ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.478.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 478/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 dovolání obviněného Z. P. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 13 To 388/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 444/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 2 T 444/2013, byl obviněný Z. P. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
celkem ve čtyřech případech v M. T. postupně pod smyšlenou legendou o zhodnocení peněz vylákal od poškozené S. M. ve dnech 16. 5. 2012 finanční částku 70.000 Kč v hotovosti a druhého dne 160.000 Kč zaslanou převodem z účtu, celkově tedy částku ve výši 230.000 Kč, se splatností do 16. 7. 2012, dále dne 21. 6. 2012 částku ve výši 35.000 Kč částečně předanou v hotovosti a částečně převedenou na účet, se splatností do 21. 7. 2012, dále dne 26. 6. 2012 ve výši 35.000 Kč, částečně předanou v hotovosti a částečně převedenou na účet, se splatností do 26. 7. 2012 a dne 3. 7. 2012 ve výši 17.000 Kč částečně předanou v hotovosti a částečně převedenou na účet, se splatností do 3. 8. 2012 s tím, že tyto peníze předá kamarádovi ohledně zúročení, podepsal směnky a smlouvy o půjčce ze dnů 16. 5. 2012, 21. 6. 2012, 26. 6. 2012 a dne 3. 7. 2012, a přestože se tedy zavázal splatit celkovou částku ve výši 317.000 Kč v uvedených termínech splatnosti, tak přesto do dnešního dne nic nevrátil, s poškozenou S. M. nekomunikuje, na urgence a upomínky k zaplacení dlužné částky nereaguje a způsobil tak S. M., škodu ve výši 317.000 Kč.
Za to byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému současně uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené S. M. škodu ve výši 317. 000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 2 T 444/2013, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice usnesením ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 13 To 388/2015, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 13 To 388/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný namítl, že podle jeho názoru soudy zjištěný skutkový stav věci není přečinem podvodu, neboť nedošlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty tohoto přečinu. Uvedl, že poškozená nebyla k předání prostředků nijak nucena, předem ji informoval o fungování půjček i o tom, že peněžní prostředky budou předány další osobě. Má za to, že z dokazování nevyplynul jeho podvodný úmysl, tj. že by poškozenou uvedl v omyl, využil jejího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti. Je proto přesvědčen, že měl být podané obžaloby zproštěn. Navíc poukazuje na charakter posuzovaného právního vztahu mezi ním a poškozenou, jde o občanskoprávní vztah, který měl být řešen prostředky civilního práva nikoli prostředky práva trestního. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, s tím, že trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu byl pak podle obviněného naplněn tím, že Okresní soud ve Svitavách měl po vrácení věci ze strany odvolacího soudu zopakovat již dříve provedené důkazy, což neučinil a odvolací soud přesto odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. K tomu připomněl, že se jedná již o třetí rozhodování ve věci a trestní řízení trvá již téměř dva roky.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby byl Nejvyšším soudem zproštěn obžaloby, případně aby dovoláním napadené usnesení Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se do doby konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále nutno upozornit na to, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, poté i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, přičemž rozhodující soudy se jimi podrobně zabývaly a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Námitku nesprávného právního posouzení skutku, v rámci níž měl obviněný za to, že předmětný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku z důvodu nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty tohoto přečinu, je sice možno považovat z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně relevantní, avšak Nejvyšší soud shledal, že jde o námitku neopodstatněnou.
Obviněný opakuje svou obhajobu, že poškozená nebyla k předání peněžních prostředků nijak nucena, že byla dostatečně a předem informována o fungování půjček i o tom, že peněžní prostředky budou předány další osobě. Podle jeho názoru tak zcela absentuje jak subjektivní tak objektivní stránka trestného činu podvodu.
Nejvyšší soud na základě učiněných skutkových zjištění plně přisvědčil názoru nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný zjištěným a v rozsudku popsaným jednáním uvedl poškozenou v omyl, přičemž smyslem jeho jednání bylo obohatit se o takto získané finanční prostředky. Podvodný úmysl obviněného je třeba spatřovat již v tom, že poškozené nejprve nezmínil existenci další osoby ve finančním vztahu, poté neřekl ani jméno osoby, která měla údajně peníze zhodnotit, a poté uváděl zcela nepravdivé informace o identitě této třetí osoby, např. její smyšlené jméno i profesi. O existenci muže jménem L. L., jemuž měly být peníze svěřeny, se poškozená dozvěděla až z trestního spisu. Obhajoba obviněného tak nemá oporu v provedených důkazech. O podvodném úmyslu obviněného svědčí také to, že směnky, které pro poškozenou vyhotovil a jimiž měl být jištěn jeho závazek, jsou neplatné a tudíž nevymahatelné. V řízení bylo prokázáno, že poškozená obviněnému plně důvěřovala a od počátku vycházela z toho, že jde o finanční transakci pouze mezi ní a obviněným, nikoliv že do celé záležitosti vstupuje neznámá třetí osoba. Teprve později, po vzniku závazku, se dověděla o „třetím ve hře“, nicméně ji obviněný utvrzoval v tom, že pokud by nastaly problémy s vrácením peněz, vrátí jí je sám (viz vystavené směnky), tudíž pojímal celou záležitost jako osobní závazek vůči ní a poškozená to také takto vnímala.
Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč hodnotily výpovědi poškozené a dalších svědků jako věrohodné a proč naopak obhajobu obviněného vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů, že obviněný se jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu obohatil tím, že uvedl poškozenou v omyl, a naplnil tak po subjektivní i objektivní stránce skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Opodstatnění nemá ani právní názor obviněného, že v projednávané věci jde o občanskoprávní vztah, který neměl být řešen prostředky trestního práva.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek -„ultima ratio“- pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestnými činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).
V případě projednávané věci se obviněný podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil jednání, které naplňovalo zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 tr. zákoníku, navíc v kvalifikované skutkové podstatě. Jednání obviněného je tak jednáním společensky škodlivým, jde o trestnou činnost proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které vybočilo z rámce občanskoprávních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že na něj bylo zapotřebí bezodkladně reagovat prostředky trestního práva. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil názoru obviněného, že na jeho případ byly prostředky práva trestního aplikovány nepřiměřeně. V situaci, kdy trestná činnost obviněného zásadním způsobem vybočila z rámce běžných civilních (občanskoprávních) vztahů a dostala se, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, když obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, byla aplikace prostředků trestněprávní represe zcela namístě. Nereagovat na zjištěný stav tímto způsobem by v praxi znamenalo rezignaci státu na závažné protispolečenské jednání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný namítl, že Okresní soud ve Svitavách měl s ohledem na to, že se jednalo již o třetí rozhodování ve věci a že trestní řízení trvá již téměř dva roky, po vrácení věci ze strany odvolacího soudu zopakovat již dříve provedené důkazy, což neučinil a odvolací soud přesto jeho odvolání zamítl jako nedůvodné.
Podle ustanovení §219 odst. 3, věty druhé, tr. řádu změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
Ze zásad ústnosti a bezprostřednosti (§2 odst. 11 a 12 tr. řádu) obecně plyne, že na rozhodování ve věci by se měli podílet soudci, kteří se v celém rozsahu zúčastnili na projednávání v hlavním líčení a za jejichž přítomnosti byly prováděny důkazy, které tak mohou tito soudci na podkladě bezprostředního dojmu řádně zhodnotit, a tím získat spolehlivý skutkový podklad pro meritorní rozhodnutí. Pokud jde o uplynutí delší doby od hlavního líčení, které bylo odročeno, zákon neposkytuje bližší konkretizaci pro posouzení, jaký časový limit lze považovat za delší dobu. Bude tedy vždy záležet na konkrétních okolnostech každé projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a charakteru dosud provedených důkazů, atd. Rozhodující zde bude stanovisko členů senátu, popřípadě stran, zda s přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti považují výsledky dřívějších jednání za dostatečné pro rozhodnutí ve věci, nebo zda je nutné – s ohledem na časový odstup nebo vývoj důkazní situace – opakovat důkazy již jednou před nimi provedené (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 2713s.).
V nyní posuzované věci došlo sice dvakrát ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, avšak nalézací soud po vrácení věci vždy řádně a v intencích rozhodnutí odvolacího soudu v řízení pokračoval. V rámci toho v souladu s ustanovením §219 tr. řádu zopakoval také průběh dosavadního řízení, a to včetně provedených důkazů, což bylo plně v jeho kompetenci. Řízení tedy probíhalo kontinuálně a na straně rozhodujících soudů nebylo ani v tomto směru shledáno žádné pochybení. I v tomto ohledu je tedy dovolání obviněného nedůvodné.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu posuzovaného trestního řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný Z. P. svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Stejně tak je nutno plně přisvědčit závěrům, které ve věci učinil soud druhého stupně.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného Z. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 4. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu