ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.13.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 13/2016-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2016 o dovolání, které podala obviněná Bc. Š. A. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 4 To 51/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 11/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné Bc. Š. A. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 4 T 11/2014, byla obviněná Bc. Š. A. uznána vinnou trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona a trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zákona. Za to jí byl podle §255 odst. 3 a §35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud prvního stupně podmíněně odložil podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu tří let. Rovněž jí byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit poškozenému Krajskému úřadu Středočeského kraje škodu ve výši 7 887 336,91 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání. Vrchní soud v Praze rozhodl podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu tak, že napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněná Bc. Š. A. byla uznána vinnou trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona, kterého se měla dopustit tak, že jako ředitelka obchodní společnosti Středočeská turistická a informační služba, a. s. (dále jen „STIS, a. s.“), a jako osoba odpovídající za řádné zadávací řízení na základě zmocnění uděleného dne 16. 4. 2009 členy představenstva obchodní společnosti STIS, a. s., k zastupování této obchodní společnosti a ke konání všech právních úkonů v rámci projektu Osobnosti Středočeského kraje, na který měl být podle Smlouvy o poskytnutí dotace ze dne 30. 6. 2009 (v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno nesprávné datum 26. 6. 2009 ) plánován výdaj v celkové výši 12 861 160,40 Kč a který měl být realizován podle žádosti o poskytnutí dotace ze dne 30. 7. 2008 dvěma podlimitními veřejnými zakázkami v užším řízení a jednou nadlimitní veřejnou zakázkou v otevřeném řízení s názvem „DTP a tisk - propagační materiály“, jejichž předmět byl nezákonně rozdělen na sedm samostatných zakázek (ohledně specifikace těchto sedmi zakázek viz tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku odvolacího soudu) tak, aby se jednalo o veřejné zakázky malého rozsahu, použila postup podle ustanovení §38 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), a předmětné veřejné zakázky zadala ve zjednodušeném podlimitním řízení (tj. vyzvala písemnou výzvou nejméně pět zájemců k podání nabídky), tím porušila zákaz dělení předmětu veřejné zakázky ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách , čímž došlo ke snížení předpokládané hodnoty veřejné zakázky „DTP a tisk - propagační materiály“ pod finanční limit stanovený v ustanovení §12 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách, a vyhnula se tak provedení zadávacího řízení podle ustanovení §21 zákona o veřejných zakázkách, v důsledku toho nesplnila povinnost k uveřejnění veřejné zakázky v Úředním věstníku podle ustanovení §146 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, čímž vědomě závažným způsobem porušila závazná pravidla zadávacího řízení stanovená v zákoně o veřejných zakázkách, a tímto jednáním neumožnila účast dalším možným dodavatelům, neboť přístup k zadávací dokumentaci byl přes přístupový kód, který byl poskytnut šesti vybraným zájemcům, a narušila tak soutěžní prostředí, kdy vybranému zájemci, který podal nejvhodnější nabídky - obchodní společnosti HZ group, s. r. o., úmyslně opatřila neoprávněnou výhodu celkem v sedmi případech, kdy v rámci celkem sedmi výzev k podání nabídky na veřejnou zakázku malého rozsahu mimo jiné nestanovila předpokládanou hodnotu veřejných zakázek, a následně uzavřela celkem sedm smluv o dílo mezi obchodní společností STIS, a. s., a obchodní společností HZ group, s. r. o., ačkoli neprovedla průzkum trhu, kterým by získala údaje a informace o zakázkách stejného či podobného předmětu plnění, čímž v konečném důsledku došlo k nadhodnocení veřejných zakázek celkem o 7 887 336,91 Kč s DPH, a v souvislosti s výše uvedenými smlouvami o dílo dala příkazy k úhradám z účtu obchodní společnosti STIS, a. s., na účet obchodní společnosti HZ group, s. r. o., v celkové výši 10 007 100 Kč s DPH, ač s ohledem na okolnosti a netransparentní průběh zadávacího řízení a následující fakturace musela být přinejmenším srozuměna s tím, že zakázky jsou předražené, čímž obviněná jako zaměstnanec obchodní společnosti STIS, a. s., postupovala v rozporu s jí uloženou povinností podle §301 písm. d), §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), a způsobila tak obchodní společnosti STIS, a. s., škodu ve výši 7 887 336,91 Kč s DPH.
Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle §255 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu třiceti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený Středočeský kraj odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná Bc. Š. A. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc. Tento mimořádný opravný prostředek založila na dovolacích důvodech uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
Obviněná nejprve shrnula dosavadní průběh řízení, přičemž se zmínila i o námitkách, které uplatnila v rámci řádného opravného prostředku.
Následně odkázala na rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně plné moci ze dne 16. 4. 2009. Zopakovala svou dosavadní obhajobu, jíž zpochybňovala pravost tohoto dokumentu, jehož originál nebyl zajištěn. Poukázala přitom na výpověď svědka Ing. Z. Š., k níž však soudy nepřihlédly, plnou moc posoudily jako „pravou“, a to pouze na základě domněnky, že Krajský úřad Středočeského kraje jako orgán státní správy by orgánům činným v trestním řízení nepředložil falzifikát. S takovou argumentací však obviněná nesouhlasila.
Obviněná rovněž odmítla, že by se vědomě podílela na předmětné trestné činnosti s tím, že pouze plnila pokyny představenstva a jeho jednotlivých členů. V rámci těchto výhrad odkázala na podané odvolání (jehož obsah v podstatě zopakovala) s tím, že jednala na základě pokynů a rozhodnutí statutárního orgánu obchodní společnosti STIS, a. s., které jako zaměstnanec byla povinna respektovat. Pokud došlo k porušení zákona, musí podle obviněné nést odpovědnost členové statutárního orgánu, nikoli ona. Z této skutečnosti pak dovodila nedostatek zavinění.
Podle názoru dovolatelky soud druhého stupně svým rozhodnutím překročil totožnost skutku, přičemž takové pochybení má za následek nejen nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, ale i porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Rovněž podotkla, že uznání promlčení trestního stíhání ve vztahu k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zákona se nijak neprojevilo ve výroku o trestu rozsudku soudu druhého stupně. Obviněná následně rozvedla (zcela obecně) obsah a jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces, aniž by však dále uvedla, v čem konkrétně (a zda vůbec) shledává jeho porušení v průběhu svého trestního stíhání. V závěru dovolání obviněná Bc. Š. A. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Tento mimořádný opravný prostředek byl následně doplněn podáním, jež bylo datováno a příslušnému soudu doručeno stejným dnem jako podané dovolání, a proto bylo Nejvyšším soudem zohledněno v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku. Obviněná znovu poukázala na závěr odvolacího soudu obsažený v napadeném rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze vyslovil přesvědčení o spoluúčasti dalších osob na projednávané trestné činnosti. Za této situace se dovolatelka domnívá, že povinností odvolacího soudu bylo zrušit rozsudek soudu prvního stupně a uložit orgánům činným v trestním řízení, aby provedly ohledně zmíněných osob další vyšetřování. Mělo být zjištěno, jakou konkrétní roli tyto osoby měly, a teprve poté mohla být stanovena „míra viny“ obviněné Bc. Š. A.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Petra Bláhy (dále jen „státní zástupce“). V úvodu svého podání nejprve konstatoval, že jednáním obviněné došlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona. Dovolatelka ve svém pracovněprávním postavení ředitelky obchodní společnosti STIS, a. s., nedostála svým povinnostem, které obecně vyplývaly ze zákoníku práce a byly převzaty uzavřením pracovní smlouvy. Podle těchto povinností byla zavázána řádně a pečlivě hospodařit se svěřenými prostředky a ochraňovat majetek zaměstnavatele. Ohledně výkladu naplnění zákonného znaku „porušení zákonem uložené povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek“ odkázal státní zástupce na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006, uveřejněné pod číslem 25/2008 Sb. rozh. tr.
Státní zástupce souhlasil se závěry soudů obou stupňů týkající se naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu podle §255 tr. zákona. Skutečnost, že obviněná jednala úmyslně, lze dovodit nejen z plné moci ze dne 16. 4. 2009, o jejíž autenticitě neměl žádný ze soudů pochybnosti, ale rovněž z faktického postavení obviněné v předmětné obchodní společnosti. Státní zástupce je přesvědčen, že bez aktivního jednání obviněné by majetková škoda obchodní společnosti STIS, a. s., nevznikla.
Vzhledem k protiprávnosti a neefektivnosti posuzovaného projektu a nesporném podílu obviněné na jeho realizaci lze mít rovněž za prokázané, že obviněná byla přinejmenším srozuměna s tím, že porušením závazných postupů stanovených zákonem o veřejných zakázkách a nedostatečnou transparentností zadávacího řízení může velmi pravděpodobně dojít ke stanovení nevýhodné ceny předmětu veřejných zakázek, a tudíž ke způsobení nemalé finanční škody obchodní společnosti STIS, a. s., k čemuž také skutečně došlo.
Státní zástupce konstatoval, že skutkové a právní závěry soudů obou stupňů, které vyústily v odsuzující rozhodnutí obviněné Bc. Š. A., mají v provedeném dokazování oporu a vyvozené právní závěry odpovídají příslušným ustanovením trestního zákona a nelze v nich shledat zásadní či dokonce extrémní rozpory nebo důvodné pochybnosti. Rovněž upozornil na skutečnost, že argumenty obviněné uvedené v dovolání byly již z části uplatněny v rámci obhajoby v předchozích stádiích trestního řízení a soudy obou stupňů se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně zabývaly. Z části nelze tyto výhrady ani podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolaní obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Jak bylo již shora zmíněno, obviněná svůj mimořádný opravný prostředek opřela o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Předpokladem jeho naplnění je, aby konkrétní dovolací námitka směřovala proti hmotněprávnímu posouzení těch skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů na podkladě výsledků provedeného dokazování. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení může proto dojít pouze tehdy, byl-li skutek posouzen podle jiného ustanovení hmotného práva, tj. především trestního zákona, případně jiné normy upravující hmotné právo, než jaké na něj dopadalo. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter.
Úvodem je možné upozornit na skutečnost, že obviněná Bc. Š. A. ve svém mimořádném opravném prostředku převážně zopakovala argumenty, které uplatnila již v rámci odvolacího řízení. Soud druhého stupně se však s nimi v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečným způsobem vypořádal a velmi pečlivě vyjádřil veškeré úvahy, jimiž vyvrátil tvrzení obhajoby. V rámci dovolání pak obviněná nepředložila žádné nové skutečnosti, než ty, na něž přiléhavě reagoval již odvolací soud. Takovou námitkou je například argumentace dovolatelky týkající se plné moci ze dne 16. 4. 2009. Kromě toho obviněná zcela nesprávně konstatovala, že odvolací soud se ve vztahu k „pravosti“ této listiny ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Nutno zdůraznit, že Vrchní soud v Praze naopak označil úvahy soudu prvního stupně týkající se plné moci za nepříliš přesvědčivé (viz str. 9 rozsudku odvolacího soudu). Současně je však překlenul vlastním (logickým) závěrem, jímž vyvrátil tvrzení obviněné o zneužití jejího podpisu z jiné listiny (odlišné od plné moci). Na straně 9 svého rozsudku vrchní soud konstatoval, že byť se podpis obviněné skutečně nachází na druhém listu, na němž není uveden rozsah zmocnění, je umístěn přímo vedle textu „plnou moc přijímá“, což podle odvolacího soudu nepodporuje verzi obviněné, že šlo o zneužití jejího podpisu na listině s jiným obsahem. Tento závěr označila dovolatelka za „zcela nepřijatelný“. Prostřednictvím takto formulované námitky však obviněná pouze odmítá přijmout způsob hodnocení tohoto důkazu a brojí tím proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, což je v zásadě podle §265a odst. 4 tr. řádu nepřípustné. Kromě toho výše uvedená argumentace Vrchního soudu v Praze je založena na logické úvaze a je podpořena celou řadou dalších provedených důkazů, jež se staly podkladem skutkových zjištění nejen v otázce angažovanosti obviněné na protiprávním jednání.
Na podporu tvrzení soudu druhého stupně je možné připomenout, že plná moc ze dne 16. 4. 2009 obviněnou zmocňuje k podpisu (za obchodní společnosti STIS, a. s.) smlouvy o poskytnutí dotace s druhou smluvní stranou - Regionální radou regionu soudržnosti Střední Čechy (dále jen „Regionální rada“), k zastupování obchodní společnosti STIS, a. s., a k provádění všech právních úkonů za tuto obchodní společnost v souvislosti s plněním a realizací smlouvy o poskytnutí dotace. Nabízí se otázka, proč by tuto smlouvu o poskytnutí dotace obviněná podepisovala (a činila další kroky vedoucí k realizaci projektu), aniž by si nebyla vědoma oprávnění k takovému jednání (tj. svého zmocnění k podpisu smlouvy obsaženého v rozporované plné moci ze dne 16. 4. 2009 a k dalším jednáním ve vztahu k předmětnému projektu). I kdyby však soudy obou stupňů uznaly tuto námitku za opodstatněnou (tj. plná moc ze dne 16. 4. 2009 je falsifikátem), taková skutečnost by nijak neovlivnila zjištění, že obviněná aktivně vystupovala jménem obchodní společnosti STIS, a. s., ve věci realizace projektu Osobnosti Středočeského kraje (podílela se například na proplacení faktur obchodní společnosti HZ group, s. r. o.) a sama podepisovala řadu dalších významných listin za účelem čerpání dotačních prostředků. Jednalo se například o žádost o předfinancování projektu podanou dne 20. 4. 2009 nebo o smlouvu o půjčce ze dne 17. 6. 2009, která byla uzavřena mezi obchodní společností STIS, a. s., (zastoupenou obviněnou) a Středočeským krajem (zastoupeným hejtmanem MUDr. D. R.). Především však podepsala samotnou smlouvu o poskytnutí dotace ze dne 30. 6. 2009 uzavřenou mezi obchodní společností STIS, a. s., a úřadem Regionální rady, k jejímuž podpisu ji výslovně zmocnila právě zpochybňovaná plná moc. Další listinné důkazy, z nichž je zcela zřejmé, že obviněná činila úkony jménem obchodní společnosti STIS, a. s., jsou zmíněny na straně 9 rozsudku odvolacího soudu. Rovněž z výpovědí svědků z řad pracovníků úřadu Regionální rady vyplývá, že obviněná byla ve věcech zmiňovaného projektu kontaktní osobou za obchodní společnost STIS, a. s. (viz rozsudek soudu prvního stupně na stranách 6 až 7).
Další z opakovaně uváděných výhrad je obviněnou namítaný nedostatek zavinění a argumentace spočívající v konstatování, že dovolatelka pouze plnila pokyny představenstva obchodní společnosti STIS, a. s. Odvolací soud se k této námitce vyjádřil na stranách 11 až 15 napadeného rozsudku, a naprosto dostačujícím způsobem vysvětlil její nedůvodnost. Kromě toho obviněná v rámci této výhrady pouze nesouhlasila s tím, jak se odvolací soud vypořádal s její obhajobou, aniž by však svou námitku v rámci mimořádného opravného prostředku více rozvedla, nebo by ji doplnila o konkrétní okolnosti, na základě kterých by bylo možné dovodit nesprávnost argumentace soudu druhého stupně. Vrchní soud v Praze kladl důraz především na povahu účasti obviněné na projektu a na nestandardní okolnosti jeho realizace, což vedlo k logickému závěru o znalosti obviněné Bc. Š. A. nezákonných postupů ze strany příjemce dotace. Dále odvolací soud zcela správně dovodil, že za situace, kdy obviněná věděla o porušování pravidel čerpání dotačních prostředků, si musela být vědoma i toho, že postupuje v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími mimo jiné z pracovní smlouvy, a byla tak přinejmenším srozuměna s tím, že se aktivně podílí na záměrném nadhodnocení veřejných zakázek, což muselo vést ke způsobení škody.
Obviněná dále argumentovala tím, že pouze plnila pokyny představenstva obchodní společnosti STIS, a. s., a proto pokud došlo k porušení zákona, odpovědnost musí nést konkrétní členové statutárního orgánu, nikoli ona. Je možné souhlasit s obviněnou potud, že sama neměla oprávnění rozhodnout o proplacení faktur a činila tak se souhlasem členů představenstva (viz rozsudek odvolacího soudu na straně 10). Na druhou stranu však ponechala zcela bez povšimnutí okolnost, že obchodní společnost, která zakázku vysoutěžila, si účtuje za výdaje, které nedoložila potřebnými doklady, a to dokonce v době, kdy ještě nebyly uzavřeny smlouvy o dílo. S vědomím nekorektnosti takového jednání se nepokusila proplacení plateb ani zabránit a naopak vznášela požadavky na proplacení požadovaných částek (viz rozsudek odvolacího soudu na straně 14). Proto s ohledem na tyto okolnosti a konkrétní kroky obviněné v rámci předmětného projektu se nemůže zbavit vlastní trestní odpovědnosti pouhým konstatováním o zapojení dalších osob na trestné činnosti.
V této souvislosti Nejvyšší soud navíc připomíná obžalovací zásadu zakotvenou v ustanovení §2 odst. 8 tr. řádu, podle níž trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby (též návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu), kterou (které) podává státní zástupce. Proto pokud se během hlavního líčení ukáže, že na trestné činnosti, která je předmětem projednávané trestní věci proti určitému obviněnému, se s vysokým stupněm pravděpodobnosti podílely i další osoby, nemůže soud sám proti nim přijmout žádná opatření za účelem jejich trestního stíhání, neboť je výlučně na vůli státního zástupce, zda učiní podnět k provedení úkonů v přípravném řízení, a poté případně podá obžalobu. Procesní návrh (vrácení věci obviněné Bc. Š. A. do stadia přípravného řízení k případnému konání společného řízení s dalšími osobami) učiněný dovolatelkou proto není s ohledem na právní úpravu trestního řádu reálný.
Také další námitka obviněné týkající se zachování totožnosti skutku má procesní charakter, neboť směřuje proti rozsahu, resp. okruhu skutkových okolností zahrnutých do tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Vzhledem k již zmíněnému principu, podle něhož soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, je samozřejmě nezbytné v průběhu trestního řízení dodržovat tzv. totožnost skutku (srov. zásadu obžalovací v §2 odst. 8 tr. řádu a navazující §220 odst. 1 tr. řádu). Výklad tohoto pojmu je bohatě obsažen v soudní judikatuře, která však zastává jasné stanovisko, podle něhož při srovnávání zachování totožnosti skutku nemusí jít o naprostou shodu žalobního návrhu se skutkem, jaký zjistily soudy prvního případně druhého stupně. V případě, že není k objasnění věci třeba dalšího šetření, protože věc po skutkové stránce byla například objasněna důkazy provedenými při hlavním líčení, je soud oprávněn převzít do svých skutkových zjištění i takové změny průběhu skutkového stavu v rámci téhož skutku, pokud se tím nemění přímo podstata skutku . Podstatu skutku lze spatřovat v jednání a v následku, který jím byl způsoben. Totožnost skutku nemění okolnosti, které pouze individualizují skutek, zejména pokud jde o čas a místo spáchání trestného činu, formu zavinění, rozsah následku, způsob provedení, pohnutku, pokud zůstala zachována totožnost jednání, nebo totožnost následku (viz JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 1. vydání. Praha: Leges 2010, s. 539 až 540). Obecně lze tudíž shrnout, že totožnost skutku je zachována při úplné shodě jednání při rozdílném následku, či úplné shodě v následku při rozdílném jednání, ale též pokud jsou jednání, následek, či obojí alespoň částečně shodné, a to v podstatných okolnostech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněný pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 9/1972 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 21/2010 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě odvolací soud pozměnil popis skutku ve výroku o vině tak, že byla opravena data uzavření smluv o dílo, doplněna část skutkových zjištění týkajících se skutečného vyplacení finančních částek (dotací), a došlo k napravení vady v označení poškozeného, tj. obchodní společnosti STIS, a. s., namísto Středočeského kraje jako jejího jediného akcionáře. Přestože tzv. skutková věta doznala oproti žalobnímu návrhu určité změny (doplnění), nedošlo tím zároveň ke změně v podstatě skutku, naopak zcela zřetelně zůstaly zachovány základní okolnosti charakterizující jak jednání, tak i následek. Obviněná tedy byla odsuzujícím rozsudkem uznána vinnou skutkem, pro který bylo proti ní vedeno trestní stíhání a podána obžaloba. Úprava popisu skutkových okolností, k níž přistoupil soud druhého stupně, současně nevedla k porušení zákazu změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. řádu. K posouzení „dovolené“ změny popisu skutku v řízení před soudem druhého stupně lze v podrobnostech odkázat na usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr. [ve stručnosti byl přijat závěr, že odvolací soud rozhodující výlučně z podnětu odvolání podaného ve prospěch obviněného je oprávněn doplnit ve výroku svého rozsudku ( §259 odst. 3 tr. řádu) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně. Musí se jednat o takové okolnosti, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného]. Závěrem lze tudíž shrnout, že změna tzv. skutkové věty, kterou provedl soud druhého stupně, nejenže neměla vliv na totožnost skutku, ale ani nezhoršila postavení obviněné a nebyla tak porušena zásada zákazu změny k horšímu vyjádřená v ustanovení §259 odst. 4 tr. řádu . Shora uvedená námitka dovolatelky je proto zcela neopodstatněná.
Obviněná rovněž namítla, že soud druhého stupně při ukládání trestu nezohlednil vypuštění právní kvalifikace skutku též jako trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zákona. Pokud jde o námitky proti výroku o trestu Nejvyšší soud připomíná svou judikaturu (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž výhrady proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. To znamená tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možné považovat (pokud jde o výrok o trestu) jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové vady ovšem obviněná nevytkla a ani u ní nepřichází v úvahu. Kromě toho její tvrzení neodráží faktický postup odvolacího soudu, který zjistil promlčení trestního stíhání ve vztahu k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zákona. V rámci nového výroku o trestu uložil Vrchní soud v Praze obviněné trest odnětí svobody v nejnižší možné výměře (tj. v délce dvou let) a zkrátil zkušební dobu podmíněného odkladu jeho výkonu ze tří let na třicet měsíců. Uplatněná dovolací výtka proto není důvodná, navíc je v rozporu s faktickým stavem.
V doplnění svého dovolání obviněná víceméně rozvinula již projevený nesouhlas s vlastním trestním stíháním bez spoluobvinění dalších osob, jež se měly podílet na trestné činnosti. S ohledem na procesní povahu této výhrady Nejvyšší soud již nad rámec dovolacího přezkumu připomíná, že sama skutečnost, že se na trestné činnosti podle odvolacího soudu podílely další osoby, neznamená, že nebylo možné v dostatečném rozsahu zjistit konkrétní roli obviněné a také správně právně posoudit naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona. V rámci svého dovolání pak obviněná neuvedla žádné takové okolnosti, které by mohly vzbudit pochybnosti o její trestní odpovědnosti za daný skutek. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku výstižně popsal konkrétní pochybení obviněné ve vztahu k realizaci předmětného projektu (viz především strana 13 a 14 napadaného rozsudku).
Poněkud nejasně formulovala obviněná Bc. Š. A. druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Ten může být naplněn ve dvou alternativách. První z nich předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněné však bylo v souladu se zákonem projednáno ve veřejném zasedání a podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno. Za dodržení všech zákonných podmínek Vrchní soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 rozhodl znovu rozsudkem, tudíž nemohlo dojít k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy téhož důvodu musí vytčená vada spočívat v tom, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. S ohledem na společně uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, lze předpokládat, že obviněná měla na mysli existenci tohoto důvodu v řízení před rozhodnutím soudu prvního stupně, neboť jeho rozsudek byl v celém rozsahu zrušen Vrchním soudem v Praze. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal námitky podřazené důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za opodstatněné (pokud mu vůbec odpovídaly), nebylo možné úspěšně využít ani druhou ze zákonných alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Nejvyšší soud tak může shrnout, že podané dovolání v převážné části neodpovídá zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud některá z výhrad směřovala proti hmotněprávnímu posouzení skutku, posoudil je Nejvyšší soud jako nedůvodné. Rozhodl proto na základě obsahu trestního spisu tak, že odmítl dovolání obviněné Bc. Š. A. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 4. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu