ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.351.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 351/2016-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2016 o dovolání, které podal obviněný Mgr. I. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 12 To 62/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 18 T 13/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Mgr. I. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 18 T 13/2009, byl obviněný Mgr. I. H. uznán vinným pod bodem I. 5.b) výroku o vině pomocí k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) a §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009, (dále „tr. zákon“), pod bodem II. výroku o vině pomocí k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále „tr. zákoník“). Za to mu byl uložen podle §209 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Současně byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností na dobu šesti let. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře zároveň rozhodl o vině a trestu dalších obviněných V. N., Ing. O. S., T. Š. a J. S. Soud rozhodl i o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání obvinění V. N., T. Š., Mgr. I. H. a J. S. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 12 To 62/2014, tak, že z podnětu odvolání obviněných T. Š., Mgr. I. H. a J. S. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil ve vztahu k obviněnému T. Š. a obviněnému J. S. v celém výroku o trestu, ve vztahu k obviněnému Mgr. I. H. ve výroku o vině v bodě II., v celém výroku o trestu, jakož i ve výroku, kterým byla společnost Factoring České spořitelny, a. s. ve vztahu k dovolateli odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného Mgr. I. H. uznal vinným pomocí ke zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedený zločin a za pomoc k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) a §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona vrchní soud obviněnému Mgr. I. H. uložil podle §209 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost Factoring České spořitelny, a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody ve vztahu k obviněnému Mgr. I. H. na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně odvolací soud rozhodl o vině a trestu spoluobviněných T. Š. a J. S. Odvolání V. N. Vrchní soud v Praze zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný Mgr. I. H. dovolání prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Magdy Rothové a opřel je o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a k) tr. řádu.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný upozornil na to, že veřejné zasedání dne 23. 9. 2014 proběhlo bez jeho účasti, ačkoli s takovým postupem nesouhlasil a předem se ze zdravotních důvodů omluvil. Má za to, že pokud mu nebyla umožněna účast na veřejném zasedání, byl zcela zásadně poškozen na svých právech na obhajobu, tím více, pokud došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně.
Ve vztahu k druhému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněný namítl, že není jasné, o jaké zákonné ustanovení odvolací soud opřel své rozhodnutí, kterým ve vztahu k obviněnému zrušil výrok o vině v bodě II., celý výrok o trestu a výrok o náhradě škody vyslovených rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře. Rozsudek odvolacího soudu je proto podle obviněného nepřezkoumatelný, neboť se neopírá o žádné konkrétní ustanovení trestního řádu, které zrušení rozsudku prvoinstančního soudu umožňuje.
Podle obviněného se dále odvolací soud vůbec nezabýval obsahem samotného odvolání, nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, pouze napravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v nesprávném odkazu na jednání popsané pod bodem I. 1. a) výroku o vině. Tímto postupem byl podle obviněného naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V závěru svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek (obviněný uvedl nesprávně „usnesení“) Vrchního soudu v Praze a „všechna mu předcházející a s ním související rozhodnutí“ a aby podle §226 písm. b), eventuálně písm. c) tr. řádu sám obviněného zprostil obžaloby.
K dovolání obviněného Mgr. I. H. se podrobně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvona Antonínová. Nejprve připomněla obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Zdůraznila, že z trestního spisu vyplývá doručení vyrozumění o veřejném zasedání obviněnému dne 31. 7. 2014. Podle protokolu o veřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2014 přítomný obhájce obviněného Mgr. Pavel Šonka odkázal na žádost svého klienta o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů s tím, že podle sdělení obviněného zaslal svou omluvu prostřednictvím emailové adresy přímo soudu. Podle zjištění Vrchního soudu v Praze však žádná omluva nebyla doručena, proto soud rozhodl v souladu s §205 odst. 2 tr. řádu tak, že se veřejné zasedání bude konat v jeho nepřítomnosti. Tímto postupem odvolacího soudu však podle státní zástupkyně nemohlo být dotčeno právo dovolatele na obhajobu. Poukázala zároveň na ustanovení §263 tr. řádu, které upravuje podmínky pro řízení u odvolacího soudu, přičemž v projednávané věci se nejednalo o situace předpokládané v jeho odstavci 4. Obviněný totiž v době konání veřejného zasedání nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání tak bylo možné konat v jeho nepřítomnosti.
Dále státní zástupkyně upozornila na to, že obviněný byl o termínu nařízeného veřejného zasedání soudem pouze vyrozuměn v souladu s ustanovením §233 odst. 1 tr. řádu. Tímto postupem dal předseda senátu najevo, že osobní účast obviněného u veřejného zasedání není nezbytná, neboť věc lze rozhodnout bez jeho přítomnosti. I když obviněný projevil výslovný nesouhlas s projednáním odvolání bez své účasti, v den konání veřejného zasedání se omluvil pouze odkazem na nekonkretizované zdravotní důvody, navíc prostřednictvím svého obhájce, Nepředložil tedy soudu žádný důkaz, jímž bylo možné „objektivizovat skutečnost, že mu z vážných zdravotních důvodů byla znemožněna účast před odvolacím soudem“. Státní zástupkyně připomněla, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ani případné potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti nelze považovat za dostatečnou omluvu neúčasti ústního jednání před soudy, neboť se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pracovněprávní účely. Postupu soudu druhého stupně proto podle státní zástupkyně nelze nic vytknout.
K výhradám obviněného, že se odvolací soud vůbec nezabýval obsahem jeho odvolání, státní zástupkyně konstatovala, že tyto neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, navíc odvolacím námitkám se soud druhého stupně věnoval na straně 31 svého rozsudku.
Pokud obviněný vytkl soudu, že neuvedl konkrétní procesní ustanovení, podle něhož došlo ke zrušení odvoláním napadeného rozsudku ve vztahu k jeho osobě, a dále že nenapravil vadu v popisu skutku pod bodem II. výroku o jeho vině pouhým opravným usnesením ve smyslu §131 tr. řádu, jedná se rovněž o vady procesního charakteru. Navíc dovolatel spojil tuto výhradu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, kterému taková argumentace vůbec neodpovídá. Státní zástupkyně doplnila, že zmiňované pochybení soudu prvního stupně nelze podřadit pod písařské chyby či zřejmé nesprávnosti při vyhotovení rozsudku, pro jejichž nápravu je určeno ustanovení §131 odst. 1 tr. řádu. Nesprávnost v popisu skutku byla totiž přítomna již při ústním vyhlášení odsuzujícího výroku a věcné či procesní nedostatky, k nimž došlo při vyhlášení rozsudku, lze v souladu s judikaturou napravovat pouze v řízení o odvolání.
Vzhledem k výše uvedenému tedy státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Mgr. I. H. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
K vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zaslal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Magdy Rothové repliku. Vyjádřil své přesvědčení, že ustanovení §263 je „speciální pro řízení u odvolacího soudu, protože upravuje odchylky od obecného průběhu veřejného zasedání“, stejně tak v odstavci 4 citovaného ustanovení je obsažena odchylka pro případ, kdy je obviněný ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody. Účast obviněného u veřejného zasedání tedy podle jeho názoru není uvedeným ustanovením upravena a měla by být aplikována obecná ustanovení o veřejném zasedání.
K důvodům své absence u předmětného veřejného zasedání obviněný dodal, že již dlouhodobě žije v Itálii, kde si hradí zdravotní pojištění a podstupuje léčbu závažného onemocnění, přičemž tato skutečnost je soudům známa. S ohledem na to, jakož i s ohledem na svou dosavadní bezúhonnost, by podle jeho názoru měla být šetřena jeho práva na obhajobu. Závěrem zopakoval závěrečný návrh svého dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
Trestné činnosti uvedené pod bodem I. 5. b) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen, se měl obviněný dopustit ve stručnosti tím, že spolu s obviněným V. N. jako jediným jednatelem obchodní společnosti ORIN spol. s. r. o., s vědomím, že tato obchodní společnost je v úpadku, obviněný Mgr. I. H. jako jeden z jednatelů obchodní společnosti Rudolf, s. r. o., v úmyslu zmařit uspokojení oprávněného věřitele obchodní společnosti ORIN spol. s. r. o., a to obchodní společnosti MONSANTO ČR, s. r. o., v době od 10. 5. 2006 do 27. 6. 2006, ač oba obvinění věděli o uzavřené „Smlouvě o zastavení pohledávek“ ve prospěch obchodní společnosti MONSANTO ČR, s. r. o., ze dne 11. 11. 2005, kdy pohledávky ORIN spol. s. r. o. specifikované v příloze č. 3 této smlouvy měly být dlužníky hrazeny přímo na účet MONSANTO ČR, s. r. o., přičemž součástí těchto pohledávek bylo i 9 faktur vystavených na obchodní společnost Rudolf, s. r. o., v celkové výši 1 886 642 Kč, a obviněný Mgr. I. H. byl poškozenou obchodní společností písemně vyrozuměn o tom, že tyto pohledávky má zaplatit přímo této obchodní společnosti, předal na blíže nezjištěných místech obviněnému V. N. hotovostní platby za shora zastavené pohledávky, které obviněný V. N. nepoužil na úhradu dluhu poškozené společnosti, ani je nevložil do aktiv obchodní společnosti ORIN spol. s. r. o., ale použil je nezjištěným způsobem, zčásti pro svou potřebu, a tím poškozené obchodní společnosti MONSANTO ČR, s. r. o., vznikla škoda ve výši nejméně 1 886 642 Kč.
Trestné činnosti uvedené pod bodem I. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze (původně skutek označený bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) se měl Mgr. I. H. jako jednatel obchodní společnosti Rudolf, s. r. o., dopustit tím, že podepsal a opatřil razítkem obchodní společnosti listy dodací a oznamovací potvrzující obchod mezi obchodními společnostmi Rudolf, s. r. o., a ORIN, spol. s. r. o., blíže konkretizovaný pod bodem I. 2. a) výroku o vině ( v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 18 T 13/2009 ), ač věděl, že tento obchod za postoupenou pohledávkou obchodní společnosti ORIN, spol. s. r. o. se neuskutečnil a vystavená faktura č. … u odběratele Rudolf, s. r. o., za bioprodukt LACTOFIX 1500 na částku 8 568 000 Kč včetně DPH, je fiktivní a současně věděl, že jde o doklady, které budou použity za účelem vylákání majetkového prospěchu z poskytnutého factoringu od obchodní společnosti Factoring České spořitelny, a. s., obviněným V. N. jako jednatelem obchodní společnosti ORIN, spol. s. r. o., kdy obchodní společnost Factoring České spořitelny, a. s., jako oprávněný věřitel postoupené pohledávky dlužníka obchodní společnost Rudolf, s. r. o., na podkladě již výše zmíněných podkladů, dodacího a oznamovacího listu včetně uvedené faktury, proplatila obchodní společnosti ORIN spol. s. r. o. dne 15. 5. 2006 částku 6 854 400 Kč na její bankovní účet, ve zbytku pohledávku z důvodu vzniku podezření na protiprávní jednání poškozená společnost neproplatila.
Obviněný nejprve uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu , předpokladem jehož naplnění je porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Musí se tudíž jednat o situaci, kdy bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit k všem prováděným důkazům, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný tvrdil, že přes svou omluvu a žádost o odročení veřejného zasedání nařízeného na 23. 9. 2014, mu Vrchní soud v Praze nevyhověl a rozhodl o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti podle §205 odst. 2 tr. řádu. Tato výhrada tedy obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, avšak podle Nejvyššího soudu nemá opodstatnění.
Jak připomněla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu může dojít především porušením podmínek upravených v §263 odst. 4 tr. řádu, neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje předpoklady pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Základní podmínkou je řádné a včasné předvolání obviněného, resp. jeho vyrozumění o konání veřejného zasedání. Pokud je odvolatel ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodnout o řádném opravném prostředku (srov. např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích uveřejněné pod č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr.). Konečně s ohledem na právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004, či nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08, publikované pod č. 37/2006 a 156/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu nejprve ověřil, že byly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání ve vztahu k obviněnému Mgr. I. H. Ten byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, nikoli předvolán podle §233 odst. 1 tr. řádu jako osoba jejíž osobní účast je nutná. Jak je zřejmé z dokladu o doručení založeném na č. l. 4508 verte trestního spisu, vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 23. 9. 2014 obviněný převzal dne 31. 7. 2014, tj. téměř měsíc před jeho konáním, čímž byla lhůta k přípravě k veřejnému zasedání podle §233 odst. 2 tr. řádu zachována, současně tak odvolací soud zajistil obviněnému dostatek času na obstarání záležitostí spojených s cestou do České republiky, případně zaslání řádné omluvy své neúčasti.
Z protokolu o veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Praze dne 23. 9. 2014 vyplývá, že obhájce obviněného Mgr. Pavel Šonka soudu tlumočil pouze obecnou omluvu obviněného s tím, že jeho klient měl zaslat soudu prostřednictvím e-mailové pošty žádost o nekonání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Předsedou senátu však bylo konstatováno, že žádný takový e-mail soudu nebyl doručen do dne nařízeného veřejného zasedání. Obviněný navíc ani později nepodložil své tvrzení o využití e-mailové korespondence například výpisem odeslané pošty ze své e-mailové adresy, či záznamem z poštovního serveru, jehož obviněný používal pro odesílání elektronické pošty. Jediné podání, které tvoří součást trestního spisu, je dopis od obviněného podaný k poštovní přepravě v Itálii dne 23. 9. 2014, tedy v termínu konání předmětného veřejného zasedání, jenž byl Vrchnímu soudu doručen dne 3. 10. 2014. V něm obviněný odkázal na svou předcházející (nedoručenou) omluvu z účasti na veřejném zasedání, vyslovil nesouhlas s jeho konáním v nepřítomnosti a přiložil „lékařskou zprávu“ sepsanou v italském jazyce, která podle obviněného měla potvrzovat nemožnost jeho účasti při tomto veřejném zasedání.
Z uvedených faktů vyplývá, že ani po skončení veřejného zasedání odvolacího soudu, obviněný řádným a dostatečným způsobem nedoložil, že jeho zdravotní stav vylučoval osobní účast u jednání před soudem druhého stupně. Jak již bylo zmíněno, po termínu veřejného zasedání zaslal soudu přípis se svojí omluvou a italsky psaným rukopisem opatřeným razítkem, z něhož nelze ani dodatečně dovodit žádné konkrétní informace o tom, že zdravotní stav obviněného byl natolik vážný, aby mu bránil v účasti u veřejného zasedání. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná soudní praxi, na niž upozornila již státní zástupkyně ve svém vyjádření, která zastává konstantní názor, že ani potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti vystavované pro účely sociálního zabezpečení neposkytuje dostatečný podklad pro závěr, že obviněnému zdravotní stav brání v účasti u veřejného zasedání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, publikované pod č. T 461 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 5 Tdo 995/2005, a ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1630/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 1806/15). V posuzovaném případě lze situaci shrnout tak, že svůj požadavek na nekonání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti obviněný zaslal soudu druhého stupně jednak až po skončení odvolacího řízení, navíc jej nepodložil žádným relevantním sdělením lékaře o své zdravotní nezpůsobilosti zúčastnit se nařízeného soudního jednání.
Následně ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný v rámci své argumentace nijak nezdůvodnil, proč považoval za nebytné zúčastnit se osobně veřejného zasedání, neučinil tak ani prostřednictvím obhájce, který byl přítomen jednání odvolacího soudu a zajišťoval jeho obhajovací práva. Vzhledem k tomu, že v průběhu veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, ani obhájce obviněného nenavrhoval doplnění dokazování, nejde o případ, kdy neúčast obviněného by mohla znamenat porušení ústavně garantovaného práva na obhajobu, jak tvrdí dovolatel. Nejvyšší soud proto neshledal, že by byl postupem odvolacího soudu naplněn dovolací důvod podle §265b odst. d) tr. řádu.
Další z obviněným uplatněných dovolacích důvodů uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. To znamená, že tento důvod dovolání slouží k nápravě dvou alternativních vad rozhodnutí. První z nich předpokládá situace, kdy nebyl soudem učiněn určitý výrok jako celek, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části svého rozhodnutí. Chybějícím je tedy každý výrok, který byl soud povinen učinit podle náležitostí, jak jsou vyjmenovány v §120 až §124 tr. řádu. Není přitom rozhodující, zda měl soud takový výrok učinit sám nebo k návrhu jedné z procesních stran.
Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu dopadá na případy, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí [viz např. ustanovení §120 odst. 3 a §134 odst. 1 písm. c) tr. řádu].
V projednávané věci dovolatel nespecifikoval, kterou z těchto dvou variant důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu měl v úmyslu uplatnit, pochybení odvolacího soudu však spatřoval v tom, že ve svém rozsudku neuvedl konkrétní procesní ustanovení, podle něhož došlo ke zrušení odvoláním napadeného rozsudku ve vztahu k jeho osobě.
Jak je tedy zřejmé, námitka, již podřadil tomuto dovolacímu důvodu, se zcela míjí s jeho zákonným vymezením. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací totiž svým rozsudkem ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 12 To 62/2014, napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu mj. ohledně obviněného Mgr. I. H. ve výroku o vině v bodě II., v celém výroku o trestu, jakož i ve výroku, kterým byla společnost Factoring České Spořitelny, a. s., ve vztahu k obviněnému odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze je zcela zřetelně citováno příslušné procesní ustanovení, které dopadá na případy (důvody) kasačního rozhodnutí soudu druhého stupně. Obviněným tvrzené pochybení tak není možné označit za důvodné, ani pokud by nepřesáhlo rámec uvedeného dovolacího důvodu.
Posledním z důvodů, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, je důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten směřuje k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není zásadně možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání v podstatě vázán skutkovým stavem, který vyplývá z provedených důkazů a stal se podkladem pro napadené rozhodnutí. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy tak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 a násl. tr. řádu. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem otázky rozsahu a hodnocení dokazování.
Obviněný ve své dovolací argumentaci poukázal na nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, zejména na jeho stručnost. Vzhledem k výše uvedenému výkladu uplatněného dovolacího důvodu lze konstatovat, že výhrady tohoto druhu postrádají jakýkoli hmotněprávní charakter, který je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) vyžadován. Navíc podle ustanovení §265b odst. 4 tr. řádu není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí.
Nad rámec dovolacího přezkumu je proto možné jen stručně konstatovat, že byť mohl odvolací soud (viz strana 29 napadeného rozsudku) podrobněji vyložit důvody, pro které neshledal výhrady uplatněné obviněným v jeho řádném opravném prostředku důvodnými, nejedná se o takový druh vady, pro který by nemohl tento rozsudek obstát. V této souvislosti lze připomenout i rozhodovací praxi Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích konstatoval, že se odvolací soud může při zamítnutí odvolání omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2670/13, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09 a ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1618/08). Přestože formálně soud druhého stupně nerozhodl o odvolání obviněného Mgr. I. H. zamítavým výrokem podle §256 tr. řádu, učinil tak výlučně z důvodu nesprávného odkazu, jak byl soudem prvního stupně označen v jeho rozsudku v části výroku o vině pod bodem II. Učinil tak bez upozornění obviněného na základě vlastního přezkoumání rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře s tím, že odvolací námitky obviněného shledal fakticky nedůvodnými.
Nejvyšší soud tak na základě obsahu trestního spisu posoudil dovolání obviněného Mgr. I. H. jako zjevně neopodstatněné. Část jeho námitek sice odpovídala důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, avšak tyto nebyly důvodné. Další argumenty podřazené pod důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) a g) tr. řádu se zcela míjely s jejich zákonným vymezením. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 4. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu