ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1557.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 1557/2015-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání, které podal obviněný I. Š . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 9 To 62/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného I. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 4 T 2/2015, byl obviněný I. Š. uznán vinným pokračujícím přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Za tento přečin mu byl podle §260 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §102 tr. zákoníku bylo současně obviněnému uloženo zabrání náhradní hodnoty ve výši 208 059,09 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 9 To 62/2015, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokračujícím přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což mu byl uložen podle §260 odst. 3 tr. zákoníku, §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře dvacet denních sazeb po 5 000 Kč, celkem tedy 100 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce. Podle §71 odst. 1 a §70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžité částky ve výši 71 000 Kč zajištěné na bankovním účtu č. … vedeném pro obviněného jako majitele u Československé obchodní banky, a.s., IČ 00001350, se sídlem Praha 5, Radlická 333/150.
Uvedeného přečinu se měl podle rozsudku vrchního soudu obviněný dopustit tím, že jako fyzická osoba v úmyslu získat pro sebe neoprávněný finanční prospěch v době od 30. 4. 2008 do 20. 4. 2011 podával žádosti o dotace poskytované jednak z rozpočtu Evropské unie, dále dílem z rozpočtu Evropské unie a dílem z rozpočtu České republiky, či dotace hrazené výhradně z rozpočtu České republiky na zemědělské obhospodařování půdního bloku … nacházejícího se na pozemkové parcele č. … v katastrálním území H. L. u Ch., přičemž na základě podaných žádostí Státní zemědělský intervenční fond jako příslušný správní orgán poskytl obviněnému dotace na tento půdní blok v celkové výši 64 608,77 Kč, z toho z rozpočtu Evropské unie ve výši 56 982,76 Kč a z rozpočtu České republiky ve výši 7 626,01 Kč, ačkoli obviněný věděl, že v uvedeném období let 2008-2011 bude zemědělsky obhospodařovat pouze část pozemku parcelního čísla … ve výměře 2,45 ha, nikoli tedy v celé jeho výměře 5,6 ha, protože vlastník tohoto pozemku užíval již od roku 2005 jeho zbývající část k provozování cvičné louky pro sousedící golfové hřiště, a tuto louku udržoval pro potřeby golfového sportu prostřednictvím správce areálu a své techniky určené pro péči o golfový povrch a obviněnému tuto část pozemku za účelem celoročního zemědělského obhospodařování zemědělské půdy nepronajal, přesto se obviněný v podaných žádostech o dotace výslovně zavázal, že bude dodržovat podmínky dobrého zemědělského a environmentálního stavu uvedené v příslušných nařízeních vlády o stanovení podmínek poskytování plateb na zemědělskou půdu po celý kalendářní rok na veškeré jím obhospodařované ploše, přičemž ve všech případech do seznamu pozemků k žádostem o dotace obviněný uvedl mj. i konkrétní půdní blok … o výměře 5,6 ha, a takto čerpal za jím neobhospodařovanou plochu v období let 2008-2011 neoprávněně dotace SAPS-jednotná platba za plochu ve výši 49 573,09 Kč z rozpočtu Evropské unie, LFA-platba v méně příznivé oblasti ve výši 55 270,62 Kč, z čehož částka 44 216,50 byla čerpána z rozpočtu Evropské unie a částka 11 054,12 Kč z rozpočtu České republiky, Top-up národní doplňková platba ve výši 9 672,74 Kč vyplacená výlučně z rozpočtu České republiky a AEO-agroenvironmentální opatření ve výši 36 414,87 Kč, z čehož částka 29 131,90 Kč připadá na rozpočet Evropské unie a částka 7 282,97 Kč na rozpočet České republiky, čímž způsobil celkovou škodu ve výši 150 931,32 Kč, z toho k tíži rozpočtu České republiky škodu ve výši 28 009,83 Kč a k tíži rozpočtů Evropské unie škodu ve výši 122 921,49 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, a to prostřednictvím obhájce JUDr. Libora Janků. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a směřoval jej proti výroku o vině i trestu napadeného rozsudku.
Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že zjištěný skutek nenese všechny znaky přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie. Připustil, že objektivní stránka daného přečinu mohla být naplněna, avšak odmítl závěr soudů o svém zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Ten podle jeho mínění nemohl být přítomen, neboť dovolatel nebyl srozuměn s tím, že svým jednáním může zapříčinit následek významný z hlediska trestního práva.
Soudy podle obviněného rezignovaly na prokázání úmyslného zavinění, zároveň se zcela nedostatečně zabývaly civilněprávní stránkou věci čímž došlo k porušení „zásad zákonnosti a subsidiarity trestní represe uvedených v ustanovení §12 tr. zákoníku“.
Upozornil, že dotace mu byly poskytnuty ve vztahu k půdnímu bloku č. …, nikoli k pozemku č. ... Přitom právě číslo půdního bloku nemohl obviněný znát, srozuměn nemohl být ani s tím, zda a v jaké části půdního bloku se nachází dané golfové hřiště, a že tato skutečnost může bránit obviněnému ve výkonu zemědělské činnosti na pozemku č. ...
Vlastní pochybení obviněný spatřoval výhradně ve své neodbornosti či nedůslednosti při vyplňování údajů v žádostech o poskytnutí dotací, vždy tak ale činil za asistence příslušného pracovníka zemědělského intervenčního fondu, na něhož se spoléhal. V takovém počínání může být podle obviněného ve vztahu k zavinění spatřována pouze nedbalost, která je však u trestného činu podle §260 tr. zákoníku nedostačující pro vyvození jeho trestní odpovědnosti.
Podle obviněného tedy nebylo možné v daném případě spolehlivě dovodit jeho srozumění s tím, že pokud mu byly poskytnuty dotace na konkrétní číslo půdního bloku, mohl jednat protiprávně v případě, že neobhospodařoval konkrétní pozemek č. … v rozsahu a způsobem, který vyžaduje právní předpis. Srozumění obviněného nelze dovodit ani z absence písemného právního titulu k dotčenému pozemku, neboť svědek K. H. podanou výpovědí z nájemního vztahu na celou výměru fakticky nepřímo potvrdil jeho existenci. Subjektivní stránka skutkové podstaty daného trestného činu podle obviněného naplněna nebyla, a to ať ve formě přímého či nepřímého úmyslu a na podporu své argumentace uvedl obecný výklad otázky zavinění a s ní související soudní judikaturu.
Obviněný zpochybnil i závěry soudů ohledně finančního motivu svého jednání.
Dále uplatnil výhradu spočívající v tom, že v projednávané věci došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebyly zohledněny všechny okolnosti protiprávního jednání obviněného. Připomněl, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a tam, kde postačí k regulaci prostředky správního a civilního práva, jsou trestněprávní prostředky nadbytečné a z pohledu principu právního státu i nepřípustné, přičemž opět citoval některá judikatorní rozhodnutí k této otázce.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 9 To 62/2015 a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiří Siegel. Argumentace obviněného je podle něj pouze polemikou se skutkovým stavem vymezeným v tzv. skutkové větě. Z uvedených zjištění, podle kterých obviněný požadoval dotace na obhospodařování plochy více než dvakrát větší, než skutečně obhospodařovaná plocha byla, podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bez dalšího vyplývá existence úmyslného zavinění na straně obviněného ve vztahu k uvedení nepravdivých údajů v žádostech o dotaci, a to konkrétně úmyslu přímého, jak u obviněného dovodil odvolací soud. O nepřímý úmysl by se podle jeho názoru mohlo jednat, pokud by obviněný nesprávně žádal o zemědělské dotace na pozemky, o jejichž umístění a skutečném způsobu užívání by neměl žádné informace, což se však v daném případě nestalo. Za bezpředmětné označil státní zástupce námitky obviněného ohledně jeho motivace. Zdůraznil, že ze skutkových zjištění učiněných soudy byla u obviněného subjektivní stránka přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v úmyslném zavinění nepochybně naplněna. Argumentace obviněného je navíc podle státního zástupce místy značně zkreslující, například soudy jasně rozlišovaly mezi pozemkovou parcelou č. … a předmětným půdním blokem a odvolací soud se taktéž zabýval i listinou založenou na č. l. 249 trestního spisu či stavem užívacích práv k předmětnému pozemku. Podle jeho názoru se tedy obviněný pouze domáhá, aby byly uvedené okolnosti hodnoceny způsobem odpovídajícím jeho představám. Za důvodné státní zástupce neshledal ani námitky dovolatele týkající se nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, neboť v předmětné trestní věci nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti, které by stupeň společenské škodlivosti činu obviněného snižovaly pod spodní hranici nutnou pro uplatnění trestní odpovědnosti.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto konstatoval, že dovolací námitky obviněného I. Š. považuje za zjevně nedůvodné a Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může být naplněn zejména tehdy, pokud skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Dovolací námitky obviněného částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, a to v jeho části, kde obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku v úmyslné formě. Soudům vytkl, že jejich závěr o nepřímém úmyslu nemá oporu v provedeném dokazování. Zdůraznil, že nebylo možné dovodit jeho srozumění s tím, že nebude moci na celé pozemkové parcele č. … vykonávat zemědělskou činnost požadovaným způsobem, přestože se k tomu měl zavázat.
Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost za trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, postačí však i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to i pouze ve smyslu §15 odst. 2 (smíření).
Obviněný tedy brojí proti naplnění subjektivní stránky, která představuje jeden ze zákonných (hmotněprávních) znaků skutkové podstaty přečinu podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že podle závěru soudu druhého stupně si obviněný jako pachatel musel být vědom toho, že v podaných žádostech o dotace hrazené zcela či dílem z rozpočtů Evropské unie uvedl nesprávné informace ohledně výměry pozemků, které měl příslušným způsobem zemědělsky obhospodařovat. Jinak řečeno předložil nepravdivé údaje vztahující se k výdajovým rozpočtům spravovaných Evropskou unií a tím umožnil zmenšení zdrojů takových rozpočtů, čímž způsobil celkovou škodu převyšující hranici větší škody (tj. podle hledisek stanovených v §138 odst. 1 tr. zákoníku částku nejméně 50 000 Kč.).
Úvahy soudu druhého stupně, na nichž založil svůj závěr o naplnění přímého úmyslu obviněného, (nikoli nepřímého, jak se mylně domnívá dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku), je možné považovat za správné a odpovídající výsledkům dokazování. Obviněný byl informován vlastníkem předmětného pozemku o jeho částečném využití jako „cvičné louky“ pro dopadající míčky přilehlého golfového hřiště, které vybudoval a zejména provozoval již od roku 2005. Tuto skutečnost nezpochybnil ani sám obviněný, přičemž na jeho trestní odpovědnost nemá žádný vliv neexistence písemného dokumentu o uzavření takové dohody. Soudy správně vycházely z výpovědí svědka K. H. (viz výpověď u hl. líčení dne 25. 5. 2015 na č. l. 372 trestního spisu), která je v souladu s tvrzením dalšího slyšeného svědka L. P. (srov. zejména č. l. 207 a 208 trestního spisu). Tento svědek byl pověřen vlastníkem (K. H.) k údržbě trávníku na tzv. cvičné louce v požadovaném stavu, jehož výši porostu bylo zjevně nutné udržovat pravidelným sekáním (až 1x týdně) tak, aby mohl sloužit svému účelu, na rozdíl od sousedící části téhož pozemku p. č. …, k jehož obhospodařování dostal obviněný souhlas od svědka K. H. (sekáno 1x až 2x ročně). Již zřejmý rozdíl v porostech na obou částech předmětného pozemku, resp. potřebě velmi časté údržby sekáním cvičné louky a naopak vzrostlé zeleni na zbývající části téhož pozemku, svědčí o nutné znalosti obviněného skutečnosti, jež je zásadní pro předmětné trestní stíhání, totiž, že mu nepřísluší údržba a péče (sekání) té části travního porostu, která přiléhá ke golfovému hřišti a jež byla podle listin založených v trestním spise poměrně dobře (z vizuálního hlediska) oddělitelná od zbývající části pozemku, na níž naopak obviněný mohl se souhlasem majitele hospodařit (sekat či spásat).
Žádnou relevanci nelze přiznat rozsahu písemné výpovědi nájmu svědkem K. H., do níž jmenovaný zahrnul celou výměru pozemku parcelního čísla …, neboť jednak k ní došlo až po skončení doby spáchání pokračujícího protiprávního jednání obviněného, jednak byla zpracována zjevně právě v době, kdy se začala řešit otázka způsobu čerpání dotačních prostředků a vyšlo najevo, že obviněný zřejmě zahrnul do svých žádostí o dotační prostředky i tu část, kterou neudržoval a ani obhospodařovat neměl. Rozhodující pro objasnění základních okolností svědčících o přítomnosti úmyslu obviněného je faktický stav v době rozhodné pro předkládání žádostí o finanční prostředky v rámci jednotlivých dotačních programů. Proto nelze přikládat jakýkoli význam listině, na niž obviněný v dovolání odkázal (č. l. 249 trestního spisu). Jedná se totiž o územní rozhodnutí Městského úřadu Luby ze dne 14. 12. 2012, jímž došlo k dodatečné změně využití území (tam označených parcel mj. č. … část …) v katastrálním území H. L. pro účel golfového hřiště. Jedná se o dodatečnou změnu využití dotčeného pozemku, resp. jeho části, jak plyne z citovaného rozhodnutí, ale skutečné provozování golfového hřiště včetně sousední cvičné louky od roku 2005 je v trestním řízení prokázáno jak listinnými důkazy, tak i výpověďmi svědků, nakonec jeho existenci výslovně nezpochybnil ani sám dovolatel.
Další námitkou obviněný tvrdil, že žádosti o poskytnutí dotací se vztahovaly na tzv. půdní blok, nikoli konkrétní pozemky označené parcelními čísly, tudíž „nemohl být srozuměn s číslem půdního bloku a s tím jak a v jakém rozsahu zasahuje na konkrétní pozemek“. V této souvislosti rovněž obviněný tvrdil, že soudy se vůbec nezabývaly otázkou specifikace půdního bloku, na nějž žádal a čerpal dotační prostředky, z čehož dovodil, že nemohl vědět o tom, že právě na pozemku č. … se nachází půdní blok označený v žádostech. Touto konstrukcí již dovolatel zcela jasně deklaroval skutkový charakter převážné části svých výhrad proti napadenému rozsudku, navíc je možné jej označit za rozporný s běžným chápáním okolností významných pro uplatnění dotačních prostředků všech žadatelů obecně. Je nutné souhlasit s odvolacím soudem, že to byl právě obviněný, kdo v inkriminovaných žádostech o poskytnutí dotací musel sdělit zásadní údaje včetně identifikace konkrétních pozemků, k jejichž obhospodařování měly být finanční prostředky určeny. Samozřejmě bylo jeho povinností zjistit si předem vše podstatné, co bylo podmínkou přidělení dotací, nelze proto přijmout jeho obranu, jíž jakoby přenesl svou odpovědnost na příslušného zaměstnance pracoviště státního zemědělského intervenčního fondu. Byl to právě obviněný, kdo žádal o poskytnutí finanční podpory k provozování své hospodářské činnosti a měl od vlastníka pozemku parcelního čísla … jasný souhlas k využití jen menší části půdy, která svým umístěním patřila do určeného půdního bloku, na nějž mohlo být uplatněno právo na dotace. Přesto obviněný tuto zásadní změnu v užívání nižší výměry pozemku č. … nesdělil odpovědnému pracovníku fondu, který mu pomáhal s vyplněním příslušných listin. Takové jednání obviněného zajisté překročilo hranice pouhé „nedůslednosti“, jak tvrdil v dovolání, ale jedná se již o úmyslné zatajení podstatné okolnosti, kterou bylo nutné zohlednit při udělování dotačních prostředků tak, že by nemohly být poskytnuty vůbec, nebo v menším rozsahu.
Přednesené námitky obviněného nemají tudíž žádné opodstatnění, a je nutné současně zdůraznit, že soud druhého stupně se v rámci odvolacího řízení při novém posuzování skutkových zjištění snažil vypořádat se všemi argumenty obhajoby a důsledně se vypořádal s okolnostmi, které mají význam k vyvození trestní odpovědnosti obviněného (srov. zejména strany 12 a 13 napadeného rozsudku). Stejně je tomu i u poslední námitky, která se týká tvrzeného porušení zásady subsidiarity trestní represe v dané trestní věci. V tomto směru je možné v podstatě odkázat na úvahy vrchního soudu, který správně neshledal v projednávané věci žádné výjimečné znaky, které by mohly vyloučit použití trestního práva ve smyslu principu ultima ratio. Jak správně připomněl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání, vychází trestní zákoník z formálního pojetí trestného činu, které znamená, že každý protiprávní čin, jež vykazuje znaky některé skutkové podstaty definované ve zvláštní části trestního zákoníku, je trestným činem. Podle soudní judikatury i praxe platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je zásadně trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost, která již není znakem trestného činu, je třeba zvažovat v každém konkrétním případě a důvod její nedostatečnosti přichází v úvahu pouze tam, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). U obviněného, který po dobu tří let neoprávněně žádal (a bylo mu vyhověno) o poskytnutí finančních prostředků z dotačních fondů mj. též Evropského společenství na část pozemku, který však nemohl reálně obhospodařovávat, tudíž nesplnil jednu ze základních podmínek čerpání dotací, nebyly zcela správně odvolacím soudem shledány žádné výjimečné okolnosti, jež by mohly vést k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu zákona i soudního výkladu, jak bylo naznačeno shora. Jeho motivace nemohla být jiná než získat majetkový prospěch, neboť samotný charakter žalovaného činu ani jinou možnost nepřipouští. Navíc je třeba zdůraznit tu část odůvodnění napadeného rozsudku, v níž vrchní soud vyložil přijetí skutkových závěrů, které byly z hlediska zjištěných okolností pro obviněného příznivější (viz strana 14 rozsudku). Zcela nepřípadný je odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 136/2003, v němž byla projednávána věc pachatele trestného činu úvěrového podvodu, při jehož sjednávání však byl věřitelem využit institut zástavního práva, a to nemovitosti v hodnotě převyšující částku úvěru. Rovněž z hlediska platného trestního práva se nejedná o věc výkladově spornou, a to ani podle právní úpravy zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Ten obsahoval rovněž skutkovou podstatu trestného činu poškozování finančních zájmů Evropských společenství v §129a téměř shodného znění s novým ustanovením §260 tr. zákoníku. Obě věci tudíž nenesou známky srovnání, jak dovolatel naznačoval.
Ze všech uvedených důvodů neshledal Nejvyšší soud dovolání obviněného I. Š. důvodným, a to v rozsahu jím uplatněných námitek, jejichž převážná část směřovala výlučně proti procesu hodnocení důkazů zejména soudem druhého stupně, kdy obviněný v podstatě předkládal vlastní interpretaci výsledků dokazování a dožadoval se vlastního od vrchního soudu odlišného posouzení skutkových okolností. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť přiznal hmotněprávní povahu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitce použití zásady subsidiarity trestní represe a částečně i výhradě o existenci zavinění. Vytčené vady v napadeném rozsudku ani v předcházejícím řízení však Nejvyšší soud neshledal. Své rozhodnutí o odmítnutí dovolání mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu