ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.424.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 424/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o dovolání obviněné Ing. H. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 327/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 152/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněné Ing. H. S. zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 327/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 T 152/2013, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 T 152/2013, byla obviněná Ing. H. S. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že:
„dne 7. 12. 2012 ve 14:10 hodin v Ú. n. L., v ulici M., v místech u zastávky MHD G., při řízení vlastního osobního automobilu tov. zn. a typu Seat Altea, ve směru jízdy z centra od ulice S. P., způsobila dopravní nehodu tím, že za situace, kdy před ní v zastávce MHD zastavil trolejbus linky, nesnížila rychlost jízdy a při střetové rychlosti 46,5 - 51,5 km/h přední částí svého vozidla na úrovni přední části zastavivšího trolejbusu srazila chodce, poškozeného nezletilého „X. Y.“*), který vystoupil z trolejbusu předními dveřmi a po té přebíhal komunikaci před přední částí trolejbusu v úmyslu přejít komunikaci mimo vyznačený přechod pro chodce, který je na daném místě vyznačen vodorovnými dopravními značkami a směřuje do začátku prostor přístřešku zastávky MHD ve směru od centra,
z místa dopravní nehody byl poškozený „X. Y“*) převezen s těžkým zraněním na ošetření do Masarykovy nemocnice v Ú. n. L., kde bylo zjištěno, že při nehodě utrpěl otřes mozku, mírně dopředu posunutou zlomeninu horního raménka stydké kosti vpravo, tržně zhmožděnou ránu dásně dolní čelisti, lehké pohmoždění jater a ledviny s průvodním přechodným zvýšením hodnot jaterních testů a mikroskopické úrovni přítomnost krve v moči, pohmoždění nosu s průvodním otokem, oděrku kůže brady, kůže hrotu nosu, naštípnutím kůstek, rankou sliznice v levém nosním průduchu s vychýlením nosní přepážky doprava, otokem nosu a přechodným krvácením z nosu, lehké pohmoždění levé tváře, pohmoždění pravé tváře a oděrkami kůže, pohmožděninu nad pravým okem a horního víčka s krevním výronem do podkoží a rankou kůže vnitřního konce pravého obočí, oděrku kůže temene hlavy vel 2 cm, oděrky kůže pravé kyčelní krajiny, oděrky kůže obou dlaní a prstu rukou, oděrku kůže nad pravým kolenem a oděrky kůže zevního kotníku pravé nohy, zranění si vyžádalo hospitalizaci v Masarykově nemocnici v Ú. n. L. po dobu 3 dnů, v důsledku zlomeniny horního raménka stydké kosti vpravo nemohl po dobu 9 týdnů našlapovat na pravou dolní končetinu a mohl se pohybovat výhradně s dopomocí berlí, zranění si vyžádalo celkovou dobu léčení 3 měsíce, z lékařského hlediska hodnoceno jako zranění těžké,
přičemž obviněná tímto nedbalostním jednáním porušila ustanovení §4 písm. a), písm. b), §5 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o pozemních komunikacích.“
Za uvedené jednání byl obviněné Ing. H. S. uložen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku za užití §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2, 3, tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 300 Kč, tedy k celkovému peněžitému trestu ve výměře 30.000 Kč, splatného podle §68 odst. 5 věty druhé tr. zákoníku v nejvýše dvanácti měsíčních splátkách v minimální výši 2.500 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody částku 10.644 Kč poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 47 11 49 75, sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 T 152/2013, podala obviněná Ing. H. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 327/2015 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §265 tr. ř. byla poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, IČ: 47 11 49 75, sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4 odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 327/2015, podala obviněná Ing. H. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná v dovolání uvedla, že se není schopna ztotožnit s rozhodnutími obou soudů o vině a ani je vnitřně přijmout, i když si je pochopitelně vědoma toho, že byla účastníkem dopravní nehody, při které došlo k vážnému zranění mladého člověka. Nemůže se však smířit se závěry obou soudů, které vyhodnotily „danou věc“ jako její nedbalost a dovodily tak na její straně z toho vyplývající trestní odpovědnost. Oba soudy shledaly její nedbalostní formu zavinění v nevědomém stupni ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, když došly ke společnému závěru, že sice nevěděla, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákona, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měla a mohla. S takovým hodnocením jejího zavinění se nemůže ztotožnit. Přitom poukazuje na ty výsledky provedeného dokazování, podle kterých se místem dopravní nehody nepohybovala rychlostí, která by byla nepovolená, a proto neporušila žádnou z povinností stanovenou jí zákonem č. 361/2000 Sb. Podle vyhodnocení soudů obou stupňů se jednalo o situaci hraniční povahy, kdy bylo třeba pečlivě vážit přiměřenou míru opatrnosti, kterou je možno po ní požadovat a to právě za stavu, že takovou míru opatrnosti je na místě požadovat i od ostatních účastníků silničního provozu. V této souvislosti poukázala na to, že poškozený se v době dopravní nehody nacházel téměř ve věku 14 let, disponoval běžným poučením jak ze strany školy, tak i od rodičů o tom, jak si má při dopravě v prostředcích MHD počínat a byl také vybaven každodenními zkušenostmi s cestováním uvedeného typu. Byl si tedy nepochybně vědom toho, že při vystoupení z prostředku MHD je jeho povinností počínat si s náležitou opatrností s tím, že jeho povinností je rozhlédnout se a přesvědčit se, zda může bezpečně přejít vozovku na její protilehlou část. Takovým způsobem se však nezletilý poškozený nechoval, nedodržel základní míru opatrnosti a naopak se choval nebezpečně a neopatrně. Navíc soudy bagatelizovaly výpověď jediného svědka dopravní nehody, kterým byl Š. L., řidič trolejbusu, dle které poškozený vyběhl v podstatě přímo před vozidlo, které obviněná řídila. Ten nepochybně dokázal takto vzniklou dopravní situaci vyhodnotit odpovídajícím způsobem, když ve své výpovědi uvedl, že …. „ten kluk se rozeběhl přímo před čumákem toho trolejbusu, podíval se jenom doprava …. ta ženská neměla šanci prostě něco udělat, protože to bylo přímo, ten kluk jí vběhl přímo a ještě s rozběhem….“.
Obviněná má tedy za to, že soudy obou stupňů pochybily, pokud na základě zjištěného skutkového stavu věci dovodily její zavinění takové intenzity, jež zakládá její trestní odpovědnost. I když si je vědoma své „objektivní spoluodpovědnosti“, neznamená tato spoluodpovědnost vznik odpovědnosti trestní. Její odpovědnost je dovozována „jakýmsi teoretickým postupem“, přičemž i ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že poškozený vytvořil náhlou překážku a v daných podmínkách nemohla srážce zabránit, resp. že se tak mohlo stát pouze za situace, kdyby daným místem projížděla rychlostí 20 km/h. Nicméně jak ze znaleckého posudku, tak i z ostatních pořízených důkazů jednoznačně vyplývá, že kdyby poškozený nevběhl z oblasti zakrytého výhledu, mimo vyznačený přechod pro chodce a fakticky bez jakéhokoliv rozhlédnutí a bez jakékoliv míry opatrnosti přímo před její vozidlo, k nehodě a tím i k jeho zranění by nedošlo. Rozhodnutí obou soudů tak spočívá na nesprávném vyhodnocení skutkového stavu věci a tím i na nesprávném právním posouzení skutku.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 327/2015 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřila následovně. Ve svém podání stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že jak je patrno z dovolatelkou použitých důvodů ve prospěch namítané nesprávnosti právního posouzení skutku, kvalifikovaného jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti ve smyslu §147 odst. 1 trestního zákoníku, tyto svou hmotněprávní povahou odpovídají věcnému naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a jsou tak způsobilé ke svému věcnému projednání. Namítanou nesprávnost právního posouzení skutku založila dovolatelka především na zpochybnění shodného právního závěru soudů obou stupňů, že je dána její odpovědnost za způsobený trestný následek v nedbalostní formě jejího zavinění za podmínek §16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku i přesto, že jí poškozený vytvořil náhlou překážku jízdy, resp. překážku na kratší vzdálenost, než na jakou byla schopna střetu jejího vozidla s jeho tělem zabránit. Jak dovolatelka správně připomenula, soudy se postavily na stanovisko, že za splnění podmínek §16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku nevěděla, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět mohla a měla a tudíž že v předmětné dopravní situaci mohla a měla vznik nehodového děje včetně jeho potenciálního následku předvídat. Z hlediska zavinění z nedbalosti to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Z opatřených skutkových zjištění ve věci zejména pak ze znaleckého posudku z oboru dopravy vyplynulo kromě již výše uvedené rychlosti dovolatelkou řízeného vozidla v době střetu s poškozeným, která nepřesahovala v místě povolenou rychlost, že dovolatelka spatřila poškozeného na vzdálenost 8-9 metrů před místem střetu. Dále bylo zjištěno, že k dopravní nehodě došlo v místech, kterými dovolatelka při vyzvedávání svého dítěte z mateřské školy běžně projížděla a že se tak stalo v úseku komunikace, přiléhajícím k zastávce městské dopravní sítě se zcela logickým výskytem osob takové služby využívajících a z hlediska §4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb. se nacházejících v postavení účastníků silničního provozu. Tím byl nepochybně poškozený, který se podle znalecky řešeného pohybu před střetem začal rozebíhat z prostoru zastávky MHD v době cca 1,4 ˗ 1,5 sekund před střetem, přičemž vozidlo řízené dovolatelkou se nacházelo ve vzdálenosti asi 19,5 m před střetem. Za této situace jim ve vzájemném výhledu bránil na zastávce MHD stojící trolejbus, který dovolatelka objela a chodce tak mohla spatřit v době pouhých 0,6 – 0,65 sekund před střetem, když v téže době mohl spatřit přijíždějící vozidlo i poškozený chodec. Přitom nelze mít v souladu s názorem obou soudů pochyb o tom, že se na způsobení předmětné dopravní nehody podíleli oba dva její účastníci. Z toho poškozený tím, že i přes svůj věk necelých 14 let a obecnou povědomost, danou rodinnou a školní výchovou, vběhl do vozovky, aniž by se před tím rozhlédl, když navíc vstupoval mimo vyznačený přechod, který však byl na straně druhé aktuálně obsazen na zastávce stojícím trolejbusem.
Výraznější míru spoluzavinění však soudy zcela důvodně spatřovaly na dovolatelčině straně, neboť všechny popsané okolnosti její jízdy před osudným střetem s poškozeným vypovídají o tom, že porušila objektivně vymezenou míru opatrnosti, danou ohleduplným chováním ve smyslu §4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., tedy chováním spojeným s povinností přizpůsobení jízdy tam uvedeným zákonným kritériím, mimo jiné i předvídatelným okolnostem a s povinností řidiče jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Takto však dovolatelka podle opatřených skutkových zjištění nepostupovala, neboť se rozhodla k objíždění stojícího trolejbusu MHD, aniž měla rozhled na dopravní situaci před ním a aniž tak mohla předpokládat její vývoj, resp. vznik dopravní překážky ve svém směru jízdy. Jestliže za takové situace nemohla jak podle znalce, tak i podle výpovědi z její strany poukazovaného svědka Š. L. (řidiče trolejbusu), zabránit střetu s nezletilým chodcem, pak tak mohla podle znaleckého závěru učinit pouze tehdy, pokud by se pohybovala rychlostí max. 20 km/h. Je tedy zřejmé, že za takového způsobu jízdy i při dodržení limitu v místě povolené rychlosti svoji jízdu zcela evidentně nepřizpůsobila okolnostem, které byly v daném místě, jakož i čase dopravní nehody předvídatelné.
Podle názoru státní zástupkyně soudy důvodně shledaly, že dovolatelka naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 trestního zákoníku a byť se tak stalo po stránce subjektivní za podmínek §16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku o nevědomé nedbalosti, zůstává z hlediska dosažené míry společenské škodlivosti jejího jednání rozhodným, že za popsané dopravní situace a v místních podmínkách nastalé dopravní nehody zvolila poměrně riskantní a nebezpečný způsob jízdy, při kterém potenciálně mohla ohrozit ještě další účastníky silničního provozu z řad nezletilých osob, zvláště pak v uvedené denní době při jejich návratu ze školy, s podobně lehkomyslným přístupem k aktuální dopravní situaci, jak bylo možno zaznamenat na straně poškozeného, byť v elementární míře poučeného, nicméně vzhledem k jeho věku stále ještě v silničním provozu nedisponujícího dostatkem zkušeností. Možné zohlednění zásady subsidiarity trestní represe tak v daném případě nebude namístě.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné Ing. H. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu, přezkumu vznesených námitek a jejich podřazení pod shora uvedený dovolací důvod konstatuje následující. Dovolatelkou uplatněná argumentace směřuje, stejně jako to činila po celou dobu trestního řízení, tedy před soudy prvého i druhého stupně, do otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu, v tomto případě přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba připomenout, že již samotný název trestného činu předpokládá k naplnění znaků skutkové podstaty způsobení těžké újmy na zdraví jiné osobě, a to při nedbalostním jednání pachatele. V tomto případě oba dotčené soudy nedbalostní zavinění konstruovaly shodně podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy jako nedbalost nevědomou spočívající ve stavu, kdy pachatel neví, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zákonem chráněného zájmu (zdraví jiné osoby), ač o tom vzhledem k okolnostem případu a ke svým poměrům vědět měl a mohl.
Ačkoliv obviněná nepopírá nehodový děj, k němuž došlo, jakož i objektivní spoluzavinění celé situace, poukazuje na nemožnost předvídat a reagovat na chování poškozeného, který, byť stále nezletilý, již ve svém věku přece jen mohl a měl mít zkušenosti a informace o způsobu přecházení vozovky. Tyto však nerespektoval a porušil elementární pravidla opatrnosti, o čemž vypovídal i svědek L., řidič trolejbusu. Obviněná zdůrazňuje, že svou jízdou neporušila žádné z ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích a střetu s poškozeným nemohla v žádném případě předejít, pokud by nejela (jak uvedl znalecký posudek) rychlostí 20 km/hod.
Soud prvého stupně ve svých úvahách sice připustil spoluzavinění poškozeného, který se nedostatečně rozhlédl, než započal přebíhat vozovku, avšak současně zdůraznil, že vzhledem k jeho věku (13 let) a skutečnosti, že nebyl doprovázen žádnou dospělou osobou, nelze spravedlivě požadovat dokonalou znalost dopravních předpisů a schopnost předvídat vývoj dopravní situace. V obecné rovině však nalézací soud konstatuje, že poškozený měl vědět, že před vstupem do vozovky se musí rozhlédnout, obzvláště činí-li tak mimo vyznačený přechod. Pokud však dopravní situaci zkontroloval pouze z autobusu před vystoupením, a dále se již spoléhal jen na svůj sluch, dokladuje to jeho nezralost a nedostatečné životní zkušenosti. Za výrazné pochybení obviněné však považuje, že nereagovala na množství faktorů v podobě denní doby (pátek kolem 14 hodiny) a místa činu (místo zastávek MHD u obytné zóny s panelovými domy), které ji musely vést k předpokladu, že v místě kudy projíždí se vyskytuje větší počet osob, zejména dětí vracejících se ze školy. Opírá se o znalecký posudek, který dospěl k závěru, že v případě snížení rychlosti na 20 km/h by byla schopna vozidlo zastavit. Danou situaci má za hraniční, a poukazuje přitom na stávající judikatorní praxi v podobě rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 182/2001 ze dne 6. 9. 2001. S daným hodnocením se pak ztotožnil také soud odvolací, který rychlost jízdy obviněného označil sice za povolenou, nikoli však za přiměřenou ve vztahu ke zjištěným dopravním podmínkám.
V rámci prvostupňového rozsudku je popis skutkového děje uzavřen konstatováním, že obviněná svým jednáním porušila ustanovení §4 písm. a), písm. b) , §5 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o pozemních komunikacích (dále jen ZPP). Daná ustanovení vymezují „povinnost účastníka provozu na pozemních komunikacích chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob…své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, řídit se pravidly provozu na pozemním komunikacích upravených zákonem…věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích…a přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace…povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled“.
Dovolací soud se ztotožnil s konstatováním nalézacího soudu, jestliže hodnotí projednávaný případ jako hraniční. O to více je však nezbytné pečlivě posuzovat veškeré relevantní okolnosti tak, aby bylo bez důvodných pochybností možno učinit závěr o spáchání trestného činu. V tomto ohledu se i nižší soudy, zejména opět soud nalézací, pokusily o komparaci ve vztahu k již citovanému rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 182/2001 ze dne 6. 9. 2001, zmiňujíce, že při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně.
Dovolatelka projížděla kritický úsek zastávky MHD rychlostí 46,5 – 51,5 km/h, v důsledku čehož, a priori zachovala povinnost uloženou jí v §18 odst. 4 ZPP. Je-li poukazováno, že tato faktická rychlost nebyla přiměřená okolnostem, které mohla obviněná předpokládat (§18 odst. 1 ZPP), Nejvyšší soud ve shodě s dřívější rozhodovací praxí (srov. sp. zn. 7 Tdo 358/2009 ze dne 20. 5. 2009) - uvádí, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu .
Jak vyplynulo z provedeného dokazování ke střetu vozidla a chodce došlo za situace, kdy poškozený přebíhal vozovku po vystoupení z trolejbusu na zastávce MHD, a to tak, že před tímto stojícím trolejbusem vběhl do vozovky, aniž se přesvědčil pohledem do její levé části, zda nepřijíždí jiné vozidlo. Porušil tak elementární zásadu bezpečnosti, která ukládá chodci vstupujícímu do vozovky přesvědčit se, zda se nepřibližuje v jeho směru vozidlo. Přitom pohled do levé strany vozovky je vždy primární, neboť z dané strany se vozidlo chodci přibližuje jako první. Dovolací soud připomíná, že již od raného dětství jsou jedinci konfrontováni s pravidly bezpečného silničního provozu, která zdůrazňují, že chodec přecházející vozovku tak činí vždy kolmo k její ose (tedy nejkratší možnou trasou), když před tím se zastaví, rozhlédne a přesvědčí se, zda mu nehrozí nebezpečí od přijíždějícího vozidla. V tomto ohledu platí ustálený úzus, že chodec se podívá nejprve doleva, poté doprava a znovu doleva. Jedná se o poučku, kterou se učí již děti v mateřských školách. Nelze proto souhlasit s názorem, že po poškozeném ve věku 13 (resp. již téměř 14) let nelze spravedlivě požadovat dokonalou znalost dopravních předpisů a dokonalou schopnost předvídat vývoj dopravní situace v silničním provozu (str. 5 rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem), neboť shora uvedené pravidlo upravuje zcela esenciální formu opatrnosti chodce. Ostatně v daném si nalézací soud do jisté míry protiřečí, pokud dodává, že 13-ti leté dítě by mělo vědět, že před tím, než vstoupí do komunikace, mělo by se rozhlédnout, navíc za situace, kdy přebíhá před trolejbusem mimo vyznačení přechod. Posledně uvedené je přitom porušením povinnosti chodce využít k přecházení vozovky přechodu pro chodce, pokud se takovýto nachází blíže než 50 metrů od místa přecházení (§54 odst. 1 ZPP). Daná povinnost je přitom natolik zásadní, že jsou s ní opět seznamovány již děti od raného věku. Nelze proto akceptovat názor, že téměř 14letý jedinec, který je schopen se sám a pravidelně dopravovat prostředky hromadné dopravy a každodenně zvládat situace v silničním provozu bez pomoci dospělé osoby, není nadán k tomu, uvědomovat si nutnost zachování základních předpisů, coby účastník silničního provozu. Je přitom nedostatečné, že se o dopravní situaci přesvědčil ještě v době, kdy se nacházel v trolejbuse a následně již nikoli. Jeho jednání poté umocňuje též fakt, že do vozovky poškozený nevstoupil běžnou chůzí, ale vběhl rychlostí cca 13 km/h.
Oproti takovému jednání a porušení zcela elementárních zásad opatrnosti, kterou bylo vzhledem k věku poškozeného možno projevit, stojí rychlost vozidla dovolatelky a fakt, že míjela vozidlo MHD v době – jak uvádí oba nižší soudy – pátečního odpoledne v blízkosti obytných panelových domů, tedy v místě a čase, kdy mohla předpokládat zvýšenou frekvenci pohybu mladších osob vracejících se ze školy. Lze souhlasit s tím, že při jízdě, kdy vozidlo míjí prostředek hromadné dopravy, potažmo tak činí v místě jeho zastávky, je třeba, aby řidič vyvíjel maximální možnou opatrnost, při zohlednění všech místních specifik, době a stavu vozovky, ovšem na druhé straně též s přihlédnutím k jeho očekáváním na chování jiných účastníků provozu a dodržování předpisů z jejich strany. Ze znaleckého posudku a místního šetření vyplývá, že zastávka MHD se nenachází u kraje vozovky tak, aby v ní stojící dopravní prostředek ostatní vozidla objížděla za nutnosti vybočení do protisměrného pruhu, ale konstituována do silničního „zálivu“. Vozidlo obviněné tak nemuselo (minimálně dle schématu obsaženém ve znaleckém posudku) podstatným způsobem měnit směr, což by již samo o sobě vedlo k nutnosti zvýšené opatrnosti. Za této situace do dráhy jejího vozidla vběhl poškozený z přední části trolejbusu, když poprvé jej takto mohla spatřit 0,6 – 0,65 sekundy před střetem. Za těchto okolností již střetu však nešlo zabránit. Znalec ve svém posudku uzavírá, že nehodě mohlo předejít řádné rozhlédnutí chodce (poškozeného), který by obviněnou musel vidět, anebo pokud by se obviněná v daném místě pohybovala rychlostí max. 20 km/h.
V případě trestné činnosti mající svůj původ v dopravě je přitom nezbytné důsledně zkoumat a hodnotit veškeré okolnosti silničního provozu a chování jeho účastníků, které vedlo ke škodlivému následku, jenž má představovat narušení zákonem chráněného zájmu a taková zjištění je pak nezbytné dávat do souvislostí s pravidly silničního provozu a ospravedlnitelného očekávání účastníků provozu o řádném chování jiných osob. K závěru o vině trestným činem (těžkého) ublížení na zdraví z nedbalosti je třeba stavět proti sobě veškeré tyto okolnosti, povinnosti účastníků a jejich očekávání, když pachatelem trestného jednání může být, v případě současného spoluzavinění ze strany poškozeného, toliko osoba, jejíž zaviněné jednání svou měrou převyšuje protiprávní jednání jedince, k jehož újmě na zdraví došlo, resp. takové zaviněné jednání pachatele je doložitelné. V případě, že se poškozený jako účastník silničního provozu dopustil takového jednání v rozporu s předpisy a jimi uloženými povinnosti, které svým rozsahem podstatně převyšuje míru povinné opatrnosti škůdce, který jinak svým jednáním nevybočil ze zákonných mezí a naopak se důvodně mohl spoléhat na řádné zachování pravidel ze strany poškozeného, nelze činit obviněného trestně odpovědným, byť by na straně poškozeného nastal škodlivý následek předvídaný zákonem.
Obviněná se v rámci provozu pohybovala svým vozidlem rychlostí, která nevybočovala ze zákonných mantinelů. Znalcem stanovené rozpětí od 46,5 – 51,5 km/h nutí orgány činné v trestním řízení ke konstatování, že rychlost nemusela přesáhnout zákonem povolený maximální limit 50 km/h. Mimo to obviněná, dle popisu skutkového děje v rozhodnutí soudu prvého stupně, neprováděla jakýkoliv nebezpečný vybočovací manévr při objíždění stojícího trolejbusu, kterým by např. mohla omezit své schopnosti reagovat na vstupujícího chodce, jakož i absentuje zmínka např. o nepřizpůsobení rychlosti stavu vozovky. Je tak třeba vycházet z jejího pochybení, které soudy nižších stupňů spatřují v nesnížení rychlosti vzhledem k době a místu nehody (páteční odpoledne na zastávce u panelových domů, kde měla předpokládat zvýšený pohyb dětí vracejících se ze školy domů). Nutno však poukázat na skutečnost, že znalec označil za rychlost, která by umožnila obviněné předejít nehodě a zastavit vozidlo před střetem s poškozeným, max. 20 km/h. Z toho je zřejmé, že ze strany obviněné by muselo dojít k natolik výrazné změně jízdy oproti běžné situaci, která se dostává do kolize s požadavkem, aby účastník silničního provozu byl oprávněn požadovat také po ostatních účastnících dodržování stanovených předpisů či jiných pravidel dotýkajících se bezpečnosti v dopravě. Mezi takové je bezpochyby nezbytné řadit povinnost chodce přecházet po vyznačeném přechodu, pakliže se takový v blízkosti nachází (§54 odst. 1 ZPP) a dbát přitom všech nezbytných požadavků opatrnosti (zejména zastavit se před vstupem do vozovky, rozhlédnout se na obě strany, případně navázat oční kontakt s řidičem přijíždějícího vozidla a přecházet kolmo k ose vozovky). Ze strany poškozeného však tyto povinnosti, stran ignorování užití přechodu pro chodce, který byl přímo u zastávky MHD, a také přímého vběhnutí do dráhy vozidla bez jakékoliv, byť jen letmé vizuální kontroly, zda nebude ohrožen přijíždějícím vozidlem, dodrženy nebyly. V návaznosti na to je nezbytné posoudit, zda takové porušení, co do významu na následek žalovaného jednání, podstatnou měrou nepřevyšovalo obecnou povinnost obviněné přizpůsobit rychlost vozidla, resp. nebylo v rozporu s jejím ospravedlnitelným jednáním o řádném chování ostatních účastníků silničního provozu. Takové posouzení se pak odrazí v hodnocení subjektivní stránky trestného činu, v podobě zavinění dovolatelky.
Pokud by dovolací soud akceptoval přístup o trestní odpovědnosti řidiče vozidla za takovýchto okolností, vystavoval by se již jejímu nebezpečnému posunu do pásma odpovědnosti objektivní. Lze si položit otázku, k jakému závěru by bylo třeba dojít, pokud by obviněná jela vozidlem rychlostí 20 km/h, ovšem poškozený by do vozovky vběhl větší rychlostí (např. takovou, jaká je v tabulce na str. 9 znaleckého posudku popsána jako sprint). V takovém případě by bylo třeba dojít k závěru, že by trestní odpovědnost řidiče byla dána, jestliže by nesnížil rychlost ještě výrazněji. Ad absurdum by pak bylo na místě vyžadovat, aby řidič vždy zastavil své vozidlo za stojícím prostředkem hromadné dopravy, byť by jej mohl bezpečně předjet. Takovou povinnost však zákonodárce neuložil. Nejvyšší soud tímto konstatováním nehodlá vytvářet stav eliminace všech potřebných pravidel opatrnosti, obzvláště v případě silničního provozu, který s sebou nese vysoká rizika s četnými fatálními následky, a to zejména v případě řidičů motorových vozidel, které představují prostředek, k jehož ovládání, právě pro jeho destrukční povahu, je třeba zvláštního povolení a splnění zákonem vytyčených požadavků. I v takových situacích je však třeba vyžadovat danou obezřetnost a pozornost ze strany všech dotčených subjektů a vycházet z jejich očekávání, že při zachování zákonných ustanovení, budou tato respektována též jinými subjekty. Vytýkat účastníku provozu porušení obecných pravidel opatrnosti, která jsou zakotvena v ustanovení §4 písm. a), písm. b) , §5 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1 ZPP přichází z trestněprávního hlediska do úvahy pouze v takovém případě, jestliže by jejich nedodržení bylo v porovnání s jednáním poškozeného (rozuměno jeho chybným chováním v dopravě) z hlediska vzniku škodlivého následku převažujícího charakteru a poškozený se tedy na vzniklém následku nepodílel hrubým porušením jemu uložených povinností, jejichž dodržování obviněný mohl důvodně očekávat. V opačném případě není možné učinit jednoznačný závěr o existenci požadované formy zavinění, coby obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu.
Pro shora uvedené skutečnosti se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se závěrem, který vyslovil jak odvolací soud, tak soud prvého stupně a zrušil proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 327/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 T 152/2013, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. K tomuto závěru dospěl na základě nutnosti přisvědčit dovolatelkou uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, v podobě existence takové míry zavinění, která umožňuje učinit závěr o trestní odpovědnosti obviněné. Věc pak §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal k projednání Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, coby soudu nalézacímu. V rámci nového projednání bude třeba, aby se soud zabýval podrobněji otázkou subjektivní stránky trestného činu ve světle míry porušení povinnosti ze strany obviněné a jejího porovnání s porušením povinností vyplývajících z účasti na silničním provozu u poškozeného, resp. možných očekávání obviněné, že tyto bude poškozený zachovávat. Dané se odrazí v otázce existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem na zdraví poškozeného. Ačkoliv tato může být zachována i s přihlédnutím ke spoluzavinění druhého účastníka dopravní nehody, je nezbytné zdůraznit, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem není přerušena, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem toliko za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. rozh. tr.). K takovému konstatování bude třeba, aby se soud zaobíral otázkou míry a povahy porušení povinností účastníků silničního provozu (tedy zejména zda se jednalo ze strany kteréhokoliv z dotčených subjektů o obecné porušení nezbytné opatrnosti nebo naopak specifického zákonného pravidla, jaká byla ospravedlnitelná očekávání daného účastníka ve vztahu k druhým osobám, tedy chodce vůči řidiči a naopak, a na straně kterého z nich mělo dojít k výraznému omezení jeho chování v dopravě právě ve vztahu k takovému očekávání o řádném plnění pravidel jinými účastníky provozu). Je na zvážení, zda například přistoupit k doplňujícímu výslechu znalce z oboru doprava k upřesnění údajů o průběhu jízdy obviněné, přesnému postavení trolejbusu a způsobu jeho objíždění, potažmo stavu vozovky. Teprve po takovém objasnění je možné dovodit, zda se obviněná dopustila jednání v intencích trestněprávních předpisů, či je u ní dána odpovědnost mimotrestní, potažmo, zda má být žalobního návrhu zproštěna.
Shora uvedené rozhodnutí pak dovolací soud učinil v rámci neveřejného zasedání, plně v intencích §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 4. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.