ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1600.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 1600/2015-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovoláních, která podali obvinění T. T. N. , T. L. N. , H. V. V. , a A. L. Q. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 8 To 100/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 35/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 6. 2014, sp. zn. 3 T 35/2014, byli obvinění T. T. N. [pod body 1., 2. a), b) výroku o vině] a T. L. N. [pod body 1., 2. a), b), c) výroku o vině] uznáni vinnými přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný H. V. V. [pod body 3. a), b) výroku o vině] přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a obviněná A. L. Q. [pod body 3. a), b) výroku o vině] přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku.
Uvedené trestné činnosti se měli obvinění dopustit ve stručnosti tím, že v různý čas (mezi 18. 5. až 2. 12. 2012) a na různých místech v České republice, ať už sami či společně s ostatními spoluobviněnými, si opatřovali, převáželi a skladovali za účelem dalšího prodeje textil, obuv, oděvní doplňky a sportovní potřeby neoprávněně označené vyjmenovanými ochrannými známkami, k nimž přísluší výhradní právo jinému, a to v celkovém množství více jak 14 000 kusů.
Za danou trestnou činnost jim byly uloženy tresty odnětí svobody, a to obviněnému T. T. N. podle §268 odst. 1 tr. zákoníku v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl odložen podle §81 odst. a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání čtyř let, obviněné T. L. N. za posuzovanou trestnou činnost a za sbíhající se přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 3 T 51/2013, souhrnný trest odnětí svobody podle §268 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku v trvání jednoho roku, jehož výkon byl odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání čtyř let. Obviněnému H. V. V. uložil soud podle §268 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 36 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a obviněná A. L. Q. byla odsouzena podle §268 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, podmíněně odloženému podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu pěti let.
Obviněným byl současně uložen peněžitý trest podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanové lhůtě vykonán. Konkrétně obviněným T. T. N. a T. L. N. ve výměře 250 denních sazeb po 800 Kč, celkem tedy 200 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, obviněnému H. V. V. ve výměře 250 denních sazeb po 4 000 Kč, celkem tedy 1 000 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře dvou let, obviněné A. L. Q. ve výměře 250 denních sazeb po 8 000 Kč, celkem tedy 2 000 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře jednoho roku.
Dále byl obviněným uložen trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu obchodní činnosti spojené s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a jakoukoli další činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení, a to obviněným T. T. N. a T. L. N. na dobu čtyř let, obviněnému H. V. V. na dobu sedmi let a obviněné A. L. Q. na dobu pěti let.
Obviněné T. L. N. byl zároveň uložen trest propadnutí věcí podle §70 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to zboží vyjmenovaného ve výroku o trestu.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud dále zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 3 T 51/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších dvou obviněných T. N. T. T. a P. V.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství, a to v neprospěch obviněných H. V. V. a A. L. Q. , a též všech šest obviněných.
Krajský soud v Brně rozhodl o všech odvoláních rozsudkem ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 8 To 100/2015, tak, že výrokem pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. b), d) odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání H. V. V. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku, kterým byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku tento obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Z podmínek §259 odst. 3 tr. řádu soud nově rozhodl tak, že podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se obviněný H. V. V. pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s dozorem.
Dalším výrokem (bod II.) krajský soud podle §256 tr. řádu odmítl odvolání státní zástupkyně a obviněných T. T. N. , T. L. N. , T. N. T. T. , A. L. Q. a P. V. jako nedůvodná.
Obvinění T. T. N. a T. L. N. prostřednictvím obhájce Mgr. Marka Sedláka, a obvinění H. V. V. a A. L. Q. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Běly Sedláčkové napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláními.
Obvinění T. T. N. a T. L. N. opřeli svůj mimořádný opravný prostředek o důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. b), h), k) a l) tr. řádu.
K naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu mělo dojít tím, že ve věci rozhodovala samosoudkyně soudu prvního stupně JUDr. Kateřina Kafková, ačkoli byla z projednávání věci vyloučena. Tuto námitku přitom obvinění uplatnili již v odvolacím řízení, když upozornili, že jmenovaná soudkyně v rámci hlavního líčení posuzovala zákonnost příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, přičemž některé z těchto příkazů dokonce sama vydala. V této skutečnosti obvinění spatřují důvody k pochybnostem o nestrannosti soudkyně, kterou potvrdila i ve způsobu, jakým se v rozsudku soudu prvního stupně vypořádala s argumentací obhajoby. Na předložené výhrady, že nebyly splněny zákonné podmínky pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 2 tr. řádu, soud reagoval nedostatečně, prostým odkazem na tzv. Pařížskou úmluvu bez označení jejího příslušného ustanovení. Daná situace podle obviněných odpovídá podmínkám pro vyloučení soudce ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud podle dovolatelů nedostál své povinnosti přezkoumat námitku podjatosti soudkyně JUDr. Kateřiny Kafkové a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.
Bez odkazu na některý z uplatněných důvodů dovolání obvinění dále namítli nezákonnost a nepřípustnost příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu v projednávané věci. Mají za to, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání těchto příkazů ve smyslu §88 odst. 1 tr. řádu, přičemž zdůraznili, že trestný čin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 tr. zákoníku není trestným činem, k jehož stíhání zavazuje Českou republiku mezinárodní smlouva. Pokud soudy odůvodnily zákonnost daných příkazů odkazem na tzv. Pařížskou úmluvu, považují dovolatelé takové zdůvodnění za nepřezkoumatelné. Navíc podle mínění obviněných Pařížská úmluva neobsahuje žádný závazek ke stíhání trestného činu podle §268 tr. zákoníku. Dále obvinění ve své argumentaci polemizují s právní úpravou odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obsaženou v §88 odst. 1 tr. řádu a odkazují přitom na komentářový výklad čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřovali obvinění v uložení „nepřiměřených a krutých trestů“. Výše peněžitých trestů neodpovídá podle obviněných jejich majetkovým poměrům, navíc za situace, kdy jim byla trestem zákazu činnosti upřena možnost získávat finanční prostředky podnikáním, které až dosud provozovali. Pro nesprávnou formulaci uložených peněžitých trestů jsou navíc rozsudky soudů prvního i druhého stupně “vnitřně rozporné“.
Stejně tak uplatnili obvinění výhrady proti trestu zákazu činnosti, jehož rozsah je příliš široký a „nekoresponduje tudíž s jeho smyslem“. Podle dovolatelů by měl být zúžen na zákaz obchodní činnosti spojené s nákupem, skladováním, dopravou a prodejem textilního zboží, obuvi, doplňků a oblečení pouze v rámci podnikatelské činnosti.
Závěrem svých dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 8 To 100/2015, i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 6. 2014, sp. zn. 3 T 35/2014 a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Obvinění H. V. V. a A. L. Q. podali svá dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obvinění uvedli, že pokud další dva obvinění T. T. N. a T. L. N. ve svých odvoláních poukázali na podjatost soudkyně Okresního soudu ve Znojmě a soud odvolací se s touto argumentací náležitě nevyrovnal, svědčí jejich námitky ve smyslu §261 tr. řádu i obviněným H. V. V. a A. L. Q. Taktéž odkázali na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se posuzování podjatosti soudu, resp. soudců. Zdůraznili, že v projednávané věci jsou dány okolnosti, které by mohly vést k objektivním pochybnostem, zda soudce nedisponuje nezaujatým vztahem k věci, což lze vysledovat zejména z odůvodnění příkazu soudu prvního stupně k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného soudkyní JUDr. Kateřinou Kafkovou. Z něho má být zjevné, že soudkyně si o vině obviněných učinila názor ještě před samotným projednáváním věci v hlavním líčení.
K druhému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obvinění namítli nesprávné právní posouzení skutku, které spatřují ve špatně provedeném překladu projevů obviněných a dalších osob u hlavního líčení. Zdůraznili v této souvislosti, že jim bylo nestandardním postupem soudu prvního stupně a Nejvyššího soudu odepřeno poskytnutí kopie CD se zvukovým záznamem o průběhu hlavního líčení, neboť jejich opakovaným žádostem nebylo vyhověno až do konce lhůty pro podání dovolání.
Také tito dovolatelé považují především peněžité tresty za nepřiměřeně přísné, neodpovídající jejich majetkovým poměrům, povaze i závažnosti spáchané trestné činnosti i trestům uloženým ostatním obviněným. Soudy se ani nezabývaly původem finančních prostředků zajištěných na jejich bankovních účtech. Nepocházejí totiž z trestné činnosti, zejména u obviněné A. L. Q. bylo doloženo, že je získala darem od svých rodičů. Dovolatel H. V. V. současně vyjádřil své přesvědčení, že mu měl být uložen trest odnětí svobody v kratší výměře s výkonem v mírnější kategorii věznice.
Oba obvinění proto závěrem svých dovolání navrhli Nejvyššímu soudu, aby „zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, a to jinému soudu či soudci“. (Dovolatelé svůj petit blíže nekonkretizovali!)
Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Lumíra Crhy (dále jen „státní zástupce“).
Vzhledem k tomu, že obvinění T. T. N. a T. L. N. nepředložili ve svých dovoláních žádnou námitku k jim uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, státní zástupce se jím nezabýval.
Následně odmítl argumentaci těchto dovolatelů týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i odbornou literaturu k této otázce neshledal oprávněným jejich tvrzení o vyloučení soudkyně soudu prvního stupně proto, že ve stadiu přípravného řízení vedeného v projednávané věci nařídila odposlech a záznam telekomunikačního provozu.
Státní zástupce dále upozornil, že námitky ohledně nezákonnosti nařízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu obvinění nepřiřadili k žádnému dovolacímu důvodu, každopádně však nelze označit za správný jejich závěr, že přečin porušení práv k ochranné známce není možné považovat za „jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva“ ve smyslu §88 odst. 1 tr. řádu. S ohledem na soudní výklad shrnutý především v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, publikovaném pod č. 13/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rovněž názory právní nauky, není možné akceptovat výhrady obviněných k nesplnění podmínek použití výsledků těchto důkazních prostředků v předmětné trestné věci.
K dalším námitkám obviněných ohledně přiměřenosti uložených trestů uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu státní zástupce vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaném pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož lze v rámci tohoto dovolacího důvodu namítat pouze uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, či trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Tento důvod však nemůže být naplněn vadami spočívajícími např. v uložení nepřiměřeně přísného trestu, jak právě učinili dovolatelé.
K dovoláním obviněných H. V. V. a A. L. Q. podaným prostřednictvím JUDr. Běly Sedláčkové státní zástupce nejprve vyslovil názor, že jimi předložené výhrady se vztahují výlučně k rozsudku soudu prvního stupně, přičemž obvinění neoznačili důvod dovolání také podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Jedná se sice o vadu dovolání, kterou však judikatura Ústavního soudu posoudila jako nepodstatnou s tím, že je nutné vždy vycházet z obsahu podání.
Argumentace obviněných ohledně podjatosti soudkyně soudu prvního stupně podřazená dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je zcela shodná s tvrzením obviněných T. T. N. a T. L. N. , proto státní zástupce odkázal na své vyjádření k totožným námitkám, které považuje za zjevně neopodstatněné.
Výhrady týkající se nesprávného tlumočení výpovědí osob u hlavního líčení mají zjevně procesní povahu a neodpovídají tvrzenému ani jinému dovolacímu důvodu. Pro úplnost státní zástupce dodal, že uvedené námitky by mohly být podřazeny dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze v rámci argumentace porušení základních postulátů spravedlivého procesu, dovolatelé však nijak nekonkretizovali, v jakých částech by měl být překlad vadný. Připomněl v této souvislosti příslušný výklad Nejvyššího soudu, podle kterého musí dovolatel odůvodnit námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním konkrétními skutečnostmi.
Zcela nepřípadné jsou podle státního zástupce vady, jež obvinění spatřovali v uložených peněžitých trestech. Zejména zdůraznil, že soud neukládal trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 tr. zákoníku ve vztahu k vkladům obviněných na bankovních účtech. Peněžitý trest má být uhrazen právě z vlastních prostředků odsuzovaného pachatele, nikoli z peněz získaných trestnou činností. Pokud současně obvinění namítli, že uložené tresty jsou nepřiměřeně přísné, odkázal státní zástupce opět na příslušnou pasáž svého vyjádření k totožným argumentům spoluobviněných.
Závěrem svého vyjádření tak státní zástupce shrnul, že ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu považuje všechna čtyři dovolání za zjevně neopodstatněná a ostatní námitky dílem neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům a dílem nejsou ani k žádnému dovolacímu důvodu přiřazeny. Nejvyššímu soudu proto navrhl, aby všechna dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
K vyjádření státního zástupce zaslali repliku obvinění H. v. V. a A. L. Q. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Běly Sedláčkové. Podle jejich názoru státní zástupce nerespektoval „publikovaný názor“, že výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje, a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. V obecné rovině připomněli nutnost dodržovat základní zásady trestního řízení. Znovu namítli nesoulad skutkových zjištění soudu s výpověďmi obviněných u hlavního líčení a zopakovali svůj nesouhlas s výší uložených peněžitých trestů. V ostatním odkázali na svá podaná dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných obsahují zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
Obvinění T. T. N. a T. L. N. nejprve uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Současně však zákon vyžaduje, aby tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Podjatost soudkyně Okresního soudu ve Znojmě JUDr. Kateřiny Kafkové dovozovali všichni dovolatelé ze skutečnosti, že jmenovaná jako samosoudkyně posuzovala v hlavním líčení zákonnost příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, ačkoli některé z nich sama vydala. Obvinění v rámci tohoto dovolacího důvodu sice neodkázali na konkrétní ustanovení §30 tr. řádu, v němž jsou alternativně upraveny podmínky vyloučení orgánů činných v trestním řízení, ale snažili se prosadit svoji tezi o nutném širším výkladu okolností, jež mohou vést k vyloučení soudce odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
Jak vyplývá z obsahu trestního spisu (srov. č. l. 170 a 216), soudkyně Okresního soudu ve Znojmě JUDr. Kateřina Kafková v přípravném řízení u projednávané věci vydala ve dnech 11. 10. 2012, sp. zn. V 12-5/2012, a 6. 11. 2012, sp. zn. V 12-7/2012, příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu P. V. , A. L. Q. , H. V. V. a N. T. L. Po podání obžaloby byla tato trestní věc v souladu s tehdy platným rozvrhem práce přidělena k rozhodnutí do senátu 3 T Okresního soudu ve Znojmě, jehož předsedkyní je JUDr. Kateřina Kafková.
Pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je nutné, aby napadené rozhodnutí učinil, nebo se na něm podílel soudce (předseda senátu nebo člen senátu), který byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované věci podle §30 tr. řádu, a zároveň o důvodech k vyloučení dovolatel nevěděl v době konání původního řízení, nebo stejnou výhradu uplatnil ještě před rozhodnutím soudu ve věci samé a nebylo mu vyhověno. Musí tudíž jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu odst. 1 či odst. 2 tr. řádu.
Ustanovení §30 tr. řádu obsahuje v podstatě dva základní typy okolností, které vedou k vyloučení orgánů činných v trestním řízení, přičemž první z nichž zahrnuje širší okruh těchto orgánů (soudce nebo přísedící, také státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán) a skutečnosti zakládající jejich vyloučení se vztahují buď k jejich vztahu k osobě obviněného, nebo k věci, jež je předmětem trestního stíhání. Dochází k tomu v případech, kdy lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení (srov. §30 odst. 1 tr. řádu). Podle druhé alternativy je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen i soudce nebo přísedící, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Další alternativa téhož ustanovení váže vyloučení vyjmenovaných osob na stadia trestního řízení, v němž tyto osoby vystupovaly, resp. podílely se na rozhodování. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je totiž vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu (srov. §30 odst. 2 tr. řádu). Z rozhodování u soudu vyššího stupně je vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak, a státní zástupce z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu, pokud napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn (srov. §30 odst. 3 tr. řádu). Poslední okruh zákonem vyjmenovaných případů vyloučení orgánů činných v trestním řízení se přímo týká pouze rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, z něhož je vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení z rozhodování vyloučen (srov. §30 odst. 4 tr. řádu).
Z výše uvedeného výkladu je zřejmé, že v projednávané věci nebyla u soudkyně JUDr. Kateřiny Kafkové splněna ani jedna v zákoně výslovně stanovených podmínek, jež by mohla vést k jejímu vyloučení z rozhodování věci obviněných.
Taktéž judikatura Nejvyššího soudu zastává konstantní názor, že vystupování soudce v přípravném řízení, ať již má formu rozhodnutí, anebo se uplatňuje jinak, není obecně samo o sobě důvodem vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve stadiu po podání obžaloby, nejde-li o taxativně stanovené důvody podle §30 odst. 2 tr. řádu, tj. že soudce v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Pokud tedy soudce v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1, 2 tr. řádu, není důsledkem této skutečnosti jeho vyloučení podle §30 odst. 2 tr. řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 7 Tdo 1182/2006-I. uveřejněné pod č. T 965 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 33, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007).
Pokud je ze strany obviněných předkládána argumentace založená na judikatuře Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 Evropské úmluvy pro lidská práva, je jimi interpretována tendenčně bez reflektování všech souvislostí a především smyslu konkrétního rozhodnutí, na něž dovolatelé odkázali.
Evropský soud pro lidská práva definoval nestrannost (tedy právo na nestranný soud jako součást práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech) ve věci Piersack proti Belgii jako absenci předsudku nebo předpojatost. Tyto dvě základní okolnosti, jejichž přítomnost může negativně ovlivnit důvěru soudu, kterou by měl vzbuzovat navenek, tj. jak u veřejnosti, tak u účastníků řízení. Jedním ze základních způsobů, jimiž je možné provádět tzv. test nestrannosti, je subjektivní přístup, jehož cílem je zjistit osobní přesvědčení daného soudce v daném případě, tzn. zda je soudce vnitřně zaujatý a to bez potřeby zjišťovat eventuální příčiny této zaujatosti. Naproti tomu v rámci tzv. objektivního přístupu se určuje, zda takový soudce skýtal záruky dostatečné k tomu, aby byla v daném případě vyloučena jakákoli pochybnost (srov. věc Piersack proti Belgie, č. 8692/79, rozsudek ze dne 1. 10. 1982). Subjektivní nestrannost je presumována, dokud není prokázán opak. U objektivní nestrannosti postačí, že tu jsou okolnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o nestrannosti soudce. Při rozhodování, zda v daném případě existuje legitimní důvod k obavě, že konkrétní soudce není nestranný, je subjektivní vnímání účastníka řízení sice důležité, ale nikoli rozhodující. Rozhodující je, zda obava může být považována za objektivně ospravedlnitelnou.
Evropský soud pro lidská práva ale zároveň ve věci Hauschildt proti Dánsku (č. 10486/83, rozsudek ze dne 24. 5. 1989) vyslovil princip, podle kterého skutečnost, že soudce (ať už soudu nalézacího či odvolacího) učinil některá procesní rozhodnutí v průběhu přípravného řízení, nemůže samo o sobě zpochybnit jeho nestrannost , pokud zde ovšem nejsou určité zvláštní okolnosti, které by vedly k opačnému závěru. Takové zvláštní okolnosti byly shledány například právě ve věci Hauschildt proti Dánsku, kdy byla při rozhodnutí soudce o vazbě obviněného (dánské právo vyžaduje pro uvalení vazby existenci zvlášť silného stupně podezření) překročena míra mezi konstatováním existence pouhého podezření a konstatováním viny. V posuzovaném případě obviněných však ani Nejvyšší soud neshledal u soudkyně JUDr. Kateřiny Kafkové žádné okolnosti, z nichž by bylo možné nabýt dojem o její podjatosti. V textu odůvodnění předmětných příkazů k odposlechu a záznamů telekomunikačního provozu (srov. č. l. 171 a 216 tr. spisu), jakož i v příkazech o prodloužení doby jejich trvání nezjistil ani dovolací soud žádné tendenční vyjádření ze strany JUDr. Kateřiny Kafkové týkající se jak obviněných uživatelů označených telefonních stanic, či samotné věci, ohledně níž bylo proti nim vedeno trestní stíhání. V souladu se zákonnými podmínkami použití tohoto důkazního prostředku upravenými v ustanovení §88 tr. řádu jmenovaná soudkyně v podstatě jen konstatovala důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti spočívající v opatřování, skladování a distribuci zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami a poukázala rovněž na účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jímž po celou dobu jeho trvání bylo odhalení a zjištění dalších možných subjektů do této činnosti zapojených. Rozhodně ze všech příkazů není patrné, že by si tato soudkyně učinila již v průběhu přípravného řízení zřejmý závěr o vině či nevině obviněných, jak se snažili dovolatelé prosadit.
Pokud tedy soud druhého stupně odmítl totožné námitky obviněných proti osobě soudkyně, byť tak učinil poměrně stručně na straně 19 napadeného rozsudku, a věc vyhodnotil tak, že není vyloučena z vykonávání úkonů v této trestní věci, považuje Nejvyšší soud jeho závěr za správný a argumentace obviněných v tomto směru nemá opodstatnění.
V další části své dovolací argumentace obvinění poukázali na údajnou nezákonnost a nepřípustnost příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Jeho zásadní nedostatek spatřují v tom, že absentuje splnění podmínek ustanovení §88 odst. 1 tr. řádu pro možnost nařízení odposlechu, přičemž odkaz na Pařížskou úmluvu na ochranu průmyslového vlastnictví jako mezinárodní smlouvu ve smyslu tohoto ustanovení, o niž se opíraly soudy, považují dovolatelé za nedostatečný, zejména bez konkretizace dotčeného článku této úmluvy.
Nejprve považuje Nejvyšší soud za nutné předem podotknout, že obvinění uvedené výhrady nepřiřadili žádnému z uplatněných dovolacích důvodů. Nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud podotýká, že naprosto shodné připomínky k této části dokazování uplatnili obvinění již v rámci svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se jimi podrobně zabýval na stranách 17 až 18 svého rozsudku.
Krajský soud v Brně v rámci svých úvah naprosto správně odkázal mj. na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, publikované pod č. 13/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí se velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu jasně vyslovil, že je nutné trvat na názoru obsaženém v již ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, že pojem „úmyslné trestné činy, k jejichž stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva“, nelze vykládat tak, že jde jen o trestné činy, u kterých ke stíhání takových činů zavazuje přímo či bezprostředně vyhlášená mezinárodní smlouva, neboť v takovém případě by byl jejich okruh jen velmi omezený. Nepochybně jde i o všechny trestné činy, které mají podklad nebo navazují na mezinárodní smlouvy, jež obsahují závazek, byť obecné povahy, pro státy jako jejich smluvní strany, stíhat nebo postihovat některá jednání ve skutkových podstatách těchto trestných činů popsaná, i když konkrétní vnitrostátní postih se zásadně provádí podle skutkových podstat trestných činů, které jsou součástí právního řádu České republiky. Působnost smlouvy i na protiprávní jednání výlučně domácí povahy je odůvodněna tím, že trestná činnost je namířena proti mezinárodním zájmům, nebo tím, že se zpravidla odehrává v mezinárodním měřítku a je tu nebezpečí, že překročí hranice státu, nebude-li potlačena. Pokud jde o trestný čin porušování práv k ochranné známce, potom za mezinárodní smlouvu, která zavazuje k jeho stíhání, je nutné považovat právě soudy označenou Pařížskou úmluvu na ochranu průmyslového vlastnictví a její dodatky, vyhlášené pod č. 364/1921 Sb., č. 508/1921 Sb., č. 129/1931 Sb., č. 22/1933 Sb., č. 44/1933 Sb., č. 61/1936 Sb., č. 90/1962 Sb., č. 64/1975 Sb., č. 81/1985 Sb. (dále viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 729 – 730 s.).
Současně je vhodné uvést i skutečnost, že Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 2. 2016 o návrzích obviněných T. L. N. a T. T. N. na přezkoumání zákonnosti příkazů k odposlechu a dospěl k závěru, že v jejich případě zákon porušen nebyl, přičemž rovněž v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval i výše tvrzenými námitkami obviněných ohledně použití Pařížské úmluvy.
Další z obviněnými uplatněných dovolacích důvodů, podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je určen k nápravě vad, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pokud však v rámci tohoto dovolacího důvodu obvinění vyslovili domněnku o nepřiměřenosti a „krutosti“ uloženého peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti, Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit na to, že otázka přiměřenosti trestu pod tento dovolací důvod nespadá. Soudní judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) přijala a i nadále zastává vcelku jasný výklad tohoto důvodu dovolání, z něhož vyplývá, že nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, nyní především §38, 39 tr. zákoníku, a §41, 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného, (či mírného), trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že obviněným byl v dané věci uložen druh trestu, který zákon připouští, a to v rámci zákonem stanovené trestní sazby. Při ukládání peněžitého trestu vyložil Okresní soud ve Znojmě na straně 20 rozsudku své úvahy, které jej vedly k jeho uložení právě v předmětné výši, která navazuje především na množství věcí neoprávněně označených ochrannými známkami, jež byly u obviněných zajištěny.
Obvinění dále vytkli rozsudkům soudu prvního i druhého stupně „vnitřní rozpornost“ a tedy naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Ta měla být způsobena chybou výroku o trestu, kde je uvedeno, že „..obviněné T. L. N. uložil soud peněžitý trest ve výměře poloviční..“, přičemž jí byl uložen peněžitý trest v celkové výši 200 000 Kč stejně jako obviněnému T. T. N. Při bližším prozkoumání tohoto výroku o trestu a napadené části jeho odůvodnění je však zřejmé, že došlo k pouhé záměně jmen obviněných, kdy dalšímu obviněnému T. N. T. T. byl mj. uložen peněžitý trest v celkové výši 100 000 Kč, tedy v poloviční výměře oproti dvěma dříve jmenovaným obviněným. Tímto písařským pochybením je však zatíženo toliko odůvodnění rozsudku, proti němuž nelze podat dovolání (srov. §265a odst. 4 tr. řádu). Tato výhrada obviněných je pro dovolací řízení bez významu, navíc s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který je dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, se zcela zjevně míjí.
Naopak další argumentaci obviněných, o niž opřeli své dovolání, a podle níž je uložený trest zákazu činnosti příliš široce koncipovaný, tudíž nepřípustný, je možné podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Obviněným byl Okresním soudem ve Znojmě uložen trest zákazu činnosti „spočívající v zákazu obchodní činnosti spojené s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a jakoukoliv další činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení na dobu čtyř let“. K takové formulaci trestu zákazu výkonu činnosti ale obvinění vyjádřili své výhrady, a to že obviněným brání v možnosti získat zaměstnání a tedy nekoresponduje se smyslem zákazu činnosti.
Nejvyšší soud považuje za nutné znovu připomenout, že v ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku je obecným způsobem vymezena podstata trestu zákazu činnosti, a to tím, že stanoví rozsah a okruh činností, jež mohou být pachateli zakázány. Základní podmínkou pro určení předmětu trestu zákazu činnosti je, aby šlo o činnost, v souvislosti s níž došlo k spáchání trestného činu. Smyslem uložení tohoto druhu trestu je totiž zabránit pachateli možnosti opakovat takovou činnost, při níž k trestnému činu došlo, nebo která mu umožnila jeho spáchání, či k tomu poskytla příležitost (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 1967, sp. zn. Tzv 6/67, publikované pod č. 42/1967 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1984, sp. zn. 11 To 112/83, publikované pod č. 22/1985 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže byla obviněným zakázána jakákoliv obchodní činnost spojená s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a další činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení, byla splněna podmínka, že trestný čin spáchaný uvedením do oběhu výrobků neoprávněně označených ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, přičemž těmito výrobky bylo oblečení, obuv a doplňky, souvisí s předmětem uloženého trestu. Pro naplnění smyslu tohoto druhu trestu tedy není rozhodné, zda by obvinění uvedenou činnost vykonávali v postavení zaměstnance, či v rámci samostatné podnikatelské aktivity (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1389/2004, publikované pod č. T 753 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 11, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Jak již bylo uvedeno, cílem této trestní sankce je zamezit, aby obviněný vůbec dostal příležitost trestnou činnost zopakovat, k tomu je tedy nezbytné vyloučit i výkon zakázané činnosti v postavení zaměstnance.
Lze dodat, že uvedeným vymezením zakázané činnosti byly splněny i nezbytné požadavky na vykonatelnost a kontrolovatelnost trestu zákazu činnosti, a především došlo k naplnění účelu tohoto druhu trestu, jak je vykládá soudní judikatura. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 1995, sp. zn. Tzn 28/95 či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 1994, sp. zn. 11 to 222/93, publikované pod č. 20/1996 a č. 60/1994-II. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.)
Námitky obviněných ohledně formulace trestu zákazu činnosti proto Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. Nejedná se o nepřípustný druh trestu, jak se snažili dovolatelé prosadit, nýbrž o trest, jehož vymezení odpovídá zákonným podmínkám a zohledňuje i platnou soudní judikaturu.
Poslední z dovolacích důvodů, o něž obvinění své dovolání opřeli, je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, zákon jej vymezuje ve dvou variantách. Vzhledem k tomu, že odvolací soud projednal odvolání obviněných ve veřejném zasedání, nelze uvažovat o první alternativě. Druhá dopadá na situace, kdy již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, přičemž obvinění uplatnili konkrétně důvody uvedené pod písmeny b), h) a k). S ohledem na to, že Nejvyšší soud neshledal existenci žádné z vytýkaných vad, nemohlo dojít k naplnění ani druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Obvinění H. V. V. a A. L. Q. nejprve v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst.1 písm. b) tr. řádu namítli podjatost soudkyně JUDr. Kateřiny Kafkové, neboť vydala některé z příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v přípravném řízení. Vzhledem k tomu, že totožnou námitku uplatnili již první dva obvinění T. T. N. a T. L. N. , odkazuje Nejvyšší soud na předcházející část tohoto usnesení, v níž vyložil důvody, pro něž ji neshledal opodstatněnou.
Naplnění dalšího důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obvinění spatřovali v tom, že „provedený překlad projevů osob u hlavního líčení neodpovídal sdělovaným skutečnostem“. Na to navázali tvrzením, že jim nebyla dána možnost získat zvukový záznam průběhu hlavního líčení, neboť jejich žádosti o jeho poskytnutí nebylo vyhověno.
Na tomto místě je nutné připomenout, že dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu směřuje k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Jeho prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání zásadně vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí, a je vyjádřen ve výroku o vině. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy tak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 a násl. tr. řádu. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem otázky rozsahu a hodnocení dokazování. Navíc uvedené procesní pochybení musí být dovolatelem vytýkáno prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], nikoli důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Vzhledem k tomu, že předložené výhrady obviněných zcela postrádají hmotně právní povahu, naopak jsou ryze procesního charakteru, navíc jsou formulovány naprosto obecně bez poukazu na konkrétní nesoulad výpovědí a jejich překladu, že je ani nelze pod uvedený důvod dovolání podřadit.
Pouze zcela mimo rámec dovolacího přezkumu může Nejvyšší soud dodat, že soudy obou stupňů založily svůj závěr o vině na jiných důkazech, než na výpovědi obviněných u hlavního líčení konaného dne 11. 6. 2014 před soudem prvního stupně. Obvinění byli odsouzeni především na základě listinných důkazů včetně protokolů o provedeném sledování osob, záznamů telefonických hovorů, výsledků provedených domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, při nichž bylo zajištěno poměrně velké množství zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami, které bylo evidentně určeno k distribuci. Navíc, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení založeném na č. l. 1241 trestního spisu, jediným obviněným, který nevyužil práva odmítnout výpověď ve vztahu k projednávané věci, byl obviněný H. V. V. V podstatě doznal prodej textilního zboží označeného ochrannými známkami Adidas a Puma, avšak v nižším rozsahu, než je mu kladeno za vinu. Nedokázal vysvětlit pohyb poměrně vysokých finančních částek na svém účtu a popřel součinnost s dalšími spoluobviněnými. Jeho výpověď proto neměla zásadní význam pro posouzení důvodnosti obžaloby. Další obviněná A. L. Q. u téhož hlavního líčení vypovídala ke své osobě, ve vztahu k trestné činnosti stejně jako další obviněný využila svého práva odmítnout výpověď.
Obviněným lze dát přesto částečně za pravdu, že pohyb trestního spisu vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod 3 T 35/2014 nebyl zcela standardní, avšak měl své opodstatnění. Jak vyplývá z jeho obsahu, soud prvního stupně zaslal zvukové nosiče s kopiemi záznamů o průběhu hlavního líčení původnímu obhájci obviněných H. V. V. a A. L. Q. Mgr. Jiřímu Hladíkovi dne 7. 8. 2015 (č. l. 1489 trestního spisu). Následně byl dne 12. 8. 2015 spis na opakovanou žádost JUDr. Danuše Novotné (viz č. l. 1485 a 1491 trestního spisu), předsedkyně senátu Nejvyššího soudu 4 T, zapůjčen Nejvyššímu soudu k projednání návrhu obviněných T. L. N. a T. T. N. na přezkoumání zákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Dne 11. 9. 2015 zaslala žádost o kopie zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení i obviněná A. L. Q. (č.l. 1525 trestního spisu), kterou zopakovala dne 23. 9. 2015 (č. l. 1529 trestního spisu). Nejvyšším soudem byl však z důvodu pracovní neschopnosti předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotné trestní spis navrácen až dne 2. 10. 2015 (č. l. 1533 trestního spisu), přitom právě tento den byla doručena žádost o poskytnutí záznamů hlavního líčení přímo Nejvyššímu soudu. Kopie nosičů zvukového záznamu byly vyhotoveny a zaslány obhájkyni obviněné JUDr. Běle Sedláčkové dne 21. 10. 2015 (č. l. 1601 trestního spisu), přitom lhůta k podání dovolání skončila obviněným H. V. V. a A. L. Q. dne 12. 10. 2015. Trestní spis spolu s dovoláními všech obviněných byl Nejvyššímu soudu předložen dne 21. 12. 2015.
Přesto je však nutné zdůraznit, že pokud měli obvinění pochybnosti o správnosti tlumočení svých výpovědí v průběhu hlavního líčení, měli je uplatnit ihned po provedení překladu, nejpozději však ve svých řádných opravných prostředcích, což však neučinili. Jestliže se rozhodli tuto námitku, a to navíc ve zcela nekonkrétní a obecné rovině, předložit až v rámci svých mimořádných opravných prostředcích, pak jde o věc, která může těžko mít vliv na hmotně právní posouzení projednávané věci. Obviněným nic nebránilo, aby po obdržení předmětných záznamů o průběhu hlavního líčení, třebaže lhůta pro podání dovolání již uplynula, doplnili svá podání konkrétními výhradami ohledně jimi tvrzeného nesprávného překladu, neboť takto by neměnili rozsah svých dovolání, pouze by podpořili svoji stávající argumentaci (srov. §265f odst. 2 tr. řádu). Nakonec je vhodné poukázat i na již zmíněnou skutečnost, že původní obhájce jmenovaných obviněných Mgr. Jiří Hladík měl požadované nosiče k dispozici od srpna 2015, tudíž bylo možné si od něho zvukové záznamy vyžádat (!), tím spíše za situace, kdy trestní spis nebyl Okresnímu soudu ve Znojmě k dispozici po dobu, kdy se nacházel u Nejvyššího soudu.
Následně, stále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obvinění vyjádřili svůj nesouhlas s uloženými peněžitými tresty, obviněný H. V. V. považoval za nepřiměřeně přísný i trest odnětí svobody. Znovu lze tedy zopakovat, že v souladu se stávající judikaturou (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí úspěšně v dovolání uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. To znamená, že konkrétní vada výroku o trestu napadeného rozhodnutí musí spočívat buď v tom, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pod tento dovolací důvod (ani pod jiný z taxativně vymezených důvodů dovolání) však nespadají výhrady směřující proti výši trestu vyměřeného v zákonné sazbě, která neodpovídá představě obviněného a trest tak považuje za nepřiměřeně přísný.
Ke způsobu potrestání obou dovolatelů je možné nad rámec dovolacího přezkumu a argumentů, které ke shodné námitce vyslovil již soud druhého stupně (srov. zejména strana 25 napadeného rozsudku), doplnit, že peněžitý trest byl soudy správně považován za další sankci, již bylo nutné uložit obviněným, kteří spáchali úmyslný trestný čin se zištnou pohnutkou (viz §67 odst. 1 tr. zákoníku). Přestože je možné považovat výši tohoto druhu trestu za poměrně vysokou, nejedná se o nepřiměřený majetkový postih obou dovolatelů zejména s ohledem na objem zboží, které skladovali za účelem jeho distribuce a uvádění do oběhu. Jednalo se o tisíce kusů spotřebního zboží a rovněž o tisíce kusů nášivek nesoucích označení chráněné ochrannými známkami, jež byly zjevně určeny k použití na další neoriginální výrobky, jež měly být vydávány za značkové. Soudy měly rovněž k dispozici informace o majetkových poměrech obviněných, neboť v průběhu přípravného řízení jim byly zajištěny finanční prostředky na jejich bankovních účtech. Protiprávní jednání, za něž byli obvinění odsouzeni, nese rysy poměrně závažné trestné činnosti, která je dlouhodobě postihována ve většině demokratických států, o zneužívání chráněného označení spotřebitelského zboží jsou distributoři i prodejci dostatečně informováni stejně jako o postihování tohoto druhu „podnikání“ též formou trestní represe. Není proto možné tolerovat poškozování subjektů, které jsou držiteli ochranných známek a jimž pachatelé této trestné činnosti způsobují poměrně značné majetkové škody a dochází i k dehonestaci jejich chráněných označení.
Pokud dále obvinění poukazovali na skutečnost, že finanční prostředky zajištěné na jejich bankovních účtech nepocházejí z trestné činnosti a peněžité tresty tudíž nemohly být uloženy, je jejich názor nutné odmítnout jako mylný. Na rozdíl od uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 tr. zákoníku, kde se vyžaduje určitý vztah dané věci či majetkové hodnoty k obviněným spáchanému trestnému činu, není u peněžitého trestu podle §67 tr. zákoníku tato podmínka přítomna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 8. 1987, sp. zn. 1 Tz 23/87, publikovaný pod č. 51/1988-I. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Ještě před rozhodnutím dovolacího soudu předložil obviněný H. V. V. doklad o úhradě celé výměry peněžitého trestu. Tato skutečnost nemohla nijak ovlivnit rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání, svědčí však o svědomitém přístupu tohoto obviněného k uložené majetkové sankci a současně dokládá jeho majetkové schopnosti tento druh trestu vykonat. Za situace, kdy byl obviněný H. V. V. odsuzován jako speciální recidivista nelze považovat za nepřiměřeně přísný ani nepodmíněný trest odnětí svobody uložený mu při polovině zákonné trestní sazby. Je totiž zcela evidentní, že předchozí peněžitý trest nebyl pro něho dostatečnou motivací k tomu, aby neopakoval protiprávní jednání navíc zcela shodného charakteru.
Nejvyšší soud tak neshledal podaná dovolání obviněných T. T. N. , T. L. N. , H. V. V. a A. L. Q. důvodnými. Část jejich námitek sice odpovídala důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) a h) tr. řádu, avšak tyto neměly žádné opodstatnění. Nejvyšší soud proto všechna čtyři dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 3. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu