státní zástupce rozporuje závěry znalce PhDr. J. Jelena, ačkoli je jedinou osobou řádně kvalifikovanou k posouzení osobnostních otázek týkajících se poškozené L. D., a dále uvedl, že veškeré další domněnky nejvyššího státního zástupce týkající se osobního či psychického stavu poškozené považuje za nepodložené a spekulativní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které se dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., na který dovolatel odkazuje. Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze vytýkat nesprávnost rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu nebo nesprávnost rozhodnutí spojeného se zastavením trestního stíhání, a to obligatorním zastavením trestního stíhání pro nepřípustnost z důvodů uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., fakultativním zastavením trestního stíhání pro neúčelnost s odkazem na důvody podle §172 odst. 2 tr. ř., podmíněným zastavením trestního stíhání podle §307 tr. ř. nebo schválením narovnání spojeným se zastavením trestního stíhání podle §309 tr. ř. V případě rozhodnutí o zastavení trestního stíhání je dovolací důvod naplněn, pokud nebyly vůbec splněny zákonné podmínky pro vydání takového rozhodnutí, tzn. že ve věci např. neexistoval žádný z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., pro který musí být trestní stíhání zastaveno.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 To 278/2015, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 To 278/2015, uvedl, že je třeba přisvědčit námitkám obviněného, které směřovaly proti závěrům nalézacího soudu, na podkladě kterých nepovažoval okresní soud zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného ze strany poškozené za účinné. Dále krajský soud uvedl, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že okresní soud učinil skutkový závěr, že poškozená v době spáchání činu dne 20. 8. 2012 nebyla družkou obviněného, tedy nebyla v době činu osobou s právem odepřít výpověď vůči obviněnému. Na uvedené pak navázal závěrem právním, že pokud později vzala zpět souhlas s trestním stíháním obviněného a podepsala listinu, kde bylo nepravdivě uvedeno, že je jeho družkou, jednak to bylo projevem její závislosti na obviněném a jeho nátlaku, jednak to bylo úkonem právně irelevantním, neboť ani v této době již družkou obviněného nebyla. V této souvislosti krajský soud konstatoval, že okresní soud zjevně nesplnil pokyn, který mu byl krajským soudem uložen a ve kterém bylo uvedeno, že v ustanovení §163 tr. ř. je vymezen okruh osob, které vůbec mohou být právem disponovat souhlasem s trestním stíháním nadány, čímž měl na mysli, že tento okruh je širší, nejedná se jen o druha a družku a rovněž okruh osob, které mají právo odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř. není vymezen takto úzce (mimo jiné hovoří i o partneru).
Krajský soud k těmto otázkám sám doplnil dokazování o výslech znalce PhDr. Jiřího Jelena. Na základě provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že mezi obviněným a poškozenou existoval partnerský vztah, který nebyl jen krátkodobý a přechodný a byl provázen konfliktními situacemi, opakovaně docházelo k jeho přechodnému přerušení a opětovnému navázání. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle znalce trval tento vztah nejen v letních měsících roku 2012, ale i poté, kdy byl obviněný propuštěn z vazby na svobodu. Definitivní ukončení vztahu určil znalec až do ledna roku 2013. Podle krajského soudu tedy v době, kdy poškozená podepsala písemnost, v níž deklarovala, že nesouhlasí s dalším trestním stíháním obviněného, trval partnerský vztah obviněného s poškozenou. Podle odvolacího soudu je třeba rovněž aplikovat zásadu in dubio pro reo a poškozená ke dni 16. 11. 2012 byla oprávněna ve vztahu k obviněnému odmítnout výpověď a rovněž disponovala souhlasem s trestním stíháním obviněného, jak pro trestný čin podle §185 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, tak trestné činy podle §175 odst. 1, §178 a §205 tr. zákoníku. Podle odvolacího soudu dále byly objasněny i okolnosti vzniku předmětné písemnosti ze dne 16. 11. 2012. Svědeckými výpověďmi Mgr. P. Č. a Mgr. T. P. bylo prokázáno, že to byla poškozená, kdo zajistil sepis listiny u advokáta, přičemž tak měla učinit po poučení o důsledcích takového kroku bez přítomnosti obviněného. Podle názoru odvolacího soudu dále nelze aplikovat §163a odst. 1 písm. d) tr. ř., které vylučuje nezbytnost souhlasu poškozeného s trestním stíháním. Úvaha soudu prvního stupně o tom, že poškozená byla závislá na obviněném a jeho nátlaku, nezohledňuje další požadavek uvedeného ustanovení trestního řádu, podle něhož je k neúčinnosti zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním nezbytné, aby oprávněná osoba byla v tísni. Tíseň je podle ustálené soudní praxe stav vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti rozhodování. Zejména ze závěrů znaleckého posudku PhDr. Jiřího Jelena přitom nelze jednoznačně uzavřít, že by se poškozená v době, kdy se rozhodla vzít souhlas s trestním stíháním obviněného zpět a kdy tento úkon realizovala, nacházela v takovém stavu. Odvolací soud tedy při uvedeném hodnocení důkazů aplikuje zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného, neboť dospěl k závěru, že úkon, který poškozená učinila, je právně relevantní, došlo tedy k účinnému zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného.
Nejvyšší státní zástupce vyslovil ve svém dovolání názor, že v posuzovaném případě je třeba požadovaný souhlas poškozené s trestním stíháním obviněného i následné prohlášení poškozené o vzetí tohoto souhlasu zpět považovat za postup učiněný v rozporu s požadavky §163 tr. ř. (a tedy procesně vzato jako úkon právně irelevantní a neúčinný), neboť mezi obviněným a poškozenou v rozhodné době neexistoval vztah, který by aplikaci citovaného ustanovení odůvodňoval.
Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§223 odst. 1, odst. 2).
Podle §223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v §11 odst. 1. Podle §223 odst. 2 tr. ř. soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených v §172 odst. 2.
Podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
Podle §100 odst. 2 tr. ř. svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
Pokud jde o posouzení důvodnosti podaného dovolání, je třeba vycházet ze zjištění, která vyplývají jednak z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 To 278/2015 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 9 T 153/2012, jednak z obsahu spisu Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 9 T 153/2012. V tomto směru je potřebné v prvé řadě zmínit protokol o trestním oznámení ze dne 21. 8. 2012, č. j. KRPP-140899-1/TČ-2012-031011, které téhož dne poškozená L. D. učinila na Policii České republiky, Územní odbor Tachov, OO Bor, kde poškoze ná obviněného označila jako bývalého přítele. V protokolu o výslechu svědka ze dne 26. 9. 2012 (č. l. 105) poškozená sdělila, že „k panu Z. se necítím být v nějakém obdobném poměru jako je např. druh a družka a nejsem k němu ani v postavení, že bych považovala jeho újmu jako vlastní.“
Dne 8. 10. 2012 se však poškozená dostavila k policejnímu orgánu, kde uvedla, že nechce, aby bylo pokračováno v trestním stíhání obviněného F. Z. pro jednání, k němuž původně dala souhlas. Na dotaz policejního orgánu poškozená dále uvedla, že: „...v současné době nejsem v žádném poměru k F. Z., náš vztah se neobnovil“.
Z podání ze dne 16. 11. 2012, doručeného policejnímu orgánu dne 23. 11. 2012 plyne, že poškozená vzala zpět souhlas s trestním stíháním svého druha, obviněného, s tím, že nadále nesouhlasí s tím, aby proti němu bylo vedeno trestní stíhání. V tomto podání je dále uvedeno, že poškozená s obviněným žije nepřetržitě po dobu tří let ve vztahu, který je italského typu, když se „naoko“ rozešli, pokaždé věděli, že to není skutečný rozchod.
Z výpovědi poškozené u hlavního líčení dne 13. 8. 2014 však lze dovodit, že v době podpisu této listiny nejednala ze svobodné vůle, ale ve stavu tísně, neboť k dotazu soudu prvního stupně, jak došlo k tomu, že vzala souhlas s trestním stíháním zpět a k sepsání předmětné listiny, totiž poškozená sdělila, že: „…tu listinu jsem nepsala já, pouze jsem jí podepsala. Souhlas s trestním stíháním jsem vzala zpět, protože jsem jela na návštěvu za panem Z. do věznice, byla jsem pořád v kontaktu se svědkyní K., kdy se řešilo, jak pomoci panu Z. a vzhledem k tomu, že mi neustále vyhrožoval zveřejňováním těch fotografií a udáním ohledně mého podnikání, tak jsem měla opravdu strach a domluvily jsme se se slečnou K., že to takhle uděláme“ . K okolnostem zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného dále uvedla, že uvedenou listinu podepsala, i když věděla obsah, protože myslela, že to všechno skončí a bude mít klid jak od obviněného, tak od výhrůžek, a předpokládala, že už s obviněným nebude v žádném kontaktu. V tomto směru poškozená jednoznačně uvedla , že po propuštění obviněného z vazby návrat k němu či společnou budoucnost neplánovala, když dle jejího vyjádření spolu již od února 2012 ve společné domácnosti nežili, ale jen se navštěvovali („… ten vztah pro mě skončil už před tím 20. 8. 2012 a od té doby co se dělo dál pro mě neznamenalo nic z toho, že bych chtěla obnovit vztah …. prostě v té době jsme nebyli druh a družka a za tím si stojím.“ ).
Co se týká posouzení podmínek podle §100 odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s názorem nejvyššího státního zástupce, že vnímání újmy druhého jako své vlastní je bezesporu prožitek zcela individuální a emocionální a na další osoby obecně nepřenositelný, takže není možné tento vztah příliš efektivně objektivizovat, proto je podstatné především hledisko samotného poškozeného. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že citový vztah poškozené L. D. k obviněnému byl (a to v době po jeho propuštění z vazby, ale rovněž i v době před tím) dlouhodobě proměnlivý, nestálý a rozporuplný a že vůči němu nebyl pouze kladný, přičemž iniciativa k obnovení jejich předchozího soužití pocházela toliko ze strany obviněného. Tento závěr pak odpovídá osobnostním projevům poškozené popsaným v tomto směru znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – klinická psychologie, PhDr. Jiřím Jelenem v jeho znaleckém posudku. Jednání poškozené, které obviněný pokládá za obnovení vztahu druha a družky, znalec vysvětluje tak, že se poškozená postupně vrátila do pozice submisivní, bojácné, manipulacemi ze strany obviněného podle jeho záměru usměrňované osoby, která se ve stanoviscích k němu navenek projevuje vstřícně. Vzhledem k výše uvedenému nelze z provedených důkazů spolehlivě dovodit právní závěr, který odvolací soud prezentoval ve svém rozhodnutí ohledně pociťování újmy vzniklé obviněnému ze strany poškozené jako újmy právem jí vlastní (§100 odst. 2 tr. ř.).
Podle §163 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání pro trestné činy (v ustanovení taxativně vymezené tj. i pro trestné činy porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku), proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2), a trestní stíhání pro trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem, pokud jinak vykazuje znaky skutkové podstaty některého z těchto trestných činů, lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Podle odst. 2 věty druhé tohoto ustanovení souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas však nelze znovu udělit.
V této souvislosti je třeba připomenout právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 785/2002, podle něhož „Nebyl-li obviněný v době výpovědi poškozené ve vztahu k ní osobou, vůči níž by měla poškozená jako svědek právo odepřít výpověď ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř., a to vzhledem ke skutečnosti, že vztah obviněného a poškozené nebyl vztahem druha a družky, snoubenců či jiných intenzivněji blízkých osob tak, aby naplnil požadavky ustanovení §163 odst. 1 tr. ř., nelze za takové situace ve vztahu k poškozené uplatnit v trestním řízení postup podle §163 odst. 1 tr. ř.“
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný s poškozenou nebyli manželé, přičemž z vyjádření poškozené je zjevné, že s obviněným již od února 2012 nesdíleli společnou domácnost, nesdružovali finanční prostředky ke společné úhradě potřeb, a tudíž ani z tohoto pohledu nelze jejich vztah postavit na roveň vztahu druha a družky. Ani okolnost občasných návštěv a sexuálních kontaktů, k nimž docházelo i po přestěhování obviněného do bytu v sídle firmy T. O., není z pohledu uvedeného vztahu druha a družky podstatná, neboť se nejednalo o společný sexuální život v rámci sdílení společné domácnosti, sdružování finančních prostředků atd. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011). Jestliže tedy trestní stíhání obviněného podle §160 odst. 1 tr. ř. mj. pro trestné činy porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo zahájeno usnesením ze dne 22. 8. 2012, resp. 7. 9. 2012, které bylo obviněnému doručeno dne 22. 8. 2012 (11. 9. 2012 u trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku), přičemž k ukončení družského poměru a společné domácnosti poškozené s obviněným došlo již v únoru 2012, stalo se tak až po půl roce poté, v době, kdy již obviněný druhem poškozené nebyl. Z dikce zákona je patrné, že jak vztah druha a družky, tak partnerský vztah musí svoji podstatou odpovídat vztahu mezi manžely, případně rodinnému vztahu. Aby mohlo být uplatněno ustanovení §163 tr. ř., muselo by se v případě vztahu obviněného a poškozené jednat o kategorii rovnocennou alternativním pojmům manžela či druha, u nichž se vedle citové vazby obou osob předpokládá rovněž soužití ve smyslu ekonomickém, tj. rodinný život jak v oblasti duševní, tak v oblasti hmotné. O takový vztah se však v daném případě v rozhodné době nejednalo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011).
Z takto zjištěné situace jednoznačně vyplývá, že nebyly dány podmínky pro aplikaci §163 tr. ř., přičemž v rozporu se zákonem a tedy úkonem právně neúčinným je nejen souhlas poškozené s trestním stíháním obviněného, ale též její prohlášení o zpětvzetí souhlasu s jeho trestním stíháním, neboť mezi obviněným a poškozenou v rozhodné době neexistoval vztah, který by použití tohoto ustanovení odůvodňoval.
Za tohoto stavu lze jako nesprávné označit úvahy odvolacího soudu vyplývající z odůvodnění napadeného rozsudku: „… krajský soud sám doplnil dokazování výslechem znalce PhDr. Jiřího Jelena. Na základě tohoto doplnění, ale i důkazů, které byly v předchozím řízení řádně provedeny okresním soudem, dospěl krajský soud k závěru, že mezi obviněným a poškozenou nepochybně existoval partnerský vztah, který nebyl jen krátkodobý a přechodný. Nejen z výpovědi obviněného, ale i ze závěrů znalce PhDr. Jiřího Jelena, které reagovaly mimo jiné i na obsah vzájemné komunikace mezi obviněným a poškozenou, a výpovědí některých svědků, krajský soud vzal za prokázané, že vztah byl provázen konfliktními situacemi, opakovaně docházelo k jeho přechodnému přerušení a opětovnému navázání. …. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že v době, kdy poškozená podepsala písemnost, v níž deklarovala, že nesouhlasí s dalším trestním stíháním obviněného, trval partnerský vztah obviněného a poškozené…….. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že poškozená učinila úkon, kterým vzala svůj dříve udělený souhlas s trestním stíháním obviněného zpět v době, kdy k takovému postupu měla ze zákona oprávnění.“ (s. 13-15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud podotýká, že úkon právně neúčinný, učiněný v rozporu se zákonem, nemůže konzervovat protiprávní stav. Za této situace by totiž byl opak i popřením účelu řádných a mimořádných opravných prostředků.
Pro úplnost zbývá dodat, že i za situace, pokud by souhlas poškozené s trestním stíháním (resp. nevzetí tohoto souhlasu zpět) byl v posuzovaném trestním řízení potřebný, ani tak by nebyl účinný, neboť z učiněných skutkových zjištění na základě výpovědi poškozené, svědeckých výpovědí, listinných důkazů i znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, jednoznačně vyplývá závěr, že k zpětvzetí souhlasu poškozené došlo ve smyslu §163a odst. 1 písm. d) tr. ř. v tísni, když tísní se rozumí stav, byť přechodný, vyvolaný výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností, které vedou k omezení volnosti rozhodování, kdy se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích, které ovlivňují její rozhodování o souhlasu s trestním stíháním . V daném případě byla tíseň vyvolána výhružkami, nátlakem a závislostí na obviněném, tedy pod vlivem nepříznivých okolností vedoucích k omezení volnosti rozhodování poškozené o souhlasu s trestním stíháním obviněného, přičemž lze v této souvislosti poukázat na použité opakované výhružky obviněného učiněné slovní formou i prostředky elektronické komunikace vůči poškozené, dále jeho prokazatelně fyzicky agresivní projevy k osobě poškozené a rovněž ze znaleckých posudků vyplývající a psychologicky vzato evidentně zvláštní vztah silné submisivity poškozené vůči nadměrně dominantnímu (až agresivnímu) chování obviněného.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů konstatuje, že postup odvolacího soudu nebyl v souladu se zákonem, jak na tuto skutečnost oprávněně upozorňuje nejvyšší státní zástupce v dovolání, s jehož dovolací argumentací se Nejvyšší soud ztotožňuje. Odvolacímu soudu tak lze vytknout, že pokud ve výroku I. B. jeho rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 To 278/2015, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného ve vymezeném rozsahu, dopustil se tím nesprávného procesního postupu spočívajícího v zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
V uvedeném směru je podané dovolání tedy uplatněno nejenom právně relevantně, ale je současně i důvodné. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil výrok pod bodem I. B. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 To 278/2015, a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265s odst. 1 tr. ř. je krajský soud vázán právním názorem, který shora vyslovil Nejvyšší soud. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí nebylo zrušeno v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nýbrž bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v jeho neprospěch, není soud druhého stupně povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 3. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.