ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1035.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1035/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný T. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 8 To 116/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 166/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 2 T 166/2015, byl obviněný T. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku.
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §62 odst. 1, §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvě stě hodin.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 8 To 116/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Konkrétní námitky uvedené v podaném mimořádném opravném prostředku rozčlenil do tří skupin. V první z nich vytkl, že soudy obou stupňů popřely zásadu subsidiarity trestní represe, přičemž tuto výhradu vztáhnul k první části skutku vymezeného v rozsudku nalézacího soudu tak, že „dne 26. 6. 2015 v době kolem 19:10 hod. v B., v průběhu policejního opatření během shromáždění Dělnické mládeže probíhajícího na M. n. v B. při eskortě jiné osoby z místa události se rozběhl z boku k eskortujícím policistům s napraženýma rukama a dlaněmi narazil do pravého ramene policisty nstržm. R. T., kterého chtěl silou odstrčit a vychýlil ho z jeho směru pohybu, snažil se přitom dostat k dvojici policistů eskortujících jinou osobu, jež byla účastníkem shromáždění, …“ . K citované části skutku uvedl, že jeho reakce na napjatou a pro účastníky shromáždění nesrozumitelnou situaci sice mohla být neadekvátní, avšak on se mohl subjektivně domnívat, že reaguje na nezákonný postup, takže právní hodnocení by mělo oslabit subjektivní stránku věci. Dále poukázal na část výpovědi svědka pprap. L. Z., který k výše popsanému skutku uvedl, „že ho (obviněného) svědek T. uviděl a dal mu tam pravé rameno, tak do něj narazil“ . Obviněný v této souvislosti namítl, že za násilí není zpravidla považováno to, pokud se někdo sám stane pasivní překážkou nějakého postupu, popřípadě pokud někdo svou existencí brání něčemu, co považuje za správné, a proto je podle jeho názoru sporné, zda lze jako násilí posoudit to, pokud se snažil dostat do blízkosti policejní eskortou předváděného I. S. a svou přítomností mu nějak pomoci či jej bránit. S ohledem na uvedené vyjádřil své pochybnosti nad tím, zda se v případě incidentu v podobě „strkanice na shromáždění“, u kterého sice lze uznat jistou míru protiprávnosti, může jednat o jednání natolik společensky škodlivé, aby bylo nezbytné sáhnout přímo k trestní represi, když navíc žádnému policistovi nevzniklo zranění. Byť soudy v trestním řízení posuzují obdobné situace velmi různorodě, často se podle obviněného přiklánějí k závěrům, že určité incidenty, které jsou v případě konfliktních situací při výkonu shromažďovacího práva běžné, lze z hlediska trestního práva tolerovat a ponechat jejich trestání jiným, především správním, nástrojům, načež poukázal na recentní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 61 To 143/2016.
6. Ve vztahu k druhé části skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně znějící „ … na což reagoval pprap. L. Z., přítomný policista, použitím donucovacích prostředků (hmatů a chvatů), aby T. P. odtrhl od nstržm. T., kdy T. P. kladl aktivní odpor, opakovaně křičel: „Pusťte ho, kam ho vedete, nechte ho …“, a snažil se pravou rukou zachytit nstržm. T. za krk nebo uniformu, během užití donucovacích prostředků vůbec nereagoval na výzvu policie, aby upustil od svého protiprávního jednání, tudíž mu musela být přiložena služební pouta, následně byl eskortován na OOP Brno – sever, ke zranění policistů ani jiných osob nedošlo,“ učinil výhradu, že kladení aktivního odporu poté, co byl proti němu prováděn donucovací zákrok, ani verbální vyjádření nesouhlasu s úkonem proti jiné osobě (proti zadržení I. S.), není vůbec trestné. Aktivní odpor v naznačeném smyslu je podle něho jen obranou proti legálnímu násilí úředních osob, která může být hodnocena pouze jako přestupkové jednání, přičemž již nezbytnost nést následky takového legálního násilí je dostatečnou újmou a automatická aplikace trestní represe v případě aktivního odporu proti chaotickému a impulzivnímu donucovacímu zákroku není podle obviněného namístě.
7. V rámci posledního okruhu námitek se ohradil vůči vyjádření nalézacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „tento trest by rovněž měl přispět k tomu, aby si obžalovaný uvědomil, že pokud se tak aktivně zasazuje o zachovávání zákonů, resp. lidských práv a svobod, měl by to být v prvé řadě on, kdo respektuje zákony.“ Podle obviněného tímto soud vyjádřil svůj názor, že účast na výkonu politických práv je prvek odůvodňující zostření hranice trestní represe, což je v přímém rozporu s čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a jeho ústavně garantovaným shromažďovacím právem, z čehož dovodil závěr, že výrok o vině uvedený v rozsudku soudu prvního stupně nemůže ve světle práva a ústavního pořádku obstát.
8. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 8 To 116/2016, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 2 T 166/2015, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že ho podle §226 písm. b) tr. ř., zprostí návrhu na potrestání pro skutek specifikovaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Pro případ, že by dovolací soud považoval zapotřebí věc postoupit do přestupkového řízení, navrhl, aby po zrušení uvedených rozhodnutí podle §265 l odst. 3 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož obviněným učiněné výhrady lze v podstatných bodech podřadit pod uplatněný dovolací důvod, tyto nicméně označil za neopodstatněné. Ze skutkových závěrů soudu podle něho vyplývá, že obviněný musel vědět, že řádně označení příslušníci Policie ČR v inkriminované době plnili své služební povinnosti, při čemž požívají ochrany vyplývající z §325 tr. zákoníku. Odmítl tedy námitku obviněného stran absence subjektivní stránky, neboť jeho záměrem bylo narušit legální zákrok příslušníků Policie ČR a pomoci svému zadrženému příteli I. S. K jeho tvrzení, že tento zákrok lze následně posoudit jako bezdůvodný, (jelikož trestným činem obecného ohrožení, pro který byl I. S. v celostátním pátrání a pro který byl zadržen, nakonec nebyl uznán vinným) poznamenal, že v době zásahu policistů mu tato skutečnost nebyla a nemohla být známa, načež dodal, že I. S. byl nakonec uznán vinným, byť méně závažným, trestným činem.
10. K násilí užitému vůči zakročujícím policistům uvedl, že nešlo o ojedinělé strčení do policisty provádějícího úkon, neboť krom prvotní fáze, v níž se obviněný s napřaženýma rukama rozběhl na zákrok provádějící policisty a narazil do ramene nstržm. R. T., v násilném jednání pokračoval i poté, co policisté zasáhli proti němu. Námitku, že odpor s úkonem jiné osoby vyjádřený křikem není trestným činem, odmítl s poukazem na další skutková zjištění, že křik obviněného byl doprovázen i jeho aktivním odporem, když se sápal na krk a uniformu nstržm. R. T. Ve prospěch obviněného nemůže podle státního zástupce svědčit ani to, že do ramene policisty narazil poté, co se mu postavil do cesty, což bylo toliko přirozenou obrannou reakcí policisty proti útoku obviněného, z něhož byl zřejmý jeho úmysl napadnout policisty a překazit zákrok vůči I. S.
11. Za neopodstatněné označil i tvrzení obviněného, že nalézací soud přičetl k jeho tíži skutečnost, že skutek spáchal v souvislosti s výkonem politického práva, jelikož se jednalo pouze o úvahu soudu v závěru rozsudku, jež je logickým konstatováním toho, že každý, tím spíše ten, kdo se podle svého vyjádření aktivně zasazuje o zachovávání zákonů, by tyto měl dodržovat.
12. Posledně stran vhodnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe připomněl, že tato automaticky nevylučuje vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých trestných činů jen proto, že odpovědnost by eventuálně bylo možno uplatnit i podle jiného právního předpisu. Aplikace uvedené zásady je namístě pouze v případech, kdy skutky z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Podle názoru státního zástupce však posuzovaná trestní věc takovým není, neboť jednání obviněného žádným způsobem nevybočovalo z běžně se vyskytujících případů násilí vůči policistům zasahujícím např. při demonstracích či shromáždění osob, přičemž skutečnost, že nedošlo k jejich zranění, na věci nic nemění, poněvadž k naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví.
13. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolaní zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil svůj souhlas, aby je v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. projednal v neveřejném zasedání, a to i pro případ jeho odlišného stanoviska ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 8 To 116/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16).
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. V posuzované věci však podstatná část námitek obviněného směřuje do oblasti skutkové a procesní. Obviněný soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (zejména bagatelnost jeho protiprávního jednání coby „běžného incidentu při výkonu shromažďovacího práva“ ve spojení s tím, že se mohl subjektivně domnívat, že reaguje na nezákonný postup policistů a svou pouhou „přítomností“ mu chtěl zabránit, či s tím, že při střetu s nstržm. R. T. byl toliko „pasivní překážkou jeho postupu“). V převážné míře právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném hmotně právním posouzení skutku jako trestného činu.
21. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje do značné míry v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
22. V obecné rovině lze konstatovat, že Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad a jestliže dovolatel takový nesoulad učiní předmětem dovolání. K tomu lze poznamenat, že o tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
23. Nejvyšší soud se přesto stručně vyjádří k některým skutkovým námitkám uplatněným v dovolání. Obviněný především akcentoval napjatou a pro účastníky shromáždění nesrozumitelnou situaci, která měla být důsledkem „chaotického“ postupu policistů, jejichž původní předvedení I. S. za účelem potvrzení totožnosti a verifikace oprávnění pobývat na území České republiky se změnilo v jeho zadržení. Tato sekvence proměnlivých úkonů pak podle obviněného zcela logicky zapříčinila, že ji přítomni mohli vnímat jako svévoli úředních osob. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje právě na samotné tvrzení obviněného, že se pouze mohl domnívat, že reaguje na nezákonný postup policistů, čímž naznačil, že ve skutečnosti takovou představu neměl, když navíc sám v dovolání (správně) podotkl, že policisté postupovali v souladu se zákonem. Námitka takové hypotetické představy obviněného navíc nemá poklad ani v provedeném dokazování, neboť skutečnost, že přítomným demonstrantům nebyl znám důvod policejního zákroku, nemůže implikovat závěr, že se jim mohl oprávněně jevit jako protiprávní. Další tvrzení obviněného, že byl nabrán policií setrvačností, bylo vyvráceno výpovědí svědků nstržm. R. T. a pprap. L. Z. (str. 4-5 rozsudku nalézacího soudu), přičemž z učiněných skutkových zjištění zcela zřejmě vyplývá, že to byl obviněný, kdo způsobil střet s policejní eskortou, když narazil na nstržm. T. po tom, co v plné rychlosti vyběhl z křovinatého porostu s napraženýma rukama. Na podkladě provedeného dokazování nelze dojít ani k závěru, že by obviněný shora popsaným jednáním pouze realizoval své shromažďovací právo. Byť se předmětný skutek odehrál v průběhu demonstrace, obviněný se svým útokem na úřední osoby snažil působit proti výkonu jejich pravomoci (zadržení I. S.), což nelze považovat za součást projevu jeho politického práva.
24. V kontextu shora uvedeného je třeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Ostatně, obviněný v podaném dovolání extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů ani nenamítl.
25. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozuje-li z toho vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
26. Výhradu ohledně porušení jeho základního politického shromažďovacího práva, z něhož také dovozoval nesprávné hmotně právní posouzení skutku jako trestného činu, nutno označit za zcela irelevantní, neboť nalézací soud na shora citovaném vyjádření nijak nezakládal své závěry o jeho trestní odpovědnosti nebo o uložené sankci. Touto úvahou se pouze obiter dictum zamyslel nad eventuálním vhodným účinkem uloženého trestu na obviněného, čímž v žádném směru nezasahoval do sféry jeho základních práv.
27. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný však také namítl, že soudy obou stupňů s ohledem na konkrétní okolnosti případu a možnost použití jiných prostředků sankčního práva popřely zásadu subsidiarity trestní represe a dále též nesprávně zhodnotily otázku hmotného práva spočívající v tom, zda osoba, aktivně se bránící donucovacímu zákroku úřední osoby, páchá trestný čin. Takové námitky lze s jistou mírou tolerance označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.
28. Ve vztahu k první z uvedených námitek Nejvyšší soud připomíná, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
29. V nyní posuzované věci se obviněný podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů dopustil jednání, jež vykazuje všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný namítl, že jeho jednání (především znak „násilí“ jako součást objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu) nedosahovalo takové „kvality“, aby mohlo být ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe posouzené jako trestné. Nejvyšší soud v této spojitosti poukazuje na skutečnost, že ve smyslu §325 tr. zákoníku se násilím rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Násilí může směřovat proti člověku, a to jak proti úřední osobě, jejíž odpor má být překonán nebo jejímuž odporu chce pachatel zamezit, tak proti jiné osobě nebo proti věci, pokud je prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby, přičemž k naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3128).
30. Otázku dostatečné míry společenské škodlivosti jednání za účelem vyvození závěru o jeho trestnosti je nutno posoudit komplexně s ohledem na veškeré relevantní okolnosti skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Z vykonaných skutkových zjištění přitom vyplývá, že násilí užité obviněným vůči příslušníkům bezpečnostního sboru při výkonu jejich pravomoci, tj. v postavení úředních osob ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, spočívalo v tom, že při eskortě I. S. narazil v plné rychlosti s napraženýma rukama do nstržm. R. T. a následně v průběhu užití donucovacích prostředků ze strany pprap. L. Z. (jakožto reakce na jeho předchozí protiprávní jednání) kladl aktivní odpor, přičemž se snažil zachytit nstržm. R. T. za krk nebo uniformu, načež musel být jeho útok ukončen až nasazením služebních pout. K tomu svědek nstržm. R. T. ve své výpovědi uvedl, že se s jednáním lidí, kteří by se mu snažili zabránit v nějakém zákroku při výkonu služby, jako tomu bylo v případě obviněného, běžně nestřetává (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Skutečnost, že obviněný nezpůsobil úředním osobám zranění, nemá ze shora rozvedených důvodů žádný vliv na jeho trestní odpovědnost podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem ke všem uvedených okolnostem, zejména k celkové intenzitě jednání obviněného, který ve svém prvotním útoku na úřední osoby pokračoval i přes užití donucovacích prostředků, lze jeho jednání označit za natolik společensky škodlivé, že z hlediska spodní hranice trestnosti nemožno vyvodit závěr, že by neodpovídalo běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
31. K výhradě obviněného ohledně beztrestnosti násilí, když je toto obranou proti, byť legálnímu, zákroku úřední osoby, Nejvyšší soud konstatuje, že obrana proti zákroku příslušníků bezpečnostního sboru není přípustná a použití násilí k zamezení takového postupu je nutno považovat za trestný čin podle §325 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 55/1977 Sb. rozh. tr.). V daném případě se nemohlo jednat ani o nutnou obranu ve smyslu §29 tr. zákoníku, když aktivní odpor kladený obviněným vůči zákonnému donucovacímu zákroku úřední osoby nelze považovat za oprávněné bránění se bezpráví. Ad absurdum by byla právně přípustná násilná obrana vůči jakýmkoliv legálně prováděným zákrokům příslušníků Policie ČR, což by ovšem znemožňovalo účinný výkon jejich působnosti v ochraně osob, majetku a veřejného pořádku. Tvrzení, že shora naznačenou obranu proti užitému donucovacímu prostředku lze posoudit pouze jako přestupkové jednání, obviněný nijak blíže nezdůvodnil.
32. V dané souvislosti rovněž namítl, že verbální vyjádření jeho nesouhlasu s prováděním policejního zákroku nelze považovat za trestné. Nejvyšší soud k tomu pouze stručně uvádí, že tato část skutkové věty rozsudku nalézacího soudu není sama o sobě skutečností odůvodňující jeho trestní postih, tuto ovšem nutno posuzovat v kontextu s dalšími skutkovými zjištěními, zejména že křik obviněného byl doprovázen i jeho aktivním odporem, když se sápal na krk a uniformu nstržm. R. T. Toto slovní vyjádření ( „Pusťte ho, kam ho vedete, nechte ho …“ ) navíc zdůrazňuje subjektivní stránku jeho jednání, které bylo po celou dobu vedeno jeho přímým úmyslem zabránit příslušníkům Policie ČR v provedení služebního zákroku – zadržení I. S. Obviněný tudíž užil násilí (dostatečně intenzivní, aby mohlo být posouzeno jako trestné) v úmyslu působit na výkon pravomoci úředních osob – policistů eskortujících jemu známou osobu, čímž naplnil formální i materiální stránku trestného činu podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
33. Z těchto stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu