ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1094.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1094/2016-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný R. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 7 To 182/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 252/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 1 T 252/2015, byl obviněný R. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „od 8. 12. 2014 do 14. 11. 2015, v R., ve S. u B., okres V., opakovaně slovně napadal, urážel a jinak hrubě se choval ke svým rodičům E. P., a J. P., kdy dne 8. 12. 2014 v R., před pensionem U P., E. P. hrozil pěstí napadení a řval na něj „pičo já tě praštím“, v průběhu následující doby, především ústně či telefonicky, prostřednictvím své matky J. P., požadoval po svých rodičích různé peněžité částky, nutil ji, aby si vzala úvěr ve výši 300.000 Kč a tuto částku mu předala, když mu sdělili, že penzion Klobouk ve S. u B., který je v jejich vlastnictví, prodají, tak vyžadoval pro sebe celou částku 5 mil. Kč, ačkoliv na tuto nemá žádný nárok, neustále vyhrožoval, že když ty peníze nedostane, tak tento penzion podpálí, přes svou matku vyhrožoval otci E. P., že tohoto rozkope, že mu zakroutí krkem, že chce peníze, že nikam z penzionu nepůjde, penzion odmítal opustit, a jeho jednání vyvrcholilo dne 14. 11. 2015, kdy své matce J. P. kolem 16:00 hodiny telefonicky sdělil, že pokud mu nepřivezou peníze, tak vlítne do hospody do R. a prvního koho z nich potká, tak pobodá či vystřílí, agresivita jednání vůči oběma rodičům se stupňovala a oba pociťují strach z naplnění jeho výhrůžek, když nenaplní jeho požadavky.“
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jeden a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 7 To 182/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Po citaci příslušné judikatury Ústavního soudu obviněný namítl, že bez důvodných pochybností nelze dospět k závěru o jeho vině, jelikož o ní nesvědčí žádný přímý důkaz a nelze ji tudíž prokázat empiricky. Nalézacímu soudu vytkl, že k závěru o jeho vině dospěl toliko na základě výpovědi E. P. a J. P. (dále jen „poškození“) a dvou nepřímých svědků M. P. a J. S., kteří však nebyli přítomni skutečnostem, na jejichž základě by bylo možné prokázat jeho vinu. Dále setrval na svém stanovisku, že skutku, který mu je kladen za vinu, se nedopustil popsaným ani jiným způsobem. Vyjádřil své přesvědčení, že o jeho vině bylo rozhodnuto přesto, že právní závěry neodpovídaly zcela jednoznačně provedeným důkazům a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, čímž byly porušeny zásady spravedlivého procesu, zejména princip presumpce neviny a z něho vyplývající pravidlo in dubio pro reo, ale i zásada „zákazu deformace provedeného důkazu“, jelikož důkazy byly vyloženy v jeho neprospěch.
6. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně svým usnesením ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 7 To 182/2016, a přikázal mu jako soudu odvolacímu, aby věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání v souladu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
9. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně svým usnesením ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 7 To 182/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16).
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
14 . V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný v prvé řadě vytýkal soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládal vlastní skutkový hodnotící závěr (že se skutku, který mu je kladen za vinu žádným způsobem nedopustil). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozoval své tvrzení, že jeho skutek byl nesprávně hmotně právně posouzen.
15 . Obviněný tedy nenamítal rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřoval v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo vadných skutkových zjištění. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod však podřadit nelze.
16. V obecné rovině lze konstatovat, že Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad a jestliže dovolatel takový nesoulad učiní předmětem dovolání. O tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V daných souvislostech lze rovněž odkázat na závěry Ústavního soudu, že pokud jsou napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
17. Obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku vytkl soudům nižších instancí v podstatě jediné pochybení, a to že v rozporu s principem presumpce neviny vyvodily jeho trestní odpovědnost na základě svědeckých výpovědí poškozených a dvou nepřímých svědků. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že k prokázání viny mohou sloužit, a v praxi i často slouží, nepřímé důkazy, jež nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé. Ve svém souhrnu však musí tvořit logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují určitou skutečnost a které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (srov. rozhodnutí č. R 38/1968-IV. a R 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nepřímé důkazy v této věci navíc pouze potvrzují skutkový stav zjištěný na podkladě dvou přímých důkazů – výpovědí poškozených, takže v souhrnu tvoří komplex vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, který není narušen ani protichůdnou výpovědí obviněného, když tuto naopak zcela věrohodně vyvrací, a bez důvodných pochybností z něho možno vyvodit závěr o tom, že obviněný se dopustil trestného činu podle §175 odst. 1 tr. zákoníku tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.
18. V kontextu shora uvedeného je třeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán, Ostatně, obviněný v podaném dovolání extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů ani nenamítl.
19. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
20. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 8. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu