ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.913.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 913/2016-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný R. T. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 9 To 557/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 31/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. T. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 9. 2015, sp. zn. 14 T 31/2015, byl obviněný R. T. (společně s obviněným J. N.) uznán vinným pod body I) / 1) – 2) přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pod body II) / 1) – 2) zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 2. 2014, č. j. 3 T 24/2014-969, který nabyl právní moci dne 25. 3. 2014, a výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 9. 2014, č. j. 3 T 161/2014-2957, který nabyl právní moci dne 21. 10. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu, §229 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škodu jednotlivých poškozených. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. N.
2. Jednání obviněného (zjednodušeně uvedeno) spočívalo v tom, že vystupoval jako zástupce obchodní společnosti JINOX s. r. o., IČ: 28259785, se sídlem Makovského 1392, Praha 6 (dále jen „JINOX“), jejímž jediným jednatelem a jediným společníkem tehdy byl spoluobviněný J. N. Obchodní společnost JINOX se zabývala prodejem domácích spotřebičů a nádobí na předváděcích akcích, byla zároveň zástupcem poškozených obchodních společností Home Credit s. r. o. a ESSOX s. r. o., za něž uzavírala s vlastními klienty úvěrové smlouvy, kterými klienti získali finanční prostředky k úhradě zboží nabízeného obchodní společností JINOX. V průběhu roku 2011 oba obvinění zadržovali finanční prostředky obchodní společnosti JINOX, které neužili k úhradě jejích dluhů vzniklých v důsledku odstoupení klientů od kupních smluv uzavřených během předváděcích akcí a současného stornování úvěrových smluv. Obvinění neprovedli vzájemné vyúčtování těchto obchodních případů, které byly ve výroku rozsudku soudu prvního stupně podrobně popsány, případně je sice vyúčtovali, ale nevrátili z úvěrových smluv poskytnuté peníze, ač zboží jim bylo klienty vráceno. Takto jednáním uvedeným v bodě I) poškozeným obchodním společnostem Home Credit s. r. o. [pod bodem 1)] a ESSOX s. r. o. [pod bodem 2)] způsobili celkovou škodu ve výši 767 400 Kč, ačkoliv obchodní společnost JINOX mohla tyto dluhy uhradit, nebýt jednání obviněných, kteří si finanční prostředky této obchodní společnosti ponechali pro svou potřebu. Zároveň pod tlakem urgencí věřitelů ke konci roku 2011 převedli obchodní podíl vlastněný obviněným J. N. na tzv. bílého koně V. N., jemuž ovšem nepředali téměř žádný majetek obchodní společnosti JINOX. Pod bodem II) spočívalo jednání obviněných R. T. a J. N. v tom, že si ponechali motorová vozidla Mercedes Benz CL Coupé ....... (dále jen „Mercedes“) a Fiat Ducato ...... (dále jen „Fiat“), která užívali jako osoby oprávněné jednat za obchodní společnost JINOX, přestali platit splátky úvěru v případě vozidla Mercedes a leasingové splátky v případě vozidla Fiat, v důsledku čehož došlo ze strany poškozených obchodních společností sAutoleasing a. s. a Unicredit Leasing CZ a. s. k vypovězení uzavřených smluv, s čímž byla spojena povinnost obchodní společnosti JINOX vrátit obě vozidla. Obvinění však vozidla uvedeným poškozeným obchodním společnostem nevrátili, nepředali je ani nástupci ve funkci jednatele obchodní společnosti JINOX, V. N., aby je vrátil on, a naložili s nimi neznámým způsobem. Tím způsobili obchodní společnosti sAutoleasing a. s. škodu ve výši 466 000 Kč a Unicredit Leasing CZ a. s. škodu ve výši 230 512 Kč.
3. Proti shora uvedenému rozsudku podali obvinění R. T. a J. N. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 2. 12. 2015 usnesením pod sp. zn. 9 To 557/2015, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněného R. T.
4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný R. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Úvodem je třeba uvést, že odůvodnění podaného dovolání je místy obtížně srozumitelné, některé věty nejsou dokončené, v některých chybí základní větné členy (podmět či přísudek), které nelze dovodit ani z předchozích pasáží, věty na sebe mnohdy nenavazují. Dovolacímu soudu však nepřísluší podané dovolání jakkoliv doplňovat, případně si domýšlet, jaké námitky hodlal dovolatel uplatnit, či jak měl nastíněnou námitku formulovat, neboť je striktně vázán obsahem podaného dovolání.
6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný konkrétně uvedl, že soudní znalec Ing. Pavel Švarc potvrdil, že obchodní společnost JINOX se sice podle některých ekonomických kritérií mohla jevit jako zdravá, nicméně jí chyběla aktivní likvidita, přičemž podle dovolatele tato skutečnost sama bez dalšího neznamená, že společnost byla schopna hradit okamžitě splatné závazky (dluhy). Podle jeho přesvědčení tedy nebylo možno uzavřít, že by obchodní společnost JINOX byla finančně zdravou společností, naopak se podle něj nacházela v úpadku. Proto by bylo příhodnější popsaný skutek kvalifikovat jako přečin zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku (v dovolání nesprávně uvedeno „zvýhodňování věřitele“). Namítl, že ze skutku, jak je popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nevyplývá žádné jeho jednání, které by spočívalo ve zničení, poškozování, zatajování, zcizování, činění neupotřebitelným nebo odstraňování majetku obchodní společnosti JINOX, přičemž takovouto formu jednání nelze spatřovat ani v převodu obchodního podílu předmětné obchodní společnosti. Tvrzení, že si prostředky obvinění ponechali pro svou vlastní potřebu, je neurčité.
7. Za obchodní společnost JINOX byl oprávněný jednat pouze obviněný J. N., a to i ve smyslu §114 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Naproti tomu obviněný R. T. nebyl jejím jednatelem ani zaměstnancem a ani nebyl oprávněn disponovat s peněžními prostředky na jejích účtech. Vztah obviněného R. T. k obchodní společnosti JINOX nebyl žádným způsobem popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný R. T. nemohl ani jednat za jiného podle §114 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nemohl tak být spolupachatelem trestného činu zpronevěry ani trestného činu poškození věřitele. Ustanovení §206 a §222 tr. zákoníku totiž kladou zvláštní nároky na postavení pachatele, v případě zpronevěry jím může být pouze osoba, které byla věc svěřena, v případě poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku jím může být pouze dlužník (musí zmařit uspokojení svého věřitele). Pachatelem tak může být pouze konkrétní subjekt, jímž ale nebyl obviněný R. T., který ani nemohl jednat za právnickou osobu – obchodní společnost JINOX ve smyslu §114 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Proto ani není správné, že byl uznán vinným spolupachatelstvím uvedených trestných činů, neboť tato forma spáchání činu není uvedena v §114 odst. 3 tr. zákoníku.
8. Jeho další argumentace se týkala i trestného činu zpronevěry. Obviněný znovu zdůraznil, že on nemohl být pachatelem či spolupachatelem tohoto trestného činu, neboť vozidla byla svěřena obchodní společnosti JINOX. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by věděl, že došlo k výpovědi smluv o leasingu a že obchodní společnost JINOX má povinnost vrátit předmětná motorová vozidla. Upozornil dále na judikaturu civilních soudů, že není možno smluvně upravit tzv. fikci doručení, a proto výpověď smluv nebyla obchodní společnosti platně doručena, nedošlo tak k předčasnému ukončení smluv, a proto ani nevznikla povinnost obchodní společnosti JINOX vrátit vozidla. Pokud by ale tato povinnost skutečně vznikla, měla ji splnit obchodní společnost JINOX a nikoli on. Nedošlo-li však ke vzniku povinnosti vrátit vozidla, není možno ani dovodit naplnění znaků trestného činu zpronevěry, protože obchodní společnost JINOX mohla vozidla řádně užívat, nemusela je vydávat, nejednala protiprávně (k tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1559/2011).
9. Nebylo ani žádným způsobem prokázáno, že by tato vozidla byla jemu svěřena. Navíc byla uvedená vozidla dne 14. 12. 2011 předána novému jednateli a společníkovi obchodní společnosti V. N., který jednak podepsal předávací protokol týkající se těchto vozidel a jednak následně projevil i zájem o reaktivaci předmětných leasingových smluv. V uvedeném směru nesouhlasil s hodnocením svědecké výpovědi V. N. soudy nižších stupňů, že si svědek vozidla nepřevzal, což doplnil argumentací o průběhu jednání s přihlédnutím i k dalším svědeckým výpovědím.
10. Popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně podle obviněného ani neodpovídá zákonným znakům skutkové podstaty zpronevěry, neboť z něho nevyplývá, že by obviněnému R. T. byla vozidla svěřena a že by si tato vozidla přisvojil, není v něm ani vyjádřena subjektivní stránka tohoto trestného činu.
11. Závěrem svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 9 To 557/2015, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 9. 2015, sp. zn. 14 T 31/2015, v části týkající se jeho osoby včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Mělníku věc ohledně odsouzeného R. T. v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání a replika
12. Takto podané dovolání bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v něm uvedl, že část uplatněných námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky, ve kterých dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů tvrdí, že obchodní společnost JINOX se v kritické době nacházela v úpadku a nebyla schopná hradit svoje splatné závazky. K dovolatelem prosazované kvalifikaci jednání jako trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku uvedl, že ze skutkových zjištění a ani z tvrzení samotného dovolatele nevyplývá, že by v kritické době obchodní společnost JINOX přednostně uhradila nějakou svou pohledávku na úkor jiných věřitelů, což je (mimo úpadku dlužníka) dalším zákonným znakem uvedeného trestného činu. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají též námitky, podle kterých údajně nevěděl o vypovězení smluv označených pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a zejména námitky, podle kterých vozidla zmíněná ve výroku o vině byla skutečně fyzicky předána novému jednateli.
13. K přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že je nutno dovolateli v obecné rovině přisvědčit, že jde o trestný čin s konkrétním subjektem a že v případě, kdy dlužníkem je právnická osoba, může být pachatelem taková fyzická osoba, která ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku jménem právnické osoby jedná. Podle názoru státního zástupce však není vyloučeno, aby pachatelem byla i osoba, která se souhlasem statutárního orgánu, byť konkludentním, fakticky hospodaří s majetkem dlužníka – právnické osoby, i když k němu nemá formální právní vztah. Pokud by případně nebyla uvedená argumentace uznána s tím, že obviněný nemohl naplnit znaky uvedené v §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, rozhodně by mohl být pachatelem stejného trestného činu podle §222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož je takové jednání trestné i ve vztahu k věřiteli jiné osoby (pachatelem může být kdokoliv).
14. Pokud jde o vymezení skutkových okolností odpovídajících znaku „odstranění majetku“, státní zástupce konstatoval, že jednání popsané v tzv. skutkových větách odpovídá daleko spíše znaku „přisvojení si cizí svěřené věci“ ve smyslu trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, neboť majetek obchodní společnosti byl cizím majetkem i ve vztahu k obviněnému N. jako jejímu společníku a jednateli. Skutkové okolnosti odpovídající objektivním znakům přečinu podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nicméně v tzv. skutkových větách vymezeny jsou, byť nepříliš přiléhavě. Naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele je možné i tehdy, že majetek právnické osoby je odstraněn z dosahu věřitele tím, že se dostane do dispozice některé fyzické osoby spojené s touto právnickou osobou. Zároveň státní zástupce připomněl, že jednočinný souběh trestných činů zpronevěry a poškození věřitele je podle rozhodnutí č. 45/2009 Sb. rozh. tr. možný. Státní zástupce dále nesouhlasil s požadavkem obviněného, aby bylo přesně zjištěno, jak s penězi bylo naloženo, což podle něj v řadě případů není možné, zvláště tehdy, popírá-li obviněný trestnou činnost. Ze spisu ani z námitek obviněného navíc nevyplývá, že by obchodní společnost JINOX disponovala kromě finančních prostředků i jiným majetkem, který by mohl sloužit k uspokojení věřitelů.
15. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitkám ohledně trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, konkrétně k otázce, zda dovolatel mohl být subjektem tohoto trestného činu. Státní zástupce uvedl, že vzhledem ke svému faktickému postavení v obchodní společnosti JINOX obviněný mohl být pachatelem tohoto trestného činu a odkázal na to, co bylo výše uvedeno ve vztahu k přečinu podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dodal, že pokud by dovolatel z formálních důvodů nebyl považován za osobu, které byla svěřena cizí věc, nebránilo by to právní kvalifikaci jeho jednání jako účastenství ve formě pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na trestném činu zpronevěry spáchaném obviněným J. N.
16. V souvislosti s námitkami ohledně objektivního znaku trestného činu zpronevěry „přisvojení si cizí svěřené věci“, státní zástupce připustil, že popis skutku v tzv. skutkové větě je nepřiléhavý. Konstatování, že obvinění vozidla nevrátili, dostatečně nevyjadřuje okolnost, že obvinění s vozidlem úmyslně naložili způsobem, kterým trvale vyloučili svěřitele z dispozice s vozidlem. Avšak námitky dovolatele týkající se existence objektivních znaků trestného činu zpronevěry jsou primárně skutkového charakteru a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že vozidla se „nepodařilo vypátrat“. Jestliže tedy obvinění předstírali předání vozidla novému jednateli společnosti a ve skutečnosti vozidla umístili u neznámých osob, resp. na neznámém místě, pak se tato vozidla stala pro jejich vlastníky – svěřitele nedostupnými a byla trvale odstraněna z jejich dispozice. Za této situace je z hlediska právního posouzení skutku bez významu, zda vypovězení smluv poškozenými společnostmi bylo či nebylo z hlediska civilního práva formálně bezvadné. Popis skutku tak i v bodě II. považoval státní zástupce za akceptovatelný.
17. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
18. Vyjádření k dovolání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k možné replice obviněnému, který této možnosti nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.
21. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu má dvě alternativy, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný uplatňoval druhou alternativu, neboť brojil proti usnesení soudu druhého stupně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, ač z jeho pohledu v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
22. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obecně lze konstatovat, že pro tento důvod lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace norem hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona.
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
23. V první řadě je třeba uvést, že námitky, které uplatnil obviněný ve svém dovolání, jsou z převážné části procesního charakteru a jako takové s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídají. Dovolatel totiž brojil především proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily důkazy provedené ve věci (např. pokud jde o znalecký posudek Ing. Pavla Švarce, výpovědi svědka V. N., resp. dalších svědků účastnících se převodu obchodního podílu, listinných důkazů apod.), a proti tomu, k jakým skutkovým závěrům soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly (zejména pokud jde o skutečné zastupování obchodní společnosti JINOX obviněným, o svěření vozidel jemu do užívání a jejich nepředání svědkovi V. N. apod.). Navíc se všemi takovými námitkami, které uplatnil obviněný ve svém dovolání, se již řádně vypořádal soud prvního stupně, stejně tak byly i obsahem podaného odvolání a zabýval se jimi i soud odvolací (srov. zejména str. 8 – 9 jeho usnesení). Přitom dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
24. Pokud tedy obviněný tvrdí, že se obchodní společnost JINOX fakticky nacházela v úpadku, předkládá tak dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od té, ke které dospěly po řádně vedeném dokazování soudy nižších stupňů. V daném případě není dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, neboť pro verzi uvedenou v popisu skutku soudem prvního stupně zcela jednoznačně hovoří závěry znaleckého posudku Ing. Pavla Švarce, který nebyl soudem prvního stupně nijak dezinterpretován. Naproti tomu obviněný R. T. uplatňuje vlastní verzi skutkového děje spočívající v tom, že obchodní společnost byla v úpadku, ač tomuto závěru nesvědčí prakticky žádný důkaz, jde jen o tvrzení obviněného v rámci uplatňování jeho obhajoby, s níž se ovšem přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů. Uvedená námitka obviněného tak neodpovídá uplatňovanému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu z důvodů rozvedených shora.
c) K trestnému činu poškození věřitele
25. Trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku. Pokud zároveň takovým činem způsobí značnou škodu, jíž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda ve výši nejméně 500 000 Kč, jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
26. Právně relevantně byla pod deklarovaným dovolacím důvodem dovolatelem uplatněna námitka spočívající v tvrzení, že se přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nemohl dopustit, neboť nebyl jednatelem ani zaměstnancem obchodní společnosti JINOX, a proto nemohl být pachatelem, resp. spolupachatelem, daného trestného činu, který ke spáchání vyžaduje postavení tzv. konkrétního pachatele, jímž může být jen dlužník, tedy v tomto případě obchodní společnost JINOX, za niž on nejednal ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku.
27. Naplnit skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku může skutečně pouze tzv. konkrétní subjekt, který má ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku zvláštní vlastnost – je dlužníkem poškozeného věřitele, na jehož úkor je tento trestný čin spáchán (srov. slova „zmaří uspokojení svého věřitele“). Srov. k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2218. Z hlediska členění trestných činů podle pachatele jde o trestný čin pravý zvláštní, neboť jej může spáchat pouze omezený okruh osob, které mají zvláštní vlastnost, postavení či způsobilost (proto zvláštní), přičemž toto omezení je již znakem základní skutkové podstaty daného trestného činu a nikoli pouze okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (proto pravý). U těchto trestných činů je vyloučeno, aby jejich spolupachatelem byla osoba, jež nepatří do daného omezeného okruhu osob se zvláštní vlastností, postavením či způsobilostí, tento tzv. extraneus by mohl být nejvýše účastníkem na daném trestném činu podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, jak vyplývá z §114 tr. zákoníku.
28. Jestliže ke spáchání trestného činu trestní zákon vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele, může být pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení (jde o tzv. konkrétní nebo speciální subjekt), jak stanoví §114 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná, jak vyplývá z §114 odst. 2 tr. zákoníku (tzv. jednání za jiného). Jde o tzv. jednání za jiného. Tohoto ustanovení se užije i v případech uvedených v §114 odst. 2 písm. a) až c) tr. zákoníku, tedy mimo jiné i v případě, je-li neplatný nebo neúčinný právní úkon, který měl založit oprávnění k jednání za právnickou osobu, jak vyplývá z varianty uvedené pod písm. c).
29. Je sice pravdou, že obviněný R. T. nefiguroval v orgánech obchodní společnosti JINOX, nebyl jejím jednatelem, společníkem či členem dozorčí rady, dokonce nebyl ani zaměstnancem. Nicméně z výpovědí velkého množství svědků vyplynulo, že za ni fakticky jednal. O tom jediný jednatel spoluobviněný J. N. nepochybně věděl, akceptoval to, využíval obviněného R. T. k jednání se zákazníky, k objednávání zboží a k dalším činnostem. Z toho lze vyvodit, nebyla-li zjištěna žádná písemná smlouva, že oba obvinění se ústně či alespoň konkludentně dohodli na tom, že obviněný R. T. bude zastupovat tuto obchodní společnost. Dokonce z výpovědí svědků vyplývá, že osobou s rozhodujícím vlivem na obchodní společnost byl právě obviněný R. T. a nikoli jednatel J. N. Uvedená verze je podporovaná zejména následujícími výpověďmi svědků. Svědek L. B. uvedl, že obviněný J. N. jej úkoloval minimálně, zatímco rozhodoval obviněný R. T. Podle svědka R. H. obviněný R. T. „byl prostě šéf, choval se tak“. Svědek P. N. podle své výpovědi komunikoval v rámci obchodní spolupráce s oběma obviněnými, o zboží jednal výhradně s obviněným R. T., a to i u jiných „firem“. Svědek M. L. vypověděl, že za obchodní společnost JINOX jednal vždy s R. T. Svědkyně P. Š. dokonce ve své výpovědi označila obviněného J. N. za tzv. bílého koně, s nímž nikdy nevedla jednání, obchodní společnost byla de facto obviněného R. T., který se choval jako šéf a inkasoval i finance. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že ačkoli dovolatel nebyl v předmětné obchodní společnosti ani v postavení jednatele, ani zaměstnance, společnost fakticky řídil nebo za ni přinejmenším jednal jak s obchodními partnery, tak se zaměstnanci a klienty. Byl tedy nejméně oprávněn jednat za tuto společnost na základě zmocnění jednatelem J. N.
30. Přitom zmíněné ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku výslovně nestanoví, z jakého právního titulu pachatel jménem právnické osoby, resp. za ni, jedná. Uvedené ustanovení nevyžaduje nějaký konkrétní formálně dokonalý právní titul, na jehož základě by fyzická osoba byla oprávněna za právnickou osobu jednat, nerozlišuje ani mezi zákonným zastoupením (např. statutárním orgánem) a zastoupením smluvním, jako je např. udělení plné moci statutárním orgánem, udělení prokury, pověření zaměstnance, sjednání smlouvy o obchodním zastoupení či jiné smlouvy příkazního typu apod. Dokonce se podle §114 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nevyžaduje, jak již bylo uvedeno, aby právní úkon (resp. současnou terminologií právní jednání), jímž bylo fyzické osobě založeno oprávnění jednat za právnickou osobu, byl platný a účinný.
31. V daném případě nebyla v řízení zjištěna jednoznačně dohoda mezi obviněnými J. N. a R. T., její forma a především obsah, nelze s jistotou určit, o jaký právní úkon vlastně šlo, neboť podrobnosti této dohody znají jen uvedení dva obvinění, kteří ji orgánům činným v trestním řízení nesdělili. Je tak třeba vycházet ze shora popsaného způsobu chování obviněného R. T., který jednal v podstatě (fakticky) jako jakýsi ředitel společnosti, dokonce zadával úkoly zaměstnancům, vystupoval za společnost i navenek. Předně tak lze uvažovat o tom, že byl zaměstnancem obchodní společnosti JINOX, za niž jednal obviněný J. N., byť neměl uzavřenou formálně dokonalou pracovní smlouvu, která musí být jinak podle §34 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, uzavřena písemně. Nicméně obviněný R. T. nebyl ani jako zaměstnanec uvedené obchodní společnosti vykazován, nebyly za něj odváděny povinné odvody apod., obvinění nechtěli, aby jeho vztah k obchodní společnosti byl takto deklarován, z čehož lze usoudit, že jejich dohodou nebyl založen pracovní poměr. Dále lze uvažovat o zastoupení na základě plné moci podle §31 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), avšak plná moc nebyla udělena písemně, ač se netýkala jen určitého právního úkonu (srov. §31 odst. 4 obč. zák.). Uvažovat by bylo možno i o smlouvě příkazní podle §724 a následujících obč. zák., ovšem písemnou formu musí mít příkazní smlouva i v případě obstarání prodeje věci (§738 obč. zák.), což obviněný R. T. mimo jiné za obchodní společnost JINOX též činil. Není vyloučeno ani uzavření mandátní smlouvy podle §566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, avšak v případě právních úkonů vůči třetím osobám je předpokladem udělení plné moci mandantem, která podle shora uvedeného §31 odst. 4 obč. zák. musí mít písemnou formu. I kdybychom tedy uvažovali o kterémkoliv z uvedených právních titulů, na jehož základě měl obviněný R. T. jednat za obchodní společnost JINOX, byla by s ohledem na faktickou náplň této činnosti a na kladené zákonné podmínky zapotřebí písemná forma takového právního úkonu, bez níž byl takový právní úkon podle §40 odst. 1 obč. zák. neplatný.
32. Avšak i v případě neplatnosti právního úkonu, který založil oprávnění obviněného R. T. jednat za obchodní společnost JINOX, není vyloučeno užití ustanovení §114 odst. 2 první věta tr. zákoníku, jak vyplývá z výslovné úpravy obsažené v §114 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Z uvedeného důvodu může být i R. T. pachatelem takového trestného činu, který vyžaduje zvláštní vlastnost, postavení či způsobilost, která je dána u obchodní společnosti JINOX, za niž (jejímž jménem) jednal. Bylo by též zcela proti smyslu ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku, aby se mohl pachatel vyhnout jeho dopadu a aplikaci a současně i trestní odpovědnosti jen tím, že spolu s právnickou osobou způsobí neplatnost právního úkonu, kterým bylo založeno oprávnění pachatele za tuto právnickou osobu jednat. Takový výklad by byl zcela v rozporu se smyslem tohoto ustanovení (argumentum e ratione legis). Užít lze i výklad historický, neboť ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku navazuje na ustanovení §90 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), jež ještě neobsahovalo uvedenou druhou větu a alternativy v písm. a) až c), jak jsou uvedeny v nynějším §114 odst. 2 tr. zákoníku, a které byly právě do tohoto ustanovení přidány, aby byly odstraněny možné pochybnosti ohledně těchto případů, jako je např. jednání za právnickou osobu na základě neplatného právního úkonu (vedle dalších případů defektu právního vztahu mezi právnickou osobou a pachatelem – fyzickou osobou). Ovšem i za dřívější úpravy v §90 odst. 2 tr. zák. bylo v praxi uznáváno, že se dané ustanovení vztahuje i na jednání pachatelů, kteří buď překračovali svá oprávnění jednat za právnickou osobu, nebo dokonce vůbec nebyli oprávněni takovou právnickou osobu zavazovat (blíže k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1272). Především ale za účinnosti současného trestního zákoníku (od 1. 1. 2010) by byl jakýkoliv jiný než shora podaný názor zcela proti jazykovému výkladu daného ustanovení. Jen pro úplnost je na místě upozornit, že obviněný R. T. shora popsaným způsobem jednal za obchodní společnost JINOX v roce 2011, tedy za účinnosti trestního zákoníku (včetně jeho §114 odst. 2).
33. Ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku (tzv. jednání za jiného) dopadá i na případy, kdy pachatel – fyzická osoba jedná za právnickou osobu na základě právního úkonu (právního jednání) neplatného [§114 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku], a to typicky pro nesplnění požadavku jeho písemné formy, popř. jeho obsahových náležitostí (zvláště u dohod ústně uzavřených). Užije se též v případech konkludentního souhlasu osob oprávněných jednat za právnickou osobu uděleného takovému pachateli – fyzické osobě, který ovládá právnickou osobu skrytý v pozadí prostřednictvím fyzické osoby formálně oprávněné jednat jménem právnické osoby, typicky v postavení statutárního orgánu, tzv. bílého koně. V posledně uvedeném případu může být pachatelem trestného činu, u něhož zákon požaduje, aby byl nositelem zvláštní vlastnosti, postavení nebo způsobilosti, jak fyzická osoba fakticky právnickou osobu ovládající a stojící v pozadí, tak i osoba ovládaná, v postavení statutárního orgánu jako tzv. bílý kůň, byť třeba vůbec nevykonává svá oprávnění, neboť u obou postačí, že zvláštní postavení, vlastnost či způsobilost je dána u právnické osoby.
34. Z důvodů shora uvedených tak pro spáchání trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku obviněným R. T. s ohledem na ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku postačí, že dlužníkem označených věřitelů, uspokojení jejichž pohledávek bylo jednáním obviněných zmařeno, byla sama obchodní společnost JINOX, za kterou obviněný R. T. (spolu s obviněným J. N.) jednal.
35. Neobstojí ani námitka obviněného, že jeho jednání uvedené v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně mělo být posouzeno jako jiný trestný čin, a sice jako trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku. Jak bylo shora uvedeno, není možno vycházet z verze uplatňované obviněným, že obchodní společnost JINOX se nacházela v úpadku, protože soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů dospěly oprávněně k opačnému závěru [šlo o otázku primárně skutkovou, kterou se zásadně dovolací soud nezabývá – srov. bod IV. a) a b) tohoto usnesení]. Proto nemůže obstát ani argumentace obviněného R. T., že jeho jednání mělo být pro údajný úpadek obchodní společnosti JINOX posouzeno případně jako trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, neboť jedním z předpokladů spáchání tohoto trestného činu je naplnění znaku úpadku pachatele – dlužníka, kterým ale může být i právnická osoba, za niž pachatel – fyzická osoba podle §114 odst. 2 tr. zákoníku jedná. Žádnou bližší argumentaci k tomuto tvrzení obviněný neuvedl. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že by byly naplněny znaky tohoto trestného činu, a to zejména pokud jde o skutkové závěry, že by obchodní společnost JINOX byla v úpadku a že by nějaký konkrétní věřitel obchodní společnosti JINOX byl zvýhodněn jednáním obviněných na úkor ostatních věřitelů. Za zjištěného skutkového stavu věci o naplnění znaků uvedeného trestného činu tak nelze vůbec uvažovat. Mnohem spíše bylo možno uvažovat o právní kvalifikaci jednání uvedeného v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně jako o zpronevěře majetku obchodní společnosti JINOX oběma obviněnými, jak uváděl státní zástupce ve vyjádření k dovolání, avšak takové úvahy s ohledem na využití jak řádného, tak i mimořádného opravného prostředku pouze obviněným a nikoli i státním zástupcem jsou bezpředmětné s ohledem na princip zákazu změny k horšímu (zákaz reformationis in peuis).
36. Co se týká námitky dovolatele, že z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, v čem mělo spočívat jednání, které by odpovídalo typovým znakům skutkové podstaty poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku, je možno připustit námitku státního zástupce, že uvedená skutková zjištění odpovídají spíše typovým znakům jiného trestného činu, a sice zpronevěry, nicméně i naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele lze v uvedeném skutku spatřovat, byť jeho popis mohl být přesnější. Dovolateli i spoluobviněnému J. N. bylo kladeno za vinu, že si byli vědomi množství a výše splatných závazků vůči jednotlivým věřitelům obchodní společnosti JINOX, které uhradit mohli, přesto vědomě je odmítli splnit a namísto toho si finanční prostředky získané z prodeje zboží ponechali pro vlastní potřebu, pak pod narůstajícím tlakem ze strany věřitelů sjednali a zajistili převod obchodního podílu na nového společníka, který se stal zároveň jednatelem, jehož jako osobu vážně nemocnou a imobilní využili jako tzv. bílého koně. Z takového popisu skutku potom vyplývají rozhodné skutečnosti, že obvinění, ač disponovali finančnímu prostředky, které mohli použít k uspokojení věřitelů, je použili pro vlastní potřebu, čímž je odstranili z majetku dlužníka JINOX a zmařili tak uspokojení věřitelů této obchodní společnosti. Proto i takto provedený popis skutku a jeho právní kvalifikace jako trestného činu poškození věřitele soudem prvního stupně může obstát.
d) K trestnému činu zpronevěry
37. Další okruh námitek se týkal trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Předně je opět nutno uvést, že se jedná převážně o námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím dovolatel primárně zpochybňoval zjištěný skutkový stav, tedy že věděl o tom, že smlouvy byly ze strany obchodních společností sAutoleasing, a. s., a UniCredit Leasing CZ, a. s., vypovězeny, a dále že nedošlo k předání předmětných vozidel svědkovi V. N. Jde tak o námitky neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, jak bylo uvedeno shora v části IV. a) a b) tohoto usnesení.
38. Z provedených důkazů přitom soudy dovodily, že obviněný R. T. byl de facto tím, kdo v obchodní společnosti JINOX o všem rozhodoval, měl na starosti finanční stránku chodu společnosti a jedno z výše zmíněných vozidel (Mercedes) užíval výhradně on, druhé (Fiat) užíval spolu s obviněným J. N. Obchodní společnost JINOX tak obviněným svěřila do užívání tato vozidla, která si obvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně ponechali, ač po převodu obchodního podílu obviněným J. N. V. N. ke dni 14. 12. 2011 zanikl vztah obou obviněných k obchodní společnosti JINOX. Obvinění po vzájemné dohodě tato vozidla obchodní společnosti JINOX, resp. jejímu novému jednateli, fakticky neodevzdali, toto předání jen fingovali, ani vozidla neodevzdali přes výzvy oprávněným obchodním společnostem sAutoleasing, a. s., a UniCredit Leasing CZ, a. s. Naopak si tato vozidla přisvojili. Lze proto souhlasit s právní kvalifikací takového jednání jako trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Obvinění si totiž přisvojili věci (vozidla Mercedes a Fiat), které jim byly svěřeny obchodní společností JINOX, jež ale byla v té době již povinna vozidla odevzdat na základě smluvních vztahů dalším subjektům – poskytovateli úvěru (po odstoupení od smlouvy o úvěru) obchodní společnosti sAutoleasing, a. s., resp. leasingovému pronajímateli UniCredit Leasing CZ, a. s. Zároveň tím na cizím majetku způsobili škodu odpovídající hodnotě vozidel, primárně obchodní společnosti JINOX, resp. v konečném důsledku poškozeným obchodním společnostem sAutoleasing, a. s., a UniCredit Leasing CZ, a. s.
39. Nelze ani přisvědčit dovolateli, že jeho jednání nemohlo být takto právně kvalifikováno, protože z popisu skutku nevyplývá jeden ze základních znaků trestného činu zpronevěry, a to svěření cizí věci. Ve skutkové větě je zcela jasně uvedeno (a tyto závěry korespondují s provedeným dokazováním), že vozidlo zn. Mercedes užíval výhradně dovolatel, vozidlo Fiat dovolatel též užíval v souvislosti s obchodní činností. Je tedy nepochybné, že jemu a obviněnému J. N. byla tato vozidla svěřena na základě leasingových smluv, a pokud došlo k ukončení těchto smluvních vztahů, bylo jejich povinností tato vozidla vrátit jejich majiteli. Je pravdou, že skutkový popis přisvojení si těchto vozidel není ideální, jak poznamenal státní zástupce, nicméně z celého popisu skutku ve spojitosti s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně je i tento znak možno považovat za naplněný.
40. Pokud jde o námitku, že obviněný R. T. nemohl být pachatelem trestného činu zpronevěry, neboť vozidla byla svěřena obchodní společnosti JINOX, za niž on nebyl oprávněn jednat ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku, nemohl dát dovolací soud ani v tomto směru obviněnému za pravdu. Lze souhlasit s tím, že pachatelem (či spolupachatelem) trestného činu zpronevěry může být pouze osoba, které byla věc svěřena, ostatní osoby mohou být pouze účastníky ve smyslu §24 tr. zákoníku na takovém trestném činu (srov. k tomu např. rozhodnutí č. 26/1995 Sb. rozh. tr.). Ovšem i v tomto případě by bylo možno odkázat na dřívější pasáž tohoto rozhodnutí ohledně postavení obviněného R. T. v obchodní společnosti JINOX a výkladu §114 odst. 2 tr. zákoníku. Nicméně v daném případě šlo o to, že vozidla byla fakticky svěřena do užívání oběma spoluobviněným, kteří s nimi disponovali. Byli to také obvinění R. T. a J. N., kteří jako pachatelé – fyzické osoby si vozidla, která jim byla svěřena, přisvojili, neodevzdali je ani obchodní společnosti JINOX, což jen fingovali, ani jejich tehdejším vlastníkům obchodním společnostem sAutoleasing, a. s., a UniCredit Leasing CZ, a. s., ač znali obsah smluvních ujednání s těmito poškozenými obchodními společnostmi a věděli, že oprávněně požadují vrácení vozidel pro nehrazení úvěrových, resp. leasingových splátek (na vrácení vozidla Fiat se dokonce spoluobviněný J. N. domlouval, nakonec jej ale neodevzdal, v případě vozidla Mercedes po převodu obchodního podílu, kdy již nebyl jednatelem obchodní společnosti JINOX, žádal o ukončení poskytování služby systému Sherlog SecurityCar, přičemž toto vozidlo užíval výhradně obviněný R. T.).
V. Závěrečné shrnutí
41. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. T. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které by mu odpovídaly, ale Nejvyšší soud je neshledal důvodnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc, obviněný v převážné části svého dovolání uplatnil shodné námitky jako v podaném odvolání, z jehož podnětu se jimi už zabýval odvolací soud, přičemž se s nimi v napadeném usnesení podrobně vypořádal.
42. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.