ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.974.2016.2
5 Tdo 974/2016-I.-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání obviněného P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 7 To 25/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 188/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 7 To 25/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc obviněného P. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 19 T 188/2015 (dále též jen „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný P. S. uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“). Za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. l písm. a) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 9. 2015, č. j. 19 T 130/2015-52, mu byl podle §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 9. 2015, č. j. 19 T 130/2015-52, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (zákona č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. ř.“) byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené I. A., trvale bytem R., částku ve výši 2 700 Kč jako náhradu za způsobenou škodu.
2. Krajský soud v Brně projednal odvolání obviněného P. S. a rozhodl o něm usnesením ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 7 To 25/2016 (dále též jen „usnesení odvolacího soudu“), tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. S. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Evy Bártečkové dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku předně namítal, že nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu a že mu nebyla prokázána vina. K uvedenému dovolatel poukázal na skutečnost, že odvolací soud se ve svém usnesení prakticky ztotožnil s rozsudkem nalézacího soudu, aniž by se blíže zabýval extrémními rozpory ve výpovědi svědkyně I. A. nebo okolnostmi, za kterých se měl dovolatel dopustit spáchání zločinu padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku. Dovolatel k tomu doplňuje, že mu vůbec nebylo prokázáno, že věděl, že bankovka, kterou udal jako pravou, je padělaná, poukázal na svou výpověď učiněnou před nalézacím soudem, ve které uvedl, že v nočních hodinách bylo před hernou jen slabé pouliční osvětlení, že si všiml nějakého fleku na bankovce, ale jinak se mu zdála být v pořádku. Dále obviněný uvedl, že rovněž v herně je slabé osvětlení, a stejně jako on, ani svědkyně A., neshledala na bankovce nic natolik podezřelého, aby mu směnu za české koruny odmítla, naopak mu vyplatila za předmětnou bankovku 2 700 Kč. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále zopakoval svou námitku uplatněnou v odvolání a opětovně poukázal na rozpory ve výpovědi svědkyně I. A., když uvedl, že tato nejprve v rozporu se svou následnou výpovědí jasně potvrdila, že nesmí směnit návštěvníkům herny euro bankovky nebo jinou cizí měnu za české koruny ihned po příchodu do herny, ale až poté, kdy návštěvník začne hrát na automatech, jak tomu bylo v jeho případě, a že nejprve musí cizí bankovku prosvítit tužkou s UV světlem a teprve poté může provést směnu za české koruny, přičemž tato část tvrzení svědkyně má potvrzovat to, co uvedl obviněný před nalézacím soudem. Naopak z výpovědi svědkyně A. učiněné při hlavním líčení vyplývá, že bankovku opomněla tužkou s UV světlem prosvítit, ač je to její povinnost, následně se opravila, že to není povinné, je to její riziko, z tohoto důvodu také musela společnosti MariOx Games, s. r. o., zaplatit vzniklou škodu ve výši 2 700 Kč. Obviněný rovněž poukázal na další nesrovnalosti týkající se výpovědi svědkyně A. spočívající v tom, že v podaném trestním oznámení ze dne 25. 11. 2014 nadřízená svědkyně A., V. K., uvedla, že jí tržbu s podezřelou sto eurovou bankovkou předala nikoliv I. A., jak tato uvedla ve své výpovědi, ale servírka z ranní směny, D. U., která jí měla také říci, že bankovku měl směnit nějaký P. Š. Svědkyně A. přitom u soudu uvedla, že obviněného jménem v tu dobu neznala, jen věděla, že chodí do herny, že je místní a že peníze rozměňuje jen kvůli hře. Poslední námitka, kterou obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, se týká toho, zda s ohledem na zjištěné důkazy lze předmětnou sto eurovou bankovku vůbec považovat za bankovku identifikovanou nezpochybnitelným a nezaměnitelným způsobem. Dovolatel tuto svou námitku rozvedl v tom směru, že z výpovědi svědkyně A. vyplývá, že v tržbě možná byly i jiné sto eurové bankovky, přičemž soudy nižších stupňů tuto okolnost vůbec nevzaly v úvahu. Zřejmé je, že si svědkyně nezapsala číslo ani sérii bankovky, kterou u ní obviněný směnil. Obviněný upozorňuje, že on sám nikdy totožnost bankovky, kterou měl udat jako pravou, nepotvrdil, nebyly na ní nalezeny otisky prstů obviněného, dovolatel k tomu uzavírá, že nebylo prokázáno, zda předmětnou bankovku udal on, nebo někdo jiný, neboť nebylo ani s jistotou prokázáno, zda v tržbě byla sto eurová bankovka jediná, či jich bylo více.
4. Na základě těchto námitek obviněný uvedl, že v daném případě nebyl řádně a dostatečně zjištěn skutkový stav, přičemž při rozhodování o věci nebyly vzaty v úvahu všechny okolnosti, za kterých se skutek stal, a proto nebylo jednoznačně a beze všech pochybností prokázáno, že byl spáchán skutek, kterým byl obviněný uznán vinným. Ze všech shora uvedených důvodů se obviněný domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když je přesvědčen, že bylo postupem orgánů činných v trestním řízení, zejména dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu, porušeno ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a také §2 odst. 2 tr. ř., tedy že došlo k porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.
5. V závěru svého mimořádného opravného prostředku dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud buď zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám ve věci rozhodl rozsudkem.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného P. S. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., na počátku svého vyjádření k podanému dovolání uvedla, jaké jsou podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zmíněný dovolací důvod je podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dán v tom případě, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, že je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit v situaci, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k tomu uvádí, že obviněný P. S. neuplatnil žádnou hmotně právní námitku ve výše uvedeném smyslu, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitka týkající se absence úmyslu obviněného je podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vázána na to, že skutek, který soudy obou stupňů vzaly za prokázaný, se odehrál jinak. Konkrétně se obviněný snaží zpochybnit skutkové zjištění, z něhož soudy dovodily jeho úmysl udat padělané peníze do oběhu jako pravé. Dále státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství poukazuje na to, že obviněný ve svém dovolání v podstatě jen rozporuje hodnocení výpovědi svědkyně I. A. Vzhledem k tomu státní zástupkyně uzavřela, že obviněný nevznesl žádnou skutečně hmotně právní námitku proti právnímu posouzení skutku nebo proti jinému hmotně právnímu posouzení, přičemž současně shledala, že v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je náležitě vysvětleno, na základě jakých konkrétních důkazů a jakým zhodnocujícím způsobem dospěly k závěru, podle něhož obviněný P. S. udal padělanou bankovku jako pravou. Dále poukázala rovněž na to, z jakých důvodů hodnotily soudy nižších stupňů výpověď obviněného P. S. jako nevěrohodnou. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství také uvedla, že obviněný vzhledem ke své finanční situaci a vzhledem k tomu, jak velkou sumu pro něj částka ve výši 2 700 Kč představuje, jistě by po provedení takové neobvyklé směny, při které měl obviněný podle svého tvrzení předmětnou bankovku získat, musel 100 eurové bankovce věnovat pozornost větší než následně obsluha v herně, neboť ta u obviněného, kterého znala, nemusela předpokládat udání padělaných peněz v cizí měně. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství z toho dovozuje, že nejsou žádné pochybnosti o tom, že obviněný se dopustil v rozsudečném výroku popsaného jednání, které bylo soudy obou stupňů správně právně kvalifikováno. Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v posuzované trestní věci se nejedná o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť vina obviněného z provedených důkazů jednoznačně vyplývá. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že obviněný v dovolání ani na žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ve skutečnosti nepoukázal, neboť pouze odlišným způsobem hodnotil provedené důkazy, přičemž extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nemůže být dovolatelem pouze tvrzen, ale musí být podložen konkrétním poukazem na zřejmé nesprávnosti, které jsou odrazem svévole. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
7. Obviněný P. S., kterému bylo prostřednictvím jeho obhájkyně JUDr. Evy Bártečkové zasláno vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k případné replice, ve svém vyjádření zopakoval, že trvá na tom, že mu nebyl prokázán úmysl udat danou padělanou bankovku jako pravou, rovněž zdůrazňuje, že dodatečné zjištění obsluhy baru a policejního orgánu ČR, že se jedná o padělek, neprokazuje nejen to, že o této skutečnosti obviněný věděl, ale rovněž není zřejmé, zda bankovka, kterou obviněný udal, je ta bankovka, která byla následně v tržbě baru označena jako padělaná. Rovněž obviněný soudu prostřednictví své právní zástupkyně sdělil, že souhlasí s rozhodnutím ve věci v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného P. S. podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
9. Obviněný P. S. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného P. S., a to z hlediska posouzení jeho jednání jako zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, přičemž se zaměřil zejména na obviněným tvrzenou absenci subjektivní stránky. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV.
Důvodnost dovolání
10. Obviněný byl uznán vinným spácháním zločinu padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 25. 11. 2014 v době kolem 03:30 hodin v P., okres H., v herně společnosti MariOx Games, s. r. o., předložil obsluze herny I. A. bankovku nominální hodnoty 100 Eur, kterou žádal vyměnit za českou měnu k hraní na hracích automatech, přestože věděl, že se jedná o bankovku padělanou méně zdařilé kvality, na základě čehož obdržel od I. A. částku 2 700 Kč, následně hrál na hracích automatech a kolem 05:15 hodin z herny odešel, přičemž bylo zjištěno, že bankovka v hodnotě 100 Eur je padělek, čímž měl padělané peníze udat jako pravé. Objektem trestného činu podle §233 tr. zákoníku je ochrana měny v nejširším slova smyslu a bezpečnost a funkčnost peněžního styku. Objektivní stránka skutkové podstaty rozhodné v tomto konkrétním případě je naplněna tehdy, když pachatel jedná tak, že padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, tj. učiní jakékoli jednání, které směřuje k uvedení takových peněz do oběhu nebo je přímo uvede do oběhu, aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel též peníze padělal nebo pozměnil. Pro naplnění subjektivní stránky daného trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění, tedy v případě úmyslu přímého, aby pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo v případě úmyslu nepřímého věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Vedle požadavku na naplnění subjektivní stránky v obecné rovině je v případě trestného činu, jehož spácháním byl obviněný P. S. uznán vinným, vyžadován ještě specifický úmysl udat padělané nebo pozměněné peníze jako pravé, popř. udat je jako platné nebo jako peníze vyšší hodnoty (tzv. druhý úmysl). Tento úmysl musí být také prokázán.
11. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami obviněného P. S. týkajícími se extrémního rozporu skutkových zjištění ve vztahu k provedeným důkazům, a to zejména ve vztahu k výpovědi svědkyně I. A. a otázkou ztotožnění bankovky, kterou směnil obviněný, s nalezeným padělkem, a to z toho důvodu, aby bylo možné zjistit, zda skutková zjištění, které soudy nižších stupňů z těchto důkazních prostředků vyvodily, nejsou v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v rozhodnutích. Obviněný ve svém dovolání poukazuje na okolnosti, za nichž mělo dojít ke spáchání předmětného zločinu, týkající se ztotožnění padělané bankovky s bankovkou, kterou v herně směnil za české koruny, a na rozpory ve výpovědi svědkyně A., a to i ve vztahu k dalším důkazům, s poukazem na právní kvalifikaci zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a na jeho subjektivní stránku (srov. str. 3 dovolání). Z uvedeného lze dovodit, že dovolatel činí extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a posléze i s právní kvalifikací předmětem svého mimořádného opravného prostředku, a proto je splněna podmínka pro případný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (srov. bod 6 tohoto usnesení).
12. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje na extrémní rozpory ve výpovědi svědkyně I. A. a soudům nižších stupňů vytýká, že se jimi blíže nezabývaly. Konkrétně obviněný rozporuje tu část výpovědi svědkyně I. A., kde vypověděla, že nesmí směnit návštěvníkům herny eurobankovky nebo jinou cizí měnu za české koruny ihned po příchodu do herny, ale až poté, kdy návštěvník herny začne hrát na automatech, jak tomu bylo i v případě obviněného. Další rozpor shledává obviněný v tom, že svědkyně vypověděla, že nejdříve musí cizí bankovku prosvítit tužkou s UV světlem a teprve poté může provést směnu za české koruny, přičemž poté uvedla, že opomněla bankovku prosvítit tužkou s UV světlem, ač je to její povinnost, hned na to se ale opravila, že to povinné není, je to její riziko, proto také musela zaplatit společnosti MariOx Games, s. r. o., vzniklou škodu ve výši 2 700 Kč. Obviněný k tomu uvádí, že při směňovaní bankovky ji svědkyně I. A. tužkou s UV světlem prosvítila. Další rozpor ve výpovědi svědkyně A., na který dovolatel obdobně jako v odvolání poukazuje, se týká té skutečnosti, že v podaném trestním oznámení ze dne 25. 11. 2014 nadřízená svědkyně I. A., V. K., uvedla, že jí tržbu s podezřelou stoeurovou bankovkou předala nikoli svědkyně, jak tato uvedla ve své výpovědi, ale servírka z ranní směny D. U., která jí měla také říci, že bankovku měl směnit nějaký „P. Š.“. Svědkyně A. přitom ve výpovědi uvedla, že obviněného v té době jménem neznala, jen věděla, že chodí do herny, je místní a peníze rozměňuje jen kvůli hře.
13. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku shrnul výpověď svědkyně A., když uvedl, že obviněný chtěl vyměnit stoeurovou bankovku, čemuž svědkyně vyhověla, neboť toto v rámci hry dělají, přičemž si peníze měl vyměnit hned, jak vešel nad ránem do herny. Svědkyně rovněž uvedla, že přestože u směňované bankovky měla podezření, před obviněným ji nekontrolovala, protože si již připravovala podklady pro inventuru. Uvedla, že mají povinnost zkontrolovat bankovku tužkou s UV světlem, z toho důvodu musela částku ve výši 2 700 Kč zaplatit, dále upřesnila, že kontrola tužkou s UV světlem není povinná, ale bylo to riziko svědkyně, a protože kontrolu neprovedla, musela částku uhradit. Svědkyně rovněž uvedla, že obviněného jménem neznala, jen věděla, že je místní a chodí do baru. Po skončení směny čekala svědkyně A. na paní provozní, která přijela po sedmé hodině ranní. Následně nalézací soud hodnotil tuto výpověď a dospěl k závěru, že této výpovědi neměl důvod nevěřit, neboť svědkyně jednoznačně uvedla, že se jednalo o její nedbalost, neboť bankovku řádně – kvůli spěchu – nezkontrolovala, byť se jí již na první pohled zdála jiná. Jako jediný sporný bod ve výpovědi svědkyně A. shledává nalézací soud skutečnost, kdy svědkyně sama uváděla, že provozní přijela do baru po sedmé hodině, z protokolu o trestním oznámení však vyplývá, že provozní přijela do baru teprve v dopoledních hodinách. Tato skutečnost se však podle názoru nalézacího soudu nikterak neodrazila na důvěryhodnosti uvedené svědkyně (srov. str. 3 – 4 a 6 rozsudku nalézacího soudu).
14. Odvolací soud k výpovědi svědkyně A. poznamenal, že na subjektivní stránku trestného činu, jehož spáchání je obviněnému kladeno za vinu, nemůže mít vliv ta skutečnost, zda I. A. při směně peněz padělanou bankovku prosvítila UV lampou, či nikoli. Nad to odvolací soud uvedl, že je přípustné vycházet pouze z výpovědi této poškozené (svědkyně) učiněné v hlavním líčení, neboť v přípravném řízení nebyla vyslechnuta v souladu s trestním řádem. Tudíž jí ani předchozí neprocesní výpověď nebylo možné v hlavním líčení jako svědkyni předčítat či předestírat k vyjádření. Námitku obviněného, uplatněnou již v odvolání, týkající se rozporů ve výpovědi svědkyně A., shledal odvolací soud nedůvodnou a dospěl k závěru, že nalézací soud postupoval procesně zcela správně.
15. Nejvyšší soud k uvedeným námitkám obviněného přezkoumal spisový materiál, z kterého zjistil, že v přípravném řízení byla svědkyně I. A. vyslechnuta k podání vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a), odst. 5, 6 a 8 tr. ř. O obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. Po porovnání obsahu vysvětlení podaného I. A. a obsahu její svědecké výpovědi zaznamenané do protokolu o hlavním líčení konaného dne 30. 11. 2015 před nalézacím soudem dospěl k závěru, že podané vysvětlení obsahuje oproti svědecké výpovědi učiněné před nalézacím soudem značné rozpory. V podaném vysvětlení oproti svědecké výpovědi učiněné před nalézacím soudem I. A. uvedla, že obviněný „šel hrát automaty … Po nějaké době, mohlo být kolem 3:30 hodin, uvedený muž přišel za [svědkyní] k baru a ptal se [jí], jestli [berou] Eura. [Svědkyně] mu sdělila, že ano, ale jen bankovky maximální hodnoty do 100 EURO a jen pro hráče na rozměnění. Na to muž vytáhl z peněženky 1 ks bankovky nominální hodnoty 100 EURO a požádal o rozměnění. [Svědkyně] mu vyhověla“ (srov. č. l. 7 spisu). Naproti tomu ve své svědecké výpovědi v hlavním líčení k otázce předsedkyně senátu, „zda si šel přímo rozměnit peníze“, uvedla, že „ano“ (srov. č. l. 105 spisu). Další rozpor shledal Nejvyšší soud v tom, pokud I. A. v podaném vysvětlení uvedla, že „před 07:00 h předala službu nastupující směně slečně D. U., a to včetně tržby za uplynulou směnu. Tímto pro [ni] směna skončila. Ještě po cestě domů [jí] v 7:06 hod volala slečna U., že bankovka 100 EURO, kterou jí [svědkyně A.] předala v tržbě, se jí „nezdá“. Na to [jí svědkyně] sdělila, že [v ten den] přijede slečna provozní V. K., ať se na to podívají a když tak ať [jí] dají vědět. Následně [pak byla svědkyně A.] v dopoledních hodinách informována, že 100 EURO bankovka se jeví jako padělaná a provozní V. K. věc oznámila na policii“ (srov. č. l. 7 spisu). Oproti tomu v hlavním líčení před nalézacím soudem svědkyně A. vypověděla, že „ráno při vyúčtování zjistila, že bankovka není v pořádku“ a že „když to zjistila, tak to nahlásila provozní“ (srov. č. l. 105 spisu). Z podaného vysvětlení rovněž vyplývá, že I. A. měla předmětnou bankovku prosvítit tužkou s UV světlem, když uvedla, že bankovku předloženou obviněným ke směně „prosvítila UV tužkou, která [jí] ukázala, že hvězdičky uprostřed bankovky jsou reflexní a svítí, a tak nabyla dojmu, že bankovka je pravá“, na základě čehož obviněnému vyplatila částku 2 700 Kč, následně doplnila, že „bankovku si nějak moc neprohlížela a spoléhala na test UV tužkou“ (srov. č. l. 7 spisu). K dotazu předsedkyně senátu nalézacího soudu ve své svědecké výpovědi učiněné při hlavním líčením, zda bankovku kontrolovala v té chvíli, kdy si obviněný šel rozměnit peníze, odpověděla, že „v tu chvíli ne“ (srov. č. l. 105 spisu). Obviněný na zjevné rozpory ve výpovědi svědkyně A. a v jí podaném vysvětlení poukazoval již v podaném odvolání (srov. č. l. 117 spisu), odvolací soud se těmito námitkami zabýval pouze potud, že uvedl: „… Na věci nic nemůže změnit ani to, zda poškozená A. při směně peněz padělanou bankovku prosvítila UV lampou či nikoli. Nehledě na to, že je přípustné vycházet pouze z výpovědi této poškozené svědkyně učiněné v hlavním líčení, neboť v přípravném řízení nebyla vyslechnuta v souladu s trestním řádem. Tudíž ani předchozí neprocesní výpověď nebylo možné svědkyni v hlavním líčení předčítat nebo předestírat k vyjádření. Ani v tomto směru proto není důvodná námitka obhajoby uvedená v podaném odvolání, naopak soud I. stupně postupoval procesně zcela správně. Se stanoviskem obviněného o absenci subjektivní stránky žalovaného zločinu se tedy odvolací soud neztotožnil. Je přitom věcí soudu nalézacího, kterým z provedených důkazů uvěřil či neuvěřil, nebo které vzal v potaz více či méně, a to za předpokladu, že v odůvodnění rozsudku své stanovisko podrobně rozebere, což se také stalo, jak je ostatně konstatováno již výše. Na základě všech těchto skutečností proto odvolací soud odsuzující výrok o vině tohoto obviněného v napadeném rozsudku jako správný potvrdil.“ (srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu).
16. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené závažné rozpory mezi podaným vysvětlením a svědeckou výpovědí svědkyně I. A., které se zejména nalézací soud a posléze ani odvolací soud nepokusily odstranit, nemůže souhlasit se závěrem nalézacího soudu, že její svědecká výpověď učiněná v hlavním líčení je bez dalšího věrohodná, resp. že není důvod jí nevěřit, na což navazuje zcela nesprávný závěr odvolacího soudu, že je „věcí soudu nalézacího, kterým z provedených důkazů uvěřil či neuvěřil, nebo které vzal v potaz více či méně, a to za předpokladu, že v odůvodnění rozsudku své stanovisko podrobně rozebere, což se také stalo …“, zvláště když věrohodnost uvedené svědkyně nalézací soud v žádném případě podrobně nerozebral, dokonce lze říci, že se jí, až na závěr, že jí není důvod nevěřit a konstatování obsahu její výpovědi a rozporu s protokolem o trestním oznámením, náležitě nezabýval, a to přesto, že mu z obsahu spisu musely být uvedené rozpory známé. Uvedený podrobně popsaný postup odvolacího soudu za této situace neodpovídá ustanovení §254 tr. ř., podle kterého nezamítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Odvolací soud je povinen přezkoumat i zjištěný skutkový stav věci, což vyplývá z ustanovení §258 odst. 1 písm. c), §259 odst. 1 a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Nemůže tedy za takové situace, jaká byla popsána výše zamítnout odvolání obviněného jen s tím, že je jen „věcí soudu nalézacího, kterým z provedených důkazů uvěřil či neuvěřil, nebo které vzal v potaz více či méně, a to za předpokladu, že v odůvodnění rozsudku své stanovisko podrobně rozebere, což se také stalo…“, ač se tak ve skutečnosti nestalo. Takový alibistický přístup a nedostatečné přezkoumání napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího vykazuje znaky libovůle.
17. Zcela nesprávný a neodůvodněný je rovněž další uvedený závěr odvolacího soudu, že svědkyně I. A. nebyla v případném řízení vyslechnuta v souladu s trestním řádem (srov. str. 4 napadeného usnesení). Odvolací soud v žádném směru nekonkretizuje, v čem při pořizování záznamu o podání vysvětlení I. A. mělo dojít k porušení trestního řádu, Nejvyšší soud sám žádné porušení při pořizování úředního záznamu o podaném vysvětlení na podkladě spisu neshledal, neboť při podání jejího vysvětlení bylo postupováno v souladu s §158 odst. 3 písm. a), odst. 6, 7 a 8 tr. ř. O obsahu vysvětlení byl sepsán úřední záznam. Podle §158 odst. 6 tr. ř. se o obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, sepíše úřední záznam, přičemž jej lze v řízení před soudem použít jako důkaz pouze za podmínek stanovených trestním řádem. Je pravdou, že toto ustanovení rovněž stanoví, že je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek, nemůže mu být záznam přečten nebo jinak konstatován jeho obsah. Avšak v návaznosti na větu třetí §158 odst. 6 tr. ř. lze v souladu s §211 odst. 6 tr. ř., tedy se souhlasem státního zástupce a obžalovaného v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob. Vzhledem k tomu, že obviněný v odvolání žádal „předestření obsahu úředního záznamu svědkyni I. A.“, lze předpokládat, že by s přečtením tohoto úředního záznamu souhlasil. Státní zastupitelství podle §2 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, při výkonu své působnosti dbá, aby každý jeho postup byl v souladu se zákonem, rychlý, odborný a účinný; svoji působnost vykonává nestranně, respektuje a chrání přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a svobod, přičemž podle §2 odst. 5 tr. ř. je povinností orgánů činných v trestím řízení, tedy i státního zástupce, již v přípravném řízení objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Podle téhož ustanovení je povinností státního zástupce zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a z toho plynoucí zákaz zatajovat důkazy, které svědčí ve prospěch obviněného [srov. §2 odst. 5 tr. ř. ve spojení s přímo aplikovatelným čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) – dále jen „Úmluva“]. Vzhledem k těmto povinnostem státního zástupce lze za důkazní situace v dané věci předpokládat rovněž souhlas státního zástupce s přečtením takového záznamu ve veřejném zasedání odvolacího soudu, neboť opačný postup by byl v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces garantovaného již uvedeným čl. 6 Úmluvy. Nejvyšší soud k uvedenému poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08 (uveřejněn pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), ve kterém Ústavní soud vytkl soudům nižších stupňů, že se nezabývaly závažnými skutečnostmi, jež se podávaly z množství úředních záznamů o podaném vysvětlení, tyto byly učiněny pro účely trestních řízení, kde byl obviněným svědek, o jehož věrohodnost v posuzované věci šlo, tedy byly učiněny pro účely jiných trestních řízení. Z uvedeného se podává, že pro posouzení věrohodnosti svědka je možno z hlediska uvedených obecných zásad použít i záznam o podaném vysvětlení, obsahuje-li skutečnosti, které mají o této věrohodnosti vypovídací hodnotu. K tomu Nejvyšší soud doplňuje závěr Ústavního soudu učiněný v tomtéž nálezu, na základě něhož se tzv. presumptio boni viri (předpoklad řádného člověka) v trestním řízení uplatní pouze ve vztahu k obviněným, nikoliv k jiným osobám. Za této situace s ohledem na uvedené zásadní rozpory v postupně složených výpovědích I. A. (byť jedna byla podána v rámci vysvětlení do úředního záznamu) a námitky obviněného v tomto směru měl podle Nejvyššího soudu odvolací soud ve veřejném zasedání postupovat ohledně předmětného úředního záznamu podle §263 odst. 6 a §211 odst. 6 tr. ř., vyžádat souhlas obviněného a státního zástupce a po jejich poskytnutí uvedený úřední záznam přečíst, a poté se s jeho obsahem z hlediska věrohodnosti výpovědi svědkyně I. A. náležitě vypořádat, a to přesto, že jí ho ve smyslu §158 odst. 6 poslední věta tr. ř. nelze při výslechu přečíst či jinak konstatovat jeho obsah, ale je možno v případě potřeby klást jí otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplností, nejasností a rozporů ve smyslu §101 odst. 3 tr. ř. V neposlední řadě Nejvyšší soud připomíná, že Ústavní soud v uvedeném nálezu zdůraznil, že lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby z důvodů podle §226 písm. a), c) tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněn pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
18. Dále v té souvislosti nelze opomenout ani další námitku obviněného, který ve svém odvolání poukazuje rovněž na trestní oznámení ze dne 25. 11. 2014 (na nějž poukázal i v dovolání), které podle jeho slov podporuje jeho „výpověď v tom smyslu, že je z něj zřejmé, že svědkyně I. A. do konce své směny, tj. do šesté hodiny ranní dne 25. 11. 2014 vůbec nezjistila, jak tvrdila u soudu I. stupně, že by se mohlo jednat o padělanou bankovku, naopak celou tržbu předala nastupující servírce D. U. a odešla kolem sedmé hodiny ranní domů. D. U. se jedna bankovka nepozdávala, proto vše oznámila kolem jedenácté hodiny dopoledne vedoucí provozovny, V. K., ta si bankovku prohlédla a podala tentýž den trestní oznámení“ (srov. č. l. 117 spisu). Odvolací soud se však trestním oznámením vůbec nezabýval. Z podaného trestního oznámení přitom mj. vyplývá, že V. K. přijela v „dopoledních hodinách“ do provozovny MariOx Games v P., tedy do předmětné herny (srov. č. l. 2 spisu), což je v rozporu s výpovědí svědkyně A. učiněné před nalézacím soudem, která naopak uvedla, že „paní provozní … přijela po sedmé hodině … Přijela asi v 7:05 nebo 7:10 hod.“ (srov. č. l. 106 spisu). Z trestního oznámení je rovněž patrné, že V. K. se zde setkala pouze s D. U., neboť provozní zde uvedla, že „od službu konající servírky D. U. převzala tržbu, ve které se mimo jiné nacházela i bankovka nominální hodnoty 100 EURO, č. …. K této bankovce [provozní] servírka D. U. sdělila, že tuto rozměňovala předchozí směna, a to p. I. A., a to v noci ze dne 24. 11. 2014 na 25. 11. 2014“ (srov. č. l. 2 spisu). Naproti tomu z výpovědi svědkyně A. učiněné při hlavním líčení vyplývá, že se svědkyně měla setkat s provozní K., neboť uvedla, že „na ni čekala, i když už měla po směně“ (srov. č. l. 106 spisu). Je tedy patrné, že zásadní rozdíly jsou nejenom v jednotlivých výpovědích svědkyně I. A., ale i mezi výpovědí svědkyně A. a obsahem trestního oznámení. Rovněž tyto rozpory se odvolací soud nepokusil odstranit a učinil shora uvedený paušální závěr, aniž by skutkový stav a zejména důkazy, které byly jeho podkladem, náležitě v souladu s §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal.
19. Ze shora uvedeného vyplývá, že výpověď svědkyně I. A. je rozporuplná, přesto odvolací soud uzavřel, že nalézací soud „ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v potřebném rozsahu a učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají plnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování“ (srov. str. 2 – 3 usnesení odvolacího soudu). S ohledem na uvedené rozpory svědkyně I. A. i s obsahem trestního oznámení, na které rovněž obviněný poukazoval, se měl odvolací soud podstatně více zabývat provedenými důkazy a závěry nalézacího soudu, z nich vyplývajícími, neboť nelze tvrdit, že o skutkovém stavu, který byl zjištěn, nejsou za daného stavu dokazování důvodné pochybnosti. Odvolací soud měl kromě shora uvedených (srov. bod 14 tohoto usnesení) i další prostředky, jak tyto pochybnosti odstranit, a to provedením výslechů důležitých svědkyň D. U. a V. K. Nutnost vyslechnout tyto osoby jako svědkyně je dána nejen nezbytností odstranit rozpory ve výpovědi svědkyně I. A., ale zejména tím, že na základě výsledků takto provedeného dokazování bude možné dospět k závěru o věrohodnosti či nevěrohodnosti výpovědi dané svědkyně. Tento závěr je pro celou věc velmi podstatný, a to zejména s ohledem na to, že se jedná o zásadní důkazní prostředek, na jehož základě byl obviněný shledán vinným spácháním žalovaného trestného činu. Vedle tohoto výslechu svědkyně I. A., totiž nalézací soud vycházel již jen z výpovědi samotného obviněného P. S. a listinných důkazů (srov. č. l. 2 – 3, 5, 20 – 21, 23 – 24, 33, 35 – 36, 39, 41, 47 – 51 – 53 – 54, 57, 82 – 83, 101 a 102 spisu). Zásadní závěry pak nalézací soud činil vedle uvedené svědecké výpovědi I. A. zejména z výpovědi obviněného P. S., a to s tím, že obhajoba obviněného, že bankovku získal od neznámého Slováka, kterému chtěl pomoci, neboť tento jej požádal o výměnu uvedené bankovky, přičemž však, že je padělaná nevěděl, i když připustil, že na ní viděl flek, se soudu jeví, jako ryze účelová a značně nepravděpodobná (viz str. 5 rozsudku nalézacího soudu).
20. Další námitka, kterou dovolatel uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, směřuje k tomu, zda lze s ohledem na zjištěné důkazy předmětnou sto eurovou bankovku identifikovat nezpochybnitelným a nezaměnitelným způsobem, když svědkyně A. uvedla, že v pokladně byly i jiné euro bankovky, možná i sto eurové, přičemž touto skutečností si podle tvrzení dovolatele neměla být jistá a soudy nižších stupňů ji nevzaly v úvahu. Z výpovědi svědkyně A. rovněž vyplývá, že si nezapsala číslo a sérii sto eurové bankovky, kterou dovolatel platil. To, že bankovka není v pořádku, měla svědkyně zjistit až následně ráno, když počítala tržbu. Dovolatel totožnost bankovky, o kterou se jedná, nikdy s jistotou nepotvrdil, jeho otisky na ní nebyly zjištěny, soudy nižších stupňů s jistotou neprokázaly, že padělanou bankovku, která byla nalezena v tržbě, udal obviněný a ne jiná osoba, neboť s jistotou nebylo prokázáno, že v pokladně z dané doby nebyla jiná sto eurová bankovka.
21. Nalézací soud k této námitce sumarizuje výpověď svědkyně A., která mimo jiné uvedla i to, že tu noc měla v kase hodně sto eurových bankovek, protože bar je v blízkosti slovenských hranic, přičemž dále uvedla, že bankovku od obviněného i patrně porovnávali s nějakou jinou. Rovněž měla svědkyně uvést, že si je jistá tím, že tato konkrétní bankovka je od obviněného, protože na ní byl modrý flek a bankovku si svědkyně položila před sebe. Následně, ale v rozporu s tím podle nalézacího soudu svědkyně vypověděla, že neví, zda v tržbě byla i jiná sto eurová bankovka (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud, který uvedený rozpor v žádném směru nehodnotil, k tomu pak uzavřel, že svědkyně jednoznačně uvedla, že bankovku, kterou obviněný platil, dala stranou, tudíž nedošlo k záměně s jinou bankovkou téže nominální hodnoty, kdy navíc jednoznačně identifikovala, že na této jediné bankovce viděla modrý flek (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu).
22. Odvolací soud k ztotožnění předmětné bankovky namítanému již v podaném odvolání (srov. č. l. 118 předmětného spisu) uvádí, že tato námitka obstát nemůže s odůvodněním, že se jedná právě o tu bankovku „s fleky“, kterou obviněný koupil od neznámého Slováka. Odvolací soud k tomu doplňuje, že žádná jiná padělaná bankovka v tržbě zjištěna nebyla (str. 3 usnesení odvolacího soudu). K tomuto posledně uvedenému tvrzení odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud předně za nutné uvést, že je v rozporu s tím, co k této skutečnosti, zjistil naopak nalézací soud ze shora uvedené rozporné výpovědi svědkyně I. A., což bude dále ještě podrobně rozvedeno.
23. Nejvyšší soud k uvedené námitce považuje za nutné předně poukázat na rozpor ve výpovědi svědkyně I. A. učiněné při hlavním líčení před nalézacím soudem, kdy nejprve k dotazu přísedícího senátu, zda v tu noc měla v kase jinou sto eurovou bankovku uvedla, že „tam bylo hodně eurovek, protože je to v blízkosti slovenských hranic, určitě tam nějaké byly, protože jsme to myslím porovnávali s nějakou jinou“ (srov. str. 4 protokolu o hlavním líčení na č. l. 105 předmětného spisu), když následně k dotazu obhájkyně uvedla, že již neví, zda tam bylo více sto eurových bankovek nebo jiných (srov. str. 5 protokolu o hlavním líčení na č. l. 106 předmětného spisu). Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí tyto rozporné skutečnosti konstatuje (srov. bod 19 tohoto usnesení), avšak nijak blíže se jimi nezabývá, ani se s nimi ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. nevypořádává. Na otázku jistého ztotožnění bankovky, kterou obviněný v herně směnil, s padělkem bankovky, který byl následně zjištěn v tržbě, poukazoval obviněný již v odvolání, když uvedl, že z výpovědi svědkyně A. vyplynulo, že tato měla v pokladně na konci směny více bankovek v hodnotě 100 eur, že si je však jistá, že bankovku, na které byl flek, jí předal obviněný (srov. č. l. 118 předmětného spisu). Odvolací soud k této námitce obviněného uvedl, že tato neobstojí s odůvodněním, že se jedná o bankovku „s fleky“, kterou od neznámého Slováka koupil, a že v tržbě nebyla zajištěna žádná další padělaná bankovka, což je však v rozporu s tím, co k této skutečnosti, zjistil naopak nalézací soud ze shora uvedené zásadně rozporné výpovědi svědkyně I. A., a to že „tu noc měla v kase hodně sto eurových bankovek“, byť samozřejmě „padělaná“ byla zřejmě jen jedna. V té souvislosti je však třeba se zabývat tím, zda s ohledem na stav provedeného dokazování a shora uvedené rozpory ve výpovědi poškozené svědkyně I. A. a rozpory jejích výpovědí ve vztahu k ostatním důkazům je bezpečně a spolehlivě prokázáno, že právě předmětnou padělanou bankovku rozměnil v uvedený den obviněný P. S., neboť tento závěr oba soudy učinily právě na základě svědecké výpovědi poškozené I. A. K tomuto závěru obou soudů, je nutno především poukázat na to, že z tvrzení obviněného, že si na bankovce všiml fleků, a ze skutečnosti, že na předmětném padělku byly fleky zjištěny, ještě nelze uzavřít, že se jedná o totožnou bankovku, a to zejména s ohledem na to, že se nalézací soud ani nepokusil zjistit, zda v předmětné tržbě byla bankovka s fleky jediná, či se jich tam vyskytovalo více, stejně tak v podrobnostech, mimo dotazu na obviněného v hlavním líčení (viz č. l. 105 spisu) nezjišťoval, jak fleky na bankovce vypadaly. Obdobně bez dalšího za uvedeného stavu dokazování nemůže obstát úvaha odvolacího soudu, že pokud byl v tržbě zajištěn pouze jeden padělek, musí se jednat o padělek, který udal obviněný, neboť ze samotné přítomnosti padělku v tržbě nelze učinit závěr, že ho udal obviněný a ne jiná osoba, zvláště když v kase podle zjištění nalézacího soudu a jedné z výpovědí svědkyně I. A. bylo „hodně sto eurových bankovek“. Proto náležité zhodnocení jejích postupně složených výpovědí a případné odstranění rozporů v těchto jejích výpovědích mimo jiné i týkajících se toho, zda v předmětné tržbě byla jedna či více sto eurových bankovek, je podstatné, a to zejména z toho důvodu, že důkazní situace daného případu by byla v zásadě jiná, jestliže by bylo prokázáno, že v předmětné tržbě byla pouze jedna euro bankovka v nominální hodnotě sto euro, anebo pokud by takových bankovek v tržbě bylo více. Obdobně jako v případě odstranění dalších rozporů ve výpovědi svědkyně I. A. je i za tímto účelem vhodné ve veřejném zasedání odvolacího soudu opětovně vyslechnout svědkyni I. A. a dále pak nově servírku z ranní směny D. U. a provozní V. K., které by se rovněž k této skutečnosti mohly vyjádřit. Tento postup je nutný i z toho hlediska, že jak vyplývá z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu závěr o vině obviněného P. S., který vinu od počátku popírá, nalézací soud učinil převážně na základě hodnocení obhajoby obviněného, kterou považoval za „ryze účelovou“ a „značně nepravděpodobnou“. Nalézací soud totiž z hlediska hodnocení důkazů na úvod tohoto hodnocení, sice zdůraznil, že vinu obviněného dovozuje z jeho výpovědi, ale také z výpovědi poškozené I. A. a dalších provedených důkazů, zejména protokolu o vydání věci, fotodokumentace a odborného vyjádření České národní banky, ale pak se již převážně zabýval jen obhajobou obviněného, když uvedl: „Obžalovaný se hájil tím, že bankovku získal od neznámého Slováka, kterému chtěl pomoci, neboť tento jej požádal o výměnu uvedené bankovky. Že je padělaná nevěděl, i když připustil, že na ní viděl flek. Obhajoba obžalovaného se soudu jeví, jako ryze účelová, a to z následujících důvodů. Obžalovaný v přípravném řízení uváděl poněkud odlišné skutečnosti, kdy rozpor nebyl schopen u hlavního líčení vysvětlit. V přípravném řízení zejm. uváděl, že když šel onoho večera do baru poprvé, měl u sebe pouze 200 – 300 Kč, u hlavního líčení však uvedl, že u sebe měl částku 3 400 Kč, neboť se jednalo o celou výši sociální dávky, kterou obdržel, a z opatrnosti ji měl u sebe, aby mu peníze někdo na chalupě neukradl. Dalším podstatným rozporem ve výpovědi obžalovaného je, že v přípravném řízení uváděl, že si na bankovce ničeho divného nevšiml, prohlížel si ji, ale ve tmě nic neviděl. U hlavního líčení přitom doznal, že na ulici svítilo světlo, bankovku viděl dobře a na bankovce dokonce viděl fleky. Co se týká druhé návštěvy baru onoho večera, také zde si obžalovaný protiřečí – nejprve uvádí, že podruhé šel do baru, aby si koupil cigarety, následně uvádí, že si bankovku v baru vyměnil a šel hrát automaty. V přípravném řízení dále obžalovaný uváděl, že když byl v baru podruhé, byly tam tak dva lidi, u hlavního líčení uvedl, že tam byl jeden muž, později už nikdo. S ohledem na značné rozpory ve výpovědi obžalovaného, se tato nejeví jako věrohodná, když uvedené rozpory ani obžalovaný nebyl schopen vysvětlit. U hlavního líčení dále uváděl, že muže poslal, ať si jde peníze vyměnit do baru, přitom v přípravném řízení se o této skutečnosti vůbec nezmínil. Verze obžalovaného se soudu jeví jako značně nepravděpodobná také proto, že obžalovaný v podstatě vůbec nevysvětlil, proč by měl uprostřed noci, neznámému muži, měnit tak vysokou částku peněz, kterou si následně (prakticky ihned) sám měnil zpět na české koruny, kdy navíc připustil, že byl ochoten i např. 100 Kč touto výměnou prodělat, byť jedním z hlavních příjmů obžalovaného je toliko dávka sociální podpory ve výši 3 400 Kč měsíčně. Dále obžalovaný uváděl, že barmanka si bankovku po převzetí zkontrolovala pod UV lampou, kdy toto však svědkyně A. popřela s tím, že jednoznačně uvedla, že bankovka se jí sice zdála rozpitá, ale domnívala se, že je na ní pouze flek a protože spěchala, tuto si dala pouze bokem, kdy rovněž jednoznačně doznala, že se jednalo o její nedbalost, neboť bankovku řádně nezkontrolovala. Ze všech výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že obžalovaný se dopustil zažalovaného skutku, kdy jeho obhajoba je krajně nepravděpodobná a soud ji považuje za účelovou. Pro úplnost pak soud uvádí, že takovéto jednání obžalovaného by bylo nepochopitelné také s ohledem na skutečnost, že je to právě obžalovaný, kdo se v době spáchání dané trestné činnosti nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení, a je tedy s podivem, proč by přistoupil na takovou výměnu, kdy neznámý muž sám nechce jít do baru směnit peníze, což je jistě samo o sobě velmi podezřelé, bankovku mění ve spěchu, navíc ještě bankovku vysoké hodnoty. Subjektivní stránka trestného činu je dovozována ze skutečnosti, kterou obžalovaný jednoznačně doznal, tedy že viděl na bankovce fleky, viděl, že je rozpitá, padělek je již na první pohled nepříliš zdařilý a obžalovaný tak věděl, že jde o padělek, i přesto touto bankovkou uvedeného dne prokazatelně platil, čímž se dopustil zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 trestního zákoníku, neboť padělané peníze udal jako pravé.“ (srov. str. 5 – 6 rozsudku nalézacího soudu). Teprve poté se nalézací soud zabýval již shora uvedeným hodnocením svědecké výpovědi I. A., které však vykazuje zásadní vady, zejména pokud se na rozdíl od výpovědi obviněného, který vypovídal pod tlakem trestního řízení vedeného proti němu, nezabýval detailně rozpory v jejích výpovědích. Vyvozovat vinu obviněného, který ji od počátku popírá, převážně z jeho vlastní obhajoby, byť tato je i objektivně rozporná a zčásti i nelogická, s přihlédnutím k zásadně rozporným výpovědím poškozené, které však nalézací soud náležitě nezhodnotil, přičemž ani neprovedl další v úvahu přicházející důkazní prostředky výslechy svědkyň D. U. a V. K., nelze považovat za odpovídající ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podle těchto ustanovení soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tak aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, přičemž ani doznání obviněného (nikoli jen rozpory a nelogičnosti v jeho obhajobě) nezbavuje orgány činné v trestním řízení a v konečném stadiu ani soud povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Soud nalézací i soud odvolací tak nedostály zejména požadavku důsledného zhodnocení usvědčujícího důkazu výpovědí poškozené, když dalšími důkazy neprověřily pravdivost jejích tvrzení ohledně okolností spáchání trestného činu, a konečně se nevypořádaly s otázkou věrohodnosti a nezaujatosti osoby poškozené I. A. Výpověď obviněného, resp. svědka, se skládá s řetězce tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení je ověřením věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověřením té části tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, uveřejněn pod č. 10 ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V situaci „tvrzení proti tvrzení“ byly oba nižší soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).
24. Za tohoto stavu věci nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že není potřeba ve věci provést ještě nějaké další důkazy, když soud I. stupně ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v potřebném rozsahu a učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají plnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Svá skutková zjištění soud I. stupně, když obžalovaný P. S. skutek jako takový doznává a popírá trestnou činnost uvedenou ve výroku o vině napadeného rozsudku zejména ze subjektivní stránky, opřel zčásti o jeho výpověď (místo a čas skutku) a zejména pak o výpověď poškozené I. A., jak jsou podrobněji rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, o protokol o trestním oznámení, o padělanou bankovku jako takovou založenou na č. l. 39 spisu, jakož i o další listinné důkazy, o jejichž věrohodnosti neměl soud důvodu pochybovat a jimiž je trestná činnost obžalovaného ve všech směrech bezpečně a spolehlivě prokázána (viz str. 2 – 3 usnesení odvolacího soudu). Naopak z důvodů, které Nejvyšší soud podrobně rozvedl v předcházejících bodech odůvodnění tohoto usnesení, je třeba, aby odvolací soud doplnil dokazování ve všech shora naznačených směrech, a poté se znovu k odvolání obviněného zabýval přezkoumáním rozsudku nalézacího soudu podle §254 tr. ř. Přitom musí mít na paměti, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§125 a §134 odst. 2 tr. ř.). Uvedená ustanovení §125 a §134 odst. 2 tr. ř. nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to jak z pohledu uvedených ustanovení trestního řádu, tak i práva ústavního (čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, uveřejněn pod č. 10 ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
25. V návaznosti na tyto závěry se Nejvyšší soud zabýval stěžejní právní námitkou, kterou dovolatel uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, tedy nedostatkem subjektivní stránky zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, jehož spácháním byl obviněný P. S. uznán vinným. V podrobnostech k této námitce uvedl, že odvolací soud se zamítnutím jeho odvolání prakticky ztotožnil s rozhodnutím nalézacího soudu, aniž se mimo jiné blíže zabýval tím, zda a jak bylo obviněnému prokázáno, že věděl, že předmětná bankovka je padělaná, a přesto ji udal jako pravou. Dále dovolatel stejně jako v předcházejícím řízení (a to včetně odvolání) zdůrazňuje, že v nočních hodinách bylo před hernou, kde došlo k výměně bankovky, jen slabé pouliční světlo, dovolatel si na bankovce všiml nějakého fleku, ale jinak se mu zdála být v pořádku. Stejně tak v herně bylo sporé osvětlení a dovolatel konstatuje, že nejen on, ale i svědkyně I. A., která mu předmětnou bankovku směnila, na ní neshledala nic natolik podezřelého, aby dovolateli směnu za české peníze odmítla, naopak mu za bankovku dala 2 700 Kč. To, že bankovka je zřejmě padělaná, svědkyně A. měla zjistit až po skončení směny, přičemž jako důvod tohoto zpoždění měla uvést, že v baru není denní světlo. Obviněný k tomu v dovolání uzavírá, že svědkyně A. za stejných podmínek, jaké měl i on, tedy za nedostatečného osvětlení, nerozeznala padělek bankovky, přičemž obviněný neměl možnost bankovku zkoumat za denního světla.
26. Nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku vysvětluje, proč se mu obhajoba obviněného jeví jako účelová, přičemž poukazuje na rozpory ve výpovědi obviněného, které u hlavního líčení nebyl schopen vysvětlit. Konkrétně nalézací soud, jak již bylo uvedeno v jiné souvislosti shora, k tomu v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „v přípravném řízení obviněný zejména uváděl, že když šel onoho večera do baru poprvé, měl u sebe pouze 200 – 300 Kč, u hlavního líčení však uvedl, že u sebe měl částku 3 400 Kč, neboť se jednalo o celou výši sociální dávky, kterou obdržel, a z opatrnosti ji měl u sebe, aby mu peníze někdo na chalupě neukradl. Dalším podstatným rozporem ve výpovědi [obviněného] je, že v přípravném řízení uváděl, že si na bankovce ničeho divného nevšiml, prohlížel si ji, ale ve tmě nic neviděl. U hlavního líčení přitom doznal, že na ulici svítilo světlo, bankovku viděl dobře a na bankovce dokonce viděl fleky. Co se týká druhé návštěvy baru onoho večera, také zde si obžalovaný protiřečí – nejprve uvádí, že podruhé šel do baru, aby si koupil cigarety, následně uvádí, že si bankovku v baru vyměnil a šel hrát automaty. V přípravném řízení dále [obviněný] uváděl, že když byl v baru podruhé, byly tam tak dva lidi, u hlavního líčení uvedl, že tam byl jeden muž, později už nikdo. S ohledem na značné rozpory ve výpovědi [obviněného], se tato nejeví jako věrohodná, když uvedené rozpory ani [obviněný] nebyl schopen vysvětlit. U hlavního líčení dále uváděl, že muže poslal, ať si jde peníze vyměnit do baru, přitom v přípravném řízení se o této skutečnosti vůbec nezmínil.“ (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Subjektivní stránku daného trestného činu dovodil nalézací soud „ze skutečnosti, kterou obviněný jednoznačně doznal, tedy že viděl na bankovce fleky, viděl, že je rozpitá, padělek je podle nalézacího soudu již na první pohled nepříliš zdařilý a obviněný tak věděl, že jde o padělek,“ i přesto touto bankovkou podle názoru nalézacího soudu „uvedeného dne prokazatelně platil, čímž se dopustil zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, neboť padělané peníze udal jako pravé“ (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu).
27. Odvolací soud k posouzení subjektivní stránky daného trestného činu dodal, že „…pokud jde o tvrzení obviněného, že nevěděl o tom, že předmětná sto eurová bankovka, kterou koupil od neznámého Slováka a nad ránem ji předal obsluze herny I. A. ke směně za Kč, je padělaná, pak tomuto ani odvolací soud neuvěřil. Podle odvolacího soudu nelze totiž pominout, že předmětná bankovka je méně zdařilý padělek vyhotovený inkoustovou tiskárnou, který postrádá všechny ochranné prvky (zcela odlišný hologram je na bankovce dokonce nalepený) a již na první pohled lze poznat, že jde o bankovku nepravou.“ Odvolací soud poukazuje na to, že je dokonce na obou stranách bankovky rozpitá barva, což ve své výpovědi uvádí i obviněný. Za tohoto stavu odvolací soud plně přisvědčil závěrům nalézacího soudu o vině obviněného P. S., a to včetně zvolené právní kvalifikace, přičemž v podrobnostech odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kdy toto podle hodnocení odvolacího soudu vychází ze zásad formální logiky, když i s ním se odvolací soud plně ztotožnil. Odvolací soud k uvedenému doplňuje, že „…ve světle zjištěných skutečností pak nemohou obstát námitky obviněného uvedené v podaném odvolání, jelikož ve věci provedené listinné důkazy vylučují obviněným použitou verzi, že se vlastně ani ničeho nelegálního nedopustil, neboť sice udal padělanou bankovku jako pravou, avšak nevěděl o tom, že jde o padělek. Soud nalézací totiž v odůvodnění napadeného rozsudku velmi přesvědčivě poukazuje na rozpory ve výpovědích obviněného, když nedokázal vysvětlit podivné okolnosti, za nichž podle jeho tvrzení došlo k nákupu padělané rozpité (flekaté) bankovky 100 Euro (bez všech ochranných prvků s nalepeným zcela odlišným hologramem bez uvedené peněžní hodnoty) od neznámého Slováka (ve tmě či pod lampou) z důvodu snahy mu pomoci (neřekl vlastně v čem), aby ji později v herně směnil zpět za Kč, protože měl při hraní na automatech nedostatek českých korun“ (srov. str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na všechny nalézacím soudem uváděné skutečnosti, zejména na špatnou kvalitu padělané bankovky, obviněný nejpozději při směně předmětné bankovky s poškozenou A. za české koruny věděl, že jde o padělek, a přesto ji tak obviněný udal jako pravou. S námitkou obviněného o absenci subjektivní stránky žalovaného zločinu, uplatněnou již v podaném odvolání, se tedy odvolací soud neztotožnil.
28. Nejvyšší soud se zabýval námitkou obviněného týkající se absence subjektivní stránky, přezkoumal rozhodnutí soudů nižších stupňů a dospěl k následujícím zjištěním. Závěry o subjektivní stránce soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích vyvozovaly zejména z postupně složených výpovědí obviněného, přičemž je oběma nižšími soudy poukazováno na rozpory v nich a nelogičnost obhajoby obviněného. Dalším stěžejním bodem, na kterém soudy nižších stupňů staví své závěry o vině obviněného, je výpověď svědkyně I. A. Nelze pominout, že soudy nižších stupňů se vůbec nevypořádávají s rozpory ve výpovědi této svědkyně, jak na to bylo již v podrobnostech poukázáno shora, této svědkyni, pokud jde o její výpověď v hlavním líčení, bezvýhradně věří a současně náležitě nevysvětlují, proč na základě rozporů ve výpovědi obviněného P. S. dospívají k závěru o jeho vině, ale naopak podstatné rozpory v postupně složených výpovědích svědkyně I. A., ale i ve vztahu k dalším důkazům, ponechávají bez povšimnutí, byť na ně byly opakovaně upozorňovány. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že postup orgánů činných v trestním řízení, kdy se tyto se stejnou pečlivostí nesnaží prokazovat skutečnosti svědčící nejen v neprospěch, ale i v prospěch obviněného, je v rozporu nejen s citovanými ustanoveními trestního řádu, ale i s právem obviněného na spravedlivý proces zakotveným v čl. 6 Úmluvy (srov. body 13 – 21 tohoto usnesení).
29. K posouzení subjektivní stránky soudy nižších stupňů Nejvyšší soud podotýká, že tyto jako důležitý argument, na základě kterého oba dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu, vidí tu skutečnost, že padělek je nepříliš zdařilé kvality a obviněný si tak musel být vědom, že směňuje padělanou bankovku (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu a str. 3 a 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Soudy obou stupňů však opomněly tu skutečnost, že ani svědkyně I. A., která bankovku obviněnému směnila, nepoznala v té souvislosti, že se jedná o padělek, ač tam již tehdy musely být uvedené fleky (rozpití), přičemž šlo již na první pohled o nepříliš zdařilý padělek, jak zdůrazňují oba soudy, a bez všech ochranných prvků s nalepeným zcela odlišným hologramem bez uvedené peněžní hodnoty (jak zdůrazňuje navíc odvolací soud). Přitom svědkyně I. A., která v té době pracovala jako servírka v obci P., při hlavním líčení před nalézacím soudem vypověděla, že zde běžně docházelo ke směně eur za české koruny a s eury se tam setkávala vzhledem k blízkosti slovenských hranic nejčastěji (srov. č. l. 105 předmětného spisu). Naopak obviněný k otázce předsedkyně senátu při hlavním líčení před nalézacím soudem sdělil, že se s eury vůbec nesetkává (srov. č. l. 104 předmětného spisu). Dospět tedy k závěru o naplnění subjektivní stránky na základě té skutečnosti, že padělek není zdařilý, a obviněný si tak musel být vědom toho, že udává padělané peníze jako pravé, když osoba, která od něj bankovku přebírala a byla s euro bankovkami ve styku více než obviněný, k tomuto závěru „na první pohled“ nedospěla, je podle Nejvyššího soudu v rozporu s principem in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny, a proto takové zdůvodnění nemůže obstát. Nejvyšší soud k uvedenému poznamenává, že danou otázku by bylo třeba obzvláště pečlivě zvážit zejména v případě, že při doplnění dokazování, které bude provádět odvolací soud (srov. bod 16 tohoto usnesení), by vyšlo najevo, že svědkyně I. A. tržbu z noční směny předala nastupující servírce D. U. bez upozornění na přítomnost falešné bankovky a odvolací soud by dospěl k závěru, že svědkyně A. tuto bankovku jako podezřelou neshledala. Nejvyšší soud na základě shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, když dospěl při přezkoumávání rozhodnutí nalézacího soudu k závěru, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou vyvozována z důkazních prostředků, o jejichž věrohodnosti neměl soud důvodu pochybovat a jimiž je trestná činnost obviněného ve všech směrech bezpečně a spolehlivě prokázána. Námitku obviněného týkající se toho, že mu nebyla dosud provedeným dokazováním bezpečně a spolehlivě prokázána subjektivní stránka, shledal Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto shora uvedeným skutečnostem důvodnou.
30. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pokud jde o zločin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného P. S. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu Brně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 7 To 25/2016. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému Brně přikázal, aby věc obviněného P. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
31. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
32. V novém řízení Krajský soud v Brně jako odvolací soud především doplní dokazování ve shora naznačených směrech a vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal. Za účelem rozhodnutí o odvolání obviněného P. S. a náležitého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., odvolací soud za splnění podmínek §211 odst. 6 tr. ř. přečte úřední záznam o podaném vysvětlení I. A., a poté doplní dokazování především výslechem servírky z ranní směny D. U. a provozní podniku V. K. (§263 odst. 6 tr. ř.). Následně zopakuje výslech svědkyně I. A., přičemž při jejím výslechu se pokusí odstranit shora uvedené rozpory v její výpovědi, přičemž jí předestře obsah trestního oznámení podaného V. K., a v návaznosti na nově provedený výslech této svědkyně a další svědkyně D. U. znovu posoudí námitky uvedené v odvolání obviněného P. S. ve vztahu k závěrům v rozsudku nalézacího soud, přičemž zejména znovu zváží, jestli se obviněný P. S. za daných okolností, kdy podle jeho výpovědi si nebyl vědom toho, že předmětná bankovka je padělaná, mohl dopustit zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku. Přihlédne přitom jak k výpovědi svědkyně I. A. z předchozího řízení, tak i z veřejného zasedání odvolacího soudu, a to i ve světle ostatních ve věci provedených důkazů, včetně výslechů svědkyň V. K. a D. U., které všechny zhodnotí ve smyslu §263 odst. 7 tr. ř. a poté posoudí, zda může ve věci znovu sám konečným způsobem rozhodnout, anebo zda je třeba v souladu s ustanovením §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
33. Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud, vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z rozhodnutí odvolacího soudu musí být také zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným v odůvodnění podaného opravného prostředku ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2016
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu