ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1048.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1048/2016-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. srpna 2016 o dovolání, které podala obviněná O. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2016, č. j. 4 To 400/2015-893 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 187/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2016, č. j. 4 To 400/2015-893, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 11. 2015, č. j. 4 T 187/2013-871, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále 10 ze dne 16. 11. 2015, č. j. 4 T 187/2013-871 byla obviněná O. D. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkového zjištění dopustila tím, že
v době nejméně od 1. 1. 2011 do 25. 6. 2011 ve Městě A., okres B., jako vedoucí a jediná prodavačka prodejny masa a uzenin na ulici Č. l., přebírala zboží a následně řádně neodváděla tržbu z jeho prodeje a společnosti Zátor-Agrozat s.r.o. tak způsobila škodu ve výši 96.717 Kč,
za který byla odsouzena podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu výdělečné činnosti a zaměstnání spojené s hmotnou odpovědností na dobu jednoho roku.
2. Týmž rozsudkem byla obviněná podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek popsaný v bodě 2) žalobního návrhu, jímž měla spáchat přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Poškozená společnost Zátor-Arozat s. r. o. byla podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti odsuzující části tohoto rozsudku podala obviněná, rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 3. 2016, č. j. 4 To 400/2015-893, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Lindenthala dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatelka namítá, že nikdy neměla v úmyslu přisvojit si část získaných tržeb a tržby nekrátila. Proto se k jednání, jež jí bylo kladeno za vinu, nedoznala. Soudům nižších stupňů vytýká, že nevyhodnotily správně odborné závěry obsažené ve znaleckých posudcích, neboť podle obviněné „z obou těchto znaleckých posudků jednoznačně vyplývá, že schodek na pokladní hotovosti neznamená neprokázaný schodek v tržbách“. Podle dovolatelky „se nejedná fakticky o vyjádření téhož jinými slovy“ , neboť fiskální manko – schodek na pokladní hotovosti ve výši 96 217 Kč – vyjadřuje výsledek dílčí inventarizace pokladny, nikoli již inventarizaci zásob, neboť právě jejich nabytím a dále prodejem dochází k pohybům výše pokladní hotovosti. Zásoby nebyly předmětem inventárních zjištění. S oporou o zjištění znalce Ing. Václava Poloka obviněná namítá, že z obsahu inventarizace nevyplývá žádný schodek v tržbách z prodeje masa a uzenin, neboť její součástí nebyla fyzická inventarizace zásob na prodejně. Současně poukazuje na porušení postupu poškozené organizace při vedení účetnictví. Rovněž ze zjištění znalkyně Ing. Jany Jarošové podle obviněné nevyplývá, že by v období 1. 1. 2016 až 25. 6. 2016 byl zjištěn schodek v tržbách masa a uzenin. Schodek vznikl na pokladní hotovosti. Poukázal-li odvolací soud na výpověď obviněné ze dne 12. 11. 2013, pak z ní nelze dovodit, že si úmyslně přisvojila částku 96 717 Kč. Dovolatelka proto namítá, že pokud by skutečně došlo k manku jejím zaviněním, což však znalec nepotvrdil, mohlo by být její jednání posuzováno pouze jako schodek na svěřených hodnotách. Dále poukazuje na vyjádření znalce, podle něhož svědecké výpovědi nemohou nahradit neexistenci průkazných účetních dokladů. S ohledem na to, že podle jejího hodnocení jsou oba případy, které jí byly obžalobou kladeny za vinu, po skutkové i důkazní stránce obdobné, měl soud rozhodnout o jejím zproštění obžaloby i v případě skutku, který se měl stát v období od 1. 1. 2016 do 25. 6. 2016.
6. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a tomuto soudu podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
7. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání, ke dni rozhodování Nejvyššího soudu o něm, nevyjádřil. Tato skutečnost však Nejvyššímu soudu nebránila v tom, aby podané dovolání obviněné projednal a rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž tento jeho mimořádný opravný prostředek splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
12. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
13. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
14. Přestože dovolací argumentace obviněné má převážně skutkový charakter, nelze pominout tu její část, v níž namítla, že okruh důkazů, který podle odvolacího soudu měl svědčit o správnosti skutkových a potažmo právních závěrů nalézacího soudu, neodůvodňuje závěr, že si úmyslně přisvojila částku 96 717 Kč, resp. že tento umožňuje nanejvýše učinění závěru, že je odpovědna za schodek na svěřených hodnotách. Takové vyjádření je nezbytné interpretovat tak, že napadenému rozhodnutí vytýká nesprávnost podřazení svého jednání (a tím i zjištěného skutku) pod příslušné ustanovení trestního zákoníku, konkrétně nesprávnost jeho posouzení jako trestného činu zpronevěry. Namítá tak totiž, že je odůvodněno nanejvýš vyvození její odpovědnosti v rovině práva civilního (za zaviněné způsobení schodku na svěřených hodnotách).
15. Protože na podkladě takto obsahově vymezené dovolací námitky neshledal Nejvyšší soud zákonných podmínek k tomu, aby o dovolání obviněné rozhodl způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal na jejím podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesením, resp. i rozsudek mu předcházející a dospěl k závěru o důvodnosti označeného mimořádného opravného prostředku, jež odůvodňuje kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů.
16. Je tomu tak proto, že nalézacímu soudu je nezbytné vytknout to, že při vymezení trestně právně významného jednání obviněné, tzn. při popisu jejího jednání v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku, převzal bez dalšího popis obsažený v žalobním návrhu, ač tento zjevně nevymezuje všechny skutkové okolnosti nezbytné pro následnou subsumpci jednání dovolatelky pod znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Z pohledu rozhodování o podaném dovolání je pak podstatné zjištění, že tato zjištění nalézací soud nerozvinul ani v odůvodnění svého rozsudku a že žádoucí nápravu v uvedeném směru neučinil ani odvolací soud rozhodující o řádném opravném prostředku obviněné.
17. V této souvislosti je třeba zopakovat, že podstata jednání dovolatelky je v rozsudku soudu prvního stupně vymezena tak, že tato v období a na místě v něm specifikovaném ( „v době nejméně od 1. 1. 2011 do 25. 6. 2011 ve Městě A., okres B.… na ulici Č. l.“ ) jako vedoucí a jediná prodavačka prodejny masa a uzenin „přebírala zboží a následně řádně neodváděla tržbu z jeho prodeje“, čímž podle zjištění tohoto soudu
„společnosti Zátor-Agrozat s.r.o. tak způsobila škodu ve výši nejméně 86 717 Kč“. Toto skutkové zjištění vyjádřené ve výrokové části rozsudku není v jeho odůvodnění nikterak rozvedeno, neboť nalézací soud v něm toliko (str. 2) zmiňuje, že skutkový děj zjistil z následně uvedených důkazů, resp. posléze (str. 8) toliko uvádí následující skutečnosti: „Obžalovaná pracovala na pozici jediné prodavačky v prodejně již od roku 2010. Jako jediná prodavačka přebírala zboží, prodávala je a také za něj poškozené společnosti měla odvádět získanou tržbu. V roce 2011 jí bylo prokázáno manko přímo rozdílem mezi účetními záznamy a skutečně odvedenou hotovostí… Rozdíl zjištění inventarizační komisí obžalovaná uznala a v dohodnutých splátkách zaměstnavateli splatila. Obžalovaná si byla schodku vědoma a v jejím jednání soud spatřuje přímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.“ V návaznosti na toto skutkové vyjádření okresní soud uzavřel (str. 9), že „za toho stavu vzal... za prokázáno, že obžalovaná si v bodě 1) přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, a způsobila tak na cizím majetku větší škodu. Tímto jednáním po všech stránkách naplnila zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku.“
18. Kraj ský soud, jenž se se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu ztotožnil, uvedl (str. 4), že „okresní soud dospěl ke správnému závěru stran vzniku a výše škody, jakožto znaku skutkové podstaty přečinu zpronevěry“ , přičemž poukázal na to, že „byť (pozn. dovolatelka) vinu popřela, připustila stran prvého vytýkaného jednání vznik manka… Dluh uznala a poté i zaplatila, protože si byla vědoma, že to byla i její chyba.“ Z hlediska formy zavinění jednání dovolatelky odvolací soud uvedl, že „šlo o úmyslné jednání a nikoli nedbalost či jakýsi nepořádek v tržbách“, přičemž poukázal na svědecké výpovědi M. J., M. O., L. H. a J. T., jejichž obsah ve stručnosti zmínil. Současně uvedl, že obviněná z tržeb odváděla každý měsíc méně, než skutečně prodala a že poškozené společnosti způsobila škodu v celkové výši nejméně 96 717 Kč. Odvolací soud uzavřel, že „z hlediska subjektivní stránky při komplexním hodnocení všech provedených důkazů je proto nutno přisvědčit okresnímu soudu v jeho závěru, že obžalovaná jednala v úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Žádné pochybení odvolací soud neshledal v právním posouzení podle něj správně zjištěného skutkového stavu věci [ „Obžalovaná si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena a způsobila tímto činem na cizím majetku větší škodu (ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku), svým protiprávním jednáním tak naplnila veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §1206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku“. ].
19. Citované právní závěry soudu obou stupňů jsou nesprávné, neboť jejich nedostatečná skutková zjištění neumožňují učinění právního závěru, že si dovolatelka přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena. Jak rozsudek soudu nalézacího, tak ani usnesení soudu odvolacího totiž neobsahuje to nezbytné skutkové zjištění, které by umožnilo jednání obviněné posoudit jako trestný čin zpronevěry. Míněno je takové skutkové zjištění, jež by vyjádřilo naplnění výše označeného zákonného znaku objektivní stránky – přisvojení si cizí věci. Nalézací soud své zjištění stran jednání dovolatelky omezuje pouze na vyjádření toho, že obviněná jako vedoucí a jediná prodavačka na prodejně ve Městě A. přebírala zboží a následně řádně neodváděla tržbu z jejího prodeje. Žádné z těchto jednání však není možno označit za jednání trestné. Prvním údajem je toliko vyjádřeno to, že obviněná získávala do své dispozice - jako cizí věc jí svěřenou - masné výrobky, které měla na prodejně prodávat a z jejichž prodeje měla odvádět jejich dodavateli (vlastníku a podle zjištění soudu poškozenému) získanou tržbu. Druhý údaj vyjadřuje závadový způsob plnění povinnosti, jež pro dovolatelku vyplývala z jejího pracovního zařazení. Z vymezení obsaženého v rozsudku však explicitně neplyne, jakého charakteru toto její pochybení nabylo, tj. v čem nebyl její odvod tržby řádný. Nedostatečnost této specifikace pak vede k tomu, že pod učiněné skutkové zjištění mohou být podřazeny i takové formy jednání (např. neprovedení odvodu tržby ve stanoveném termínu), které nutně nemusí mít za následek vznik škody (tedy následek podle nalézacího soudu z řádného neodvádění tržby vzešlý). Pokud v daném směru zpřesnil nekonkrétnost tohoto vymezení soud odvolací, který konstatoval (str. 5), že obviněná „z tržeb odváděla každý měsíc méně, než skutečně prodala“, pak ani toto vyjádření nedostačuje k závěru o trestní odpovědnosti obviněné přečinem, jímž byla uznána vinnou. Ani rozhodnutí odvolacího soudu, které by již z hlediska kauzality bylo možno označit za způsobilé propojit vlastní jednání obviněné se škodou, která měla poškozené organizaci vzniknout, totiž nevyjadřuje nic, co se týče otázky toho, proč byly odvody tržeb obviněnou nižší, než by odpovídalo hodnotě skutečně prodaného zboží. Vyjádřeno zcela konkrétně, žádné z rozhodnutí soudu nižších stupňů nekonstatovalo, že se tak stalo v důsledku toho, že obviněná dosažené tržby úmyslně zkrátila.
20. Přitom takové skutkové zjištění, tj. že obviněná způsobem odporujícím účelu svěření naložila buď
a) s masnými výrobky svěřenými její dispozici za účelem jejich prodeje a realizace zisku ve formě získaných a následně odvedených finančních prostředků (například jejich užitím pro vlastní potřebu bez jejich úhrady dodavateli) nebo,
b) s tržbou, kterou řádným prodejem získala (např. jejím užitím pro vlastní potřebu),
je esenciálním předpokladem pro závěr, že se dopustila trestného činu zpronevěry.
21. Skutková zjištění obsažená v rozhodnutích soudů nižších stupňů nic takového nevyjadřují. Pokud oba soudy vycházejí pouze z toho, že na prodejně vzniklo (případným zaviněným) jednáním obviněné manko, které bylo vyčísleno v jejich rozhodnutích v podobě škody dosahující částky 96 717 Kč, aniž by současně konstatovaly, že důvodem vzniku vyčísleného rozdílu bylo to, že obviněná jednala v jedné z výše uvedených alternativ (případně oběma formami jednání), nemohly odůvodněně dospět k závěru, že obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
22. Jak již bylo uvedeno výše, napadená rozhodnutí vůbec nevyjadřují ve svých skutkových zjištěních naplnění znaku přisvojení si cizí věci. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Jde o takové nakládání s cizí věcí pachatelem, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s ní. Přisvojením získává pachatel možnost neomezené dispozice se svěřenou věcí, aniž by zásadně bylo rozhodné, jak s ní skutečně nakládá (ne každá dispozice, např. zničení věci, může být považována za zpronevěru). Soudy v napadených rozhodnutích nikterak nevyjádřily, že by dovolatelka získala nad svěřenou věcí neomezenou dispozici, a že by tak ve smyslu výše uvedeného chápání s ní naložila v rozporu s účelem svěření. Jak již bylo uloženo, vyšly toliko ze zjištění úbytku (manka), aniž by vyložily, jakým způsobem tento vznikl. Přitom pro závěr o vině pachatele trestným činem zpronevěry je zjištění o způsobu jeho naložení s cizí věcí podstatnou skutečností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1449/2010, podle kterého „k právnímu závěru o naplnění zákonného znaku trestného činu zpronevěry… spočívajícího v tom, že si pachatel přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, nepostačuje skutkové zjištění, podle něhož… finanční prostředky použil k blíže nezjištěnému účelu…“).
23. Otázka subjektivní stránky je vyřešena rovněž způsobem zjevně nedostatečným. Oba soudy sice uzavřely, že dovolatelka jednala v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, avšak tento jejich závěr – s přihlédnutím k jejich argumentaci – nelze pokládat za odpovídající vyjádření naplnění subjektivní stránky přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Připomíná se, že nalézací soud v dané souvislosti uvedl, že „obžalovaná si byla zjištěného schodku vědoma“ , z čehož dovodil naplnění subjektivní stránky označeného přečinu [ „v jejím jednání soud spatřuje úmysl přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku“ ], odvolací soud závěru, že obviněná „jednala v úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku“ , přisvědčil „při komplexním hodnocení všech provedených důkazů“.
24. Stran této otázky dostačuje uvést, že k trestnosti jednání pachatele konkrétním trestným činem nedostačuje, že obecně jedná úmyslně (např. v úmyslu přímém), neboť jeho zavinění se musí vztahovat právě ke znakům konkrétního trestného činu (zavinění musí pokrývat jednání pachatele, jím přivozený následek a kauzální nexus mezi jeho jednáním a vzniklým následkem). V případě trestného činu zpronevěry musí pachatel úmyslně způsobit následek (porušení zájmu na ochraně vlastnického práva) projevující se konkrétním účinkem (vznikem škody určité kategorie – nikoli nepatrné, větší atd.) a to jednáním zde vymezeným, tj. přisvojením si cizí věci. Jestliže obviněná žádné přisvojení si cizí věci nepřipouští ( „Obžalovaná se k uvedenému jednání nedoznala.“, „… byť vinu popřela, připustila… vznik manka.“ ) a toto není ani konkrétní argumentací soudů nižších stupňů doloženo s oporou o příslušné důkazy, pak nelze hovořit o prokázání úmyslu ve smyslu zákonného znaku subjektivní stránky přečinu zpronevěry.
25. Vzhledem k těmto poznatkům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadená rozhodnutí nemohou obstát, neboť jsou zatížena vadou spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku.
26. Nejvyšší soud proto na podkladě podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2016, č. j. 4 To 400/2015-893, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 11. 2015, č. j. 4 T 187/2013-871, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
27. Vrácení věci až soudu prvního stupně je odůvodněno zjištěním o nedostatečnosti jeho skutkových zjištění týkajících se skutkové podstaty přečinu, jímž dovolatelku uznal vinnou. Případné vyslovení viny dovolatelky je odvislé od toho, zda zhodnocení provedených důkazů, s případným jejich doplněním, pokud to bude možné, umožní nalézacímu soudu vyslovení takových skutkových zjištění, která by – i ve smyslu výše uvedeného – subsumpci nově zjištěného skutku pod zákonná ustanovení §206 tr. zákoníku, event. jiného trestného činu, odůvodnila. Otázka náležitých skutkových zjištění je prvořadým úkolem soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto právě tomuto soudu věc vrátil, aby se jí nově zabýval. Připomíná se, že orgán činný v trestním řízení, jemuž je věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§265s tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. srpna 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu