ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1029.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1029/2016-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2016 o dovolání obviněného G. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 To 6/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústní nad Labem pod sp. zn. 48 T 3/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný G. N. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 48 T 3/2015, uznán vinným trestným činem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento trestný čin byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podali obviněný a poškození M. Č. a S. Č. N. odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2016 znovu rozhodl tak, že podle §258 odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, konkrétně podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. z podnětu odvolání poškozených, a to ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému M. Č. majetkovou škodu ve výši 497 822 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 800 000 Kč a poškozené S. Č. N. majetkovou škodu ve výši 12 104 Kč s tím, že se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy byl poškozený M. Č. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.
4. Obviněný G. N. podal prostřednictvím svého obhájce proti výše zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že „skutek pro který byl stíhán a odsouzen nemůže být posouzen jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku.“ Toto tvrzení obviněný dále rozvinul, když hodnotil své jednání jako jednání učiněné v nutné obraně ve smyslu ustanovení §29 tr. zákoníku, a pro případ, že by tak nebylo učiněno, jako jednání podle §147 tr. zákoníku, popř. §146a tr. zákoníku. Na podporu tohoto svého tvrzení obviněný dále zdůraznil absenci úmyslu usmrtit poškozené M. Č. a P. D., vyplývající především z průběhu samotného incidentu, který dále podrobně rozvedl, zdůrazňujíc především nepravdivost jednotlivých výpovědí poškozených, jejich fyzickou převahu nad obviněným či snahu obviněného o ukončení celého konfliktu opuštěním místa činu. Soudem zjištěný úmysl usmrtit jiného zpochybnil obviněný rovněž ve vztahu k druhému z jím učiněných výstřelů, konkrétně k výstřelu na poškozeného P. D., přičemž rovněž v této souvislosti odmítl správnost jednotlivých svědeckých výpovědí či zdůraznil opomenutí vyhodnocení nálezu povýstřelových zplodin. Obviněný odmítl také správnost výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy přiznané poškozeným M. Č., S. Č. N. a poškozenému P. D., kdy soudem přiznané částky nikterak nekorespondují se zjištěným skutkovým stavem a jsou tak nepřiměřeně vysoké. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a pokud dovolací soud následně nerozhodne ve věci sám podle §265m tr. ř., aby podle §265l tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněný rovněž navrhl, aby dovolací soud podle §265o tr. ř. odložil výkon rozhodnutí napadené dovoláním, a to ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a rovněž se obecně vyjádřil k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce dále konstatoval, že v případě námitek týkajících se výstřelu obviněného na poškozeného P. D., jakož i v případě námitek zpochybňujících pravdivost jednotlivých výpovědí poškozených, nelze tyto pod uplatněný dovolací důvod podřadit. V případě námitek týkajících se možného posouzení jednání obviněného jako jednání učiněného v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, popř. jako jednání podle §147 tr. zákoníku, popř. §146a tr. zákoníku, státní zástupce sice označil uvedenou námitku jako námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, dále ovšem zdůraznil nutnost jejího hodnocení jako námitky zjevně neopodstatněné. Státní zástupce se tak plně ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů o úmyslu obviněného usmrtit poškozené M. Č. a P. D. Totožný závěr dovodil státní zástupce rovněž ohledně námitek obviněného týkajících se výroku o náhradě škody. S ohledem na uvedené skutečnosti tak státní zástupce navrhnul, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně státní zástupce vyjádřil taktéž svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
7. Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
10. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
11. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
12. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
13. Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť je přesvědčen, že skutek, pro který byl stíhán a odsouzen, nemůže být posouzen jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů, že jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Obviněný zdůrazňuje, že střelnou zbraň použil na svoji obranu, neviděl žádné východisko z dané situace. Byl totiž fyzicky napadán M. Č. a P. D., kteří mu znemožnili z místa konfliktu odjet autem. Je přesvědčen, že jeho jednání splňuje podmínky nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. I pokud by jeho obrana byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku, bylo by možno uvažovat o spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku event. trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku či by mohlo jít o případ putativní obrany. Obviněný zdůrazňuje, že neměl v úmyslu poškozené usmrtit, že soud druhého stupně, ačkoliv připouští rozpory ve výpovědích poškozených, nepromítl tyto své závěry do rozhodnutí o vině. Tím porušil jednu ze základních zásad trestního řízení, neboť nehodnotil pochybnosti ve prospěch obviněného. Obviněný dále velmi podrobně rozvádí svoji obhajobu, namítá, že své ohrožení pociťoval velmi intenzivně, neboť nevidí na jedno oko. Poukazoval i na výpověď svědkyně J. K., která uvedla, že poškozený P. D. mu zabránil odjet z místa incidentu autem. Současně obviněný poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1283/2014 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 108/2015. Soud druhého stupně rovněž učinil nesprávný skutkový závěr týkající se jeho jednání vůči poškozenému P. D., když dospěl k závěru, že mu mířil na hlavu v úmyslu jej usmrtit. Obviněný namítá, že střílel do vzduchu nad hlavu poškozeného, nikoliv na poškozeného. Tomu odpovídají i závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví fyzikální chemie. Dále vyjádřil nesouhlas s výrokem o náhradě škody a nemajetkové újmy, když výše nemajetkové újmy nebyla řádně zdůvodněná, kdy i vzhledem k okolnostem případu je příliš vysoká. Namítá, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně není vůbec patrno, jak tento dospěl k výši majetkové škody v částce 497 822 Kč. Tato částka ani nepředstavuje součet přiznaného bolestného a požadované náhrady za ušlou zakázku. Proto tento výrok považuje za nesrozumitelný. Nemůže ani souhlasit se závěrem, že majetková škoda způsobená neuskutečněnou zakázkou byla prokázána. V případě poškozené S. Č. N. nebyla prokázána souvislost mezi její pracovní neschopnosti a jeho jednáním. Z povahy věci pak obviněný vyjadřuje i nesouhlas z výši nemajetkové škody přiznané poškozenému P. D.
14. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. kdy ovšem namítané vady pod uplatněný dovolací důvod částečně podřadit nelze. Jedná se zejména o vznesené námitky, které zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, a se kterými se ztotožnil s jistými výhradami i soud druhého stupně. Obviněný takto formulovanou dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje v podstatě nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů těmito soudy. Svoje námitky proti skutkovým zjištění formuluje do závěru, že jeho jednání není trestným činem, neboť jednal za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, popř. že jeho jednání mělo být posouzeno podle jiných ustanovení tr. zákoníku (§146, §146a tr. zákoníku). Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, jak bude dále rozvedeno.
15. Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] považuje za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů, má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 19 – 25 rozsudku), se kterým se soud druhého stupně ztotožnil (str. 4 - 5) s jistými výhradami, které rozvedl ve svém rozhodnutí a které se vztahovaly k tomu, jak probíhal začátek konfliktu a k jeho průběhu. Soud druhého stupně dospívá k závěru, že fyzický konflikt mezi všemi zúčastněnými (obviněným a poškozenými) byl razantnější oproti závěrům soudu prvního stupně, kdy ovšem stejně jako soud prvního stupně shledal, že z provedených důkazů, zejména z výpovědí slyšených svědků a lékařské zprávy, je nepochybné, že tvrzení obviněného ohledně způsobu napadení jeho osoby poškozenými (str. 6 - 7 rozsudku), z pohledu razance a způsobu útoku, je nepravdivé. Ohledně dalšího průběhu konfliktu (za jaké situace byla použita zbraň a jaký byl způsob střelby) se uvedený soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, kdy své úvahy v tomto směru rozvedl (str. 7 rozsudku).
16. Lze tedy konstatovat, že soudy nižších stupňů hodnotily všechny provedené důkazy, žádné nepominuly, zabývaly se tvrzením obviněného, poškozených a výpověďmi svědků, ale i dalšími provedenými důkazy (např. lékařské zprávy, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie). Následně přesvědčivým způsobem odůvodnily, na základě jakých skutečností a důkazů obhajobě obviněného, spočívající v tom, že se jen bránil vůči brutálnímu útoku ze strany poškozených, neuvěřily a na podkladě kterých důkazů dospěly k závěru, že se obviněný žalované trestné činnosti dopustil a že se nejedná o případ nutné obrany (str. 23 - 25 rozsudku soudu prvního stupně, str. 7 rozsudku soudu druhého stupně). Z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že si byly vědomy jistých vyhrocených vztahů mezi obviněným a poškozeným M. Č. a i že proto musí jejich výpovědi hodnotit s jistou opatrností. Soudy své skutkové závěry vystavěly proto zejména na výpovědích svědků o průběhu konfliktu a důkazech, kterými byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, kdy znalec byl slyšen před soudem prvního stupně a vyjádřil se i ke vzniku zranění z pohledu tvrzení obviněného a poškozených, dále na odborném vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, odborném vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistiky, lékařských zprávách o zranění poškozených a obviněného. Provedené důkazy hodnotily nikoliv jednotlivě, ale v jejich souhrnu, tak jak to stanoví §2 odst. 6 tr. ř. Proto je třeba mít za to, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a zjistili takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
17. Ohledně námitky obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Navenek by se mohlo jevit, že uplatněná argumentace naplňuje zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž zdánlivě namítá, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Hmotněprávní posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti se mohou týkat zejména otázek trestního práva hmotného, např. zda je tzv. konkrétní nebo speciální subjekt, podle §114, odst. 1, 2 tr. zákoníku, zda byl skutek spáchán za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, krajní nouze podle §28 tr. zákoníku nebo jiné okolnosti vylučující trestnost (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až §314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3167). Tím, že obviněný namítá, že jednal za podmínek nutné obrany, tedy namítá, že u něho byla dána okolnost vylučující protiprávnost činu. Přestože obviněný namítá, že jednal v nutné obraně, po posouzení fakticky uplatněné argumentace, má Nejvyšší soud za to, že obviněný své námitky neuplatnil právně relevantním způsobem, takže tyto nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
18. Obecně v souvislosti s uplatněnou argumentací obviněného vztahující se k tomu, že jednal za podmínek nutné obrany, lze uvést, že obviněný opětovně ve vztahu k této dovolací námitce prezentuje svoji verzi skutkového děje, kdy v podstatě jen předestírá své vlastní hodnocení provedených důkazů, podrobně rozebírá svoji verzi události, a vyjadřuje nesouhlas ze způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, vše ve vyústění v závěru, že jednal za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Takto uplatněnými argumenty se však obviněný fakticky toliko domáhá změny skutkových zjištění soudů a až sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu napadeného rozhodnutí v tom směru, že se trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, sice dopustil, ale že jednal za podmínek vylučujících protiprávnost činu. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že se nemůže zabývat námitkami, v nichž obviněný podrobně rozebírá provedené důkazy, neboť se jedná o námitky procesní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Tyto námitky tedy nenaplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Nad rámec shora uvedeného lze přesto uvést následující. Podmínky nutné obrany stanoví §29 tr. zákoníku. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podle platného znění ustanovení §29 tr. zákoníku tedy nutná obrana předpokládá:
a) odražení přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem,
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útokem se rozumí úmyslné jednání člověka (zpravidla konání, příp. též opomenutí) – protiprávní čin, který však nemusí být nutně činem trestným. Útok musí hrozit přímo (tj. bezprostředně) nebo trvat. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, nemusí však být neočekávaný. Útok nesmí být přerušen ani ukončen. Byl-li útok přerušen nebo ukončen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 855/2002). Pokud útok tvoří skutkovou podstatu trestného činu, může útok hrozit přímo již ve stadiu přípravy nebo projevu úmyslu spáchat trestný čin, za podmínky, že hrozí bezprostředně. Ukončení útoku není totožné s dokonáním trestného činu. Limitní moment nutné obrany je dán okamžikem, kdy pominulo nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákonem nebo tyto zájmy jsou již porušeny a nehrozí nebezpečí dalších škod. Nutná obrana se proto připouští až do dokončení trestného činu, u trestného činu trvajícího, pokud je protiprávní stav udržován. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana přípustná (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 330 – 334).
O vybočení z mezí nutné obrany jde tehdy, jestliže sice některé její podmínky byly dány, avšak nebyly dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces extenzivní a exces intenzivní. Exces extenzivní je dán tehdy, jestliže obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval – může jít o obranu předčasnou nebo naopak obranu v době, kdy již útok skončil (jde o exces co do doby zákroku). Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Podle ustanovení §13 tr. zák. (§29 tr. zákoníku) nesmí být nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikované pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr.).
20. V návaznosti na shora uvedené je nutno konstatovat, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je zřejmé, že na podkladě provedeného dokazování shledal, že obviněný neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok na svoji osobu, byť to přímo ve svém rozhodnutí explicitně neuvádí. Z rozhodnutí je však nepochybné, že dospívá k závěru, a to na podkladě provedených důkazů, že obviněný střílel po poškozeném M. Č. v okamžiku, kdy tento z místa vzájemného konfliktu odcházel (viz str. 24, 25 rozsudku). V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že skutečnost, že soud prvního stupně přímo ve svém rozhodnutí výslovně necitoval, že obviněný neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok na svoji osobu, nelze interpretovat tak, že by odůvodnění rozsudku neodpovídalo §125 tr. ř., pokud ze slovního vyjádření je zřejmé, že k tomuto závěru soud dospívá. Soud druhého stupně pak ohledně vlastní střelby obviněného na poškozené vychází ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, když výslovně uvádí, že není důvod přítomným svědkům nevěřit (viz str. 7 rozsudku), přičemž konstatuje, že se nejednalo o nutnou obranu, zejména z toho důvodu, že byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku (viz str. 8 rozsudku). Protože se soud druhého stupně výslovně ve svém rozhodnutí ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně (viz str. 5 rozsudku) s výhradou, že nesouhlasil se závěry pouze ohledně začátku konfliktu a intenzitě vzájemného napadání, když uvádí, že napadení obviněného poškozenými bylo razantnější (ovšem nikoliv takové jak uvádí obviněný), je nepochybné, že i podle tohoto soudu obviněný neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok na svoji osobu, kdy současně způsob obrany byl zjevně nepřiměřený způsobu předchozího útoku ze strany poškozených.
21. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně dospěl k jistým rozdílným závěrům ohledně průběhu skutkového děje, když sám doplnil dokazování, neboť konstatoval lékařskou zprávu o zranění obviněného (viz č. l. 94) postupem podle §258 odst. 3 písm. a) tr. ř. a provedené důkazy pak hodnotil částečně odlišným způsobem než soud prvního stupně. Soud druhého stupně na základě takto doplněného dokazování sledoval, že otázka vzájemného konfliktu je trochu zamlžena, když si výpovědi poškozených v tomto směru protiřečí, přičemž současně poukazuje na lékařskou zprávu o zranění obviněného a na výpovědi svědků, ze kterých vyplývá, že došlo k vzájemnému konfliktu mezi oběma poškozenými a obviněným. Přestože, jak již bylo naznačeno, je Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, lze uvést, že tyto závěry nejsou takového rázu, že by snižovaly věrohodnost poškozených závažným způsobem, jak naznačuje obviněný v rámci podaného dovolání. V tomto směru je totiž třeba konstatovat, že samotní poškození jistý kontakt mezi nimi a obviněným připouštějí, byť v omezené míře. Poškozený M. Č. vypověděl, že se s obviněným vzájemně strkali, kdy na výslovný dotaz uvedl, že neviděl, že by se do konfliktu zapojil poškozený P. D., ale že možná tam něco bylo, když byl otočený zády, tedy kategoricky nevyloučil, že se mohl nějakým způsobem tento poškozený do konfliktu zapojit. Poškozený P. D. připustil, že obviněného za začátku konfliktu přidržel, aby nespadl do vozovky. Skutečnost, že se i poškozený P. D. do hádky jistým způsobem zapojil, nakonec vyplývá i z výpovědí svědků, kdy ovšem z jejich výpovědí je patrno, že pokud viděli poškozeného P. D. se do hádky zapojit, tak se tak stalo na počátku konfliktu. Proto lze mít za to, že skutečnost, že poškození o této části incidentu nehovořili zcela shodně, nemůže vést k závěru, že jejich výpovědi jsou zcela nevěrohodné a že z nich nelze vycházet. Není možno totiž pominout, že výrok o vině nestojí jen na výpovědi poškozených. Soudy, jak již bylo naznačeno, si byly vědomy toho, že vzájemné vztahy zúčastněných jsou vyhrocené, a proto při formulování skutkového děje vycházely zejména z výpovědí ostatních svědků a dalších důkazů, na které poukazují, a jež podporují výpovědi těchto svědků včetně výpovědi poškozených. Je třeba rovněž zdůraznit, že obviněný v průběhu probíhajícího trestního řízení své výpovědi opakovaně měnil ohledně počtu výstřelů, kdy k střelbě došlo a z jaké pozice střílel, a zejména ohledně způsobu útoku vůči jeho osobě ze strany poškozených. Tato jeho obhajoba byla vyvracena výpověďmi slyšených svědků (např. J. K., J. D., Ing. K. H.). Takový postup odpovídá zásadám formální logiky, neboť pokud proti sobě stojí dvě verze události, a soud se přikloní k takové verzi události, která je podporována dalšími provedenými důkazy, přičemž svůj postup řádně odůvodní v souladu s ustanovením §125 tr. ř., nelze mít za to, že by hodnocení důkazů byla vadné a došlo by k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
22. Pokud obviněný v rámci dovolání namítá, že z výpovědi svědkyně J. K. vyplývá, že chtěl konflikt ukončit a z místa odjet, jedná se opětovně jen o interpretaci důkazu obviněným, a přizpůsobení tohoto důkazů jeho verzi skutkového děje. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že z výpovědi svědkyně toto tvrzení nevyplývá, svědkyně pouze uvedla, že se domnívá, že na počátku incidentu vytáhl poškozený P. D. obviněného z auta. Svědkyně tedy netvrdí, že toto viděla, pouze vyjadřuje svoji domněnku, kdy z její výpovědi dále vyplývá, že poté konflikt pokračoval, jednalo se o běžnou strkanici, a že obviněný střílel za situace, kdy poškozený M. Č. stál před ním, tedy neutočil, a na poškozeného P. D. střílel poté, přičemž mířil na jeho hlavu. Obdobné závěry lze vztáhnout na tvrzené špinavé pouzdro od pistole, což má dokládat, že byl obviněný surově napaden. Z výpovědi několika svědku vyplývá, že obviněný měl na počátku konfliktu ležet na zemi, popř. měl padat na zem a poškozený M. Č. ho měl zvedat, takže nelze vyloučit, že tak došlo k zašpinění tohoto pouzdra. Důležité a podstatné ovšem je, že žádný ze svědků neviděl, že by obviněného poškození napadali způsobem, o kterém hovoří obviněný. Navíc tato argumentace opětovně směřuje do způsobu hodnocení důkazů. Stejně tak námitky poukazující na skutečnost, že svědci vzdálenost mezi obviněným a poškozeným P. D. v době střelby líčili různě. I tato argumentace směřuje do způsobu hodnocení provedených důkazů, kdy je ovšem třeba uvést, že stejnou námitku obviněný uplatnil již v rámci odvolacího řízení a soud druhého stupně se s ní vypořádal (viz str. 7 rozsudku).
23. Bez ohledu na shora naznačené závěry lze uvést, že z výpovědí svědků, pokud tuto část konfliktu viděli, vyplývá, že v době, kdy došlo k střelbě na poškozeného M. Č., konflikt již skončil, tento poškozený již odcházel od obviněného, přičemž poškozený P. D. šel před ním, tedy žádný z poškozených nemohl obviněného ohrožovat. Tato skutečnost vyplývá nejen z výpovědi poškozených, ale zejména výpovědi svědkyně J. K., ale i svědkyně L. D., která vypověděla, že obviněný střílel za situace, kdy mezi ním a poškozeným M. Č. byla vzdálenost 1 - 1, 5 metrů. Současně je třeba zdůraznit, že výpověď poškozeného P. D., ohledně vzájemné polohy obviněného a poškozeného M. Č. v době střelby podporují další důkazy. Jedná se především o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, kdy z tohoto znaleckého posudku vyplývá, že verze obviněného ohledně pozice v jaké měl střílet na poškozeného M. Č., neodpovídá, naopak verze poškozeného P. D., že obviněný střílel za situace, kdy již poškozený M. Č. od obviněného odcházel a pootočil se k obviněnému jen na základě jeho upozornění, že obviněný má střelnou zbraň, odpovídá objektivním zjištěním, přičemž podle znalce byl výstřel veden ze vzdálenosti větší než jeden 1 metr (odpovídá i výpovědi svědkyně L. D.). Z těchto důkazů je nepochybné, že obviněný střílel na poškozeného M. Č. v době, když již vzájemný konflikt skončil, neboť poškozený se otočil a odcházel z místa incidentu. Obdobná je situace v případě útoku na poškozeného P. D. Z výpovědi tohoto poškozeného, ale nejen z jeho výpovědi, ale především z výpovědí dalších svědků (J. K., R. K., poškozeného M. Č.), vyplývá, že obviněný na tohoto poškozeného poté, co střelil a zranil poškozeného M. Č., mířil zbraní a následně na něho vystřelil, když mu mířil na hlavu. Pokud se týká uvedených svědků (J. K., R. K.), je třeba konstatovat, že se jedná o svědky, o jejíž věrohodnosti není důvod pochybovat. Tito svědci totiž na výsledku řízení nejsou nijak zainteresování, o čemž svědčí i ta část výpovědi svědkyně J. K., která začátek konfliktu částečně popisuje jinak než poškození, což podporuje její věrohodnost. Navíc je třeba zdůraznit, že věrohodnost výpovědi poškozeného P. D. a shora uvedených svědků podporují i závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví fyzikální chemie, ze kterého bylo zjištěno, že se na kšiltovce poškozeného našly povýstřelové zplodiny, což svědčí o tom, že poškozený byl v kontaktu se střelnou zbraní nebo v její blízkosti, nelze však určit v jaké vzdálenosti či v jakém směru se od střílející zbraně kšiltovka nacházela. Závěr obviněného, že toto odborné vyjádření podporuje jeho obhajobu, opětovně představuje jen prezentaci obviněným určitého důkazů, když z doplňku odborného vyjádření vyplývá, že vzdálenost mezi aktéry nelze určit. Znalec pouze uvádí, že nelze určit, z jaké vzdálenosti bylo stříleno a v jakém směru se kšiltovka od střílející zbraně nacházela. Znalec se pouze domnívá, že obviněný nestřílel z těsné blízkosti, kdy ovšem zdůrazňuje, že se jedná jen o názor, přičemž výslovně uvádí, že množství povýstřelových zplodin ovlivňují i další faktory, jako např. zda bylo s čepicí poté nějakým způsobem po střelbě manipulováno (viz č. l. 902).
24. Další argumentace obviněného, který namítá, že v době předcházející výstřelům vnímal své ohrožení poškozenými velmi intenzivně, cítil se ohrožen na životě, opětovně nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Ze strany obviněného se jedná znovu o prezentaci vlastního skutkového děje, takže tato námitka směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že oba soudy, přes jisté rozdílné hodnocení počátku konfliktu a intenzity napadání obviněného, shledaly, že k střelbě na poškozeného M. Č. a poškozeného P. D. došlo v době, kdy konflikt skončil a poškození z místa incidentu odcházeli. Závěry soudů nevycházejí jen z výpovědí poškozených, ale opírají se jednak o výpovědi svědků, ale zejména závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie. Soudy také poukazují na podstatné rozpory ve výpovědi obviněného ohledně průběhu konfliktu mezi ním a poškozenými, které se vztahují nejen k intenzitě napadání ze strany poškozených, ale i k otázce kolikrát obviněný vystřelil a v jaké pozici. Nevěrohodnost obhajoby obviněného dovozují i vzhledem k obsahu lékařské zprávy o jeho zraněních, s přihlédnutím k výpovědím svědků, kdy žádný ze slyšených svědků nepotvrdil jeho výpověď, že ho poškození opakovaně napadali pěstí, že ho kopali, naopak tito svědci vnímali konflikt jako vzájemný a nijak brutální (např. svědek Ing. K. H., J. F., J. D., J. K.). V dané souvislosti lze uvést, že obviněný má právo se hájit, jak uzná za vhodné, může i dokonce lhát. Soudům ovšem nelze vyčítat pochybení, jestliže obhajobě obviněného neuvěří jednak proto, že opakovaně mění své výpovědi a vzhledem k dalším provedeným důkazům, které jeho obhajobu vyvracejí či ji podstatným způsobem znevěrohodňují. Proto lze mít za to, že závěr soudů, že útok v době střelby, již netrval, má oporu ve skutkových zjištěních, když lze i konstatovat, že soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy (§2 odst. 5 tr. ř.), tak aby byl zjištěn takový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci. Obviněný ani v rámci dovolání nenamítá, že by snad soudy neprovedly všechny požadované důkazy, pouze vyjadřuje svůj nesouhlas ze způsobem hodnocení důkazů.
25. Další námitka obviněného, že nejednal v úmyslu poškozené usmrtit, s jistou dávkou tolerance, může naplňovat zvolený dovolací důvod. Obviněný v podstatě namítá, že u něho není dána subjektivní stránka, tedy úmysl poškozené usmrtit.
26. Zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného úmyslně usmrtí a čin spáchá na dvou nebo více osobách. Objektem ochrany je lidský život. Z hlediska subjektivní stránky se pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, kdy postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Pro naplnění kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu vraždy podle §140 tr. zákoníku pak postačí i nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku], nevyžaduje se úmysl. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění. Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Jak je patrno z rozsudku soudu první stupně, tento dospěl k závěru, že obviněný jednal v přímém úmyslu poškozené usmrtit (viz str. 25 rozsudku), kdy jednání skončilo ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Soud druhého stupně naznačený závěr zmírnil, když na rozdíl od soudu prvního stupně, shledal, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém (viz str. 8 rozsudku).
27. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že při posuzování skutečnosti, zda obviněný měl v úmyslu poškozené usmrtit, není možno vycházet jen z jeho výpovědi a tuto bezvýhradně akceptovat. Je nezbytné výpověď obviněného hodnotit z pohledu dalších provedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný na poškozené zaútočil střelnou zbraní, ráže 9 mm, jednalo se o zbraň většího kalibru. Obviněný v minulosti pracoval jako policista, takže měl nepochybně určité zkušenosti se zbraněmi a musel být si vědom, za jakých okolnosti může zbraň použit a jaké může mít použití střelné zbraně proti tělu člověka fatální následky. Z provedeného dokazování vyplývá, že v případě poškozeného M. Č. obviněný střílel z poměrně malé vzdálenosti (asi 1 metru), střelba směřovala na břicho poškozeného, tedy do takové části těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány (např. ledviny, slezina, tepna, žaludek), přičemž útok na tyto orgány zpravidla má za následek smrtelný následek. Obviněný tedy musel být v případě tohoto poškozeného přinejmenším srozuměn s tím, že může poškozeného usmrtit, takže jednal nejméně v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K smrti poškozeného pak nedošlo jen díky urgentní péči lékařů. Pokud se týká poškozeného P. D. tak na tohoto obviněný střílel za situace, kdy již předtím zranil poškozeného M. Č. do břicha, poškozený P. D. ustupoval a snažil se obviněného slovně uklidnit, na což obviněný nereagoval, zamířil na hlavu poškozeného a vystřelil. Hlava pak představuje takovou část těla, jejichž zasažení střelnou zbraní je velmi nebezpečné a bezprostředně ohrožuje život poškozeného. V dané věci má Nejvyšší soud na rozdíl od soudu druhého stupně za to, že obviněný u tohoto poškozeného jednal nepochybně v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť poškozeného chtěl usmrtit a s takovým záměrem na něho střílel.
28. Pokud obviněný dále namítá, že soudy měly jeho jednání posoudit jako těžkou újmu na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku či ublížení na zdraví s omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku a poukazuje na možnost posouzení jeho jednání jako případu putativní obrany, lze mít za to, že tato argumentace by navenek mohla naplňovat zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž v podstatě namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud ovšem považuje za nutné zdůraznit, že obviněný převážnou části uplatněné argumentace v podstatě opětovně prezentuje jen svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Obviněný předestírá své vlastní hodnocení provedených důkazů, ze kterého následně dovozuje, ovšem na podkladě své obhajoby, že se nemohl dopustit trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, že by se mohlo jednat o překročení mezí nutné obrany a jeho jednání být kvalifikováno jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §147 tr. zákoníku z nedbalosti, kdy variantně uvádí, že by mělo být zvažováno kvalifikování jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví s omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. Obviněný tedy především vychází ze své obhajoby, že se jen bránil útoku poškozených. Soudy nižších stupňů se touto obhajobou zabývaly a neuvěřily jí, když dospěly ke skutkovým zjištěním, které jsou uvedeny v popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně, kdy s těmito skutkovými zjištěními, jak již bylo naznačeno se s jistými výhradami, ztotožnil i soud druhého stupně. Lze tedy konstatovat, že ze strany obviněného se jedná o argumentaci procesně právní povahy, neboť obviněný je požaduje, aby v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud hodnotil jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud ovšem musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Proto je třeba mít za to, že uplatněná argumentace obviněného nemůže naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Nad rámec shora uvedeného lze uvést následující. Trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147a tr. zákoníku se pachatel dopustí tím, že z nedbalosti způsobí jinému těžkou újmu na zdraví. V předmětné věci je ovšem třeba poukázat na úvahy soudu prvního a druhého stupně týkající se naplnění subjektivní stránky, tedy úmyslu poškozené usmrtit. Použití této právní kvalifikace by přicházelo v úvahu tehdy, pokud by se u obviněného jednalo o putativní obranu. O putativní obranu se jedná, jestliže reálný útok chybí, obránce se však domnívá, že útok přímo hrozí nebo trvá. Jedná se o situaci, kdy pachatel při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, který vylučuje protiprávnost, nejedná úmyslně, tím není dotčen odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti (§18 odst. 4 tr. zákoníku). Naznačená situace se právně hodnotí jako pozitivní skutkový omyl o okolnostech vylučujících protiprávnost činu, který vylučuje pachatelovo zavinění ve formě úmyslu (obránce neví, že nejde o skutečný protiprávní útok, domnívá se, že takový útok jako podmínka trestnosti je dán, a snaží se domnělý útok odvrátit). Jedná se o stav, kdy reálný útok chybí, ovšem pachatel se domnívá, že útok přímo hrozí nebo trvá. O takový případ se v dané věci nemůže jednat, když se skutkových zjištění soudů nižších stupně vyplývá, že obviněný střílel v době, kdy skončilo vzájemné napadání a oba poškození již z místa činu odcházeli. Proto se obviněný reálně ani fakticky nemohl domnívat, že mu ze strany poškozených hrozí nějaké nebezpečí. Tedy obviněný uplatněním této argumentace jen předestírá vlastní verzi skutkového děje a požaduje, aby Nejvyšší soud přehodnotil skutkové závěry nižších soudů. Proto použití této právní kvalifikace nepřicházelo v úvahu.
30. Pokud obviněný dále uvádí, že jeho jednání by mělo být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, lze konstatovat následující. S ohledem na formulaci uplatněnou v podaném dovolání, kdy obviněný uvedl, že soud druhého stupně shledal, že měl jednat v silném rozrušení, lze s jistou dávkou schovívavosti dovodit, že z hlediska dovolacího řízení obviněný formálně relevantně uplatnil tvrzení o tom, že skutek, který spáchal, měl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku.
31. V souvislosti s uplatněnou argumentací je na místě se zmínit, že v uvedeném zákonném ustanovení jsou vymezeny dvě samostatné základní skutkové podstaty (dovolatel přitom ve svém podání nespecifikoval, která z nich by měla být v daném případě aplikována). Jedná se o skutkové podstaty vyjádřené v §146a odst. 1 tr. zákoníku a §146a odst. 3 tr. zákoníku. Trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Trestného činu podle §146a odst. 3 tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Obě tyto základní skutkové podstaty se liší tím, že v odstavci 1 jde o úmyslně způsobené ublížení na zdraví z uvedených omluvitelných pohnutek a privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, zatímco v odstavci 3 jde o úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví ze stejných omluvitelných pohnutek a tedy privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku.
32. Společné pro obě základní privilegované skutkové podstaty vymezené v ustanovení §146a tr. zákoníku je to, že postihují nižším trestem případy, při nichž pachatel jinému úmyslně ublíží na zdraví (odstavec 1) nebo způsobí těžkou újmu na zdraví (odstavec 3) v silném rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Taková úprava sleduje záměr, aby byly od těžkého ublížení na zdraví podle §145 nebo ublížení na zdraví podle §146 odlišeny případy typově společensky méně škodlivé (méně závažné). Trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dále navazuje na trestný čin zabití podle §141, který postihuje úmyslné usmrcení jiného za obdobných okolností, tedy v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. (In. Šámal P. a kol. Trestní zákoník 2. vydání Praha. C. H. Beck, 2012, 1552-1553s.)
33. Z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli.
34. Stav rozrušení se projevuje zvláštním chováním doprovázeným až fyziologickými změnami organismu. Silné rozrušení, jako vystupňovaná emotivní reakce na strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli, sice nemusí nutně ovlivnit příčetnost, ale vždy vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat (srov. R 14/2011). Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Zákon zde užívá pojem „omluvitelné hnutí mysli“, čímž vyjadřuje, že je třeba na pachatele hledět s určitou shovívavostí, což právě odůvodňuje nižší trestnost takového jednání. Na druhé straně to však neznamená, že by takový čin tím byl zcela ospravedlnitelný, neboť stále zůstává, byť mírněji, trestuhodným a zavrženíhodným. (In: detto 1491-1492s.). Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Jde v zásadě o nelibé emotivní reakce na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, které jsou zpravidla spojeny s neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví). Jinými omluvitelnými hnutími mysli mohou být např. soucit, žal nebo smutek (In: detto 1492s.).
35. Za předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, které je jednou z podmínek použití privilegované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 3 tr. zákoníku, se považuje takové jeho jednání, které je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Spáchání činu v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného předpokládá, že pachatel na něj útočí v návaznosti na jeho předchozí zlé, zraňující, ponižující jednání nebo jednání hrozící způsobením závažné újmy na právech a pod vlivem jeho zraňujícího, ponižujícího či jinak negativně působícího účinku. Čin však není spáchán v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jestliže sice poškozený pachateli způsobil příkoří (např. ho okradl), ale jediným cílem pachatele bylo následně se poškozenému pomstít.
36. Nejvyšší soud ovšem musí zdůraznit, že ze skutkových zjištění učiněných soudy nevyplynuly skutečnosti odůvodňující kvalifikování skutku obviněného podle uvedené privilegované skutkové podstaty. Obviněný svojí argumentaci založil na tom, že podle vlastního hodnocení předkládá verzi skutkového děje, do níž byly vloženy prvky, které by mohly odpovídat trestnému činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Nejvyšší soud zde opětovně připomíná, že pokud nebyl namítán a zjištěn tzv. extrémní nesoulad, je v dovolacím řízení vázán skutkovým stavem, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů a nemůže tudíž přihlížet k modifikované verzi skutkového děje. Tuto verzi skutkového děje není možné v dovolacím řízení akceptovat. Jestliže soud druhého stupně uvádí, že obviněný jednal v silném rozrušení vztahuje tento závěr toliko k výroku o trestu jako k polehčující okolnosti ve smyslu ustanovení §42 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz str. 8 rozsudku), když ani tento soud nezpochybňuje, že se jednalo o vzájemný konflikt všech zúčastněných. Tedy naznačená argumentace se nevztahuje k průběhu skutkového děje. Nad rámce shora uvedeného je nutno zdůraznit, že ze strany obviněného se nemohlo jednat o omluvitelné jednání, když to bylo právě opakované nevhodné chování obviněného, které celý konflikt vyvolalo. Zde je třeba poukázat na opakované urážky rodiny poškozeného M. Č., které rodinní příslušníci slyšeli, kdy i z výpovědí svědků je zřejmé, že během konfliktu právě poškozený M. Č. mluvil o tom, proč uráží obviněný jeho mámu. Obviněný uvedeného dne také bezprostředně před konfliktem fotografoval auta poškozených, sděloval svědkům, že budou mediální hvězdy (myšleno poškozený Č.) a při této příležitosti vyvolával slovní konflikt s dalšími osobami (svědek K.), takže jeho jednání podstatnou měrou přispělo ke vzniku vzájemného konfliktu. Nelze také pominout, že příslušné orgány v podstatě rezignovaly na adekvátní řešení vztahů mezi obviněným a poškozeným M. Č., což nepochybně u tohoto poškozeného vyvolalo pocit bezmocnosti.
37. Obecně považuje Nejvyšší soud z pohledu dovolací argumentace uvést, že pokud obviněného odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 5 Tdo 1283/2014, tak odkaz na toto rozhodnutí není v dané věci relevantní. Citované rozhodnutí řeší otázku nutné obrany a výkladu pojmu zjevně nepřiměřená (§29 odst. 2 tr. zákoníku). O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když soudy dospěly k závěru, že obviněný neodvracel přímo hrozící či trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem.
38. Argumentaci obviněného o nepřiměřenosti přiznané výše majetkové škody a nemajetkové újmy lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť se jedná o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 g) tr. ř. Lze však dovodit, že obviněný ji uplatnil zjevně neopodstatněně, neboť znovu opakuje námitky, které uplatnil v předchozích řízeních a soudy nižších stupňů se nimi dostatečně vypořádaly. Obviněný tak zjevně využil institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v předchozím řízení, ačkoliv se s těmito námitkami soudy již řádně vypořádaly.
39. Obviněný především nesouhlasí, a proto zpochybňuje přiznanou výši majetkové škody a nemajetkové újmu poškozenému M. Č. Uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně není zřejmé, jak dospěl k výši majetkové škody v částce 497 882 Kč a dále nesouhlasí s přiznanou nemajetkovou škodou ve výši 800 000 Kč. Jak je patrno z rozsudku soudu prvního stupně tento přiznal poškozenému M. Č. na majetkové škodě částku 238 720 Kč. Jednalo se o částku odpovídající součtu bolestného ve výši 234 513 Kč a částce 4207 Kč, kterou poškozený vynaložil jako náklady spojené s léčením (cestovné, psychoterapie, částky zaplacené za vyhotovení lékařských zpráv pro účely trestního řízení). Soud druhého stupně pak z podnětu odvolání poškozeného M. Č. přiznal tomuto poškozenému částku odpovídající ušlému zisku v souvislosti s neuskutečněnou zakázkou. Z obsahu uplatněné argumentace lze dovodit, že obviněný nesouhlasí s přiznáním ušlého zisku za neuskutečněnou zakázku, kterou požadoval poškozený. Podle §2910 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen občanský zákoník) škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Podle §2952 občanského zákoníku se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Z dikce těchto ustanovení je nepochybné, že poškozený měl nárok na náhradu majetkové újmy spočívající v náhradě ušlém zisku, neboť poškozený doložil, že dne 20. 2. 2013 došlo k uzavření objednávky mezi jeho firmou a firmou Beteko s. r. o., přičemž zakázku neprovedl z důvodu utrpěného zranění (č. l 795-797), které vzniklo v důsledku jednání obviněného. Je tedy dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a ušlým ziskem na straně poškozeného. Ušlý zisk z uvedené zakázky činí 259 552 Kč. Je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně poškozenému nepřiznal celou výši zmařené zakázky, ale pouze částku představující zisk s této zakázky, což je částka, o kterou přišel v důsledku jednání obviněného. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že rozhodnutí soudu druhého stupně nebylo překvapivé, obviněnému bylo známo, jaké částky na majetkové škodě, ale i nemajetkové újmě poškozený požaduje, a měl i možnost se vyjádřit k předloženým listinám. Soud druhého stupně se dopustil jisté matematické chyby, když přiznal poškozenému na náhradě majetkové škody částku 497 822 Kč, ačkoliv součet bolestného, nákladů spojených s léčením a ušlého zisku za zmařenou zakázku (259 552 Kč) činil částku 498 272 Kč. Jedná se ovšem o pochybení ve prospěch obviněného.
40. Ohledně přiznané nemajetkové újmy lze uvést, že i v tomto směru shledal Nejvyšší soud podané dovolání neopodstatněné. Podle §81 odst. 1 občanského zákoníku je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odst. 2 tohoto ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Jedná se o vyjádření přirozených práv člověka. Podle §2956 občanského zákoníku vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Na uvedená ustanovení navazuje §2958 občanského zákoníku, podle kterého při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. V tomto ustanovení je stanoven speciální zákonný rámec pro poskytování náhrady nemajetkové újmy spojené s náhradou nepříznivých dopadů do práv poškozeného, který utrpěl újmu na zdraví. Jedná se i o takové dopady, které nejsou bolestivé (nelze je podřadit pod bolestné), avšak mají zpravidla nepříznivé dopady do sféry poškozeného, které spočívající především v různých omezeních poškozeného, jenž nemají trvalý charakter (nejedná se o ztížení společenského uplatnění), ale představují takovým zásah do duševní a tělesné integrity poškozeného, kdy dochází k různým omezením jeho dosavadních aktivit, jenž ovšem poškozený nebo jeho a jeho okolí vnímá natolik intenzivně, že je na místě poškozené odškodnit peněžitou částkou. V předmětné věci požadoval poškozený M. Č. na náhradě nemajetkové újmy částku 2 000 000 Kč, přičemž soudy mu přiznaly částku 800 000 Kč. Soud prvního stupně se výši nemajetkové škody řádně zabýval, kdy ve svém rozhodnutí poukazuje na výrazný zásah do života poškozeného (viz č. l. 28 -30 rozsudku), přihlíží ovšem i k příčině konfliktu a chování zúčastněných aktérů. Soud druhého stupně se s těmito závěry ztotožnil (viz str. 9 rozsudku), kdy se zabýval i možnostmi obviněného hradit nemajetkovou újmu. I Nejvyšší soud má za to, že závěry soudů ohledně výše nemajetkové újmy obstojí a odpovídají provedenému dokazování. Z provedeného dokazování je totiž nepochybné, že poškozený musel podstatně změnit způsob života, byl mu udělán umělý vývod, což nepochybně kvalitu jeho života velmi ovlivnilo (stravování, hygiena, možnost se aktivně účastnit společenského života, možnost sportovních aktivit, možnost podílel se na chodu rodinu a tuto i zabezpečit). Proto lze závěry o výši nemajetkové újmy považovat za správné a zákonné.
41. Obdobná je situace i v případě poškozeného P. D. I v případě tohoto poškozeného soud prvního stupně hodnotí výši nemajetkové újmy s pohledu ustanovení §2958 občanského zákoníku. Lze konstatovat, že výše přiznané nemajetkové újmy je symbolická, bere v úvahu, že poškozený musel být činem obviněného otřesen. Obviněný totiž na poškozeného mířil zbraní, útok směřoval na hlavu a k útoku došlo za situace, kdy obviněný již zranil poškozeného M. Č. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněný v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci neuplatnil, pouze vyjádřil nesouhlas s přiznáním nemajetkové újmy.
42. Pokud obviněný dále nevyjadřuje nesouhlas s přiznáním majetkové újmy manželce poškozeného M. Č., lze uvést, že tato nárok vyčíslila, když požadovala rozdíl mezi vyplacenými nemocenskými dávkami a průměrnou mzdou. Z předložených lékařských zpráv je nepochybné, že manželka poškozeného měla psychické problémy, které nepochybně souvisely ze zraněním poškozeného M. Č. Vzniklá škoda je tedy v příčinné souvislosti s jednáním obviněného a lze na ni vztáhnout ustanovení §2910 občanského zákoníku. Proto ani v tomto směru nelze považovat podané dovolání za opodstatněné.
43. Za relevantní výhradu nelze považovat ani argumentaci obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch (in dubio pro reo) podle §2 odst. 2 tr. ř. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
44. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
45. Pokud obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon trestu, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová