ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.601.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 601/2016-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 11. 2016 o dovoláních, která podali obvinění Ing. D. Ř. , M. Ř. , a R. Ř. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 6 To 62/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 10/2012, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se ohledně všech obviněných částečně zrušují :
jednak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 6 To 62/2015, v celém výroku pod bodem I., jímž byl nejprve zrušen výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu všem obviněným a poté byly všem obviněným uloženy tresty, a v části výroku pod bodem II., pokud jím byla zamítnuta odvolání všech obviněných proti výrokům o vině pod body 2., 3. a 4. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 7 T 10/2012,
jednak rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 7 T 10/2012, a to ve výroku o vině pod body 2., 3., 4. a ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 7 T 10/2012, byli obvinění uznáni vinnými následujícími trestnými činy:
pod bodem 1. Obvinění Ing. D. Ř. a R. Ř. pokračujícím trestným činem porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“) spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, jehož se měli ve stručnosti dopustit tím, že Ing. D. Ř. jako podnikající fyzická osoba s oprávněním k provozování koncesované živnosti: vývoj, výroba, opravy, úpravy, přeprava, nákup, prodej, půjčování, uschovávání, znehodnocování a ničení zbraní a nákup, prodej, půjčování, uschovávání, znehodnocování a přeprava střeliva a R. Ř. v období od 7. 3. 2001 do 23. 12. 2002, společně, v jednom případě prostřednictvím K. O., v rozporu s podmínkami licencí udělených Ing. D. Ř. podle §68 odst. 1 zákona č. 62/2000 Sb., o některých opatřeních při vývozu nebo dovozu výrobků a o licenčním řízení a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 60/2000 Sb.“), Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky, dovezli ze společnosti W. P. v H. a Z. H. v M. v Rakouské spolkové republice do České republiky zbraně označené pod písm. a) – f) výroku rozsudku, které byly podle §21 odst. 1 písm. b) tehdy účinného zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, vojenskými zbraněmi, ačkoli zbraně nebyly opatřeny platnými tormentačními značkami, příslušným státním úřadem nebyly řádně odzkoušeny, přestože byly v zemi dovozu určeny pro maloobchodní prodej a podle §5 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 38/1994 Sb.“), a jeho přílohy č. 1 - seznam vojenského materiálu, písm. a) k vyhlášce č. 89/1994 Sb., provádějící některá ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., se jednalo o vojenský materiál, k jehož dovozu neměl Ing. D. Ř. uděleno podle §14 odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb., povolení Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky,
pod bodem 2. obvinění Ing. D. Ř., M. Ř. a R. Ř. pokračujícím trestným činem porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 tr. zákona spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Tohoto trestného činu se měli ve stručnosti dopustit tím, že Ing. D. Ř. a M. Ř., jako odpovědné osoby jednající od 29. 1. 2004 každý samostatně za obchodní společnost Ř. & Ř., v. o. s., mající oprávnění k provozování koncesované živnosti vývoj, výroba, opravy, úpravy, přeprava, nákup, prodej, půjčování, uschovávání, znehodnocování a ničení zbraní a přeprava, nákup, prodej, půjčování, uschovávání střeliva, se vznikem tohoto oprávnění ode dne 18. 2. 2004 a podnikající za účelem vytvoření zisku, a R. Ř. částečně i jako zbrojíř uvedené obchodní společnosti, dovezli po předchozí vzájemné dohodě v době od 22. 4. 2005 do 6. 3. 2009 ze společnosti Transarms BmbH ve Spolkové republice Německo a ze společností F. J. ve Spolkové republice Německo a F. T. v Rakouské spolkové republice zbraně a střelivo označené pod písm. a) – p) výroku, které byly podle §4 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), zbraněmi a střelivem kategorie „A“, ačkoli se v případě uvedených zbraní jednalo o vojenský materiál, k jehož dovozu neměla společnost Ř. & Ř., v. o. s., podle §6 odst. 1 v návaznosti na ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb., udělenou licenci Licenční správou Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky,
pod bodem 3. obvinění Ing. D. Ř. a M. Ř. pokračujícím trestným činem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákoník“) spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, toho se měli dopustit ve stručnosti tím, že oba obvinění jako odpovědné osoby jednající každý samostatně za obchodní společnost Ř. & Ř., v. o. s., po vzájemné dohodě společně ve dvou případech dovezli v době od 27. 7. 2010 do 20. 9. 2010 z obchodní společnosti Transarms GmbH ve Spolkové republice Německo, zbraně specifikované pod písm. a) - b) výroku, ačkoli toto zboží bylo podle vyjmenovaných předpisů vojenským materiálem, přičemž u jednoho dovozu deklarovali zbraně jako znehodnocené, ačkoli byly pouze střelby neschopné, a k jejich dovozu neměla společnost Ř. & Ř., v. o. s., uděleno podle §14 odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb., povolení Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu,
pod bodem 4. obviněný Ing. D. Ř. trestným činem porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §261 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že jako podnikající fyzická osoba s oprávněním k provozování koncesované živnosti: vývoj, výroba, opravy, úpravy, přeprava, nákup, prodej, půjčování, uschovávání, znehodnocování a ničení zbraní a nákup, prodej, půjčování, uschovávání, přeprava střeliva dovezl dne 16. 9. 2003 ze společnosti W. P. v Rakouské spolkové republice, v rozporu s podmínkami licence Ministerstva průmyslu a obchodu vyjmenované zbraně pod písm. a) výroku, přičemž udělená licence jej opravňovala k dovozu výlučně ze Spolkové republiky Německo, dále dne 29. 11. 2003 dovezl od téhož prodejce zbraně označené pod písm. b) výroku, aniž by měl k jejich dovozu uděleno povolení Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu.
2. Krajský soud v Hradci Králové rozhodl ohledně všech obviněných podle §44 tr. zákoníku tak, že upustil od uložení souhrnného trestu k trestům, které jim již byly uloženy rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 7 T 10/2012, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 6 To 29/2014.
3. Proti citovanému rozsudku podali odvolání všichni obvinění Ing. D. Ř., M. Ř. a R. Ř., a to v rozsahu výroku o vině i trestu, dále též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové v neprospěch obviněných, který je směřoval proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze o odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 6 To 62/2015, tak, že výrokem pod bodem I. z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství nejprve podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu ohledně všech obviněných. Dále pak odvolací soud znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu tak, že při nezměněném výroku o vině uložil všem obviněným za výše popsané trestné činy a za sbíhající se dva trestné činy poškození cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona, u obviněných Ing. D. Ř. a M. Ř. ještě i za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byli uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 7 T 10/2012, souhrnné tresty odnětí svobody, a to obviněným Ing. D. Ř. a M. Ř. podle §250 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zákona v trvání tří roků, jejichž výkon podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zákona za současného vyslovení dohledu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, obviněné R. Ř. podle §124d odst. 1 a §35 odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Všem obviněným soud dále uložil podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu obchodování se zbraněmi a jejich prodej, a to obviněným Ing. D. Ř. a M. Ř. na dobu tří roků, obviněné R. Ř. na dobu osmnácti měsíců. Obviněnému Ing. D. Ř. soud druhého stupně uložil podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona trest propadnutí věci, a to 4 raznic označených padělanou tormentační značkou C. I. P. Spolkové republiky Německo, zkušebna U., zajištěných dne 25. 3. 2009 při prohlídce jiných prostor v sídle firmy. Podle §35 odst. 2 tr. zákona soud zrušil ohledně všech obviněných výrok o trestech uložených jim pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 7 T 10/2012, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 6 To 29/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem pod bodem II. pak Vrchní soud v Praze zamítl odvolání obviněných Ing. D. Ř., M. Ř. a R. Ř. podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněných
4. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli všichni tři obvinění v zákonné lhůtě dovoláními (a to jedním podáním) prostřednictvím společného obhájce JUDr. Václava Teubnera z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Všichni shodně uplatnili a směřovali svá dovolání proti výroku o vině i trestu. Vzhledem k tomu, že mimořádné opravné prostředky jsou ohledně všech obviněných obsaženy v jediném podání, nejsou ve všech jeho částech zcela zřetelné konkrétní výhrady jednotlivých obviněných. Námitky se rovněž překrývají, Nejvyšší soud se proto pokusí shrnout výhrady každého z dovolatelů.
5. V úvodu podání je zrekapitulován dosavadní průběh trestního řízení a poukázáno na formální vadu ve výroku napadeného rozsudku vrchního soudu, kdy tento soud chybně očísloval skutky vztahující se k obviněné R. Ř. oproti rozsudku soudu prvního stupně.
6. Obviněná R. Ř. považuje své odsouzení ve smyslu skutku popsaném v rozsudku soudu prvního stupně za neprokázané, neboť zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Zdůraznila, že v předmětných obdobích neměla vliv na jednání podnikatelských subjektů ať už Ing. D. Ř. či obchodní společnosti Ř. & Ř., v. o. s., ohledně žádostí o udělení licencí k Licenční správě Ministerstva průmyslu a obchodu k dovozu zbraní či jejich následné realizaci. Na způsobu podnikání včetně dovozu zbraní nemohlo podle obviněné nic změnit ani její postavení zbrojíře v obchodní společnosti Ř. & Ř., v. o. s., na což soudy kladly důraz, navíc zbrojířů zde pracovalo více osob. Ona sama v této funkci rozhodně nebyla odpovědná za jednání podnikatele ani při jednáních s Licenční správou ministerstva průmyslu a obchodu ohledně licencí a povolení k dovozu zbraní, toto postavení mělo představovat pouze jakousi formu „plné moci“ umožňující obviněné vystupovat jménem této obchodní společnosti v komunikaci s Policií České republiky, její jméno nefiguruje na žádných administrativních podkladech procesu dovozu. Závěr soudů, že na dovozu uvedených zbraní se podílela i obviněná R. Ř. jako zbrojíř uvedené obchodní společnosti je proto podle jejího názoru zcela v rozporu s provedeným dokazováním. Poukázala dále na časové vymezení trestné činnosti popsané pod body 1. a 2. obžaloby, a upozornila, že se jedná o období dávno před tím, než se stala zbrojířem. Vůbec nebylo prováděno dokazování ohledně faktického průběhu dovozu zbraní uvedených v bodech 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jaký byl konkrétní podíl jednotlivých obviněných. Dovolatelka se v návaznosti na to pozastavila nad výměrou uložených trestů, kdy jí odvolací soud uložil trest odlišný od obou spoluobviněných, čímž zjevně naznačil její menší podíl na trestné činnosti, avšak tato skutečnost se nijak neodrazila v popisu skutku ve výroku o vině. Podle obviněné se soud druhého stupně prakticky vůbec nezabýval obsahem jejího odvolání s výjimkou jediného odstavce, a vytýkané nedostatky rozsudku soudu prvního stupně nenapravil, v dalším pouze odkázal na své dřívější usnesení a napadený rozsudek krajského soudu.
7. S výše uplatněnými námitkami obviněné R. Ř. se do jisté míry ztotožnili i další dva obvinění Ing. D. Ř. a M. Ř. Ve vztahu k bodům 1., 2. a 3. výroku o vině nezpochybnili, že jako společníci v rámci obchodní společnosti Ř. & Ř., v. o. s. dováželi zbraně, avšak odmítli, že by se jednalo o vojenský materiál ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb. Podle jejich přesvědčení jsou závěry soudů v tomto směru výsledkem zejména nesprávného výkladu speciálních právních předpisů upravujících dovoz zbraní.
8. Dovolatelé přednesli obsáhlou polemiku s posouzením významu tormentačních značek na charakter zbraní jako vojenského materiálu a rovněž se zjištěním soudů ohledně opatřování vyjmenovaných zbraní po jejich dovozu tímto falešným označením. Ze strany soudů měla být při posuzování charakteru dovezených zbraní zcela ignorována vyhláška č. 89/1994 Sb., ve znění účinném do 30. 9. 2009, konkrétně v její příloze uvedené seznamy vojenského materiálu, v důsledku čehož byly v bodech 2. a 3. výroku o vině nesprávně pod vojenský materiál zahrnuty i zbraně označené platnou tormentační značkou či zbraně znehodnocené.
9. V další části dovolání obvinění poukazovali na systém kontroly celého procesu dovozu zbraní ze strany státních orgánů. Nastínili postup licenčního řízení a zdůraznili, že příslušné licence byly obviněným uděleny na zbraně uvedené v žádostech o jejich vydání, které byly následně dovezeny, proto se podle jejich názoru nemůže jednat o vojenský materiál ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb., jinak by jim dané licence nemohly být vůbec uděleny, odkázali v této souvislosti na výpověď svědka Ing. M. K. Nevojenský charakter zbraní vyplývá rovněž i z listin vypracovaných Licenční správou Ministerstva průmyslu a obchodu a Policejního prezidia České republiky, které sice byly jako důkaz provedeny, avšak soud prvního stupně je opomenul jakkoli hodnotit. Uvedené pochybení nenapravil ani soud odvolací, v čemž obvinění spatřovali porušení ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu.
10. Obvinění odmítli názor odvolacího soudu ohledně pouze evidenčního charakteru kontrol při dovozu zbraní do České republiky, detailně popsali průběh zmíněných kontrol, a vyloučili, že by (jak konstatoval vrchní soud) nemohl tento kontrolní orgán zjistit ty skutečnosti, které jsou předmětem jejich trestního stíhání. Přitom odkázali na svědecké výpovědi celních deklarantů J. D. a J. H.
11. Znovu zopakovali, že nesprávné závěry soudů jsou zapříčiněny zejména nesprávnou aplikací již uvedených právních předpisů, především zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, zejména při úvahách o povaze zbraní, které byly označeny C. I. P. Zevrubně citovali z jednotlivých zákonů upravujících dovoz a další nakládání se střelnými zbraněmi a jejich vzájemné souvislosti. Podle dovolatelů není v rozporu, že zbraně jmenované pod body 1., 2., 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně nejsou vojenským materiálem i když náleží ke zbraním kategorie A, neboť tato kategorizace nehraje při udělování licencí k dovozu žádnou roli.
12. Podle dovolatelů soudy vůbec nepřihlédly k obsahu vyhlášky č. 89/1994 Sb., ve znění účinném do 30. 9. 2009, provádějící zákon č. 38/1994 Sb., z níž vyplývá, že vojenským materiálem nejsou pistole a revolvery, jež nejsou plně automatického typu a jejich součásti určené k maloobchodnímu prodeji v zemi dovozu. Pod tuto definici tak podle obviněných spadají veškeré pistole uvedené pod body 1. a 2. výroku, neboť žádná z nich nebyla plně automatická a všechny byly určeny k maloobchodnímu prodeji. Přesto byly nesprávně označeny za vojenský materiál.
13. Stejně tak pokud pod bodem 2. k) bylo označeno za vojenský materiál střelivo, stalo se tak v rozporu s právními předpisy dopadajícími na tuto oblast, neboť s účinností zákona č. 228/2005 Sb., o kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se v České republice omezuje z bezpečnostních důvodů, byla zrušena povinnost dovozní licence vystavené Licenční správou Ministerstva průmyslu a obchodu pro dovoz střeliva, což však soudy zcela ignorovaly. Zároveň obvinění poukázali na neprovedení výslechu svědka K. F. E. K., zástupce dodavatelské společnosti Transarms GmbH, který se mohl vyjádřit k okolnostem prodeje a nákupu předmětného střeliva, a nesouhlasili se soudy tvrzenou nedostupností tohoto svědka.
14. Další výhrady směřovaly proti zjištěním týkajícím se skutku popsanému pod bodem 3. výroku o vině s tím, že u zbraní vyjmenovaných v bodě 3. a) se jednalo o zbraně označené již v okamžiku dovozu platnou zkušební značkou podle úmluvy C. I. P., tudíž nikoli vojenské, a v bodě 3. b) jsou uvedeny zbraně řádně znehodnocené v souladu s vyhláškou č. 371/2002 Sb., tudíž podle §7 písm. h) zákona č. 119/2002 Sb. se nemohlo jednat o vojenské zbraně kategorie A, ale o zbraně kategorie D, které nejsou vojenským materiálem ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb.
15. Ke skutku pod bodem 4. výroku o vině, který se týká jen obviněného Ing. D. Ř., tento dovolatel namítl rovněž nesprávné hmotněprávní posouzení a zdůraznil, že odvolací soud nevěnoval vůbec žádnou pozornost jeho odvolacím námitkám, tudíž se s nimi nevypořádal. Zopakoval svou obhajobu, že se nemohl dopustit trestného činu podle §261 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v rozhodné době, tj. před samotným dovozem zbraní vyjmenovaných pod bodem 4. a) i 4. b) výroku splnil zákonnou povinnost opatřit si licenci od Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu podle zákona č. 62/2000 Sb. V případě jednání popsaného pod bodem 4. a) se jednalo o licenci č. ......, která jej opravňovala k dovozu revolverů a samonabíjecích pistolí z Rakouska v období 22. 8. 2003 – 31. 12. 2003. Odmítl v této souvislosti chybně uváděnou licenci, na kterou orgány činné v trestním řízení odkazovaly, tedy licenci č. ......, která opravňovala k dovozu zbraní z Německa, ale ta nemohla být a ani nebyla použita k dovozu zbraní. Obviněný také poukázal na to, že soud prvního stupně setrval na svých závěrech obsažených v jeho předchozích rozhodnutích, kterými byl v tomto bodě zproštěn viny, tentokrát jimi tentýž soud podepřel svůj odsuzující výrok. Stejně soud postupoval i u skutku pod bodem 4. b) výroku, neboť za stejné důkazní situace dospěl k závěru o vině obviněného. Navíc tento dovoz se neuskutečnil dne 29. 11. 2013, ale až 9. 4. 2009, kdy zbraně přišly celní poštou z Rakouska na celní úřad v Pardubicích. Nemohl se tedy dopustit uvedeného trestného činu, pokud předložil platnou licenci č. ......, pokrývající mj. označený okamžik dovozu.
16. Nesprávné hmotněprávní posouzení spatřovali obvinění rovněž v uložených trestech, nejprve poukazovali na předcházející návrhy intervenujícího státního zástupce s tím, že soud prvního stupně v odsuzujícím, v pořadí druhém rozsudku v podstatě vyhověl státnímu zástupci ve vyměřených trestech, proto nebyl důvod, aby se v odvolacím řízení domáhal jejich dalšího zpřísnění. Považují tudíž odvolání státního zástupce v tomto rozsahu za nedůvodné, a jako takové mělo být zamítnuto. Dovolatelé rovněž poukázali na nadbytečnost uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu obchodování se zbraněmi a jejich prodej. Jsou přesvědčeni, že účel trestu byl naplněn již uložením podmíněného trestu odnětí svobody, neboť ztratili status bezúhonné osoby nezbytný pro držitele zbrojního průkazu a zbrojní licence. Stejně tak obviněný Ing. D. Ř. upozornil na chybně uložený trest propadnutí věci týkající se dvou ze čtyř zajištěných raznic. V průběhu trestního řízení se neprokázalo jejich použití v rámci stíhaného jednání, nebyly ani předmětem žádného znaleckého zkoumání, není proto důvod, aby došlo k jejich propadnutí.
17. V další poměrně rozsáhlé části svého dovolání obvinění napadli s odkazem na existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu i předcházející usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 6 To 29/2014, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 7 T 10/2012, kterými byli jednak uznáni vinnými dalšími skutky, kvalifikovanými jako trestné činy poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona, podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Současně byli obvinění označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové zproštěni části obžaloby, přičemž na podkladě odvolání státního zástupce vrchní soud zrušil výše citovaným usnesením z 15. 9. 2014 rozsudek soudu prvního stupně, a to v části zprošťujícího výroku ohledně všech obviněných a v tomto rozsahu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. O této části poté bylo znovu rozhodováno tak, jak je citováno v úvodu tohoto dovolacího usnesení.
18. Závěrem svých mimořádných opravných prostředků obvinění navrhli Nejvyššímu soudu, aby podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 6 To 62/2015, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 7 T 10/2012, jakož i všechna rozhodnutí obou soudů v této trestní veci, následující po rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 5. 2013, a podle §265l odst. 1, 3 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu.
III. Vyjádření k dovoláním
19. K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. M. P. Nejprve upozornil, že námitky obviněných na str. 24 a násl. dovolání, směřující proti předchozímu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014 resp. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2014, byly podány osobami, které dříve podaná dovolání vzaly zpět.
20. Námitky všech obviněných, jimiž zpochybnili posouzení v rozsudku jmenovaných zbraní jako vojenský materiál a kterými prosazují oprávněnost a soulad jejich obchodování s udělenými licencemi, lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání, avšak nejsou opodstatněné. Připomněl právní úpravu účinnou v rozhodné době, zejména prováděcí předpisy zákona č. 38/1884 Sb., vyhlášky č. 89/1994 Sb. a č. 332/2009 Sb., obsahující seznam vojenského materiálu. Zdůraznil, že obvinění neměli licenci k obchodu s vojenským materiálem a odmítl v tomto směru rozhodující roli tormentační značky C. I. P., neboť ta neslouží k rozlišování mezi civilním a vojenským materiálem. Poukázal na řadu odborných zpráv Českého ústavu pro zkoušení zbraní a střeliva, podle nichž uvedené zbraně byly konstruovány a určeny pro použití v ozbrojených silách, a pokud nebyly označeny tormentační značkou znamenající možnost jejich posouzení jako určených k maloobchodnímu prodeji v zemi dovozu, případně byly oraženy padělanou tormentační značkou, konkrétně zbraně uvedené u skutků pod body 1. a 2. výroku o vině, mají povahu vojenského materiálu.
21. Ani námitky obviněných ohledně zbraní popsaných pod bodem 3. výroku neshledal státní zástupce opodstatněnými. Připomněl, že u uvedených zbraní nedošlo k jejich řádnému znehodnocení ve smyslu vyhlášky č. 371/2002 Sb. a zbraně byly pouze střelby neschopné, tedy spadající do kategorie A mající charakter vojenského materiálu. Výhrady obviněných k závěrům o opatření zbraní padělanými tormentačními značkami označil za skutkové a tedy mimo rozsah uplatněného dovolacího důvodu.
22. Zcela mimo jeho rámec jsou podle státního zástupce i námitky vůči uloženým trestům, kdy připomněl nutnost uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, což obvinění neučinili. Avšak i pokud by dovolatelé využili i tohoto dovolacího důvodu, jejich výtky o nepřiměřenosti trestu by jej nemohly naplnit.
23. Skutkovou povahu mají podle státního zástupce též výhrady obviněné R. Ř. týkající se neprokázání jejího zapojení do trestné činnosti v tvrzené míře, a připomněl, že obviněná se na trestné činnosti podílela a její role rozhodně nebyla pouze okrajová, jak se snaží tvrdit.
24. K výroku o vině pod bodem 4. státní zástupce poukázal na vnitřně rozpornou argumentaci soudu prvního stupně, zejména si protiřečící výrok o vině, úvahy na straně 47 a stručný závěr na straně 66 rozsudku. Připustil také, že soudy v tomto ohledu nevěnovaly pozornost výtkám obviněného a nijak se s nimi nevypořádaly. Přesto však, i kdyby námitky obviněného byly v tomto směru důvodné, státní zástupce poukázal na nízkou trestní sazbu u tohoto přečinu v porovnání se sazbami u ostatních trestných činů, resp. s výší trestů již pravomocně uložených, pak by projednání dovolání v tomto rozsahu nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného Ing. D. Ř. a ani řešená právní otázka nemá po právní stránce zásadní význam.
25. S ohledem na výše uvedené není podle státního zástupce naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě. Navrhl tedy Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněných M. Ř. a R. Ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a dovolání obviněného Ing. D. Ř. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
26. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných obsahují zákonné náležitosti, avšak pouze u části z nich došlo k naplnění všech formálních podmínek pro konání dovolacího řízení v této věci. Obsah podaných mimořádných opravných prostředků je totiž rozdělen na dvě části. V první z nich všichni obvinění směřovali své výhrady proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 6 To 62/2015, avšak současně též proti jemu bezprostředně předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 7 T 10/2012. Jedná se o poslední ve věci vydaná rozhodnutí soudů obou stupňů, u nichž byla citovanými podáními zachována zákonná dvouměsíční lhůta, v jejímž průběhu obvinění využili svého práva k podání dovolání. Ve druhé části těchto mimořádných opravných prostředků ale obvinění uplatnili námitky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 6 To 29/2014, a proti jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 7 T 10/2012, jimiž byli částečně uznáni vinnými shora uvedenými trestnými činy a uloženy jim tresty. V tomto rozsahu tak předmětné výroky o vině i trestu nabyly právní moci dnem 15. 9. 2014. Všichni obvinění sice podali proti odsuzující části těchto pravomocných rozhodnutí v zákonné lhůtě dovolání, avšak ještě před předložením věci dovolacímu soudu je výslovně vzali zpět (viz č. l. 10185). Krajský soud v Hradci Králové pak usnesením ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 7 T 10/2012, vzal na vědomí zpětvzetí mimořádných opravných prostředků všemi obviněnými podle §265g odst. 2 tr. řádu. Z této procesní situace plyne, že Nejvyšší soud musí respektovat ustanovení §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu, podle něhož odmítne dovolání, bylo-li podáno osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět. Vzhledem k tomu, že dovolání každého z obviněných se považuje za jedno podání, Nejvyšší soud nerozhodoval o této části dovolání ohledně všech obviněných samostatným výrokem, avšak v tomto dovolacím řízení již nemohl přezkoumat shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014 ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně z 11. 3. 2014 v rozsahu odsuzujícího výroku o vině a o trestech uložených všem obviněným.
27. V rámci dovolacího řízení se tedy Nejvyšší soud mohl zabývat jen těmi námitkami všech dovolatelů, které směřovaly proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015 a proti jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2015. Jak vyplývá ze shora uvedených skutečností, jedná se o trestnou činnost, pro niž byli obvinění nejprve zproštěni obžaloby a o níž po zrušení této části výroku o vině odvolacím soudem bylo konáno nové hlavní líčení Krajským soudem v Hradci Králové.
28. Všichni obvinění uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. První z nich lze dovodit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že jeho opodstatnění dopadá na případy, kdy skutek, pro který je obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může rovněž spočívat v okolnosti, že skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, event. o jaký čin se jedná. Stejně tak jiné nesprávné hmotněprávní posouzení přichází v úvahu tam, kde soudy přiřadily konkrétní skutkovou okolnost jinému ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Vada v použití hmotného práva tak nemůže být spatřována v neúplném skutkovém stavu nebo ve způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, případně v porušení jiných procesních ustanovení trestního řádu souvisejících s rozsahem dokazování či se způsobem provádění důkazních prostředků.
29. Další z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který obvinění uplatnili v jeho druhé alternativě, dopadá na situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut nebo odmítnut, přestože v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, podle dovolatelů se jednalo o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy porušení hmotného práva.
30. Je možné předeslat, že konkrétní výhrady, jež obvinění podřadili citovaným dovolacím důvodům, v podstatné části odpovídají jejich výkladu stručně připomenutému shora, proto mohl Nejvyšší soud na jejich podkladě přezkoumat podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu napadený rozsudek soudu druhého stupně ze dne 2. 11. 2015 i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2015, a to v rozsahu a z důvodů uplatněných v mimořádných opravných prostředcích. Přitom dospěl k závěru, že některé z námitek mají opodstatnění, neboť soudy nižších stupňů nerespektovaly všechna pravidla zákonné úpravy související s problematikou posuzování dovozu a maloobchodní distribuce zbraní a střeliva.
b) K předmětu dovolacího přezkumu
31. Jak již bylo naznačeno, rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové o těch skutcích, jež jsou předmětem dovolacího přezkumu, poprvé rozsudkem ze dne 31. 5. 2013, sp. zn. 7 T 10/2012, jímž obviněné Ing. D. Ř., M. Ř. a R. Ř. podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové pro skutky uvedené v obžalobě pod body 1. a) – f ), 2. a) – p), 3. a), b), 4. a), b), 5. a), b), ohledně skutků označených pod body 6. – 9. obžaloby rozhodl krajský soud usnesením podle §222 odst. 2 tr. řádu o postoupení k projednání jako možného přestupku Českému úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva v Praze. Na podkladě odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové v neprospěch všech obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 6 To 75/2013, jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a vrátil zpět Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
32. Tento soud znovu, v pořadí tedy podruhé, ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 7 T 10/2012, a obviněné Ing. D. Ř., M. Ř. a R. Ř. uznal v bodech I./1,2,3,4 vinnými v rozsudku uvedenými trestnými činy a uložil jim tresty. Zároveň soud všechny obviněné ohledně zbývajících bodů obžaloby, tj. skutků uvedených v obžalobě pod body 1. a) – f), 2. a) – p), 3. a), b), 4. a), b), 5. a), b) zprostil obžaloby podle §226 odst. b), e) tr. řádu s odůvodněním, že v žalobním návrhu označené skutky v bodech 1 – 4 nejsou trestnými činy, neboť je zde absence subjektivní stránky, u skutků uvedených pod body 5a) a 5b) trestnost činů zanikla. Zprošťující část rozsudku týkající se obviněných Ing. D. Ř. a M. Ř. ohledně skutků uvedených pod body 5. a) a 5. b) obžaloby nabyla právní moci ještě v řízení před soudem prvního stupně.
33. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání všichni obvinění a v jejich neprospěch též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 6 To 29/2014, jímž jednak pod bodem I. výroku z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ve zprošťující části s výjimkou bodu B/1., 2. ohledně všech obviněných a podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 a §259 odst. 1 tr. řádu v tomto rozsahu věc znovu vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. Výrokem pod bodem II. soud druhého stupně zamítl podle §256 tr. řádu odvolání obviněných jako nedůvodná.
34. Krajský soud v Hradci Králové proto rozhodoval tuto trestní věc celkově potřetí rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 7 T 10/2012, a Vrchní soud v Praze o odvoláních proti němu, která podali jak všichni obvinění v rozsahu výroku o vině i trestech, tak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové v neprospěch všech obviněných, a to v rozsahu výroku o trestu, resp. výroku, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu všem obviněným. Rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 2. 11. 2015, sp. zn. 6 To 62/2015, jak je již detailněji popsáno v úvodu tohoto rozhodnutí. V části, ohledně níž obvinění důvodně uplatnili výhrady proti hmotněprávnímu posouzení zjištěných skutků, Nejvyšší soud částečně zrušil obě napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to z důvodu vad, jež budou podrobněji rozvedeny níže. Nejprve se dovolací soud vyjádří obecně k problematice dovozu a vývozu vojenského materiálu, dále k té části výroku o vině, v níž zůstala napadená rozhodnutí krajského a vrchního soudu nedotčena, a k neopodstatněným námitkám obviněné R. Ř. Teprve poté se bude věnovat důvodům, pro které shledal část uplatněných námitek oprávněnými.
c) Obecný výklad k trestným činům podle §124d odst. 1 tr. zákona
a podle §265 odst. 1 tr. zákoníku
35. Pod body 1. a 2. výroku o vině byli obvinění (v bodě 1. pouze R. Ř. a Ing. D. Ř.) uznáni vinnými trestným činem porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 tr. zákona a pod bodem 3. byli obvinění Ing. D. Ř. a M. Ř. uznáni vinnými zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem podle §265 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková podstata tohoto trestného činu podle předcházející i současné právní úpravy (znění základní skutkové podstaty je v obou normách zcela shodné) postihuje jednání spočívající v provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence. Pachatelem může být kterákoli fyzická osoba, která uskuteční zahraniční obchod s vojenským materiálem bez platného povolení nebo licence v režimu zákona č. 38/1994 Sb., jež uděluje Ministerstvo obchodu a průmyslu. Subjektem obchodování s vojenským materiálem může být výlučně právnická osoba se sídlem na území České republiky na základě povolení [§6 citovaného zákona, jehož znění nebylo v průběhu protiprávního jednání obviněných změněno přijatými novelami zákona č. 38/1994 Sb. (zákony č. 310/2002 Sb. s účinností od 12. 7. 2002 a č. 357/2004 Sb. s účinností od 9. 6. 2004 Sb.)]. Po získání povolení musí právnická osoba následně zažádat o licenci k uskutečnění určitého obchodu s vojenským materiálem, v níž je přesně stanoven jeho rozsah a další podmínky nezbytné k realizaci konkrétní obchodní transakce. Zásadní otázkou je ovšem vymezení předmětu obchodování, tj. kdy se u dovážených/vyvážených výrobků jedná o vojenský materiál a je tudíž nutné postupovat v intencích zákona č. 38/1994 Sb. Tento zákon vymezuje vojenský materiál v §5 písm. a) takto: výrobky, jejich součásti a náhradní díly, které jsou vzhledem ke svým charakteristickým technicko-konstrukčním vlastnostem posuzovány jako zkonstruované nebo přizpůsobené pro použití v ozbrojených silách nebo bezpečnostních sborech, nebo jsou hromadně v těchto složkách užívány k zabezpečení úkolů obrany a bezpečnosti státu [pod písmeny b) a c) se dále hovoří o strojích a službách, jež pro tuto dovolací věc nemají význam]. Bližší specifikaci nabízí Seznam vojenského materiálu v Příloze č. 1 k vyhlášce č. 89/1994 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 38/1994 Sb. Současně se práva a povinnosti osob nakládajících se zbraněmi a střelivem řídí i dalšími právními předpisy (zákon č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, který byl s účinností od 1. 1. 2003 nahrazen zákonem č. 119/2002 Sb., dále zákon č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní a střeliva, zákon č. 62/2000 Sb., o některých opatřeních při vývozu nebo dovozu výrobků a o licenčním řízení, který byl s účinností od 16. 6. 2005 nahrazen zákonem č. 228/2005 Sb., o kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se v České republice omezuje z bezpečnostních důvodů), jež však nedefinují pojem vojenský materiál, který je pro posouzení naplnění objektivní stránky daného trestného činu zásadní. Pro určení charakteru zboží jako vojenského materiálu je nutné vycházet z dikce zákona č. 38/1994 Sb., který klade důraz na okolnost, zda zbraň nebo střelivo jsou zkonstruované nebo použitelné v ozbrojených silách či v bezpečnostních sborech. K výkladu povahy zbraní a střeliva charakterizované touto právní úpravou se vyjádřil např. Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. 30 Ca 225/99, uveřejněném pod č. 652/2000/1 v Soudní judikatuře ve věcech správních (Správní právo), když se zabýval otázkou, kdy se jedná o vojenský materiál pro účely zákona č. 38/1994 Sb. Zdůraznil, že tomu tak bude zejména v případech, kdy posuzované zbraně byly konstruovány pro použití v ozbrojených silách, přičemž na charakter vojenského materiálu nemůže mít vliv, pokud tyto výrobky (jejich součásti nebo náhradní díly) mohou sloužit i k civilním účelům.
36. V případě nejistoty, zda určitá zbraň, její díl nebo střelivo jsou vojenským materiálem, neurčuje zákon č. 38/1994 Sb. konkrétní instituci, jíž by svěřil pravomoc k zodpovězení takové otázky. K vyřešení případných pochybností má nejbližší vztah k vydávání stanoviska ohledně charakteru vojenského materiálu podle názoru dovolacího soudu Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva, který může kategorizovat zbraně (viz níže) a Licenční správa Ministerstva průmyslu a obchodu, pokud toto ministerstvo uděluje jednak povolení k obchodování s vojenským materiálem a jednak licenci k dovozu/vývozu vojenského materiálu (§6 odst. 2 a §15, 16 zákona č. 38/1994 Sb.). Obě zmíněné státní instituce byly také orgány činnými v daném trestním řízení již od přípravného řízení nespočetněkrát dotazovány k objasnění zásadních okolností souvisejících s podnikatelskou činností obviněných. Jednotlivé zprávy a odborná vyjádření zpracované uvedenými institucemi jsou založeny v trestním spise a byly provedeny jako listinné důkazy v hlavním líčení. Z jejich obsahu lze zjistit určitou nekonzistentnost platné právní úpravy regulující oblast zbraní a střeliva jako předmětu obchodování jak se zahraničím tak i vnitrostátně, která je zřetelná zejména v užívaných pojmech např. „vojenský materiál“, „zakázané zbraně“ či „zbraně kategorie A“. Z tohoto důvodu je nutné vždy velice pečlivě zkoumat a hodnotit jednotlivé charakteristiky zbraní, jejich součásti a střeliva, jak se k nim vyjadřují zmíněné odborné instituce v rámci prověřování zákonnosti provádění zahraničního obchodu s těmito komoditami.
37. Zákon č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, jehož účinnost skončila k 31. 12. 2002, vymezoval pojem „vojenská zbraň“ v §3 písm. n) jako zbraň určenou k používání v armádách a veřejných ozbrojených sborech k vojenským nebo bezpečnostním účelům. Takové vojenské zbraně (s výjimkou pušek, pistolí a revolverů do ráže 12 mm a signálních zbraní označených ověřovací značkou) zákon dále řadil mezi tzv. zakázané zbraně vyjmenované v §21, přičemž mj. vyvážet, dovážet a obchodovat se zakázanými zbraněmi a střelivem výslovně zakazoval, leda že by k takovým dispozicím měl subjekt oprávnění podle zákona č. 38/1994 Sb., zákona č. 42/1980 Sb., o hospodářských stycích se zahraničím, nebo podle vyhlášky Federálního ministerstva zahraničního obchodu č. 560/1991 Sb., jež byla od 1. 7. 2000 nahrazena zákonem č. 62/2000 Sb. (viz §23 odst. 1, 2 zákona č. 288/1995 Sb.). Citovaný zákon o střelných zbraních a střelivu dále vyjímal zakázané zbraně z v něm upravené povinnosti každou zbraň zaregistrovat (§6 odst. 1). Registrovány tedy musely být až na výjimky všechny zbraně s tím, že ty, jež podléhaly ověřování podle zákona č. 156/2000 Sb., mohly být registrovány jen pod podmínkou řádného ověření a označení tormentační značkou (§16 odst. 1). Protože časová působnost zákona č. 288/1995 Sb. vypršela ke konci roku 2002, mohla se jeho ustanovení uplatnit pouze ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině. Skutky týkající se zbývající části výroku o vině pak podléhaly režimu zákona č. 119/2002 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003. Podle této právní úpravy jsou zbraně kategorizovány, přičemž tento zákon pod kategorií A v §3 odst. 1 upravuje zakázané zbraně, jejich doplňky a střelivo, mezi něž řadí pod písm. a) §4 mj. i vojenské zbraně (s výjimkou zbraní ověřených pro civilní použití), které následně vymezuje Příloha k tomuto zákonu jako palné zbraně určené k vedení námořní, letecké nebo pozemní války. Zákaz nabývat do vlastnictví, držet nebo nosit zakázané zbraně, aniž by byl dotčen dovoz a vývoz v režimu zákona č. 38/1994 Sb., zákona č. 42/1998 Sb. a zákona č. 62/2000 Sb., je upraven v §9 odst. 1, výjimku z tohoto zákazu může za přesně daných podmínek udělit Policie České republiky (§9 odst. 2) např. pro sběratelské a muzejní účely. Současně zákon omezuje svou působnost tak, že se kromě dalšího nevztahuje na zbraně a střelivo určené k ověřování Českým úřadem pro zkoušení zbraní a střeliva [§1 odst. 2 písm. c)]. Pro případ nejasností ohledně zařazení určité zbraně, jejího dílu anebo střeliva, je k zařazení typu zbraně nebo střeliva do některé z kategorií ze zákona povolán Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva [srov. §3 odst. 3 zákona č. 119/2002 Sb. a §17 odst. 3 písm. e) zákona č. 156/2000 Sb.]. V dané trestní věci obviněných R. Ř., Ing. D. Ř. a M. Ř. byla většina jimi dovážených zbraní zařazena dotazovanými orgány (Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva a Licenční správa Ministerstva průmyslu a obchodu) do kategorie A a jejich dovoz/vývoz tak vzhledem k výše uvedenému spadal pod ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., popř. za určitých podmínek zákona č. 62/2000 Sb.
38. Pro zahraniční obchodování se zbraněmi tedy mohla být kromě povolení a licence v režimu zákona č. 38/1994 Sb. využita i licence udělovaná podle zákona č. 62/2000 Sb., v souladu s nímž (resp. se zákonem č. 228/2005 Sb., který jej s účinností od 16. 6. 2005 nahradil) získali dovolatelé licence k dovozu zbraní pod jednotlivými body výroku o vině. Tento zákon mj. reguloval udělování tzv. bezpečnostních licencí umožňujících jejich držitelům dovoz nebo vývoz výrobků, jejichž držení a nakládání s nimi bylo z bezpečnostních a jiných podobných důvodů v České republice omezeno (viz §67 odst. 3, věta první uvedeného zákona). Seznam výrobků, které mohly být dováženy (vyváženy) do (z) České republiky jen na základě bezpečnostní licence, obsahovala Příloha 5 nařízení vlády č. 185/2000 Sb., s tím, že výslovně byly vyňaty výrobky představující vojenský materiál. Již citované ustanovení §67 odst. 3 in fine vymezovalo svůj vztah k právní úpravě udělování dovozních a vývozních licencí podle zákona č. 38/1994 Sb. tak, že posledně uvedený předpis měl přednost, z čehož lze dovodit výjimečnost aplikace ustanovení zákona č. 62/2000 Sb. při dovozu (vývozu) vojenského materiálu ze (do) zahraničí. Povolování dovozu a vývozu výrobků v režimu zákona č. 62/2000 Sb. tak představovalo výjimku, jež mohla být uplatněna pouze za dodržení určitých přesně stanovených podmínek. Mezi ně spadalo mj. též určení výrobků pro maloobchodní prodej v zemi dovozu, a pokud zemí dovozu byla Česká republika, bylo nutné postupovat dále podle zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů, ve znění pozdějších předpisů. Před uvedením na maloobchodní trh tak musely být jednotlivé zbraně ověřeny (technickými zkouškami, měřením a zkušební střelbou zjišťovány vlastnosti zbraní a střeliva, jejich shoda s technickými požadavky na ně stanovenými a označení výrobků zkušebními značkami – tzv. tormentace), což v projednávané trestní věci zdůraznil Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva ve své písemné zprávě založené na č. l. 3365 trestního spisu. Zkušební značka osvědčuje, že zbraň nebo střelivo bylo ověřeno v souladu s uvedeným zákonem č. 156/2000 Sb. anebo s mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána (srov. §2 odst. 2 citovaného zákona). Konkrétně je v zákoně uveden odkaz na Úmluvu o vzájemném uznávání zkušebních značek ručních palných zbraní, jež zřídila Mezinárodní stálou komisi (C. I. P.) a která byla implementována do českého právního řádu vyhláškou č. 70/1975 Sb.
39. V projednávané trestní věci obviněných R. Ř. a Ing. D. Ř. je původní určení u velké části jimi obchodovaných zbraní pro potřeby ozbrojených sborů a bezpečnostních složek zřejmé z jednotlivých zpráv vypracovaných Českým úřadem pro zkoušení zbraní a střeliva (viz např. č. l. 2984 a násl., 3032 a násl., 3174 a násl., 3266 a násl. trestního spisu). Odborné posouzení výslovně charakterizuje importované zbraně jako vojenský materiál (např. č. l. 3043 trestního spisu), popř. jako zakázané zbraně kategorie A spadající pod seznam vojenského materiálu podle přílohy prováděcí vyhlášky k zákonu č. 38/1994 Sb. (např. č. l. 3019 trestního spisu). Z obsahu vypracovaných zpráv úřadu je zřejmé u každé z jednotlivých zbraní, pro jaké armádní sbory nebo jiné ozbrojené složky byly určeny, jaké vojenské přejímací značky na zbraních byly vyznačeny nebo z jakých jiných důvodů byly shledány vojenským materiálem (resp. častěji hovořil o „vojenských zbraních“, neboť tak zjevně blíže specifikoval hodnocený výrobek). Za skutkového stavu, kdy obvinění prováděli obchodní transakce s vojenským materiálem, bylo nezbytné na veškeré úkony vztahující se k příslušným obchodním aktivitám se zahraničím aplikovat ustanovení zákona č. 38/1994 Sb. Jak již bylo zmíněno, je základním předpokladem pro provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem získání povolení Ministerstva průmyslu a obchodu k takové činnosti (§6 a násl. zákona č. 38/1994 Sb.), což však obvinění, resp. společnost Ř. & Ř., v. o. s., nesplňovali. Citovaný předpis dále stanoví povinnost požádat o licenci pro každou jednotlivou smlouvu, jejímž předmětem je obchod s vojenským materiálem (§14 odst. 2 téhož zákona), kterou obvinění také nedodrželi. V tomto postupu již lze spatřovat přirozený důsledek jejich prvotního a nejpodstatnějšího pochybení, že si v prvé řadě nezajistili oprávnění k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem. Obvinění namísto toho, aby postupovali v souladu se zákonem č. 38/1994 Sb., požádali o dovozní licence podle zákona č. 62/2000 Sb., čímž zákonnou právní úpravu obešli.
d) K trestnému činu porušování předpisů o zahraničním obchodu
s vojenským materiálem pod bodem 1. výroku
40. O takto nezpochybnitelně zjištěném skutkovém stavu ve vztahu k trestné činnosti popsané v bodě 1. výroku o vině a správnosti jeho právního posouzení ani dovolací soud nemá jakoukoli pochybnost. Trestné jednání zde spočívalo ve zkratce v dovozu celkem osmi dlouhých a krátkých vojenských zbraní neoznačených tormentační značkou C. I. P., jež by osvědčovala řádné ověření (až na jednu dlouhou vojenskou zbraň oraženou padělanou tormentační značkou), na podkladě licence udělené podle zákona č. 62/2000 Sb. Již shora bylo vysvětleno, z jakých důvodů představovaly zbraně vojenský materiál ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb., z jehož působnosti mohly být vyňaty určením k maloobchodnímu prodeji v zemi dovozu za současného provedení náležitého ověření a označení zkušební značkou Českým úřadem pro zkoušení zbraní a střeliva. K tomu však evidentně nedošlo, jakékoli označení prokazující tormentaci scházelo a jedna zbraň byla opatřena takovým označením protiprávně (falešná tormentace). Veškeré obchodované zbraně přitom byly podrobeny zkoumání Českým úřadem pro zkoušení zbraní a střeliva, který je vyhodnotil jako vojenský materiál (srov. č. l. 2984 a 3036 trestního spisu). V uvedeném rozsahu tedy nemůže obstát námitka dovolatelů, podle níž nebyly předmětem obchodní transakce vojenské zbraně. Nejvyšší soud se ve vztahu k bodu 1. výroku o vině ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že tímto skutkem obvinění Ing. D. Ř. a R. Ř. naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §124d odst. 1 tr. zákona.
41. Hmotněprávní charakter by za určitých okolností mohla mít též výhrada obviněné R. Ř. týkající se jejího zapojení do trestné činnosti a vědomostí o povaze obchodovaných zbraní a střeliva. Subjektivní stránka jako jeden ze znaků skutkové podstaty dotčeného činu však byla obviněnou zpochybněna výlučně výhradami, jež směřovaly proti skutkovému zjištění soudů a hodnocení důkazů. V dovolání obviněná v podstatě zopakovala svou dosavadní obhajobu spočívající v tvrzení, že její součinnost na trestném jednání popsaném jak v bodě 1. tak v bodě 2. výroku o vině byla minimální, neměla přehled o povaze nakupovaných zbraní a o povinnostech s jejich dovozem spojených. Obsah provedených důkazů však zcela jasně svědčí o opaku. V průběhu dokazování vyšlo najevo, že účast obviněné na uvedených obchodních případech nebyla formální, neměla povahu pomocných činností, ale naopak dovolatelka se na stíhaném jednání aktivně podílela, konkrétní úkony, jež prováděla, byly nezanedbatelné, v několika případech dokonce významné pro úspěšnou realizaci dovozu. Její osobní zapojení do obchodování se zbraněmi v součinnosti se spoluobviněným Ing. D. Ř. lze hodnotit jako spolupachatelství na trestném činu ve smyslu §9 odst. 2 tr. zákona, neboť pro tento právní závěr není nutné, aby každý ze spolupachatelů sám naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 tr. zákona, ale postačí, aby společným jednáním, ať již současně probíhajícím nebo postupně na sebe navazujícím (jako v tomto případě), každý ze spolupachatelů uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (viz např. rozhodnutí č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), nebo pokud jednání každého ze spolupachatelů tvoří alespoň článek řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu – působí současně či postupně a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. např. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.).
42. Konkrétně pod bodem 1. výroku o vině se obviněná prokazatelně po dohodě se spoluobviněným Ing. D. Ř. podílela na úspěšném provedení zahraničních cest za účelem nákupu střelných zbraní v Rakousku. K pořízení zbraní v této zemi totiž bylo třeba obstarat další osoby, neboť podle tamních předpisů mohla fyzická osoba zakoupit maximálně tři kusy střelných zbraní. Dovolatelka sama aktivně vyhledala K. O., aby se s nimi vydala do Rakouska za avizovaným účelem, což tato svědkyně potvrdila, rovněž uvedla, jak jí obviněná vysvětlovala záměr cesty s tím, že zbraně na území České republiky budou ve vlastnictví dovolatelky (srov. č. l. 8487 trestního spisu). Dále vypovídal o aktivní roli obviněné svědek J. T., za něhož zbraně i sama zaplatila a vyřizovala společně s ním administrativní úkony na hraničním přechodu (srov. č. l. 8478 trestního spisu). Nejvyšší soud tudíž nemá důvodu pochybovat o znalostech obviněné o způsobu obchodování se zbraněmi, jak jsou popsány v této části výroku o vině, v tomto ohledu nelze přistoupit na její obhajobu, neboť skutková zjištění soudů jsou podložena výsledky provedených důkazů a právní posouzení tohoto skutku nevykazuje žádnou vadu včetně závěru o spolupachatelství obviněné R. Ř., jak bylo podrobněji uvedeno shora.
d) K trestnému činu porušování předpisů o zahraničním obchodu
s vojenským materiálem pod bodem 2. výroku
43. Také pod bodem 2. výroku o vině vše nasvědčuje o aktivním zapojení obviněné do stíhaného jednání páchaného společně s obviněnými Ing. D. a M. Ř. Jako zbrojířka společnosti Ř. & Ř., v. o. s., mohla činit právní úkony za uvedenou obchodní společnost, jak sama připustila. Její obhajoba je vnitřně rozporná, na jedné straně tvrdila, že nebyla informována o podmínkách obchodování se zbraněmi, neorientovala se v této problematice, na druhou stranu potvrdila, že zkoušky na získání zbrojního průkazu úspěšně absolvovala a získala zbrojní průkaz. Současně nelze pominout, že obviněná pod bodem 1. výroku o vině mj. vyřizovala s celníky formality týkající se zbraní, je tedy objektivně vyloučeno, aby se dovolatelka ve zbraních vůbec nevyznala, jak tvrdila. Dovolatelka také uvedla, že jménem obchodní společnosti Ř. & Ř., v. o. s., jednala na různých úřadech. Vzhledem k tomu, že tato část výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně i příslušná část napadeného rozsudku odvolacího soudu byla v dovolacím řízení zrušena, bylo by vhodné v opakovaném hlavním líčení doplnit okolnosti zastupování jmenované společnosti obviněnou, např. zda žádala o udělení licence k dovozu střelných zbraní apod.). Avšak již dosavadní výsledky dokazování vypovídají dostatečným způsobem o jejím podílu na spáchaném jednání odpovídající znakům spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona.
44. Na rozdíl od části výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud shledal, na podkladě dovolání každého z obviněných, vady v hmotněprávním posouzení zbývající části tohoto výroku, jak jsou popsány v tzv. skutkové větě pod body 2., 3. a 4. Vzhledem k tomu, že zjištěná pochybení nenapravil ani odvolací soud, bylo nutné v tomto rozsahu zrušit i jeho rozsudek. Důvody, jež dovolací soud vedly k tomuto závěru, jsou níže vyloženy ve vztahu k jednotlivým skutkům.
45. Importované zbraně uvedené pod bodem 2. výroku o vině, se dají rozdělit do několika kategorií: za prvé ty, jimž zcela chyběla tormentační značka (bez tormentačního označení bylo i obchodované střelivo), za druhé zbraně oražené falešnou tormentační značkou, za třetí zbraně, u nichž obvinění předstírali znehodnocení (ačkoli ve skutečnosti nebyly pouze schopné střelby, což lze napravit a přivést zbraň opět do střelbyschopného stavu), za čtvrté zbraně dovezené a prodané v České republice bez tormentační značky, avšak dodatečně předložené k tormentaci obchodními společnostmi MULTIAGRO v. o. s. Slatina a ZELENÝ SPORT, s. r. o., a za páté zbraně označené mezinárodní tormentační značkou C. I. P. jiného státu (Spolkové republiky Německo - SRN a Velké Británie). Společným jmenovatelem všech těchto skupin zbraní a střeliva je jejich vojenský charakter, vzhledem k čemuž primárně podléhaly režimu zákona č. 38/1994 Sb. Již bylo popsáno, za jakých podmínek mohly být střelné zbraně a střelivo zařazené mezi vojenský materiál dováženy na základě licencí udělených podle zákona č. 62/2000 Sb. (resp. zákona č. 228/2005 Sb.), tj. po splnění požadavku ověření a označení v souladu s pravidly vymezenými zákonem č. 156/2000 Sb. před jejich distribucí do maloobchodního prodeje. Takto stručně shrnuté požadavky na zákonné obchodování s předmětným zbožím zcela zjevně nesplňovaly dovozy jednak vojenského materiálu vůbec neoznačeného tormentační značkou osvědčující ověření podle zákona č. 156/2000 Sb., (a to ani bezprostředně poté, co byly zbraně a střelivo dopraveny na území České republiky), a jednak vojenského materiálu označeného falešnou tormentační značkou. Protože se jednalo o vojenský materiál, u něhož nebylo zjištěno naplnění podmínek pro distribuci v rámci maloobchodního prodeje v České republice, musel dovolací soud v rozsahu uvedených dvou skupin zbraní a střeliva přisvědčit závěru soudů, že obvinění evidentně neoprávněně obchodovali s vojenským materiálem. Na tomto místě je vhodné reagovat na námitku obviněných týkající se střeliva, o jehož dovozu do České republiky byli údajně obvinění přesvědčeni, že za účinnosti zákona č. 228/2005 Sb. mohl být proveden bez licence. Pro obchodování v rámci Evropské unie bylo střelivo ze seznamu stanovených výrobků, jejichž držení se v České republice z bezpečnostních důvodů omezuje, tvořícím Přílohu č. 1 nařízení vlády č. 230/2005, které je prováděcím předpisem k zákonu č. 228/2005 Sb., skutečně vypuštěno. Vzhledem k výše uvedenému výkladu je však zřejmé, že pro to, aby vůbec spadalo střelivo kategorie A pod režim zákona č. 228/2005 Sb. (který nahradil zákon č. 62/2000 Sb.), muselo by být ověřeno a označeno, k čemuž nedošlo. Jak konstatoval Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva ve své zprávě ze dne 13. 11. 2009 založené na č. l. 3032, u střeliva uvedeného pod písmenem k) bodu 2. výroku o vině se jedná o zakázané střelivo kategorie A. Pokud tedy nebyly splněny další shora zmíněné náležitosti, mělo střelivo být dovezeno s povolením a licencí podle zákona č. 38/1994 Sb. Námitce dovolatelů proto nebylo možné přisvědčit.
46. Podobně jako první dvě skupiny zbraní je nutné považovat za nelegálně dovezený vojenský materiál i zbraně, které obvinění sami orazili padělanou tormentační značkou, a to mezinárodním označením C. I. P. zkušebny U. v Německé spolkové republice. Raznice byly nalezeny při prohlídce jiných prostor v sídle obchodní společnosti a o jejich neoprávněném užití svědčí četná odborná vyjádření a znalecký posudek z oboru kriminalistika odvětví mechanoskopie vypracované Kriminalistickým ústavem Praha, jež jsou součástí trestního spisu. Ve vztahu k této skupině zbraní jako jediné ze všech ostatních zmíněných pod bodem 2. výroku o vině poskytl krajský soud i dostatečné odůvodnění na straně 65 svého rozsudku, které odpovídá požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu. Věnoval se jak podkladům pro své skutkové závěry, k nimž v rámci hlavního líčení dospěl, tak i, byť v menší míře, právnímu posouzení této části protiprávního jednání. Na tomto místě je možné vytknout krajskému soudu, že stejnou měrou nevyjádřil nezbytné úvahy i ve vztahu ke zbývajícímu jednání, za něž obviněné odsoudil, čímž nerespektoval zákonný rámec odůvodnění, jak je stručně definován v §125 odst. 1 tr. řádu.
47. Také zbraně, jež obvinění v rozporu se skutečným stavem předkládali při dovozu do České republiky jako znehodnocené, lze považovat za vojenský materiál a jejich dovoz a vývoz se měl řídit ustanoveními zákona č. 38/1994 Sb. Podle §7 písm. h) zákona č. 119/2002 Sb. se za znehodnocené považují zbraně, u nichž byly provedeny takové nevratné úpravy, které znemožňují jejich použití ke střelbě, jsou zbraněmi kategorie D, jež nepodléhají ani ohlášení, a spadají sem všechny ostatní zbraně nepatřící do žádné z kategorií A, B a C. K naprostému znehodnocení však evidentně nepostačovalo, aby zbraň nebyla např. „jen“ schopná střelby. Takovou závadu je totiž možné odstranit, čehož také následně obvinění využili (srov. např. odborné vyjádření Kriminalistického ústavu Praha na č. l. 2969 trestního spisu), dokonce některé z takto deklarovaných zbraní po úpravě předložili Českému úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva za účelem jejich „legální“ distribuce. Evidentně obvinění obcházeli zákon, pokud dováželi zbraně, jejichž znehodnocení nebylo definitivní. Bude však na soudu prvního stupně, aby se dostatečnou měrou vypořádal s okolností následného ověření a označení Českým úřadem pro zkoušení zbraní a střeliva, zda tato okolnost mohla mít vliv na povahu samotného dovozu takto „upravených“ zbraní, tzn., zda i přes následnou tormentaci některých z nich bylo možné jejich pořízení v zahraničí s nepravdivou deklarací jako zbraní znehodnocených podřídit pravidlům zákona č. 38/1994 Sb., nebo pod ustanovení jiného právního předpisu.
48. Jako k další skupině zbraní z výčtu pod bodem 2. výroku o vině se Nejvyšší soud vyjádří ke zbraním dovezeným a zobchodovaným v České republice bez tormentační značky, avšak dodatečně předloženým k tormentaci společnostmi MULTIAGRO v. o. s. Slatina a ZELENÝ SPORT, s. r. o. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku krajského soudu je zcela prosté jakéhokoli vyjádření se k těmto skutkům, tudíž nad rámec samotného poměrně strohého popisu skutkových okolností, nelze vůbec přezkoumat úvahy, jež vedly soudy k závěru o protiprávním nakládání s popsanými zbraněmi. Nanejvýš lze usuzovat, že byly podle názoru krajského soudu vojenským materiálem a jejich dovoz byl nezákonný, avšak není zřejmé, jaké stanovisko soud zaujal k okolnosti následného označení tormentační značkou. V opakovaném řízení bude třeba objasnit ve vztahu k těmto zbraním, zda jejich dodatečná tormentace, a to subjektem odlišným od dovozce, mohla dostačovat k naplnění podmínek dovozu na podkladě licence udělené podle zákona č. 62/2000 Sb., za současného předpokladu, že v každém jednotlivém případě se jednalo o zbraň nesoucí znaky vojenského materiálu. Za tímto účelem bude zjevně nezbytné vyžádat odborná stanoviska povolaných institucí, tj. Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva a Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu, či provést výslech jejich pověřených pracovníků.
49. Výrazné pochybnosti o správnosti posouzení objektivní stránky trestného činu podle §124d odst. 1 tr. zákona spočívající v uskutečnění zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez příslušného povolení nebo licence v souladu s podmínkami zákona č. 38/1994 Sb., vyvolávají ty útoky, resp. skutky, které se týkají dovozu zbraní s vyznačenou tormentační značkou C. I. P. Spolkové republiky Německo a Velké Británie, u nichž nebylo zjištěno jakékoli padělání takového mezinárodního označení. Nejvyšší soud může při opětovné absenci odpovídající části odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vycházet výlučně z popisu těchto dovozů pod bodem 2 výroku o vině /shodě též pod bodem 3 a)/, avšak nemá žádnou možnost ověřit důvody, které vedly soud prvního stupně k posouzení těchto dovozů za protiprávní, ani odvolací soud se s touto na první pohled zřejmou nejasností nevypořádal. Již z tohoto důvodu musel dovolací soud akceptovat výhrady dovolatelů ohledně povahy minimálně takto označených zbraní a ani tato část výroku o vině tudíž nemohla obstát.
50. Česká republika je zavázána dodržovat své závazky vzniklé na podkladě mezinárodních smluv, které byly ratifikovány jejím zákonodárným sborem a vyhlášeny ve Sbírce zákonů. Jak již bylo výše naznačeno, v oblasti ověřování střelných zbraní upozorňuje na takovou povinnost zákon č. 156/2000 Sb. Ten odkazuje na mezinárodní závazek hned v několika ustanoveních, a to v §2 odst. 2 (Zkušební značkou se rozumí značka, která osvědčuje, že kontrolovaný výrobek byl ověřen v souladu s tímto zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána…jednotnou zkušební značkou se rozumí zkušební značka podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána), v §5 odst. 2 [Ověřování podle odstavce 1 písm. a) až c) se neprovádí u dovezených stanovených střelných zbraní před jejich uvedením na trh, pokud jsou označené na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána.] a v §19a odst. 2 (Za platnou zkušební značku je považována i ta, která je vyznačena v souladu s mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána.). Výslovně přitom citovaná ustanovení odkazují na vyhlášku č. 70/1975 Sb., o Úmluvě o vzájemném uznávání zkušebních značek ručních palných zbraní (dále jen „Úmluva“), jejíž smluvní stranou byla Spolková republika Německo od počátku a Velká Británie k Úmluvě přistoupila v roce 1980. Podle článku II. citované mezinárodní smlouvy mají být značky úředních zkušeben každé ze smluvních stran uznávány na území ostatních smluvních stran, jimiž jsou tedy kromě České republiky nesporně právě Spolková republika Německo, Velká Británie a další státy, pod podmínkou, že o nich (značkách) bude učiněno prohlášení ve smyslu článku I odst. 6 (tato podmínka, jak vyplývá z Přílohy č. 3 k vyhlášce č. 335/2004 Sb., byla splněna). Pokud určité zbraně podstoupily ověřovací proces a byly řádně označeny tormentační značkou na území některého z těchto smluvních států Úmluvy, v jiném smluvním státě, tj. v tomto případě v České republice, by již obdobným ověřovacím řízením procházet nemusely a bez dalšího by s nimi mělo být zacházeno jako se zbraněmi vyňatými z působnosti zákona č. 38/1994 Sb. Je otázkou, zda takové zbraně měly být považovány za vojenský materiál ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb., jak učinily soudy rozhodující v této trestní věci, anebo naopak nemohly být oprávněně nakoupeny v zahraničí a dopraveny do České republiky na základě licence udělené podle zákona č. 62/2000 Sb. (resp. zákona č. 288/2005 Sb.). Pro jednoznačný závěr o vojenské či nevojenské povaze těchto zbraní a střeliva Nejvyšší soud neměl k dispozici žádné podklady.
51 . Zejména v rozhodnutí soudu prvního stupně nelze v tomto směru vyčíst jakékoli argumenty, jimiž byl tento soud veden ve svých úvahách o vině obviněných, a které by bylo možné přezkoumat z hlediska vytčené nesprávnosti v posouzení povahy takto označených zbraní jako vojenského materiálu. Krajský soud se v podstatě omezil na pouhou citaci obsahu svědeckých výpovědí a listin, aniž by je následně hodnotil samostatně i v souhrnu, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Výpověď svědka Ing. J. P. z Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva týkající se pušky Mauser 98, jež svědek obecně zařadil mezi vojenské zbraně, avšak s označením C. I. P. by již spadala mezi civilní zbraně, je v rozporu s výpovědí dalšího svědka Ing. M. K., pracovníka Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu, který uvedenou pušku řadil mezi sportovní lovecké zbraně s tím, že jeho úřad požadoval, aby tyto pušky „pokud možno“ byly označeny značkou C. I. P. Na uvedený rozpor nebylo soudem nijak reagováno, nelze z rozhodnutí vyrozumět, jaké vyvodil skutkové a právní závěry z výpovědí těchto zásadních svědků profesně oprávněných vyjadřovat se odborně k dotčené problematice.
52. Nejvyšší soud na tomto místě znovu připomíná povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit jako součást práva na spravedlivý proces. Nebylo možné přehlédnout vágnost rozhodnutí soudů obou stupňů, kdy (s výjimkou zdůvodnění viny obviněných pod bodem 1. výroku o vině) chybí v odůvodnění srozumitelné (či jakékoli) vyhodnocení provedených důkazů soudem ve vztahu k prokázání naplnění toho kterého zákonného znaku předmětných trestných činů. Podle ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu musí z odůvodnění rozsudku vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepostačuje vyčerpávající popis soudem provedených důkazů, soud je povinen své rozhodnutí logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, na což opakovaně reagovala i judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS, 219/03, uveřejněný pod č. 25 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, uveřejněný pod č. 71 ve svazku 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, uveřejněný pod č. 10 ve svazku 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, uveřejněný pod č. 108 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, aj.). V podstatě pochybení stejné povahy lze spatřit i v rozhodnutí odvolacího soudu, který zamítl odvolání obviněných, přitom vyjádřil souhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu s poukazem na důkazy, jež ten neprovedl, resp. nijak nehodnotil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, uveřejněný pod č. 65 ve svazku 52 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Za situace, kdy si některé důkazy vzájemně odporují, jako tomu bylo u svědeckých výpovědí Ing. J. P. a Ing. M. K., jsou na soud kladeny ještě zvýšené požadavky na uvedení těch skutečností, které vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a z jakých důvodů naopak ke konkurujícímu důkazu nepřihlédl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, uveřejněný pod č. 48 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Odvolací soud tak nedostál své přezkumné povinnosti náležitě reagovat na všechny výhrady uplatněné v řádném opravném prostředku a vyčerpávajícím způsobem se s nimi vypořádat. Ačkoli při svém prvním rozhodování v této trestní věci vytýkal soudu prvního stupně mj. též nedostatečné zdůvodnění rozsudku krajského soudu, při dalším odvolacím řízení bez dalšího akceptoval opakované nerespektování svých požadavků na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí.
53. Ze shora uvedeného je patrno, že v rámci přezkumné činnosti pojal Nejvyšší soud vážné pochybnosti o správnosti hmotněprávních závěrů soudů nižších stupňů týkajících se mj. neoprávněných dovozů zbraní a střeliva označených mezinárodní značkou C. I. P. SRN a Velké Británie (ale i u dalších zbraní, jak bude uvedeno dále). Mimořádné opravné prostředky obviněných v rozsahu těchto zbraní proto Nejvyšší soud shledal opodstatněnými a z toho důvodu zrušil v příslušných částech napadené rozsudky soudů obou stupňů. Shora řešenou otázku, zda se v případě zbraní označených mezinárodní tormentační značkou C. I. P. SRN a Velké Británie jedná o vojenský materiál, bude třeba náležitě objasnit. Soud si musí nejprve ujasnit pravidla stanovená právními předpisy účinnými v době spáchání skutku, jak jsou stručně připomenuta v úvodu tohoto rozhodnutí a v rámci právního posouzení těchto dovozů musí zohlednit též Úmluvu a z ní plynoucí závazky pro Českou republiku. Pokud soud uzná za důležité, může i k této otázce požádat o stanovisko zpracovatele odborných vyjádření a znaleckých posudků, zda uvedené zbraně ztratily vojenský charakter, případně bude nutné tomuto závěru přizpůsobit výrok o vině.
f) K trestnému činu provedení zahraničního obchodu
s vojenským materiálem bez povolení nebo licence pod bodem 3. výroku
54. Pod bodem 3. a) výroku o vině je obviněným M. Ř. a Ing. D. Ř. kladen za vinu dovoz jedné opakovací pušky Mauser opatřené tormentační značkou C. I. P. SRN, ohledně jejíž (ne)vojenské povahy platí totéž, co bylo řečeno výše ve vztahu ke zbraním opatřeným tormentačními značkami smluvních států Úmluvy zařazenými pod bodem 2. výroku o vině mezi protiprávně dovezenými zbraněmi. Proto Nejvyšší soud zrušil dovoláními napadená rozhodnutí i ve vztahu k tomuto bodu výroku o vině.
g) K trestnému činu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku
s cizinou pod bodem 4. výroku
55. Poslední část výroku o vině odsuzujícího rozsudku krajského soudu pod bodem 4. a), b) se týká výlučně obviněného Ing. D. Ř. Skutek je kvalifikován jako přečin porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §261 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo podstatně ohrozí obecný zájem tím, že poruší zákaz, omezení nebo jinou důležitou povinnost stanovenou pro dovoz, vývoz nebo průvoz zboží. Jedná se o úmyslný trestný čin, kdy úmysl musí především zahrnovat porušení konkrétního zákazu, omezení nebo jiné důležité povinnosti stanovené pro dovoz, vývoz nebo průvoz zboží. Ustanovení §261 tr. zákoníku o porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou chrání obecné hospodářské i jiné zájmy (zdravotnické, kulturní, bezpečnostní, veterinární apod.), pokud mohou být ohroženy nekontrolovaným pohybem zboží z území nebo na území České republiky přes její státní hranici. Porušením předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou je zejména nezákonný dovoz, vývoz nebo průvoz zboží; uvedení nesprávných údajů o zboží, které podléhá celnímu či jinému dohledu; získání povolení k dovozu, vývozu nebo průvozu od příslušného celního orgánu na základě nepravých, pozměněných nebo padělaných dokladů nebo nesprávných nebo nepravdivých údajů; dosažení toho, že bylo propuštěno zboží na základě nepravých, pozměněných nebo padělaných dokladů nebo nesprávných nebo nepravdivých údajů; nedodržení příslušného celního režimu.
56. První z popsaných skutků [bod 4. a)] spočívá ve stručnosti v tom, že obviněný Ing. D. Ř. uskutečnil dva dovozy zbraní kategorie B podle zákona č. 119/2000 Sb. z Rakouska do České republiky bez platného povolení Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky. První se měl podle popisu v tzv. skutkové větě odehrát dne 16. 9. 2003, a to v rozporu s licencí č. ........ opravňující k dovozu zbraní z Německa, nikoli tedy z Rakouska. Podle zjištění Nejvyššího soudu se dovoz fakticky uskutečnil až dne 27. 10. 2003 (srov. celní prohlášení na č. l. 5310) s tím, že celní kontrola provedená dne 30. 10. 2003 se vztahovala k prodeji na fakturu č. ........ a dovozu na podkladě licence č. ....... (viz č. l. 5309 verte). Nesprávné určení data dovozu by nepředstavovalo podstatnou vadu, avšak soudy zcela přehlédly skutečnost, že v rozhodnou dobu měl tento dovolatel k dispozici též licenci č. ........., jejíž kopie je založená na č. l. 4787 trestního spisu. Ta povolovala obviněnému Ing. D. Ř. dovoz zbraní (revolverů a samonabíjecích pistolí) též z Rakouska, a to v období 22. 8. 2003 – 31. 12. 2003. Ačkoli obviněný na tento fakt opakovaně upozorňoval, soudy prvního ani druhého stupně se jeho obhajobě vůbec nevěnovaly a setrvaly na opisování skutku z obžaloby. Přestože povolení k dovozu z Rakouska pro dané období dovolatel zjevně nesprávně nevyužil a předložil k celní kontrole licenci vystavenou pro dovoz z Německé spolkové republiky, pro vyvození jeho trestní odpovědnosti je nutné vycházet z faktického stavu, to znamená, zda vůbec mohlo dojít k narušení zájmů, k jejichž ochraně je určeno ustanovení §261 odst. 1 tr. zákoníku, jak jsou připomenuty shora. Obviněný měl skutečně k dispozici povolení k dovozu těch zbraní, které dne 16. 9. 2003 zakoupil v Rakousku, bez zjevného nekalého úmyslu, zřejmě omylem, však při jejich dopravě do České republiky předložil jiné povolení (licenci), přestože to správné rovněž obdržel. V takto zjištěném jednání, které mohlo být realizováno i díky nedbalé kontrolní činnosti příslušného orgánu celní správy, lze jen stěží spatřovat protiprávnost v intenzitě, již předpokládá §13 tr. zákoníku při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe, jak vyplývá z §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomuto zdůrazňuje, že dovoz zbraní z Rakouska popsaný pod písmenem a) bodu 4. výroku o vině byl příslušným úřadem řádně povolen, s největší pravděpodobností v důsledku nepozornosti obviněného byl formálně učiněn na jinou licenci lišící se zejména v tom, že opravňovala k dovozu těch samých zbraní z Německa, přičemž tuto zaměněnou licenci i celní orgány při procesu dovozu zbraní akceptovaly a samy ji citovaly. S ohledem na předchozí výklad tak byl dán důvod pro zrušení rozsudků soudů i v rozsahu bodu 4. a) výroku o vině. Krajský soud se musí důsledně vypořádat se skutečností, že v rozhodné době měl obviněný povolení č. ......., jež jej opravňovalo k dovozu uvedených zbraní z Rakouska, a při respektování zásad zákonnosti a subsidiarity trestní represe učiní nové rozhodnutí o tomto skutku.
57. Skutek popsaný pod bodem 4. b) výroku o vině spočíval v tom že, obviněný Ing. D. Ř. dovezl dne 29. 11. 2003 z Rakouska do České republiky 6 střelných zbraní na základě licence č. ......., jež obviněného opravňovala k dovozu revolverů a samonabíjecích pistolí až pro období od 8. 1. 2004 do 30. 4. 2004. Jak však zjistil Nejvyšší soud z dostupného spisového materiálu, k datu 29. 11. 2003, které soudy považovaly (mylně) za okamžik spáchání činu, se váže pouze vystavení faktury za nákup importovaných zbraní, jak ostatně výslovně konstatoval i krajský soud v popisu tohoto skutku. Samotný dovoz na území českého státu byl uskutečněn až v roce 2004. Ve spise na č. l. 5324 se nachází doklad o celním prohlášení, z něhož je patrno, že do P. byly zbraně doručeny koncem března 2004 s tím, že podle razítka na zadní straně tohoto listu byly ještě dne 23. 3. 2004 kontrolovány rakouskými celními orgány. Ze strany české celní správy byl vyznačen záznam v příslušné licenci dnem 4. 4. 2004 (č. l. 5323 verte) a dne 9. 4. 2004 byla provedena celní kontrola dokladů a písemností k nákupu zbraní mj. i na fakturu č. ..... (viz č. l. 7416 trestního spisu). V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje, že i soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že dovoz zbraní byl realizován již za platnosti licence, aniž by však z tohoto významného zjištění vyvodil odpovídající důsledky pro trestní odpovědnost obviněného! S odsouzením dovolatele v této části skutku pod bodem 4. tudíž nebylo možné souhlasit. Jedná se tak o další vnitřní rozpor v rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se i přes vznesené výhrady vůbec nevypořádal ani odvolací soud. Z dostupných důkazních prostředků založených v trestním spise jednoznačně vyplývá, že obviněný Ing. D. Ř. dovezl popsané pistole a revolvery v časovém období, v němž byl k takovému dovozu oprávněn licencí č. ....... Soudy tak výrazně pochybily, pokud za takového skutkového stavu rozhodly o vině obviněného, jak je uvedeno výše. Za předpokladu, že importované zbraně neměly povahu vojenského materiálu a platnou licenci k dovozu dovolatel v jiném směru nepřekročil, bude na soudu prvního stupně opakovaně zhodnotit důkazy a v intencích právního názoru dovolacího soudu o tomto skutku nově rozhodnout způsobem odpovídajícím obsahu opatřených důkazních prostředků bez vzájemného rozporu, jak učinil dosud.
V. Závěrečné shrnutí
58. Na podkladě shora uvedených skutečností shledal Nejvyšší soud dovolání obviněných R. Ř., Ing. D. Ř. a M. Ř. důvodnými, a to v rozsahu bodů 2., 3., a 4. odsuzujícího výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 7 T 10/2012. Oprávněně vytýkané vady všech dovolatelů se týkaly nesprávného právního posouzení povahy specifikovaných zbraní a střeliva jako vojenského materiálu v některých skutcích (útocích) popsaných v bodě 2. výroku o vině a v bodě 3. a). Zcela opodstatněné byly též výhrady dovolatele Ing. D. Ř. o okolnostech dovozu zbraní ve vztahu ke skutkům pod bodem 4. a) i b) výroku o vině, které zjevně neproběhly způsobem popsaným v této části rozsudku soudu prvního stupně. Důvodně vytýkané vady nenapravil ani Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud zrušením pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že je nutné ve věci konat znovu hlavní líčení a učinit nové rozhodnutí o podané obžalobě na všechny obviněné (vyjma viny vyslovené pod bodem 1. rozsudku krajského soudu, který zůstal rozhodnutím dovolacího soudu nedotčen) a poté uložit obviněným odpovídající tresty, přikázal Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
59. Soud prvního stupně se tudíž musí znovu zabývat trestní věcí dovolatelů v rozsahu zrušené části napadeného rozsudku. Jak již bylo uvedeno, nejprve si musí ujasnit otázky související s obecnou právní úpravou, jež se týká dovozu a vývozu zbraní a střeliva, neboť trestné činy postihující protiprávní jednání této činnosti (§124d odst. 1 tr. zákona a §265 odst. 1 tr. zákoníku) obsahují skutkové podstaty s blanketní dispozicí, tzn. že jednou z podmínek trestní odpovědnosti pachatelů těchto činů je porušení hmotněprávního ustanovení zákonného předpisu odlišného od trestního zákona, resp. trestního zákoníku. Nezbytným předpokladem odpovídajícího právního posouzení však musí být jasné skutkové okolnosti, za nichž docházelo k podnikatelské činnosti obviněných, která je předmětem tohoto trestního řízení. V novém hlavním líčení bude zřejmě nutné doplnit dokazování v naznačeném směru a zejména důsledně a vyčerpávajícím způsobem vyhodnotit zjištění, která z důkazů vyplynou. Poté soud v novém rozhodnutí bude respektovat již zmíněné ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu, tj. logicky a přesvědčivě vyjádří své úvahy, jimiž bude veden v rámci hodnocení všech důkazů, vysvětlí též svůj postoj k případným rozporům (např. u výpovědí shora uvedených svědků) tak, aby bylo zřejmé, na podkladě kterého z důkazů přijal nové rozhodnutí ve věci. Doplňující dokazování soud zaměří především na otázky týkající se významu mezinárodních závazků vyplývajících pro Českou republiku z přistoupení k Úmluvě ve vztahu k zacházení příslušných institucí se zbraněmi opatřenými značkou C. I. P. členského státu Úmluvy. Dále bude vhodné opatřit odborný názor na dodatečné značení zbraní tzv. tormentací po jejich prodeji dovozcem, a to těch, které obvinění deklarovali jako znehodnocené, a těch, jejichž tormentaci zajistily společnosti MULTIAGRO v. o. s. Slatina a ZELENÝ SPORT, s. r. o. Rovněž je v zájmu řádného zjištění věci, aby svědci potvrdili, či vyvrátili přesvědčení dovolatelů, že kategorizace zbraní nemá při udělování licencí žádný význam a že není v rozporu, pokud zbraně patřící do kategorie A nejsou vojenským materiálem. Zjištěné skutky bude soud pečlivě právně hodnotit z hlediska jednotlivých znaků objektivní i subjektivní stránky skutkových podstat příslušných trestných činů při respektování zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího pojetí trestního práva jako „ultima ratio“, jak již naznačil dovolací soud u skutku pod bodem 4. a) výroku rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud dále připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí a v novém řízení nesmí dojít ke zhoršení postavení obviněných ve smyslu §265s odst. 2 tr. řádu.
60. Protože vady napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a jemu bezprostředně předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 2. 11. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu