ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.945.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 945/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 o dovolání obviněného M. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 6 To 257/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 125/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný M. L. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. 38 T 125/2014 uznán vinným zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, alinea 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 12. 10. 2012 v době od 19:30 hod. do 19:54 hod. v P. na Z. n. nabídl Bc. S. Ch., v té době příslušníkovi Celní správy ČR, zařazenému u Celního ředitelství Praha, Odboru pátrání a dohledu, se kterým byl nejméně od 9. 10. 2012 do 24. 1. 2013 v telefonickém a osobním kontaktu a který jej nejméně dne 9. 10. 2012 informoval, že pracovníci Odboru pátrání a dohledu Celní správy ČR budou provádět kontroly na M., částku ve výši 5 000 Kč pro Bc. S. Ch. a 5 000 Kč pro další spolupracující osobu za každou provezenou autocisternu, která ujde kontrole Celní správy ČR a kterých v té době bylo již nejméně šest, za to, že Bc. S. Ch. jej bude v předstihu informovat o výskytu a o plánovaných či realizovaných operativních akcích pracovníků Odboru pátrání a dohledu Celní správy ČR, kdy obžalovaný M. L. jako technický ředitel společnosti LAPUŠKA s. r. o., IČ 27652351, se sídlem Mladoboleslavská 223, Praha 9, provozující stáčírnu pohonných hmot v K. n. V., ulici V., tyto informace dále předával řidičům, kteří pro obchodní partnery spol. LAPUŠKA s. r. o., zejména spol. Harver s. r. o., převáželi cisterny s obsahem deklarovaným jako minerální olej do uvedené provozovny spol. LAPUŠKA s. r. o. k uskladnění, aby jejich obsah mohl být následně v ČR prodáván jako motorová nafta.
Za to mu byl podle §332 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 1 000 Kč, tedy celkem 50 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání v celém rozsahu, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 6 To 257/2015 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Toto usnesení soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním v celém rozsahu, které založil na třech dovolacích důvodech. Zaprvé na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, dále na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a konečně na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle nějž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný strukturoval do tří zásadních částí. V prvé řadě namítl absenci zákonného soudce v odvolacím řízení. Z veřejně dostupného rozvrhu práce soudců Městského soudu v Praze (odvolací soud v projednávané trestní věci – pozn. Nejvyššího soudu) dostupném na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti www.justice.cz , je zřejmé, že při rozhodování o odvolání je nápad přidělován počítačovým programem pro vedení rejstříku podle obecných zásad pro přidělování nápadu do jednotlivých senátů To – 60 % nápadu odvolání. Obviněný tak má omezenou možnost zjistit, kdo je jeho zákonným soudcem. Zmíněná dikce rozvrhu práce mu nedává žádnou právní jistotu, neboť není možné zjistit, zda zákonnému soudci byl či nebyl odňat. Pravidlo vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kdy příslušnost soudu i soudce stanoví jen a pouze zákon, nebylo v jeho věci dodrženo. I Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ze dne 5. 10. 2010 ve věci DMD Group, a. s., proti Slovenské republice, stížnost č. 19334/03, dovodil, že zachování vnitrostátního práva na zákonného soudce a tím zachování podmínek čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyžaduje detailní přesnost a jasnost pravidel, jakož i pojistky pro zajištění objektivity, transparentnosti a zamezení jakékoliv arbitrárnosti ohledně přidělování konkrétních případů jednotlivým soudcům.
V další části obviněný namítl nepřípustnost jeho trestního stíhání na podkladě nelegálně získaných důkazů. To odůvodnil tím, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly získány na základě příkazů učiněných v jiných trestních kauzách v souladu s §88 odst. 1 tr. ř., přičemž jejich provedení k důkazu není možné v případě skutkové podstaty §332 tr. zákoníku. Odvolací soud na základě totožné námitky toliko odkázal na sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 70/2002 a č. 43/2009 a Sb.m.s. o Trestněprávní úmluvě o korupci, přičemž konstatoval, že důkaz odposlechem byl ve věci obviněného proveden pro trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Obviněný však tvrdí, že z dikce čl. 23 trestněprávní úmluvy o korupci nevyplývá závazek pro Českou republiku přímo stíhat korupční trestné činy, ale pouze závazek implementovat stíhání korupce do jejího právního řádu. Český zákonodárce nepovažoval za nutné rozšířit okruh trestných činů pro možnost pořizování odposlechů o trestný čin podplacení podle §332 tr. zákoníku. Postup orgánů činných v trestním řízení ve smyslu §88 odst. 6 tr. ř. tak nebyl opodstatněn.
V neposlední řadě pak obviněný namítl nedostatek subjektivní stránky trestného činu, za který byl odsouzen. Závěr soudů nižších stupňů o jejím naplnění byl podle něj ovlivněn odsuzujícím rozsudkem v trestní věci Bc. S. Ch., pravomocně odsouzeného za podplacení (správně přijetí úplatku – pozn. Nejvyšší soudu), jehož se měl dopustit jako celník. Tím, že soudy vycházely i z jiných (dosud nepravomocných) rozhodnutí, porušily základní zásady trestního řízení – presumptio innoceatiae a in dubio pro reo . Ve výrokové části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, potvrzeném soudem odvolacím, je kupř. uvedeno, že obviněný měl získané informace dále předávat řidičům, kteří pro obchodní partnery společnosti LAPUŠKA s. r. o. převáželi cisterny s údajně minerálním olejem k uskladnění, aby jejich obsah mohl být následně v ČR prodáván jako motorová nafta. Tato skutečnost však nebyla v celém řízení prokázána, přičemž návrh obhajoby na jejich ztotožnění odvolací soud odmítl jako nadbytečný důkaz. Rovněž neexistuje žádný důkaz o dohodě obviněného a Bc. S. Ch. o peněžitém plnění ve výši 5 000 Kč za každou autocisternu, která ujde kontrole Celní správy ČR. Obviněný pracoval toliko jako technický ředitel společnosti LAPUŠKA s. r. o. a z obchodních aktivit, které do jisté míry organizoval, neměl jiný prospěch, než jiný obyčejný zaměstnanec této společnosti. Rovněž nevěděl, že Bc. S. Ch. byl příslušník Celní správy, takže případné zavinění nemohlo zahrnovat vztah k dotyčnému jako k úřední osobě a tedy nebylo možné věc posoudit jako kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu podplacení podle §332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Součástí dovolání obviněného byla i žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody do doby meritorního rozhodnutí dovolacího soudu, odůvodněná nutností péče o novorozené dítě obviněného, neboť jeho družka, novorozené dítě a další nezletilé dítě jsou na něm existenčně závislí; potažmo žádost o přerušení výkonu trestu ve smyslu §265o tr. ř.
Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. ve spojení s §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný; eventuálně aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň navrhl, aby mu byly uhrazeny náklady řízení. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný na Nejvyšším státním zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného M. L. ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. k námitce stran nezákonného soudce ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že věc napadla do tříčlenného senátu 6 To věcně příslušného Městského soudu v Praze v souladu s platným rozvrhem práce, proto nemohlo dojít k zásahu do práva obviněného na zákonného soudce. Co se týče námitky obviněného o nezákonném použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu z jiné trestní kauzy, státní zástupce vyjádřil, že tato nespadá pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v takovém případě by bylo nutné, aby obviněný namítal nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 a odst. 2 tr. ř. a aby uvedl, který z důvodů nepřípustnosti stíhání podle §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 2 tr. ř. má na mysli. Daná námitka není podle státního zástupce důvodná ani v obecné rovině, neboť soudy v otázce použitelnosti předmětných odposlechů zcela správně odkázaly na Trestněprávní úmluvu o korupci, kterou je Česká republika vázána. I námitky uvedené pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce nepovažuje za takové, které by se pod něj daly podřadit, neboť míří do oblasti skutkových zjištění a do těch v dovolacím řízení zásadně nelze zasahovat. Tento závěr platí i pro tvrzené neprokázání subjektivní stránky, protože obviněný ve svém tvrzení vychází ze své vlastní verze skutkového děje, nikoliv ze skutkových zjištění učiněných soudy. Výtka ohledně toho, že ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o úmyslu obviněného poskytnout, nabídnout, či slíbit úplatek sice podle státního zástupce pod tento dovolací důvod spadá, nicméně není důvodná. Z tzv. skutkové věty rozsudku obvodního soudu totiž naopak bezpečně vyplývají všechny rozhodné okolnosti o tomto závěru, přičemž je zřejmé, že si obviněný počínal úmyslně, když popsané jednání z povahy věci muselo být vedeno přímým úmyslem.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný v reakci na předchozí vyjádření státního zástupce v tzv. replice projevil nesouhlas s jeho právními názory, přičemž nadále trval na svých argumentech obsažených v dovolání. Rovněž poukázal na skutečnost, že vyjádření státního zástupce fakticky potvrdilo nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pokud jde o námitky vyslovené obviněným v rámci jednotlivých dovolacích důvodů, je třeba uvést následující.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Soud je věcně nepříslušný tehdy, pokud rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (srov. §16-17 tr. ř.). Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, konkrétně že soud nebyl náležitě obsazen, je dána v případě, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o soudech a soudcích).
Obviněný namítá právě druhou alternativu, tedy konkrétně zpochybňuje, jestli odvolací soud byl v době rozhodování jeho věci náležitě obsazen, resp. zda věc rozhodoval senát, který k tomu byl příslušný podle platného rozvrhu práce, když tento je podle jeho tvrzení nedostatečně přezkoumatelný ze strany veřejnosti.
Zde je třeba nejprve poznamenat, že dotčená ustanovení §27, §31 a §35 zákona o soudech a soudcích nelze chápat izolovaně. Jinak řečeno v projednávané věci sice byla splněna podmínka §31 cit. zákona o soudech a soudcích, kdy soudní senát byl obsazen předsedou senátu a dvěma soudci z povolání, ale v té souvislosti je třeba nutno hodnotit i to, zda byl tento senát (tzn. konkrétní předseda senátu a konkrétní soudci) sestaven ve smyslu §41-42 zákona o soudech a soudcích v souladu s rozvrhem práce, neboť jen tak je zajištěn požadavek vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Účelem a smyslem tohoto základního práva je především ochrana proti libovolnému či dokonce účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66/2002 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rozvrh práce musí být především předvídatelný a transparentní, a to jak v otázce přidělování nápadu konkrétnímu soudnímu senátu (potažmo samosoudci), tak v otázce složení takového senátu, přičemž zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/2003, uveřejněný pod č. 76/2004 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V projednávané trestní věci obviněného M. L. není sporu o správnosti složení senátu 6 To Městského soudu v Praze, jenž projednával jako věcně příslušný soud odvolání obviněného, nýbrž jde o samotný mechanismus přidělování nápadu na tomto soudě v trestních věcech. Obviněný v dovolání napadá skutečnost, že nápad trestních věcí do jednotlivých senátů přiděluje počítačová aplikace, což podle něj vylučuje zjištění, zda byl nebo nebyl odňat zákonnému soudci.
Nejvyšší soud z předloženého spisu v konfrontaci s rozvrhem práce Městského soudu v Praze platným pro dobu, kdy odvolacímu soudu napadlo odvolání obviněného, dostupným v souladu se zásadou transparentnosti na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti www.justice.cz , shledal, že námitka obviněného není důvodná.
V předmětném rozvrhu práce účinném pro rok 2015 je v obecné části na str. 176 stanoveno, že „ [v]ěci do senátů To, odvolání a stížnosti proti rozhodnutím obvodních soudů pro Prahu 1 až 10 v agendě T a Nt, s výjimkou rozhodnutí v přípravném řízení, kde je příslušnost založena §26 tr. řádu, se přidělují automaticky počítačovým programem určeným pro vedení rejstříků a to v pořadí od senátu 5 To až do senátu 67 To , s výjimkou specializovaných senátů 8 To a 44 To …, a s výjimkou specializace senátů 6 To a 67 To …, přičemž postupně do každého senátu 5 To, 6 To, 7 To, 8 To, 9 To, 44 To, 61 To, až 67 To, se zapisují od senátu s pořadovým číslem nejnižším po senát s pořadovým číslem nejvyšším postupně věci, v pořadí jak napadly od jednotlivých obvodních soudů od počátku roku , přičemž věci se přidělují po jedné do každého senátu rotačním způsobem, modifikovaným procentuální velikostí nápadu určenou u jednotlivých senátů , zvlášť odvolání a zvlášť stížnosti, přičemž do senátů 6 To, 8 To, 44 To a 67 To, se přednostně zapíší věci, kde je určena rozvrhem práce specializace těchto senátů, další věci se do těchto senátů dle tohoto obecného rotačního principu zapisují do procentuální výše nápadu těchto senátů k výši celkového nápadu. …“ (zvýrazněno NS) . Specializace senátu 6 To ( trestné činy v dopravě, stížnosti ve věcech podmíněného propuštění, agenda soudnictví ve věcech mládeže) byla vyvážena mj. tím, že nápad odvolání byl limitován na poměr 60 % (str. 190 rozvrhu práce pro rok 2015).
Takto nastavený rozvrh práce lze jen stěží považovat za nepředvídatelný či netransparentní. Je zřejmé, že nápad trestních věcí do jednotlivých odvolacích trestních senátů byl určen chronologicky, tzn. nejstarší napadlá věc byla přiřazena senátu s pořadově nejnižším číslem a tak dále. Skutečnost, že samotné přidělení bylo aplikováno počítačovým programem, nikoliv fyzickou osobou, nemůže mít vliv na zákonnost přiděleného soudce, neboť tento byl nastaven v souladu s předmětným rozvrhem práce, jinak řečeno algoritmus přidělování nápadu odvolání byl přesně – transparentně a předvídatelně – popsaný ve veřejně dostupném rozvrhu práce, který vylučoval možnost libovůle či dokonce svévole.
Srovnání se skutkovým stavem, na základě kterého Evropský soud pro lidská práva rozsudkem ze dne 5. 10. 2010 ve věci DMD Group, a. s., proti Slovenské republice, stížnost č. 19334/03, dospěl k závěru o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je nemístné, neboť v něm na rozdíl od projednávané trestní věci šlo o případ, kdy předseda jednoho ze slovenských okresních soudů vydal opatření, kterým sám sobě z důvodu rovnoměrného zatížení soudců přidělil exekuční kauzu stěžovatelky týkající se vysoké částky, která byla původně přidělena jinému soudci, přičemž tentýž den meritorně rozhodl. Učinil tak z důvodu změny v rozvrhu práce a zajištění řádného fungování soudu, kdy právní úprava rozvrhu práce na obecných soudech byla v relevantní době zakotvena ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti a ponechávala předsedům soudů poměrně velký prostor na samostatné uvážení. Důvody pro rozhodnutí ESLP byly takové, že v projednávané věci nebylo možné na základě dostupných informací potvrdit, že přerozdělení předmětné kauzy proběhlo na základě objektivních důvodů a v mezích transparentnosti. ESLP tak rozhodl i s ohledem na výši exekuované částky a skutečnosti, že předseda soudu vydal meritorní rozhodnutí obratem poté, co kauzu odebral jinému soudci a přidělil ji sám sobě. Proti předmětnému rozhodnutí navíc nebylo možné se odvolat. V komparaci s projednávaným případem šlo o citlivou otázku delegace již napadlé věci jinému soudci, navíc ve svém důsledku tomu, který o tomto postupu sám rozhodl. V trestní věci obviněného M. L. tomu tak v žádném případě nebylo, naopak jednalo se o „prosté“ pořadí, ve kterém řádně obsazené senáty rozhodovaly v agendě odvolání o jednotlivých napadlých věcech, tedy nikoliv o vlastním obsazení těchto senátů.
Námitka obviněného tak byla Nejvyšším soudem vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná.
Další z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. To jinými slovy znamená, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., dále odst. 4 tohoto ustanovení nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno, přičemž orgán činný v trestním řízení (podle toho, kdy tato skutečnost vyšla najevo) nerozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, načež rozhodl rozhodnutím ve věci samé, které lze napadnout dovoláním, jiným způsobem pro obviněného méně příznivým (zejména odsuzujícím rozsudkem). Jiné důvody než výše uvedené, přestože se třeba týkají trestního stíhání, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nespadají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 11 Tdo 514/2004, uveřejněné pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Argumentace obviněného spočívá v tom, že v dané věci byly nezákonně použity odposlechy a záznamy telekomunikačního zařízení ve smyslu §88 odst. 6 tr. ř., neboť trestný čin podplacení podle §332 tr. zákoníku podle jeho názoru nespadá do aplikačního rozsahu prvého odstavce §88 tr. ř., na nějž dotčené ustanovení odkazuje, z toho důvodu, že neexistuje vyhlášená mezinárodní smlouva zavazující Českou republiku ke stíhání korupčních trestných činů. Podle obviněného tak nemělo být zahájeno jeho trestní stíhání. Taková námitka obviněného nemůže materiálně spadat pod uvedený dovolací důvod, přestože na něj obviněný formálně odkazuje.
Nad rámec hodnocení přípustnosti námitek Nejvyšší soud považuje za vhodné se k argumentům obviněného vyjádřit. Ustanovení §88 odst. 6 tr. ř. in fine stanovuje, že „[v] jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice. “. V odstavci 1 předmětného ustanovení je uvedeno, že nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je možné (pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené), je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, dále pro zde taxativně vymezené trestné činy, a v neposlední řadě i pro jiné úmyslné trestné činy, k jejichž stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva .
Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 8. 10. 2012 byl vydán na telefonní čísla používaná obviněným a P. H. na dobu od 8. 10. 2012 do 8. 2. 2013 (č. l. 307). Ve spise se nachází i soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 10. 10. 2012 na telefonní čísla používaná jednak J. K. a jednak nezjištěným uživatelem na dobu od 10. 10. 2012 do 10. 2. 2013 (č. l. 320). Tyto příkazy byly vydány v souladu se zákonem v jiné trestní věci, kdy bylo vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (prvá aplikační podmínka §88 odst. 1 tr. ř.). Z těchto odposlechů orgány činné v trestním řízení zjistily nabídku úplatku obviněného Bc. S. Ch. v souvislosti s výkonem jeho povoláním, kdy dotyčný toho času působil jako příslušník Celní správy České republiky, jednalo se tak o úřední osobu ve smyslu §127 tr. zákoníku. V souladu se zásadou legality a oficiality proto orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání obviněného pro zločin podplacení ve smyslu §332 odst. 1 alinea 1, alinea 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kdy informace z odposlechů byly jedním ze zásadních důkazů.
Zásadní otázkou tedy je, zda odposlech a záznam telekomunikačního provozu mohl být použit jako důkaz i v řízení o úplatkářském trestném činu při použití třetí (alternativní) aplikační podmínky §88 odst. 1 tr. ř. (jiný úmyslný trestný čin, k jejichž stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva). Jak ostatně ale uvedl již odvolací soud na str. 5 odůvodnění svého usnesení ze dne 9. 12. 2015, ke stíhání úplatkářských trestných činů Českou republiku zavazuje Trestněprávní úmluva o korupci z roku 1999 (platná i pro ČR od 1. 7. 2002), vyhlášená ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 70/2002, změněná a doplněná sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 43/2009 Sb.m.s. Tato mezinárodní smlouva v čl. 2 zavazuje smluvní strany k přijetí takových legislativních a jiných opatření, která budou nezbytná pro to, aby nabídka, slib nebo poskytnutí nepatřičné výhody přímo či nepřímo nějakou osobou veřejnému činiteli této smluvní strany, ať již přímo jemu nebo někomu jinému, aby jednal anebo nejednal při výkonu jeho funkce, bylo pokládáno za trestný čin podle tuzemského práva, je-li tento čin spáchán úmyslně. Pro úplnost lze dodat, že v čl. 19 též stanovuje vzhledem k závažnosti trestných činů uvedených v předmětné mezinárodní smlouvě povinnost zajistit (s ohledem na trestné činy uváděné v článcích 2 až 14) účinné, přiměřené a odrazující sankce a opatření, včetně trestů zahrnujících odnětí svobody, které mohou vést k vydání, jestliže byly spáchány fyzickými osobami.
Přestože předmětná mezinárodní smlouva dikcí užitou v čl. 2 přímo nestanovuje povinnost stíhat trestný čin podplacení veřejného činitele [s užitím terminologie mezinárodní smlouvy, srov. čl. 1 písm. a)] např. ve smyslu „ smluvní strany se zavazují stíhat … “, stanovuje vynutitelný závazek přijmout opatření nezbytná pro trestní stíhání předmětného trestného činu. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je dozajista stanovit povinnost smluvním stranám trestně stíhat jednání, které mezinárodní smlouva nazývá jako podplacení a materiálně dopadá i na projednávaný případ. Použití teleologické normy je v legislativní technice mezinárodního práva z povahy věci obvyklým prostředkem a nijak neoslabuje či nemění kýžený cíl, totiž harmonizaci kriminalizace úplatkářství v právním řádu smluvních stran. Je nutno brát v úvahu svébytnost a rozdílnost trestního práva u smluvních stran mezinárodních smluv obecně, kdy trestní právo je zpravidla nejvíce „imunním“ právním odvětvím pro harmonizaci. Proto mezinárodní smlouvy nezřídka kdy formulují toliko cíl a jeho dosažení nechávají na vnitrostátním zákonodárci.
Úvaha obviněného o nízké společenské škodlivosti úplatkářských trestných činů odvozená z možnosti využít institut účinné lítosti u těchto trestných činů za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2010, je mylná. Smyslem a účelem institutu účinné lítosti bylo získání relevantních informací od subjektu, který za splnění podmínek bezodkladnosti a dobrovolnosti slíbil či poskytl úplatek poté, co o to byl jiným subjektem požádán, kdy orgány činné v trestním řízení byly bez získání informací od jedné strany protiprávního jednání běžně v důkazní nouzi. Zákonodárce se tak rozhodl umožnit za přísných podmínek tohoto dobrodiní jedné straně korupčního vztahu za účelem efektivnějšího prokazování úplatkářství. Korupční trestné činy, zvláště v případě, že jedním ze subjektů tohoto vztahu (zpravidla na straně podplaceného – zkorumpovaného) je úřední osoba, zasahují do samotných základů demokratického právního státu. Právě informace od jedné strany korupčního vztahu či možnost odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení ve spojení s operativně pátracími prostředky jsou často jedinou indicií k prokázání protiprávního jednání, které je charakteristické velmi úzkým počtem subjektům (zpravidla podplácející a podplácený), kteří nemají zájem na tom, aby se o jejich jednání dozvěděl kdokoliv z vnějšího okolí.
V uvedeném ohledu ale bylo Nejvyšším soudem každopádně konstatováno, že vznesená námitka se míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poslední z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ani námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, neboť pod uvedený dovolací důvod nespadají, jelikož nevycházejí ze skutkového zjištění učiněného předchozími soudy. Naopak tato skutková zjištění jsou dovolatelem zpochybňována a relativizována, a to právě i ohledně subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Ve skutečnosti ale soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily závěr o naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu, kdy zásadními byly jak důkazy odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu (jejichž provedení bylo v souladu se zákonem – viz výše), doplněné výsledkem operativně pátracích prostředků – záznamem o sledování osob ze dne 12. 10. 2012 a 16. 10. 2012 (č. l. 294-298), jakož i výpověďmi svědků (zejm. mjr. Bc. R. H.). V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které na základě zásad ústnosti a bezprostřednosti provedly dostatek důkazů a měly tak potřebný zákonný podklad pro jejich řádné hodnocení v souladu s §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (str. 6-7 rozsudku soudu prvého stupně a str. 5-6 usnesení soudu druhého stupně), samozřejmě se zachováním primátu soudu prvního stupně v důkazním řízení. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal žádný rozpor mezi soudy provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
Pokud jde o návrh obhajoby na provedení důkazu celým trestním spisem z jiné trestní věci, tak ten byl nejen požadavkem nadbytečným, ale též odporoval zákonné úpravě, neboť soudy nemohou provést důkaz souhrnně celým trestním spisem, nýbrž toliko konkrétními důkazními prostředky z trestního spisu v jiné trestní věci, které však zároveň musí sami kriticky zhodnotit ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 30 Cdo 222/2001). Tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy soud prvního stupně provedl důkaz pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 8. 2013 sp. zn. 38 T 90/2013 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze o zamítnutí odvolání ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 7 To 384/2013 a odvolací soud tento doplnil i protokolem o hlavním líčení konaném u Obvodního soudu pro Prahu 5 ve zmíněné věci. Těmito důkazními prostředky soudy mohou provést důkaz, přestože se jedná o jinou trestní věc, pokud své úvahy o jejich hodnocení řádně odůvodní, a pokud tyto úvahy prizmatem soudů provádějících jejich přezkum nevybočují ze zásad formální logiky, což bylo v projednávaném případě splněno. Informace získané z těchto důkazních prostředků jsou proto v projednávané věci zákonným důkazem.
Odvolací soud rovněž postupoval správně, když pro nadbytečnost odmítl návrh obhajoby na provedení důkazu výslechem řidičů autocisteren, kteří měli podle tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně od obviněného obdržet informace o operativních akcích celní správy. Tato informace, ač je uvedena ve výrokové části předmětného rozsudku, nemá souvislost se znaky skutkové podstaty trestného činu podplacení podle §332 tr. zákoníku (s tzv. typovými pojmovými znaky trestného činu), neboť souvisí spíše s kontextem širšího jednání obviněného, ke kterému projednávaný zločin přiléhá. Navíc ze str. 5 rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento závěr soud učinil na základě výše zmíněných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, kdy obviněný předával telefonicky relevantní informace od Bc. S. Ch. svědkovi P. H., který je poté předal neznámému muži s tím, že se „ něco rojí “ a ať „ nechá prvního skřivana letět “.
V závěru Nejvyšší soud uvádí, že není příslušným k rozhodnutí o žádosti obviněného o odklad výkonu rozhodnutí, neboť k tomu je příslušný předseda senátu soudu prvního stupně, který ve věci rozhodl (ustanovení §322 tr. ř. a násl.). O alternativní žádosti o přerušení výkonu trestu odnětí svobody (§265o odst. 1 tr. ř.) předseda senátu Nejvyššího soudu s ohledem na výše uvedené nerozhodl, neboť nedospěl k tomu, že by zde byly přítomny důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí. Samostatné negativní rozhodnutí (usnesení) v tomto směru vydáno nebylo, ale je pouhou součástí odůvodnění tohoto rozhodnutí o dovolání obviněného (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 11 Tdo 494/2007).
Nejvyšší soud rovněž není příslušný k projednání žádosti obviněného o „ uhrazení nákladů řízení “. Povinnost úhrady nákladů trestního řízení upravuje především ustanovení §152-153 tr. ř. Podle prvého odstavce §152 tr. ř. vznikne odsouzenému (tj. tomu, který byl uznán vinným z trestného činu), povinnost náhrady trestního řízení vůči státu. Tyto náklady tvoří pět složek: 1) náklady spojené s výkonem vazby, 2) odměna a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou, 3) náklady spojené s využitím elektronického kontrolního systému při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a při nahrazení vazby, 4) náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody a s výkonem trestu domácího vězení a konečně 5) paušální částka ostatní náklady, jež nese stát. Ve spojení s §152 odst. 3 tr. ř. paušální částku ad 5) určuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž je vhodné připomenout, že rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení a o jejich výši je zpravidla agendou předsedy senátu soudu prvního stupně, nikoliv dovolacího soudu (srov. §155 tr. ř.). Současně Nejvyšší soud uvádí, že z obsahu této žádosti nelze dovodit, že by materiálně znamenala žádost o bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu podle §33 odst. 2 tr. ř., kdy v dovolání obviněného je toliko věta „ dovolateli budou uhrazeny náklady trestního řízení “ v souvislosti se závěrečným návrhem obviněného na zproštění obžaloby, eventuálně zrušení napadeného rozhodnutí, a to bez jakéhokoliv bližšího rozvedení. Jinými slovy jde patrně o návrh vycházející z potenciálně úspěšného dovolání, jak tomu bývá v občanskoprávním řízení, což je ale v trestních věcech neaplikovatelné.
Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud v konečném výsledku odmítl dovolání obviněného M. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu