ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.462.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 462/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 dovolání obviněného D. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 50 To 304/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 2 T 32/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný D. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 2 T 32/2014, uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v bodě 3) výroku rozsudku přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle výroku rozsudku se tohoto jednání dopustil tím, že
1. společně s M. B. dne 7. 9. 2013 v době od 22.05 hod. do 22.25 hod. veřejně v prostorách společné umývárny a chodby ubytovny v areálu C. V., okres T., po předchozí slovní hádce nejprve spoluobviněný M. B. fyzicky napadl údery rukama sevřenýma v pěst do obličeje poškozeného D. S. v B., kterého se jeho otec poškozený A. S. v B., snažil bránit, v důsledku čehož byl fyzicky napaden D. B., který poškozeného A. S. udeřil dřevěnou židlí přes hlavu, židle se při tomto úderu rozbila a následně oba obvinění fyzicky napadli dalšího poškozeného E. R. v B., kterého se snažili udeřit zbytkem rozbité židle a dřevěnou násadou od koštěte do hlavy, což poškozený E. R. vykryl rukama, čímž způsobili poškozenému A. S. újmu na zdraví, která si vyžádala lékařské ošetření ve Stodské nemocnici, a. s., a následně ve Fakultní nemocnici v Plzni-Lochotíně, kde byl hospitalizován v době od 8. 9. 2013 do 11. 9. 2013, přičemž podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, utrpěl A. S. lehké zranění spočívající v tržné ráně ve vlasaté části hlavy vlevo na temeni o délce cca 70 mm, otok a krevní podlitinu pravé očnice a přilehlého úseku pravé tváře, povrchní tržnou ránu na tváři pod pravým okem délky kolem 20 mm, proražení horního rtu ranou ve tvaru písmene „Y“ velikosti kolem 30 mm, roztržení sliznice dolního rtu v tzv. předsíni ústní délky kolem 20 mm, lehký otřes mozku, tříštivou zlomeninu baze pravé očnice a přední stěny čelistního sinu (vedlejší dutiny nosní) zasahující do čichových sklípků, zakrvácení do čelistního sinu, průnik vzduchu do podkoží pravé tváře, očních víček a pojiva pravé očnice, viklavost jednoho předního zubu – řezáku, poškozenému D. S. způsobili tržnou ránu na pravé části zad, která si nevyžádala lékařské ošetření a poškozenému E. R. způsobili lokální pohmožděninu o průmětu 5 cm na hlavě frontoparietálně vpravo,
3) společně s dosud nezjištěným pachatelem v době od 16.45 hod. dne 14. 11. 2013 do 08.00 hod. dne 15. 11. 2013 vnikli nezajištěným sklepním oknem do sklepního prostoru bytového domu v M. ul., S., okres T., v kterém byla v této době prováděna rekonstrukce, ze sklepních prostor dále vnikli přes přízemí do prvního patra domu, kde překonali bez poškození uzamčené dveře do jednoho z rekonstruovaných bytů, kde se zmocnili různého elektrického ručního nářadí v celkové hodnotě 20.400 Kč a dále se pokusili odcizit z tohoto bytu kabel CYKY 3x2,5 o celkové délce 45 m v hodnotě 1.125 Kč, který však v domě zanechali, vše ke škodě poškozeného P. H.,
přičemž obviněný D. B. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 6 T 62/2009, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona ve znění zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, tento trest vykonal dne 9. 12. 2010; a pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 8 T 7/2013, byl odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který dosud nevykonal.
Za to mu byl pro výše popsané trestné činy a dále pro přečiny krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným a odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 9 T 34/2014, uložen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 9 T 34/2014, jakož i všechna rozhodnutí, na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný povinen společně a nerozdílně s obviněným M. B. zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce v Plzni, částku 2.225,65 Kč. Podle téhož zákonného ustanovení byl samostatně zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému P. H., částku 20.400 Kč, A. S., částku 7.200 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce v Plzni, Sady 5. května 59, Plzeň, částku 14.375,99 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli poškození P. H., A. S. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, regionální pobočka v Plzni odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný D. B. odvolání, které Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 50 To 304/2015, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Toto rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. řádu.
Okresnímu soudu vytýká, že výrok o vině pod bodem 1) byl budován pouze na základě výpovědí poškozených, přičemž jejich tvrzení neměla oporu ve výpovědích dalších nezaujatých svědků, stejně jako ve výpovědích obou obviněných. Celý konflikt naopak vyvolali právě poškození, kteří byli podnapilí a slovně i fyzicky napadali M. B. Není proto zřejmé, proč soud prvního stupně uvěřil pouze poškozeným a nikoli obviněným a ostatním svědkům. Útok židlí potvrzují rovněž jen poškození, nikdo jiný takovýto útok neviděl. S ohledem na výpovědi všech svědků mělo být zjištěné jednání obviněného právně posouzeno jako rvačka podle §158 odst. 1 tr. zákoníku, neboť není pochyb, že proti sobě bojovaly dvě skupinky lidí, kde poškození nadto byli v přesile, navíc nelze rozlišit, kdo dal komu první ránu. Poškození nejsou nebohými oběťmi, za které se vydávají, na konfliktu mají zásadní díl viny. Obviněný se navíc domnívá, že pyká za to, že je fyzicky zdatný, umí se sám o sebe dobře postarat a že se společně s bratrem ve rvačce ubránil.
Odvolací soud zamítl odvolání obviněného, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí tohoto soudu, došlo k nesprávnému právnímu a hmotněprávnímu posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně.
Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 případně odst. 2 tr. řádu zrušil výrok ad II. napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 50 To 304/2015, zrušil i další rozhodnutí na citovanou část rozhodnutí obsahově navazující a věc podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby podle §265m odst. 1 tr. řádu ve věci rozhodl sám.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k podanému dovolání obviněného písemně vyjádřil, přičemž nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky.
Podle jeho názoru dovolatel sice formálně odmítá právní kvalifikaci skutku popsaného ad 1) výroku rozsudku coby přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, navrhuje posouzení tohoto jednání jen jako přečinu rvačky podle §158 tr. zákoníku, avšak tento požadavek absolutně nevychází ze skutkových zjištění, která soudy ve věci učinily. Při znalosti zákonné formulace ustanovení §158 tr. zákoníku je zřejmé, že nešlo o vzájemné střety a střídající se útoky a protiútoky, ale šlo o výlučnou agresivní iniciativu obviněných, jíž se poškození pouze bránili. Výlučně skutkový charakter má také námitka obviněného, že neudeřil poškozeného A. S. do hlavy židlí, a také, že bránil spoluobviněného před útokem všech tří poškozených. Tvrzení o takovémto útoku nemá oporu v soudy učiněných skutkových zjištěních a není proto vůbec jasné, o kterou pasáž odůvodnění soudních rozhodnutí dovolatel toto své tvrzení opírá.
Podle státního zástupce dovolání neobsahuje žádnou námitku, kterou by obviněný vytýkal nesoulad soudy učiněných a v soudních rozhodnutích vymezených skutkových zjištěních a zákonných znaků přečinů podle §146 odst. 1 a §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uzavřel proto, že všechny námitky obviněného primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. řádu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, případně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v případě jiného, než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále třeba uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Okresní soud v Tachově provedl ve věci podrobné dokazování, na jehož základě přesně popsal a stabilizoval skutkový děj, přičemž v souvislosti s prováděním tohoto dokazování plně respektoval pravidla stanovená §2 odst. 5 tr. řádu. Důkazy, které provedl, hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak mu přikazuje ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně nevykazuje žádné vady, není poznamenáno nadřazováním některých důkazů jiným či naopak pomíjením nebo neadekvátním zlehčováním některých provedených důkazů, hodnotící proces nevykazuje žádné prvky svévole, je plně v souladu s požadavky formální logiky a metodami indukce a dedukce. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je v souladu se zákonnými požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu.
Námitky obviněného, uplatněné v dovolání, jsou jednak jen opětným připomenutím způsobu obhajoby, který obviněný zvolil pro probíhající trestní řízení, jednak jsou doslovným opakováním odvolacích důvodů, jak byly formulovány v opravném prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud odvolacím námitkám obviněného věnoval náležitou pozornost, v odůvodnění svého rozhodnutí je náležitě specifikoval a beze zbytku se s nimi vypořádal, přičemž své právní závěry v tomto směru adekvátně odůvodnil (viz str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Pro správnost učiněných závěrů na ně Nejvyšší soud plně odkazuje.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v dovolání formálně odmítá právní kvalifikaci skutku, k níž soudy obou stupňů shodně dospěly, a domáhá se posouzení svého jednání jen jako přečinu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku, což podle jeho názoru lze plně podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Není však možné přehlédnout, že k těmto závěrům dospívá obviněný poté, co zpochybňuje výsledky provedeného dokazování, konstruuje a předkládá vlastní verzi skutkového děje a tyto úvahy pak dle jeho názoru odůvodňují uplatněný dovolací důvod. S tímto pojetím a konstrukcí dovolání se však Nejvyšší soud neztotožnil, neboť podle jeho názoru zcela nekonvenuje zákonným požadavkům stanoveným výše citovaným zákonným ustanovením. Nejde tudíž o námitky, jimiž by obviněný vytýkal nesoulad učiněných skutkových zjištění s užitou právní kvalifikací činu, naopak dovolání primárně směřuje jen do obsahu a rozsahu učiněných skutkových zjištění, což právnímu rámci formálně deklarovaného dovolacího důvodu neodpovídá.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde výslovně formuloval požadavek, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je podle těchto závěrů povinen vždy nejprve posoudit, zda dovolatelem užitý dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ten spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na tyto pasáže odkazuje.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než který obviněný uplatnil, nadto neodpovídá ani jinému z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu. Podané dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 4. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu