ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1229.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1229/2016-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný B. Z. , (dříve B. T.), rozený T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 3 To 16/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 36/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného B. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 T 36/2011, byl obviněný B. Z. (dříve B. T.) uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obou trestných činů se obviněný, v té době používal přezdívku „P.“, dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku spolu s již samostatně pravomocně odsouzenými Ing. J. J. a Ing. S. V. ve stručnosti tím, že ještě za pomoci dalších neustanovených osob v úmyslu dosahování zisku, po předchozí vzájemné dohodě, nejméně od června 2008 do 8. července 2009 nelegálně do České republiky dovezli a skladovali v prostorách bývalého zemědělského družstva v obci Ch., jež vlastnil Ing. J. J., minimálně 5 216 kg tabáku ke kouření určeného k nelegální výrobě cigaret, 148 kg neupravených tabákových listů, 2 489 kg odpadu tabáku z výrobní linky, cigaretový papír, náustkový papír, obaly, lepidla, raznice a další komponenty potřebné k nelegální výrobě cigaret, dále sem dovezli soustrojí na výrobu cigaret a dělníky z Bulharska a do 18. 6. 2014 zde vyrobili s úmyslem uvést do prodeje minimálně 66 323 kusů cigaret značek Marlboro a Memphis bez tabákové nálepky, přičemž B. Z. přímo řídil chod nelegální výrobny cigaret, Ing. J. J. za úplatu poskytl prostory, kde se cigarety vyráběly a byly i s tabákem a dalším vybavením skladovány, a kryl skutečné využívání pronajatých prostor, Ing. S.V. obstaral přístroje nutné k fungování výrobní linky. Obviněný B. Z. (společně s dalšími původně spoluobviněnými) vyráběli tabákové výrobky v rozporu s §19 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, a měli v úmyslu uvádět je do volného oběhu bez odvedení spotřební daně a daně z přidané hodnoty, cigarety neoprávněně opatřovali ochrannými známkami Marlboro a Memphis zapsanými v rejstříku ochranných známek podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a k jejich distribuci nedošlo pouze v důsledku zásahu pracovníků celní správy. Uvedeným jednáním způsobili České republice zastoupené Celním úřadem v Kolíně škodu na spotřební dani v celkové výši 8 007 615 Kč a Finančnímu úřadu v Nymburku škodu zkrácením daně z přidané hodnoty ve výši 1 322 449 Kč u tabáku a u cigaret se pokusili způsobit škodu ve výši 399 960 Kč, tj. způsobili celkovou škodu 9 340 064 Kč a pokusili se způsobit škodu ve výši 399 960 Kč.
Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný B. Z. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále krajský soud uložil obviněnému podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Současně byla poškozená společnost Philip Morris Products S. A., se sídlem ve Švýcarsku, Quai Jeanrenaud 3, Neuchatel 2000, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. řádu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný B. Z. odvolání. Na jeho podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 3 To 16/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil v rozsahu výroku, kterým byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou, ostatní výroky odvoláním napadeného rozsudku ponechal beze změn.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jakuba Frölicha. Tento mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Dovolatel ve svém podání zpochybnil spáchání činu ve spolupachatelství, takový právní závěr podle jeho názoru nebyl před soudy prokázán, dožadoval se právní kvalifikace svého jednání jako účastenství ve formě pomoci, jež je pro něj příznivější vzhledem k možnosti uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby. Obviněný poukázal na dřívější odsuzující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012, jímž byl označen za organizátora trestné činnosti, v novém rozsudku krajského soudu ze dne 16. 12. 2015 (na str. 2) mu tento soud opět kladl za vinu organizování nelegální výroby cigaret, což však Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení zpochybnil (str. 6 jeho usnesení). Na podporu svých tvrzení o minimální účasti na trestné činnosti obviněný připomněl, že v Rakousku byl veškerých obvinění zproštěn a v Německu bude proti němu vedené trestní řízení s největší pravděpodobností zastaveno. Nesouhlas vyslovil dovolatel také se způsobem, jakým soudy posoudily otázku výše způsobené škody. Protože, jak uvedla znalkyně Ing. Císařová, neexistuje solidární odpovědnost ke spotřební dani a tuto daň vždy musí uhradit každá osoba určitým dílem, tak i celková výše škody zjištěná soudem prvního stupně měla být rozdělena rovným dílem mezi dovolatele a další dva spoluobviněné odsouzené v samostatném trestním řízení. Konkrétně tedy podle obviněného měl každý z celkem tří spolupachatelů způsobit škodu v rozsahu nikoli 9 milionů Kč, ale 3 miliony Kč (každý jednu třetinu z celkové výše škody zjištěné soudy). Za takové situace by pak mohl být odsouzen „jen“ za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v jeho mírnější skutkové podstatě podle §240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a aby vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně JUDr. Zuzany Sýkorové. Podle jejího přesvědčení jde ze strany obviněného o opakování námitek, které uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku, odvolací soud se jimi zabýval a náležitě se s nimi vypořádal. Za této procesní situace tudíž navrhla Nejvyššímu soudu odmítnout dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Jak bylo již shora zmíněno, obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Předpokladem jeho naplnění je, aby konkrétní dovolací námitka směřovala proti hmotněprávnímu posouzení těch skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů na podkladě výsledků provedeného dokazování. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení může proto dojít pouze tehdy, byl-li skutek posouzen podle jiného ustanovení hmotného práva, tj. především trestního zákona, případně jiné normy upravující hmotné právo, než jaké na něj dopadalo. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter.
Úvodem Nejvyšší soud pro přehlednost uvádí, že ve věci týkající se žalovaného skutku, rozhodoval v minulosti již dvakrát. Nejprve dne 2. 10. 2013 rozhodl z podnětu spoluobviněných současného dovolatele Ing. S. V. a Ing. J. J. tak, že zrušil rozsudek vrchního soudu ohledně všech spoluobviněných (ve vztahu k obviněnému B. Z. využil ustanovení §261 tr. řádu) a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby napravil hmotněprávní vady ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Druhé rozhodnutí učinil Nejvyšší soud dne 15. 10. 2014 na podkladě dovolání, které podal jen obviněný Ing. J. J., přičemž bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že od počátku bylo trestní řízení vedeno proti nynějšímu dovolateli B. Z. jako proti uprchlému ve smyslu ustanovení §302 a násl. tr. řádu, využil jmenovaný po vydání do České republiky na podkladě evropského zatýkacího rozkazu svého práva požádat (§306a odst. 2 tr. řádu), aby soud znovu provedl důkazy provedené již v předchozím soudním řízení a aby bylo projednáno jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Vrchní soud v Praze proto projednal řádný opravný prostředek obviněného B. Z. již v samostatném řízení, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil, protože bylo potřeba zopakovat dříve provedené důkazy a zároveň vést nové dokazování ve vztahu k osobě tohoto obviněného, aby bylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. V samostatném řízení bylo o vině a trestu dovolatele rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, jak je uvedeno shora.
Nejvyšší soud zjistil, že uplatněnému dovolacímu důvodu sice formálně odpovídají obě uplatněné námitky dovolatele, ale nemají opodstatnění.
Na stíhané jednání obviněného B. Z.a pohlížely soudy jako na jednání uskutečněné v součinnosti (ve formě spolupachatelství) se spoluobviněnými Ing. J. J. a Ing. S. V. Zcela dostatečným a srozumitelným způsobem popsal účast jednotlivých spoluobviněných na trestné činnosti krajský soud již v rámci výroku o vině, který doplnil v odůvodnění. Rovněž přehledně a vcelku podrobně popsal obsah jednotlivých důkazních prostředků, které se staly podkladem pro přijetí právního závěru o vině obviněného B. Z. včetně posouzení zjištěného skutku jako spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud ve stručnosti zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů nijak nevybočily z rámce soudní praxí chápaného pojetí tohoto právního institutu. Spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). Každý ze spolupachatelů tedy musí jednat s úmyslem spáchat určitý trestný čin (který se u všech spolupachatelů shoduje), přičemž společně jednají spolupachatelé současně nebo postupně, kdy každý z nich naplní svým konáním pouze část skutku (dílčí jednání jsou tzv. články řetězu), jež ve svém souhrnu tvoří skutkovou podstatu předmětného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Není ani vyžadováno, aby spolupachatelé jednali stejně a ani jejich činnost nemusí být stejně významná (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr.). Soudy zjistily, že dovolatel byl jediným nájemcem areálu, do všech jeho částí měl přístup a rovněž se zde pohyboval, byl v úzkém telefonickém kontaktu se spoluobviněným Ing. J. J., krátce před spuštěním výroby opakovaně navštívil Bulharsko, aby tam zajistil pracovní síly z tamní legální továrny na výrobu cigaret. Spoluobviněný Ing. S. V. do areálu zakoupil a dopravil agregát a kompresor - zařízení nezbytně nutná k provozu výrobní linky a jako řidič kamionu měl zajišťovat distribuci zboží, spoluobviněný Ing. J. J. coby majitel areálu kravína ve Ch. tyto prostory dovolateli pronajal a dále kryl nezákonné aktivity zde provozované. Všichni společně potom obstarávali materiál nezbytný pro výrobu cigaret. Byť není vyloučena účast dalších osob na trestné činnosti, je zřejmé, že minimálně každý ze spoluobviněných se na protiprávním jednání podílel, přičemž ke spáchání trestného činu by nemohlo dojít, kdyby chyběla součinnost některého z nich. Nelze tak souhlasit s obviněným, pokud hodnotí svůj podíl na trestné činnosti jako minimální . Jestliže se obviněný dovolával pro něj příznivější právní kvalifikace účastenství ve formě pomoci, je to v rozporu s tím, co bylo zjištěno soudy obou stupňů (spolupachatelství). Ze skutkových zjištění, která soudy pečlivě hodnotily, je naprosto zřetelné, že konkrétní činnost obviněného B. Z. překročila rámec pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a jednalo se o typický případ trestné součinnosti, jak je chápána právní naukou i soudní judikaturou příkladmo zmíněnou shora.
Pokud dovolatel vytýkal soudům, že ho vinily z organizátorství trestného činu, je třeba uvést na pravou míru, že takové tvrzení nemá oporu ve výroku o vině ani v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Ze strany dovolatele jde o zjevnou záměnu dvou různých hmotněprávních institutů, a to organizátorství ve vztahu k objektivní stránce trestného činu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a obecné přitěžující okolnosti ve smyslu §42 písm. o) tr. zákoníku. Byť je třeba přiznat, že krajský soud skutečně v původním rozsudku ze dne 31. 1. 2012 označil obviněného B. Z. za organizátora, avšak učinil tak v rámci odůvodnění výroku o trestu při hodnocení jeho přiměřenosti ve vztahu k případným polehčujícím či naopak přitěžujícím okolnostem. Nešlo tudíž o otázku viny, tj. označení obviněného za účastníka na trestném činu, a to ve formě pomoci, nýbrž o posouzení osoby obviněného jako pachatele, resp. spolupachatele, jemuž přitěžovalo organizování nedovolené výroby tabákových výrobků, k níž docházelo uvnitř pronajatého areálu. V dovoláním napadeném usnesení vrchního soudu ani v jemu předcházejícím rozsudku krajského soudu ze dne 16. 12. 2015 již jakákoli zmínka o organizátorství není. Pouze ve skutkové větě použil krajský soud v dovolacím řízení přezkoumávaném i v předcházejícím řízení výraz „řídil“ (srov. str. 2 odsuzujícího rozsudku „…přímo řídil chod nelegální výrobny cigaret…“). Je možné, že si dovolatel tento slovní výrok ze skutkové věty vyložil tak, že obviněný měl řídit – organizovat další spoluobviněné, ačkoli z kontextu celého výroku o vině i jeho následného zdůvodnění vyplývá něco jiného. Je zřejmé, že podle zjištění soudů obviněný B. Z. vykonával dohled nad produkcí cigaret provozované v objektu kravína, tj. kontroloval pracovníky najaté z Bulharska, produkty, výrobní postupy apod., jinými slovy „řídil chod nelegální výrobny cigaret“, jak konstatoval soud prvního stupně. Evidentně tak soudy zmíněná řídící funkce nebyla vztažena k osobám spoluobviněných Ing. S. V. a Ing. J. J., aby tak dovolatel mohl být organizátorem protiprávního jednání v jeho celku.
Dovolatel rovněž nesprávně interpretoval úvahy odvolacího soudu zaznamenané na str. 6 napadeného usnesení, pokud tvrdil, že soud druhého stupně popřel spáchání trestného činu obviněným jako účastníkem organizátorem. Vrchní soud zde nepřehodnocoval skutková zjištění ohledně dohledu obviněného nad procesem výroby cigaret (což obviněný opakovaně zaměnil za organizátorství), ale naznačil možnost, že dovolatel mohl podléhat řízení dalších osob, síť nelegální výroby tabákových výrobků mohla být mnohem rozsáhlejší a mohla zahrnovat i další tajné výrobny kromě areálu ve Ch., jak je zřejmé z obsahu trestního spisu třeba i za hranicemi České republiky. V každém případě soud druhého stupně nijak nezpochybnil závěr krajského soudu, že obviněný B. Z. dohlížel na chod nezákonné výrobny cigaret zřízené v areálu kravína ve Ch. a už vůbec nevyvracel obviněným mylně prezentovaný právní závěr o organizátorství jako formě účasti na trestném činu.
Krátká poznámka dovolatele, jíž poukazoval na zproštění obvinění a pravděpodobné zastavení trestního stíhání v dalších státech Evropské unie, nemá v tomto trestním řízení žádný relevantní význam. Trestní stíhání B. Z. bylo zahájeno pro skutek popsaný stručně shora, tento skutek byl spáchán na území České republiky a jeho trestnost se proto posuzuje výhradně podle zákonů České republiky bez ohledu na státní příslušnost pachatele (viz zásada teritoriality §4 odst. 1 tr. zákoníku). Na právní kvalifikaci stíhaného jednání obviněného nemá vliv, jak by totožný nebo obdobný skutek mohl být hodnocen soudy v jiných státech (ať by se jednalo o beztrestné nebo přísněji trestné jednání). Nelze ani přihlížet k tomu, jak dopadlo cizozemské trestní řízení vedené proti dovolateli pro jiný skutek, protože takový postup nemá oporu v ustanovení trestního zákoníku.
Obviněný B. Z. dále brojil ve svém dovolání proti výši škody, která mu byla trestnou činností přičítána. Jeho právní názor, že by se v případě spolupachatelů měla výše škody rozdělit mezi jednotlivé spolupachatele, nemohl v dovolacím řízení obstát. Totožnou námitku vznesl dovolatel již v odvolacím řízení. Vrchní soud se s ní vypořádal správně, byť velmi stroze. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje důležitou zákonem stanovenou zásadu, že každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám. Na každého ze spolupachatelů nutno nahlížet jako na pachatele a každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, resp. účinku, v dané věci to byla celá škoda (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr., dále viz jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde je přičítána každému ze spolupachatelů jejich společným trestným činem způsobená škoda v celém rozsahu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 545/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 3 Tdo 162/2012, apod.).
Pro úplnost a s ohledem na dovolací argumentaci obviněného, který odkázal na vyjádření znalkyně o vyloučení „solidární povinnosti“ k úhradě spotřební daně, považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na to, že zásadně možná dělená odpovědnost spolupachatelů za jimi způsobenou škodu v rámci trestního řízení se netýká posouzení škody jako znaku skutkové podstaty určitého trestného činu, nýbrž výlučně případné povinnosti obviněných spolupachatelů k náhradě škody ve smyslu §228 tr. řádu. V adhezním řízení může být obviněnému ukládána povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem, jímž byl uznán vinným (§228 tr. řádu). Podkladem vyslovení takové povinnosti je porušení normy hmotného práva jiného právního odvětví (zpravidla občanského zákoníku, zákoníku práce apod.). V tomto řízení, které je součástí trestního řízení, pak soud musí nejprve vyřešit otázku vzniku odpovědnosti pachatele (spolupachatele) za škodu a její rozsah, tzn. postupuje podle hmotněprávních norem, na nichž je uplatněný nárok na náhradu škody založen. Umožňuje-li takový předpis jako např. v rozhodné době účinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v ustanovení §438 odst. 2 (s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, jenž upravuje škodu způsobenou několika osobami v ustanovení §2915 a násl.) dílčí odpovědnost více škůdců, není vyloučeno, aby soud rozhodující v trestním řízení v rámci výroku podle §228 odst. 1 tr. řádu za dodržení stanovených zákonných podmínek uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem v menším rozsahu oproti celé výši způsobené škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008, uveřejněné pod č. T 1081 v sešitě 44 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 90/2004, aj.). V posuzované věci je však obviněný stíhán pro daňový delikt, jehož následkem je škoda na straně státu jako příjemce daní. Povinnost přiznat a odvést určitý druh daně vždy vyplývá z příslušné zákonné normy (zákon o dani z příjmů, zákon o spotřební dani, zákon o dani z přidané hodnoty), tudíž stát nemůže (ani nemusí) vystupovat v trestním řízení jako poškozený, který má nárok na náhradu škody. Podkladem pro vymáhání zkrácené platby na dani i exekučním titulem je platební výměr vydaný příslušným správcem daně (srov. rozhodnutí č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.).
Z těchto důvodů nemohla být dovolateli ani jeho dnes již odsouzeným spolupachatelům ukládána povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem českému státu, proto je zcela bezvýznamné poukazovat na pravidlo solidární či dělené (dílčí) povinnosti. Jak již bylo vyloženo, z hlediska trestní odpovědnosti a vyčerpání všech znaků skutkové podstaty v jeho přísnější kvalifikaci je nutné ctít zákonné znění §23 tr. zákoníku a nahlížet na spolupachatele jako by spáchal trestný čin sám.
Nejvyšší soud tak může shrnout, že obviněný v podstatě ve svém dovolání zopakoval výhrady, jež uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku a v rámci své obhajoby. Soudy prvního i druhého stupně na ně adekvátně reagovaly, řádně se s nimi vypořádaly a své závěry přesvědčivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. V takových případech posoudí Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha).
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného B. Z. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. 10. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu