ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1077.2016.2
sp. zn. 6 Tdo 1077/2016-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. P . , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 6 To 614/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 137/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 6 To 614/2015, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 70 T 137/2014, uznal obviněného J. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným ze spáchání čtyř skutků popsaných ve výroku tohoto rozhodnutí, z toho skutku pod body 1) a 3) se dopustil tím, že
„1) ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 10 T 125/2011, který nabyl právní moci dne 12. 6. 2012, odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 9 T 171/2011 a současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 60 měsíců, přesto dne 27. 6. 2013 v době kolem 02:40 hodin řídil v O. – P. osobní motorové vozidlo tovární značky Mazda 121, RZ ..., přičemž po dobu jízdy od ulice M. přes ulici P., N. H., 5. k., byl hlídkou Policie ČR, obvodního oddělení Ostrava Poruba 2 za jízdy vyzýván k zastavení vozidla modrým výstražným světlem s rozsvíceným červeným světlem s nápisem STOP POLICIE, doplněným i o výstražné zvukové znamení, na tyto výzvy reagoval a v úmyslu vyhnout se svému zadržení začal se svým vozidlem zrychlovat a dále před hlídkou Policie ČR ujížděl po ulici T., zpět na ulici M. a dále pokračoval v jízdě po ulicích S., 1. č. a. s., K. P., J., zpět na ulici S., G. S., n. D., S. ve směru na M., přičemž během této jízdy nerespektoval pravidla silničního provozu, kdy jel rychlostí 90-100 km/h, vozidlo nebylo řádně osvětleno, nerespektoval žádné dopravní značení, ignoroval přednosti v jízdě a svou bezohlednou a nebezpečnou jízdou, mnohdy i v protisměru, zásadně ohrožoval silniční provoz, proto se na základě požadavku pronásledující hlídky z protější strany k pronásledování připojila z ulice M. i další hlídka Policie ČR obvodního oddělení Ostrava Poruba 1, které nejprve řidič pronásledovaného vozidla tovární značky Mazda, J. P., vjel do cesty, až hlídka musela prudce brzdit, a poté na ulici S. při snaze předjet pronásledované vozidlo z levé strany když byli vedle pronásledovaného, opětovně úmyslně najel doleva na služební vozidlo hlídky Policie ČR obvodního oddělení Ostrava Poruba 1, a řidič tohoto policejního vozidla, pprap. J. K., musel prudce přibrzdit a změnit směr jízdy, aby se vyhnul střetu vozidel, následně hlídky Policie ČR obvodních oddělení Ostrava Poruba 1 i Ostrava Poruba 2 pronásledovaly vozidlo po ulicích S., 1. Č. a. s., M., kde řidič najel do protisměru ulice T. a poté na ulici N. V., kde po 300 m odbočil do první ulice vlevo, jež byla slepá, a zde se svým vozidlem zastavil čelně před plotem rodinného domu na ulici N. V. ... v O. – T., přičemž obě hlídky zastavily zhruba ve vzdálenosti 15 metrů za pronásledovaným, avšak poté řidič motorového vozidla tovární značky Mazda úmyslně nacouval na přední část služebního vozidla hlídky Policie ČR obvodního oddělení Ostrava Poruba 1, tovární značky Škoda Octavia, registrační značky ..., kdy došlo ke střetu a poškození obou těchto vozidel, poté při vytáčení vozidla úmyslně narazil do posuvné brány ohrazení pozemku domu č. p. ... na ulici N. V., čímž poškodil část této brány a motor, který zajišťuje chod brány, následně pprap. S. vystoupil z vozidla, kdy z důvodu obavy o svůj život a zdraví a také z důvodu obavy o život a zdraví kolegů, použil donucovací prostředek hrozbu namířenou střelnou zbraní, avšak řidič pronásledovaného vozidla, na tento donucovací prostředek nereagoval a úmyslně nacouval na pprap. S., který musel uskočit, načež J. P. svou bezohlednou jízdou opětovně narazil do zadní části služebního vozidla Policie České republiky, Obvodního oddělení Poruba 1 a rovněž poškodil i služební vozidlo hlídky Policie České republiky, Obvodního oddělení Ostrava Poruba 2, tovární značky Škoda Octavia, registrační značky ..., a to po celé délce pravé strany tohoto služebního vozidla, poté vycouval zpět na ul. N. V. k místnímu hřbitovu, kde jej pěšky pronásledovali členové hlídky obvodního oddělení Ostrava Poruba 2, pprap. A. D. a pprap. V. F., který opakovaně na řidiče vozidla Mazda křičel výzvu k zastavení vozidla a užil hrozby namířené služební zbraně, avšak i přesto se J. P. proti oběma policistům dopředu prudce rozjel, kdy oba museli uskočit stranou, aby se vyhnuli střetu s vozidlem, načež pprap. V. F. v obavě o svůj život použil služební střelnou zbraň a z této jedenkrát vystřelil na pronásledované vozidlo, kdy J. P. však ani tohoto nedbal a ujížděl směrem k ulici T., kdy v danou chvíli pronásledované vozidlo ztratili policisté ze svého dohledu, a následně bylo pronásledované vozidlo tovární značky Mazda nalezeno na ulici M., a tímto jednáním, poškozením věci způsobil T. H., škodu ve výši 15.000,-Kč, přičemž v důsledku nárazu vozidla Mazda do služebního vozidla hlídky Policie ČR obvodního oddělení Poruba 1 utrpěli poranění oba policisté této hlídky, tedy pprap. R. S. a pprap. J. K., a to poranění v oblasti krku, s předpokládanou dobou léčení delší než sedm dnů, a pro které byla oběma policistům vystavena pracovní neschopnost, poškozením obou služebních motorových vozidel způsobil Policii České republiky - Krajské ředitelství policie, Moravskoslezského kraje, IČ: 75151502, se sídlem 30. dubna 24, Ostrava, škodu ve výši nejméně 75.475,- Kč, a poškozením brány plotu a motoru této brány způsobil paní D. Č., škodu ve výši 1.919,-Kč (podle znaleckého posudku škoda ve výši 1.420,- Kč), přičemž ke zranění policistů A. D., V. F. a J. K. nedošlo;
2) dne 13. 11. 2013 v O. – P., ul. D. ..., v průběhu výslechu v procesním postavení svědka, před policejním orgánem 4. oddělení obecné kriminality SKPV Ostrava - Poruba, za přítomnosti státního zástupce OSZ Ostrava, ve věci vedené pod č. j. KRPT-136787/TČ-2013-070774, po poučení o následcích křivého obvinění, v úmyslu aby bylo pokračováno v trestního stíhání T. H., a v úmyslu zakrýt svůj vlastní trestný čin, lživě uvedl okolnosti, ze kterých bylo možné spolehlivě dovodit, že se T. H. měl dne 27. 06. 2013 v době kolem 02:40 hod. dopustit jednání popsaném v bodě 1. tohoto usnesení, přestože se tohoto jednání dopustil pouze on sám a nikoliv T. H. a to i přesto, že věděl, že je T. H. stíhán vazebně, což může vážně narušit jeho vztahy s rodinou popřípadě s jeho blízkými, když proti T. H. bylo dne 27. 6. 2013 podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání jako obviněného ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. b), písm. c) trestního zákoníku, přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, které bylo dne 16. 8. 2013 upozornění na změnu právní kvalifikace podle §160/6 trestního řádu rozšířeno o přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, v důsledku čehož ohrozil řádnou činnost orgánů činných v trestním řízení a způsobil újmu na právech poškozeného T. H.“
2. Skutek uvedený pod bodem 1) byl soudem prvního stupně kvalifikován jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. b), písm. c) tr. zákoníku v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a skutek pod bodem 3) jako zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku.
3. Pro úplnost lze dodat, že jednání obviněného vymezené pod body 2) a 4) výroku rozsudku nalézacího soudu tento kvalifikoval následovně. Skutek pod bodem 2) jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku; a skutek pod bodem 4) jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
4. Za uvedená jednání byl podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků. Soud prvního stupně současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 15 T 162/2013, který nabyl právní moci dne 7. 11. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost uhradit škodu ve výši 1.919 Kč k rukám poškozené D. Č., ve výši 99.783 Kč na účet Policie ČR, KŘP Msk, Ostrava - Moravská Ostrava, a to včetně úroku z prodlení v souladu s nařízením vlády ČR č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ročně z částky 99.783 Kč ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení obžalovaného, zvýšené o osm procentních bodů do pěti dnů od právní moci odsuzujícího rozsudku až do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou D. Č. odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. O odvolání, které proti citovanému rozsudku podal obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 6 To 614/2015, tak, že z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 3) a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného nově uznal vinným, že
„ dne 24. 7. 2013 v úředním záznamu o podaném vysvětlení a dne 13. 11. 2013 v O. – P., ul. D. ..., v průběhu výslechu v procesním postavení svědka, před policejním orgánem 4. oddělení obecné kriminality SKPV Ostrava - Poruba, za přítomnosti státního zástupce OSZ Ostrava, ve věci vedené pod č. j. KRPT-136787/TČ-2013-070774, po poučení o následcích křivého obvinění, v úmyslu, aby bylo pokračováno v trestním stíhání T. H., a v úmyslu zakrýt svůj vlastní trestný čin, lživě uvedl, že T. H. řídil motorové vozidlo, které bylo pronásledováno Policií ČR, z čehož bylo možno spolehlivě dovodit, že se T. H. měl dne 27. 6. 2013 v době kolem 02:40 hod. dopustit jednání popsaného v bodě I. rozsudku okresního soudu kvalifikovaného jako jednak zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, jednak přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, přestože se tohoto jednání dopustil on sám a nikoliv T. H., a přestože věděl, že je T. H. stíhán vazebně, a věděl, že proti T. H. bylo dne 27. 6. 2013 podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání jako obviněnému ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. b), písm. c) tr. zákoníku, přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které bylo dne 16. 8. 2013 upozorněním na změnu právní kvalifikace podle §160 odst. 6 tr. ř. rozšířeno o přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, v důsledku čehož ohrozil řádnou činnost orgánů činných v trestním řízení.“
6. Toto jednání soud druhého stupně kvalifikoval jako zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku. Za uvedené jednání mu podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody ve výměře šesti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti roků. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 15 T 162/2013, který nabyl právní moci dne 7. 11. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
7. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
8. Nejprve ve svém podání žádal, aby předseda senátu dovolacího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí.
9. Následně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že brojí proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku kvalifikovanému odvolacím soudem jako zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, přičemž odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. Dovodil, že postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. Skutek pod bodem 3) výroku rozsudku nalézacího soudu kvalifikovaný jako zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku byl napaden toliko odvoláním obviněného, nikoliv státního zástupce, který podal řádný opravný prostředek jen do výroku o trestu. Přesto soud druhého stupně, aniž byl předmětný výrok napaden v neprospěch obviněného a aniž by doplnil dokazování, dospěl k závěru, že obviněný naplnil skutkovou podstatu předmětného zločinu nejen v rámci své svědecké výpovědi dne 13. 11. 2013, ale i dne 24. 7. 2013 v rámci podaného vysvětlení a uznal obviněného vinným ve smyslu §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) a d) tr. zákoníku. Postup odvolacího soudu byl proto zjevně v rozporu s jeho přezkumnými oprávněními. Svou pravomoc rozhodnout popsaným způsobem opřel zřejmě o §265i odst. 3 tr. ř., které však aplikoval bezbřehým způsobem. Při takové aplikaci by jakýkoliv soud druhého stupně rozhodující o odvolání podaném do výroku o trestu vždy přezkoumával i výrok o vině. Státní zástupce však výrok o vině podaným odvoláním nenapadl, čímž je rámec odvolání v neprospěch dovolatele jasně vymezen a odvolacímu soudu nepřísluší tento rámec v neprospěch dovolatele nepatřičně extenzivní aplikací §265i odst. 3 tr. ř. rozšiřovat. V rozporu se zásadou jednoty skutku je i postup spočívající v takovém rozšíření skutkové věty, že předmětnou skutkovou podstatu dovolatel naplnil nejen v rámci svědecké výpovědi dne 13. 11. 2013, ale i dne 24. 7. 2013 svým podaným vysvětlením. Podle jeho názoru nejde o upřesnění skutkové věty v jeho prospěch, nýbrž o rozšíření skutku o další dílčí útok, poněvadž by se jednalo o dva útoky pokračujícího trestného činu. Dále namítl, že tvrzení, která uvedl v rámci svého vysvětlení dne 24. 7. 2013, resp. při výslechu dne 13. 11. 2013, nemohou být posouzena jako křivé obvinění, a to ani v základní skutkové podstatě podle §345 odst. 1 tr. zákoníku. Při vysvětlení podaném dne 24. 7. 2013 neuvedl zhola nic, co by bylo možné označit jako křivé obvinění. Soud druhého stupně neoznačuje žádnou konkrétní pasáž, ani jinak nečiní závěr, co přesně má být závadovým jednáním dovolatele. Dále obviněný popsal, co měl uvést v rámci výslechu dne 13. 11. 2013 a co se rozumí křivým obviněním, přičemž vyjádřil svůj názor, že žádné křivě obviňující informace v rámci svého výslechu nesdělil, jelikož neuvedl skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu. Navíc je podle něj otázkou, zda jeho jednání bylo vedeno úmyslem přivodit trestní stíhání T. H.. Dovolatel měl za to, že i když se ve vztahu k tvrzení o T. H. nejednalo o korektní jednání v rámci mezilidských vztahů, není zde z trestně právního hlediska prostor pro kvalifikaci jeho výpovědi jako trestného činu křivého obvinění.
10. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že trest uložený odvolacím soudem byl sice formálně uložen v rozmezí trestní sazby podle §345 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, ovšem fakticky byl uložen v rozporu s §36 a násl. tr. zákoníku. Nepřiměřeně byl akcentován represivní účel trestní sankce a nebyl zohledněn účel preventivní, čímž bylo zasaženo do ústavním pořádkem zaručených práv dovolatele. Výrok o trestu rovněž spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť odvolací soud při úvahách o trestu nepřihlédl k tomu, že dovolatel je osobou, která se ode dne 17. 11. 2013 nedopustila žádné trestné činnosti, vykonala řádně předchozí trest odnětí svobody, k němuž byl nyní uložen souhrnný trest a vede již řádný život. Po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se z vlastní vůle dostavoval na Probační a mediační službu, byl zařazen do resocializačního programu, spolupracoval s Renarkon o. p. s., započal si doplňovat vzdělání a měl zajištěnu práci. V souvislosti s posuzovanou trestnou činností projevil velkou míru sebereflexe, omluvil se poškozeným, kterým započal hradit způsobenou škodu. Pokud jde o užívání jakýchkoliv drog, začal abstinovat a testování na jejich přítomnost v těle se podroboval vždy s negativním výsledkem. Dále citoval ze zprávy Probační a mediační služby ze dne 17. 9. 2015, která potvrdila pozitivní trend v jeho chování a přístupu, a to rovněž osobní přítomností jejího pracovníka u veřejného zasedání dne 25. 1. 2016, avšak odvolací soud k těmto zprávám nepřihlédl a nezohlednil osobu obviněného, takže jednal v rozporu s §39 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil a vrátil mu věc k novému projednání.
12. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení a vtělil je do svého odvolání, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že dovolatel obvinil osobu T. H., že řídil motorové vozidlo a na této výpovědi opakovaně setrval, přestože věděl, že T. H. byl obviněn z trestné činnosti a nachází se ve vazbě, s cílem dosáhnout jeho odsouzení, aby se tak sám vyhnul trestní odpovědnosti. Odvolací soud správně dospěl k závěru, že jednání obviněného je třeba kvalifikovat přísněji, tedy podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) a d) tr. zákoníku. Námitku, že odvolací soud porušil svou přezkumnou povinnost a rozhodl v neprospěch obviněného pouze na základě odvolání státního zástupce do výroku o trestu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Tato výtka není důvodná ani v obecné rovině, neboť vytýkaná vada měla svůj původ též ve výroku o vině a z tohoto důvodu jej bylo nutné znovu přezkoumat.
13. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť šlo o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 6 To 614/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Stran druhého dovolacího důvodu, jehož se obviněný dovolává, Nejvyšší soud sděluje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
21. K tomu nutno uvést, že podání dovolatele je v jisté kontradikci, když uplatňuje daný dovolací důvod a zároveň připouští, že trest uložený odvolacím soudem byl uložen v mezích zákonné sazby podle §345 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Sám tak deklaruje, že mu byl uložen trest ve výměře v rámci trestní sazby stanovené zákonem a nezpochybňuje ani uložení druhu trestu, který zákon připouští. Již z uvedeného je tedy zřejmé, že jeho námitce opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze přisvědčit, neboť se s uvedeným dovolacím důvodem míjí. Nad tento rámec pak Nejvyšší soud poznamenává, že tvrzení obviněného o porušení ustanovení §36 a násl., §39 odst. 1 tr. zákoníku s poukazem na jeho zlepšené chování již posuzoval soud prvního stupně, který výslovně uvedl, že nepominul ani ty skutečnosti, které nasvědčují určité míře sebereflexe na straně obviněného a soud druhého stupně na obviněným vyzdvihované informace o změnách v jeho životním stylu reagoval také (viz str. 12 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
22. Nejvyšší soud nicméně shledal, že námitky obviněného opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny relevantně, načež přistoupil k posouzení podaného mimořádného opravného prostředku.
IV.
23. Jelikož charakter uplatněné dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející, a poté seznal, že dovolání je důvodné, k čemuž dospěl na podkladě následujících skutečností.
24. Za relevantně uplatněnou hmotně právní námitku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat výhradu obviněného směřující do nesprávného právního posouzení jeho skutku pod bodem 3) výroku rozsudku odvolacího soudu v tom směru, že tento skutek byl oproti skutkové větě v rozsudku nalézacího soudu rozšířen o novou okolnost (v konkrétním znění „dne 24. 7. 2013 v úředním záznamu o podaném vysvětlení“ ), ačkoli by tato (byla-li by v souladu se skutečným stavem věci, viz níže) představovala skutkový základ dalšího dílčího útoku pokračujícího trestného činu podle §345 tr. zákoníku.
25. Pokračováním v trestném činu podle §116 tr. zákoníku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. V případě pokračujícího trestného činu tvoří trestná činnost skládající se z řady dílčích aktů jeden trestný čin, který trvá po delší dobu, poněvadž stadium následující po pokusu trestného činu není jednorázovým aktem, ale je rozloženo na delší časový úsek (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1289 - 1290 ).
26. S ohledem na uvedené by bylo na místě posoudit jednání obviněného pod bodem 3), kterým se měl dopustit trestného činu podle §345 tr. zákoníku nejen dne 13. 11. 2013 v rámci své výpovědi, ale i dne 24. 7. 2013 v rámci podání vysvětlení, jako dva samostatné dílčí útoky pokračujícího trestného činu podle §345 tr. zákoníku. Taková vada hmotně právního posouzení skutku (byl-li by v souladu se skutečným stavem věci) měla za následek i několik dále rozvedených procesních pochybení.
27. Pojetí pokračujícího trestného činu nutno důsledně diferencovat z hlediska trestního práva hmotného a procesního. Jak již shora uvedeno, v rámci jeho hmotně právního pojetí jsou jeho jednotlivé dílčí útoky posuzovány podle §116 tr. zákoníku jako jeden trestný čin (skutek), zatímco z hlediska trestně procesního je každý dílčí útok ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř. považován za samostatný skutek. Proto bylo-li by odvolacím soudem postupováno podle §116 tr. zákoníku a posoudil by novou okolnost ze dne 24. 7. 2013 jako součást samostatného dílčího útoku pokračujícího trestného činu křivého obvinění, muselo by být pro tento nový dílčí útok (nový skutek ve smyslu trestně procesním) v souladu se zásadou obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř. ve spojení s §220 tr. ř.) zahájeno nové trestní stíhání a následně podána obžaloba.
28. Zahájením trestního stíhání (sdělením obvinění) je totiž uskutečněna zásada řádného zákonného procesu vyjádřená v čl. 8 odst. 2 Listiny a také v §2 tr. ř. spočívající v tom, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Zahájením trestního stíhání je také určen předmět trestního řízení, neboť obžalobu je nutno podat jen pro skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání ( §176 odst. 2 tr. ř.) a soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu ( §220 odst. 1 tr. ř.). Stejně tak je potřebné zdůraznit i právo obviněného na obhajobu ( §33 tr. ř. ), kdy reálná a efektivní obhajoba může být jenom taková, kterou lze uplatnit již od počátku trestního řízení, tedy od sdělení obvinění, a vztáhnout ji takto ke konkrétnímu skutku. Procesní podmínky řízení před soudy vyjádřené příslušnou právní úpravou založenou na ústavním základě jsou nepřekročitelnou hranicí, ve které se musí odehrávat i trestní proces, a to způsobem, který respektuje principy procesu spravedlivého (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. III. ÚS 356/2001, uveřejněn pod č. 12 ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
29. Je třeba dát za pravdu i další námitce obviněného, že v případě doplnění nové skutečnosti o úředním záznamu ze dne 24. 7. 2013 do popisu skutku pod bodem 3) nelze akceptovat argumentaci odvolacího soudu, že „změna skutkové věty je ve prospěch obžalovaného, neboť pouze přesněji popisuje protiprávní jednání obžalovaného, aby nemohlo být zaměněno s jiným“ , jak uvedeno na str. 5 jeho rozhodnutí, neboť jde o nepřípustné rozšíření skutku v neprospěch obviněného. Takový závěr vyplývá již z toho, že předmětná okolnost zakládá nový dílčí útok pokračujícího trestného činu podle §345 tr. zákoníku, a tudíž zhoršuje postavení obviněného, což nelze považovat za přípustné upřesnění skutkové věty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. R 38/2006).
30. K tomu lze připomenout, že změnou v neprospěch obviněného je i nové rozhodnutí, jímž by byl obviněný na základě jiných skutkových zjištění uznán vinným z většího rozsahu jím spáchané trestné činnosti oproti stávajícímu rozhodnutí, a to i v případě, že tato změna nemá vliv na právní kvalifikaci trestného činu, není spojena s jejím zpřísněním ani s hrozbou uložení přísnějšího trestu. Takovou změnu představuje i případ, kdy se zjistí, že trestný čin ve formě pokračování spáchal obviněný více dílčími útoky, než se dosud předpokládalo [srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3097].
31. Předmětnou změnu skutkové věty v neprospěch obviněného by (za předpokladu splnění dalších zákonných podmínek) bylo možné učinit v souladu s §259 odst. 4 písm. a) tr. ř. pouze na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Za daného stavu, když soud druhého stupně žádnou další změnu, jež by se projevila ve prospěch obviněného, neprovedl, měl odvolání obviněného zamítnout podle §256 tr. ř.
32. K námitce dovolatele ohledně rozporu mezi důkazy provedenými (jeho výpověď ze dne 13. 11. 2013), či dokonce neprovedenými (jeho vysvětlení podané dne 24. 7. 2013) a skutkovými zjištěními, z nichž dovozuje nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 3) jako křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že v rámci řízení o dovolání je oprávněn zasahovat do skutkových zjištění jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad (rozpor). O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
33. Jak již shora uvedeno, soud druhého stupně změnil předmětnou skutkovou větu v tom smyslu, že obviněný křivě obvinil T. H. nejen v průběhu výslechu v procesním postavení svědka dne 13. 11. 2013, ale i v úředním záznamu ze dne 24. 7. 2013. Odvolací soud však neoznačil žádnou pasáž, z níž by křivé obvinění T. H. popsané ve výroku rozsudku odvolacího soudu mělo plynout.
34. V této souvislosti je vhodné připomenout, že lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3238).
35. S ohledem na uvedené nutno konstatovat, že v úředním záznamu o vysvětlení podaném obviněným dne 24. 7. 2013 tento netvrdil žádné skutečnosti, které by měly nasvědčovat tomu, že se T. H. dopustil skutku pod bodem 1) blíže popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Ani z vyjádření obviněného, že „[v] době mého odchodu bylo vozidlo u garáže, kdy v této se nacházel už jen T. s A. Během doby co jsem strávil u garáže, tak se tam kromě T. a A. nevyskytovala žádná další osoba,“ nikterak nevyplývá, že by měl T. H. předmětné motorové vozidlo řídit v ranních hodinách následujícího dne. Nejvyšší soud tudíž shledal, že mezi úředním záznamem ze dne 24. 7. 2013 a skutkovými závěry odvolacího soudu, které byly doplněny do skutkové věty jeho rozhodnutí, je dán extrémní nesoulad, neboť tyto nevyplývají z obsahu úředního záznamu při žádném z logicky přijatelných způsobů jeho hodnocení.
36. S tvrzením obviněného, že křivé obvinění nemělo plynout ani z jeho výpovědi ze dne 13. 11. 2014 však souhlasit nelze, neboť v ní nepravdivě uvedl, že T. H. řídil automobil sledovaný hlídkou Policie ČR, ačkoli věděl, že má zákaz řídit motorová vozidla (viz č. l. 454, 458 spisu), takže nepravdivě sdělil skutečnosti nasvědčující tomu, že se T. H. dopustil trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 tr. zákoníku. Ve spojitosti s tím, že již před podáním svého vysvětlení dne 24. 7. 2012 byl obviněný obeznámen s podstatou věci, v rámci které činil tento procesní úkon (tj. že bylo prověřováno podezření z trestného činu násilí proti úřední osobě – příslušníkům Policie ČR), navzdory čemu uvedl, že to byl T. H., kdo řídil motorové vozidlo sledované Policií ČR (které následně ohrožovalo a najíždělo na její příslušníky), z čehož lze logicky usoudit, že právě T. H. křivě obvinil ze spáchání prověřovaného trestného činu podle §325 tr. zákoníku.
37. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) a jeho doplnění o novou skutečnost (úřední záznam ze dne 24. 7. 2013) je zásadní procesní vadou (jak správně poukázal i obviněný v podaném dovolání) postup odvolacího soudu v rozporu s §259 odst. 3 tr. ř. a §263 odst. 7 tr. ř.
38. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že základní podmínky, za kterých může dojít k vlastnímu meritornímu rozhodnutí věci odvolacím soudem, výslovně uvádí §259 odst. 3 tr. ř., jenž stanoví, v jakých případech se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně – jestliže v odvolacím řízení znovu provede některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy již provedené v hlavním líčení, nebo provede důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Při změně nebo doplnění skutkových zjištění může soud druhého stupně podle §263 odst. 7 tr. ř. přihlížet jen k těm důkazům, které před ním byly provedeny ve veřejném zasedání, přičemž takový postup je projevem zásady přímosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a zásady bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.), jež jsou stěžejními pilíři dokazování v trestním řízení. Z ústavněprávního pohledu by bylo jinak rozhodnutí odvolacího soudu a řízení jemu předcházející zatíženo vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, jež by ve svém důsledku způsobila porušení odvolatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, a to porušením základních ústavním pořádkem chráněných zásad trestního řízení ( čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, uveřejněn pod č. 149, ve sv. 50 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
39. V nyní posuzované věci doplnil soud druhého stupně skutková zjištění soudu nalézacího na podkladě úředního záznamu ze dne 24. 7. 2012, který však nebyl v řízení před odvolacím soudem nikterak procesně proveden. Byť se tedy odchýlil od skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně (resp. tato doplnil), v rozporu s §259 odst. 3 tr. ř. předmětný úřední záznam důkazně neprovedl a s ohledem na zásadu bezprostřednosti a přímosti vyjádřenou pro odvolací řízení v §263 odst. 7 tr. ř. k takové listině ani nemohl přihlížet a vyvozovat z ní nové skutečnosti.
40. Primárním pochybením soudu druhého stupně tudíž bylo, že v dané trestní věci doplňoval skutková zjištění nalézacího soudu na základě důkazu, který sám vůbec neprovedl. V návaznosti na to navíc učinil skutkový závěr, který byl v extrémním nesouladu s tímto neprovedeným důkazem a který měl v souladu §116 tr. zákoníku správně posoudit jako dílčí útok pokračujícího trestného činu, pro který však nebylo zahájeno trestní stíhání, ani podána obžaloba, čímž současně porušil obžalovací zásadu. Konečně pochybil i tím, že odvolání obviněného nezamítl podle §256 tr. ř., ačkoli neučinil žádnou změnu v jeho prospěch, byť je tato vada procesní a sama o sobě by nezaložila žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Odvolací soud nicméně výše uvedeným postupem jednak naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak patrným způsobem porušil shora poukázaná základní práva dovolatele.
41. Nad rámec uvedeného se Nejvyšší soud vyjádří rovněž k přezkumné pravomoci odvolacího soudu v posuzované věci, v níž podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného pouze do výroku o trestu, avšak soud druhého stupně změnil v jeho neprospěch i výrok o vině. K přezkumu výroku o vině může v takovém případě dojít pouze na podkladě §254 odst. 2 tr. ř., tedy mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání. V případě napadení výroku o trestu (v dané věci z důvodu jeho nepřiměřené mírnosti) je odůvodněn přezkum výroku o vině jen tehdy, pokud námitky vznesené vůči napadenému výroku o trestu mají přímou souvztažnost k předcházejícímu nenapadenému výroku o vině. Výrok o trestu sice obecně vždy navazuje na výrok o vině, to však k naplnění podmínek ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. nestačí, neboť odvolací soud se může a je povinen se zabývat dalším výrokem, který není odvoláním napaden, jen v případě, že v takto přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vytýkanou vadu, jež má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním.
42. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „podle názoru státního zástupce trestná činnost vykazuje velmi vysokou společenskou škodlivost, neboť řídil motorové vozidlo pod vlivem omamných a psychotropních látek, řídil velice hazardně, což jednoznačně svědčí o neúctě ke zdraví a životu dalších účastníků silničního provozu, zejména službu konajících policistů“ (viz str. 4 rozhodnutí odvolacího soudu), takové odvolací námitky státního zástupce však mají souvislost toliko se skutky popsanými pod body 1), 2) a 4) výroku rozsudku nalézacího soudu, nikoli se skutkem pod bodem 3). Tyto skutečnosti proto neumožňovaly přezkum a následné zrušení výroku rozsudku nalézacího soudu v části týkající se skutku pod bodem 3) na podkladě odvolání podaného proti výroku o trestu.
43. S přihlédnutím k dalším námitkám uplatněným v odvolání státního zástupce nicméně lze dovodit, že na jeho podkladě byl odvolací soud oprávněn i k přezkoumání výroku o vině podle §254 odst. 2 tr. ř. Státní zástupce totiž ve svém odvolání uvedl, že v případě skutku pod bodem 3) bylo jednání obviněného „vedeno … záměrem vyhnout se trestnímu stíhání, kdy v podstatě toliko v důsledku jeho výpovědi, kterou učinil v průběhu přípravného řízení, byla další osoba držena ve vazbě.“ Právě tato část odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného umožňuje učinění závěru, že odvolatelem vytýkaná nepřiměřená mírnost trestu má svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, a to konkrétně v neúplné právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 3). Procesní postup soudu druhého stupně spočívající ve zrušení rozsudku nalézacího soudu v předmětné části výroku o vině z důvodu potřeby správného právního posouzení skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že obviněný „lživě uvedl okolnosti … a to i přesto, že věděl, že je T. H. stíhán vazebně, což může vážně narušit jeho vztahy s rodinou popřípadě s jeho blízkými… a způsobil újmu na právech poškozeného T. H …“ , proto za vadný pokládat nelze.
44. V této souvislosti však nutno dodat, že správnost procesního postupu spočívajícího v rozšíření přezkumu odvolacím soudem a realizované změně výroku o vině by měla vyplynout i ze způsobu odůvodnění změny odvoláním napadeného výroku o trestu. Jeho zpřísnění by mělo mít rozhodující podklad zejména v těch okolnostech, které odůvodnily změnu výroku o vině. Argumentace významem těchto okolností z hlediska posuzované závažnosti a škodlivosti činu by měla přispět k přesvědčivému odůvodnění existence zákonného předpokladu širšího přezkumu rozsudku soudem druhého stupně, jímž je zjištění, že vada odvoláním napadeného výroku o trestu má svůj původ v předcházejícím výroku o vině. Takové zdůvodnění je žádoucí zejména v případě, kdy změna právní kvalifikace skutku není současně spojena i se změnou (zpřísněním) trestní sazby, podle níž je pachateli trest nově ukládán, jelikož soud druhého stupně doplnil právní kvalifikaci skutku pod bodem 3) „pouze“ o §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, zatímco nalézací soud posoudil předmětný skutek podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Odvolací soud proto měl při odůvodnění výroku o trestu zdůraznit, že zpřísnění ukládaného trestu zásadně ovlivnilo zjištění, že důsledkem jednání obviněného bylo i nedůvodné omezení osobní svobody T. H..
45. Postup odvolacího soudu spočívající v přísnější právní kvalifikaci skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem proto nelze považovat za porušení zásady zákazu reformationis in peius. Uvedený procesní postup nelze označit ani za nepředvídatelný pro obviněného, protože jeho realizaci s ohledem na ustálený výklad ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. a aplikační praxi soudů bylo možno s přihlédnutím k obsahu odůvodnění odvolání státního zástupce očekávat. Změnu právní kvalifikace (o doplnění písmena v rámci téže kvalifikované skutkové podstaty trestného činu uvedené v §345 odst. 3 tr. zákoníku) nelze pokládat ani za posouzení podle přísnějšího ustanovení zákona ve smyslu §225 odst. 2 tr. ř., takže tato nebyla podmíněna splněním dalších zákonných podmínek podle §190 odst. 2 tr. ř.
46. Stran výroku o trestu ještě nutno poznamenat, že pokud byl obviněnému ukládán trest za jednání spáchaná dne 27. 6. 2013, dne 28. 8. 2013, dne 13. 11. 2013 a dne 17. 11. 2013, přičemž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 15 T 162/2013, nebylo na místě uložení pouze souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nikoli všech uvedených jednání se dopustil dříve, než byl vyhlášen odsuzující rozsudek prvostupňového soudu v jeho jiné věci. S ohledem na skutečnost, že první dva skutky byly obviněným spáchány ve vícečinném souběhu před vyhlášením předmětného rozhodnutí dne 14. 10. 2013, k těmto bude i nadále přicházet v úvahu uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, nicméně ohledně dalších dvou skutků spáchaných ve vícečinném souběhu až po tomto vyhlášení bude na místě přistoupit k uložení úhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku.
47. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 6 To 614/2015, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
48. V dalším řízení bude odvolací soud povinen v intencích shora uvedeného znovu rozhodnout o odvolání obviněného a státního zástupce.
49. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil či přerušil výkon napadeného rozhodnutí, pro úplnost dovolací soud uvádí, že kromě zrušení napadeného rozsudku soudu druhého stupně rozhodl samostatným usnesením také o tom, že se obviněný do vazby nebere.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu