ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1060.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1060/2016-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2016 o dovolání, které podal obviněný D. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 6 To 482/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 27 T 21/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. L. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 27 T 21/2015, byl obviněný D. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v P. dne 5. 1. 2015 v přesně nezjištěné době od 19.30 hod. do 21:45 hod., poté, co se dostavil do J. ulice …, kde se v té době nacházela A. L., u své babičky K. L., A. L. pod smyšlenou záminkou, že má jít za jejím bratrem, vylákal z bytu, následně ji zavedl do domu v Ž. ulici …, kde ji nejprve chytil za paže, líbal ji, poté ji chytl za vlasy, když se A. L. bránila tím, že mu odstrkovala ruce a křičela, udeřil ji do tváře, v důsledku čehož A. L. upadla na zem a ztratila vědomí, poté ji celou vysvlékl, když A. L. opět nabyla vědomí, tak viděla, že D. L. na ní leží, drží jí nohy nahoře a vzápětí na ní vykonal soulož a poté i anální styk, A. L. se jej opakovaně snažila odstrčit, to se jí posléze podařilo a z místa činu utekla.“
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 6 To 482/2015, z podnětu odvolání státního zástupce zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. V podaném mimořádném opravném prostředku vyjádřil své přesvědčení, že v předcházejícím řízení došlo v rámci dokazování k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V návaznosti na to zrekapituloval ty rozhodné okolnosti případu, které považuje za zásadní a kterými by se měl dovolací soud zabývat. Prvně uvedl, že v době, kdy mělo dojít ke spáchání skutku vymezeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, se v blízkosti poškozené A. L. (dále jen „poškozená“) nepohyboval, natož aby ji úmyslně kontaktoval, či jí jakýmkoli způsobem ubližoval. Uvedené mají potvrzovat zejména důkazy zajištěné bezprostředně po jeho zadržení, jelikož na údajném místě činu nebyly nalezeny žádné relevantní biologické stopy a z gynekologické prohlídky poškozené vyplývá, že její nález byl zcela normální, bez známek násilí či jakéhokoli jiného „poškození“. Poukázal také na skutečnost, že na těle a oblečení poškozené nebyl nalezen žádný jeho genetický materiál, ani on neměl na svém těle či oblečení žádné biologické stopy poškozené. Podle názoru obviněného je zcela nemožné, aby v případě spáchání výše specifikovaného trestného činu nebyl na místě jeho spáchání či na těle údajných aktérů nalezen žádný biologický materiál, a pokud je argumentováno eventualitou bezprostředního osprchování se poškozené, nebyl nijak vysvětlen fakt, že nebyly nalezeny žádné stopy na místě činu. Při vyvození závěrů z výše rozvedených okolností měla být podle něho užita zásada in dubio pro reo , jelikož naznačené pochybnosti svědčí v jeho prospěch a měly proto vést k jeho zproštění obžaloby.
6. Obviněný dále zpochybnil hodnocení důkazů, a to výpovědi poškozené a znaleckých posudků vypracovaných k jeho osobě a k osobě poškozené. Stran výpovědi poškozené se podle něho soudy obou instancí nevypořádaly se skutečností, že tato při svém prvním policejním výslechu vypovídala srozumitelně, přiléhavě a samostatně, zatímco při výpovědích před soudem nedokázala odpovídat na obdobné otázky bez pomoci tlumočníka. Soud prvního stupně se dále nevypořádal s argumentací obhajoby v tom ohledu, do jaké míry je poškozená schopná samostatně jednat. Významným rozporem k osobě poškozené přitom má být fakt, že tato se v běhu každodenního života chová rozdílně, než jak se projevovala v řízení před soudem (že tato byla schopna docházet do školy a plnit uložené úkoly, navštěvuje zábavní podniky a komunikuje na internetu) a než jak ji hodnotil znalec, jenž její „normální“ jednání „omluvil“ tím, že je schopna si zapamatovat jednoduché mechanické postupy. V této souvislosti obviněný zpochybnil i metody znaleckého zkoumání, které byly užity k osobě poškozené, neboť dostatečně neodpověděly na otázku možnosti simulace její mentální retardace, přičemž podle jeho názoru mělo být vyčerpáno více testovacích metod a zkoušek, které by měly širší vypovídací hodnotu. Ve vztahu ke znaleckému posudku vyhotovenému k jeho osobě namítl, že dovozování závěrů o jeho motivu a vině na základě spekulativních názorů znalce z oboru psychiatrie je zcela irelevantní, jelikož jeho domnělý motiv uvedený ve znaleckém posudku (okamžité uspokojení pudu) nemůže sloužit jako usvědčující důkaz, když navíc znalec k jeho případné poruše v sexuální oblasti nezjistil žádné odchylky. Ani namítaná trestní minulost, či znalecky dovozená charakteristika obviněného jako osoby sebestřední a uspokojující v první řadě své potřeby, nemůže automaticky presumovat jeho vinu za sexuálně motivovanou trestnou činnost.
7. V návaznosti na shora vymezené námitky obviněný shrnul, že důkazy nashromážděné za celou dobu trestního řízení nevedou k nepochybnému závěru o tom, že se skutek doopravdy stal, potažmo že byl jeho pachatelem, z čehož dovodil, že v řízení došlo k závažnému pochybení z pohledu právního posouzení. V dané souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/07, o který opřel i svou poslední námitku, že od počátku trestního řízení bylo na jeho osobu nahlíženo jako na nebezpečného agresora přesto, že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a snažil se vyhovět všem jejich pokynům, což však nebylo nikterak zohledněno.
8. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 6 To 482/2015, i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 27 T 21/2015, a sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby, eventuálně aby po zrušení citovaných rozhodnutí podle §265 l tr. ř. vrátil věc Okresnímu soudu Plzeň-město k novému projednání. Zároveň projevil souhlas s projednáním podaného dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 6 To 482/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
16 . V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný v prvé řadě vytýkal soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazoval vlastní hodnocení důkazů, vykresloval svůj obraz skutkového děje a předkládal vlastní skutkový hodnotící závěr (že se skutku vymezeného v rozsudku nalézacího soudu nedopustil, jelikož se v inkriminované době v blízkosti poškozené nenacházel, natož aby ji kontaktoval a ubližoval). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozoval své tvrzení, že jeho skutek byl nesprávně hmotně právně posouzen.
17 . Obviněný tedy nenamítal rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatnil žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřoval v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo vadných skutkových zjištění, tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod však podřadit nelze.
18. V obecné rovině lze konstatovat, že Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad a jestliže dovolatel takový nesoulad učiní předmětem dovolání. O tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V daných souvislostech lze rovněž připomenout závěry Ústavního soudu, že pokud jsou napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
19. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, když soudy obou stupňů jasně, logicky a přesvědčivě odůvodnily svá rozhodnutí, takže na ně možno v tomto směru plně odkázat. Nejvyšší soud přesto alespoň stručně poukáže na stěžejní skutková zjištění soudů, z nichž lze vyvodit právní závěr o tom, že obviněný se dopustil trestného činu podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku nalézacího soudu.
20. Stěžejním usvědčujícím důkazem je v dané trestní věci výpověď poškozené, na níž je třeba nahlížet v kontextu s dalšími provedenými důkazy, především se znaleckým posudkem vypracovaným z důvodu posouzení její věrohodnosti. Nutno poukázat na skutečnost, že ve výpovědích poškozené provedených v jednotlivých stadiích trestního řízení se nevyskytly žádné podstatné rozpory, a ty diskrepance, které se v jejích výpovědích objevily, byly zevrubně vysvětleny znalcem s poukazem na její osobnost, mentální deficit, poruchu sluchu a okolnosti spáchání skutku. Přibraný znalec především uvedl, že „proti smyšlenosti výpovědi svědčí i výše uvedené handicapy posuz. osoby, kdy by nebyla /bez intenzivního prožitku/ schopna eventuelně fabulovat nebo trvale reprodukovat děj, indoktrinované údaje nebo děje.“ (viz č. l. 144 spisu). Specifický projev poškozené koresponduje rovněž s výpovědí ošetřujícího lékaře MUDr. V. K., který uvedl, že při vyšetření spontánně nevypovídala, byla uzavřená a odpovídala až na jeho dotazy. Skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů byl v jednotlivých částech podpořen též výpovědí svědkyně K. L., jež potvrdila, že obviněný poškozenou u nich doma vyzvedl, čímž bylo mimo jiné vyvráceno jeho tvrzení, že u nich v daný den vůbec nebyl, dále výslechem zasahujícího policisty a úředním záznamem č. j. KRPP-2211-7/TČ-2015-030573, z nichž vyplývá, že poškozená byla v době po spáchání trestného činu vystrašená a psychicky rozhozená, resp. že „plakala a třásla se“ (viz č. l. 112 spisu), ale i výpovědí MUDr. V. K., který potvrdil její vyjádření, že obviněný ji měl udeřit do tváře, jejíž zarudnutí bylo zachyceno i v lékařské zprávě. Tvrzení obviněného zpochybňující věrohodnost poškozené, že tato se v běžném životě chová rozdílně než v řízení před soudem, nebo že má dokonce předstírat svůj mentální defekt a poruchu sluchu, bylo vyvráceno krom výše zmíněného znaleckého posudku i zprávou ORL, Foniatrie a sluchové protetiky, podle níž byla u poškozené zjištěna celková oboustranná ztráta sluchu 90,2 % (viz č. l. 233 spisu), jakož i zprávou ze školy se vzdělávacím programem pro děti s mentálním postižením, již v minulosti navštěvovala (viz č. l. 519 spisu). Odvolací soud v dané souvislosti navíc výstižně poznamenal, že „bylo-li dále obžalovaným namítáno, že poškozená měla přesto navštěvovat zábavní podniky, navazovat vztahy s jinými či dokonce komunikovat prostřednictvím Facebooku, nejedná se v tomto výčtu o žádné činnosti, které by mentálně retardovaný člověk (do jisté míry tohoto defektu) nemohl činit, obzvláště s podporou a pomocí jiných mentálně nehandicapovaných osob“ (viz str. 9 rozsudku soudu druhého stupně).
21. S opakovanými námitkami obviněného, že na místě činu, těle a oblečení jeho ani poškozené nebyly nalezeny žádné biologické stopy, které by svědčily o jejich sexuálním kontaktu, se soudy nižších stupňů také vypořádaly, přičemž zejména odvolací soud poukázal na skutečnost, že oba se mohli před odběry biologického materiálu umýt (když poškozená toto potvrdila ve své výpovědi, viz č. l. 424 spisu) a převléct. Výhradou obviněného, že sprchování a převlečení nevysvětluje, proč nebyly žádné stopy nalezeny na místě činu, se rovněž zabýval již soud druhého stupně, jenž k ní uvedl, že „případným ejakulátem obžalovaného mohlo být potřísněno kupříkladu jen jeho oblečení“ (viz str. 10 rozsudku odvolacího soudu), k čemuž lze dodat, že na místě spáchání sexuálního trestného činu nemusí být vždy nalezen biologický materiál, resp. že jeho nenalezení automaticky neimplikuje závěr, že k jeho spáchání zde nemohlo dojít.
22. Obviněný v neposlední řadě zpochybnil znalecký posudek vypracovaný k jeho osobě a z něho plynoucí „spekulativní“ názory znalce z oboru psychiatrie, které podle něho měly sloužit jako usvědčující důkaz o motivu jeho trestné činnosti. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že předmětný znalecký posudek byl pouze jedním z řady nepřímých důkazů, jež byly v této věci provedeny, přičemž sám o sobě by jako usvědčující důkaz sloužit nemohl, ale ve spojitosti s dalšími přímými a nepřímými důkazy tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které v celku shodně a spolehlivě dokazují, že obviněný se dopustil ve výroku rozsudku soudu prvního stupně specifikovaného jednání. Tvrzení, že jeho vinu měla krom uvedeného presumovat i jeho trestní minulost, rovněž neobstojí, neboť tato okolnost byla jako přitěžující zohledněna toliko v rámci úvah soudů nižších stupňů o výši uložené sankce.
23. V kontextu shora uvedeného je třeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
24. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
25. Nejvyšší soud si je vědom důkazní situace posuzované trestní věci, jež vykazuje určité rozpory mezi provedenými důkazy. Takový stav ovšem není nijak neobvyklý, přičemž v případech sexuální trestné činnosti je zcela běžné, že vůči sobě stojí protichůdné výpovědi obviněného a poškozené(-ho), kdy soudy nižších stupňů musí vyvinout veškeré úsilí, aby jediný přímý usvědčující důkaz v podobě výpovědi poškozené(-ho) byl doplněn jinými, byť nepřímými, důkazy za účelem zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ve světle výše citovaného rozhodnutí Ústavního soudu ovšem nutno akcentovat, že dovolací soud není povinen přehodnocovat obvyklé rozpory mezi provedenými důkazy. S ohledem na skutečnost, že v nyní souzeném případě se nalézací i odvolací soud s obvyklými rozpory ve smyslu výše rozvedených požadavků vypořádaly dostatečně, a Nejvyšší soud žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, není dán dovolací důvod, pro který by se Nejvyšší soud musel podaným mimořádným opravným prostředkem věcně zabývat.
26. Posledně se Nejvyšší soud vyjádří k námitce obviněného, že orgány činné v této věci na něho od počátku trestního řízení nahlížely jako na nebezpečného agresora, čímž měly porušit zásadu presumpce neviny. V této souvislosti poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/07, z něhož citoval pasáž, že „i kriminálně se projevujícím osobám náleží respekt k jejich základním právům a jejich ochrana .“ Tuto z kontextu vytrženou citaci však nutno označit za nepřiléhavou, neboť nepoukazovala na princip presumpce neviny a postavení obviněného v dané trestní věci, ale na postavení osoby provozující prostituci, jež měla být obětí sexuálního trestného činu.
27. K zásadě presumpce neviny nadto Nejvyšší soud připomíná, že tato není pouhou zásadou dokazování, ale i nástrojem na ochranu osobnosti a dobré pověsti osoby před neoprávněným narčením, že spáchala trestný čin. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že presumpce neviny je porušena, jestliže rozhodnutí soudu nebo vyjádření veřejného činitele ohledně osoby obviněné z trestného činu odráží názor, že tato osoba je vinna ještě předtím, než byla její vina prokázána zákonným způsobem. I když vina není formálně konstatována, postačí existence určité úvahy naznačující, že daný soud nebo činitel pohlíží na obviněného jako na vinného. Zásadní rozdíl je třeba činit mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání nějakého trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád: komentář I. §1-156. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 24).
28. V návaznosti na poslední výhradu obviněného proto nutno konstatovat, že jeho subjektivní pocit, že na něho bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení nahlíženo jako na nebezpečného agresora, je ve vztahu k principu presumpce neviny ve smyslu shora vymezených teoretických východisek irelevantní.
29. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu