ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1057.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1057/2016-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. srpna 2016 o dovolání, které podal obviněný M. Ch. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 9 To 15/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 72/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 2 T 72/2015, byl obviněný M. Ch. uznán vinným pod bodem I. 1) – 3) jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem II. 4) – 59) jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a pod body II. 5, 6, 10, 12, 13, 15, 16, 18, 20-22, 24, 25, 27-38, 40, 45-50, 52, 53, 55-58 též pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný M. Ch. byl za toto jednání odsouzen podle §205 odst. 4, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území okresu R. v trvání pěti let. Dále byly podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zabrány věci, které jsou blíže specifikovány v předmětném rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené Kooperativě pojišťovně a. s. a P. B. Obviněnému byla dále podle §228 odst. 1 tr. ř. (spolu se spoluobviněným M. V.) uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozeným, vymezeným v rozsudku Okresního soudu v Rokycanech. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli specifikovaní poškození se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rokycanech podal obviněný, státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rokycanech a zúčastněná osoba K. P. odvolání. Z jejich podnětu Krajský soud v Plzni rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ohledně obviněného M. Ch. v odsuzující části ve výroku o vině pod bodem I. 1) – 3), ve výroku o trestu, ve výroku o náhradě škody vztahujícího se k bodu I. 1) – 3), (ohledně spoluobviněného M. V. ve výroku o trestu a dále ve výroku o zabrání věci) a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. Ch. podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutky vymezené pod bodem I. 1) – 3), neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození Kooperativa pojišťovna a. s. a P. B. odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Za jednání pod body II. 4) – 59) téhož rozsudku byl obviněný M. Ch. odsouzen podle §205 odst. 4, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný M. Ch. podané dovolání odůvodnil tak, že v dané věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný nejdříve shrnul dosavadní průběh řízení a následně konstatoval, že závěr o jeho vině ohledně útoků, ke kterým se nedoznal vůbec nebo nikoli zcela, do značné míry stojí na výpovědi spoluobviněného V., resp. na prověrkách na místě provedených se spoluobviněným V. Dovolatel považuje výpověď spoluobviněného V. za nekonkrétní a neměla by být brána za usvědčující důkaz, když ke způsobu provedení a rozsahu odcizených věcí neuvedl, podle názoru dovolatele, v podstatě nic. K prověrkám na místě dovolatel poukazuje na to, že týkají-li se bodů II. 17) a dalších, pak k nim nemělo být vůbec přihlíženo. Trestní stíhání dovolatele pro útoky pod body II. 17) – 56) bylo zahájeno usnesením ze dne 5. 2. 2015, prověrky na místě, které se těchto bodů týkají, byly provedeny ve dnech 13., 14. a 18. 11. 2014. Trestní stíhání dovolatele pro útoky pod body II. 57) – 59) bylo zahájeno usnesením ze dne 24. 4. 2015, prověrka na místě týkající se těchto bodů byla provedena dne 23. 4. 2015. Přitom je dle jeho názoru zjevné, že nemohly být prováděny jako neopakovatelné či neodkladné úkony, když se konaly v odstupu v řádu měsíců od spáchání trestné činnosti. Nic nebránilo, aby byly provedeny až po zahájení trestního stíhání, případně aby byly po zahájení trestního stíhání zopakovány. Ze způsobu, jakým byly prověrky na místě užity jako usvědčující důkaz, je zjevné, že se nejednalo o doplnění či upřesnění, ale byly v mnoha případech jedinými důkazy. Pochybnosti vznáší i co do způsobu provedení prověrek na místě, když z výpovědi spoluobviněného V. vyplynulo, že některé objekty nepoznal. Námitky dovolatel směřuje rovněž vůči sledování pohybu vozidla Škoda Octavia. Z tohoto nelze bez dalšího dovodit, že by se ve vozidle měl nacházet dovolatel. Zajištěné trasologické stopy a pachové stopy rovněž vinu dovolatele neprokazují. Odborná vyjádření se pak rovněž týkají pouze okolností, které nemohou přispět k usvědčení konkrétních pachatelů. Soudy nedostatek důkazů o vině dovolatele v rozporu se zásadou in dubio pro reo nahrazovaly svými domněnkami. Dovolatel odmítá, že by závěr o jeho vině mohl být postaven pouze na časové a místní souvislosti a stejném předmětu zájmu. Námitky dovolatele směřují dále k postoji soudů k výpovědím poškozených. Domnívá se, že stojí-li tvrzení dovolatele proti tvrzení poškozeného, v souladu se zásadou in dubio pro reo, měl být za prokázaný vzat rozsah odcizených či poškozených věcí, který byl prokázán bez důvodných pochybností, tedy který dovolatel doznal. Dovolatel se neztotožnil ani se závěry soudů, kdy uzavřely, že pokud tvrzený rozsah věcí nebylo možno odcizit pro jejich množství, pak se obvinění do některých objektů vraceli. V souvislosti s bodem II. 14) opětovně poukazuje na námitku, se kterou se nevypořádal ani jeden ze soudů. Ty vzaly výpověď spoluobviněného V. za pravdivou a věrohodnou, pouze však do té míry, dokud byla v souladu s obžalobou. Soudy nepřihlížely k tvrzení V., kdy rozporoval rozsah odcizených věcí. Rozpor v argumentaci obou soudů dovolatel shledává v tom, jak se vypořádaly s námitkou dovolatele, že předměty nízké hodnoty nezcizoval. S popřením odcizení snubního prstenu se krajský soud nijak nevypořádal. V souladu s již zmiňovanou zásadou in dubio pro reo měl být za prokázaný vzat rozsah odcizených věcí, na kterém se oba spolupachatelé shodli, a nelze argumentovat tím, že oba nemohli mít přesný přehled o tom, které věci ten druhý z nich odcizuje. V dané souvislosti podotýká, že odcizení starožitností spoluobviněným V. nelze vyloučit jen proto, že sám V. uvedl, že o takové věci neměl zájem. I v případech, kdy si spoluobviněný V. nebyl jistý tím, zda se do daných objektů vloupali, soud se spokojil s tím, že V. připustil, že k vloupání mohlo dojít. Pokud jde o bod II. 35), dovolatel rozporoval cenu porcelánového kafemlýnku. Z dodatečně vypracovaného odborného vyjádření plyne, že cena předmětu byla snížena na desetinu ceny uváděného v obžalobě. Dále poukazuje na bod II. 57), kdy byla předmětem zájmu cena obrazu. Poškozeným byl ohodnocen na částku 20 000 Kč, tato částka byla soudem vzata jako relevantní, přestože znalec uvedl, že věc nelze ohodnotit bez bližších údajů. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhá, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni, v celé části, která se týká jednání pod body II. 4) – 59), zrušil, dále aby zrušil jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ve výroku o vině v části týkající se jednání pod body 9, 10, 12, 14 – 24, 30, 35, 38 – 39, 41, 43, 48, 50, 52, 54, 57 - 59 a dále ve výroku o náhradě škody týkající se zmíněných bodů a aby Okresnímu soudu v Rokycanech nařídil, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále je vhodné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. Nejvyšší soud shrnuje, že v popisu skutku jsou popsány znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř.
12. Co se týče námitek stran provedených prověrek na místě, je nutné konstatovat, že se jedná o námitky, které nelze pod deklarovaný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit. Nad rámec je však vhodné uvést následující. Podle dikce ustanovení §104e odst. 1 tr. ř. se prověrka na místě koná, je-li zapotřebí za osobní přítomnosti podezřelého, obviněného nebo svědka doplnit nebo upřesnit údaje důležité pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu. Prověrka na místě se provádí, jestliže je třeba (např. pro odstup času, pro vzniklé rozpory nebo nedostatky ve výpovědích, které nelze jinak odstranit, anebo z jiných důvodů) za osobní přítomnosti vyslechnuté osoby doplnit nebo upřesnit důležité údaje pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu. Prověrka na místě je úkonem, při kterém vyslechnutá osoba (podezřelý obviněný, svědek) ukazuje (označuje) místa a objekty spojené s vyšetřovanou událostí, popíše na místě okolnosti potřebné k objasnění vztahu určitých objektů k této události a demonstruje určitou činnost, o které vypovídala. To vše pak orgán činný v trestním řízení pozoruje, zaznamenává a porovnává se skutečnostmi uvedenými v prověřované výpovědi. Místem se zde rozumí vymezení prostoru, na kterém nebo ve kterém mělo dojít ke skutečnostem důležitým pro trestní řízení, zejména ke spáchání trestného činu nebo k událostem s ním souvisejícím. Jde tedy o úkon podstatně užší než rekonstrukce, zpravidla prováděný jen za účasti vyslechnuté osoby a zaměřený pouze na jednu či několik skutkových okolností. Prověrka výpovědi se provádí zásadně jen na místě, kde došlo k určité události, a za obdobných podmínek (zejména časových), jaké byly v době této události. Vždy je nutná přítomnost vyslechnuté osoby, jejíž výpověď se prověřuje. Účelem prověrky na místě je doplnit nebo upřesnit údaje důležité pro trestní řízení, tj. porovnat skutečnosti uvedené ve výpovědi podezřelého, obviněného nebo svědka se situací a jejich činností na konkrétním místě, získání nových faktů nebo vyhledání, opatření a zajištění dalších potřebných důkazů. Smyslem tedy je objektivizace výpovědi určité osoby spočívající v odstranění přetrvávající neúplnosti nebo nepřesnosti v prověřované výpovědi, ale též zhodnocení věrohodnosti výpovědi z toho hlediska, zda vyslýchaná osoba získala informace důležité pro trestní řízení, o nichž vypovídala, bezprostřední účastí na vyšetřované události, zda její průběh skutečně sama pozorovala, zda informace získala jen zprostředkovaně, nebo dokonce zda si je sama nevymyslela. Za tím účelem se potvrzuje samotná existence určitého místa, ověřuje se shoda údajů obsažených ve výpovědi se skutečnou situací na místě a rozsah znalosti vypovídající osoby o tomto místě. Charakteristickým rysem prověrky na místě je obligatorní osobní přítomnost podezřelého, obviněného nebo svědka, jehož výpověď se prověřuje na daném místě. Přitom se předpokládá, že tato osoba již byla v příslušném procesním postavení vyslechnuta. V daném případě byly prověrky na místě skutečně dle protokolů o prověrce na místě provedeny ve dnech 13. 11. 2014 (č. l. 3683 – 3687), 14. 11. 2014 (č. l. 3697 – 3701), 18. 11. 2014 (č. l. 3734 – 3738) a 24. 4. 2015. Trestní stíhání pro skutky vymezené pod body 1) - 3) a 4) – 16) bylo zahájeno 13. 11. 2014 (Usnesení o zahájení trestního stíhání osob, č. l. 3620 – 3646), trestní stíhání pro skutky vymezené pod body 17) – 56) bylo zahájeno dne 5. 2. 2016 (Usnesení o zahájení trestního stíhání osob, č. l. 4144 – 4170). Prověrka na místě vztahující se k jednáním popsaným pod těmito body, tedy 17) – 56), byla provedena za účasti dovolatele dne 13. 4. 2015 (protokol o prověrce na místě, č. l. 4234 – 4237). Spoluobviněným V. byla prověrka na místě vztahující se k bodům 9), 17) – 56) provedena dne 23. 4. 2015 (protokol o prověrce na místě, č. l. 4247 – 4250). Tedy v obou případech až poté, co bylo k předmětným bodům zahájeno trestní stíhání. Vzhledem k výše uvedenému nelze zpochybňovat platnost provedených prověrek na místě, neboť byly učiněny v souladu se zákonem, když osoba, která se prověrky na místě účastní, již byla v příslušném procesním postavení vyslechnuta.
13. Námitky dovolatele směřující vůči sledování pohybu vozidla Škoda Octavia rovněž nenaplňují dovolatelem uplatněný, ani žádný jiný dovolací důvod. Nadto z protokolu o sledování osob a věcí podle §158d zák. č. 141/1961 Sb, o trestním řízení soudním jasně vyplývá, že byly sledovány osoby obviněného Ch. a spoluobviněného V. (č. l. 3594 – 3601), a to ve dnech 11., 14. a 15. 7. 2014, dále 30. a 31. 10. 2014 a konečně i 11. a 12. 11. 2014.
14. Nelze tedy učinit závěr, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Rokycanech, resp. Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy a souvisejícími právními závěry na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
15. V souvislosti s námitkami dovolatele stran rozsahu odcizených věcí, je nutno nad rámec podotknout, že obvinění se trestné činnosti dopustili ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku. V takovém případě není vyžadováno, aby se všichni pachatelé na jednání účastnili stejnou měrou. Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu. O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Při spolupachatelství tedy nemusí všichni pachatelé jednat stejně, postačí, že se jednotliví pachatelé účastní trestné činnosti s vědomím, že tak konají ve shodě s ostatními za účelem dosažení stejného cíle, přičemž jejich jednání je provázáno a koordinováno. Při spolupachatelství se čin každého ze spolupachatelů posuzuje tak, jako by ho spáchal sám. Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, resp. účinku (celá škoda), pokud byly způsobeny společným jednáním a vztahoval se k nim jejich společný úmysl. Z uvedeného vyplývá, že s ohledem na předem pojatý úmysl obviněných, je zcela nerozhodné, který ze spoluobviněných odcizil tu kterou konkrétní věc, zda se některý z nich specializoval na starožitnosti nebo např. potraviny či nikoli (viz rozh. č. 15/1967 Sb. rozh. tr., rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.).
16. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
17. V předmětné trestní věci považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat mj. na skutečnosti uvedené v rozsudku soudu prvního stupně vztahující se k doznání obviněného k útokům v rozsudku popsaným, stejně jako výši škody jejich jednáním způsobené. Rovněž nelze přehlédnout, že v případě pouze některých útoků zpochybňoval výši způsobné škody, avšak jednání doznal. Pouze v případě několika útoků (zejména bod 57) odmítal jednak svoji vinu na předmětném jednání a zpochybňoval i výši způsobené škody. Oproti tomu je však dovolání koncipováno tak, že obviněný popírá i ta jednání, ke kterým se doznal, tedy popírá zjištěný skutkový stav věci a soudům v té souvislosti vytýká nesprávné hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že tento ke každému z útoků rozvedl své hodnotící úvahy v souvislosti s provedenými důkazy. Námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, považuje Nejvyšší soud s ohledem na jejich charakter z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za právně irelevantní.
18. S přihlédnutím ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutek obviněného byl kvalifikován v souladu se zákonem a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného M. Ch. odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu