ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.618.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 618/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2016 o dovolání, které podal obviněný V. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 3 To 35/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 11/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 57 T 11/2014, byl obviněný V. P. (pod body I. až IV. výroku o vině) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a současně (pod body II. až IV. výroku o vině) přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, to vše ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to mu byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 roků se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění v trvání 10 let a též podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí, jež byly ve výroku rozsudku blíže označeny (šlo o značné množství zajištěných cigaret). Dále bylo podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodnuto o zabrání věci – osobního motorového vozidla tov. zn. Citroën Jumper. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil čtyřmi jednáními blíže popsanými ve výroku o vině. Zjednodušeně uvedeno spočívalo jednání pod bodem I. výroku o vině v tom, že dne 13. 11. 2013 společně se spoluobviněným T. S. nelegálně z Ukrajiny do České republiky dovezli ve speciálně vytvořených úkrytech v podlaze a pod čalouněním vozidla Citroën Jumper, které řídil obviněný T. S., zatímco jej obviněný V. P. doprovázel ve vozidle Ford Escort za účelem vyhnutí se celním a policejním kontrolám, celkem 180 000 kusů neznačených cigaret, byli pak zadrženi při vykládání nákladu ve skladovém areálu v P., K Č. d. …, zkrátili tím spotřební daň, daň z přidané hodnoty a clo v souhrnné výši 546 636 Kč. Pod bodem II. výroku o vině obviněný V. P. s odděleně stíhaným M. K. K. dne 4. 6. 2013 nelegálně do České republiky dovezli ve speciálně vytvořených úkrytech v ložné ploše vozidla IVECO Daily, které řídil obviněný M. K. K., zatímco jej obviněný V. P. doprovázel ve vozidle Peugeot za účelem vyhnutí se celním a policejním kontrolám, celkem 283 020 kusů neznačených cigaret, z toho pak 199 580 kusů bylo neoprávněně označeno ochrannou známkou Viceroy, k níž má výhradní práva British American Tobacco Group, 59 800 kusů bylo neoprávněně označeno ochrannou známkou Classic, k níž má výhradní práva Imperial Tobacco, a dále 23 640 kusů bylo neoprávněně označeno ochrannou známkou L&M Red Label, k níž má výhradní práva Philip Morris Products S.A., M. K. K. byl sám zadržen při kontrole celními orgány v H. K., oba tím zkrátili spotřební daň, daň z přidané hodnoty a clo v souhrnné výši 859 494 Kč a zároveň tím způsobili škodu shora uvedeným obchodním společnostem, jež byla ve výroku rozsudku také vyčíslena. Pod bodem III. výroku o vině byl obviněný V. P. shledán vinným, že v období od 1. 5. 2013 do 13. 11. 2013 s dalšími nezjištěnými osobami nelegálně dovezl z Ukrajiny do České republiky a následně uschoval ve skladu v K. S. celkem 1 513 320 kusů cigaret (zajištěných při prohlídce jiných prostor provedené dne 13. 11. 2013), z nichž 49 540 kusů bylo neoprávněně označeno ochrannou známkou Marlboro, k níž má výhradní práva Philip Morris Brands Sàrl., 1 463 780 kusů bylo neoprávněně označeno ochrannou známkou Viceroy, k níž má výhradní práva British American Tobacco Group, tím zkrátili spotřební daň, daň z přidané hodnoty a clo v souhrnné výši 4 595 745 Kč a zároveň tím způsobili škodu shora uvedeným obchodním společnostem, jež byla ve výroku rozsudku také vyčíslena. Pod bodem IV. výroku o vině byl uznán vinným, že v období od 25. 9. 2013 do 3. 11. 2013 v součinnosti s dalšími dosud nezjištěnými osobami distribuoval neznačené cigarety nelegálně dovezené do České republiky do skladovacích prostor Albert-Ahold v části Hostelu R. z. v P.– Č. M., B. V. …, za účelem jejich nepovoleného prodeje dalšími osobami, přičemž při prohlídce jiných prostor v tomto skladu bylo dne 13. 11. 2013 nalezeno a zajištěno celkem 61 620 kusů cigaret různých značek, z toho bylo 1 720 kusů neoprávněně označeno ochrannou známkou Classic a 600 kusů neoprávněně označeno ochrannou známkou Prima, k níž má výhradní práva Imperial Tobacco, dále 30 100 kusů cigaret neoprávněně označených ochrannou známkou Viceroy, k níž má výhradní práva British American Tobacco Group, a 1 000 kusů cigaret neoprávněně označených ochrannou známkou L&M, k níž má výhradní práva Philip Morris Products S.A., tím zkrátil spotřební daň, daň z přidané hodnoty a clo v souhrnné výši 186 768 Kč a zároveň tím způsobili škodu shora uvedeným obchodním společnostem, jež byla ve výroku rozsudku také vyčíslena. Celkem tak obviněný V. P. způsobil České republice neodvedením daní a cla celkovou škodu ve výši 6 188 643 Kč.
2. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný V. P. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2015 usnesením pod sp. zn. 3 To 35/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu rozsudek zrušil pouze v části výroku o náhradě škody a sám znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu tak, že podle §265 tr. řádu a §229 odst. 1 tr. řádu se všechny poškozené obchodní společnosti, které se připojily s nárokem na náhradu škody, odkazují se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný V. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
4. Dovoláním se obviněný domáhal přezkumu označeného rozhodnutí pouze podle úvodního listu jeho písemného vyhotovení, protože jinak v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku v podstatě opakoval své námitky z odvolání a brojil proti rozsudku soudu prvního stupně, jak vyplývá z celého obsahu podání, v jehož závěru také navrhl zrušit „Rozsudek“ (bez bližšího určení) a nikoli též usnesení soudu druhého stupně a zároveň žádal vrátit věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání. Z celého obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný napadal skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž nesouhlasil, popíral, že by se jednání uvedených ve výroku rozsudku dopustil, polemizoval se závěry, že skutek je prokázán provedenými důkazy, případně nesouhlasil s jejich hodnocením soudem prvního stupně. Obviněný vždy nejprve ocitoval popis skutku uvedený v jednotlivých římskými číslicemi označených bodech skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, posléze vyjadřoval svůj nesouhlas s těmito skutkovými zjištěními. V případě bodů I. a II. nesouhlasil s tím, že se podílel na nelegálním dovozu cigaret, k tomu nebyl předložen žádný důkaz. V bodě I. to není podle něj prokazováno provedeným sledováním osob, ani odposlechy telefonních hovorů mezi ním a řidičem vozu, v němž se cigarety dovážely, v hovorech nezaznělo nic o tom, že by o cigaretách věděl. Na parkoviště K Č. d. nedojeli společně, ale každý zvlášť, nevěděl, proč obviněný T. S. vypovídal odlišně. Podílel se pouze na demontování sedaček, nikoli i krytů v podlaze, rozhodně nezapočali s vynášením cigaret, s nimiž ani nebyl zadržen. V případě bodu II. nebyl zadržen s M. K. K., kterého měl pouze najít, protože se zřejmě ztratil a nekomunikoval, rozhodně jej nedoprovázel, ani se na ukrytí cigaret nijak nepodílel. K tomu nebyl opatřen jediný důkaz. K bodu III. obviněný uvedl, že nebylo nijak prokázáno, že by ve skladu zajištěné cigarety byly dovezeny obviněným, že by on s nimi disponoval a obchodoval, nezná jej ani svědek D. P., který sklad pronajímal, naopak skladové prostory a podle odposlechu i distribuci cigaret zajišťoval Y. Z. Neusvědčuje jej ani telefonát mezi dalšími osobami, které hovoří o V., protože V. v České republice je mnoho. Nesouhlasil ani s tím, že rozsudek vychází z verze, že měl čin spáchat ve spolupachatelství, ač tito spolupachatelé nebyli zjištěni a jemu je vytýkáno jejich jednání. Dále vyslovil názor, že každý skutek má být posuzován samostatně, jeho doznání ve vztahu k bodu IV. nelze vztahovat na další body obžaloby, stejně to platí i s odposlechy. Vysvětlil, k čemu se mělo vztahovat jeho doznání v případě bodu IV. – byl pouze vyslán na určité místo s nákladem, za který obdržel příslušný obnos. On rozhodně nebyl organizátorem nelegálního obchodu, pouze plnil pokyny dalších osob. Dále rozváděl úvahu, že upozornění jiného na hlídky Policie České republiky, popř. na celní orgány, samo o sobě není trestné a takové upozornění je běžné mezi cizinci, rozhodně není možno takové jednání považovat za spolupachatelství. Obviněný také upozornil, že žádné ze zajištěných vozidel mu nepatřilo. Další poněkud hůře srozumitelná pasáž se zřejmě týkala jeho podílu na úpravě vozidel, jeho vědomosti o utajených prostorech pro nelegální dovoz věcí, vlastník vozidla o takovém prostoru nemusí vůbec vědět, úprava může pocházet od předchozího majitele. Poukázal též na „absenci úmyslu v bodu I., II., IV., jakož i na neprokázání spojitosti mezi skladem v K. S. a obviněným a neprokázání protiprávního jednání uvedeného v obžalobě a převzatého do rozsudku. V dalším bodu svého mimořádného opravného prostředku obviněný výslovně uvedl, že podává dovolání proti „Rozsudku“, proti němuž ostatně dosavadními námitkami brojil, z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a dále z důvodu porušení svých ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces. K tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 669/05 a I. ÚS 55/04, které také citoval. Poukázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, a to především na pasáž týkající se tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, pokud takový rozpor učiní dovolatel předmětem dovolání a současně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. K tomu dále obviněný uvedl, že v projednávaném případě došlo k takovému extrémnímu rozporu, stejně tak k porušení zásad spravedlivého procesu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud na základě §265k odst. 1 tr. řádu zrušil „napadený Rozsudek“ a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání.
5. Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného zasláno k vyjádření, které soudu následně zaslal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve shrnul rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dále upozornil, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně podstata dovolací argumentace spočívá v tom, že obviněný popírá, že by se trestné činnosti dopustil, polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, nesouhlasí s hodnocením důkazů, upozorňuje na údajné rozpory mezi důkazy, předkládá vlastní názory na průběh skutkového děje a provádí vlastní hodnocení důkazů. Relativizuje také svoje částečné doznání. Podle přesvědčení státního zástupce takovou argumentaci nelze podřadit pod uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod. Upozornil, že v dovolacím řízení nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Dovolací námitky obviněného ovšem tvoří právě tato irelevantní argumentace. Právní kvalifikaci jednání obviněného soudy nižších stupňů považuje státní zástupce za správnou, skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně vykazují všechny zákonné znaky trestných činů, které v tomto jednání uvedený soud spatřoval. Výtky uplatněné obviněným představují pouhé opakování námitek uplatněných již v předchozích fázích trestního řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů přesvědčivě a kvalifikovaně vypořádaly. I proto podané dovolání není důvodné, jak vyplývá z judikatury dovolacího soudu, k tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a sp. zn. 6 Tdo 115/2012. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí a z dostupného spisového materiálu nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, naopak soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. řádu, i odůvodnění mají zákonem předepsané náležitosti. Námitky uplatněné obviněným nelze podle státního zástupce pod tvrzený (ani jiný) dovolací důvod podřadit, a proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Zároveň i pro případ jiného rozhodnutí souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Posouzení důvodnosti dovolání
6. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
7. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
8. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pro který lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.
9. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku prakticky výlučně napadá skutková zjištění soudu prvního stupně, dokonce v závěrečné části žádá, aby byl zrušen „Rozsudek“ (bez dalšího bližšího označení), ačkoliv napadeným rozhodnutím je usnesení soudu druhého stupně. I z obsahu samotného dovolání vyplývá, že obviněný polemizuje prakticky výlučně se závěry soudu prvního stupně. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že dovolání, které směřuje výlučně proti rozhodnutí soudu prvního stupně, je namístě jako nepřípustné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu – k tomu srov. rozhodnutí č. 25/2003 Sb. rozh. tr. V daném případě lze snad z několika málo pasáží mimořádného opravného prostředku podaného obviněným dovodit, že obviněný zamýšlel učinit předmětem přezkumu Nejvyšším soudem též usnesení soudu druhého stupně. Na úvodní straně svého podání označil jako napadené rozhodnutí usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 35/2015, na straně druhé stručně shrnul jeho výrok, naposledy jej zmínil na straně 5. Z toho lze dovodit, že obviněný učinil předmětem přezkoumání též rozhodnutí soudu druhého stupně a není na místě jím podané dovolání odmítnout jako nepřípustné.
10. Lze tedy akceptovat, že napadeným rozhodnutím je skutečně usnesení soudu druhého stupně. Z obsahu podaného dovolání je ale zřejmé, že obviněný nijak nepolemizuje s právními závěry soudů nižších stupňů, že neučinil prakticky žádnou výhradu proti hmotněprávnímu posouzení dané trestní věci, ale soustředil se pouze na polemiku se soudy nižších stupňů o jejich skutkových zjištěních. Takové dovolání však není podáno důvodně a užitá argumentace neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
11. V daném případě se obviněný v rámci svého dovolání domáhal přezkumu dovolacím soudem, přičemž žádal aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném hodnocení provedených důkazů, přičemž pouze opakoval své námitky, které vznášel jak před soudem prvního stupně především v rámci své závěrečné řeči, tak i před soudem druhého stupně v podaném odvolání. Obviněný nesouhlasil se skutkovými závěry soudů, které dovodily ze série důkazů, především z poznatků z provedených sledování jeho osoby a z obsahu odposlechů telefonních hovorů jeho i dalších osob, jakož i z výsledků provedených prohlídek jiných prostor, ale též z výpovědí dalších osob z řad svědků i spoluobviněného. Obviněný prakticky vše z toho, co mu bylo kladeno za vinu, popíral, přiznával jen ojedinělou distribuci pašovaných cigaret, byť i v tomto případě zpochybňoval, že by věděl, co náklad vlastně obsahuje. Obviněný sice namítal tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi, nicméně neuvedl konkrétně, v čem onen extrémní rozpor má spočívat. Obviněný se tímto způsobem do volával aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. V takových případech nemůže být naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .
12. Je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 178 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est actis, non non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
13. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (z mnohých rozhodnutí srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014 ).
14. Určitou výjimku tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu a skutek popsaný soudy nižších stupňů tak nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Taková existence tzv. extrémního nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), a to současně za podmínky, že soudy svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
15. V daném případě sice obviněný formálně uváděl, že extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi nastal, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, které nebylo vyčerpáno jen několika málo důkazními prostředky zmíněnými obviněným v dovolání, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku. Ostatně proti právní kvalifikaci takto zjištěného skutku ani obviněný svým dovoláním nebrojil. Nejde o porušení zásad dokazování, pokud soud prvního stupně na základě bezprostředního vjemu z provedených důkazů vyhodnotil některé důkazní prostředky jako odpovídající realitě a jiné nikoli a své hodnocení náležitě zdůvodnil.
16. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy soudy nižších stupňů vycházely především z dlouhodobého sledování osoby obviněného, ale též dalších osob zapojených do nelegálního dovozu a prodeje cigaret, z nichž nebyly hrazeny povinné odvody státu (clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty) a které navíc byly neoprávněně označovány ochrannými známkami světoznámých značek. Soudy správně využily poznatky z utajovaného prověřování této trestné činnosti, a to jednak formou sledování osob, jednak formou odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi osobami zúčastněnými na této trestné činnosti. Jako logické se jeví i vyhodnocení těchto důkazů, osoby provádějící nelegální činnost, která je dokonce trestná, zpravidla jsou si vědomi možnosti odposlechu telefonních hovorů, proto se v nich nevyjadřují přímo k prováděné trestné činnosti, ale využívají domluvené signály, jakousi kódovou řeč, hovoří v náznacích, aby později mohli hovor vysvětlit za užití smyšlené legendy. Je také logické, že soudy hodnotí důkazy ve vzájemné spojitosti a nikoli izolovaně, jak jim ostatně ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, jehož aplikace se obviněný domáhal. Naopak obviněný v rámci svého dovolání žádal posuzovat jednotlivé důkazy přísně izolovaně bez vzájemných souvislostí. Důvodem zásahu Nejvyššího soudu pak nemůže být ani konstatování drobné nepřesnosti ve vyjádření soudu prvního stupně ve skutkové větě, že obvinění v bodě I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně již počali vyndávat nelegální náklad z úkrytů, pokud jejich činnost dospěla jen do stadia demontování zařízení vozidla za účelem zajištění přístupu k těmto úkrytům, aby z nich poté pašované zboží vyjmuli. Činnost obviněného byla prověřována dlouhodobě, dokonce z odposlechů jeho telefonických hovorů je patrné, že si toho byl obviněný vědom (zejména jeho hovory po zajištění M. K. K.). Jemu patřící vozidlo Renault Espace s vytvořenými utajenými schránkami pro převoz pašovaného zboží bylo při jiné příležitosti zajištěno, což též dokládá jeho vědomé zapojení do této trestné činnosti. Ani zcela nekonkrétní námitka o absenci úmyslu mající zjevně skutkový základ tak nemůže obstát. Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zcela přesvědčivá v posouzení podílu obviněného na dané trestné činnosti spočívající v nelegálním dovozu cigaret na území České republiky a jejich další distribuci na tomto území, resp. jejich skladování za tímto účelem, stejně tak pokud jde o jejich označování ochrannými známkami, k nimž přísluší výhradní právo jinému. Naproti tomu verze uváděná dovolatelem, že on se na ničem z toho nepodílel, že o převážení a skladování cigaret nevěděl, rozhodně nenalezla oporu v provedených důkazních prostředcích.
17. Lze také konstatovat, že obhajobou obviněného se v naznačených směrech pečlivě zabývaly soudy prvního i druhého stupně, a v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vyložily, proč uvěřily verzi uvedené v obžalobě a nikoli verzi prezentované obviněným V. P. Přitom Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
IV.
Závěrečné shrnutí
18. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl obviněným uváděn jen formálně, ve skutečnosti nelze obsahově uplatněné dovolací námitky podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním a nikoli proti právnímu posouzení zjištěných skutků.
19. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 9. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.