ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.447.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 447/2016-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2016 o dovolání obviněného Š. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 9 To 543/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 87/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 14 T 87/2015, byl obviněný Š. B. uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„ v době od 28. 12. 2012 do 21. 6. 2014 v K. n. L., okres M., opakovaně pronásledoval poškozeného T. A. a požadoval po něm zaplacení údajného dluhu ve výši 1.000 Kč, přitom poškozenému T. A. vyhrožoval fyzickou likvidací se slovy, aby zaplatil dluh nebo že ho zabije, několikrát poškozeného honil po K. n. L., když poškozený před ním musel utíkat a schovávat se, přičemž několikrát poškozeného fyzicky napadl a zaútočil na něho takovou silou, že poškozený T. A. byl nucen vyhledat lékařské ošetření, když k takovýmto napadením došlo nejméně ve třech případech, a to:
1. dne 28. 12. 2012 v přesně nezjištěné době kolem 12:00 hodin v K. n. L. v ulici S. před domem, kde poškozený T. A. bydlí, když jej doběhl a po poškozeném požadoval 1.000 Kč a praštil ho do hlavy dřevěnou latí, čímž mu způsobil tržnou ránu na hlavě, s tímto zraněním poškozený vyhledal ošetření v Městské nemocnici Neratovice,
2. dne 2. 6. 2014 v době kolem 16:00 až 17:00 hodin v K. n. L. u hřbitova, když poté, co od poškozeného T. A. neobdržel požadovanou částku 1.000 Kč, jej fyzicky napadl tak, že jej mlátil pěstmi do hlavy, čímž mu způsobil otřes mozku, se kterým poškozený musel být ošetřen v městské nemocnici Neratovice,
3. dne 21. 6. 2014 v době kolem 15:50 hodin, když po spatření poškozeného T. A. v K. n. L. za ním jel na jízdním kole a pronásledoval jej až k jeho bydlišti v ulici N. S., K. n. L., kde na něho křičel, že mu dluží peníze a ještě jej udal a jízdním kolem zezadu najel do poškozeného, potom vzal skleněnou láhev od piva, kterou uhodil poškozeného do hlavy, láhev se přitom rozbila, po čemž mu zůstalo v ruce jen hrdlo láhve, kterým poškozenému T. A. hrozil dalším útokem v oblasti krku, poškozenému T. A. tak způsobil poranění v obličejové části, a to odřeninu pod nosem, zhmoždění a otok v oblasti I. jařmového oblouku a zhmoždění zad, pro která byl rychlou záchrannou službou převezen k ošetření do nemocnice v Brandýse nad Labem.“
Za uvedené jednání byl obviněný Š. B. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČ 47117975, Praha 9, Drahobejlova 1404/4, způsobenou škodu ve výši 4.239 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 14 T 87/2015, podal obviněný Š. B. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 9 To 543/2015 tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 9 To 543/2015, podal obviněný Š. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že z napadeného rozsudku není zřejmé, jak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, neboť ta část rozsudku, která má být hodnocením důkazů, je v podstatě jen stručným konstatováním a popisem provedeného dokazování. Soud sice operuje tím, že má za prokázané jednání obviněného, není však patrno jednak z čeho má toto za prokázané a hlavně jak případné důvody prokázání objektivně hodnotil. Soud prvního stupně konstatuje, že výpovědí poškozeného a lékařskými zprávami je prokázáno, že obviněný poškozeného fyzicky napadl, ovšem obviněnému není zřejmé, jak lékařské zprávy mohou být považovány za objektivní důkaz, když prakticky pouze tlumočí to, co lékaři sdělil sám pacient. Lékařské zprávy mohou pouze stvrzovat zdravotní stav poškozeného, nicméně z nich není a nemůže být zřejmé to, jakým způsobem poškozený k popisovanému zdravotnímu stavu přišel. Pokud jde o skutek ze dne 21. 6. 2014 uvedený pod bodem 3 výroku rozsudku, soud prvního stupně při závěru o vině vycházel z výpovědi samotného poškozeného a jeho matky M. A., proti nimž stojí výpověď samotného obviněného a jeho bratra A. B. Proč soud uvěřil poškozenému a jeho matce a nikoliv obviněnému z rozsudku již nevyplývá. Pokud jde o zbylé dva skutky, těmto je věnováno ještě méně prostoru než skutku předchozímu. Soud pouze cituje výpověď svědkyně W., která viděla, že poškozený proběhl restaurací, což potvrdil i svědek P., ale žádný jiný důkaz, že by mělo dojít v této fázi k vydírání poškozeného, není. Z rozsudku není možno vůbec zjistit, na základě čeho dospěl soud k závěru o vině. Dále namítá, že se soud nevypořádal s výpovědí M. B., která by měla nepochybně jednoznačný vliv na věrohodnost poškozeného. Obviněný má výhrady také ke kvalifikaci jednání, a to především pokud jde o skutek v bodě 3 výroku rozsudku, u něhož ani z výpovědi matky poškozeného nevyplývá, že by obviněný cokoliv po poškozeném v okamžiku, kdy ho měl udeřit do hlavy, požadoval. Nebylo ani prokázáno, že by požadoval něco před tím, takže je otázkou, jak byly splněny kumulativní znaky vydírání, které jsou jednak nutit někoho něco konat, jednak k tomu použít násilí. Násilí zde stálo zcela osamoceno, v tom případě by se muselo jednat o jinou skutkovou podstatu, je vůbec otázkou, zda trestného činu.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265m odst. 1 r. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného obžaloby buďto zprostí, či aby v souladu s ustanovením §265l odst. 1 přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 18. 3. 2016 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný Š. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně výpovědi svědků M. A., M. B., B. W. a I. P., znaleckého posudku znalkyně MUDr. Lucie Laclové, lékařských zpráv) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaných trestných činů. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mělníku, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi poškozeného T. A., která je stěžejním usvědčujícím důkazem, z výpovědi svědkyně M. A., B. W., M. B. a svědků I. P. a Š. Č., dále z lékařských zpráv o ošetření poškozeného, ze kterých vyplývá, že byl poškozený napaden jinou osobou, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství znalkyně MUDr. Lucie Laclové a dále z listinných důkazů. Polemika obviněného s důkazy, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného Š. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 4. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu