ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.986.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 986/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný F. A. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. 7 To 412/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 31/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. 7 To 412/2015 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 8. 2015 sp. zn. 1 T 31/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Děčíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný F. A. byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 8. 2015 sp. zn. 1 T 31/2014 uznán vinným přečinem podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěný den měsíce června 2013 ve V., okr. D., ul. K., zakoupil od neustanovené osoby mobilní telefon zn. Apple iPhone 5, a to bez dokladů k přístroji i kupní smlouvy, za částku 5.000 Kč, ačkoliv skutečná hodnota mobilního telefonu byla 23.000 Kč, kdy tento byl odcizen dne 25. 5. 2013 ve V., okr. D., majiteli M. B. Za to byl obviněnému podle §215 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
Tento rozsudek okresního soudu napadli odvoláním obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. 7 To 412/2015 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. k odvolání státního zástupce napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pro totožný skutek přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což mu uložil podle §214 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Cit. rozsudek soudu druhého stupně napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním obviněný, v němž namítl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku jako přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z jednání obviněného totiž nelze dovodit úmysl, a to ani nepřímý, jelikož z ceny pořízeného telefonu za 5.000 Kč a skutečnosti, že k němu obviněný nezískal žádné dokumenty ani příslušenství, nelze bez dalšího dovozovat, že pochází z trestné činnosti, což vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1619/2010, podle něhož je-li koupena věc za neobvykle nízkou cenu nebo za cenu, jež neodpovídá té, za niž se jako nová prodává, nelze jen z této okolnosti vyvozovat, že osoba ji kupující věděla, že byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Ani okolnost uváděná odvolacím soudem spočívající v tom, že neznámý pachatel prodával předmětný mobilní telefon bez své SIM karty, nemůže obstát, neboť je naprosto běžné, že telefony se prodávají bez SIM karty, kterou naopak prodávající používá v jiném telefonu, čímž si ponechá své číslo a další údaje uložené na této kartě. Uvedenou skutečnost potvrzuje i fakt, že telefon nebyl blokovaný, z čehož nelze usuzovat, že telefon pochází z trestné činnosti, jelikož tzv. chytré telefony jsou obvykle nastaveny tak, že při neznalosti kódu PIN, případně přístupového kódu se zablokují a není možné je při běžných užívacích znalostech mobilních telefonů následně používat. Nebylo prokázáno, že by obviněný daroval telefon příbuzným do Kosova ihned poté, co jej zakoupil, a že se jej zbavil. Naopak telefon nějakou dobu využíval pro své potřeby a až následně jej daroval příbuzným, což taktéž není trestné a nijak neodůvodňuje závěr o úmyslu obviněného se telefonu zbavit a zastřít tak stopy trestné činnosti. Jeho jednání by bylo možno posoudit toliko jako podílnictví podle §215 odst. 1 tr. zákoníku, jak učinil nalézací soud, avšak s ohledem na odborné vyjádření společnosti ComTel Varnsdorf ze dne 12. 11. 2013 o hodnotě mobilu ve výši 23.000 Kč, se nejedná o majetkovou hodnotu nikoli malou nejméně ve výši 25.000 Kč ve smyslu §138 odst. 2 tr. zákoníku, tudíž při absenci tohoto zákonného znaku přečinu podílnictví podle §215 odst. 1 tr. zákoníku nemohlo dojít k naplnění této skutkové podstaty, ani jiného trestného činu, tudíž měl být obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Postupem soudů došlo k zásadnímu porušení zásad trestního řízení, a to obžalovací zásady podle §2 odst. 8 tr. ř. a zásady obhajoby podle §2 odst. 13 tr. ř. vycházejících ze základních práv a svobod podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 826/07 a I. ÚS 639/03). Zároveň obviněnému nebylo umožněno reagovat na změnu právní kvalifikace na základě iniciativy obžaloby, neboť reagoval jen na právní kvalifikaci učiněnou soudem prvního stupně, čímž došlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a obviněného zprostil viny podle §226 písm. b) tr. ř., jelikož stíhaný skutek není trestným činem.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil písemně prostřednictvím státního zástupce činného na tomto státním zastupitelství. V tomto vyjádření projevil souhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a následnou korekcí právní kvalifikace učiněnou soudem druhého stupně, pokud v jednání obviněného spatřoval přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Poukázal na správnost a důvodnost argumentace obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu s níž se plně ztotožňuje a v důsledku toho navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i za podmínek obsažených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněného směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. 7 To 412/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal podle §265d odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce, ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto následně zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Po prostudování spisového materiálu i napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného je důvodné. Přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj.
Nepřímý úmysl pachatele trestného činu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je dán za předpokladu, že věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn, kdy srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (viz odstavec 2 téhož ustanovení). K naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc v tomto ustanovení získána, je trestným činem, anebo že jde o odměnu za takový původní (základní) trestný čin. Jde-li o trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byla získána taková věc, nestačí pachatelova vědomost o tom, že se jiná osoba zmocnila cizí věci, ale musí vědět a být alespoň srozuměn s tím, že tímto činem mohla být způsobena škoda, kterou lze posoudit jako škodu nikoli nepatrnou (srov. č. 7/1995 Sb. rozh. tr.).
Nejprve je nutno odmítnout argumentaci obviněného, že mu nebylo umožněno reagovat na změnu právní kvalifikace na základě iniciativy obžaloby, neboť reagoval jen na právní kvalifikaci učiněnou soudem prvního stupně, čímž došlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces. Nejedná se o námitku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tudíž ani argument podřaditelný pod uplatněný dovolací důvod. Nad rámec dovolacího řízení je ale třeba uvést, že z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 2. 2. 2016 Krajským soudem v Ústí nad Labem (zvukový záznam o průběhu veřejného zasedání není ve spise přiložen) vyplývá, že odvolání státního zástupce bylo ve veřejném zasedání konaném dne 2. 2. 2016 předneseno za přítomnosti obhájkyně obviněného v substituci, přičemž neměla návrhy na doplnění dokazování, popřípadě námitky k právnímu posouzení skutku učiněným státním zástupcem v odvolání.
Odvolací soud naplnění stíhaného přečinu spatřoval v tom, že obviněný na sebe převedl a užíval věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky jinou osobou, přičemž tímto trestným činem je podle skutkových zjištění obou soudů krádež podle §205 tr. zákoníku. Předně je nutno zmínit, že v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně není popsáno úmyslné zavinění obviněného, jelikož skutečnosti, že obviněný zakoupil předmětný mobilní telefon od blíže neustanovené osoby , a to bez dokladů k přístroji i kupní smlouvy za částku 5.000 Kč , formu nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterou dovodil soud druhého stupně v odůvodnění napadeného rozsudku, úmyslné zavinění nikterak nevystihují. Nelze jej bez dalšího dovodit ani z dalších pro odvolací soud rozhodných okolností, a to že obviněný k telefonu nepožadoval ani neobdržel příslušenství běžně dodávané k mobilním telefonům, popřípadě listinné doklady o jeho koupi: Nabývací smlouvu, záruční list apod., že v něm nebyla vložena SIM karta blíže neustanovené osoby, na základě nichž musel být obviněný byť v hrubých rysech nejméně srozuměn s nelegálním nabytím mobilního telefonu neznámou osobou.
Úmysl pachatele stíhaného přečinu musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, což se v této věci nestalo. Z každého přímého prodeje věci na ulici od neznámé osoby bez zjištění dalších okolností svědčících o úmyslu pachatele trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tak nelze dovodit jeho úmyslné zavinění. Mobilní telefon je spotřební věc běžné denní potřeby, přestože v nyní posuzované věci se jedná o hodnotnější přístroj značky Apple iPhone 5. Není pravidlem, že by při přímém prodeji věci, popřípadě prostřednictvím internetu mezi dvěma osobami, bylo standardní, že mezi sebou musí uzavřít kupní smlouvu v písemné podobě, což není ani jejich povinností, a že by součástí takových věcí bylo pokaždé příslušenství věci či záruční list, což se pak zpravidla odrazí na kupní ceně dané věci. Rovněž skutečnost, že v předmětném mobilním telefonu nebyla SIM karta blíže neustanoveného prodávajícího, nesvědčí o úmyslném zavinění dovolatele, když je třeba přisvědčit jeho námitce, že se takové telefony prodávají právě bez SIM karty, neboť si ji prodávající se svým osobním číslem ponechá pro své další užití. Nebylo dále prokázáno, že by obviněný nezjištěného prodávajícího znal a věděl by, že se kupříkladu jedná o osobu s kriminální minulostí, o níž by bylo v daném místě známo, že se živí prodejem věcí získaných trestnou činností, nebo že by byl obeznámen, že právě konkrétní mobilní telefon Apple iPhone 5 pocházel z trestného činu krádeže. Mohl se stejně tak domnívat, že osoba prodávajícího se jako vlastník věci nachází ve finanční tísni a potřebuje spěšně hotovost, což by taktéž zdůvodňovalo jeho nízkou pořizovací cenu. Ostatně absenci úmyslného zavinění obviněného dovodil i soud prvního stupně a uznal jej vinným pouze přečinem podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž však opomněl, že k naplnění této skutkové podstaty je třeba na sebe převést věc nikoli malé hodnoty, jíž se ve smyslu §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku rozumí částka nejméně ve výši 25.000 Kč, jíž skutečná hodnota mobilního telefonu nedosahovala, neboť byla vyčíslena pouze na 23.000 Kč. Oba soudy se pak v neposlední řadě dostatečně nevypořádaly s tvrzením obviněného, že předmětný telefon nebyl blokován, z čehož dovodil, že se nemůže jednat o kradenou věc.
V důsledku všech shora zmíněných neodstraněných pochybností a vad závěr obsažený v rozsudku soudu druhého stupně, že se obviněný dopustil přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině, tak je zcela nepřesvědčivý z hlediska naplnění jeho subjektivní stránky spočívající alespoň v nepřímém úmyslu, a takové meritorní rozhodnutí nemohlo v rámci dovolacího řízení obstát.
Nejvyšší soud jako soud dovolací proto na základě výše uvedených zjištění a závěrů shledal podané dovolání obviněného F. A. důvodným a zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. 7 To 412/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 8. 2015 sp. zn. 1 T 31/2014, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Okresnímu soudu v Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.). Tento soud tak věc znovu projedná a rozhodne o podaném návrhu na potrestání obviněného, když bude ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Toto rozhodnutí bylo učiněno za splnění podmínek obsažených v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu