ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.515.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 515/2016-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o dovolání obviněného F. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2014, sp. zn. 3 To 149/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 2/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 48 T 2/2013, byl obviněný F. Š. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„ po vzájemné dohodě v přesně nezjištěné době od 1. 9. 2009 do 26. 10. 2009 v P. v úmyslu vylákat neoprávněný nadměrný odpočet DPH, společně s již dne 31. 8. 2011 pro trestný čin dle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsouzeným M. K., poté, co obviněný Š. navedl odsouzeného K., aby se stal jednatelem společnosti Formanent, s. r. o., kterým se K. s datem vzniku jednatelství od 9. 9. 2009 stal, a proto od 19. 10. 2009 mohl jako jediný disponovat účtem společnosti, a poté, kdy dne 10. 9. 2009 obviněný F., aby dosáhl realizace předem dohodnuté trestné činnosti, přestože věděl, že se jedná o padělky ověřovacích doložek notářské kanceláře JUDr. Blanky Čechové, předal Ing. J. N. za účelem jmenování M. K. jednatelem společnosti Formanent, s. r. o. a zajištění převodu této společnosti se sídlem Jilská 450/16, Praha 1, IČ: 28941012 na společnost ČEZ, a. s., jako nového stoprocentního vlastníka, a zaslání těchto změn do obchodního rejstříku vedeného u Městského soudu v Praze, Smlouvu o převodu obchodního podílu mezi společností Hradčany, o. s. a ČEZ, a. s., na níž byly zfalšovány podpisy člena představenstva ČEZ, a. s., Z. P., Předávací protokol o předání dokladů společnosti Formanent, s. r. o., novému jednateli M. K., Čestné prohlášení a podpisový vzor M. K. a Plnou moc pro obchodní rejstřík udělenou zmocněnci Ing. J. N. M. K., všechny listiny datované dnem 9. 9. 2009 a opatřené padělanými ověřovacími doložkami notářské kanceláře JUDr. Blanky Čechové, V. P. Čkalova 18, Praha 6, v nichž mimo jiné byla uvedena i smyšlená čísla položek ověřovací knihy notářské kanceláře, a poté odsouzený K. již jako jednatel spol. Formanent, s. r. o., na pokyn obviněného Š. převedl na sebe firemní bankovní účet, na nějž měly být poukázány finanční prostředky vylákané uplatněním nadměrného odpočtu DPH, za tím účelem obviněný Š. předložil odsouzenému K. již vyplněné přiznání k dani z DPH spol. Formanent, s. r. o., za 3. čtvrtletí 2009 k podpisu, které odsouzený K. podepsal, a dne 26. 10. 2009 zatím neznámá osoba toto přiznání k dani doručila do podatelny Finančního úřadu pro Prahu 1, v Praze 1, Štěpánská 28, přičemž v tomto daňovém přiznání, ačkoli obvinění věděli, že ve skutečnosti k uskutečnění žádaného zdanitelného plnění uvedeného v daňovém přiznání nedošlo, vykázali nadměrný odpočet daně ve výši 56 525 000 Kč a na základě výzvy finančního úřadu k odstranění pochybností se dne 8. 12. 2009 na žádost obviněných na Finanční úřad pro Prahu 1 dostavil D. Š., jehož k jednání s finančním úřadem vybavili finančním úřadem vyžádanými dokumenty a plnou mocí ze dne 6. 12. 2009 a který krom této plné moci u finančního úřadu předložil fakturu, z níž mělo vyplývat, že společnost Formanent, s. r. o., od společnosti Ecoenerg Windkraft GmbH & Co.KG odebrala zboží ve výši 354 025 000 Kč, tj. v ceně, které odpovídal daňový odpočet ve výši 56 525 000 Kč, ačkoli k žádnému plnění z této faktury nedošlo, dále předložil výpis z účtu společnosti Formanent, s. r. o. a kupní smlouvu ze dne 21. 9. 2009 mezi společností Ecoenerg Windkraft GmbH & Co.KG a společností Formanent, s. r. o., jako dceřinné společnosti ČEZ, a. s., přičemž i tato kupní smlouva byla opatřena padělanou ověřovací doložkou notářské kanceláře JUDr. Blanky Čechové a dále byla opatřena padělaným podpisem jednatele prodávající společnosti, tj. podpisy Dr. R. S., padělaným podpisem M. K. jako jednatele společnosti Formanent, s. r. o., jako kupujícího a padělaným podpisem člena představenstva ČEZ, a. s., Ing. V. H., přičemž že strany finančního úřadu k vyplacení nadměrného odpočtu po odhalení podvodu nedošlo.“
Za uvedené jednání byl obviněný F. Š. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu dvou set celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 000 Kč, tj. celkem 200 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného Z. F.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 48 T 2/2013, podal obviněný F. Š. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2014, sp. zn. 3 To 149/2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil u obviněného F. Š. v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 48 T 2/2013 obviněného odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §67 odst. 1 a 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu dvou set celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 000 Kč, tj. celkem 200 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2014, sp. zn. 3 To 149/2013, podal obviněný F. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že rozhodnutím soudu prvního stupně i soudu odvolacího byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody. Skutková zjištění učiněná oběma soudy jsou totiž v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Zásadní pochybení soudu I. a II. stupně spočívá především ve skutečnosti, že obviněný byl uznán vinným na základě jediného usvědčujícího důkazu, a sice výpovědi M. K., kterou tento učinil v několika rozdílných procesních postaveních, přičemž řada těchto výpovědí je v trestním řízení vedeném proti obviněnému jako důkaz neúčinná. Postup soudu prvního stupně, který četl protokoly z výpovědi svědka M. K. učiněných v postavení obviněného v rámci trestního stíhání jeho osoby před zahájením trestního stíhání obviněného, a tedy i bez účasti obhájce obviněného odporuje ustanovením trestního řádu i čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žádné z výpovědí M. K., které učinil ať už v přípravném řízení nebo u hlavního líčení v postavení obviněného v rámci vlastního trestního stíhání, se obhájce obviněného účastnit nemohl, a to z toho důvodu, že v té době vůbec nebylo zahájeno trestní stíhání obviněného. Podmínky pro čtení protokolu podle ustanovení §211 odst. 3, 4 tr. ř. tak vůbec nebyly splněny. Z výpovědí M. K., které byly pro trestní řízení vedené proti obviněnému zcela neúčinné, učinily soudy obou stupňů závěry o vině. K věci vypovídal K. pouze při výslechu v přípravném řízení dne 16. 4. 2010 a před Vrchním soudem v Praze při veřejném zasedání dne 11. 4. 2014. Pouze tyto dvě výpovědi jsou tedy pro trestní řízení vedené proti obviněnému relevantní. Vrchní soud v Praze sice z výpovědi M. K. při veřejném zasedání o odvolání obviněného závěry učinil, ale ty jsou v extrémním rozporu s tím, co skutečně M. K. ve své výpovědi uvedl. Výše popsaným postupem tak dle názoru obviněného došlo k porušení jeho základního lidského práva na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů nedostály svým povinnostem stanoveným v čl. 90 Ústavy, neposkytly obviněnému soudní ochranu, nepostupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, vinu obviněného nezjistily zákonným způsobem a porušily tak čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Těchto pochybení se dopustily tím, že provedené důkazy hodnotily extrémně vadným způsobem, resp. vycházely ze zcela neúčinných důkazů, takže skutková zjištění učinily ve skutečnosti bez jakéhokoliv podkladu a jakékoliv vazby na provedené dokazování a dokonce místy jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Důkazy provedené v trestním řízení tak nevytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně objektivní a subjektivní stránky, a které by umožnily učinit závěr o vině obviněného.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1, 2 r. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2014, sp. zn. 3 To 149/2013 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 48 T 2/2013, dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušenou část rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále, aby podle ust. §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací argumentace obviněného nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat zejména to, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě předmětného dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu, protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nicméně právě takovéhoto postupu se obviněný na dovolacím soudu v podstatě domáhá, když podstatná část jeho námitek směřuje právě vůči skutkovým zjištěním soudů a vůči hodnocení důkazů ze strany soudů, proto má státní zástupce za to, že tyto námitky nemohou být pod uplatněný dovolací důvod přiřazeny. Výtky obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů nepovažuje státní zástupce za důvodné ani v obecné rovině, neboť soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, resp. provedly dokazování, kterým byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nevznikají důvodné pochybnosti, přičemž provedené důkazy hodnotily po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soudy tedy postupovaly plně v souladu s §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Pokud obviněný namítá, že byl uznán vinným jen na podkladě jediného usvědčujícího důkazu, jedná se o námitku postrádající v dotčených rozhodnutích oporu. Obviněný byl uznán vinným na podkladě hned několika navzájem korespondujících důkazů zahrnujících nejen znalecké posudky či výpověď svědka (svědků), nýbrž i další, objektivní důkazy listinné.
Ztotožnit se nelze ani s námitkou extrémních rozporů, která by, pokud by ovšem byla důvodná, mohla výjimečně odůvodnit zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé existuje tehdy, když zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala. Naopak je možno říci, že dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 trestního řádu. Důkazy byly přitom hodnoceny tak, jak stanoví §2 odst. 6 trestního řádu, a to v souladu se zásadami formální logiky. Závěry ohledně skutkových zjištění tak plně korespondují s provedeným dokazováním. Tvrzení obviněného o existenci „extrémního rozporu“ je tudíž neopodstatněné. Napadená rozhodnutí nejsou projevem libovůle, když jejich obsah odpovídá mj. požadavkům vyplývajícím z §125 odst. 1 trestního řádu, tzn. že, soudy vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o jaké důkazy svá zjištění opřely a jakými důkazy se řídily a jak se vypořádaly s obhajobou obviněného.
Námitky uplatněné obviněným tedy nelze podle názoru státního zástupce pod tvrzený dovolací důvod podřadit, nelze je však přiřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Vzhledem k tomu má za to, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný F. Š. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně výpovědi svědka M. K.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky skutkové podstaty spáchaného trestného činu. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud po doplnění dokazování se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi svědka M. K. a z listin použitých pachateli při realizaci trestné činnosti, které byly podrobeny znaleckému zkoumání, z něhož vyplývá, že tyto listiny byly včetně podpisů a ověřovacích doložek zfalšovány, což podporuje věrohodnost výpovědi M. K. Navíc byla zjištěna emailová korespondence mezi dalším pachatelem této trestné činnosti F. a Ing. N., z jejíž přílohy vyplývá, že tyto zfalšované listinné materiály si mezi sebou N. s F. přeposílali. Právě tyto důkazy svědčí o tom, že výpověď M. K. není samostatným důkazem, věrohodnost jeho výpovědi je dokladována dalšími zcela objektivními důkazy, které propojují trestnou činnost obviněného Š. a dalšího obviněného F. Co se týká námitky obviněného ohledně nepoužitelnosti některých výpovědí učiněných M. K., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud došlo na straně soudů k nějakému pochybení při nakládání s tímto důkazem, tato pochybení se netýkají výpovědí M. K. z 16. 4. 2010 a 11. 4. 2014, jak ostatně konstatoval i obviněný ve svém dovolání. Předmětné výpovědi jako podklad pro rozhodnutí soudů sloužit mohou a jejich uplatněním nedošlo, jak je namítáno obviněným, k zásahu do jeho základních práv. Polemika obviněného s důkazy, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného F. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu