ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1137.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1137/2016-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2016 o dovolání, které podal obviněný S. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 2 To 54/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 54/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 9 T 54/2015, byl obviněný S. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit způsobem popsaným pod body 1-10) a 12) výroku tohoto rozsudku.
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl rovněž zavázán k povinnosti nahradit poškozeným škodu v celkové výši 1.826.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození manželé J. a F. H. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek blíže specifikovaný v bodě 11) výroku tohoto rozhodnutí, neboť tento skutek není trestným činem.
4. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 2 To 54/2016, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. v odsuzující části v celém rozsahu a v souladu s §259 odst. 3 tr. ř. ho nově uznal vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který ho odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal odvoláním napadený rozsudek nezměněn.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jakož i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
6. Ve svém podaném mimořádném opravném prostředku prvně odcitoval judikatorní závěry Ústavního soudu stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s otázkou tzv. opomenutých důkazů v trestním řízení, podle nichž by měla být jako přípustná shledána rovněž dovolání podaná z důvodu procesních pochybení odvolacích soudů, v jejichž důsledku je namítána vada mající původ v nesprávném skutkovém zjištění, které mělo či mohlo mít vliv na správnost právních závěrů obecných soudů. Podle názoru obviněného se takového pochybení dopustil i odvolací soud v nyní posuzované věci, jelikož neprovedl obhajobou navržené důkazy a takový postup v odůvodnění svého rozhodnutí prakticky vůbec neobjasnil, resp. se důkazními návrhy nezabýval v ústavně konformním rozsahu. V průběhu celého trestního řízení totiž navrhoval řadu důkazů, jejichž neprovedení nebylo konkrétně a přesvědčivě odůvodněno, kdy kupř. již v přípravném řízení navrhoval provedení expertiz počítačů, kterými by byla prokázána jeho obhajoba spočívající v tom, že předmětné „obchody“ byly realizovány na popud J. D., který měl od počátku jednat v úmyslu uvést v omyl nejen poškozené, ale také samotného obviněného. K prokázání tohoto tvrzení navrhoval rovněž výslech J. D. a dalších osob, jakož i svou konfrontaci s poškozenými. V neposlední řadě označil za „do oči bijící“ také ignoraci důkazního návrhu na zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, kterým by bylo prokázáno, zda je M. Š. věrohodným svědkem v souvislosti s jednáním popsaným pod bodem 3) výroku rozsudku odvolacího soudu, když popírá vystavení směnek.
7. Ve vztahu ke skutku vymezenému pod bodem 1) výroku dovoláním napadeného rozsudku učinil výhradu ohledně selektivního hodnocení provedených důkazů. V případě tohoto skutku sice přiznal, že od poškozených manželů H. finanční prostředky skutečně převzal, podle jeho vysvětlení se však mělo jednat o splátky půjčky, kterou evidoval za jejich synem – poškozeným P. H. S tímto má korespondovat uznání dluhu ze strany manželů H., jakož i výpověď P. H., z níž vyplývá, že s obviněným uzavřel dohodu o uznání dluhu, které mělo být podepsáno dne 29. 7. 2011 ve věznici B. v a podpisy měly být ověřeny H. F. – pracovnicí Městského úřadu B., v souvislosti s čímž obviněný navrhl, nechť si soud vyžádá stanovisko uvedeného úřadu. Ke zmíněným důkazům dodal, že uzavření dohod o uznání dluhu, ani jejich účel konstatovaný obviněným, nebyly ze strany poškozených nikterak vyvráceny, když manželé H. nedokázali přesvědčivě a logicky vysvětlit, proč takový dokument opakovaně podepisovali, když „ve finále“ měl dlužit obviněný jim. Krom toho „klíčový svědek“ P. H. celé své vyjádření znevěrohodnil tím, že u hlavního líčení zcela zmateně vysvětloval, proč chtěl vzít trestní oznámení zpět a co ho vedlo k tomu, že sepsal dopisy, jejichž obsah nesporně svědčí ve prospěch obviněného. V této spojitosti vytknul nalézacímu soudu, že se dopustil zjevné selekce při hodnocení věrohodnosti tohoto svědka, když na jednu stranu tvrdil, že jeho vyjádření lze ve vztahu k seznámení se s obviněným považovat za věrohodné, v ostatních ohledech však ne. Stejně tak je podle názoru obviněného zarážející stanovisko nalézacího soudu (následně převzaté i soudem odvolacím), podle něhož manželé H. nebyli schopni při jejich věku reálně rozkrýt a odhalit, že jsou ze strany obžalovaného manipulování a podváděni, neboť si neuvědomil, že osoby „poškozených“ jsou ve věku, kdy jsou nepochybně schopni s ohledem na své životní zkušenosti a bez výrazných zdravotních potíží hodnotit získané informace a tyto zcela standardně posuzovat.
8. Na úvahu o schopnosti poškozených vnímat okolnosti jednání druhé osoby navázal obviněný i svoji další námitku zjevně nesprávného právního posouzení věci spočívajícího v neaplikaci judikatury. Již v řízení před soudem prvního stupně totiž argumentoval závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, když skutková konstrukce v dovolacím soudem posuzovaném případě je podle něho principiálně totožná minimálně s jeho jednáním vymezeným pod body 2), 5), 10) výroku rozsudku odvolacího soudu, který k aplikaci výše uvedeného rozhodnutí nepřistoupil s odůvodněním, že poškození nebyli osobami vybavenými odbornými znalostmi. Minimálně ve výše zmíněných skutcích se však podle jeho názoru jedná o argumentaci lichou, protože poškození J. U. i N. M. byli realitní makléři, případně se na půdě tohoto „byznysu“ pohybovali a podvést takto informované jedince je z hlediska závěrů konstantní judikatury vyloučeno.
9. Obviněný dále vyjádřil své přesvědčení, že odvolací soud pochybil nejen při hodnocení jeho viny, ale také při ukládání trestu. V této souvislosti připomněl, že v jiné trestní věci byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 9. 2014, přičemž akcentoval, že rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen zjevně poté, co měla být spáchána většina skutků v nyní posuzované věci [minimálně skutky označený pod bodem 1) až 8) výroku rozsudku soudu druhého stupně]. Po citaci ustanovení §43 tr. zákoníku uvedl, že soudy obou stupňů nepostupovaly správně, když nezohlednily skutečnost, že byly splněny předpoklady pro uložení souhrnného trestu. Pokud je v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu prosazován názor, že je vždy nutné považovat za prvostupňovým soudem vyhlášený rozsudek jen to rozhodnutí, které bylo v dané věci vyhlášeno jako první (bez ohledu na to, zda bylo později zrušeno), nemá podle názoru obviněného takový výklad oporu v právních předpisech. Takové stanovisko zastávané oběma soudy označil za tendenční a zjevně v jeho neprospěch, a tudíž protiústavní.
10. V této souvislosti poukázal rovněž na výše popsané tvrzení, že ke skutku pod bodem 1) výroku rozsudku odvolacího soudu mohlo dojít již 29. 7. 2011 (podepsání uznání dluhu ze strany P. H.), vzhledem k čemu lze podle jeho názoru dospět k závěru, že ke spáchání jeho trestné činnosti posuzované jako pokračující trestný čin mohlo dojít již před „prvním odsuzujícím rozsudkem“, tj. před 4. 4. 2012, takže i s ohledem na tuto skutečnost je na místě uložení souhrnného trestu.
11. Ze shora rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož dovolatel tvrzené vady nepřiřazuje jednotlivým dovolacím důvodům. Ve vztahu k námitkám opomenutých důkazů státní zástupce připustil výjimečnou možnost naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by byly důkazní návrhy obviněného soudy zamítnuty bez věcně adekvátního odůvodnění. K tomu odkázal zejména na str. 12 a násl. napadeného rozsudku odvolacího soudu, kde tento věcně adekvátním způsobem odůvodnil, proč byly jednotlivé důkazní návrhy zamítnuty, o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu se proto jednat nemohlo. K další výhradě obviněného ohledně zjevné selekce nalézacího soudu při hodnocení věrohodnosti svědka P. H. poukázal na relevantní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, v souladu s níž soud prvního stupně na str. 42 svého rozsudku logicky odůvodnil, že uvěřil té části výpovědi P. H., která korespondovala s výpověďmi ostatních svědků, takže v jejím hodnocení podle státního zástupce nelze shledávat žádné procesní pochybení, natož pak procesní pochybení zakládající pochybnost o spravedlivosti předmětného trestního procesu. Samotná námitka proti skutkovým zjištěním pak podle jeho názoru zjevně nenaplňuje žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle jiného písmene citovaného odstavce.
13. Stran uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce dále uvedl, že tomuto odpovídá pouze námitka „nesprávného právního hodnocení spočívajícího v neaplikaci judikatury“, která se zaobírá ochranou soukromoprávního vztahu prostředky trestního práva a námitka neuložení souhrnného trestu. V souvislosti s neaplikací předmětné judikatury odkázal na str. 13 a 14 dovoláním napadeného rozhodnutí, kde se odvolací soud přiléhavě vypořádal s citovaným judikátem i s pozdějším komplexním stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu k zásadě subsidiarity trestní represe publikovaným pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. K tomu dodal, že pokles škodlivosti jednání obviněného pod nezbytnou mez je v předmětné věci vyloučen již tím, že celé jeho jednání spočívalo v sérii podvodů již dříve trestaného pachatele, a tudíž se nemohlo jednat o jeden útok – občanskoprávní vztah – u něhož by bylo možno zvažovat užití trestní represe, načež poukázal na judikatorní závěry Nejvyššího soudu, kdy i v případě původně občanskoprávních vztahů nezbylo než užít trestní represe.
14. K výhradě dovolatele, jíž se domáhá uložení souhrnného trestu s odůvodněním, že pro takový postup je podstatné vyhlášení posledního a nikoliv prvního odsuzujícího rozsudku v jiné věci, státní zástupce uvedl, že tato je v rozporu s textem i smyslem §43 odst. 2 tr. zákoníku, jakož i s ustálenými judikatorními a doktrinálními názory, neboť pro uložení souhrnného trestu je rozhodující okamžik vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku, i když byl tento v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku zrušen, pokud toto opravné řízení skončilo pravomocným odsouzením pachatele. K doplňujícímu argumentu dovolatele, že ke skutku pod bodem 1) výroku rozsudku soudu druhého stupně mohlo dojít již před prvním vyhlášením odsuzujícího rozsudku v jiné věci, státní zástupce dodal, že dobou spáchání pokračujícího trestného činu je okamžik dokončení posledního dílčího útoku, nikoli tedy útoku prvního.
15. V této části (bod 13. a 14. tohoto rozhodnutí) proto shledal dovolání jako zjevně neopodstatněné, protože jak právní posouzení skutku, tak i neuložení souhrnného trestu bylo správné. Pro úplnost poznamenal, že ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není z dovolání zřejmé, v čem je tento důvod spatřován. Pokud jej snad dovolatel shledal v neuložení souhrnného trestu, tak státní zástupce s poukazem na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na takové vady nedopadá, neboť se jedná o otázku hmotně právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci kterého se již shora vyjádřil i k souhrnnému trestu.
16. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné a z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
18. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 6 To 482/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
23. Dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být uplatněn ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Nepřípustnost určitého druhu trestu může být konečně založena též uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§3 odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 768/2007). Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3169).
IV.
24. Prvně je nutno konstatovat, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve svém mimořádném opravném prostředku nenamítal, že by mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Spatřoval-li naplnění předmětného dovolacího důvodu v namítaném neuložení souhrnného trestu, lze k tomu poukázat na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí publikovaná pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. nebo č. 36/2004 Sb. rozh. tr.), podle níž se v případě souhrnného trestu jedná o skutkovou okolnost zakládající jiné nesprávné hmotně právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K této výhradě se Nejvyšší soud vyjádří dále v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
25. Ve vztahu k podstatné části námitek obviněného lze poznamenat, že tyto směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný v prvé řadě vytýká soudům obou stupňů neúplné důkazní řízení (opomenuté důkazy), nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr [že se předmětného trestného činu nedopustil, neboť jednotlivé „obchody“ byly realizovány na popud J. D., který jednal v úmyslu uvést v omyl nejen poškozené, ale také samotného obviněného; v případě skutku pod bodem 1) výroku rozsudku odvolacího soudu měl finanční prostředky, které postupně získal od poškozené rodiny H., obdržet z titulu půjčky P. H. ve výši 2 mil. Kč, kterou mu měl poskytnout před 8-9 lety atd.]. V převážné míře právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak (sekundárně) dovozuje své tvrzení o vadném hmotně právním posouzení skutku.
26. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje do značné míry v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
27. K výhradě obviněného stran tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud poukazuje na související judikaturu Ústavního soudu, z níž se podává, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. sp. zn. I. ÚS 733/2001, III. ÚS 569/2003, IV. ÚS 570/2003, II. ÚS 418/2003). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93) , z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
28. V dané trestní věci se ohledně důkazů navrhovaných ze strany obhajoby jednalo o důkazy nadbytečné, s jejichž neprovedením se soudy nižších stupňů v souladu s výše vymezenými ústavními kautelami řádně zabývaly a svůj postup náležitě a podrobně objasnily (viz str. 44-45 rozsudku nalézacího soudu, str. 12-13 rozsudku odvolacího soudu). Nadto lze podotknout, že soud prvního stupně v případě každého dílčího útoku pokračujícího trestného činu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v odůvodnění svého rozsudku konfrontoval výpověď obviněného, resp. skutková tvrzení obhajoby s dalšími provedenými důkazy a podrobně vysvětlil, jak v jednotlivých případech dospěl k závěru o jeho vině. K navrhované výpovědi údajného svědka J. D. lze pouze stručně dodat, že na tuto osobu byli poškození v rámci výslechu dotázáni, přičemž žádný z nich danou osobu nezná, načež soud prvního stupně (i s poukazem na další okolnosti) náležitě odůvodnil nadbytečnost provedení takového důkazu. Nejvyšší soud proto v tomto směru shledal výhrady obviněného neopodstatněnými.
29. K námitce selektivního hodnocení důkazů a eventuálních nesprávných skutkových závěrů ve vztahu k jednání obviněného pod bodem 1) výroku rozsudku odvolacího soudu lze připomenout, že do správnosti skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání zasahovat jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi provedeným dokazováním a vykonanými skutkovými zjištěními soudů je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V případě skutku pod bodem 1), ani jiných skutků posuzovaných v této věci, však takový extrémní rozpor dán není.
30. Navzdory této skutečnosti se Nejvyšší soud k vytýkaným pochybením stran předmětného skutku alespoň stručně vyjádří. Soud prvního stupně vycházel při posuzování tohoto skutku z korespondujících výpovědí J. H., F. H., M. H., I. H. a částečně i z výpovědi P. H. Posledně uvedené výpovědi uvěřil jen částečně (ohledně okolností seznámení se s obviněným a důvodů následných plateb obviněnému), jelikož tato část „logicky zapadá do výpovědí ostatních členů jeho rodiny“ (viz zevrubné odůvodnění tohoto postupu na str. 41 – 42 rozsudku nalézacího soudu). Takovému „selektivnímu hodnocení“ věrohodnosti výpovědi svědka P. H., které obviněný napadá, nelze ze zákonného, ani ústavního hlediska ničeho vytknout, neboť je zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která nestanovuje žádné příkazy či zákazy ohledně hodnocení věrohodnosti důkazů. Takový postup však musí být náležitě odůvodněn, přičemž i této podmínce bylo v daném případě vyhověno. Na tomto místě lze opětovně připomenout judikaturu Ústavního soudu, který v těchto souvislostech akcentoval, že „neexistuje pravidlo důkazního práva, které by soudu ukládalo, aby v případě pochybností o některých dílčích tvrzeních svědka musel mít jiná jeho tvrzení automaticky za nepravdivá“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 95/01).
31. Ve vztahu k důkazům, které podle obviněného nalézací soud při posuzování skutku pod bodem 1) nezohlednil, lze uvést následovné. K uznání dluhu, které měl P. H. podepsat obviněnému ve věznici B. dne 29. 7. 2011 a následně toto potvrzovat i ve svých výpovědích, Nejvyšší soud podotýká, že z provedených důkazů nikterak nevyplývá, že by se P. H. v předmětné době ve věznici B. vůbec nacházel. Ve svých výpovědích se tento zmiňoval pouze o podepsání směnky a směnečného prohlášení v roce 2012, avšak nikoli z titulu půjčky od obviněného. Námitka opírající se o datum 29. 7. 2011 byla navíc v tomto trestním řízení učiněna poprvé až v dovolání, k čemuž Nejvyšší soud připomíná, že tzv. nova (nové skutečnosti a důkazy) nejsou v dovolacím řízení přípustné (srov. obdobně rozhodnutí publikované pod č. R 2/1996 Sb. rozh. tr.). Na okraj možno poznamenat, že tvrzení obviněného o ověření předmětného uznání dluhu pracovnicí Městského úřadu B. je v rozporu se sdělením Městského úřadu B., v jehož ověřovacích knihách nebyl nalezen žádný záznam o ověření podpisu obviněného ani P. H. (viz č. l. 769 spisu). Ohledně dalších „nezohledněných“ důkazů nutno poukázat na skutečnost, že důvod podepsání dvou listin o uznání dluhu ze strany manželů H. tito obsahově souladně objasnili ve svých výpovědích, přičemž z těchto nikterak nevyplývá, že by jím mělo být převzetí dluhu za syna P. H. vůči obviněnému, nýbrž zajištění pomoci obviněného se splácením jiných dluhů P. H. S konstatováním nalézacího soudu, že „obžalovaný v tomto směru využil jejich neznalosti a nezkušenosti na poli takovýchto transakcí a účinků s tím spojených, kdy navíc při jejich věku dle názoru soudu nebyli reálně schopni rozkrýt a odhalit, že jsou ze strany obžalovaného manipulováni a podváděni“ (viz str. 42 rozsudku soudu prvního stupně) lze i s ohledem na veškeré okolnosti rozsáhlé podvodné trestné činnosti obviněného bez dalšího souhlasit. Ke skutkové verzi obviněného, že P. H. poskytl půjčku ve výši 2.000.000 Kč v období 2007–2008, možno navíc odkázat na argumentaci soudu prvního stupně, podle níž se obviněný v tomto období dopouštěl poměrně masivní podvodné trestné činnosti a je tudíž velmi nepravděpodobné, že by v takové situaci poskytoval tak vysokou půjčku bez jakékoliv smlouvy či zajištění P. H., jenž se v té době nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, ze kterého byl podmíněně propuštěn dne 18. 2. 2009 (viz str. 42 rozsudku nalézacího soudu).
32. V kontextu uvedeného je třeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
33. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozuje-li z toho vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
34. Obviněný dále v podaném mimořádném opravném prostředku namítá „neaplikaci judikatury“ vzhledem k údajné neopatrnosti poškozených realitních makléřů v případě skutků pod bodem 2), 5), 10) výroku rozsudku odvolacího soudu (jmenovitě však uvádí pouze poškozené J. U. a N. M.). Poškozeným v případě skutku pod bodem 10) ovšem není realitní makléř, ani jiná, v tomto směru „odborně vybavená“ osoba, takže Nejvyšší soud se vyjádří pouze ke zbylým dvěma napadeným skutkům. Krom připomenutí skutečnosti, že odvolací soud již podrobně zdůvodnil, proč v dané věci nebylo možné postupovat obdobně jako v případě projednávaném před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010, je vhodné poukázat i na jeho jiné rozhodnutí, v němž vyjádřil názor, že „možnost poškozeného, aby zjistil skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). V nyní posuzované trestní věci nutno akcentovat, že šlo o opakované, záměrné a detailně promyšlené podvodné jednání obviněného, „úspěšnost“ jehož podvodů napovídá o velmi dobré schopnosti být důvěryhodnou osobou vůči, více či méně opatrným, podvedeným. S ohledem na citované judikatorní závěry proto nelze odhlédnout od těchto podstatných okolností ani v souvislosti se „zkušenějšími“ poškozenými – realitními makléři. Nadto lze poukázat na několik skutečností, které vyvracejí tvrzení, že by tito postupovali zcela neopatrně. Poškozený J. U. [skutek pod bodem 2)] si věrohodnost obviněného předem ověřil u Ing. D., (vedoucí jiné sekce společnosti, v níž obviněný i poškozený v době spáchání skutku pracovali), která mu tuto skutečnost bez dalšího potvrdila (viz č. l. 818 p. v. spisu). Poškozená N. M. [skutek pod bodem 5)] měla s obviněným v době spáchání trestného činu, kdy byl tento na manažerské pozici, kamarádský vztah, přičemž ve spojitosti se skutečností, že předpokládala, že všechny osoby ve vedoucích pozicích jsou lustrovány, neměla důvod mu nedůvěřovat. Okolnosti poskytnutí půjčky obviněnému navíc objasnila tím, že „obžalovaný mě kontaktoval, že potřebuje zajistit exekuci, což v oblasti realit je běžná záležitost, potřeboval půjčit 70 tis. Kč, neměla jsem s tím problém (viz č. l. 823 spisu).
35. K poslední námitce obviněného, který má za to, že v jeho trestní věci bylo na místě uložení souhrnného trestu, Nejvyšší soud připomíná (obdobně jako odvolací soud a státní zástupce ve svém vyjádření k podanému dovolání), že odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin (srov. rozhodnutí publikované pod č. 41/2014 Sb. rozh. tr.; Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 599).
36. V této trestní věci byl první dílčí útok pokračujícího trestného činu spáchán v přesně nezjištěné době od 20. 3. 2012 do 29. 1. 2013 a jeho poslední dílčí útok v přesně nezjištěné době od července do srpna roku 2014. K tomu nutno zdůraznit, že okamžikem dokonání pokračujícího trestného činu je ukončení jednání u jeho posledního dílčího útoku (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1388/2012). První odsuzující rozsudek nalézacího soudu v jiné trestní věci byl vyhlášen dne 4. 4. 2012, takže je zřejmé, že k jeho vyhlášení došlo před spácháním nyní posuzovaného pokračujícího trestného činu (dokonce i před „dokonáním“ jeho prvního dílčího útoku), a proto není dán důvod pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. Pozdější vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně (tj. dne 17. 3. 2014) po tom, co byl první odsuzující rozsudek tohoto soudu zrušen v odvolacím řízení, nemá na uložení souhrnného trestu ve světle výše vymezených teoretických východisek žádný vliv. Pokud obviněný v této souvislosti poukazuje na své tvrzení ve vztahu ke skutku pod bodem 1), že P. H. měl uznání dluhu podepsat již 29. 7. 2011, což má mít podle jeho názoru rovněž vliv na uložení souhrnného trestu, nelze než vyvrátit takovou domněnku s poukazem na skutečnost, že předmětné tvrzení je součástí skutkové verze obviněného, podle níž se vlastně jednání pod bodem 1) vůbec nedopustil, takže taková námitka je vůči otázce ukládané sankce zcela bezpředmětná.
37. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2016
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu